Jak to vypadá, když jedete představit nastávajícího zbytku rodině ve Vietnamu? A co teprve, když jste si jako já vybrali Čecha? 

Neber si Čecha

Můj děda z mamčiny strany vždy trval na tom, že si musím vzít Vietnamce. Když před třemi lety potkal Jakuba poprvé přes Skype, dal nám jemně nůž na krk s tím, že můžeme přijet do Vietnamu jen, pokud se Kuba naučí pořádně vietnamsky.

No jo, jenže to nesmí být můj drahý hudebně hluchý a vietnamština intonační jazyk. Zkoušeli jsme všechny možné metody. Celý byt jsme měli polepený post-it s vietnamskými slovíčky i výslovností. Skončili jsme s tím, že například místo pojď(đi thôi) říkal smrdí ti prdel (đít thối).

Po našem zasnoubení děda slevil ze svých požadavků. Stačí, aby se dokázal domluvit, říkával.

Nakonec jsme si minulý rok v říjnu vystačili s tím, že jsem non-stop překládala a Jakub své základy vietnamštiny doprovázel neustálými úsměvy. Vypadal jako stálý občan Ňoumíkova, ale dokázal všem, že rukama nohama se toho dá vysvětlit fakt dost!

Do Vietnamu jsme jeli s Kubou poprvé. Během čtyř týdnů jsem chtěla představit snoubence celé rodině ve Vietnamu, než bude letos v červenci svatba. Během 1. týdne jsme navštívili příbuzenstvo v Hà Nội, Thanh Hóa a Thọ Xuân. A pak jsme se na tři týdny vydali na cestu křížem krážem po celém Vietnamu, abychom oba poznali moji rodnou zem.

Tady jsou zápisky z mého cestovního deníku…

1.zastávka – Hà Nội (moje rodné město)

Po 20 hodinovém letu jsme přistáli na letišti Nội Bài v Hanoji, odkud je moje mamka. Vyzvedl nás strejda a odvezl domů, k dědovi. Bydlí teď se strejdou, jeho ženou a dvěma dětma.

Pokaždý, když přijedu do Vietnamu, tak je můj 1. cíl jasný – dům, kde jsem vyrůstala do svých osmi let. Kde jsem žila vedle babičky. Kde jsme spolu žvýkaly cukrovou třtinu.

Hrozně moc jsem chtěla, aby Jakuba poznali oba prarodiče. Jenže mi zbyl už jen děda z maminčiny strany. Měla jsem strašný strach, že Vietnam už nebude takový, jaký ho znám. Protože to tentokrát bylo poprvé, co jsem ho zažila bez své milované babičky.

Jako při prvním setkání s mým taťkou Jakub perlil už při pozdravu. Místo dědy (ông) pozdravil včelu (ong). Tetu (cô) vyslovil jako čáp (cò). Aspoň, že strejdu (chú) nemohl až tak moc zprasit. Je naštěstí dost odlišné od slova pes (chó).

Také při každé příležitosti opakoval dokola děkuju, moc mi to chutná a na zdraví. Není divu, že pořád dostával dvojité porce jídla a opil dědu hned napoprvé.

První večeře ve Vietnamu

Náš gastro výlet po Vietnamu jsme zahájili u dědy. Teta připravila královskou hostinu s nem (smažené jarní závitky) a dalšími dobrotami, co Kuba miloval už z Čech.

Připadala jsem si zas jako doma, i když mi nesmírně chyběla babička. Desítky let žila už jen s polovičním žaludkem, takže nemohla moc jíst. Při jídle jsem vzpomínala na to, jak jsem babičce dávala do misky jídlo, protože jsem se bála, že mi umře hlady. A ona vždycky jedla jen ty své sušené ryby, sladké brambory a rýžovo-sezamové placky :-).

Přišla i sousedka, kterou znám od malička. Hodně se kamarádila s babičkou a dědou. Její děti jí moc nevařily, tak k nám běžně chodila na oběd. Nikdy jsme ji nemuseli zvát, prostě tam na ni vždycky čekala židle, miska a pár dřevěných hůlek.

Pro Jakuba to bylo tohle nezvyklé. Vysvětlila jsem mu to česky, zatímco všichni mluvily vietnamsky. Takovýhle mezinárodní večeře nezažila moje rodina poprvé. Taťka k nám před lety přivezl nejlepší kamarády z Česka. Dodnes na ně děda vzpomíná s úsměvem.

Tour de sousedi

Suma sumárum, u dědy Jakub prošel. Řekla bych dokonce, že mu stihl za ten týden přirůst k srdci, i když to nedával moc najevo (trošinku typické pro Vietnamce z hlavního města). Představoval ho všem kámošům, co se stavili na čaj a pokec. Fotil se s ním, aby měl fotku na památku, a mohl je ukazovat všem, co k nám nestihli dorazit. 

Obešli jsme také všechny sousedy, což jsou ve směs naši příbuzní. Návštěvy byly většinou celkem tradiční. Teda až na jednu dost nečekanou. Zemřela totiž sousedovic maminka, tak nás vzal děda do jejich domu. Samozřejmě jsme s Kubou při v naší průpravě opomněli fráze jako upřímnou soustrast apod.

Jakub si s tím poradil po svém. Řekl sousedovi chúc mừng v domnění, že to znamená je mi to líto. Jenže ono to ve vietnamštině znamená gratuluju. Škoda, že jsem si nestihla vyfotit výraz všech přítomných.

Banánové dítě s českým snoubencem u vietnamského hrobu

Moje babička byla ze všech nejpokrokovější. Když jsem se jí před osmi lety ptala, co by říkala na to, kdybych si vzala Evropana, tak bez rozmyšlení odpověděla: „Hlavně, abys byla šťastná a spokojená ty. Ne my.“

Pochopila to všechno dřív, než my začali teprve tušit.

Jakuba čekala tedy největší zkouška. Totiž získat si požehnání od člověka, který ve mně žije nejvíc.

Babička mi odešla před necelými čtyřmi lety, takže jsme ji jeli se strejdou navštívit na hřbitov. V říjnu v Hanoji hodně prší. Hřbitov byl téměř celý pokrytý přerostlým plevelem. Ono tam totiž hodně prší. Chodíme tam celá rodina skoro pořád.

Abychom babiččino poslední místo odpočinku viděli, otrhávali jsme to všichni dobrých 15 minut. Byl to právě Kuba, kdo našel babiččin hrob podle jejího jména! Jmenovala se Chò. Prosím nečíst jako Chó – to znamená pes. A psa ve vietnamštině jsem ho učila.

Strejda nechápal a furt dokola opakoval s úsměvem: „Mami, jak to, žes mě nenechala tě najít? No jo, ty sis musela vyzkoušet novýho vnuka, co.“ Musím uznat, nikdo z nás nečekal, že to povýší až na takovou stupeň. Moje babička je prostě hustá!

Tak jsem po třech letech úmorného boje s českou byrokracií dostala dvojí občanství. Je ze mě oficiální banánka! Půlku jsem nechala v rodné zemi a druhá půlka zaslíbila věrnost českému národu. Když jsem stála před pár dny na matrice a podepisovala slib při zvuku „Kde domov můj“, první, co mi přišlo na mysl byla vietnamská hymna „Pochod na frontu“, kterou jsem slýchávala každý večer na VTV4 (vietnamský kanál pro žijící v zahraničí), když jsem bydlela u našich. A tak mě napadaly otázky, na které hledám odpovědi vlastně už od dětství. Kde je tedy můj domov? Je to tam, kde jsem se narodila nebo tam, kde jsem prožila většinu svého života?

Po příletu do Vietnamu se necítím ihned jako doma. Většinou potřebuju týden dva na to, abych se zbavila svýho čínskýho akcentu (fakt nevím, jak na to přišli) a abych nabrala od slunce ten správný odstín a mohla zcela zapadnout do davu. Po krátkém období aklimatizace už lehce snáším i místnosti bez klimatizace. Také začínám přecházet silnice jako kaskadér a jezdím na kole v protisměru. Nejvíc se doma cítím tehdy, když ucítím z kuchyně či trhu nějakou vůni připomínající jídla, která mi babička kupovala nebo vařila, když jsem byla malá. Vlastně nejsilnější pocity vietnamského patriotismu ve mně vyvolávají vzpomínky na babičku.

U rodičů se cítím jako ryba ve vodě a to pořád. Prostě bezpečně, vítána a milována. Jako kdybych stála na můstku mezi vietnamským a evropským světem a pořád se nemohla rozhodnout, zda budu víc Vietnamka nebo Češka. To mě baví, ale někdy také unavuje a rozčiluje, ale rozhodně jsem za to vděčná.

Naši byli vždy dost liberální k mýmu výběru, ať šlo o hobby, školy, práce či partnera. Nikdy mě do ničeho nenutili. Rozdílný názor vždy vyjádřili, avšak ať jsem se rozhodla jakkoliv, vždycky při mně stáli. Oplátkou za to si přáli, abych při všech kulturách, které objevuju, nikdy nezapomněla na své kořeny. Abych uměla plynule vietnamsky, abych chápala význam slova rodina ve vietnamském smyslu a abych uměla myslet i na druhé a nejen na sebe. Netvrdím, že s jejich výchovou ve všem stoprocentně souhlasím, jsem přece jenom jiné generace a svět, v kterým žiju se hodně liší od toho jejich. Nicméně tohle jsou věci, které bych taky jednou chtěla předat svým dětem.

Je to jednoduché říct „vezmi si z obou kultur jen to nejlepší“, ale jak má poznat puberťák, co je dobré a co ne? Postupem času jsem si zvykla obě kultury porovnávat téměř automaticky. Srovnám si sama v sobě, co mi přináší větší radost a obě ty kultury zmixuju do svýho banánového koktejlu tak, aby mi to vyhovovalo co nejvíce. Takže občas jím šopák hůlkama, protože je to praktičtější. A někdy si dovolím zkoušet na rodiče svůj typicky český sarkasmus, což by většina vietnamských rodičů třeba vůbec nepochopila.

Suma sumárum, do svého národa jste nově přijali malé socialistické dítě bránící se českému individualismu se sklonem k francouzskému smyslu pro rebelii. Myslím, že to nejvíc vystihl pan tajemník, když mě vítal mezi občany ČR a daroval mi růži. Žlutou. Asi jako abych nezapomněla, že i s českou občankou zůstanu navždy Vietnamka 🙂 Jemu tenhle (pro mě) hluboký smysl asi unikl. Nicméně babi, neboj, já nezapomenu!