Někdo se rozhoduje pro změnu v kariéře pomalu, ale jistě. Někdo ze dne na den. Mě k zásadní změně v profesním životě dovedly útoky na redakci Charlie Hebdo v Paříži. Tehdy v lednu jsem si uvědomila,  co vlastně na světě miluju nejvíc. Psaní. Svobodu slova vyjádřená písmeny.

Slepá ulička

Minulý rok jsem byla touhle dobou uvězněná v práci, která mě ani trochu nenaplňovala. Pořád jsem si na to doma stěžovala, ale nevěděla jsem, jakým směrem se vydat. Vystudovala jsem politologii EU, ale v oboru jsem zůstat nechtěla. Byla jsem 2 roky po škole a pracovala jsem v digitální agentuře jako relationship manager (řízení vztahů s klientem), což znělo možná dobře, ale mě to ubíjelo. Prostě žádné světlo na konci tunelu.

Ani ve snu mě nenapadlo, že bych se mohla živit psaním. Měla jsem strach vyskočit ze zajetého vlaku, ve kterém jezdí většina „úspěšných“ Vietnamců – samé jedničky, gympl, vysoká škola, prestižní a dobře placená práce.

Bála jsem se riskovat. A to mi bylo jen 27 let. Já a nezaměstnaná? Po tom, co do mě rodiče investovali tolik peněz, abych mohla studovat ve Francii? A co by na to řekla rodina ve Vietnamu? Vždyť do mě vkládají tolik naděje?

Bylo mi líto, že jsem tak těžce studovala a přitom mi je ten diplom úplně na nic. Štvalo mě, že mi to v práci nejde tak, jak jsem si představovala. Že najednou nejsem dost dobrá. Nechtěla jsem se vzdát, přestože byl ten boj už předem prohraný.

Toužila jsem totiž po tom, aby na mě byli všichni hrdí.

Já jsem přece ta, co dostala šanci žít a studovat v Evropě. Kvůli mě stavěli rodiče stánky v 4 ráno a prodávali v mrazu a větru. Já jsem ta, co musí napravovat pověst Vietnamců. Já musím být ten zářný příklad, že Vietnamci nejsou jen trhovci a pěstitelé marihuany. Od malička jsem neslyšela nic jiného. Doma, v Sapě, na návštěvách u známých, od rodičů, od příbuzných, od známých i cizích lidí. Imr vére od 8 let.

Mysleli to všichni dobře, já vím. Možná kdybych nebyla taková cíťa, tak bych si to tolik nebrala k srdci. Možná jsem je vlastně vůbec nepochopila. Možná kdybych neměla tak zoufalou snahu se všem zavděčit. Měla jsem si jít prostě za svým a nestarat se, komu svým rozhodnutím ublížím.

Mými zbraněmi je tužka a inkoust, mým revírem papír

Dnes to už bude skoro rok, co jsem dostala výpověď v tehdejší práci. Dodnes jsem bývalému šéfovi vděčná. Protože konečně dělám, co mě baví. Až teď vím, jaký je to pocit, když člověk nemůže usnout, protože se těší do práce.

Každé ráno se teď těším, až konečně zaplním papír svými bláznivými nápady. A až celý den vyplním hrátkami s písmenky. Což dokazuje fakt, že jsem tenhle článek dopsala v 5 ráno :-).

Zpětně si uvědomuju, že jsem se účelně vyhýbala úspěšným lidem. Protože byli šťastní, zatímco já ne. Protože oni dělají to, co si sami vybrali. Oni žijí svůj sen. Ano, záviděla jsem. Dokonce jsem si myslela, že to lidi přehání, když říkají věci jako: „Když tě to baví, tak nerozlišuješ, jestli je pondělí nebo sobota. Nejlepší práce je ta, která je zároveň tvým koníčkem.“

Nevěřila jsem tomu, než jsem to zažila na vlastní kůži.

Říkám si, kolik lidí to mělo nebo má tak jako já kdysi? Kolik z nás se vyhýbá šťastným a úspěšným lidem, protože se v jejich světle cítíme nenaplnění a nešťastní? Není to známka toho, že by se člověk měl zbavit takového malého nešvaru ve své hlavě? Ano, je jím STRACH.

Nejhorší rozhodnutí vytváří nejlepší příběhy

Jasně, není to jednoduchý. Naopak, je to sakra těžký. Chce to se obklopovat lidmi, kteří vám věří, přestože vy sami jste často na vážkách. Chce to rodinu, partnera nebo přátele, o které se můžete opřít ve chvílích, kdy to už chcete vzdát. Chce to pevnou vůli a nadšení pro věc. Chce to strašně moc inspirace, kterou najdete v knihách, na internetu, ve vašem okolí.

Chce to nebát se, že někoho nebo sami sebe zklamete. Nebo že spadnete a ani nevíte kam. Především to chce zalehnout na matrace a bojovat. Protože ne všichni to mají naservírované na stříbrném podnose. Většina úspěšných lidí, co znám, museli pořádně zahučet do bahna, aby se z toho naučili postupně vyhrabat. O to je pak ten pocit úspěchu krásnější.

Ono nakonec mně samotné se mnohokrát potvrdilo, že špatná rozhodnutí vytváří nejlepší příběhy. V těch 8 letech se mi třeba vůbec nechtělo opouštět Vietnam a milovanou babičku. Kdo by to ale tehdy tušil, že to bude právě Česká republika, která se mi stala druhým domovem?

O tom, jak jsem se letos prala se znovu objevenou svobodou si přečtěte zde.

Spustila jsem nový web doimoi.cz. Trvalo to jen 9 měsíců. Připravilo mě to jen o 9 kilo nervů. Zničila jsem jen 9 boxovacích pytlů. Ale ten „porod“ jsem si užila se vším všudy a doufám, že přestřihnutím pupeční šňůry končí můj rok fuckupů neboli průšvihů, co se na mě lepí od ledna letošního roku. Zde je bilance a ponaučení, která jsem si odnesla.

1. Po Novém roce jsem dostala padáka. Po několika letech jsem dostala propůstku ze světa projekťáků, accountů, manažerů a kravaťáků. Potupa? Ponížení? Beznaděj? Ani náhodou, ještě jsem šéfovi poděkovala a všem s úsměvem zamávala.

Ponaučení: Když to někde dře, seber odvahu a vzdej to sama. Nebuď moc happy. Lidem se to nelíbí. Ve světle tvého štěstí si uvědomují vlastní nesplněné sny. V práci si kamarády nehledej. Kamarádčov končí hned v momentě, kdy se začne mluvit o penězích. Do byznysu se nemíchají emoce. Nikdy. Tečka.

2. Na konci ledna jsem se rozhodla svěřit tvorbu svého webu budoucí švagrové. Stručně řečeno, nebyl to dobrý tah. Přiznávám, částečně i mou vinou. Ale grafiku dodala luxusní, no uznejte sami.

Nicméně tady je ponaučení jasné: Nikdy nedělat byznys s rodinou. Na rodinu se totiž nedá řvát, na cizí lidi ano.

3. V březnu jsem sekla s kancelářskou prací a podlehla trendu freelancování neboli podnikání na volné noze. Copak zakázky, ty byly, ale pracovní kázeň a inspirace? Ty se rozprchly na všechny strany a nedalo se to zastavit.

Plánovala jsem si, jak budu chodit do kaváren, jak budu psát na čerstvém vzduchu v parku, jak pojedu na chalupu a jedním dechem dopíšu knihu. Ano, uhodli jste správně. Seděla jsem s depkou doma a po měsíci ani neměla sílu vylézt z postele. Byla jsem úplně bez energie. Všichni se sháněli po svých článcích, a já mezitím pátrala po své chuti cokoli napsat.

Ponaučení: Freelancing není pro všechny. Zvlášť ne pro ty, co jsou extrémně společenský a mají potřebu být neustále mezi lidmi. Holt bez inspirace nejsou koláče.

4. Po pár měsících na volné noze jsem sebrala zbytek svojí sebeúcty a vydala se opět na lov nové práce na plný úvazek. Tentokrát jako copywriter, jinými slovy textař pro reklamy. Podle mámy píšu texty na letáky od Alberta. Podle dědy jsem ta holka za psacím strojem. Podle zbytku společnosti, co nedělá v reklamě, jsem se zaprodala ďáblu.

Pro mě je to však ideální práce, kde se vybiju svými trhlými nápady a kde si můžu celý den hrát – s písmenky a slovy. Snažím se říkat pravdu, jen lépe než ostatní. Přece jenom blogováním si rýži nekoupím. A na to abych psala knihy, tak na to jsem bohužel moc líná. Jsem prostě liný spisovatel neboli copywriter.

Po dlouhém výběrku jsem dostala skvělou práci. Stal se ze mě Junior Idea Maker a Copywriter v jedné z nejprestižnějších agentur v Čechách. Sice vedle Smíchovského nádraží, ale tak co už.  Práce mě bavila od prvního dne. Kolegové taky v klidáči. Na to, že to byla mezinárodní korporace, tak žádný stres, žádná byrokracie. Každé ráno jsem se těšila. Snad poprvé v životě.

Ani ne po dvou měsících dostal klient letní úžeh a celý tým vyměnil za seniornější. A tak jsem s brekem zase odešla hledat o nádraží dál.

Ponaučení:  Nikdy neber práci, kde budeš mít jen jednoho klienta. Sázet všechny svoje trumfy na jednu jedinou kartu je hřích, který si můžou dovolit jenom praví bohémové.

5. Napsala jsem s kamarádkou scénář na krátký film – Na mostě. Je to o vietnamské holce, které se v životě ne všechno povedlo tak, jak si to představovala. Snažily jsme se znázornit, jakému tlaku občas čelí banánové děti. Našly jsme i produkční, která to měla všechno spočítat a do konce června zažádat o grant z Fondu české kinematografie. Než se ale k něčemu dostala, tak se psychicky zhroutila, tudíž jsme to celé prošvihly a nejspíš budeme muset čekat na další rok. Ti filmaři to mají snad ještě těžší než banánové děti!

Ponaučení: Nikdy nedělat nic na poslední chvíli. Zvlášť, když jde o umělce.

 6. Žhavým kandidátem na Perličku roku je můj nedávný Skype s kamarádkou z Francie. Neviděly jsme se skoro rok, a tak jsem byla hrozně ráda, že jsme se konečně našly v tom našem virtuálním světě. Na obrazovce se konečně objevila Nes. Hlavu měla zabalenou do ručníku. Teda aspoň jsem si myslela, že to byl ručník. „Jé, tys zrovna vylezla ze sprchy?“ přivítala jsem ji. Fakt jsem si myslela, že je to ručník. Taky si takhle po umytí suším vlasy. „Ne, já jsem konvertovala a to je hidžáb,“ vyvede vše na pravou míru Nes. Ups. Ještě, že má ta holka smysl pro humor.

Ponaučení: Tu svoji nevymáchanou hubu si budu muset více hlídat. Jednou mě vážně dostane do maléru.

Pořád někde čtu, že velkým úspěchům předčí drsné pády. Třeba všechny ty fuckupy opravdu stály za to. Třeba bude DOI MOI moje změna k lepšímu.

Jak to vypadá, když se potkají dvě Vietnamky?
„Ahoj!“
„Jsi přibrala, co?“
Žádné jak se máš, co je nového. Prostě a jednoduše vám do obličeje vpálí, že jste tlustá.

A běda, jestli jste od posledního setkání zhubla. To se na vás vrhnou jak slepice na zrní po týdnu hladovky a za každou cenu chtějí vědět, jak jste zhubla a jestli jste u toho musela i cvičit.

Vietnamky jsou posedlé svým vzhledem. Modelky Victoria Secrets hadr. Vietnamky mají velmi často poruchy příjmu potravy. Není se čemu divit, když je číslo na váze pro vietnamskou komunitu tak důležitá a často probíraná.

Já jsem naštěstí žádnou anorexií ani bulímií netrpěla. Nicméně poslouchat ty kecy během puberty nebyl žádný med. Dneska už jsem nad tím vším povznesená, ale během dospívání jsem z toho měla docela trauma.

Moje postava, na české poměry naprosto normální, je totiž pro naše vietnamské známé vděčným tématem. Moc velký břicho, moc tlustý lýtka, moc svalnatý ruce, na Vietnamku moc velký hrudník, na takovou výšku moc velký stehna. Eee? Ale řasy mám docela v pohodě, ne? Tam jsem nenabrala ani deko, fakt.

Kupodivu moji váhu s oblibou komentují nejen ženský, ale i chlapi. A to třeba i prodavači ve Vietnamu, kteří mě znali sotva pět minut.

Nejhorší vzpomínky mám na vietnamské svatby v Čechách. Většinou jsem seděla mezi extra hubenými Vietnamkami v úzkých minisukních a sexy topech, co u každého sousta zdůrazňovaly, že se teda rozšoupnou, ale fakt jen výjimečně. Bože, ženský, bůh stvořil zmrzlinu, aby byl svět sladší, ne depresivnější!

Ještě lepší je někde hromadně vařit ve společnosti vietnamských maminek a tetiček. To se dozvíte, kdo kde zase přibral. A jak by jí to slušelo, kdyby zhubla tak pět šest kilo. Ano, to by byl z ní hnedka nový člověk.

Jednou ke mně přišla jedna teta, která je posedlá dietami a stárnutí je pro ni sprosté slovo. Prý bych měla míň jíst a zhubnout ty pneumatiky na břiše. Že ona, když shodila ty špeky u žeber, se teď cítí hned sebevědoměji. Chudinka asi očekávala, jak budu celá žhavá na ty její hubnoucí recepty. Místo toho jsem se jí vysmála do očí s tím, že se sebevědomě cítím i se všemi svými Michelinkami.

A víte, co je na tom všem nejlepší? Že oni to Vietnamci vůbec nemyslí zle. Když vás upozorní na to, že jste moc tlustí nebo moc hubení, tak tím dávají najevo, že jim na vás záleží. Ani je nenapadne, že byste se taky mohli urazit.

Takže až půjdete příště ke starému Nguyenovi pro tabulku čokolády a on Vám řekne, že byste si raději měli koupit jablko, tak se neurážejte. Myslí to s vámi dobře.

V Praze existuje bezpočet vietnamských večerek. Ne jinak je tomu na Žižkově, kde momentálně bydlím. Do jedné prodejny, nacházející se ve vedlejší ulici od na našeho bytu, chodím obzvlášť ráda. Již šestým rokem ji vlastní rodina Tran. Na rozdíl od ostatních večerek v okolí je tato v provozu nonstop. Přímo nad večerkou mají Tranovi byt, ve kterém žijí i s dvěma syny.

Dalších 5 let pracovali oba v čínské restauraci, která se nachází ve stejné ulici jen o pár metrů dál. S bývalými zaměstnavateli udržují Tranovi pevné přátelství. Obě rodiny se často navštěvují, děti spolu chodí do stejné školy a kdykoli je to potřeba, tak si navzájem vypomáhají.

Pravidelné společné večeře

Udržet ve dvou lidech v chodu nonstop prodejnu není žádný med. Ve večerce pracují manželé Tranovi na směny. Paní od 13 h. do 2 h. ráno, kdy ji vystřídá muž. Pro zboží jezdí jen pan Tran a to i několikrát týdně, jelikož jako jediný z rodiny umí řídit. Večerka o rozloze 40m2 nabízí klasický sortiment vietnamských večerek – potraviny, noviny, drogérii a domácí potřeby.

Pečivo, které se musí doplňovat denně, jim přiváží pekárny samy okolo páté hodiny ranní. „Pro větší nákupy chodím do supermarketu, ale co se týče pečiva, tak to chodím jedině sem, protože je vždy čerstvé,“povídá mi pan Radek, pravidelný zákazník, který si zrovna kupuje denní příděl chleba a rohlíků.

Přestože manželé pracují v obchodě, kde neexistuje zavírací doba, teplé večeře v rodinném kruhu nikdy nevynechávají. Je to totiž jediný čas, kdy se rodina sejde pohromadě, i když to znamená, že jeden z rodičů musí odskakovat do obchodu, kdykoli přijde zákazník. „Občas se dokonce stane, že jím mezi dveřmi, když chodí lidi nepřetržitě,“ ukazuje paní Tran na průchozí dveře, které spojují prodejnu s kuchyní.

A tak je pravidlem, že každý večer okolo šesté hodiny celou večerku provoní nějaký vietnamský pokrm, který paní Tran připravuje k večeři. „Snažím se vařit jen vietnamské jídlo, aby kluci nezapomněli. Ve škole obědvají české jídlo, tak doma večeří vietnamské.“ vysvětluje mi při vybalování sušenek Bebe.

Opilci jsou všude

Všimnu si, že v zadní části obchodu se nachází i koutek s asijskými surovinami v podobě různých nudlí, sušených hub, omáček a instantních polévek. „Ano, Češi poslední dobou experimentují. Kupují si ingredience a doma zkouší vietnamské závitky, polévku Pho nebo smažené nudle. Občas se mě ptají na rady, jak to připravit.“ odpovídá na moji otázku, zda je o tyto suroviny zájem.

Zdá se, že si tu paní Tran získala věrné zákazníky, které k ní chodí rádi. Během rozhovoru se dveře téměř netrhnou. Většina vypadá, že sem chodí ráda a pravidelně. Paní Tran s nimi sem tam prohodí pár slov. „Na víc není většinou čas, obchod je pro jednoho docela veliký. A lidi bohužel dost kradou a příležitost dělá zloděje. Musela jsem si nedávno nainstalovat kamery. Když jich sem přijde celá skupina, tak to nestíhám hlídat,“ povzdechne si při urovnávání novinového regálu.

Dějí se tu však i horší nepříjemnosti. „Jednou mi jeden opilec dal takovou facku, že jsem spadla, převrátila celý regál s ovocem a krvácela jsem na hlavě. Přiběhl syn, když slyšel ten randál. Toho ten chlap taky zmlátil do krve. Museli jsme k tomu přivolat policii,“ líčí mi střet s opilým zákazníkem. Na můj dotaz, zda se nebojí, když po nocích musí takových lidí chodit hodně, se tato křehká žena na mě usměje a povídá smířlivě: „Nic jiného nám nezbývá, opilci jsou všude, ve dne i v noci. Člověk si to prostě nesmí tolik připouštět.“

Osvědčené recepty fungují nejlépe

Rozhlížím se po večerce a napadá mě, zda někdy Tranovi nepřemýšleli o jiném druhu podnikání než ty, které jsou pro Vietnamce tolik typické – večerky, obchody s oblečením, nehtová studia, bistra. Podle mě nejsme jako obchodníci vlastně moc vynalézaví. Spíš se držíme zaručených receptů. Jeden přijde s dobrým nápadem, do měsíce to okopírují stovky dalších. Není nezvyklé najít místo, kde se nacházejí tři večerky a dvě restaurace, které nabízejí téměř shodné menu.

Paní Tran vysvětluje vietnamskou strategii s úsměvem: „Viděli jsme u ostatních Vietnamců, že to funguje, tak jsme šli rovnou do jistého. Večerku nemůže mít kde kdo. Je to hodně časově i fyzicky náročné. Češi pro nás nejsou konkurenti. Otevírají pozdě a zavírají brzo, na zákazníky se mračí, nejsou vůbec ochotní. My se snažíme dodat čerstvé potraviny s úsměvem. Náš zákazník náš pán. V ostatních odvětvích bychom tuto výhodu neměli.“ 

A tak mě napadá, zdalipak to není tím, že Vietnamci ve večerkách své obchůdky vlastní, a proto se víc snaží a jsou na zákazníky více příjemní? Vydělávají si na vlastní obživu, ve vlastním obchodě, motivace je tedy zcela jiná než v českých prodejnách. Tam pracují zaměstnanci a ne majitelé, a to velmi často za minimální mzdu a přísných podmínek.

Vydržet a věřit v lepší zítřky

Jako většina vietnamských rodičů prodávající v obchodech s oblečením nebo večerkách, tak i Tranovi obětují veškerý svůj čas především tomu, aby jejich děti měly lepší budoucnost a nemusely tolik dřít. Jejich staršímu synovi je 15 let a rád by příští rok studoval hotelnictví a turismus. Jeho o dva roky mladší bratr chodí do sedmé třídy. Občas vypomůžou mamince v obchodě, zejména když vaří večeři, ale spíše jsou v bytě a učí se. „Určitě nechci prodávat jako rodiče. Jednou bych chtěl pracovat v hotelu nebo mít vlastní restauraci. Ještě to nevím jistě, ale večerku po rodičích nepřevezmu.“ povídá mi sebejistě Tung a mladší Anh přitakává.

Na paní Tran je vidět nesmírná pokora a neutuchající optimismus, přestože dělá velmi namáhavou práci, kdy volný čas je jen vysněný pojem. Již 10 let bojuje s různými nemocemi, doktory navštěvuje téměř každý týden. A přesto dokáže být na zákazníky vždy milá a usměvavá. Doktoři ji doporučují změnu práce, aby měla více času na odpočinek. To si ovšem nemůže dovolit, a tak pracuje po nocích dál a věří, že to vše vydrží, než její kluci vystudují a zajistí si pohodlný život.

„Chtěl bych jednou vydělávat hodně peněz, aby nemuseli rodiče tolik makat. Je mi líto, že musí teď tolik pracovat. Nemají vůbec žádný volný čas. Rád bych jim jednou koupil dům se zahradou. Aby mohli odpočívat, až budou v důchodu. Proto se ve škole hodně snažím. Vlastně nejen pro sebe, ale taky kvůli rodičům.“ vysvětluje Tung, co ho žene vpřed.

Psáno pro Kauzu 3

Ve dnech 15. a 16. června se v Praze v Goethe institutu konala dvoudenní mezinárodní konference na téma Vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem: výzvy a inspirace. Akce se zúčastnilo přes 70 zástupců z různých oblastí. Mezi řečníky patřili zahraniční i čeští odborníci na dané téma. Program zahrnoval i odborné diskuze a workshopy, kde měli účastníci konference možnost pokládat přednášejícím otázky, které se nestihly probrat během přednášek.

Přednášky z prvního dne ve mně vyvolaly několik myšlenek, o které se vám chci v tomto článku podělit, jelikož je mi téma velmi blízké vzhledem k tomu, že jsem před 20 lety byla též žákem s odlišným jazykem. Rozdíl byl jen, že neexistovaly žádné organizace jako META, které by se touto problematikou zabývaly.

Manuál pro učitele žáků s odlišným mateřským jazykem

Ředitelka META, organizace podporující mladé cizince v ČR, Zuzana Vodňanská po úvodním přivítání představila novou publikaci METY – Komparace národních politik, ve které najdete porovnání českého systému s finským a saským ohledně vzdělávání dětí cizinců s odlišným mateřským jazykem. Tento pojem používáme místo pojmu žák cizinec, protože to, co z nich činí znevýhodněné žáky je jejich neznalost českého jazyka, tj. že čeština není jejich mateřský jazyk.

Publikace nabízí osm oblastí, na které by se český systém měl zaměřit a zlepšit, definuje výzvy a inspirace v oblasti vzdělávání žáků s odlišnou mateřštinou. Dosud nebyla vydána žádná podobná publikace, kterou by mohli pedagogové využívat při práci s dětmi s odlišným mateřským jazykem.

Z mého pohledu je to velmi přínosný materiál, který by mohl sloužit jako prvotní manuál ke všem aktivitám podporující vzdělávání žáků s jinou mateřštinou než je čeština. Bohužel za mých dob neexistovala žádná taková studia, která by nadefinovala problém a zároveň poukázala na možnosti řešení. Byla jsem na škole první a jedinou cizinkou, tudíž se se mnou musely učitelky a učitelé „vyrovnat“ sami bez pomoci odborníků.

S odstupem času hodnotím jejich i své snažení za velmi pozitivní. Způsob pokus-omyl, který jsme tehdy praktikovali, ale nemusí nutně vyhovovat ve všech případech. Já jsem měla štěstí, že můj tatínek byl překladatel, tudíž mi s češtinou denně pomáhal. Navíc jsem měla extrémně trpělivou a hodnou paní učitelku, které se mi snažila pomáhat i poté, co skončila vyučovací hodina. Ze začátku jsem totiž nerozuměla zadání úkolů a neměla jsem žádné asistenty pedagoga, jako mají dnešní školy, kam chodí hodně cizinců. Díky tomu, že jsem byla jediná cizinka, tak měli učitelé více času se mi věnovat i mimo výuku.

Finský systém s důrazem na mateřštinu

Prvním přednášejícím byla Med. Jenni Alisaari z Finska z Univerzity v Turku, která je učitelkou finštiny jako druhého jazyka. Seznámila nás s finským systémem, který se mi zdál o několik kroků napřed v porovnání s tím českým. Těžko říct, zda je to tím, že je Finsko celkově vyspělejší stát nebo tím, že mají s cizinci dlouhodobější zkušenosti.

Každopádně je vidět, že mají vše pod palcem. Ve Finsku je to totiž vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem z většiny podporován vládou – až 86%. Zbytek 14% financuje konkrétní obec nebo škola. Podle paní Alisaari je důležité se zaměřit i na mateřský jazyk. „Věříme, že dobrá znalost mateřského jazyka pomáhá při učení druhých jazyků“ , vysvětluje ve své přednášce. A já nemůžu než souhlasit.

Sice jsem do Čech přijela až v osmi letech, takže jsem vietnamsky uměla plynule, ale velmi brzo a rychle jsem ji zapomínala. Žila jsem s rodiči a doma jsme mluvili vietnamsky, ale můj slovník se hodně omezil. Snažila jsem se zapadnout do českého kolektivu a samou integrací jsem za rok skoro zapomněla vlastní jazyk. A byl to opravdový šok, když jsem v patnácti letěla do Vietnamu za rodinou a příbuznými, kterým jsem skoro nerozuměla. Cítila jsem strašnou ostudu a po návratu do Čech jsem hledala všelijaké možnosti, jak se pořádně naučit vietnamštinu. Bohužel jsem nic nenašla, a tak jsem se doma vzdělávala sama. V té době bych byla hodně vděčná za nějaké kurzy vietnamštiny.

Perfektní koordinace

Klára Horáčková, která se poslední rok věnovala komparaci českého a finského přístupu ke vzdělání žáků s odlišným mateřským jazykem, podtrhla skvělou koordinaci, kterou mají ve Finsku. Spočívá v aktivní síti propojených koordinátorů na všech úrovních – ministerstvo a národní rady, čtyř největších měst a jednotlivých škol. Díky této propracované síti dochází k pravidelnému předávání informací a zkušeností, setkávání odborníků s učiteli a metodickým setkáním, kde se pedagogové učí, jak přistupovat k žákům s odlišným mateřským jazykem. Paní Horáčková ještě doplňuje, že součástí tohoto flexibilního systému jsou i různé asociace zaměřená na organizace vzdělávacích aktivit pro učitele. Co se mi zdá, jako hodně pokrokové jsou specializované týmy, které působí přímo na školách.

„Oproti ČR se vícejazyčnost ve Finsku považuje za velký potenciál, ne jako znevýhodnění.“ Zdůrazňuje Horáčková. Z osobních zkušeností musím ale podotknout, že já jsem vietnamštinu vždy vnímala jako plus. A stejně tak na to pohlíželi mí učitelé, profesoři a nakonec i nynější zaměstnanci. Vždy jsem toho využívala, že vyrůstám v bilingválním prostředí. Ve škole mi šly jiné jazyky mnohem lépe a při hledání práce jsem díky tomu vyčnívala z davu. Já na vlastní kůži nikdy nenarazila na nikoho, pro koho by moji vícejazyčnost byla nevýhoda.

Chápu ale, že zakomponování mateřštiny do školského systému je náročný proces. A to nejen po finanční stránce. Musí se zajistit kvalitní vyučující, kteří ovládají oba jazyky. Není totiž nezvyklé, že děti vietnamských rodičů, které se narodily již v Čechách, neumí vietnamsky. Aby naučili své děti mateřský jazyk, rodiče je posílá každé léto do Vietnamu nebo jim platí soukromé hodiny. Sama jsem učila několik vietnamských děti vietnamštinu. Na to ale samozřejmě nemají prostředky všichni, takže jakákoli pomoc ze strany škol či jiných institucí je vřele vítána.

Významná role kompetenčních center pro jazykové vzdělání

Z přednášek Friederike Schulz a Uty Reichel, uznávaných odbornic ve svém oboru, z Kompetenčního centra pro jazykové vzdělání z Drážďan jsem se dozvěděla, že v Sasku to vzali skutečně za správný konec. Tam pokročili tak daleko, že jazykové vzdělávání je povinnou součástí každého předmětu. Dokonce se kvůli tomu vytvořili speciální role jazykových poradců, kteří pomáhají pedagogům s jazykovou složkou jejich předmětu.

Schulz a Reichel dále podrobně vysvětlily saský systém, který se skládá ze dvou rovin – koordinační a jazykovou. Na úrovni ministerstva školství působí jeden jediný koordinátor, který je v čele celého systému. Dalšími koordinátory jsou zaměstnanci saské vzdělávací agentury, kterou lze přirovnat k České školní inspekci.

Jeden koordinátor na úrovni ministerstva, který na vše dohlíží a který má rozhodující pravomoc. To se mi zdá velmi účinné, neboť se zamezuje byrokracii, roztříštění moci rozhodovat a tím zdržování všech schvalování. Zapojení České školní inspekce do procesu si myslím je také velmi účinné. V Čechách se tato instituce zabývá jen kontrolami ve školách, čímž si udržuje spíše negativní jméno.

I Česko potřebuje kompetenční centra pro jazyková vzdělání

Poslední přednášející dopolední části konference byla Petra Vávrová, která v rámci své komparace českého a saského systému vyzdvihla především roli Kompetenčních center pro jazyková vzdělání. Stejně jako paní Vávrová bych doporučila českému státu, aby podobná centra zřídila i tady. Přece jenom počet cizinců ve školách setrvale stoupá. A jestli je škola základ života, tak umět jazyk je základ integrace. Zejména má-li být pozitivní.

Podle mě by se v takových centrech měli soustředit na to, jak metodicky vyučovat, je-li ve třídě žák s odlišným mateřským jazykem. Dále by se měly otevírat kurzy češtiny pro cizince, ale také kurzy mateřských jazyků pro tyto žáky, které neovládají svoji mateřštinu. Také si myslím, že by bylo od věci, aby na tyto kurzy chodili čeští žáci, kteří mají ve třídě cizince. Myslím, že když už rozdílné kultury vedle sebe žijí, měly by se navzájem i obohacovat. Takto přejdeme nedorozumění a podpoříme tak vzájemnou toleranci.

Určitě je třeba koncentrovat odborníky na vzdělání žáků s odlišnou mateřštinou. Jednak proto, aby rodiče a děti cizinců věděli, kam se v případě potřeby obrátit. Jednak aby samotné školy, učitelé a jiné asociace, kteří se chtějí zaměřit na toto téma nějak koncepčněji, věděli, kde najít odborníky, kteří jim v tom pomůžou.

Odpolední program byl věnovaný workshopům vedené Med. Jenni Alisaari a Friederike Schulz a Uty Reichel. Med. Jenni Alisaari vedla workshop na téma: Jak podporovat čtení s porozuměním? Problematika čtení s porozuměním je aktuální, ukazuje se, že velké množství žáků (i dospělých) umí číst, ale často obsahu textu nerozumí a neumí ho propojit s poznatky, které už má. Nestačí se naučit číst, o textech je nutné se naučit i přemýšlet a porozumět jim. Je nasnadě, že učit se číst s porozuměním v češtině je pro žáky, u kterých to není jazyk mateřský, mnohem těžší než pro žáky české. A právě na toto téma byl zaměřen workshop. Představil základní aspekty týkající se čtení s porozuměním pro žáky s odlišným mateřským jazykem.

S odbornicemi z Německa Friederike Schulz a Uty Reichel se mohli účastníci konference zapojit na workshop s tématem: Saská podpora žákům s odlišným mateřským jazykem – diskuze se zaměstnankyněmi poradenských center pro začleňování žáků s odlišnou mateřštinou do vzdělávacího systému. Během workshopu byly představeny i pracovní materiály, které se využívají v Sasku. Jak plyne i z názvu, jednalo se spíše o diskusi než workshop. Jeho účastníci ji využili ke zjištění detailnějších informací a debatě o tom, co obě odbornice prezentovaly ve svých dopoledních příspěvcích.

Na stupních vítězů soutěže„Čeština je i můj jazyk“

Po workshopech následovalo vyhlášení tvůrčí a literární soutěže „Čeština je i můj jazyk“. META tuto soutěž ve spolupráci s nakladatelstvím Baobab. Soutěž byla určena pro žáky základních a středních škol.
Hlavním cílem soutěže bylo zamyslet se nad tím, co všechno musí nerodilí mluvčí zvládat při svém nástupu do nové školy v cizí zemi, a také nad rolí češtiny jako jazyka, kterým spolu lidé komunikují a dorozumívají se. Dohromady se do soutěže poslalo více než sto příspěvků, které hodnotila odborná porota ve dvou kolech.

Promiňte, nerozumím

První kategorie věnovaná jednotlivcům z 3. – 6. tříd základních škol bylo na téma Promiňte, nerozumím. První místo obsadil Benjamin Horváth, žák 5. třídy z Tábora. Jeho pohádku Japoneček v Praze hodnotila porota jako ráznou, kdy se text ničím nezdržoval, jde rovnou k věci a skvěle vystihuje pocity zmatku cizince v cizí zemi a v cizím jazyce.

Mně se tento text líbil, protože mi připomněl mé první dny v České republice. Díky této pohádce jsem se vrátila na chvilku do dětství, kdy jsme s maminkou přiletěly do Čech po roce odloučení od tatínka. Už v letadle jsem byla z češtiny hodně zmatená. Nerozuměla jsem, na co se mě ptají, když jsem si měla vybrat jídlo. Na letišti jsem nechápala, co mi říkají celníci a přes jejich zákaz vyletěla z letištního prostoru, abych mohla obejmout taťku, který na nás čekal v příletové hale. Dokázala jsem se perfektně vcítit do pocitů Japonečka od Benjamina, a to dokazuje věrohodnost textu, který byl psán velmi empatickým jazykem.

Na druhém místě v 1. kategorii se umístila pohádka Terezy Polákové a třetí místo obsadila se svým komiksem Gabriela Poláková. O 4. až 10. Místo se podělili následující žáci – Ljuba Matveeva (pohádka), Eliška Vaňkátová (báseň), Jan Lukavský (pohádka), Wiktor Macura (komiks), Klára Vavřičková (pohádka), Polina Popova (pohádka), Karolína Pospíšilová (pohádka).

Ztraceno v překladu

Druhé kategorie s tématem Ztraceno v překladu se zúčastnili žákům 7. tříd ZŠ – 4. ročníků středních škol. Ze všech došlých příspěvků se porotě nejvíc líbila esej Komu chleba jíš od Adama Vališe, kterou ocenila odborná porota za vyjadřovací schopnosti, literární nadhled, smysl pro humor. Autor se v textu nebere příliš vážně, přestože se dotýkal vážných témat.

Mně se tato esej ze všech soutěžních prací líbila úplně nejvíce. Autor mě překvapil svojí bujnou fantazií, kterou v eseji projevil. V textu se autor zamýšlí nad možností mít zpěv jako platící měnu. Nejvíce mě pobavily otázky typu „A když bude 50% sleva, bude moct člověk zazpívat jen půlku písničky?“ nebo „…je snad k zaplacení tak velkého obchodu rovnou třeba obstarat sbor?“. Všechno to zní jako pohádka, ale kdo ví. Vždyť před pár lety se bitcoiny platit taky ještě nedalo.

Druhou příčku obsadila se svojí povídkou Anežka Švarcová a hned za ní se umístila Eliška Špačková.Na 4. až 10. místo se umístili následující Veronika Hnízdová (esej), Barbora Lipnerová (povídka), Lucie Rybková (povídka), Suchitra Gurung (esej), Jakub Strnad (povídka), Aleksandra Dovgych (povídka), Frederic Boualay (povídka).

Planeta škola

Hlavní cenu 3. kategorie na téma Planeta škola si odnesla skupina žáků ze základní školy Radotín za video o svém spolužákovi Murun Oyuntugs, který k nim do třídy přišel z Mongolska. Speciální cenu META dostala Anna Ackerman za zpracování komiksu o býkovi. Slavnostní vyhlášení soutěže v Goethově institutu bylo zakončené společnou fotkou všech výherců s moderátory akce.

Bylo příjemné vidět, že se do soutěže zapojily i čeští žáci. Je to známka dnešní multikulturní společnosti, kde najdete už téměř v každé škole žáky nebo studenty, kteří se v Čechách sice nenarodili, ale za pomoci svých spolužáků a učitelů se do českého prostředí čím dál více integrují.

Takovéto soutěže a podobné akce, podle mého názory, velmi přispívají k vzájemné toleranci a porozumění. Nutí to žáky zamýšlet se nad všemi úskalími, kterými si musí projít cizinec, který žije v cizí zemi a vzdělává se v cizím jazyce. Jelikož už máme za sebou tři úspěšné ročníky, připravuji nyní s organizací META vydat sborník, který bude shromažďovat nejzajímavější příspěvky ze všech ročníků.

Konference se konala pod záštitou PhDr. Marcela Chládka, MBA, ministra školství, mládeže a tělovýchovy a za laskavé podpory Goetheho institutu. Reportáž vznikla díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců.