Byly Vánoce roku 2007 a jeden ze správců blogů Aktuálně mě nenápadně přesvědčuje o tom, že bych měla zkusit psát blogy. A tak vznikl 1.blog o Dvojím životě banánových děti. Zadarmo si psát blogy, střílet své dojmy a mindráky internetovým šípem. Hm, proč ne?

Pár týdnů poté, v březnu 2008, mě Lidové noviny žádají, abych napsala krátký článek pro Magazín Pátek – Lidové noviny. A vznikla několika stránková reportáž Banánové děti v české džungli.

Houpala jsem se ve vzduchu slepoty a pýchy z nečekané popularity.

Po vlně kritiky jsem si myslela, že to byla moje největší chyba v životě – začít psát a vyjadřovat se veřejně k čemukoli. Začala jsem si stavět svůj „Ostrov v Ptačí kleci„. Emigrovala jsem do Francie, po vzoru Milana Kundery. Teda až na to, že on se nyní považuje za Francouze a některá díla nechce, aby se překládaly do jeho mateřštiny. Zatímco já poslední dny nespím, abych už konečně dopřeložila všechny své články do vietnamštiny, angličtiny i francouzštiny. Jo, to je teprve nesnesitelná lekhost bytí !

Dnes je tomu přesně 7 let. Od té doby, co mi bylo 21 a mohla jsem v USA legálně pít a taky přesně 7 let uběhlo od té doby, co jsem začala v ČR „legálně“ psát a žít.

Ano, byli to Oni, kdo mě pozvali do blogosféry Aktuálně.cz. Díky vám jsem prvně mohla mluvit k oběma národům skrz svůj (tehdy)červený inkoust. Zdeňku, pane Stejskale, bez vás už to není ono, ale já nepřestávám blogovat. Naopak, já se tím psaním i živím.

Oba totiž navždy zůstanou ti, jež mě posunuli o krok blíže k mému snu (aniž bych o tom v té době věděla). To oni mi ukázali směr k mé celoživotní nehynoucí lásce.
Hoši, děkujem! Duong a jeji již modrý inkoust.

Musím říct, dospěla jsem, jsem teď jinde. Asi jsem se hodně změnila. Bohudík, bohužel.

QUO VADIS? To je jediná otázka, kterou má cenu rozpytvávat. C’est la vie, ma chérie!
Čo bolo, to bolo. A bylo to hezký.

Nu ni? Pojďte a přidejte se na můj most 3+ kultur a spoustu barevné tváře…Colours of VietCzech čeká přímo v Českém ráji.

Můj článek v Sapě (v libušské tržnici se vydávají vietnamské noviny a magazíny) přeložili a vydali ve vlastním časopise Tuan tin moi(Týdenní Novinky) BEZ mého či LN souhlasu.
Dozvěděla jsem se o tom od nějaké neznámé tetky ze Sapy, když mě zastavila a ptala se mě, proč chci být banánová. Ještě k tomu takhle veřejně?

Prosím vás, Cô Ơi , já nechci, já jsem! Já i kdybych chtěla být normální a zapadnout, tak to nejde. Já jsem prostě Duong. Exot prvotřídní kvality prošlého mlíka. Ale za to se nebojím mluvit, psát, dělat chyby.

Jít prostě s kůži na trh-to je moje volba. Střet kultur – to je moje volba. Já zkrátka a dobře CHCI žít na tom mostě, spojující 3 břehy: vietnamský, český a francouzský 🙂
Já nechci zabřednout, zahořknout a umřít s lítostí a bez úsměvu na své slunečnicové tváři! A tak ty břehy spojuji svým inkoustem a čerstvě ořezanou tužkou.

Jo tak tuhle větu jsem použila poprvé v osmi letech, když jsem přijela do České republiky a neuměla ani slovo česky. Na druhou stranu „promiňte, nerozumím“ jsem taky musela používat i ve Vietnamu, když jsem tam v patnácti letech letěla poprvé. Samou integrací do české společnosti jsem totiž skoro zapomněla svůj mateřský jazyk.

Po příjezdu do Čech jsem nastoupila na půl roku do školky. Pak jsem nastoupila do druhé třídy. Dodnes se s bývalými spolužáky smějeme, jak jsem se první den na všechny mračila. A přitom se se mnou všichni přišli jen pozdravit a uvítat mě mezi sebe. Promiňte, já nerozuměla! Myslela jsem si, že mi nadáváte do ťing ťang ťong, tak jsem automaticky zapnula reflex „Neštvete mě a nemluvte na mě nebo na vás pošlu taťku, který bojoval za Vietcong.“ 🙂

Jako malé dítě se člověk hrozně rychle učí cizí jazyky, takže jsem už po pár měsících mluvila jak Češka. Ovšem výrazy jako jako línost nebo husismus mi už asi nikdo neodpáře. Prostě jsem si pomalu, ale jistě vytvářela nový jazyk zvaný nguyenismus. Žádný z mých učitelů a spolužáků to neměl se mnou lehké. Nedostali od nikoho manuál na to, jak zacházet s drzým, ukecaným a ztřeštěným banánovým dítětem.

Poprvé jsem letěla za rodinou ve Vietnamu v patnácti. A hrozně jsem se tam za sebe styděla. Nerozuměla jsem všemu, co říkali mí příbuzní. Nechala jsem se několikrát na trhu oškubat, protože jsem neuměla smlouvat. Nebyla jsem zářný příklad Việt Kiều (vietnamský výraz pro Vietnamce žijící v zahraničí). Takže ihned po příjezdu zpět do Čech jsem si začala hledat vietnamské kamarády a pilovat vietnamštinu a více se zajímat o rodnou zem a její kulturu. Jo je to tak. Mateřština – to je jediný jazyk, ve kterém bychom neměli říkat „promiňte, nerozumím“.

Není to tak, že „promiňte, nerozumím“ říká každý v chvíli, kdy se narodí? Někdo se narodí tam, kde i studuje a žije. Někdo se po narození stěhuje a pak se musí přizpůsobovat jiným zvykům, jinému jazyku. Rozhodně by při tom procesu přizpůsobení neměl zapomínat na to, odkud je. Na tyto úvahy mě přivedla zajímavá literární soutěž „Čeština je i můj jazyk“, na kterou jsem narazila během hledání nové práce. Pořádá ji nezisková organizace META pro žáky základních a středních škol. Možná kdyby takové soutěže probíhaly v době mých školních let, mohla jsem si některé věci uvědomit mnohem dříve.

Víte kolik Vietnamců, kteří stejně jako já vyrostli v Čechách, skutečně dělá to, co je baví? Kolik z nás studuje či pracuje v oboru, který nás doopravdy naplňuje? Kolik z nás při volbě povolání poslouchalo spíše hlas rozumu než srdce?

Přiznám se, neznám odpovědi na své otázky. Proč se občas Vietnamci druhé generace (banánové děti chcete-li) nechávají ovlivnit názory rodičů, prestiží oboru či jinými vnějšími aspekty jako je jistota uplatnění či jistý příjem? Možná je to tím, že se jako celý národ trochu bojíme riskovat, a tak raději kráčíme ve šlépějích zaručených receptů na úspěch? Krásným příkladem je třeba jídelníček zdejších vietnamských restaurací a bister. Až na světlé výjimky jsou téměř všechny na chlup stejné.

Bojíme se riskovat a být originální? Máme strach vystoupit z davu? Bojíme se snít? Bez mučení se přiznám, že já se teď fakt bojím. A tak hledám odvahu v lidech, kteří jsou pro mě velmi inspirativní. Jako například tyto tři ženy, které mě svojí prací hodně ovlivnily.

Slobodanku Radun jsem poznala před sedmi lety, když ji zaujalo téma, kterému se věnuji na tomto blogu. Svým řemeslem režisérky mě vždy fascinovala. Pokaždé když mluvila o svých projektech, cítila jsem z každé věty obrovské nadšení pro věc. Když jsem viděla na premiéře filmu MY 2, s jakou hrdostí a zároveň pokorou představuje svůj celovečerní debut, dmula jsem se pýchou. Dokázala to a zároveň zůstala s nohama pevně na zemi. Po zhlédnutí filmu se mi hrozně zachtělo zažít něco podobného. Euforii, štěstí a radost z úspěchu. Nehledě na to, co si o tom myslí okolí. Prostě tvořit a být na to hrdá.

Znáte Šťastný blog? Ne? No tak to se možná ochuzujete o super čtení, které člověka dokáže dostat i z té nejčernější nálady. I díky Báře Šťastné, autorce blogu, jsem přežila všechen ten stres, který se na mě čas od času hrnul ze všech stran. Baví mě, jak Bára svými příspěvky nutí člověka přemýšlet nad věcmi, které jsou krásné, a přitom tak obyčejné. Jsem jí vděčná za to, jak mi její články vždy vykreslí úsměv na tváři, aniž bych si to sama uvědomovala.

A to je přesně to, co bych svým psaním chtěla vyvolat u svých čtenářů. Takže pokud mé články čtete, protože se chcete dozvědět víc o menšině, která s vámi sdílí svůj druhý domov. Pokud vás moje řádky nutí myslet jinak než běžným způsobem. Pokud vás to prostě baví. Tak to jsou přesně ty důvody, kvůli kterým mě psaní přináší dvojnásobnou radost.

V kuchyni mám vystavenou jednu knihu. Jmenuje se Snídaně u Florentýny. Napsala ji Florentýna Zatloukalová, která se před pár lety rozhodla, že skoncuje s prací v zavřené kanceláři a začne se živit psaním blogu a knih o vaření. Tento příběh mě nenechal od první chvíle spát. Pořád jsem si v duchu říkala „Kéž bych mohla i já něco takového udělat.“ Každé ráno, když jsem odcházela do práce, dívala jsem se na Florentýninu knihu s jakousi lítostí nad sebou samou, povzdechla si, zabouchla za sebou dveře a uzamkla všechny myšlenky na své sny. Dnes už se na knihu dívám jako na inspiraci. Každé ráno si jí totiž dodávám odvahu a víru v naplněné sny.

Takže jo, zalehnu na matrace a budu bojovat s vlastním strachem z neúspěchu. Lepší než se za pár let probudit s pocitem, že jsem promarnila šanci žít svůj sen. Jak říká Richard Branson, zakladatel Virgin Group „Lidé, jež dokázali velké věci, jsou ti, kteří jsou ochotni se bát, ale nenechají se vystrašit.“

A co vy, milí čtenáři, jak velké jsou vaše sny?

Dnes odpoledne jsem dostala výpověď. A jsem šťastná! Moc šťastná 🙂 Lidi, budu se živit psaním! Chtěla bych své štěstí vykřičet do celého světa. Sny se vážně plní.

Opravdu že jo! Jasně, bude to těžké. Přijdou nějaké nabídky? A kdy, od koho? Vydělám si dost na slušný život? Tak, aby se mi Kuba neudřel k smrti? Abychom si mohli dovolit pohodlný život? A budeme moct dát dětem všechno, co budou potřebovat? Bude to sakra těžké. Hlavně ze začátku. Peníze jsou a budou prostě důležité. A s tím se asi budu muset smířit 🙂 Vím to, ale všechny překážky mi to za to stojí! Chci to prostě zkusit. Furt jsem o tom někde četla, že nejlepší je povolání, které je současně koníčkem. Je to možný? Já to dokázala. Udělala jsem první krok k dlouhé, ale určitě zábavné cestě.

Děkuju moc, šéfe! Děkuju, žes mě osvobodil, žes to rozsekal a dal mi šanci žít můj sen. Sama jsem o odchodu přemýšlela, jenom jsem vás nechtěla nechat ve štychu a hlavně jsem si v práci našla skvělé kamarády. Tys mě pochopil. Vlastně mi to pořád říkají rodiče a celá rodina. Jde jim jen o to, abych byla šťastná! A můj Kuba i moje budoucí tchýně to řekli dokonce doslova: „Měla by ses psaním živit.“Všechny ty signály teď dávají smysl. Od vás všech – mých čtenářů, kamarádů, šéfů, spolužáků, kolegů, profesorů. Děkuju vám všem! Všichni jste mě něčím ovlivnili a inspirovali. Proto jsem dnes, kde jsem.

Teď jsem pochopila, že mě hrozně bavilo studovat diplomacii, politická studia, mezinárodní vztahy, sociologii, jazyky atd. Ne, abych pracovala na ambasádě, ministerstvech, EU institucích, NGO. Ale abych mohla psát, myslet a sdílet své myšlenky, vydávat knihy. Zrovna včera jsem na internetu hledala, kam bych mohla v Praze chodit na kurzy kreativního psaní. Chci začít psát ve všech těch jazycích, které umím. Sakra, vždyť si moje blogy čtou mí přátelé z celého světa za pomocí Google překladače. Oni chtějí a líbí se jim to. Podporují mě!

Můj kolega mi dnes řekl „Abys mohla psát v nějakém cizím jazyku, tak bys musela chodit na kurzy kreativního psaní přímo v té zemi. Prostě žít v té zemi.“ Vždyť jo. Já jsem dlouhodobě žila ve Vietnamu, Čechách, Francii a Belgii. A anglicky umím od mala. Takže jo, čeká mě další výzva. Už to totiž mám dávno v sobě. Budu se moct jen zlepšovat. Myslela jsem si, že nepracuju v oboru, který jsem studovala. Ano začnu! I ten, co studuje politologii a evropská studia, může psát jen tak o životě. Pochopila jsem to. Všechno, co jsem studovala, všichni, které jsem kdy potkala, do jaké rodiny jsem se narodila, v jakých zemích jsem žila…to všechno dohromady dává Duong.

Cítím se jako Vietnamka i Češka zároveň. Osud mě zanesl na několik let do jiných koutů světa. Aby se ze mě stala Duong, takovou jakou znáte. Bláznivý skřítek, který má rád hodné a usměvavé lidi. Jedno jaké barvy, národnosti, původu, vyznání, ale i názorů.

Bloguju na aktualne.cz už 7 let. Za celou tu dobu mě nikdo z redakce do ničeho nenutil, neměnil text bez mého vědomí. Dali mi svobodu, možnost najít si svůj způsob komunikace se světem skrz psaní. Žádná cenzura. Najednou přemýšlím nad tím, PROČ jsem vlastně začala psát?

Je to proto, že i když píšu o špatných či smutných věcech, vždy se snažím nikomu neubližovat a nikoho neurážet? Je to tím, že chci jen, aby se začalo o věcech mluvit otevřeně a upřímně? Nebo tím, že to nepíšu pro sebe, ale vlastně pro svoji mladší ségru, aby nikdy nezažila některé věci jako já? Pro své děti, protože se bojím, že budou šikanované jenom proto, že budou „produktem“ asijské holky a českého kluka?

Možná jsem začala psát hlavně pro drahého kamaráda Binh, přestože si to nikdy nepřečte. Před pár lety nás opustil svým vlastním rozhodnutím. Není to ničí vina! Binh už tu není, protože žil sám ve svém světě a neměl srovnání. Nevěděl, že třeba já jsem měla stejné pocity jako on. I já jsem cítila, že jsem selhala a zklamala, když jsem dostala špatné známky. Jenže Binh tehdy své obavy a bolesti neřekl nahlas. Neřekl si o pomoc a nikdo z nás to ani nemohl poznat. Ne, nezemřel zbytečně. A moje články jsou toho důkazem.

Aniž bych si to sama uvědomila, psaním dělám přesně to, co moje prarodiče, rodiče a vůbec celá rodina udělala pro mě. Chtěli, abych se měla líp. Abych mohla studovat, cestovat a poznávat lidi z celého světa. Abych mohla ve světě poukázat na krásné a mírumilovné stránky našich hodnot a tradic. Aby ti, kteří proti nám v historii bojovali si nás začali vážit. A zároveň abych i já mohla porovnávat a udělat si sama názor na svět.

Ano, s hrdostí říkám, povedlo se jim to. Jsem šťastná. Žiju jejich sen. A hlavně svůj sen. Během studia ve Francii jsem přivedla do naší rodiny Japonku, Francouze, Srbku, Francouzko-Němku, Řeka z Albánie, Španěla….Prostě hotový koktejl lidí a osobností 🙂 Aby rodiče poznali lidi, kterých si vážím a kteří mě inspirují a naopak. Přivedla jsem jim „svět“ až domů. Také jsem žila s Číňankami, cestovala s Korejci. No, a aby toho nebylo málo, rovnou jsem rodinu rozšířila i o Čecha, který je velký asi jako 2 Vietnamci dohromady 🙂 Proč mí rodiče vítali všechny moje kamarády a hlavně Kubu s otevřenou náručí? Proč si je pamatují moji kamarádi, kteří se mi toulají po celém světě? Vždy je třeba snaha a tolerance ze všech stran.

Včera mě to zabolelo, když jsem viděla na Skypu smutnou a vystrašenou kamarádku, která je muslimka, narozená ve Francii, pocházející z kurdské rodiny. V mých očích to byla plně integrovaná holka v zemi, kde žila, úžasná a tolerantní osoba. Prostě se snažím neházet lidi do jednoho pytle. Proč to v mém vlastním světě jde, a jinde ne? Moje cesta je trnitá, ale za to zábavná a hodnotná!

I když jsem na chvíli přestala, blogování jsem se nikdy nevzdala. Ano, zamrzela mě vlna kritiky z vlastní komunity. Byla jsem zmatená. Vždyť já jsem jen dělala to, co jsem v dané chvíli považovala za dobré a nutné. Problém byl, že jsem byla první, kdo vybočil z řady. Ale já už nemohla čekat, až to udělá někdo za mě. Ano, cítila jsem se ublíženě, protože díky mému psaní se mě zřekli i někteří kamarádi, i když mi do očí říkali, že se mnou souhlasí. Měli strach, chápu je. I já se začala bát a raději jsem utekla před kritikou a vlastním strachem na pár let ven. Ale vrátila jsem se, abych byla silnější a odvážnější. Prostě když to miluješ, není co řešit ne? :-).

Praha jakožto kosmopolitní město přitahuje cizince z různých zemí. Nejvíce se jich určitě toulá v centru města. To jsou ale většinou turisté, kteří se tu zdržují jen pár dní. Co ale ti, kteří emigrovali ze svých rodných zemí, a jejich destinací se stala právě Praha? Kterou pražskou část si dost často vybírají k životu?

Co se týče mladé generace okolo dvacítky, tak ty dost často potkáte na Praze 3. Žižkov si za ta léta vytvořil vizáž multikulturní a divoké čtvrti přitahující lidi, kteří upřednostňují dostupnost služeb a zábavy na vzdálenost jedné tramvajové zastávky před klidem a čistotou.

„Mám Žižkov rád kvůli snadné dostupnosti, praktičnosti i cenové vyváženosti.“ dokládá svými slovy čtyřiadvacetiletý Duc, který na Žižkově žije už dvanáctým rokem, přestože se narodil ve Vietnamu. Pravdou je, že studenty a mladé rodiny v této části Prahy potkáte spíš než kravaťáky s kufříčkem. Narozdíl od pankráckých mrakodrap a kancelářských budov zde najdete vskutku jedinečný výběr hospod, barů, bister a večerek. Pro mladé rodiny je to ideální čtvrť. Svá sídla tu totiž mají několik základních, středních i vysokých škol jako Vysoká škola ekonomická, Metropolitní univerzita i Univerzita Jana Amose Komenského. Všechny tyto školy podporují studijní pobyty pro zahraniční studenty, kteří se samozřejmě snaží hledat bydlení v blízkosti školy.

„Do školy to mám 10 minut tramvají, do centra čtvrť hoďky, před bytem hospoda, za bytem hospoda. Všude, kam se podívám jsou bary, hospody, kluby. Co víc si přát, když jseš v Praze na Erasmu?“vysvětluje svoji náklonnost k Žižkovu i k českému pivu Jean, třiadvacetiletý student z Francie. „Hlavně se mi líbí, že Žižkov nikdy nespí. Bydlel jsem první semestr na Hůrce, protože jsem tam sehnal levný byt. Jenže tam člověk vykročil po desáté z domu a venku mrtvo. To byla fakt nuda! Zato Žižkov nikdy nespí. Můžeš pařit celou noc a na ulicích jsou pořád lidi. A ta doprava je taky fajn. Na Hůrce jsem byl furt zalezlý v metru. Tady na Žižkově jezdím jen tramvají a do školy dokonce pěšky.“ povídá nadšeně Julian, doktorant z Berlína. V Praze pobývá již sedmým měsícem v rámci roční studijní stáže na VŠE.

Čím se Žižkov tolik liší od zbytku Prahy? Je to jeho specifický řád v chaotickém nepořádku? Ano, ulice Koněvova připomíná žižkovský Las Vegas. Od shora až dolů ke Florenci jsou casina, zastavárny, bazary, video kabinky, vykřičené domy schované za oprýskanými dveřmi bez jmen. Kromě toho tu narazíte i na tatoo studia a zejména desítky klubů a barů na zvonek. I gayové a lesbičky tu mají svá místa, která se na první pohled nijak neodlišují. Jenom do té doby, než vyjdete vchodovými dveřmi. V dolní části Žižkova se tu uživí i second handy a různá vetešnictví. Korunu tomu dodává žižkovský tunel, který spojuje Žižkov s Karlínem. Nijak nezapáchá, není ani tolik špinavý, jak to tak bývá v pražských tunelech, ale jít tudy v noci se dá snad jen pod silným vlivem alkoholu či jiné omamné látky.

Já jsem si Žižkov vybrala zejména z toho důvodů, že mi připomíná několik měst, v kterých jsem žila. Stejně jako Hanoj je Žižkov neskutečně praktický. Lehce najdete jakékoliv služby, které k životu potřebujete. V každé ulici je tabák, kadeřnictví, nehtové studio a bistro. Stejně jako v Bruselu nerada chodím na Žižkově do MHD po desáté hodině. I když mám tuto čtvrť ráda, tak na mě dýchá trochu nebezpečnou atmosférou. Přestože je Žižkov celkem blízko centru, člověk neznalý by si spíš připadal jako na předměstí. Oproti elegantním královským Vinohradům to vytváří dokonalý kontrast. Trochu jako Paříž. Tam jsou městské čtvrti též různě propojeny, a tak buržoazie z île de France bydlí hned vedle chudých umělců z Montmartru. Tak jako Amélie měla svůj Montmartre, já tu zas mám svůj Žižkov 🙂

Žižkov a jeho dvě tváře, jedna drsná a rázná, druhá přátelská a tolerantní. Jednou z nezaměnitelných tváří žižkovských ulic jsou rozkopané dveře řeznictví, rozbitá okna restaurací, ušmudlané výlohy, které jako kdyby zažily i dobu první republiky. Chodníky jsou většinou pořád špinavé a plné psího lejna. Sem tam zahlédnete i rozbitá okna u aut, rozlámané cedulky nebo vysypané odpadkové koše. Na druhou stranu je Žižkov velmi různorodý a otevřený různým kulturám a chutím. V jedné ulici najdete turecký kebab, indickou restauraci, vietnamské bistro, obchody s korejským jídlem, africkým kořením i pravými ruskými specialitami.

Na Žižkově se sdružuje velká směs ojedinělých jedinců. Na ulicích často potkáte cizince všech možných národností, alternativní umělce s jejich napůl rozbitými hudebními nástroji, bezdomovce, opilce i bohémy, kteří nehledě na semafory si kráčí ulicemi, jako kdyby žádná pravidla ani neexistovala. Člověk si tu vlastně ani nepřipadá jako cizinec, protože skoro každý tam venku vypadá, jako kdyby zrovna vypadl z jiné planety. A každý druhý tu má samozřejmě i psa. Díky parku Vítkov je Žižkov ráj pro čtyřnohé mazlíčky. A vlastně i pro ty dvounohé!

Psáno pro Kauzu 3 ve spolupráci s o.p.s. Člověk v tísni.

Většinou nepíšu o politice, ale tentokrát si neodpustím zpětnou vazbu ke kandidatuře svého krajana, který nemíří nikam níž než do Evropského parlamentu. Minulé jaro jsem letmo sledovala, jak se na zdech a v novinách objevuje jméno Cong Hung Nguyen. Nebojte, není to můj příbuzný, ačkoli máme stejné příjmení. Nehodlám tedy psát nějakou oslavnou ódu. Jako absolventka evropských studií a vrstevnice s podobným životním příběhem si dovoluji pohlédnout na věc trochu kritičtějším pohledem, přestože Hungovi fandím a doufám, že českou politickou scénu neopustil a že tím českým bahnitým politickým rybníkem jednou pořádně zavíří.

Přiznám se hned zkraje, že jsem českou politickou scénu účelně nikdy moc nesledovala. Jednak jsem tu nějakou dobu nežila. A když už, tak jsem zjistila, že je lepší sledovat tu zahraniční, abych odtud nechtěla prchat. To zvrácené bezvědomí či nevědomí bylo celkem uspokojující ne-li přímo blahodárný. Kandidaturu Hunga jsem však po očku sledovala a to s úsměvem, ačkoli se mi zdál málo charismatický a s jeho nekonkrétními názory jsem povětšinou nesouhlasila. Zaujalo mě však, že se k tomu Hung rozhodl tak brzy poté, co jsme dostali právo ponechat si dvojí občanství. Mezitím co jsem já řešila, abych co nejdřív dostala český pas kvůli své cestě do Londýna, tak někdo ve stejném městě, ve stejném věku a stejného původu jako já kandiduje na europoslance.

Pominu-li příliš vysoký cíl, tak jsem ho za to vlastně obdivovala. Já jsem v Bruselu pracovala půl roku. Díky bohu v žádné byrokratické instituci, ale malé lobbystické skupině, kde se pracovalo opravdu tvrdě, zatímco kolegové z Parlamentu a dalších institucí byli nedostupní už ve dvě odpoledne. Potkávala jsem se tam s lidmi, kteří z našich daní brali tisíce eur měsíčně a několikrát ročně odjížděli na dovolenou, když jejich směrnice zrovna „spala“ (tzn. že probíhá proces připomínek a schvalování). Chodila jsem mezi byrokraty, kteří se tvářili, že je na světě nezajímá nic jiného než globální oteplování a že v boji proti chudobě by položili vlastní život, a přitom si stěžovali, jak je deštivý život v Bruselu nebaví, ale svého místa se nevzdají už kvůli těm penězům a kontaktům. Tehdy jsem se rozhodla, že to sice dostuduju, ale nikdy nebudu součástí tohohle cirkusu. Prostě mě bavilo učit se idee EU, které se v realitě trochu „zvrhly“. Mluvit o něčem celý den a přitom nic neříct. Psát celé dny a týdny něco, co nikdo nečte. V životě jsem si nepřišla víc zbytečná. A tímto děkuji svým bývalým šéfům za to, že mi dali šanci poznat realitu. Pomohlo mi to vyjasnit si, co chci a co nechci v životě dělat.

Ano, potkala jsem v Bruselu i úžasné lidi, poctivé lidi. Opravdu tam pracují i velmi chytří lidé, kteří se snaží pomoct české diplomacii a ekonomii a snaží se hájit naše zájmy. Ale bohužel nejsou tolik slyšet. Podle mě to není ani v těch lidech, ale v systému. Současně to prostě ještě nedovoluje férovou politiku (jestli něco takového existuje). Pracují tam i lidé, kteří patří dodnes mezi mé kamarády. Jsou tam lidé, kterých si vážím a kteří mě inspirujou. Ale potřebujeme takových víc! Jak moc je silná naše vůle, abychom nezapomínali na to, že peníze nejsou všechno? Abychom bojovali a vybočili z řady?

Takže jistě chápete, proč na všechny sliby kandidátů do EP koukám dost skepticky. Překvapivě u Hung jsem žádné sliby ani nepostřehla. Chybělo mi víc rozhovorů a besed, kde by osobně obhajoval svá stanoviska a důvody, proč by ho měla naše komunita volit. Jeden billboard ve vietnamštině k oslovení komunity o 70 000 lidech vážně nestačí. Pochopila jsem, že apeluje zejména na mladé Vietnamce z druhé generace, kteří jsou plně integrovaní do české společnosti a mají české občanství. Tudíž moc nechápu billboardy, které byly umístěny výhradně v Sapě. To je přece vietnamská tržnice, kam jezdí převážně maloobchodníci, Vietnamci, kteří sem přijeli podnikat, tudíž mají dlouhodobý nebo trvalý pobyt, a tak se nemohou účastnit žádných voleb. Hlavně jsem ale vůbec nepochopila, co mně a ostatním lidem vietnamské komunity Hung vlastně nabízí. Že bude reprezentovat naše názory, pokud budou v souladu s volebním programem ODS? Pardon, ale to mi opravdu nestačí.Ale je možný, že se mýlím a jen jsem to nepochopila.

Další, co mě zarazilo, byla samotná kampaň, která byla tak nevýrazná, že ji nepostřehli ani mí rodiče, kteří do Sapy jezdí každý víkend, ani moje kamarádka, která dodělává doktorát na VŠE a politologii tamtéž i vyučuje. Ale vzhledem k tomu, jak Sapu prezentovala Dělnická strana v předešlých volbách, tak i za toto gesto jsem ODS vděčná. Když už tak bych ale investovala do billboardů přímo před budovou VŠE. Přece jenom je to škola, kam chodí asi nejvíc mladých voličů ODS. Navíc tam studuje and všichni Vietnamci žijící v ČR :)) Taky mě trochu mě mrzí, že se Hung snažil zapadat do nudné ódesácké partičky a nevyzdvihl své přednosti jakožto Vietnamec, který přichází s novým elánem, jiným pohledem na život, jinými životními zkušenostmi a hlavně pocházející ze země, kde se nikdo nikdy nevzdá.

Rozhodně ale není všem dnům konec. Prvotní cíl splněn – je o nás slyšet, cesty se nám otevírají, máme mezi sebe odvážlivce. Nicméně nebylo by lepší začít nejdřív doma, tady v Čechách? Proč se zase bezhlavě cpát do Evropy, která je poslední dobou ve slepé uličce a sama neví, kam kráčet? Není lepší se naučit plavat v českých rybnících, předtím než skočíme do moře? Což takhle začít v říjnových komunálních volbách? To jdu poprvé k volbám a fakt si nechci vybírat mezi starými vyretušovanými tvářemi!