Díky tomu, že nežiji ve své rodné zemi, jsem vždy byla, jsem a zřejmě budu pro své okolí jakousi exotikou, někdy teda spíš exotem. Avšak poslední dobou otázky týkající se mého původu změnily směr, a to k mému vztahu s českým přítelem. A docela se opakují. Některé jsou příjemné, některé méně, ale vesměs jsou pro mě spíše úsměvné.

Poznámka: Tolerance k nadsázce nutná pro čtení následujících řádků 🙂

1. A co na to vaši?
A co by měli říkat? Můj táta, asi jako každý starostlivý rodič, měl obavy, aby si jeho dcerka vybrala toho správného chlapa, který ji bude mít upřímně rád. Možná také trošku žárlil, že je v mém životě druhý neméně důležitý muž. Nebo také byl taky štěstím bez sebe, že má konečně s kým u večeře popíjet, neboť se mu nepodařilo ze mě a z mojí sestřičky vychovat malé alkoholičky. Zkrátka a dobře, nečekal s puškou z vietnamské války na dvoře a netěšil se, až bude moct vystřílet všechny chlapy v mém okolí.
A mamka? Ta prohlásila, že Jakub vypadá jako medvídek. A pokaždé, když přijedeme na návštěvu, tak se div nepřetrhne, aby uvařila pokrmy, jež máme oba nejradši. Co dodat?

2. Chodíš s Čechem. Nebojíš se, že ti někdy v budoucnu zahne? Nebo že začne vysedávat v hospodě?
Ne nebojím. Neumím totiž věštit budoucnost, tak proč hned myslet na nejhorší. Dělám však maximum pro to, aby nic z toho nikdy nemusel dělat. Konec konců, jak si on může být jistý, že mu jednou nepodstrčím do jídla psí maso, když náhodou v krámě dojde vepřové? A jak může vědět, že můj taťka na půdě nepěstuje marihuanu a nezásobuje tím celý kraj?

3. Neměla bys to jednodušší s Vietnamcem?
A kdo říká, že hledám ve vztahu jednoduchost? Já mám ráda, když vztah žije, když je plný zajímavých zážitků, když je o čem debatovat a když se občas dějí nečekané situace. Ano, přivézt mamince domů obřího Čecha byl trochu extrém, ale právě tyhle multikulti guláše mě celý život strašně bavily.

4. Ty chodíš jenom s Čechy?
Ne, opravdu netrpím čecho-fetišismem. Když se mě někdo zeptal, s jakým klukem bych chtěla chodit, tak jsem nepřemýšlela nad tím, jakou národnost bych preferovala. Ano, jistě tahle otázka se nabízí, ale nikdy to pro mě nebylo rozhodující.

5. Koukají na vás lidi, když jste spolu venku?
Jistě, že koukají. Tím, že se na takovou věc vůbec ptáte, vlastně říkáte, že smíšené páry jsou „za hranicí normy“. Já se obecně dívám na lidi, kteří kolem mě projdou. A je mi buřt, jakou barevnou kombinaci spolu tvoří. Prostě mě to baví. Obzvlášť mě potěší, když vidím jinou evropsko-asijskou dvojici. Líbí se mi, jak se všichni na sebe navzájem upozorníme, usmějeme a beze slov pokračujeme v cestě. Jakási tichá soudržnost mezi rasově smíšenými páry, které jediným pohledem jako by si říkaly: „Jé, vy jste na tom stejně jako my. A vidíte, že to jde a že to vůbec není nic zvláštního.“

6. A co děti? Nebojíš se, že budou kvůli svému exotickému vzhledu šikanováné?
Ano trochu, ale ráda bych je naučila tomu, aby svůj prvotní handicap uměli proměnit ve výhodu. Tak, jak to naučili mí rodiče mě. Moje dítě bude rozhodně velmi exotické, ale díky multi-jazykovému prostředí bude schopné poslat každého zmetka, co ho bude chtít šikanovat, do „vyústění konečného oddílu trávicí soustavy na povrch těla“ tolika způsoby, že ten dotyčný radši uteče a už se nikdy nevrátí.

Některé národnostní stereotypy kolují od pradávna a stále nemizí, přestože jsme již dávno překročili milénium. Svět kolem je čím dál více multikulturní a charakteristické rysy jednotlivých národů se míchají zrychlujícím se tempem. Díky tomu, že jsem se narodila ve Vietnamu, vyrostla v Čechách a momentálně studuji druhým rokem ve Francii, jsem měla možnost porovnat tyto tři národy ve všech situacích z různých úhlů pohledu. Ve škole, na úřadech, v MHD i na schůzkách.

Zdálo by se, že zrovna tyto národy se od sebe liší do očí bijícími rozdíly, ale zároveň vždy to záleželo jen na mně, jak moc se nechám ovlivnit těmito národnostními stereotypy. Možná že ty „rozdíly“ a „předsudky“ nejsou v těch lidech, ale jen v našich hlavách. Po určitém čase jsem poznala, že takové první rande hodně o člověku napoví. A když budu generalizovat, tak to hodně napoví i o národu, ze kterého daný muž pochází.

Procházka básnickou zahradou

Rande s Vietnamcem pro mě bylo vždy jako procházka po Národní knihovně v Hanoji. Po takové schůzce se většinou cítím nesmírně sečtělá, s hlavou plnou nových informací o vietnamské kultuře, architektuře, literatuře atd. Moje první rande bylo dokonale naplánované, žádné spontánní chvilkové vzplanutí. Dokonce se časově shodovalo i jeho recitování básně o jezeře, okolo kterého jsme tou chvílí projížděli. Tady vidím společnou linii s velmi oblíbenou charakterovou vlastností Vietnamců, zejména pro vietnamské rodiče, což je jistota, spolehlivost a věrnost. Ano, i když mi můj tatínek oficiálně oznámil, že by mu evropský zeť vůbec nevadil, tak nezapomněl opomenout fakt, že Vietnamci jsou přece jen o něco spolehlivější, věrnější a že život s Vietnamcem by pro mě byla větší jistota. Vietnamští kluci ale moc rádi dávají najevo, že o světě a všem, z čeho se svět skládá, ví hodně a taky to rádi vystavují na odiv. Na rande s Vietnamcem hltám každé jeho slovo a naslouchám jako poslušná žačka z první lavice. A tak se cítím i ve Vietnamu. Na úřadech se moc nežertuje, nesměje, nedohaduje, tam jsem musela úředníkům s prominutím „lézt až do zadku“, když jsem potřebovala něco vyřídit. Vážně se mi nikdy nestalo, že bych si s úřednicí nebo pošťákem zavtipkovala. Poslušnost a plánování – velmi důležitá slova! Což ale nebrání tomu, že jsme profi zmatkáři a to v téměř za každých okolností :-).

Předvídatelná romantika

Když se řekne rande s Čechem, představuji si prosluněné jarní dny, Petřín a rozkvetlé jabloně. Romantika se vším všudy. Vycházejíc z vlastních zkušeností musím přiznat, že se mi tahle česká tradice líbí. Jako v módě, tak i v lásce Češi, dle mého názoru, neradi experimentují. Rytířsky utržená kytička z cizí zahrádky, hezký filmek, chutná večeře, léty vyzkoušený recept na zaručený polibek na konci večera. Jinými slovy procházka po nábřeží a něžné rozloučení s příslibem dalšího romantického večera v nadcházejících dnech. A takhle většinou vidím i českou společnost. Na úřadech si občas nejen skvěle potlachám, dokonce se jednou stalo, že jsme si se slečnou za okýnkem rovnou zašly na kafe během její polední přestávky. I když jsem uprostřed zdlouhavého procesu žádosti o občanství, ještě se mi nestalo, že by byl někdo hrubý, nezdvořilý, žádné excesy vybočující z řady. Někdy mi přijdou lidé v Čechách až skoro flegmatičtí, pomalí, prostě žádný vzrůšo, což na druhou stranu může leckdy dosti vadit nebo nudit.

Jízda na horské dráze

Když jsme u toho napětí a vzrušení, tak to jsem si naplno vynahradila tady ve Francii. I tady si neodpustím přirovnání k módě, protože móda prostě k Francouzům patří, jak bílá bageta ke smradlavému sýru. Tenhle národ se rozhodně nebojí zkoušet nové, všechny možné i nemožné věci, které člověka jako jsem já neustálé ohromují a překvapují. Jít na rande s Francouzem je skoro jako hrát vabank. Do poslední chvíle nevíte, jestli nezavolá, že to musí zrušit, v lepším případě přesunout jinam a na pozdější dobu, protože prostě musí tohle a tamto.
A takhle to funguje i na francouzských úřadech. Milují papírování, ale efektivitu by se mohli učit i od starých kočovných kmenů ze střední Evropy. Jít ve Francii na úřad, na to nestačí polední přestávka nebo odejít o hodinu dřív z práce, je to mnohdy výlet na celý den. A hlavně nikdy nevíte, co si pán nebo paní za okýnkem zas vymyslí, jen aby si mohl/a stoh dokumentů zvýšit o pár milimetrů. Člověk ani neví, jak se k nim chovat. Někdy jsou lidé milí, někdy znudění, jindy zas nebezpečně akční.

Kvůli takové první schůzce s Francouzem jsem si život zkrátila minimálně o týden. Člověk neví, co si vzít na sebe, jak se na rande pak tvářit, co říkat, opakuje si časování často použitých sloves, aby si před schůzkou trošku zvýšil pošramocené sebevědomí. Dalo by se tedy shrnout, že jedině na rande s Francouzem jsem dosud nezjistila, jak být tzv. nad věcí. Nevím, co od dotyčného čekat, což u dvou předchozích národů jsem více méně měla vždy aspoň tušení. Francouzi jsou pro mě zatím ve všech situacích nevyzpytatelní – jako národ, i jako jedinci. Je to vzrušující, ale i frustrující zároveň. Ale to se snad změní časem…až tu třeba víc zakořením.

Následující blog měl být o hřejivé atmosféře vánočních trhů, které již pár dní zdobí Strasbourg. Patří mezi jedny z nejkrásnějších a nejtradičnějších v Evropě. Jaké jsou letos asi v Čechách?

Ani nevím, jestli je mi víc smutno z toho, že jsem svůj první vánoční svařák nepopíjela se svými nejbližšími, z toho, že sníh pořád ne a ne padat… nebo ze zpráv, které dostávám z Čech.

Jak jsem už psala v několika svých článcích, Sapa pro mě a mé krajany není jen obyčejná tržnice. Ale hlavně je to místo, kde se můžete cítit „jako doma“. O to víc zabolela zpráva ze začátku listopadu, že tržnici skoro zničil velký oheň. K tomuto tématu se vyjadřovat nebudu, jelikož neznám příčiny požáru ani žádné podrobnosti. Budu jen doufat, že se Sapa zase brzy „postaví na nohy“ a já si tam zas někdy dám své oblíbené pho.

K čemu bych se ale ráda vyjádřila je zásah policie ČR v Sapě dne 22.11.2008. Podle dostupných zpráv do této „Malé Hanoje“ naběhly stovky ozbrojenců, nad tržnicí přelétal vrtulník a k centru naší komunity zamířily obrněné transportéry.

Boj proti rozrůstající se Vietmafii? Ochrana občanů českých, ale i slušných vietnamských na území ČR? To jsou slova ministra vnitra Langra. Možná jsem inteligentně poněkud omezenější, ale jeho slovům upřímně nerozumím, lépe řečeno nevěřím. Není to jen dopředu promyšlený tah? Ukázat veřejnosti, že chce člen nynější vlády chránit své občany v době dlouhodobé krize v ODS i celé vlády? Nechce se pan ministr „předvést“ EU před nadcházejícím českým předsednictvím? Nevěděl dopředu, jaké budou skutečné nálezy policejní razie? Že za takový přístup opravdu nestály?

Já osobně nemám vůbec nic proti kontrolám či České obchodní inspekci. Pro mě jsou jedny z mála jistot v životě, další jsou už jen daně a smrt. Dokonce i můj tatínek, když k nám přichází kontroloři, tak se nepřestává usmívat. Prostě bereme jako fakt, že podnikání je v normálním světě pod přísnou stálou kontrolou – a hlavně to naše. Nezavírá před nimi krám, nehraje si na nerozumícího, vždy se s příslušníky ČOI loučí v přátelském duchu. A takových je nás, vážený pane ministře, většina! A to i v Sapě.

Zatím jsem neslyšela o tom, že by moji krajani vážněji reagovali na razie, které se uskutečnily v minulosti. Proto naprosto nechápu rozhodnutí začít novou raziovou politiku s nepřiměřeným chováním k lidem-vinným, ale i nevinným, starým, nemocným, těhotným ženám, dětem – což se podle všeho dělo v Sapě.

Já jsem vděčná, jako mnozí mí krajané a vrstevníci, že můžeme žít, pracovat (i s lopatou) a studovat na území České republiky. Jsme tu rádi a někteří by možná i rádi zůstali napořád. Ale to neznamená, že si necháme od Vás, Čechů, líbit jakékoli nepřiměřené chování.

Ale jak má, prosím, česká společnost být nexenofobní, když člen vlády jedná takto?

Uběhly skoro tři měsíce od mého prvního příspěvku, kterým jsem odstartovala vlnu zájmu o „banánové děti“. Je čas se ohlédnout zpátky a zkusit to zrekapitulovat s trochou sebekritiky.

Mé blogy vyvolaly pro mě překvapivý zájem veřejnosti, novinářů i vietnamské komunity. Objevila se řada novinových článků o Vietnamcích v ČR a svůj blog si založilo několik dalších „banánových“ blogerek.

Část vietnamské komunity se proti mým článkům začala bouřit. Připadám jim „málo vietnamská, povrchní a neobjektivní“. Některé jejich kritické připomínky bych proto ráda dovysvětlila.

Poslední dobou slýchám od svých vrstevníků-krajanů, že výraz „banánové děti“ je dosti povrchní a trochu urážlivý. Když mi Martin, kamarád z Klubu Hanoi a režisér nového filmu o „banánových dětech“, tento neologismus vysvětloval, ihned se mi zalíbil. Přijde mi výstižný a vtipný. Samozřejmě to člověk musí brát s nadhledem a nebrat význam doslova.

Generace mladých Vietnamců v ČR není ojedinělý případ. Řešíme obdobné problémy jako jakákoli mladá generace žijící v cizím státě. Jistě, pouhá dvě slova nepopíšou do hloubky něco, co se vytváří a rozvíjí již desítky let. Nevím, odkud se přesně vzal pojem „banánové děti“, ale takové pojmy se neužívají jen v ČR. Například ve Francii se též píšou články o mladých Asiatech. Slyšela jsem také, že přistěhovalci z francouzských předměstí si říkají „bounty“ (kokosová tyčinka s čokoládovou polevou). Asi to bude jakýsi příznak novodobé integrace a multikulturnosti.

Psaní blogů jsem brala, beru a budu brát jako zcela subjektivní komentář k věcem, které mě obklopují. Mé názory vycházejí z mých vlastních zkušeností a samozřejmě že mohou být velmi odlišné od ostatních Vietnamců. Blogy se nedají psát zcela objektivně. Většina článků, možná krom odborných studií, je psána s nutnou dávkou subjektivity. Ovšem jestli jsem někoho (ať už svým stylem psaní či pojmem „banánové děti“) urazila nebo dokonce někomu ublížila, tak se omlouvám.

Já ale mám bohužel (nebo bohudík) ve zvyku říkat věci na rovinu a bez obalu. Každý jsme ale z jiného těsta a ne všichni „banáni“ vnímají věci jako já.

Přiznávám, že „konfuciánské tetky“, jak jsem v článku v LN nazvala síť drben v SAPĚ, centru naší komunity, si asi nezasloužily tak ostrou kritiku, jakou jsem jim uštědřila. Jedna kolegyně, též blogerka, jejich „zvyk“ obhajuje nedostatkem vietnamského bulváru na českém trhu. Mně zas chyběla možnost se vyjádřit a sdělit, že mi jejich rozebírání cizích problémů vadí.

Faktem je, že mi trochu chybí pravé konfuciánské tety a babičky, které jsem poznala ve Vietnamu. Ty nemusí denně rozebírat, kdo zas zhubnul, kdo přibral. Naopak, svými laskavými slovy dokáží člověka pohladit a povzbudit i poradit. To je to, co nám pomáhá při hledání „kořenů“.

Všimla jsem si, že jeden odstavec z článku v LN byl často špatně pochopen. Citovala jsem tam jednu šestnáctiletou Vietnamku, která prohlásila, že je SAPA plná hulvátů, nevzdělanců a úchylů. S jejím názorem se samozřejmě neztotožňuju, jak si někteří čtenáři mylně myslí. Moji vlastní rodiče jsou maloobchodníci a já jsem na ně nesmírně hrdá, vážím si jich a zároveň je obdivuju. Prodávají v obchodě od nevidím do nevidím a přitom oba dosáhli vysokého vzdělání. Bez náznaků sebelítosti, bez pocitů z nespravedlnosti. Proto doufám, že si moje krajanka v budoucnosti uvědomí, že v tržnicích nejsou jen nevzdělanci, ale naopak. Dokonce bych řekla, že mnohdy za stánkem stojí o moc moudřejší lidé než ti, kteří sedí za stolem na konzulátech.

A proč nepíšu o své komunitě jen v dobrém? Proč poukazuju spíš na citlivé záležitosti a problémy, které by měly zůstat tiše a nepovšimnutě jen v naší komunitě? Není to tím, že bych se z ní chtěla vyčleňovat a stát se Češkou navzdory svému původu. Není to ani tím, že bych chtěla prezentovat Vietnamce ve špatném světle. Prostě mi přišlo, že když žijete v dvou paralelních světech, tak to má jak skvělé výhody, tak i jisté nevýhody.

Bohužel jsem si neuvědomila, že Vietnamci opravdu neradi slyší kritiku. Možná jsem se měla vyjadřovat víc diplomaticky. Je fakt, že přednášky o mezinárodním diplomatickém jednání jsem ve škole trochu zanedbávala :-).

Jak to výstižně již napsala jedna moje kolegyně na idnes.cz : „Vietnamství je v srdci a nemusí se zbytečně demonstrovat, člověk to prostě musí cítit“.

Žádné oslavné ódy na Vietnam ze mě pravou Vietnamku neudělají. Patetická, skoronicneříkající slova mi jsou cizí, takže buď je vietnamství z mých článků cítit, nebo ne.

Zde najdete odkaz na článek v LN: Banánové děti v české džungli