Říkají nám banánové děti. Navrch žlutí, tedy vietnamští, a vespod bílí, čeští. Naši rodiče, byť žijí v České republice už dlouhá léta, jsou pevně svázáni se svou rodnou zemí. My to máme jinak. Žijeme ve dvou paralelních světech.

Celý den mluvím ve škole a s kamarády česky, jen večer prohodím s rodinou něco vietnamsky. A od té doby, co studuju v Praze na Metropolitní univerzitě mezinárodní vztahy a evropská studia, i tu angličtinu používám častěji. „Me oi, podáš mi com?“ Při téhle větě mamka vždycky dostane chuť mi tu misku rýže nepodat, ale vysypat na hlavu. Já si ale nemůžu pomoct, jazyky se mi proplétají jako rýžové nudle.

Moji rodiče patří do první vlny přistěhovalců, kteří do tehdejšího Československa přišli v 70. letech v rámci „bratrských“ vztahů s Vietnamskou socialistickou republikou. Byla to mladá vietnamská inteligence, která se tu měla přiučit, jak se „žije na Západě“. Ti z nich, co zůstali dodnes, patří v komunitě k těm nejbohatším a nejváženějším.

Táta pracoval v severních Čechách jako tlumočník a máma tam studovala. Já byla v Česku počatá, jenže moje maminka dostala v sedmém měsíci těhotenství potřebu zažít trochu adrenalinu, a tak se naše rodina stěhovala zpět do Vietnamu, protože mě chtěli vychovávat v rodné zemi. Do Čech jsme se vrátili, když mi bylo osm, a z Duong Nguyen Thi Thuy se stala Linda. Kdo z Čechů by také moje jméno dokázal vyslovit? A jelikož žijeme v době zkracování, tak jsem se po příchodu na vysokou školu stala Lin. Kamarádům to prý zní víc asijsky. Aspoň nikde nemusím sáhodlouze vyprávět příběh svého jména. Mám ale i jiné přezdívky. Někteří spolužáci mi říkají Lane, podle jakési Korejky z Gilmorových děvčat. Jediné, co fakt nemám ráda, je Ling, ta mrcha ze seriálu Ally McBealová.

Hlavně buď praktická

Vietnamců je v Česku oficiálně 50 000, kolik ve skutečnosti, ale nikdo neví. Pogeneraci mých rodičů totiž přišly dvě ještě početnější skupiny. Vietnamci, kteří se doma nedostali na vysokou školu anebo nesehnali slušnou práci, a tak zkusili štěstí tady. A nakonec ti, kteří se doslechli, že ve zdejších továrnách mohou vydělat víc než doma. Většina z nich se také po čase, když si něco našetří, vrací domů. Ne tak banánové děti. Neznám z nich nikoho, kdo by chtěl žít natrvalo ve Vietnamu. To spíš pokukují po západní Evropě.

Oba moji rodiče podnikají, ale protože jsou díkybohu tolerantní a otevření, neočekává se ode mě, že bych měla jednou rodinný podnik převzít. I většina mých banánových kamarádů sní o jiném povolání než – tak jako jejich rodiče – prodávat Čechům oblečení. I kdyby to nebylo na stánku, ale šlo třeba o řízení velkého obchodu, k čemuž už se mnozí dopracovali. Jenže jejich rodiče stejně mají po vietnamsku zafixováno, že dobře se žije jen tomu, kdo umí podnikat. Proto se po banánech chce, aby studovali něco „praktického“, což v překladu znamená obor, který má něco společného s penězi. A tak moje kamarádka Huong, která se dostala na architekturu na ČVUT, neustále slyší od rodičů, že se špatně rozhodla.

Moji krajané bohužel mnohdy neberou ohled na to, že jejich dítě třeba není natolik inteligentní, aby šlo na gymnázium, nebo přehlížejí fakt, že když někdo nemá buňky na matematiku, tak asi těžko vystuduje VŠE. Oni ho už od kolébky vidí jako velkého byznysmena.

„A čím chceš, Tienko, být, až budeš velká?“ ptají se tetičky mojí desetileté sestry, když přijdou na návštěvu. „Budu chovatelkou koťat!“ vykřikne moje sestra s hrdostí Napoleona. Tetkám div oči nevypadnou z důlků. „Ale to snad ne, Tienko, musíš být doktorkou, abys mohla léčit maminku a tatínka. Nebo bys mohla studovat VŠE, aby ses o ně mohla postarat, až budou v důchodu.“ Sestru až do pěti let hlídala česká paní, jež nám tak trochu nahrazuje vlastní babičku, která žije ve Vietnamu. Když přijedu na víkend z Prahy domů do Třemošnice, pohostí mě královským českým obědem. Z pokrevních příbuzných s námi v Česku žije pouze jedna teta. Jinak mám ale tetiček nespočet. Ve Vietnamu se totiž neoslovujeme křestními jmény, ale tituly podle společenského postavení. Proto se hned při seznámení lidé ptají jeden druhého na věk, rodinný stav apod., aby věděli, jak ho oslovit. Tak třeba žena, která je starší než moje máma, je pro mě „starší teta“.

„Existují čtyři základní témata, o kterých se tyhle báby dokážou bavit,“ říká můj kamarád Quang Anh. On je rebel. Ne že by kouřil trávu, byl drzý na starší a nosil trička se sprostými nápisy, ve vietnamské komunitě k tomu stačí, když si, tak jako Quang Anh, dovolíte veřejně projevit svůj názor. „Kdo zhubnul, kdo přibral, čí dítě se dostalo či nedostalo na školu a … kdo s kým chodí!“ poslední téma už vyslovíme současně, oba se smíchy popadáme za břicho, i když je to trochu hořký vtip. Tety tvoří komunikační síť, která obepíná celou vietnamskou komunitu, a pořád strkají nos do věcí, do kterých jim nic není. Mě osobně neskutečně rozčiluje, když se o mně povídá, že místo rýže jím občas i brambory, že při jídle používám ubrousek, že čtu české knihy a chodím na české filmy.

Nevhodné obroučky

„Teta Thanh mi dneska říkala, že se oblékáš moc barevně na to, že studuješ mezinárodní vztahy a diplomacii,“ oznámil mi otec, když se vrátil z pravidelné sobotní návštěvy Sapy, centra vietnamského života v Praze. S námahou spolknu větu o ošklivé babce z tržnice, která mi nemá co kecat do oblečení. Dobře si vzpomínám, jak mi den předtím říkala, že bych měla chodit v saku a šedém svetru jako její dcera, která studuje cestovní ruch. Že bych si místo brýlí s červenými obroučkami měla pořídit nějaké s černými, přinejhorším s modrými. A takovými názory nakazila i mého jinak velmi liberálního tátu.

„Nebudu se na povel přizpůsobovat něčemu, co je naprostá blbost!“ odsekla jsem.Takhle projevit názor vůči rodičům je od vietnamské dívky velmi nežádoucí. Já jsem však naštěstí vyrostla v demokratické zemi a v rodině, kde se vietnamské tradice mísí s českým pojetím svobody a individuality.

Stejně se ale stínu svých konfuciánsky upjatých tetiček nezbavím. „Proč se tvoje studijní výsledky dozvídáme až od tety Lan?“ ptá se mě naštvaně mamka už u dveří, když přijedu z Prahy do milovaného domova po dlouhém a trýznivém zkouškovém období. Není nad obyčejný pozdrav milující maminky! Bydlíme v Třemošnici, malém městě v nádherném údolíčku Železných hor, ale i tam dolehnou tamtamy z hlavního města. „Než tě vyťukám na mobilu, tak už stejně ví celá republika, jestli jsem zkoušky udělala nebo ne,“ odpovídám. Dnes už to beru s rezervou, ale během puberty jsem si přála, abych se narodila jako křovák a žila si svůj klidný život v nějaké poušti.

Když jsem se dostala na gymnázium, gratulovali mi i neznámí lidé z daleka. Od prvních dní v Čechách jsem byla zaškatulkovaná jako jedničkářka. Přišlo mi to tehdy vlastně přirozené. České školy jsou pro děti přijíždějící z Vietnamu celkem lehké, pomineme-li prvotní jazykovou bariéru. Ve Vietnamu totiž chodíte do školy šest dní v týdnu, po škole máte doučování a úkolů je tolik, že někdy nezbyde čas se ani najíst. A tak když jsem se s tátovou pomocí rychle naučila jazyk, nestálo mi už nic v cestě.
Ale nedej bože, abych ve škole dostala čtyřku! Měla jsem pocit, že neplním svou povinnost vůči rodičům, nevážím si dostatečně jejich oběti. Většina banánových dětí si tohle dobře uvědomuje, proto pilně studují, a tím pádem jsou jedničkáři – u nich se prostě očekává, že půjdou na vysokou. Jakýkoli neúspěch je nepředstavitelně rozmazáván a probírán celou komunitou.

Multifunkční drdol

Žít v Česku a alespoň částečně udržovat vietnamské zvyky je ale někdy velmi praktické. Když jsem se před dvěma lety chystala na maturitní ples naší školy, zapíchla jsem si ve snaze po originalitě do drdolu ozdobné hůlky. Aspoň se mě nikdo nebude ptát, jestli pocházím z Indie nebo Číny, říkala jsem si.

O mnoho hodin a litrů alkoholu později někdo z naší party zavelel, že má hlad. V celé Chrudimi bylo v tu nekřesťanskou hodinu otevřené již jen čínské bistro. „Á, konečně si dáme Bobika, hoši!“ zahulákal Mára. Holky se zdráhaly, jakože psí maso teda ne, ale hlad je nakonec přemohl. Objednali jsme si, vše bylo skvělé, až na to, že nám přinesli příbory. Ne že bych nikdy v ruce nedržela nůž a vidličku, ale copak se s tímhle dají jíst čínské nudle? A tu mě napadlo, že jsem vybavená. Sáhla jsem si do drdolu a mohlo se začít hodovat.

Kultura ve Vietnamu byla vždy ovlivněna „starší sestrou“ Čínou. Z náboženského hlediska jsou lidé budhisticky založeni (víra v karmu, posmrtný život apod.), ale každodenní život určují spíš konfuciánské hodnoty (úcta ke starším, vzhlížení k autoritám historie a také důraz na vzdělání). Často celá rodina šetří peníze na to, aby nejnadanější potomek mohl vystudovat vysokou školu. On pak získá dobrou práci a finančně podporuje zbytek rodiny. Kastování společnosti podle dosaženého vzdělání platí i ve vietnamské komunitě v Čechách.

„Máma nechce, abych chodila do tržnic, abych se nezkazila. A já sama tam nerada chodím, jsou tam samí nevzdělanci a hulváti. Kluci na mě pokřikují jako na lehkou holku,“ řekla mi jedna šestnáctiletá vietnamská studentka gymnázia. Vtipné je, že mnozí, kteří prodávají v tržnicích, mají doma zaprášené diplomy z nejprestižnějších univerzit ve Vietnamu. Jenže k čemu je v Praze znalost vietnamského práva?

Nečistá Vietnamka

„Starovietnamci“ jsou oproti banánovým dětem mnohem pokornější ke svému okolí a nemají potřebu své názory na českou společnost nikde nijak prezentovat, ostatně často ani neumějí česky. Žijí izolovaně od Čechů, čas tráví jen prací a s rodinou. Jsou rádi, že sem mohli přijet a pracovat, a také pomáhat finančně svým příbuzným ve Vietnamu. My, „Mladovietnamci“, to máme jinak. Naše rodiče to děsí a nám samotným se z toho občas slušně zamotá hlava.

Popravdě řečeno označení banánové dítě, které vymyslel nejspíš nějaký Čech, se mi líbí a nezdá se mi nijak urážlivé. I když neznám žádného doopravdy žlutého Vietnamce. Jsme sice mongoloidní rasa, ale naše pleť moc žlutá není. Nicméně i ostatní banánci souhlasí s tím, že je to označení výstižné. Jestli máme problém s rasismem, tak spíš z vlastních řad.

„Nejlepší je čistá Vietnamka, která se narodila ve Vietnamu a vyrostla tam, pak je Češka a teprve pak Vietnamka, která vyrostla v Čechách, tzv. nečistá Vietnamka, tu bych si vybral jako poslední možnost,“ napsal jistý mladík, který si přečetl jeden článek o banánových dětech na mém blogu (půvabné je, že později se tento „diskutující“ přiznal, že je Vietnamec a má dlouhodobý vztah s Češkou). Další čtenář mu přizvukoval: „Nikdy bych si samozřejmě nic nezačal s Vietnamkou, která už přede mnou chodila s Čechem.“

Ráda bych mu na to řekla, že já bych zas nikdy nemohla chodit s Vietnamcem, který by měl tak malé sebevědomí, že by nesnesl holku, která měla nějakou známost i s cizinci. Ale možná mu šlo o něco jiného. Ano, já ani moje kamarádky už určitě nebudeme těmi typickými Vietnamkami. Poslušnými a přizpůsobivými, pro které je středem vesmíru jejich muž a děti a pro které je největší radostí vařit, uklízet a poslouchat na slovo.

„Mně hlavně záleží na tom, jaký ten kluk je a jestli mě bere takovou, jaká jsem. Je mi totálně fuk, jestli je to Vietnamec, Čech nebo Angličan,“ říká mi dvacetiletá Nga, letošní maturantka na English College. „I když nejradši bych si vybrala Angličana. Stejně tam půjdu studovat vejšku, takže…“ plánuje, když spolu popíjíme náš oblíbený jahodový koktejl. A já vzpomínám, jak jsem na gymplu kdysi prohlásila, že kluka, který nebude z Vietnamu, ale vysloví správně moje vietnamské jméno, si vezmu, i kdyby nechtěl. Jenže za celých čtrnáct let, co tu žiju, jsem nikoho takového nepotkala. Duong bylo pokaždé vysloveno tak, že to ve vietnamštině znamenalo buď cukr, les, cesta, případně postel. A přitom měla moje máma tak poetický nápad pojmenovat mě po své nejoblíbenější květině – slunečnici.

„Já byla několik let zamilovaná do jednoho Čecha. Byl to vlastně takový obrácený banán. Celá jeho rodina zbožňovala vietnamskou kulturu. On často jezdil do Vietnamu, studoval vietnamistiku, a dokonce poslouchal vietnamskou tradiční hudbu. I životním postojem byl spíše Vietnamec,“ prozrazuje mi Thu Ha, drobná dívka, které by sotvakdo hádal nad dvacet, i když už čtvrtým rokem studuje na Vysoké škole zemědělské v Praze a taktéž čtvrtým rokem má vietnamského přítele. Thu Ha je cílevědomá, po škole chce začít podnikat. Beru ji jako starší sestru a její názory jsou pro mě velmi cenné. Jen v těch vztazích jí nedokážu porozumět. Snad je to věkem.

Když se jí ptám, proč tedy s oním Čechem nezačala chodit, odpovídá mi ve stejném duchu jako všechny moje starší kamarádky: „Nejdřív jsem jím byla okouzlena, ale časem si člověk uvědomí, že vztah s Vietnamcem má větší váhu. Vietnamec tě neopustí kvůli jiné, aniž by bral v úvahu vaše děti, vaše společné strávené roky. Vietnamec tě neopustí, i když oheň lásky dávno zhasne, protože jste spolu něco zažili a máte spolu děti.“ Na moji otázku, zda má takový vztah cenu udržovat, mi neodpověděla.

Najít Vietnamku, která chodí s Čechem, je vlastně nesmírně těžké. Jedinou výjimkou, kterou znám, je má sebevědomá spolužačka Giang. „Nedokážu si představit, že bych někdy v budoucnu chodila s Vietnamcem,“ řekla mi hned při našem prvním rozhovoru. „Mamka to zpočátku trochu rozdýchávala a táta, ten vůbec nesouhlasil. Nakonec ho ale mamka zpracovala a taky to přijal, když viděl, jak jsem s Jirkou šťastná.“ Mnohem horší to ale bylo s okolím. „Sice pocházíme z Frenštátu pod Radhoštěm, ale zpráva o tom, že chodím s Čechem, se roznesla k Vietnamcům až do krajského města. Známí mých rodičů si je dokonce pozvali domů a ptali se, jak to můžou dovolit.“

Docela by mě zajímalo, jak moc by byli Giang s Jirkou probíráni, kdyby oba žili v Praze. Možná by se dostali i na stránky nejpopulárnějšího vietnamského týdeníku vydávaného v Čechách Tuan Tin Moi (Týden novinek) a tetičky by diskutovaly na tržnicích, jaký je to pohoršující případ.

Metrouše prosím ne

„Nazdár kočičko!“ ozval se za mnou tenký jakoby dětský hlásek, když jsem čekala na zastávce na tramvaj. Vyděšeně jsem se otočila. A bohužel jsem se nedokázala držet etického kodexu slušné vietnamské dívky a místo pozdravu jsem nezadržitelně vyprskla smíchy. Byl deštivý zimní den, minus pět stupňů, ale Vietnamec, který mě zdravil, byl oděn jen do bílých tenkých kalhot a bílého saka a měl sluneční brýle. Typický vietnamský metrosexuál. Parfém cítit na sto metrů, účes podle nejnovějších trendů z magazínu pro gaye, celá paleta barev a tuny gelu. Proboha, jak já se mám vdát, když si nesmím vzít Čecha ani jiného cizince a mezi Vietnamci narážím čím dál častěji na tyhle zženštilé obludy? Nevím proč, ale někteří z mých vrstevníků se inspirují japonskou módou, kterou současně mixují se Západem v marné snaze vypadat jako asijská verze Justina Timberlaka nebo aspoň Sámera Issy. I některé holky se snaží potlačit své přirozené rysy, barví si vlasy na červeno, nemluví jinak než česky a slovo „vole“ jako by jim přirostlo k jazyku. Není tohle pozápadnění už trochu moc?

Já jsem se integrovala jinak. „Doufám, že dnes vyhrajeme,“ těším se na večerní hokejový zápas. Možná to zní divně od někoho, kdo ani zdálky nevypadá jako Češka. Jasně, taky jsem v období puberty hledala, jako všichni mí vrstevníci, své zapomenuté kořeny a googlovala informace o Vietnamu. Později jsem si uvědomila, že kořeny mám sice asijské, ale větve toho stromu sahají od Hanoje až do údolí Železných hor. Takže až se mě letos někdo zeptá, kde strávím prázdniny, uslyší ode mě mnohoznačnou odpověď: Doma. Ještě jsem se totiž nerozhodla, zda poletím do Vietnamu, nebo je prožiju v českých luzích a hájích.

Psáno pro Lidové noviny

Je sobota večer. Naši se vracejí z obvyklého nákupu v SAPĚ. Jako každý týden přinášejí Tuan Tin Moi, nejoblíbenější časopis vietnamské komunity. Na titulní straně je zpěvačka Hong Nhung, něco jako vietnamská Lucie Bílá, vyfocená v objetí se svým novomanželem, jakýmsi vysokým a dosti atraktivním blonďákem.

„Ta má ale štěstí! Klofla v Americe nějakého zbohatlíka,“ říká maminka. A mě napadne, co kdybych JÁ si vzala Čecha, Slováka nebo taky Američana. Mluvila by taky o štěstí?

Jelikož jsem dospívala v českém prostředí, navíc v malém městě, kde nežili Vietnamci mého věku, naši jen bezmocně sledovali, jak mě to fyzicky táhne spíše k těm vysokým a pohledným Evropanům.

Nedávno jsem se jich vážně zeptala, jak by reagovali na to, kdybych si přivedla domů českého přítele. Nejdříve na mě vylekaně zírali a snažili se vystopovat sebemenší důkaz, že někoho takového už v Praze mám.

„No, kdyby mě porazil v pití rýžového vína, tak bych ho bral!“ říká s pobaveným výrazem můj otec. Marně pátrám v paměti, zda už někdy takový člověk překročil náš práh. Načež mě maminka vrátí zpátky na zem svou jasnou odpovědí. S kamennou tváří mi sděluje, že by mi takový vztah samozřejmě nezakazovali, ale pro požehnání ať si jdu k sousedům. A to jsem si bláhově myslela, jak liberální a pokročilé rodiče to nemám! V tomhle směru se asi shodnou všichni Vietnamci ze starší generace. Vietnamka patří k Vietnamci a naopak, jakékoli vybočování z řad vlastní rasy se neschvaluje.

Když si Čech vezme Češku stává se, že vztahy s tchýní a tchánem nebývají většinou nejlepší. Partneři banánových dětí to mají snad ještě jednou tolik komplikované.

Z vlastní zkušenosti vím, že zpráva o tom, která holka má jakého kluka se šíří v naší komunitě děsně rychle. Ale rozhodně by nepřekonala rychlost, kterou by se rozšířila zpráva o Vietnamce, která chodí s Čechem. To by snad slavní fyzikové museli přepsat všechny učebnice, kde se definuje rychlost světla, kterou nic nepřekoná.

„Vidíš ji? Tu s tím břichem. Začala si s nějakým Čechem, a když se dozvěděl, že je těhotná, tak ji nechal.“ chrlí na mě má tetička. Sedím s ní v jednom ze stánků na SAPĚ, což je místo v Praze, kde se naše komunita schází a kudy vede propletená síť drbů a nejnovějších informací.

Proto se mí vrstevníci někdy neradi procházejí po tržnicích. My, kteří jsme vyrostli v České republice, vedeme jakýsi dvojí život. Už nedokážeme být tak uvolnění, když se nacházíme v prostředí vlastní komunity. Říká se nám banánové děti – slupka žlutá a jádro bílé. To ale přináší řadu problémů.

Samotný začátek všech zmatků je už u jména. Máte-li nějakého vietnamského kamaráda, vietnamskou kamarádku, zřejmě ji budete znát jako Tondu, Marušku, Honzu, Lindu atd. Ale pravé jméno většinou zůstává tajemstvím třeba až do oficiálního maturitního zahájení, kdy se povinně čtou pravá jména všech účastníků. Naše vietnamská jména jsou totiž na výslovnost natolik těžká, že si raději necháváme říkat „po česku“.

Napadlo vás někdy, ve kterém jazyce vlastně myslíme? Že jsem schopna použít v jedné jednoduché větě česká, vietnamská, ale i anglická slova, na to si mé okolí už dávno zvyklo. Přicházíme z Vietnamu, ve škole musíme používat jen češtinu, do toho se ještě učíme další cizí jazyky. Samozřejmě se dbá také na to, abychom nezapomínali na mateřský jazyk, takže se doma díváme na vietnamský televizní kanál a čteme vietnamské noviny.

Ale jaký jazyk je pro nás nejbližší a současně nejjednodušší? Většinou je to čeština. Prakticky ji užíváme nejčastěji, takže se časem stává nejlépe ovládaným jazykem banánového dítěte. Ztrácíme pak tu úzkou vazbu s vietnamštinou, někdy ani nemáme chuť se ji učit. Některé děti to berou i jako trest, protože nechápou, jak je pro ně vietnamština důležitá.

Díky tomu, že žijeme v dvojsvětě, ve dvou kulturách, které jsou velmi rozdílné, se nikdy nenudíme. Čas od času se přihodí nezapomenutelná faux pas. Ještě teď vidím pohledy svých prarodičů, když jsem si omylem při večeři vzala místo hůlek vidličku. Nebo ta reakce spolužáků, když jsem si na vodácký kurz místo vidliček a lžic sbalila hůlky. Takže jsem nakonec celý tým učila jíst guláš z ešusu hůlkami.

Život v dvojsvětě ale přináší i problémy v rodině. Devadesát devět procent vietnamských rodičů by si přálo, aby si jejich ratolest vybrala za svého životního partnera Vietnamce. Když si jejich dcera přivede domů českého přítele, většina rodičů to časem asi přijme, ale začátek pro ně není jednoduchý.

Proč se naši rodiče tak chovají? Chtějí, aby nás česká společnost přijala mezi sebe, aby nás brala jako sobě rovné, aby nedělala rozdíly. Možná bychom měli začít u sebe s tou tolerancí.

Je ale pravdou, že většina mladých Vietnamců naprosto akceptuje tuto tichou dohodu s rodiči a vážný vztah mají jenom s členy své komunity. „Češky mají jiné myšlení než my, závazek mezi mužem a ženou neberou tak vážně a jsou tu i rozdílné životní hodnoty a postoje k životu než ty, které máme my v našich asijských kořenech a genech,“ říkají mi kamarádi, proč je lepší si vzít někoho „ze svých řad“. „Za ženu bych si vzal jedině Vietnamku,“ tvrdí jeden z kamarádů a ostatní přikyvují.

Máme vietnamské rodiče, mnozí z nás se dokonce narodili ve Vietnamu. Vyrostli jsme však na druhém konci světa. Jsme tedy ještě těmi pravými Vietnamci? Nebo jsme charakterističtí už jenom svou barvou kůže a uvnitř jsme vlastně už Češi? Když se mě někdo zeptá, kde se cítím být doma, nedokážu odpovědět jednoslovně. Ani nevím, komu bych fandila, kdyby se stal sportovní zázrak a ve finále světového mistrovství ve fotbale hrál Vietnam proti České republice.