A k čemu mi je to dvojí občanství?

Na můj poslední článek zazněly i takové názory jako že to bylo ode mne ‚vyčuraný tah‘, když jsem si k vietnamskému občanství vzala i to české. Chápu to, avšak s tím nesouhlasím a musím se proti takovému názoru rázně ohradit. Chápu, proč někteří lidé mají podobný úhel pohledu a myslí si, že to bylo z mé strany zištné rozhodnutí. Vím, že se nemusím nikomu ospravedlňovat. Lidi jsou všelijaký a každý má právo na svůj názor. Pro pořádek ale ráda uvedu pravé důvody, které mě vedly k žádosti o české občanství s ponecháním toho původního, vietnamského.

Zaprvé, nechci se oficiálně odtrhnout od vietnamského národa. Jednoduše protože se z části citím jako Vietnamka a tak to také navždy zůstane. Tím, že mi Česká republika dovolila mít dvojí občanství mi dala najevo, že po mně nechce, abych si vybrala mezi dvěmi zeměmi, které v sobě spojuju. Dvojím občanstvím dávám najevo sobě i ostatním, že moje srdce je v Evropě, ale i v dalekém Vietnamu.

Zadruhé, chci minimalizovat svůj podíl do státní pokladny, jejíž část chodí nepoctivým českým úředníkům. Kromě paní z našeho kraje a městečka, které mi byly velkou oporou, to byla doslova noční můra. Chyba možná ani není v těch lidech, ale celém systému, který je tak zatěžkaný pravidly, že nikdo ničemu vlastně pořádně nerozumí.

Já prostě nechci neustále volat do úřadů či ministerstev a dožadovat se svých práv a poslouchat, jak oni nestíhají. Nechci nikomu platit za to, že na papír dá jedno razítko, které ani není jeho. Nechci se potkávat s lidmi, kteří se nade mnou a mojí rodinou povyšují, a přitom se na své místo leckdy dostali jen díky korupci či protekce. Proč taky? Já své daně platím, aby byly investovány do užitečných věcí, ne abych byla buzerována na ospalých vesničkách, kterým se rádoby říká úřady. Promiňte, ale jediné, co tam funguje je poctivá byrokracie 🙂

V neposlední řadě chci mít v kapse vietnamský i český pas, protože se stejně prezentuju jako Vietnamka a zároveň Češka a to jak v osobním, tak pracovním životě. Proč bych tedy nemohla mít dvojí občanství, když to v konečném důsledku nikoho stejně nezajímá? Důležité je snad, jak s těmi občanstvími zacházím ,anebo se mýlím? Samozřejmě, že si díky tomu ušetřím spoustu času nad papírováním, budu mít větší šanci pracovat ve státech EU a bude se mi snadněji cestovat. Ale především je to možnost cítit vietnamství i češství a ještě k tomu mít hmotný důkaz.

Vlastně ty tři roky boje nebyly ani tak bojí s českou byrokracií, abych si konečně mohla usnadnit život. Mám-li být zcela upřímná, byl to boj mezi současnou Duong a osmiletou Duong, která tehdy opustila milovanou rodinu ve Vietnamu, aby se s rodiči usadila v nějakém neznámém bílém státě, kde už nikdy vzhledově nezapadla do davu. Tudíž ty poslední 3 roky byly zejména o přemlouvání sebe samotné, aby se ta část mého dětského já smířila s tím, že můj život je a vždy bude ovlivněn Evropou.

Nicméně, české občanství neznamená, že se usazuju v Čechách, naopak. V současnosti je to jen možnost mít občanská práva v obou zemích svobodně se rozhodovat a nedávat státu možnost mě diskriminovat za to, že nejsem právoplatným občanem jejich státu. I když Prahu miluju, stále se tu cítím jako cizinka. Jako cizák, kterýmu byla vydána česká občanka, aby už dál paní na úřadech neprudila.

Já jinak totiž stále přemýšlím nad tím, že bych se za pár let vrátila do Francie, pro mně nejsvobodnější země pro Vietnamce. Tři roky studia v různých částech Francie mě utvrdily v tom, že ze všech evropských měst, která jsem v životě navštívila, je to paradoxně bývalý kolonizátor, který je nejvíce nakloněn vietnamským přistěhovalcům. Ve Francii se mi nikdy nikdo nevysmíval, neztrapňoval a nerozlišoval kvůli mému původu.

Ten pocit, že se na člověka nedívají hned zkraje skrz prsty, bych přála každému vietnamskému dítěti, které nechápe, proč se musí od všech tak lišit. Svoboda, žádné předsudky, nemuset dávat pozor, že poutáte pozornost, nemuset všem furt něco dokazovat. To je to, co mi v Čechách zoufale chybí a důvod proč se tu (zatím) nechci natrvalo usazovat.

Jsem ale optimista, komunisti vývoj našeho státu holt pozastavili na pěknou řádku let a historii holt nelze vymazat ze dne na den. Nezbývá mi, než se nade vším povznést a jít dál a doufat v lepší zítřky 🙂 Nebo snad máte jiný účinnější recept?

Zveřejněno 1.6.2014 v HLAS KRVE, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Tati, chodím s Čechem

Pamatujete na jeden z mých článků, kde jsem si sama pro sebe představila scénář, jak by asi moji rodiče reagovali na to, kdybych začala chodit s Čechem? Mami, chodím v Čechem.

Zatímco předchozí blog byl jen výplod mé fantazie, tak v následujících řádcích si počtěte, jak to doopravdy probíhalo před půl rokem u nás doma.

Po jaké době lidé představují svého partnera rodičům? Po roce, možná dva? Já jsem Jakuba představila již po měsíci. Vůbec jsem nebyla nervózní. Taky jsem neměla důvod, že.

Můj kluk je jen 187 cm vysoký ateistický Čech s židovskými kořeny. A já jen pocházím z takové menší buddhistické tradiční rodiny, kde výškový průměr se pohybuje okolo 160 cm.

Nikoho jsem si domů ještě nepřivedla. Mí rodiče se už začali smiřovat s faktem, že jsem buď lesba nebo že umřu jako stará panna.

993828_10202431411763461_363284501_n

S Jakubem jsme se znali zhruba půl roku, než se z nás stal pár (čtěte než mě sbalil :)). Kamarády máme společné a jeho rodiče jsem znala od začátku, a tak zbylo jen jet na víkend do Východních Čech a představit ho mé rodině.

Znáte ty přípravy, které probíhají před takovým setkáním. Vybírá se nejlepší košile, vyleští se boty, koupí se kytky. U nás se k tomu shonu ještě přidaly drobné rady jako nevtipkuj o vietnamské mafii v Sapě.

Neptej se, jestli nebudem po obědě štěkat. Nedívej se blbě na oltář, který je v obýváku a neukazuj na tu černou šmouhu na stropě, co je tam od vonných tyčinek. Nesmrkej během jídla.  A připrav se na to, že se bude u jídla srkat polívka.

Celou cestu jsme ještě procvičili, jak pozdravit vietnamsky jednotlivého člena rodiny, abychom získali pozitivní body hned u vchodu.

Vietnamština je nejen velmi náročná na intonaci, ale také na oslovování. Abyste byli schopní správně dotyčného oslovit, musíte zpravidla znát jeho věk, společenské postavení a zda je mladší nebo starší než vaši rodiče. Případně se ještě musíte vyznat ve vzájemných rodinných vazbách.

Nutno hned na začátku poznamenat, že můj milý, který je hudebně úplně nahluchlý a na cizí jazyky totálně levý, tyto věci nezvládá ani v češtině. On prostě nerozlišuje, že ženich se nevdává, ale žení. Nebo že manželka jeho bratra je jeho švagrová ne sestřenice.

Tudíž se není čemu divit, že mého tatínka suverénně pozdravil „xin chào bô´“ (dobrý den, otče) místo „xin chào bác“ (dobrý den, starší strejdo). Můj otec, ani trochu nezaskočen Jakubovou familiérnosti, mu začal rovnou tykat, a odvlekl přímo do kuchyně na první rundu.

Zkrátka, naši už do mě dnes nehučí, abych si někoho našla. Už nám rovnou nabízejí nové auto a druhé patro domu, když jim dáme ještě letos vnouče. Taky spočítali, že dle našeho zvěrokruhu bychom měli veselku stihnout do konce roku, nebo až za dva roky! Jinak nám to prý nevyjde na celý život!!

S Jakubem se tomu zatím smějeme a jsme rádi, že ho moje rodina přijala tak vřele. No až bude tatínek dělat rezervaci v Đông Đô (největší restaurace v Sapě, kde se pořádá většina vietnamských svateb), tak to se asi smát přestanem.

Popravdě, měla jsem trochu obavy z reakce svých rodičů. Slyšela jsem o případech, kde rodiče nebyli zrovna nadšení, když jejich dítě chodilo s cizincem či cizinkou. Někteří kvůli tomu své vztahy před svoji rodinou i tají.

Chápu důvody a obavy generace našich rodičů, ale vycházejíc z vlastních zkušeností mohu říct, že jsou důležité tři věci – schopnost empatie, snaha obou stran se přizpůsobit a velký smysl pro humor.

Můj taťka se taky mohl urazit, že si ho Jakub dovolil oslovit otcem, však spolu husy nikde nepásli. Místo toho to bral s nadhledem a chápal to především jako Jakubovu snahu naučit se můj rodný jazyk.

 

Zveřejněno 31.3.2014 v MOST KULTUR - Komentáře - 2 »


Erasmus, symbol vztahů dneška

O studijním programu Erasmus kolují stereotypy typu: rok nekonečných mejdanů, dlouhých nocí plných drog, alkoholu a nezávazného sexu. Přiznám se, že můj akademický rok v Čechách je podstatně náročnější, co se týče učení, ale že bych to tady propila a propařila, tak to snad ne!

Vítejte ve Štrasburku
Vítejte ve Štrasburku!

Erasmus je, řekla bych, fenomén či symbol mladých lidí v dnešní době cestování, výměnných pobytů a propojování kultur. V okamžiku, kdy dostanete výsledky z výběrového řízení, se vám třesou ruce, protože kladná odpověď vám možná změní celý život. Po prvních minutách euforie se začíná svírat žaludek úzkostí. Po prázdninách opustíte celý dosavadní svět – rodinu, přátele, partner/ku, známá místa a v příštích deseti měsících vás čeká …cizí země, život mezi cizími lidmi a dorozumívání cizí řečí.

Pro opuštěného Erasmáka je přátelství záchranný člun při bouřce na moři. Navázání kontaktů najednou nedělá tak velké potíže, jelikož je to jediný způsob, jak nestrávit další měsíce sama v pokoji. Přátelé se stávají rodinou, protože spolu trávíme veškerý čas. Velké štěstí, když narazíte na lidi, kteří vám opravdu sedí a rozumíte si s nimi i přes gramatické chyby v každé druhé větě.

Když se to zjednodušeně shrne, tenhle rok se tu, u nás ve Štrasburku, vytvořilo mezi Erasmáky pár skupin. Němci se druží s Rakušany, Španělé s Kolumbijci a Italy, Češi s Brazilci, Mexičany, Portugalci a Rusy, pak tu jsou Angličané s Američany a Kanaďany a nakonec Číňané, kteří si vytvořili menší ghetto : – ). Samozřejmě se to občas promíchá, ale základ zůstává.

Naše partička
Happy together
Já spadám do té nejmultikulturnější skupinky. Už odjakživa jsem si nějak rozuměla s lidmi, kteří často pocházejí z Latinské Ameriky. Otevřeností a temperamentem mi byly nejbližší právě dvě Brazilky – Adriana a Vanessinha. Trávily jsme skoro každý den, za ten půlrok jsme zažily tolik věcí, kolik bychom nezažily za normálních okolností dlouhé roky. Sice jsou teď už zpátky v Rio de Janeiro, ale díky nim jsem si dotvořila pohled na opravdové přátelství. Ono je vlastně jedno, jaká je vaše mateřština, jak často se vidíte…jenže, my se už možná ani neuvidíme.Rychlé seznámení, několik intenzivních společných týdnů nebo jen dní a nezapomenutelné vzpomínky, smutné loučení a často nesplněný slib o brzkém shledání. Vztahy dneška. Cestování bez hranic, Evropa bez bariér, to holt přináší jak pozitiva, tak i negativa. Kolik ze vztahů má šanci vydržet, když dnešní mladý člověk často ani neví, kde bude příští měsíc?
Zveřejněno 12.3.2009 v CESTOPISY, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Můj multikulturní strom

Deset dní v Česku uteklo jako nic a já už jsem zase na cestách – tentokrát v zemi svého pra-pra-dědečka. Francouzské kořeny tedy mám, ale francouzská větev v mém rychle rostoucím multikulturním stromku zatím chyběla. Díky programu ERASMUS budu dalších deset měsíců studovat (a možná psát blogy) ve Strasbourgu, snad nejevropštějším studentském městě.

66627_1641705039359_5234872_n

Když jsem na začátku července letěla do Hanoje, přemýšlela jsem nad tím, jak oživím své staré, mlhavé vzpomínky a těšila se na své příbuzné a známé. Žádný stres, celá jsem zářila štěstím.

Během cesty do Strasbourgu jsem přemýšlela nad tím, jak navštívím všechna zajímavá místa, o kterých jsem se dočetla a která mi byla doporučena. Ale zároveň jsem byla ve velkém stresu. Když jsme přejížděli hranice s Německem, měla jsem sto chutí říct taťkovi, aby to otočil. A prožila bych další poklidný rok v Praze.

Budu muset zařizovat všechny papíry, účet, ubytování a pak poslouchat přednášky… a to všechno ve francouzštině? S francouzštinou jsem vůbec nepřišla do styku nejmíň od května a teď ji mám používat čtyřiadvacet hodin denně?

Jsem tu teprve čtyři dny a zatím se aklimatizuju, což za poslední měsíce dělám už nejmíň potřetí.

Když jsem se minulý rok přestěhovala do Prahy, každé ráno jsem se modlila, aby to další ráno bylo aspoň o chlup lepší. První dny ve Vietnamu jsem si říkala, že bych si na tamní život už asi nikdy nezvykla.

Nakonec jsem z obou míst odcházela opravdu nerada.

Asi jsem dítě cest. Už jako šestiměsíční plod v maminčině bříšku jsem letěla letadlem z ČR do Vietnamu.

Když se mi někde konečně zalíbí, hned to místo musím opustit, abych zkusila, kde všude a jak budou růst další větve. Třeba za pár let z tohoto mého malého multikulturního stromku vyroste vysoký, statný strom s hustou korunou a silnými, dlouhými, hodně propletenými větvemi. Snad má dost pevné a propletené kořeny.

Zveřejněno 17.9.2008 v CESTOPISY, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Banánové děti v české džungli

Mami, chodím s Čechem. „Cože? To snad nemyslíš vážně!“ Snad ani oznámení o vyhoštění ze země by s našimi rodiči nezamávalo tak jako zpráva o tom, že jejich ratolest má vážnou známost s příslušníkem českého národa.

Říkají nám banánové děti. Navrch žlutí, tedy vietnamští, a vespod bílí, čeští. Naši rodiče, byť žijí v České republice už dlouhá léta, jsou pevně svázáni se svou rodnou zemí. My to máme jinak. Žijeme ve dvou paralelních světech.

Celý den mluvím ve škole a s kamarády česky, jen večer prohodím s rodinou něco vietnamsky. A od té doby, co studuju v Praze na Metropolitní univerzitě mezinárodní vztahy a evropská studia, i tu angličtinu používám častěji. „Me oi, podáš mi com?“ Při téhle větě mamka vždycky dostane chuť mi tu misku rýže nepodat, ale vysypat na hlavu. Já si ale nemůžu pomoct, jazyky se mi proplétají jako rýžové nudle.

Moji rodiče patří do první vlny přistěhovalců, kteří do tehdejšího Československa přišli v 70. letech v rámci „bratrských“ vztahů s Vietnamskou socialistickou republikou. Byla to mladá vietnamská inteligence, která se tu měla přiučit, jak se „žije na Západě“. Ti z nich, co zůstali dodnes, patří v komunitě k těm nejbohatším a nejváženějším.

Táta pracoval v severních Čechách jako tlumočník a máma tam studovala. Já byla v Česku počatá, jenže moje maminka dostala v sedmém měsíci těhotenství potřebu zažít trochu adrenalinu, a tak se naše rodina stěhovala zpět do Vietnamu, protože mě chtěli vychovávat v rodné zemi. Do Čech jsme se vrátili, když mi bylo osm, a z Duong Nguyen Thi Thuy se stala Linda. Kdo z Čechů by také moje jméno dokázal vyslovit? A jelikož žijeme v době zkracování, tak jsem se po příchodu na vysokou školu stala Lin. Kamarádům to prý zní víc asijsky. Aspoň nikde nemusím sáhodlouze vyprávět příběh svého jména. Mám ale i jiné přezdívky. Někteří spolužáci mi říkají Lane, podle jakési Korejky z Gilmorových děvčat. Jediné, co fakt nemám ráda, je Ling, ta mrcha ze seriálu Ally McBealová.

 

Hlavně buď praktická

Vietnamců je v Česku oficiálně 50 000, kolik ve skutečnosti, ale nikdo neví. PoLin s rodiči a mladší sestrou.generaci mých rodičů totiž přišly dvě ještě početnější skupiny. Vietnamci, kteří se doma nedostali na vysokou školu anebo nesehnali slušnou práci, a tak zkusili štěstí tady. A nakonec ti, kteří se doslechli, že ve zdejších továrnách mohou vydělat víc než doma. Většina z nich se také po čase, když si něco našetří, vrací domů. Ne tak banánové děti. Neznám z nich nikoho, kdo by chtěl žít natrvalo ve Vietnamu. To spíš pokukují po západní Evropě.

Oba moji rodiče podnikají, ale protože jsou díkybohu tolerantní a otevření, neočekává se ode mě, že bych měla jednou rodinný podnik převzít. I většina mých banánových kamarádů sní o jiném povolání než – tak jako jejich rodiče – prodávat Čechům oblečení. I kdyby to nebylo na stánku, ale šlo třeba o řízení velkého obchodu, k čemuž už se mnozí dopracovali. Jenže jejich rodiče stejně mají po vietnamsku zafixováno, že dobře se žije jen tomu, kdo umí podnikat. Proto se po banánech chce, aby studovali něco „praktického“, což v překladu znamená obor, který má něco společného s penězi. A tak moje kamarádka Huong, která se dostala na architekturu na ČVUT, neustále slyší od rodičů, že se špatně rozhodla.

Moji krajané bohužel mnohdy neberou ohled na to, že jejich dítě třeba není natolik inteligentní, aby šlo na gymnázium, nebo přehlížejí fakt, že když někdo nemá buňky na matematiku, tak asi těžko vystuduje VŠE. Oni ho už od kolébky vidí jako velkého byznysmena.

„A čím chceš, Tienko, být, až budeš velká?“ ptají se tetičky mojí desetileté sestry, když přijdou na návštěvu. „Budu chovatelkou koťat!“ vykřikne moje sestra s hrdostí Napoleona. Tetkám div oči nevypadnou z důlků. „Ale to snad ne, Tienko, musíš být doktorkou, abys mohla léčit maminku a tatínka. Nebo bys mohla studovat VŠE, aby ses o ně mohla postarat, až budou v důchodu.“ Sestru až do pěti let hlídala česká paní, jež nám tak trochu nahrazuje vlastní babičku, která žije ve Vietnamu. Když přijedu na víkend z Prahy domů do Třemošnice, pohostí mě královským českým obědem. Z pokrevních příbuzných s námi v Česku žije pouze jedna teta. Jinak mám ale tetiček nespočet. Ve Vietnamu se totiž neoslovujeme křestními jmény, ale tituly podle společenského postavení. Proto se hned při seznámení lidé ptají jeden druhého na věk, rodinný stav apod., aby věděli, jak ho oslovit. Tak třeba žena, která je starší než moje máma, je pro mě „starší teta“.

„Existují čtyři základní témata, o kterých se tyhle báby dokážou bavit,“ říká můj kamarád Quang Anh. On je rebel. Ne že by kouřil trávu, byl drzý na starší a nosil trička se sprostými nápisy, ve vietnamské komunitě k tomu stačí, když si, tak jako Quang Anh, dovolíte veřejně projevit svůj názor. „Kdo zhubnul, kdo přibral, čí dítě se dostalo či nedostalo na školu a … kdo s kým chodí!“ poslední téma už vyslovíme současně, oba se smíchy popadáme za břicho, i když je to trochu hořký vtip. Tety tvoří komunikační síť, která obepíná celou vietnamskou komunitu, a pořád strkají nos do věcí, do kterých jim nic není. Mě osobně neskutečně rozčiluje, když se o mně povídá, že místo rýže jím občas i brambory, že při jídle používám ubrousek, že čtu české knihy a chodím na české filmy.

 

Nevhodné obroučky

Teta Thanh mi dneska říkala, že se oblékáš moc barevně na to, že studuješ mezinárodní vztahy a diplomacii,“ oznámil mi otec, když se vrátil z pravidelné sobotní návštěvy Sapy, centra vietnamského života v Praze. S námahou spolknu větu o ošklivé babce z tržnice, která mi nemá co kecat do oblečení. Dobře si vzpomínám, jak mi den předtím říkala, že bych měla chodit v saku a šedém svetru jako její dcera, která studuje cestovní ruch. Že bych si místo brýlí s červenými obroučkami měla pořídit nějaké s černými, přinejhorším s modrými. A takovými názory nakazila i mého jinak velmi liberálního tátu.

„Nebudu se na povel přizpůsobovat něčemu, co je naprostá blbost!“ odsekla jsem.VYVZDOROVANÁ LÁSKA z Frenštátu pod Radhoštěm. Studentka diplomacie Giang se kvůli Jirkovi (studuje ekonomii) dokázala postavit nepsaným zákonům své komunity. Takhle projevit názor vůči rodičům je od vietnamské dívky velmi nežádoucí. Já jsem však naštěstí vyrostla v demokratické zemi a v rodině, kde se vietnamské tradice mísí s českým pojetím svobody a individuality.

Stejně se ale stínu svých konfuciánsky upjatých tetiček nezbavím. „Proč se tvoje studijní výsledky dozvídáme až od tety Lan?“ ptá se mě naštvaně mamka už u dveří, když přijedu z Prahy do milovaného domova po dlouhém a trýznivém zkouškovém období. Není nad obyčejný pozdrav milující maminky! Bydlíme v Třemošnici, malém městě v nádherném údolíčku Železných hor, ale i tam dolehnou tamtamy z hlavního města. „Než tě vyťukám na mobilu, tak už stejně ví celá republika, jestli jsem zkoušky udělala nebo ne,“ odpovídám. Dnes už to beru s rezervou, ale během puberty jsem si přála, abych se narodila jako křovák a žila si svůj klidný život v nějaké poušti.

Když jsem se dostala na gymnázium, gratulovali mi i neznámí lidé z daleka. Od prvních dní v Čechách jsem byla zaškatulkovaná jako jedničkářka. Přišlo mi to tehdy vlastně přirozené. České školy jsou pro děti přijíždějící z Vietnamu celkem lehké, pomineme-li prvotní jazykovou bariéru. Ve Vietnamu totiž chodíte do školy šest dní v týdnu, po škole máte doučování a úkolů je tolik, že někdy nezbyde čas se ani najíst. A tak když jsem se s tátovou pomocí rychle naučila jazyk, nestálo mi už nic v cestě.
Ale nedej bože, abych ve škole dostala čtyřku! Měla jsem pocit, že neplním svou povinnost vůči rodičům, nevážím si dostatečně jejich oběti. Většina banánových dětí si tohle dobře uvědomuje, proto pilně studují, a tím pádem jsou jedničkáři – u nich se prostě očekává, že půjdou na vysokou. Jakýkoli neúspěch je nepředstavitelně rozmazáván a probírán celou komunitou.

 

Multifunkční drdol

Žít v Česku a alespoň částečně udržovat vietnamské zvyky je ale někdy velmi praktické. Když jsem se před dvěma lety chystala na maturitní ples naší školy, zapíchla jsem si ve snaze po originalitě do drdolu ozdobné hůlky. Aspoň se mě nikdo nebude ptát, jestli pocházím z Indie nebo Číny, říkala jsem si.

O mnoho hodin a litrů alkoholu později někdo z naší party zavelel, že má hlad. V celé Chrudimi bylo v tu nekřesťanskou hodinu otevřené již jen čínské bistro. „Á, konečně si dáme Bobika, hoši!“ zahulákal Mára. Holky se zdráhaly, jakože psí maso teda ne, ale hlad je nakonec přemohl. Objednali jsme si, vše bylo skvělé, až na to, že nám přinesli příbory. Ne že bych nikdy v ruce nedržela nůž a vidličku, ale copak se s tímhle dají jíst čínské nudle? A tu mě napadlo, že jsem vybavená. Sáhla jsem si do drdolu a mohlo se začít hodovat.

Kultura ve Vietnamu byla vždy ovlivněna „starší sestrou“ Čínou. Z náboženského hlediska jsou lidé budhisticky založeni (víra v karmu, posmrtný život apod.), ale každodenní život určují spíš konfuciánské hodnoty (úcta ke starším, vzhlížení k autoritám historie a také důraz na vzdělání). Často celá rodina šetří peníze na to, aby nejnadanější potomek mohl vystudovat vysokou školu. On pak získá dobrou práci a finančně podporuje zbytek rodiny. Kastování společnosti podle dosaženého vzdělání platí i ve vietnamské komunitě v Čechách.

„Máma nechce, abych chodila do tržnic, abych se nezkazila. A já sama tam nerada chodím, jsou tam samí nevzdělanci a hulváti. Kluci na mě pokřikují jako na lehkou holku,“ řekla mi jedna šestnáctiletá vietnamská studentka gymnázia. Vtipné je, že mnozí, kteří prodávají v tržnicích, mají doma zaprášené diplomy z nejprestižnějších univerzit ve Vietnamu. Jenže k čemu je v Praze znalost vietnamského práva?

 

Nečistá Vietnamka

Starovietnamci“ jsou oproti banánovým dětem mnohem pokornější ke svému okolí a nemají potřebu své názory na českou společnost nikde nijak prezentovat, ostatně často ani neumějí česky. Žijí izolovaně od Čechů, čas tráví jen prací a s rodinou. Jsou rádi, že sem mohli přijet a pracovat, a také pomáhat finančně svým příbuzným ve Vietnamu. My, „Mladovietnamci“, to máme jinak. Naše rodiče to děsí a nám samotným se z toho občas slušně zamotá hlava.

Popravdě řečeno označení banánové dítě, které vymyslel nejspíš nějaký Čech, se mi líbí a nezdá se mi nijak urážlivé. I když neznám žádného doopravdy žlutého Vietnamce. Jsme sice mongoloidní rasa, ale naše pleť moc žlutá není. Nicméně i ostatní banánci souhlasí s tím, že je to označení výstižné. Jestli máme problém s rasismem, tak spíš z vlastních řad.

„Nejlepší je čistá Vietnamka, která se narodila ve Vietnamu a vyrostla tam, pak je Češka a teprve pak Vietnamka, která vyrostla v Čechách, tzv. nečistá Vietnamka, tu bych si vybral jako poslední možnost,“ napsal jistý mladík, který si přečetl jeden článek o banánových dětech na mém blogu (půvabné je, že později se tento „diskutující“ přiznal, že je Vietnamec a má dlouhodobý vztah s Češkou). Další čtenář mu přizvukoval: „Nikdy bych si samozřejmě nic nezačal s Vietnamkou, která už přede mnou chodila s Čechem.“

Ráda bych mu na to řekla, že já bych zas nikdy nemohla chodit s Vietnamcem, který by měl tak malé sebevědomí, že by nesnesl holku, která měla nějakou známost i s cizinci. Ale možná mu šlo o něco jiného. Ano, já ani moje kamarádky už určitě nebudeme těmi typickými Vietnamkami. Poslušnými a přizpůsobivými, pro které je středem vesmíru jejich muž a děti a pro které je největší radostí vařit, uklízet a poslouchat na slovo.

„Mně hlavně záleží na tom, jaký ten kluk je a jestli mě bere takovou, jaká jsem. Je mi totálně fuk, jestli je to Vietnamec, Čech nebo Angličan,“ říká mi dvacetiletá Nga, letošní maturantka na English College. „I když nejradši bych si vybrala Angličana. Stejně tam půjdu studovat vejšku, takže…“ plánuje, když spolu popíjíme náš oblíbený jahodový koktejl. A já vzpomínám, jak jsem na gymplu kdysi prohlásila, že kluka, který nebude z Vietnamu, ale vysloví správně moje vietnamské jméno, si vezmu, i kdyby nechtěl. Jenže za celých čtrnáct let, co tu žiju, jsem nikoho takového nepotkala. Duong bylo pokaždé vysloveno tak, že to ve vietnamštině znamenalo buď cukr, les, cesta, případně postel. A přitom měla moje máma tak poetický nápad pojmenovat mě po své nejoblíbenější květině – slunečnici.

„Já byla několik let zamilovaná do jednoho Čecha. Byl to vlastně takový obrácený banán. Celá jeho rodina zbožňovala vietnamskou kulturu. On často jezdil do Vietnamu, studoval vietnamistiku, a dokonce poslouchal vietnamskou tradiční hudbu. I životním postojem byl spíše Vietnamec,“ prozrazuje mi Thu Ha, drobná dívka, které by sotvakdo hádal nad dvacet, i když už čtvrtým rokem studuje na Vysoké škole zemědělské v Praze a taktéž čtvrtým rokem má vietnamského přítele. Thu Ha je cílevědomá, po škole chce začít podnikat. Beru ji jako starší sestru a její názory jsou pro mě velmi cenné. Jen v těch vztazích jí nedokážu porozumět. Snad je to věkem.

Když se jí ptám, proč tedy s oním Čechem nezačala chodit, odpovídá mi ve stejném duchu jako všechny moje starší kamarádky: „Nejdřív jsem jím byla okouzlena, ale časem si člověk uvědomí, že vztah s Vietnamcem má větší váhu. Vietnamec tě neopustí kvůli jiné, aniž by bral v úvahu vaše děti, vaše společné strávené roky. Vietnamec tě neopustí, i když oheň lásky dávno zhasne, protože jste spolu něco zažili a máte spolu děti.“ Na moji otázku, zda má takový vztah cenu udržovat, mi neodpověděla.

Najít Vietnamku, která chodí s Čechem, je vlastně nesmírně těžké. Jedinou výjimkou, kterou znám, je má sebevědomá spolužačka Giang. „Nedokážu si představit, že bych někdy v budoucnu chodila s Vietnamcem,“ řekla mi hned při našem prvním rozhovoru. „Mamka to zpočátku trochu rozdýchávala a táta, ten vůbec nesouhlasil. Nakonec ho ale mamka zpracovala a taky to přijal, když viděl, jak jsem s Jirkou šťastná.“ Mnohem horší to ale bylo s okolím. „Sice pocházíme z Frenštátu pod Radhoštěm, ale zpráva o tom, že chodím s Čechem, se roznesla k Vietnamcům až do krajského města. Známí mých rodičů si je dokonce pozvali domů a ptali se, jak to můžou dovolit.“

Docela by mě zajímalo, jak moc by byli Giang s Jirkou probíráni, kdyby oba žili v Praze. Možná by se dostali i na stránky nejpopulárnějšího vietnamského týdeníku vydávaného v Čechách Tuan Tin Moi (Týden novinek) a tetičky by diskutovaly na tržnicích, jaký je to pohoršující případ.

 

Metrouše prosím ne

„Nazdár kočičko!“ ozval se za mnou tenký jakoby dětský hlásek, když jsem čekala na zastávce na tramvaj. Vyděšeně jsem se otočila. A bohužel jsem se nedokázala držet etického kodexu slušné vietnamské dívky a místo pozdravu jsem nezadržitelně vyprskla smíchy. Byl deštivý zimní den, minus pět stupňů, ale Vietnamec, který mě zdravil, byl oděn jen do bílých tenkých kalhot a bílého saka a měl sluneční brýle. Typický vietnamský metrosexuál. Parfém cítit na sto metrů, účes podle nejnovějších trendů z magazínu pro gaye, celá paleta barev a tuny gelu. Proboha, jak já se mám vdát, když si nesmím vzít Čecha ani jiného cizince a mezi Vietnamci narážím čím dál častěji na tyhle zženštilé obludy? Nevím proč, ale někteří z mých vrstevníků se inspirují japonskou módou, kterou současně mixují se Západem v marné snaze vypadat jako asijská verze Justina Timberlaka nebo aspoň Sámera Issy. I některé holky se snaží potlačit své přirozené rysy, barví si vlasy na červeno, nemluví jinak než česky a slovo „vole“ jako by jim přirostlo k jazyku. Není tohle pozápadnění už trochu moc?

Já jsem se integrovala jinak. „Doufám, že dnes vyhrajeme,“ těším se na večerní hokejový zápas. Možná to zní divně od někoho, kdo ani zdálky nevypadá jako Češka. Jasně, taky jsem v období puberty hledala, jako všichni mí vrstevníci, své zapomenuté kořeny a googlovala informace o Vietnamu. Později jsem si uvědomila, že kořeny mám sice asijské, ale větve toho stromu sahají od Hanoje až do údolí Železných hor. Takže až se mě letos někdo zeptá, kde strávím prázdniny, uslyší ode mě mnohoznačnou odpověď: Doma. Ještě jsem se totiž nerozhodla, zda poletím do Vietnamu, nebo je prožiju v českých luzích a hájích.

Psáno pro Lidové noviny

Zveřejněno 28.3.2008 v MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Mami, chodím s Čechem

Je sobota večer. Naši se vracejí z obvyklého nákupu v SAPĚ. Jako každý týden přinášejí Tuan Tin Moi, nejoblíbenější časopis vietnamské komunity. Na titulní straně je zpěvačka Hong Nhung, něco jako vietnamská Lucie Bílá, vyfocená v objetí se svým novomanželem, jakýmsi vysokým a dosti atraktivním blonďákem.

„Ta má ale štěstí! Klofla v Americe nějakého zbohatlíka,“ říká maminka. A mě napadne, co kdybych JÁ si vzala Čecha, Slováka nebo taky Američana. Mluvila by taky o štěstí?

Jelikož jsem dospívala v českém prostředí, navíc v malém městě, kde nežili Vietnamci mého věku, naši jen bezmocně sledovali, jak mě to fyzicky táhne spíše k těm vysokým a pohledným Evropanům.

Nedávno jsem se jich vážně zeptala, jak by reagovali na to, kdybych si přivedla domů českého přítele. Nejdříve na mě vylekaně zírali a snažili se vystopovat sebemenší důkaz, že někoho takového už v Praze mám.

„No, kdyby mě porazil v pití rýžového vína, tak bych ho bral!“ říká s pobaveným výrazem můj otec. Marně pátrám v paměti, zda už někdy takový člověk překročil náš práh. Načež mě maminka vrátí zpátky na zem svou jasnou odpovědí. S kamennou tváří mi sděluje, že by mi takový vztah samozřejmě nezakazovali, ale pro požehnání ať si jdu k sousedům. A to jsem si bláhově myslela, jak liberální a pokročilé rodiče to nemám! V tomhle směru se asi shodnou všichni Vietnamci ze starší generace. Vietnamka patří k Vietnamci a naopak, jakékoli vybočování z řad vlastní rasy se neschvaluje.

Když si Čech vezme Češku stává se, že vztahy s tchýní a tchánem nebývají většinou nejlepší. Partneři banánových dětí to mají snad ještě jednou tolik komplikované.

Z vlastní zkušenosti vím, že zpráva o tom, která holka má jakého kluka se šíří v naší komunitě děsně rychle. Ale rozhodně by nepřekonala rychlost, kterou by se rozšířila zpráva o Vietnamce, která chodí s Čechem. To by snad slavní fyzikové museli přepsat všechny učebnice, kde se definuje rychlost světla, kterou nic nepřekoná.

Zveřejněno 17.3.2008 v MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Dvojí život banánových dětí

„Vidíš ji? Tu s tím břichem. Začala si s nějakým Čechem, a když se dozvěděl, že je těhotná, tak ji nechal. chrlí na mě má tetička. Sedím s ní v jednom ze stánků na SAPĚ, což je místo v Praze, kde se naše komunita schází a kudy vede propletená síť drbů a nejnovějších informací.

3631566577_cb51263951
Proto se mí vrstevníci někdy neradi procházejí po tržnicích. My, kteří jsme vyrostli v České republice, vedeme jakýsi dvojí život. Už nedokážeme být tak uvolnění, když se nacházíme v prostředí vlastní komunity. Říká se nám banánové děti – slupka žlutá a jádro bílé. To ale přináší řadu problémů.

Samotný začátek všech zmatků je už u jména. Máte-li nějakého vietnamského kamaráda, vietnamskou kamarádku, zřejmě ji budete znát jako Tondu, Marušku, Honzu, Lindu atd. Ale pravé jméno většinou zůstává tajemstvím třeba až do oficiálního maturitního zahájení, kdy se povinně čtou pravá jména všech účastníků. Naše vietnamská jména jsou totiž na výslovnost natolik těžká, že si raději necháváme říkat „po česku“.

Napadlo vás někdy, ve kterém jazyce vlastně myslíme? Že jsem schopna použít v jedné jednoduché větě česká, vietnamská, ale i anglická slova, na to si mé okolí už dávno zvyklo. Přicházíme z Vietnamu, ve škole musíme používat jen češtinu, do toho se ještě učíme další cizí jazyky. Samozřejmě se dbá také na to, abychom nezapomínali na mateřský jazyk, takže se doma díváme na vietnamský televizní kanál a čteme vietnamské noviny.

Ale jaký jazyk je pro nás nejbližší a současně nejjednodušší? Většinou je to čeština. Prakticky ji užíváme nejčastěji, takže se časem stává nejlépe ovládaným jazykem banánového dítěte. Ztrácíme pak tu úzkou vazbu s vietnamštinou, někdy ani nemáme chuť se ji učit. Některé děti to berou i jako trest, protože nechápou, jak je pro ně vietnamština důležitá.

Díky tomu, že žijeme v dvojsvětě, ve dvou kulturách, které jsou velmi rozdílné, se nikdy nenudíme. Čas od času se přihodí nezapomenutelná faux pas. Ještě teď vidím pohledy svých prarodičů, když jsem si omylem při večeři vzala místo hůlek vidličku. Nebo ta reakce spolužáků, když jsem si na vodácký kurz místo vidliček a lžic sbalila hůlky. Takže jsem nakonec celý tým učila jíst guláš z ešusu hůlkami.

Život v dvojsvětě ale přináší i problémy v rodině. Devadesát devět procent vietnamských rodičů by si přálo, aby si jejich ratolest vybrala za svého životního partnera Vietnamce. Když si jejich dcera přivede domů českého přítele, většina rodičů to časem asi přijme, ale začátek pro ně není jednoduchý.

Proč se naši rodiče tak chovají? Chtějí, aby nás česká společnost přijala mezi sebe, aby nás brala jako sobě rovné, aby nedělala rozdíly. Možná bychom měli začít u sebe s tou tolerancí.

Je ale pravdou, že většina mladých Vietnamců naprosto akceptuje tuto tichou dohodu s rodiči a vážný vztah mají jenom s členy své komunity. „Češky mají jiné myšlení než my, závazek mezi mužem a ženou neberou tak vážně a jsou tu i rozdílné životní hodnoty a postoje k životu než ty, které máme my v našich asijských kořenech a genech,“ říkají mi kamarádi, proč je lepší si vzít někoho „ze svých řad“. Za ženu bych si vzal jedině Vietnamku,“ tvrdí jeden z kamarádů a ostatní přikyvují.

Máme vietnamské rodiče, mnozí z nás se dokonce narodili ve Vietnamu. Vyrostli jsme však na druhém konci světa. Jsme tedy ještě těmi pravými Vietnamci? Nebo jsme charakterističtí už jenom svou barvou kůže a uvnitř jsme vlastně už Češi? Když se mě někdo zeptá, kde se cítím být doma, nedokážu odpovědět jednoslovně. Ani nevím, komu bych fandila, kdyby se stal sportovní zázrak a ve finále světového mistrovství ve fotbale hrál Vietnam proti České republice.

Zveřejněno 4.2.2008 v MOST KULTUR - Komentáře - 0 »