Banánové dítě vzkazuje do nebe Václavu Havlovi: Děkuju, že můžu!

Je čas se vrátit ke svým kořenům – akademikům. Udělám si doktorát na téma Banánové děti v ČR a ve Francii. Budu to psát česky, nebo anglicky. Pak si to SAMA přeložím do vietnamštiny a francouzštiny. Těš se, vykojený mozku.

S láskou mávám marketing komunitě, reklamkám a firemním blogům. Moje žluté srdce vám bude navždy neskonale vděčné za šanci změnit kariéru v roce 2015.

Z korporátní projekťačky, co jezdila na služebky do Paříže, Düsseldorfu atd, aby poslouchala bzzz bzzz o IT a technologii, jsem konečně mohla psát, vymýšlet šílenosti a být placená za své hobby. Díky cool projektům jsem procestovala celé Česko a kus světa.

Nebyla to ovšem od začátku procházka po ordinaci v růžové zahradě, ale celý život je jako růže, že. Bez trn se totiž nedá doopravdy žít a prožívat.

O velké depresi, krizi kreativity a finálním vyhořením z té radikální změny se dočtete v mé prvotině Banánové dítě (Vietnamka v české džungli). Celá cesta s happyendem byla napsaná tak, jak mi to moje šikmopohledy zpátky do minulosti dovolily. Protože SVOBODA ve vlastní hlavě je to nejdůležitější, když se chcete smát upřímně.

Získala jsem za tu dobu v marketingu jako freelance copywriter (psala jsem texty v papírové i digitální podobě) hromadu zkušeností i materiálů pro svoji 1. knihu. Potkala jsem mnoho dobrých lidí se srdcem na pravém místě, ať už bylo jejich srdce bílé, banánové, černé, snědé, nebo zelené (z nadměrné konzumace trávy :)).

Vždycky jsem si přála být součástí změny vzdělávacího systému v ČR, aby naše Izinka nemusela utíkat do zahraničí za lepšími školami jako kdysi já. Aby nemusela dělat přijímačky typu A B C. Aby měla kritické myšlení. Aby se celý život nebála ptát Proč. Aby na mě byla hrdá. Aby žila ve své hlavě svobodně.

Tak to zkusím takhle. Třeba to vyjde. Ano, tvrdila jsem všem, že už žádná kniha nikdy nebude. Tady vidíte, jak umím pěkně kecat.

Před 10 lety jsem začala blogovat tady na Aktuálně.cz, protože se mi zabila 1. a taky poslední vietnamská láska. Bylo nám oběma hořkosladkých 18 let.

Chystala jsem se ho konečně zeptat, zda bychom nezkusili spolu chodit, když mě naposled tak hezky provedl tím Petřínem, Lucernou a Národní knihovnou v Praze. Týden předtím náhle vyhasl jeho život, nikdo to nečekal.

Další knihy budu psát hlavně pro svoji polomáčenou dceru. Ne O ní (to by mohla pak mít pěkný trauma a třeba by mi to ani neodpustila), ale PRO ni.

P.S. Rozhodnutí o této životní změně jsem udělala na výročí 83. narozenin Václava Havla. Pane prezidente, touto novou životní dráhou Vám přeju všechno nej do nebe a DĚKUJU, ŽE MŮŽU!!!

Komentáře

Ještě tu nikdo nic nenapsal :(