Jednoho dne v únoru jsem šla na Letný do lékárny. Bloudila jsem v mdlobách Veverkovou ulicí a hledala místo, kde mi prodají barevné pilulky na snížení teploty. Načež mě ve výloze zaujala židle potažená barevnou látkou. Připomnělo mi to Sapu, kde jsme v září lezli po horách.
Už jen exteriér galerie s nábytkem a bytovými doplňky mi na tváři vykouzlil úsměv a vrátil krásné vzpomínky na Vietnam. Prostě chřipka, nechřipka, musela jsem vstoupit dovnitř. Navíc se galerie jmenovala Helena Dařbujanová. Přišlo mi to povědomé, protože jsem četla článek o Žofii Dařbujanové ze skupiny Mydy Rabycad.
Taky text, který byl nade dveřmi, mě totálně dostal – Návrat poezie do života skrze design. To jsem si zase vzpomněla na bývalou šéfku Evu, která měla nejen styl, ale uměla i hrozně hezky malovat.
Já mám od malička potřebu obklopovat se krásnými věcmi. Nemusí být značkové, luxusní nebo výjimečné. Musí ale ladit s mojí osobností. Proto jsem se do tvorby Heleny zamilovala na první pohled. Jednoduše inspiruje.
Její kolekce Miss Vietnam v sobě propojovala vietnamskou i českou kulturu, ženskost, atmosféru, náturu. Nebudu vám tady popisovat, jak ten nábytek vypadal. Jde hlavně o ten pocit, který ve mně vyvolal. Okamžitě jsem měla chuť o tom napsat nebo aspoň někomu o tom říct.
Ve vedlejší místnosti byla další kolekce inspirovaná Audrey Hepburn. No takže další rána pro moji prázdnou peněženku. Já filmy s Audrey miluju a její styl ještě víc. Tak jsem se s gaučem a nádhernými křesly-makronkami aspoň vyfotila :-).
Takže dámy, ale i pánové, až se budete chtít léčit z nějaké špatné nálady, zkuste moji metodu tzv. Helena Dařbujanová. Design totiž léčí. Když budete mít štěstí, potkáte v galerii přímo autorku vystavených kousků. Když nebudete mít smůlu, tak se tam na vás bude usmívat Daniela. Ta ví taky fakt hodně o designu, a nebojí se o tom mluvit. A taky vám udělá vietnamský čaj.
A ne, neplatí mě za tento článek. Dobrý věci nepotřebují reklamu. Lidé si to řeknou. Nebo napíšou.
Komentáře
Ještě tu nikdo nic nenapsal :(