Co mě ve Vietnamu pokaždé dostane

Volám tátovi z Hanoje: „Tati, právě mi nějakej chlápek na motorce přejel nohu. A to jsem šla po chodníku! Ani se neomluvil, dokonce se i usmál. No chápeš to?“

Můj táta: „Ty ses v tý Evropě až moc integrovala.“

Sakra, že by měl pravdu? Je možné, že jsem si až příliš osvojila české zvyky a pozapomněla ty vlastní, vietnamské? Pravdou je, že mě ve Vietnamu dokáže ještě dost věcí vyvést z míry.

Co mě ve vlastní domovině pokaždé spolehlivě dostane?

Totální vedro, co na mě udeří, jen co vystoupím z letadla.

Že se voda z kohoutku fakt nedá pít.

Že se při jídle hází kosti přímo pod stolem.

Že vždycky někde na ulici narazím na někoho, kdo rozumí mým českým nadávkám.

Že musím i při  nákupu cibule smlouvat. Vždyť to už nikoho nemůže ani bavit!

Že ani před národní knihovnou nenajdu odpadkový koš. A když se na to zeptám vrátného, tak mi s úsměvem ukáže strom.

Že vždycky zhubnu minimálně 3 kila, přestože se tam cpu dnem i nocí. Doslova. Noční trhy jsou totiž nejlepší.

Že když mi tam motorkáři přejedou nohu, zatímco jdu po chodníku, tak se jen pousmějí. Nikdy si totiž neuvědomím, že je úsměv ve Vietnamu výraz omluvy.

Že jezdí na nákup na motorkách.

Že je někdo schopný ráno vstávat v 5, aby šel na trh nakoupit jídlo na celý den.

Že je můj děda schopný každé ráno vstávat v době, kdy ani ranní rosa nestihla roztéct, aby si šel do parku zacvičit.

Že dokážou všichni jak na povel usnout během odpolední siesty.

Psí maso, které se dá běžně koupit na tržnici.

Že když je psí hostina, tak to strávníkům není blbý, když na ně při tom kouká jiný živý pes.

Vzdušní odpadky, které jsou všude a nikdo s tím nemá problém.

Že je v každé ulici minimálně jedno feťácké doupě.

Že v místních kavárnách nemají wi-fi.

Že se chůzi ve Vietnamu říká sport.

Kolik toho dokážou převézt na motorce.

Že zavírají blogéry do vězení.

Že se místo pozdravu lidé ptají, zda jste již jedli, případně zhodnotí, zda jse zhubli nebo ztloustli.

Že tu taxi stojí 8Kč/km.

Že tam ženské jezdí na motorce v minisukni a podpatcích.

Že ani v 50 stupňovém vedru nesundají místní krasavice rukavice a roušky, jen aby zůstala jejich pleť bílá.

Že se peníze rozměňují ve zlatnictvích.

Že se skoro nikde nedá platit kartou.

Že nejbližší bankomat je v centru města.

Že jsem furt lepkavá a zpocená, i když se sprchuju skoro každou hodinu.

Kde všude dokážou vynalézaví Vietnamci podnikat.

Že se mým sestřenkám líbí doslova každý běloch, kterého potkají.

Odlišné zásuvky, které mají placaté dírky.

Že si s vámi dají schůzku ve tři a přijdou ve čtyři a ještě se diví, že už tam čekáte.

Turecké záchody. To fakt nechcete někde dřepět v tom šíleném vedru.

Že ten durian tak příšerně páchne, že ho už zakazují i v taxíku.

Že prodavačky nadávají a pálí falešné peníze nebo vonné tyčky, když si v jejich obchodě nic nekoupím. Být první zákazník, co ráno přijde do krámu a nic si nekoupí, je prostě hřích, který vás dostane do pekla, v které buddhističtí prodavači nevěří.

Že nikdy nedokážu odolat guavám. A pak trpím na veřejných tureckých záchodech, kdy si kolemdoucí myslí, že tam někdo rodí.

Že není problém ve tři ráno nechat si udělat nehty, vybrat si látku na šaty, nacpat se nudlemi a ještě u toho nakoupit falešný Conversky.

Kolik lidí se vejde na jednu motorku. Vlastně kolik generací.