Vietnam: gurmánský deník ze země předků

Minulý rok v září jsem jela představit budoucího manžela zbytku rodiny ve Vietnamu. Za 28 dní jsme projeli devět měst a ochutnali nespočet vietnamských jídel. Pštrosi, krokodýli, úhoři, medúzy, hlemýždi, divočáci, langusty, humři, krevety, kozy, krabi, ústřice, slávky, kachny, slepice. Ne, nebyli jsme v zoo. Jenom jsme projedli Vietnam. Zde je pár úryvků z mého cestovního deníku plného chutí.

8. – 12. ZÁŘÍ: HANOJSKÁ STODOLNÍ

Narodila jsem se v Hanoji, tudíž naší první zastávkou bylo hlavní město Vietnamu, které je známé historickými památkami, jež se tu dosud udržely i po dlouholetých válkách. Kromě toho je město doslova rájem labužníků. Najdete zde téměř všechna jídla z celého Vietnamu a najíte se tu v jakoukoli denní či noční dobu. Když chodí místní večer ven, míří zejména za jídlem.

První večer jsme se vydali do města, abychom navštívili centrum Hanoje v nočním osvětlení. Ale ještě než jsme tam došli, zlákaly vůně grilovaného masa z pouličního stánku. Došli jsme do rušné ulice Tạ Hiện, která mi připomněla ostravskou Stodolní.

Mezi místními se úspěšně ztratili turisté, aby zchladili žízeň nad oroseným pivem (bia hơi) a talíři vařených mušlí, grilovaných chobotniček, sušených ryb a dalším milionem pokrmů, které se ve Vietnamu jedí k pivu.

Nemohli jsme si vybrat, kam si sednout dřív, a tak jsme strategicky vybrali bistro s největším množstvím zákazníků. Jen co jsme dosedli do plastových židlí, vyfasovali jsme talíř grilovaných ptáčků, které se připravovali hned vedle nás.

Chutnali tak skvěle, že jsme si objednali další talíř, jen co jsme se zakousli do prvního sousta. Nejpodivnější pohled byl asi na zhruba pětiletou holčičku v roztomilých šatičkách a mašličkami ve vlasech, která s chutí užírala ptáčkovu hlavičku.

Ten ruch, to horko, lidé pobíhající všude okolo a fakt, že jsme hodovali uprostřed ulice, mi byl povědomý. Najednou jsem si připadala, jako kdybych Vietnam nikdy neopustila. Cítila jsem se prostě doma, mezi svými.

Hanojská Stodolní a naše první pouliční jídlo
Hanojská Stodolní a naše první pouliční jídlo

 

Grilovaní ptáčci přímo z grilu
Grilovaní ptáčci přímo z grilu

NÁVRAT DO DĚTSTVÍ

První noc jsem vůbec nemohla usnout, jak jsem se nemohla dočkat zítřejšího rána. Chystala jsem se totiž na trh v naší čtvrti (làng Ngọc Hà), který tu je každý den od šesti od rána, aby si místní stihli nakoupit ještě předtím, než půjdou do práce. Než jsem se s rodiči odstěhovala do Čech, bydleli jsme v Hanoji ve společném domě s prarodiči z maminčiny strany.

S babičkou jsem občas chodívala na trh nakoupit květiny a ovoce na oltář, žlutou rýži s hráškem a smaženou cibulí nebo slané rýžové palačinky (bánh cuốn). Pokaždé, když jsem se vrátila do Vietnamu, jsme tento náš rituál opakovaly. Jelikož tu babička už není, vzala jsem si její klobouk a vyrazila na trh sama, abych udržela naši tradici.

Moje první snídaně v rodném městě - bánh cuốn (slané palačinky s mletým vepřovým masem, houbami a sojovým salámem)
Bánh cuốn (slané palačinky s mletým vepřovým masem, houbami a sojovým salámem)

 

Xôi xéo z trhu (žlutá rýže s hráškem a smaženou cibulkou)
Xôi xéo z trhu (žlutá rýže s hráškem a smaženou cibulkou)

Skoro nic se nezměnilo. Stále tu na rohu prodávají maso, stále tu v každém koutě postávají prodejci s ovocem, zeleninou i čerstvě zabitými slepicemi. Došla jsem až ke své staré základní škole, trh se totiž táhne skoro až jejím branám.

V dětství jsem milovala večerní trhy (Chợ Đồng Xuân), které se pořádaly uprostřed centra města. Samozřejmě jsem tam musela vzít i Jakuba, abych mu ukázala, kde jsem jedla nejlepší manga a ananasy v soli a chilli, nebo kde mi rodiče kdysi kupovali kachní vajíčka a báječné bagety s paštikou.

Ze sentimentu jsem během toho večera ochutnala všechny dobroty, které jsem jedla jako malá. Nutno říci, že jsem za to dost tvrdě zaplatila, v noci jsem objímala porcelánového boha častěji než vlastního snoubence.

Vše, co potřebují místní obchodníci, je kousek chodníku
Vše, co potřebují místní obchodníci, je kousek chodníku

 

Řeznictví po vietnamsku
Řeznictví po vietnamsku

13. – 18. ZÁŘÍ: NHA TRANG, TO NENÍ JEN PLÁŽ

V Nha Trang mě mile překvapila pohostinnost a vřelost místních recepčních, a tak jsem si od nich nechala doporučit nejlepší místa k ochutnávce tradičních jídel. Napsali nám celý seznam, podle kterého jsme jedli celých šest dní, co jsme tam strávili.

Naprosto fenomenální gastronomický zážitek jsme zažili nad talíři marinovaných vepřových žebírek s rýží a nakládanou zeleninou (cơm tấm sườn que). Za mě jednoznačně nejlepší jídlo z celého Vietnamu. Chutnalo nám to oběma natolik, že jsme si to objednávali denně.

Dalším kuriózním místem se skvělou krabí polévkou (bún riêu cua) byl, podržte se, pneuservis. Přes den tam prodávali a vyměňovali pneumatiky a od osmi večer do půlnoci podávali krabí polévku, na kterou se sjížděli lidé z celého města.

Marinovavá žebírka z Nha Trang
Marinovavá žebírka z Nha Trang

 

Krabí polívka z pneuservisu
Krabí polívka z pneuservisu

Jet do Nha Trang a nepřejíst se tu mořskými plody je hřích, který by vás určitě dostal do pekla, i kdybyste v něj nevěřili. My jsme dali opět na naše recepční z hotelu a zajeli do restaurace, kde nabízeli čerstvé mořské plody, na rozdíl od těch, které se podávaly v centru u pláže.

Sami jsme si vybrali, co chceme ochutnat, obsluha to vylovila, zvážila a poradila nejlepší způsob přípravy. Tak moc mi to chutnalo, že jsem na konci pochybovala o tom, zda mi v žilách místo krve nezačala kolovat rybí omáčka.

Nha Trang byl pro nás relaxací nejvyššího stupně, protože jsme sem jeli po týdnu návštěv po příbuzných v Hanoji a Thanh Hóa. Jakub se tu vzpamatovával z maratonu v pití zeleného čaje, vody s ledem a rýžového vína, na něž nebyla jeho evropská střeva vůbec zvyklá. Skoro celý pobyt jsme strávili buď u jídla, nebo u moře s totálně vygumovanou hlavou.

Jediné, co si pamatuju i s detaily, byla naše Lady Hello Coconut. Na pláži chodila prodavačka a veselým hlasem vykřikovala: „Hello, coconut!“, přestože v ruce držela vařené kukuřice.

Vybíráme si mořské plody
Vybíráme si mořské plody

21. – 24. ZÁŘÍ: PRO JÍDLO I NA MOTORKY VLEZEM

Đà Nang jako město nás zas tolik nenadchlo. Bylo na nás moc evropské, moc čisté, moc moderní a prostě vůbec nedýchalo typickou vietnamskou atmosférou. Zato místní pivo La Rue patřilo k nejlepším, které se ve Vietnamu vyrábí.

Plánovali jsme projet střední Vietnam na motorkách, ale nechtěli jsme jet sami, a tak jsme kontaktovali Uyên a Anh Easy Riders, kteří vozí turisty na motorkách po celém Vietnamu už přes dvacet let. Jelikož jsem Vietnamka, tudíž jejich, navázali jsme hned od začátku velmi blízký vztah.

Uyên nás pozval domů, kde nám jeho manželka připravila královskou večeři v podobě domácí vařené slepice, smažených nudlí s krevetami a smažené mořské ryby. Ochutnali jsme i bylinný likér s mořským koníkem, který měl Uyên naložený deset let. Já jsem to málem neudržela v sobě, jak to chutnalo po shnilé rybině. Ale Jakubovi to docela šmakovalo.

Na motorkách s Uyên a Anh jsme strávili dva dny a jednu noc. Přespali jsme v horské vesničce Prao, kde nám v hostinci připravili pravou domácí večeři z divokého prasete, restované horské zeleniny a smaženého sójového sýra.

Všechno to chutnalo mnohem lépe než jinde, chutě byly výraznější a maso voňavější, přestože nepoužili skoro žádné koření. Zřejmě tam mají zvířata lepší maso z toho, jak tam pobíhají volně po lese.

Ráno jsem si přivstala a šla na trh, kde prodávaly Vietnamky i ženy z místní národnostní menšiny. Nakoupila jsem si u nich slané koláče plněné masem a houbami a cukrovou třtinu, kterou jsem si na túře dala jako svačinu.

Připomnělo mi to mojí babičku, která mi vozila cukrovou třtinu pokaždé, když přijela z práce. Sedávaly jsme spolu na dvoře, babička ji zručně oškrábala a rozčtvrtila, pak jsme to spolu žvýkaly a ona mi vyprávěla, komu všemu ten den prodala vonné tyčinky. Vietnam mi tak celý život voní po cukrové třtině.

Trh v horách
Trh v horách u domorodců

Článek najdete také v únorovém čísle časopisu Moje psychologie.

Zveřejněno 21.3.2016 v CESTOPISY, GURMÁNIE, HLAS KRVE - Komentáře - 0 »


Život na mostě kultur dlážděný vietnamskými bagetami

Ptáte se, kdo dělá v Praze nejlepší vietnamské bagety? Ekonom, průvodkyně a právník! Přečtěte si, o čem jsem si povídala s Dančou, která se svým přítelem a jeho bratrem stojí za nejlepší vietnamskou bageterií, kterou vychvalují i v zahraničí.

Chlouba vietnamské kuchyně. A Bageterie Boulevard pláče závistí. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Chlouba vietnamské kuchyně. A Bageterie Boulevard pláče závistí. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Kdykoli jedu zpátky do Vietnamu, první věc, co si na ulici koupím je bageta s paštikou (banh mi pate). Jen co ucítím vůni paštiky, jakobych se vrátila na okamžik do dětství. Pamatuju si, jak mě taťka vyzvedával ze školky. On jel celé ty 2 kilometry na kole a já vedle něho běžela. Před domem jsem vždy dostala za výkon odměnu v podobě čerstvé křupavé bagety s extra porcí čili. Hrozně mě mrzelo, že se na vietnamskou bagetu musím těšit jen do Vietnamu. KONEČNĚ JE TO TADY! Konečně si můžu pochutnat i v Praze a to na adrese Rybné 26. Moje vzpomínky na dětství zakotvily v podniku Banh-Mi-Ba.
Tři vietnamští mušketýři. Meč vyměnili za voňavé bagety. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Tři vietnamští mušketýři. Meč vyměnili za voňavé bagety. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Proč se váš podnik jmenuje Banh-Mi-Ba?

Banh mi je ve vietnamštině bageta, ba je 3, protože to jsou 3 společníci, kteří do toho investovali peníze – můj přítel Hung, jeho starší bratr a ještě další pán. Ale primárně se o to stará Hung, který je hlavou toho všeho.

To Hung přišel s tím nápadem otevřít si vietnamskou bagetérii?

Jo, vždycky totiž snil o tom, podnikat v gastronomii. Přizval k tomu ještě staršího bratra Duy a dalšího společníka, protože málokterý 27tiletý kluk má dost financí na otevření takového podniku. Češi si vygooglí, že ba je ve vietnamštině táta. Ano, je to tak, ale tady je to myšleno jako ta trojka. Navíc to i hezky zní, není to nic dalšího anglickýho, je to krátký, znělý.

Proč se kluci rozhodli podnikat v gastronomi? Protože je baví vařit nebo to má i jiný důvod?

Oba kluci vyrůstali v rodině, kde se profesionálně vařilo po generace. Kluci jsou vlastně třetí generací, která vlastní restaurace. V Hanoji měli jejich rodiče kavárnu a cukrárnu, která byla dost vyhlášená. Chodili tam i známé osobnosti, hanojská smetánka, známé osobnosti. Inspirovali se tady v Čechách, kde se spolu seznámili. V 80. letech se tady dali dohromady, ale pak na pár let žili ve Vietnamu. Kluci se narodili už ve Vietnamu.

Co se týče jejich kavárny a cukrárny v Hanoji, jak byli rodiče ovlivněni Západem?

Maminka pekla dorty podle českých receptů. I interiér měla zdobený jinak, takže to bylo pro Vietnamce něco exotického. Doteď když sem přijede, tak nám vždycky něco upeče. A peče teda výborně. Takové ty pravé máslové dezerty, rolády , neošizené, výborné těsto. No prostě skvělé věci.

A odkud se to všechno naučila?

Peče podle kuchařek. Má doma sbírku knížek ve vietnamštině, francouzštině.

Takže to mají kluci v rodině.

Jo přesně. Dědeček dokonce napsal vietnamskou kuchařku. Obsahuje sérii receptů, které posbíral na cestě po celém Vietnamu a Kambodži v dobách, kdy pracoval pro Ministerstvo kultury. Hung mi vyprávěl, že jako malý s ním chodil do restaurací, ochutnával a děda mu říkal, jak co má chutnat, co tam chybí, co tam naopak je navíc. Takže v tom žije od malička.

Takže předpokládám, že vaří výborně. Kdo u vás vládne plotně?

No Hung. Pro mě to bylo zpočátku dost těžké si na to zvyknout. Já jsem nikdy nechodila s klukem, který by uměl vařit. A pro mě to bylo najednou divný, že já jsem ta, co myje nádobí a on vaří. Vždycky to bylo obráceně. Já jsem se před ním hrozně styděla. Představ si, že jsem se bála mu dát cokoli ochutnat, protože on vaří výborně. Pro mě to už vůbec bylo terno, že umí kluk vařit.

Spoluzakladatel banh-mi-ba, který přišel s nápadem založit v Praze vietnamskou bagetérii. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Spoluzakladatel banh-mi-ba, který přišel s nápadem založit v Praze vietnamskou bagetérii. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Takže pro jistotu nevaříš vůbec?

To zas ne. Snažím se vařit česká jídla. Já jsem ta, která vaří tu držkovou, guláš, řízky a další věci, které má rád. To samý, když tady jsou jeho rodiče. To se neodvážím vařit ani rýži 🙂

Vaše motto je Naše cesta za dokonalou bagetou nikdy nekončí. Kdo na to přišel?

Myšlenka vychází od Hunga, protože on je ten, který říká, že nikdy nesmíme usnout na vavřínech, nikdy nesmíme být spokojení s tím, co je. Snažíme se pořád hledat lepší cestu, vracet se ke kořenům, zároveň obohacovat se o nové trendy, brát inspirace ze zahraničí. Takže to motto vymyslel Hung, má to trochu od Steva Jobse, který měl podobné heslo. Ale nakonec jsme tu finální verzi dali dohromady společně s ostatními z týmu, protože se tu snažíme navzájem pomáhat, radit se, fungovat jako rodina.

Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Kdo tvoří tým banh-mi-ba?

Ten tým není ještě úplně kompletní, otevřeli jsme teprve 10. 7., takže se ještě rozšiřujeme. Máme inzeráty, lidi se stále přihlašujou, takže stále hledáme. Máme tu brigádníky, studenty i na lid na plný úvazek. Kuchařka je z Kyrzychstánu, bagety dělá Slovák, který se přihlásil sám s tím, že rád vaří vietnamskou kuchyni, že ho to baví. A díky bohu za něj, protože když on je tady, tak já cítím hrozný klid. Je vidět, že s tím zkušenosti, že ho to baví, že tím žije, což je pro nás strašně důležitý. Dneska má přijít Vietnamec. Já sama jsem na rozcestí mezi Asií a Evropou. Mamka je Vietnamka, taťka napůl Slovák, napůl Maďar. Chceme být multikulturní, protože si myslíme, že ty kultury se navzájem hrozně obohacujou.
Jsme multikultrní a hrozně nás to baví. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Jsme multikultrní a hrozně nás to baví. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Jací zákazníci k vám chodí?

Češi i cizinci, hodně Američanů. Mladí i staří. Převážně přes oběd, protože tu je v okolí spoustu kanceláří. Byli tady i Francouzi, kteří říkali, že ve Francii mají taky velkou vietnamskou komunitu, ale takové jídlo se tam nevaří. To mě hodně překvapilo.

Otevřeli jste poměrně nedávno a už se o vás dost mluví, co ty na to?

Tak to nás samozřejmě hodně těší. Někde jsem i četla, že jsme hipsterský podnik. Docela mě to pobavilo, protože ani Hung ani já nevypadáme jako hipsteři, takže není třeba škatulkovat. Já vlastně ani nevím, co to slovo pořádně znamená.

Nejsme vietnamští hipsteři. Foto z Facebooku

Nejsme vietnamští hipsteři. Foto z Facebooku

Poslední dobou se v Čechách s vietnamskými restauracemi a bistry roztrhl pytel. Myslíš, že to nějakým způsobem přispívá k integraci? Myslíš, že integrace skrz jídlo je správná cesta?

Rozhodně ano, protože láska prochází žaludkem. Všechno je spojené odedávna s jídlem. Já myslím, že se napříč kulturami dostaneme skrz to jídlo, takže je to jednoznačně pozitivní. Na druhou stranu ne všechny podniky razí tuto filosofii. Nemůžeš třeba srovnávat vietnamské fast-foody v obchodních centrech s podniky jako je třeba banh-mi-ba, kde si se zákazníky i povídáme, vysvětlujeme, z čeho se to jídlo skládá. Je to hodně o přístupu.

Myslíš, že je to správné přizpůsobovat se českému trhu jak cenově, tak i obsahově? Protože to, co občas najdu v jarních závitcích, to je teda silný kafe.

Každý dělá ten byznys podle svého. Hung třeba říká, že on jí to, co prodává. My jídlo, které podáváme, taky opravdu jíme.

"Podáváme to, co sami jíme. " Foto z Facebooku banh-mi-ba

„Podáváme to, co sami jíme. “ Foto z Facebooku banh-mi-ba

Mnoho lidí říká, že v Čechách chybí kvalitní autentická vietnamská kuchyně. Třeba Kamu’s Mis En Place, slavná food blogérka, která se zamilovala do naší kuchyně.

Není to ještě ideální, ale ten výběr je tady čím dál tím větší a lepší. Je to mnohem rozmanitější než 5-10 let zpátky. Popravdě já když jsem ve Vietnamu, tak si tolik nepochutnám jako tady v Čechách. Je to o kvalitě surovin. Ve Vietnamu chybí kvalitní maso, všechno ovoce a zelenina je chemicky upravované. Spousta věcí je tam šizena. Já si ve Vietnamu pochutnám, když mi babička uvaří doma. Ale na ulici? To musím hodně dlouho hledat, abych našla dobrý pho.

Když o tom tak přemýšlím, tak ti asi musím dát za pravdu. Teda aspoň co se baget týče. Podle mě máte opravdu velký výběr baget. Třeba v Hanoji jsem jedla jen banh mi pate (bageta s vepřivou paštikou).

Já jsem jedla skvělý v Hoi An a Hai Phong. Tam dělali maso na špejli. Nový trendem jsou úzký malý bagetky, které namáčejí do omáčky. Nicméně když jsem se ptala na recept, tak nic nechtěli prozradit.

Jak to máte vy s vašimi recepty? Taky to před ostatními tajíte?

Ne, musíme se o recepty podělit s lidmi, kteří tady pracují. Jinak to ani nejde.

Další místo na mém seznamu Kam v Praze chodit psát. Skvělý ledový čaj a kafe! Foto ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Další místo na mém seznamu Kam v Praze chodit psát. Skvělý ledový čaj a kafe! Foto ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Jaké máte s banh-mi-ba plány do budoucna? Máte nějaký cíl?

Jedním bistrem to nekončí. Rádi bychom měli další pobočky. Možná bude něco dalšího, taky gastronomického. Ale to je ještě v hodně daleké budoucnosti.

Co na to vaši rodiče a rodina ve Vietnamu?

Můj taťka u toho byl od začátku. Pomáhal a radil s rekonstrukcí. Rodiče kluků jsou ve Vietnamu. Mají velkou radost. Voláme si s nimi a informujeme je o všem. Tuhle jeli s tabletem k dědovi, aby mu ukázali fotky. Děda z toho má radost největší. Protože oni jsou jediní vnuci z třetí generace, kteří pokračujou v jeho stopách, takže je na ně hrozně hrdý.

Kromě baget si pochutnáte i na bun bo nam bo nebo jarních závitcích. Foto z facebooku banh-mi-ba
Kromě baget si pochutnáte i na bun bo nam bo nebo jarních závitcích. Foto z facebooku banh-mi-ba

Jaká je reakce z vietnamské strany?

Nás těší, že sem chodí jíst i Vietnamci. Když vidíš vietnamské rodiny nebo i mladé lidi, jak si na našich bagetách pochutnávají, tak si říkáš jo, takhle je to správně.

Zatím jsem na sociálních sítích postřehla jen minimální počet negativních reakcí. Určitě z toho máte radost.

A velkou, jsem za to moc vděčná. Ještě neumím tu kritiku brát s nadhledem. Občas mě to pořádně zamrzí nebo naštve, tak jsem ráda, že jich není moc.

To bych být tebou vůbec neřešila. Haters gonna hate prostě.

Jo jistě, bez kritiky bychom se neposouvali. Teda pokud je ta kritika konstruktivní. Takové ty anonymní výkřiky do tmy, ty neřeším. Spíš mně vadí lidi, co vyhrožují. Že říkají věci, jako, že ještě 5 minut budu čekat a dám vám špatnou recenzi.

Bohužel žijeme v době, kdy si bez recenze ani neuprdneš.

Přesně.

Jaké jídlo je z vašeho výběru nejprodávanější?

Určitě pětka (bageta s grilovaným hovězím masem). Češi prostě milují hovězí maso.

OK, takže Češi mají nový Channel No. 5. A co bys doporučila ty?

Já přestože nemusím nějak extrémně vepřové maso, tak tady zbožňuju šestku – banh mi heo (bageta s vepřovou pečení a sezamem). Kupodivu mě hodně nadchla taky banh mi ca (bageta s rybími karbanátky).

Jak jste na tom se surovinami, kterými plníte bagety? Připravujete si je sami?

Některé ano, čili pastu dělá Hung a Duy dělá paštiku. Takže vždycky po večerech po práci připravují ingredience do baget. Jinak nám bagety peče pán, který to dělá podle naší domácí receptury.

Kamu na veřeči s Dančou a Hung. Foto doopravdy ukradeno z Kamu Mis En Scene Facebook.
Kamu na veřeči s Dančou a Hung. Foto doopravdy ukradeno z Kamu Mis En Scene Facebook.

Výběr jídel máte dost zdravý, ani jarní závitky nejsou smažené. A přitom ve vietnamské kuchyni se skoro všechno smaží.

Ano, je to tak. Chtěli jsme se schválně vyhnout nezdravým smaženým pokrmům. U nás si vyberou i lidé, co nemůžou jíst lepek. V bagetách je minimální množství droždí.

Hodně k vám chodí i odborníci a jídlo. Třeba právě předtím zmiňovaná Kamu. Ta je už je u vás jak doma.

Ano a chutná jí u nás. Dala nám fakt skvělou recenzi a toho si moc ceníme.

Pozitivní recenze od Kamu? No to je mezi vietnamskými restauracemi jako, kdybyste dostali Michelinskou hvězdu!

Jasný, ale naše cesta za dokonalou bagetou zdaleka nekončí.
Zveřejněno 5.8.2015 v GURMÁNIE, MOST KULTUR - Komentáře - 1 »


Česko-vietnamské oslavy jara

I letos se organizátoři rozhodli spojit vietnamské oslavy nového lunárního roku s českým masopustem. V libušské tržnici Sapa vypukly oslavy příchodu jara obou zemí v neděli 15. února. Dle pořadatelů až 800 lidí přišlo poznat gastronomické a kulturní spojení Česka a Vietnamu.

Tradiční vietnamský lví tanec k příchodu nového jara, foto: Jana Černá
V restauraci Đông Đô, nacházející se uvnitř tržnice, probíhaly workshopy a ochutnávky jídel z české masopustní tradice a vietnamského lunárního jídelníčku. Návštěvníci měli možnost ochutnat boží milosti, koblihy, tvarohové myšičky, ale i prejt, tlačenka nebo jitrnice. Na druhé straně sálu se soustřeďovaly stánky s vietnamskými tradičními pokrmy jako smažené jarní závitky nem, slaný rýžový koláč bánh chưng, grilované vepřové maso, vietnamský zelený čaj nebo kafe.
Návštěvníci mohli vidět, jak se vyrábí tradiční lunární slaný koláč bánh chưng, foto: Jana Černá

V českých stáncích si lidé nechávali poradit, jak upéct pravé masopustní sladkosti, o což se zajímali nejen Vietnamci, ale i Češi. „V našem kraji se masopust moc neslaví, takže mě potěšilo, že jsem mohla poznat i české masopustní dobroty. Kombinace božích milostí, vietnamských závitků a vietnamského kafe bylo vskutku perfektní,“ pochvaluje si Míša, která z oslav odcházela s receptem na nadýchané boží milosti.

České masopustní dobroty zmizely během 15 minut
Nechyběla tombola ani výklad z lunárního kalendáře, kde se fronty tvořily téměř po celou dobu oslav. U stánku s vietnamskou kaligrafií se zase dalo nechat napsat různá slova jako šťastný nový rok, radost nebo láska. Hned vedle seděly děti a zdobily si mnichovické perníčky. „Nejvíc mi chutnal prejt, jarními závitky a tvarohové myšičky. A teď jsem si ozdobila perníkového koně,“ líčí sedmnáctiletá Tiên, která se v Čechách narodila a je takřka odkojená na české kuchyni. U stánku, kde si Tiên zdobila koně seděly další dvě holky – jedna z Indie, druhá z Liberce.
Stánek s vietnamskou kaligrafií, kterou kreslil vietnamský odborník. Vedle seděla malá vietnamská holčička, která mu překládala. Foto Jana Černá
Doprovodná představení byla též směsice obou kultur. Samotný moderátorský pár představoval mladý – Vietnamec hovořící perfektní češtinou a mladá Češka. Vietnamský dračí tanec vystřídaly české lidové písně a tance. Jako korunu celé multikulturní náladě dodala dvojice vietnamských kluků, kteří ve vietnamských krojích zazpívali Lady Carneval od několikanásobného českého slavíka.

Lidí bylo ze začátku opravdu hodně, tudíž někteří neváhali a odešli mezitím do tržnice, aby nasáli lunární atmosféru přímo mezi obchodníky. „Zašel jsem si nejdřív koupit nudle, krevety a bylinky a nějaké ovoce, protože tady bylo ze začátku strašná spoustu lidí,“ vysvětluje Víťa, proč přišel na oslavu až hodinu po začátku a ukazuje mi tašky plné vietnamských ingrediencí, které právě zakoupil.

Nový lunární rok, který začal 18. února, je ve znamení kozy. Jde o zvíře veselé, hravé a rádo skáče. Jak je vidět, propojování kultur opravdu může být veselé, hravé a nejeden účastník oslav musel skákat z českého stánku do vietnamského a naopak, aby stihl vyzkoušet všechny dobroty. Kráčíme-li spolu k úspěšné integraci vietnamské komunity do české společnosti, takových akcí by mělo přibývat.

Zveřejněno 1.4.2015 v GURMÁNIE, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Hádejte, kdo přijde na večeři?

Přivedla jsem si domů Čecha. A s ním vlastně i celou jeho rodinu. Jak vypadají setkání obou rodičů? Nervozita, zmatek, kulturní přešlapy, ale především sranda největšího kalibru.

Ve Vietnamu je zvykem, že seznamování obou rodičů probíhá u rodiny budoucí nevěsty. Pár týdnů po našem zasnoubení se tedy u našich konala první „rodičovská schůzka“. Místo známek a celkového prospěchu svých ratolestí si ovšem milí rodiče navzájem gratulovali. Asi šťastni, že konečně někomu udali své děti. Děti milované, leč kvalitní exoti. A tak samou radostí, že nakonec přece jen jejich potomci nezůstanou sami, zapomněli na jakékoliv zvyky a tradice.

Jak to taky správně nakombinovat, aby v takovýchto situacích nedocházelo k nedorozumění? Je tu samozřejmě jazyková i kulturní bariéra.

Jak si Nguyenovi vzali pod křídla Vydrovi a Jiráskovi. Aneb moji vietnamští rodiče a jejich adoptované české rodiny.
Moje mamča česky mluví jen do míry svých potřeb, aby se v obchodě domluvila se zákazníky. Překladatele jsem jí tedy dělala já nebo moje mladší ségra. Celou dobu se spíše starala o to, aby měli všichni plný talíř i sklenice.
Ženy, víno, zpěv… a spousta dobrot z vietnamské kuchyně

Moje „výhledová“ tchýně vietnamsky neumí (zatím) ani slovo. Za to si o správném podávání čaje či tradicích lunárního roku vygooglila snad všechno, co je na netu k dipozici. Takže nakonec znala naše zvyky důkladněji než my sami.

Můj taťka je od přírody vášnivý řečník. Jakožto bývalý tlumočník česky mluví slušně. Můj budoucí tchán, když se napije, tak taky hýří vtipem a leckdy k tomu přidá i pár slok ze svých oblíbených písní. Řeknu vám, je to fakt boží pohled, když před vámi sedí vietnamský tatínek, český budoucí tchán, český adoptovaný dědeček a všichni zpívají Kaťušu.

Tohle krásný stádo dostanu, když dědovi a oběma tátům dáme do roka potomka. Na tom se prý dohodli během zahradní karaoke. Tak vám nevím, jestli v těch závitcích bylo fakt jen to vepřové…

Nejlepší je můj taťka a jeho večerní siesty. Vždy se u otevírání nějaké lahvinky kasá, jak se všichni zbouráme. Pak si dá pět panáků a jde hned po večeři spát, protože se mu točí hlava. Okolo deváté večer se můj statečný tatínek vzbudí a má hroznou chuť zpívat. A tak jde s Kubovým tátou hledat správnou ozvěnu. Na zahradu.

Pro naše bylo vždy důležité, abych se vdala do rodiny, která bude respektovat mě, moji rodinu i naši kulturu. Bylo milé vidět, jak se obě strany snažily udělat na toho druhého co nejlepší dojem. Nenuceně, přirozeně, místy ani nebylo potřeba slov či překladatele.

Zveřejněno 24.3.2015 v GURMÁNIE, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Do Vietnamu za pár desetikorun? Žádný problém!

Léto v plném proudu a já denně závidím svým vietnamským kamarádům při pohledu na jejich statusy na facebooku, jak jedou do Vietnamu, jak navštívili tohle a tamto, jak jedli a ochutnali všechno možné i nemožné. Nostalgie téměř na denním pořádku! A tak jsem se jsem se rozhodla, že si zajedu do Vietnamu přímo tady v Praze. Jednoho krásného dne jsem vzala svoji kamarádku do našeho skrytého vietnamského města Sapa u Sídliště Písnice.

Foto Réhahn Photography
Sapa ve Vietnamu. Foto: Réhahn Photography

 

Foto Réhahn Photography
Sapa ve Vietnamu. Foto: Réhahn Photography

Sapa je ve Vietnamu turisticky oblíbené horské městečko na severu země, kde žijí národnostní menšiny jako H’mongové, Tayové, Daové. Žijí tu po skupinkách v rodinných klanech, užívají svůj jazyk, ctí své vlastní zákony, žijí dle svých tradic a zvyků a cizince tu možná někdy nevidí zas tak rádi (krom obchodních důvodů).

Svým způsobem je i česká Sapa (chcete-li vietnamské tržiště, město ve městě, český Vietnam town) místem, kde se schází menšina – ta vietnamská žijící v Čechách. Bavíme se tu vesměs vietnamsky, čteme si tu vietnamské noviny, chodíme k vietnamským holičům, jíme naše jídlo a nakupujeme naše ingredience. Svět okolo nás moc nezajímá, aspoň během doby, co jsme uvnitř něho.

Foto z www.pragueout.cz
Sapa v Praze. Foto z www.pragueout.cz
Foto z www.pragueout.cz
Sapa v Praze. Foto z www.pragueout.cz

 

Se Slobodankou jsme začali náš den návštěvou nové kanceláře Klubu Hanoi, který se přestěhoval přímo k tržnici, aby měl ke svým klientům a členům blíže (Klub Hanoi je občanské sdružení, jehož členy mohou být všichni, kdo se zajímají o Vietnam, jeho kulturu, historii a tradice a o život vietnamské komunity v České republice www.klubhanoi.cz).

Půjčily jsme si tu nějaké knihy, pokecaly s holkama a vyrušily je tak z jejich úředničení. Příjemné chvilky v klubu mi narušil jen starý, rozviklaný výtah. Z traumatické jízdy jsem se v příštích minutách musela léčit tradiční, lahodnou polévkou Phở Gà. A přitom výběr jídla nebyl až tak hladký :

Tak co si dáte, krasotinky, vítá nás postarší majitel bistra.
Dobrý den, já bych si dala pho ga.
Dobře a co si dá kamarádka? Ptá se mě pán vietnamsky.
Slobodanko, jíš kachnu?
Jo, miluju kachnu!
A chceš ty tenký rýžový nudle nebo tlustý nebo skleněný nudle?
Ty tenký.
Tak ona si dá bún ngan. Překládám krajanovi.
No ale měla to už někdy kamrádka? Oni to většinou Češi nemaj rádi, tuhle kachnu.
Slobodanko, a jseš si fakt jistá?
Jo, zkusím to.
A s jakýma nudlema že to chce?
Slobodanka ukazuje na tenké rýžové nudličky, ale u špatného pokrmu.
No vidíš, ukazuje grilované vepřové? Tak co teda chce?
Bún ngan, bože!
Ale opravdu? Kachnu? Jako fakt jo? A co když to nesní a vyhodí?
No tak si to s ní vyměním, svatá prostoto Ho Chi Minhova!

20131104152759
Foto z vietnamesefoody.com

 

11114058_875452829160405_405645030453430013_n
Foto z vietnamesefoody.com

Jídlo bylo víc než znamenité a Slobodanka všechno, díkybohu, snědla. I majitel bistra si jistě oddychl.

Při zapití hlavního jídla zeleným čajem si Slo všimla, že na poličce v bistru stojí demižon a cosi v něm. A tak jsem Slo zasvětila do tajů vietnamské přírodní medicíny.

images (1)
Foto z vietnamesefoody.com

No někdo tam má naloženého mořského koně, kobru, ženšen, tak různě.
Neeee ! A to se pak pije?
No jistě, na koupání je lihu málo!
Neeee ! To bych v životě nevypila!
Ale to bys třeba i musela, kdyby tě na to pozval Vietnamec. Odmítnutí by bylo hrubé chování vůči hostiteli.
Ty jo, kobra jo. To je ale hrůza.
Tak někdo tam má třebas i placentu, ale to už je fakt extrém.
Bóžínku…

Po vysoce profesionální přednášce o vietnamských tradicích a zvycích následoval nákup vietnamských ingrediencí. Zavedla jsem Slo do největší prodejny na Sapě, kde seženete všechno. Od prasečích jazýčků, po čerstvé kraby až k voňavým bylinkám, které se prý pěstujou kdesi na záhoncích za Sapou a kde se o ně údajně denně starají mí krajané v tradičních kloboucích nón.

Slo valila oči, když viděla svoje k smrti oblíbené krevety stále se hýbající v malé vaničce. Začala lekce vietnamštiny a ukázka vietnamského koření, bylinek, zelenin a tropického ovoce. Úplně jsme zapomněly na košík, takže se za chvíli Slo potácela ke kase s plnou náručí rybí omáčky, mražených krevet, sušeného hovězího masa, žlutého manga, chilli a bambusu. Po cestě posbírala snad všechny svazky bylin, o které zavadila. Tak takhle asi vypadá šestileté dítě, když ho poprvé vezmete do lunaparku. Ještě pár rad k přípravě pokrmů a recepty k vietnamským dobrotám na konec (na blogu někdy příště!).

Pak jsem vzala Slo do různých hračkářství, drogerií a domácích potřeb, kterých se v Sapě za poslední dobu vyrojilo spousty. Kamarádka nechápala, jak ji ten nákup mohl stát tak málo.

„Tys ty kluky, prodejce musela nějak očarovat, aby nám dali nízké ceny! Počkej, já ti dnes vyberu nějakého ženicha.“

A tak se stalo, že vdaná ženská s dvěma dětmi chodila po Sapě, nakupovala a přitom mrkala na mladé Vietnamce. Bohužel/bohudík mi manžela nenašla, ale i tak jsme si krásný sluneční den užily. Skoro jako kdybychom byly ve Vietnamu.

SAPA je malý Vietnam uprostřed Prahy.
Foto z pragueout.com

raze
Pokud uvažujete o tom, že byste místo populárního Thajska pro změnu navštívili Vietnam, ale nejste si jisti, zda by to byly dobře investované peníze, doporučuji zajít do Sapy. Každý Vietnamec v České republice ví, co tato čtyři písmena znamenají. Sapa je malý Vietnam uprostřed Prahy.

Nejzajímavější je to tu v sobotu po poledni, kdy do zdejších velkoobchodů přijíždějí majitelé stánků a obchodů nakupovat nové zboží. Jsou tu restaurace, bistra a kolem spousta lidí, kteří klábosí o novinkách. Najdete tu i vietnamskou školku, překladatelské agentury, jazykovou školu, salony krásy, půjčovny šatů, kadeřnictví, herny nebo vietnamského zubaře.

Poslední dobou tu můžete narazit na stále víc Čechů. Někteří nakupují zboží, jiné sem přivedly nostalgické vzpomínky na Vietnam a vůně proslulé „pho bo“, nudlové polévky s hovězím masem. Pokud se zde zrovna nebudete ptát lidí na jejich povolení k pobytu, tak si vás ani nevšimnou a můžete tu prožít příjemné odpoledne v docela asijské atmosféře :-).

Jak se tam dostat? Z pražské stanice metra Kačerov autobusem 113 na zastávku Sídliště Písnice. Pak přes vrátnici – nemusíte se bát, vstup volný pro všechny, prostě následujte Vietnamce.

Zveřejněno 13.8.2009 v CESTOPISY, GURMÁNIE - Komentáře - 0 »


Když se ve Vietnamu začnete učit vařit

„Miláčku, co bude dnes k večeři?“
„McDonald, zlato.“

Tak takhle fakt dopadnout nechci. Donedávna jsem se ještě držela přísloví: Láska sice prochází žaludkem, ale ta největší i tím prázdným. Přesto jsem se nakonec sama v Hanoji přihlásila do kurzu vaření. Rok života na koleji mě sice donutil sem tam si něco uvařit, ale tchýni bych tím asi neuchvátila.

Takže po zbytek dovolené strávím každý den 3 hodiny za plotnou. V 38 stupňovém vedru! Maminka ale říká, že když to vydržím, tak má cena na trhu manželek poroste hóódně vysoko.

Každopádně pokud se díky kurzu dobře neprovdám, tak se alespoň dost dobře pobavím. Učím tady totiž spolužáky česky.

Ve skupině je nás 16 – zhruba od 14 do 30 let. Nás holek je 13. Tvoříme takovou malou rodinku, kde panuje přátelská atmosféra. Jen po obědě přichází boj. Rozhoduje se o tom, kdo bude mýt nádobí. Naštěstí k tomu většinou donutíme klučičí menšinu.

Náš učitel je v Hanoi známým šéfkuchařem. Má ve statní televizi i vlastní pořad o vařeni. Na první pohled vypadá spíš jako přísný profesor chemie, ve skutečnosti jsem vtipnějšího pána snad ještě nepotkala. Během vaření nám stihne vysvětlit, které jídlo bychom měli či neměli vařit pro velevážené hosty – například tchána a tchýni. Učí nás, jak v Hanoji poznat dobrou restauraci a kam raději ani nechodit.

398564_3279857792154_1451586983_n
Specialita Hanoje – banh cuon (slané rýžové palačinky)

Dohromady bych se za měsíc měla naučit 50 jídel. Vaříme hlavně tradiční vietnamské pokrmyhovězí, kuřecí nudlové polévky, jarní závitky, pečeme, smažíme, restujeme, obalujeme všechny možné druhy masa, ryby, mořské plody a zeleninu. Jenom psí maso jsem zatím v seznamu nenašla. Jinak ale ochutnávám snad všechno, co se dřív hýbalo a žilo.

Pro zpestření vaříme i některá evropská a další světová jídla: třeba kari, poulet marengo, kuře po španělsku, hlemýždě, žáby po provensálsku nebo salát à la russe.

Po skončení hodiny už to taková sranda není. Jelikož jsem ještě nesebrala dost odvahy řídit v Hanoji motorku, jezdím do školy na kole. Tady snad ani neexistuje žádné dopravní pravidlo. Denně mi pár lidí vynadá za pomalou jízdu. Nohy mám celé odřené od motorkářů. Najedou do vás, neomluví se, ještě se vám vysmějí (v lepším případě) nebo vám vynadají. Všichni troubí.

Přesto už teď vím, jak se mi bude po bláznivém životě v Hanoji stýskat.

Zveřejněno 30.7.2008 v CESTOPISY, GURMÁNIE - Komentáře - 0 »


Kam za pravou chutí a vůní Vietnamu?

V posledních letech vyrostlo v Česku obrovské množství čínských restaurací a bister. Ne každá čínská restaurace je ale opravdu čínská a jen málokde je jídlo autentické. Spíš je přizpůsobené českým surovinám a chutím.

Navíc v řadě takzvaně čínských restaurací pracují Vietnamci. Majitelé jsou někdy Číňané, někdy zas Vietnamci, kteří využívají celosvětový trend čínských restaurací a bister a záměrně nechávají již vžitý pojem bez rozlišování. Jenže jídlo v „čínských“ restauracích je sice vietnamskému podobné způsobem přípravy, ale chuťově je úplně jiné. Proto se při výběru restaurace ujistěte, zda je pravá čínská či pravá vietnamská. Jestli náhodou nemá Čínu jen v názvu.

mon-ngon-cuoi-tuan-nem-ran-nong-hoi-ngay-mua-2

Tradiční vietnamské jídlo v těchto tzv. čínských restauracích obvykle nedostanete. To seženete jen v místech, kde se schází vietnamská komunita nebo v pravých vietnamských restauracích.

A kde taková místa najít? Největším centrem je tržiště Sapa v Praze 4 (zastávka autobusu Sídliště Písnice) a pak také vyhlášená restaurace Thanh Long v centru Prahy v Ostrovní ulici. Ale komunitní centra najdete i ve většině velkých měst po celé republice.

11182232_876367055735649_6983746833771939939_n

Není to jen jídlo, co je v centrech naší komunity stejné jako ve Vietnamu. Vietnamci se snaží, aby byla místa, kde se scházejí, co nejvíce podobná těm, odkud pocházejí. Jídlo se vaří přímo v jídelně nebo i venku a každý návštěvník si může prohlédnout a přičichnout, co se ve kterém kotli vaří. Na stolcích leží plastové stojany s hůlkami, lahve s chilli omáčkou, naloženým bambusem a charakteristicky vonící (nebo pro Čechy spíše páchnoucí) rybí omáčkou. Stoluje se tak, že se všechna jídla dají doprostřed stolu a každý si do prázdných misek nabírá, na které jídlo má zrovna chuť.

11178277_994549027236901_8906973940145331783_n

Vietnamské jídlo se dá shrnout do několika slov: jednoduché, ale přitom chutné, plné obrovského množství chutí a vůní (a to si nemyslím jen já, ale i většina Čechů, se kterými se znám). Snad nejznámějším vietnamským jídlem jsou jarní závitky (vietnamsky nem). Každá rodina má svůj recept a speciální „zlepšováky“. V čínských bistrech ale většinou koupíte trochu jiné závitky, plněné částečně českými surovinami, které jsou méně nákladné než pravé vietnamské: a sice zelí a mrkev.

983806_836873253010017_645185249964887394_n

Kromě jarních závitků či masa a rýže dáváme na stůl narychlo osmahnutou zeleninu, mnohdy připravenou s česnekem. Často jde o druhy zeleniny, které české kuchařky neznají. Ne u všech zelenin ale existuje český ekvivalent v názvosloví – můžu vám jen říct, že jeden druh je trochu podobný pažitce a jiný zas kopřivě (zelené a fialové). Používají se většinou tak, že se nadrobno nasekají a přidají do polévky nebo se tím posype už uvařený pokrm.

Důležitá součást vietnamské kuchyně je koření, různé čerstvé zeleniny, saláty, které dodají správnou chuť: koriandr, kopr, zázvor, česnek a chilli papričky.

Různé koření a zeleninu dáváme i do dalšího tradičního jídla, které v centrech naší komunity hledejte pod označením PHO. Ve Vietnamu se jí všude a pořád a tak trochu se podobá české hovězí polévce.

11125275_994549007236903_9209796333763198512_n

 

Stravování je ve Vietnamu takovým malým obřadem, u kterého se sejde celá rodina. A nemůže se uspěchat.

Nakonec všechno zapijeme zeleným čajem, vzácněji rýžovým vínem, což je vlastně pálenka, v Česku by se tomu mělo spíš říkat rýžovice. Tu si ostatně můžete v centrech naší komunity koupit i domů, stejně jako zelený čaj, dovážené sladkosti, ovoce nebo třeba porcelánové konvičky s kalíšky.

Vietnam má desítky zvláštních jídel vyráběných z velmi exotických druhů mas, zeleniny a koření – jíme i hady, psy nebo slepičí pařáty.

sta+¥en+¢ soubor

Pokud si chcete o naší kuchyni přečíst ještě něco málo víc, tak klikněte na tento moc zajímavý odkaz na Klubu Hanoi, což je sdružení všech fanoušků Vietnamu:
Na guláš a knedlíky ve Vietnamu zapomeňte

Zveřejněno 20.5.2008 v CESTOPISY, GURMÁNIE - Komentáře - 0 »


Jedí Vietnamci psy?

Článek věnuji čerstvé medailistce Kačence – Miss všech yorkšírských teriérů

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice Výstaviště Letňany.“ Kdo by v sobotu dobrovolně vstával v sedm ráno? Jenom já a milovníci čtyřnohých mazlíčků, kteří je jedou promenádovat na mezinárodní výstavu psů, konající se na Výstavišti v pražských Letňanech.

Pravda, dlouho plánovaný sraz s bývalou profesorkou češtiny z gymplu jsem si naivně představovala trochu jinak. Ale TOHLE bylo rozhodně stokrát lepší než tradiční posezení v kavárně.

Poté, co jsem viděla pudla připomínající kouli vaty a profesorčina yorkšíra, jehož kosmetický kufřík měl velikost mé skříně na oblečení, jsem pochopila pravý význam slovního spojení „umřít smíchy“.

Ukradeno z www.whistleout.co.nz
Ukradeno z www.whistleout.co.nz

Hned u vchodu do výstaviště jsem si všimla, že tihle lidé nejsou normální majitelé psů. Nikde jsem neviděla, že by bylo zvíře tak rozmazlováno a hýčkáno. Ocitla jsem se na místě, kde byli psi vážení asi jako studená voda uprostřed Sahary. Všude roztomilé šišlání, něžné hlazení a sladké úsměvy.

Při pohledu na paní, která chovala svého milovaného pudlíka v náručí, jsem si nemohla nevšimnout, že její klobouk ladí s mašlí, kterou měl její pes. Napadlo mě, co by mi asi udělala tato dáma, kdybych k ní přišla a zeptala se, za kolik by mi prodala svého pejsánka, že bych jako konečně ochutnala psí steak. Asi bych dopadla hůř než Johanka z Arku.

Obecně se o Vietnamcích ví, že nemívají ke psům až tak blízký vztah jako Češi. Navíc v poslední době se v médiích snaží všemožně zviditelnit náš dlouholetý zvyk – pojídání psů. Takže česká společnost vidí Vietnamce jako nenažraný pojídače čtyřnohých mazlíčků.

Myslím, že na tom není nic špatného…jíst maso. Kolik je mezi Čechy vegetariánů? Dokázali byste vyškrtnout ze svého jídelníčku maso? Fakt se netěšíte na tradiční zabijačku? Maso prostě a jednoduše chutná, chutnalo už miliony let a chutnat bude.

Důležitý tady je citový vztah mezi konzumentem a jídlem. Jíme ryby, protože se s nimi denně nemazlíme, jíme vepřové, protože s námi prasata nesedí na jedné pohovce, jíme kuřata, protože se slepicemi nechodíme denně na procházky.

Tahle zvířata chováme kvůli masu, což je fakt, který nikdo nemůže popřít. A přesně takový vztah mají mí krajané ke psům. Pro průměrného Čecha je to těžko pochopitelné, protože tady jsou psi nejlepším přítelem člověka.

Takže to, že Vietnamci jí psí maso, bych zas tak neřešila a zkusila akceptovat jako prvek cizí kultury. Třeba by vám taky chutnalo, kdybyste ho okusili. Znám osobně mnoho Čechů, kteří psím masem nikdy nepohrdnou, ba naopak.

Na druhou stranu zavírání psů do neprostorných skleníků nebo jejich kruté zabíjení je samozřejmě odsouzeníhodné. Ale proč nás proboha házíte do jednoho pytle?

Znám spoustu Vietnamců žijících v Česku, kteří svého psa milují snad ještě víc než vlastní děti. Krmí je tím nejchutnějším masem a pravidelně s nimi chodí do psího salonu krásy. Lidi jsou prostě různí.

Nepatřím ani do jedné ze zmíněných skupin majitelů psů. Nikdy jsem nejedla psí maso a ani to nemám v plánu. Můj pes zas nikdy neochutnal kaviár a ani nemá, chudák, žehličku na srst.

Z výstavy jsem odcházela s mírně zkaženou náladou. Po třech hodinách neustálého chichotání jsem dostala děsný hlad. Jenže v celém tom obrovském areálu výstaviště byly jen stánky se psím žrádlem! Panebože, prosím, ať se v příštím životě narodím jako pes. V Čechách.

Zveřejněno 9.4.2008 v GURMÁNIE, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »