Příběh vietnamského jména

Duong, Linda, Pinda, Lin, Nájen, Na gumě, Ďuong, Zuzanka, Sunny, Miss Tournesol. Ne, to vyjmenovávám jména svých kamarádů. Toto všechno jsem já a moje přezdívky.

Mamka mi dala krásný jméno Duong, ve vietnamštině slunečnice. Chtěla, abych do života vstoupila plná energie, radosti a abych celý život zářila štěstím. Ve Vietnamu mi říkají Thuy Duong neboli bříza, protože naše jména se skládají ze dvou slov.

Když jsem se v osmi letech přestěhovala do Čech, taťka mi vybral jméno Linda. Podle americké zpěvačky původem z Vietnamu, které se přezdívalo Dlouhé nohy. Asi doufal, že když mi dá stejné jméno, moje kosti si to rozmyslí a o pár desítek centimetrů se ještě prodlouží. Holt nejen on, ale i mnoho dalších vietnamských rodičů se těžce zklamalo.

Já jsem svoje české jméno zprvu brala jako samozřejmost, všichni vietnamští známí to tak měli. Ani mě jako malou nenapadlo se zamyslet, proč by mi Češi vlastně neměli říkat Duong. Až později mi došlo, že je to proto, aby nemuseli krkolomně vyslovovat moje vietnamské jméno. Duong se totiž nečte tak, jak se píše. D se čte jako Z a G na konci se nevyslovuje vůbec. Abych tedy vůbec věděla, na koho paní učitelka mluví, bylo jednodušší, aby mi říkala Linda.

Takhle mi říkají i čeští prarodiče, které jsme si adoptovali od dob, kdy hlídali ségru. Když přijedu domů k rodičům, kde jsem chodila na základku, jsem Linda, ta premiantka, co měla samé jedničky a chodila na matematické soutěže. V Chrudimi, kde jsem chodila na gympl, jsem ta Linda, co si během chemie četla knihu pod stolem a z matiky skoro propadala.

Až na vysoké škole to ve mně začalo hlodat a přemýšlela jsem nad tím, proč bych si měla říkat jinak, než se jmenuju. Ať se ti Češi taky snaží, ne? Nejdřív jsem si Lindu zkrátila na Lin, poněvadž mi to znělo víc asijsky. Pár lidí to zkomolilo na Lane, ta Korejka z Gilmorek, kterou prdlá máma pořád zamykala doma. Nebo mi říkali Ling, podle té protivné a namyšlené Asiatky z Ally McBeal.

Když jsem pak odjela studovat do Francie, moje jméno tam četli jako Ďuong. To se mi líbilo hodně, protože se to tak vyslovuje na jihu Vietnamu. Zní mi to něžně, roztomile a vysloví to téměř každý. A tak se od té doby představuju jako Ďuong a učím lidi správně vyslovovat moje pravé jméno.

Docela mě baví pozorovat, jak si s tím lidi vypořádají. Někteří si na tom zlámou jazyk. Mnozí se radši vyhýbají oslovit mě jménem. Jsou i tací, co si jméno foneticky napíšou, aby si ho zapamatovali. Pár vtipálků se mě rovnou zeptá, jestli mi můžou říkat Zuzanka nebo Maruška.

Těch přezdívek, co jsem díky svému exotickému jménu dostala… Co vám mám povídat. Moje rodné příjmení je Nguyen, které se velmi špatně vyslovuje. Kluci z vyšších tříd na základce z toho udělali Na gumě. Pořád jsem řešila proč. To jako nosím moc gumiček, nebo vypadám, jako bych fetovala gumu?

Každopádně mě fakt štvalo, když na mě občas přes celé město pokřikovali Linda Na gumě. Ještě lepší byla Linda Pinda, to už jsem pěnila vzteky. Pak mi brazilská kamarádka prozradila, že Linda znamená v portugalštině Krásná, tak se mi to jméno opět zalíbilo. Než mi došlo, že jsem vlastně Krásná Pinda.

Publikováno v magazínu Pátek LN

Zveřejněno 13.11.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 3 »


Dovolená: Vietnamci versus Češi

Napadlo vás někdy, co pro Vietnamce znamená dovolená? Většinou mé krajany vídáte ve večerkách a v obchodech. Těžko si představit, jak se povalují na pláži a odpočívají, že?

My Vietnamci jezdíme na dovolenou domů, do Vietnamu. Na další radovánky mnohdy nezbývá čas ani peníze. Jaké jsou rozdíly v pojetí dovolené v obou kulturách, které vidím já? Nutno hned zkraje podotknout, že se tu zamýšlím nad Čechy a Vietnamci žijící v Čechách z generace mých rodičů. Mezi Vietnamci, plně integrovaní do české společnosti, a jejich vrstevníky totiž v tomhle ohledu nevnímám téměř žádný rozdíl.

Vietnamci jezdí na dovolenou, aby navštívili své blízké, co žijí jinde v ČR nebo v zahraničí. Já jsem s rodiči například jezdila na dovolenou do Mostu a Litvínova, kde žila většina našich vietnamských známých. Češi jsou podle mě víc v klidu, když jedou na dovolenou. Od Čechů jsem se naučila na dovolené odpočívat, ležet hodiny na pláži, číst si, opalovat se nebo jen tak hledět do koruny palem.

Co je na Vietnamcích zajímavého, je fakt, že nejsou rádi na dovolených sami. Buď si v Sapě (vietnamská tržnice v Praze) koupí zájezd nebo se několik rodin i s dětmi domluví a vyjedou si společně. Ještě radši mají, když alespoň jeden z nich je mladý Vietnamec, který umí perfektně česky, anglicky a vyzná se v zemi, do které všichni míří.

Já takhle občas jezdím se svojí rodinou a našimi přáteli na dovolenou, kde jim dělám průvodce, překladatele a organizátora v jednom. To se mým českým kamarádům moc často nestává. Jejich rodiče jsou naprosto samostatní. Nemají problém si vzít auto a jet objevovat svět sami.

O Vietnamcích se říká, že to jsou velmi schopní podnikatelé. Na dovolených se mi ale zdají malinko naivní. Věří všem těm reklamám, letákům a doporučení z průvodců. Nemají problém si připlatit, když mají pocit, že to bude stát fakt za to. Dyť proč by to jinak bylo v průvodci. Na druhou stranu se mi Češi zdají zase až moc skeptičtí a prozíraví. Za reklamou větří nekvalitní turistický jídlo, lest a podvod. Na doporučení se dívají dost opatrně a nevěří jen tak někomu.

Vietnamci a Asiaté obecně milují focení. Možná je to tím, že necestují tak často jako Evropané, a tak si chtějí udělat co nejvíce vzpomínek, kterými se budou moci chlubit ostatním. Tudíž první, co Vietnamec udělá, když dorazí k památce je, že vytáhne foťák. Po stopadesáté fotce si památku zběžně prohlédne, nakoupí si suvenýry a spěchá dál.

Češi jsou schopní v jednom zámku strávit i půlden. Prohlídku berou prostě víc důkladně, ať se to vyplatí, když už platili tak mastné vstupné, ne? Taky nemají problém si sednout na lavičku a odpočívat a sníst si ten řízek.

Vietnamci dorazí domů nadšení, vypráví zážitky zbytku rodiny a přátelům. Ukazují fotky a spletou si u toho Paříž s Budapeští, ale vzpomínky jsou vždy pozitivní. Jsou totiž rádi, že vůbec někam jeli. Češi už na cestě domů mezi sebou remcají, co bylo špatně a kam už se příště rozhodně nevrátí. A hromadně se netěší na návrat do práce.

Publikováno na Čtidoma.cz

Zveřejněno 15.10.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


Sebrat se a jet za babičkou

Závidím těm děckám, co bydlí pár minut od svých prarodičů. A vždycky mi to přijde děsně líto, že babičky a dědečkové sedí doma u jídelního stolu sami a čekají. S čerstvě usmaženým řízkem a ještě teplým štrúdlem. A děti a vnoučata nepřicházejí a nepřicházejí. Mnohdy měsíce, dokonce roky.

Nhung-Bai-Tho-Hay-Viet-Ve-Ong-Ba-0

Já vím, že závidět se nemá, ale nemůžu si pomoct. Tenhle pocit mám zejména ve chvílích, kdy zapaluju vonnou tyčinku na oltář a dívám se na fotku milované babičky. Nebo když jsem poprvé navštívila babiččin hrob ve Vietnamu. Vždycky si přeju, abych k ní mohla chodit, jak a kdy se mi zachce. Abychom spolu zase mohly žvýkat cukrovou třtinu, koukat na seriály a společně u nich usínat v houpacím křesle.

Zdá se mi, že my mladí občas ve spěchu všedních dní zapomínáme na ty, kdo nás porodili a vychovali. Vymlouváme se nejrůznějšími způsoby jako: Já bych rád přijel, babi, ale mám moc učení a práce. Já bych na ty ryby šel, dědo, ale slíbil jsem dětem výlet do zoo a akvaparku.

Sáhla jsem si do svědomí a vzpomněla si opět na babičku z mamčiny strany. Měla jsem štěstí a bydlela hned vedle ní celých osm let svého života. Mohla jsem tak čerpat její moudro, poslouchat příběhy z jejího života. A tak nějak poznat starý Vietnam skrze ni. V osmi letech jsem s mamkou po roce odloučení následovala taťku do Čech. Jako dnes vidím, jak nás se zbytkem rodiny babička vyprovázela na letišti v Hanoji.

Pamatuju si, že byla hrozně smutná a co chvíli poodešla za roh, aby si zaplakala. Moc jsem to tehdy nechápala, tak jsem ji jenom držela za ruku a říkala, ať nebrečí, že já přece budu za chvilku zpátky. A už jsem vůbec nechápala, když se mě ptala, jestli se mi po ní bude stýskat. Celou naši cestu jsem viděla jako výlet, ze kterého se brzy vrátím. Ani mě nenapadlo, že znovu babičku uvidím až za předlouhých devět let.

My Vietnamci, kteří žijeme v zahraničí a jsme z jakýkoliv důvodů odloučeni od svých nejbližších, zažíváme celkem běžně, že se prostě nemůžeme každý víkend sebrat a navštívit své rodiče a prarodiče. Dělí nás tisíce kilometrů, takže vztahy musíme udržovat prostřednictvím telefonu, dopisů, e-mailů či Skypu.

Nejbolestivější situace jsou asi ty, kdy vám umírá rodič a vy nemáte peníze na to, abyste odletěli domů se rozloučit. Nebo když už přece jenom sedíte v letadle, to ale má dvě hodiny zpoždění a vy kvůli tomu nestihnete říct své poslední sbohem.

Je mi jasné, že člověk nejvíc lituje toho, co ztratí. Možná si až v tu chvíli uvědomí, že měl víc volat, být víc v kontaktu a mnohem více navštěvovat. Jak se říká hezky staročesky, pozdě bycha honiti.

Honíme se za kariérou, která ani nemá jasné obrysy. Dereme se na pozice, které ještě ani nemají názvy. Chceme procestovat celý svět, poznat všechny cizí kultury, naučit se nové jazyky. A mezitím ti, kteří žijí vedle nás a mají nás rádi, přestože přijdeme na oběd s ročním zpožděním, odcházejí sami.

Publikováno v Pátek LN.

Zveřejněno 27.8.2016 v Nezařazené - Komentáře - 3 »


Vietnamština se mi (ne)hodí

Názory Vietnamců, kteří vyrostli v Čechách (banánové děti), na potřebu umět vietnamský jazyk jsou mnohdy až šokující.„Vietnamsky pořádně neumím a nevím, proč bych se to měla učit. Pro kariéru se mi víc hodí světové jazyky jako angličtina nebo němčina,“ prohlásila nedávno jedna blogérka. „Nechci, aby moje děti uměly vietnamsky. Budu radši, když se pořádně integrujou do české společnosti a k tomu vietnamštinu nepotřebují,“ řekla mi jedna Vietnamka, co si vzala Čecha. „Můj kluk říká, že se nebude učit vietnamsky. Prý mu to k ničemu nebude a k životu to nepotřebuje. Chápu ho,“ svěřila se mi známá, co chodí s Čechem.

Taky jsem to tak měla. Byla jsme líná mluvit vietnamsky a na VTV4 (vietnamský televizní kanál pro expaty) jsem se dívala jen z donucení rodičů. Též jsem si myslela, že mi rodný jazyk k ničemu nebude. Ale to mi bylo 15, bydlela jsem s rodiči na malém městě a nejdál jsem byla leda tak v Ostravě.

Osobně si myslím, že pokládat si nějakou podmínku za tím, aby člověk uměl mateřský jazyk, je dost vypočítavé. A to Vietnamci holt jsou. Všechno se zvažuje, jestli to vyplatí. Dokola se řeší, zda se vynaložená energie v budoucnu vrátí. Nejlépe tedy v podobě peněz.

Podle mě je rodný jazyk přece mnohem víc než jen komunikační prostředek nebo další řádek v životopise. Je to i částečně ukazatel toho, jaký jste člověk a jak moc si vážíte odkazu svých předků. Je to i tedy vyjádření úcty k národu a kultuře vůbec.

Pro mě je vietnamština součástí identity. Básně i pohádky mi v ní zní líp. Připomíná mi domov a rodinu, kterou vídám jen jednou za čtyři roky. Nikdy bych svým rodičům neřekla mami a tati česky. A hanbou bych do Vietnamu nemohla jezdit, kdybych tam nemohla mluvit v rodném jazyce. Češtinu miluju a dokonce se jí i živím. To však neznamená, že bych měla zapomínat na to, jaké slovo jsem se naučila jako první nebo v jakém jazyce mě rodiče vychovali.

Můj manžel je těžký pragmatik a téměř všechno, co dělá, má nějaký účel i jasnou logiku. U vietnamštiny ale pěkně narazil. Já jsem byla totiž nekompromisní. Jednoduše dostal na začátku ultimátum, že buď se naučí vietnamsky nebo s ním nebudu. Bohužel je jemně řečeno poněkud hudebně indisponovaný. Zvládá tedy jen základní slova, jelikož je vietnamština ryze intonační jazyk. Už jsem se tedy smířila, že ne každý má buňky na vietnamštinu. Čeho si však cením nejvíce je jeho neutuchající snaha se učit a hlavně to nepokládá za ztrátu času.

Tuhle jsem byla navštívit bývalou spolužačku z vysoké školy Giang. Je provdaná za českého manžela, s kterým má dvě krásné děti. Chlapečkovi budou čtyři roky a bravurně zvládá nejen češtinu, ale i vietnamštinu. Giang s ním totiž mluví od narození zásadně vietnamsky.

A přesně takhle to budu praktikovat i já. Moje děti budou umět rodný jazyk své mámy, pokud jim to vlohy dovolí. Moje děti se nebudou muset stydět za to, že jsou polomáčenky (poloviční Vietnamci), co neumí vietnamsky. Moje děti prostě budou mít možnost volby. Teda pokud nezdědí geny po mém milovaném muži, který při prvním setkání nazval mýho otce krávou.

Zveřejněno 2.8.2016 v HLAS KRVE - Komentáře - 0 »


Helena Dařbujanová, návrat poezie do života skrze design

Jednoho dne v únoru jsem šla na Letný do lékárny. Bloudila jsem v mdlobách Veverkovou ulicí a hledala místo, kde mi prodají barevné pilulky na snížení teploty. Načež mě ve výloze zaujala židle potažená barevnou látkou. Připomnělo mi to Sapu, kde jsme v září lezli po horách.

940860_924974687551978_2624876585232383711_n

Už jen exteriér galerie s nábytkem a bytovými doplňky mi na tváři vykouzlil úsměv a vrátil krásné vzpomínky na Vietnam. Prostě chřipka, nechřipka, musela jsem vstoupit dovnitř. Navíc se galerie jmenovala Helena Dařbujanová. Přišlo mi to povědomé, protože jsem četla článek o Žofii Dařbujanové ze skupiny Mydy Rabycad.

Taky text, který byl nade dveřmi, mě totálně dostal – Návrat poezie do života skrze design. To jsem si zase vzpomněla na bývalou šéfku Evu, která měla nejen styl, ale uměla i hrozně hezky malovat.

10915347_760113750704740_5150850877810111648_n

Já mám od malička potřebu obklopovat se krásnými věcmi. Nemusí být značkové, luxusní nebo výjimečné. Musí ale ladit s mojí osobností. Proto jsem se do tvorby Heleny zamilovala na první pohled. Jednoduše inspiruje.

Její kolekce Miss Vietnam v sobě propojovala vietnamskou i českou kulturu, ženskost, atmosféru, náturu. Nebudu vám tady popisovat, jak ten nábytek vypadal. Jde hlavně o ten pocit, který ve mně vyvolal. Okamžitě jsem měla chuť o tom napsat nebo aspoň někomu o tom říct.

12745930_934257543290359_9177799872781506930_n
Dotáhla jsem tam i ségru :)

Ve vedlejší místnosti byla další kolekce inspirovaná Audrey Hepburn. No takže další rána pro moji prázdnou peněženku. Já filmy s Audrey miluju a její styl ještě víc. Tak jsem se s gaučem a nádhernými křesly-makronkami aspoň vyfotila :-).

Takže dámy, ale i pánové, až se budete chtít léčit z nějaké špatné nálady, zkuste moji metodu tzv. Helena Dařbujanová. Design totiž léčí. Když budete mít štěstí, potkáte v galerii přímo autorku vystavených kousků. Když nebudete mít smůlu, tak se tam na vás bude usmívat Daniela. Ta ví taky fakt hodně o designu, a nebojí se o tom mluvit. A taky vám udělá vietnamský čaj.

A ne, neplatí mě za tento článek. Dobrý věci nepotřebují reklamu. Lidé si to řeknou. Nebo napíšou.

Zveřejněno 19.7.2016 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Štrasburk takový jaký ho žeru

Pokaždé, když se řekne Štrasburk, roztáhnou se mi ústa od ucha k uchu, oči se mi rozzáří, já se na chvílí zasním a v představách jsem zpět ve studentských letech. V tomhle útulném městě jsem strávila dva roky a cítila se tam od začátku jako doma. Je to totiž město plné bezstarostných cizinců, kde běžci voní po drahém parfému a čerstvé croissanty seženete po každém večírku.

66627_1641705039359_5234872_n

Poprvé jsem se dostala do Štrasburku v roce 2008 jako Erasmák na Institutu politických studií. Byl to ten rok, kdy tamní studenti a profesoři stávkovali o sto šest. Tudíž jsem se toho o politických vědách moc nedozvěděla. Zato jsem se naučila, že party na bytech se přesouvají do ulic, když sousedi na vás zavolají poldy. Nebo jak otvírat víno bez vývrtky a schlamstat celou láhev sama na koleji při obědu.

10401202_1102095629461_3994_n

Druhý rok jsem se do Štrasburku vrátila jako právoplatná studentka, kde se nehledělo na to, zda jsem cizinka nebo rodilý mluvčí. Takže jsem většinu času trávila ve škole nebo v knihovně. Zato jsem se naučila, že milovat Francouze není jednoduché. Že nechci být jen něčí holkou na jednu noc. Ani líbat chodící popelník. Nebo být exotickou zkušeností, na kterou se bude vzpomínat ve stáří.

Letos v květnu jsem se do Štrasburku vrátila, abych ho ukázala i Jakubovi. Provedu vás tu svým oblíbeným městem tak jako jeho. Všude tam, kde jsem to měla nejradši. Tam, kde zůstaly mé nejmilejší vzpomínky na sladký studentský život.

13177162_10209118721222018_1852629198102813304_n

Na to, abyste zvládli řádně prozkoumat Štrasburk, vám stačí 3 až 4 dny. Nejlepší je tam jet na jaře. Atmosféra je stále ještě svěže studentská. Celé město voní jarem a turistů je tak akorát. Kdo miluje Vánoce jako já, tak sem rozhodně musí zajet na vánoční trhy. Patří mezi ty nejkrásnější na světě. Nejen ulice jsou ozdobené, ale doslova celé město září vánočními dekoracemi.

154321_1728332644995_4495770_n

Prohlídku města bych začala přímo v srdci města – katedrálou Notre-Dame. Vylezte nahoru, ať město poznáte i z ptačí perspektivy. Odtamtud dojdete pěšky do historické části zvanou Petite France. Tvoří ji spletité uličky, podél kterých stojí středověké domy, postavené z původních dřevěných trámů.

Dejte si pauzu v jedné z kavárniček u řeky a jen tak pozorujte malebné okolí. Během studií jsem sem ráda zajela na kole ráno okolo 10h. To ty kavárničky a stánky teprve otvíraly a turisté se sem teprve začali přesouvat, takže jsem měla Petite France skoro jen pro sebe.

69334_1641674478595_2838027_n

Mimochodem kolo je nejčastějším dopravním prostředkem, který tu potkáte. Cyklistické stezky jsou fakt všude a nemusíte jezdit MHD. Ovšem, ani ty tu nejsou nijak odpudivé. Tramvaje vypadají jak žížalky, jsou široké, čisté a pohodlné. Síť autobusů je celkem hustá a doprava tu je na francouzské poměry velmi spolehlivá.

Jestli chcete poznat pravou alsaskou kuchyni, musíte zkusit tarte flambée. Nedaleko katedrály je restaurace Flam’s, kde za 15 EUR můžete sníst, co žaludek povolí. Tyhle pizzy na alsaský způsob zapijte místním pivem nebo kirkem. Quiche lorraine je mimochodem další nutností pro každého správného gurmána.

13177963_10209158084766082_6450535211291984576_n

Poté, co si nacpete břicha, si dejte procházku po městě, aby vám slehlo. Brouzdejte po Place Gutenberg, Palais Rohan, Place République, Place Brogli nebo Galii. Já jsem měla nejradši jízdu po Boulevard de la Victoire, která vedla kolem univerzity až k řece. Je totiž lemována vysokými platany, jejichž větve v létě příjemně vlály.

Moje kolej ve čtvrti Robertsau se nacházela tam, kde byly všechny důležité evropské instituce – Evropský Parlament, Rada Evropy, Mezinárodní soudní dvůr pro lidská práva a ambasády.

71872_1641791201513_8349852_n

Naproti Radě Evropy se rozléhá největší městský park Orangerie. Čápi (znak Štrasburku) si tam v korunách stromů běžně stavěli hnízda a byli natolik zvyklí na lidi, že se nejednou stalo, že chodili přímo vedle mě.

Často jsem ve Štrasburku chodila běhat. Klusala jsem tam kolem řeky, parku Orangerie a Parlamentu. Stylovější trasu jsem nikde nezažila. Zvlášť na jaře, kdy u Parlamentu rostly sakury.

67207_1641712679550_5324672_n

Večerní procházky v Petite France patří k těm romantickým chvilkám, kvůli kterým se do tohoto města snadno zamilujete. A pikniky v Orangerie byly dalším důvodem, proč jsem se svého času chtěla ve Štrasburku natrvalo usadit.

13177702_10209126919066959_5179215096254960766_n

Jelikož je město přes rok plné studentů, barů a hospod tu najdete spoustu. Já jsem s kamarády a spolužáky chodívala do Brasserie u vchodu do starého města. Levné pivo a tarte flambée sem přitáhlo každý večer spoustu studentů. Skvělý byl i alternativní klub Artichaut v Grande Rue, kde po večerech hrála živá kapela. Po 22h se mohl ke skupině zapojit kdokoliv z diváků a improvizovat s nimi až do půlnoci.

Až budete opouštět město, ujistěte se, že jste si alespoň jednou dali pravou francouzskou snídani. Nejlepší pečivo ve městě pečou v pekárně poblíž tramvajové zastávky Homme de fer. Jenom bacha, ráno tam můžete čekat pěkně dlouhou frontu. Bon appetit et bon voyage!

Zveřejněno 8.7.2016 v CESTOPISY, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Motorkou napříč středním Vietnamem

Říká se, že svět je nejkrásnější z koňského sedla. Já ale tvrdím, že nádheru panenské přírody středního Vietnamu zažijete jedině na motorce.

EASYRIDERS Z DA NANG

Minulý rok v září jsme s Jakubem strávili čtyři týdny objevováním krás mé rodné země. Chtěli jsme se vydat prozkoumat kus Vietnamu i na motorce. Nicméně já sotva uřídím auto a mému snoubenci zas trošinku chybí balanc. Rozhodli jsme se tedy motorky pronajmout i s řidiči. Před odletem jsme narazili na videa Because we camp. Jde o pár Američanů Campovi, kteří cestují po světě a natáčí ze svých cest videa, kde projeli centrální Vietnam s Uyen, který si říká Easyrider a provází turisty na motorce již přes 20 let.

20160530-1

Po příletu do Da Nang jsme se sešli s Uyen v jeho domě, abychom domluvili detaily naší výpravy. Každýjsme měli svého řidiče, na osobu to stálo 60 dolarů za den. Já jsem jela s Uyenem a Jakub s Anh. Po společné domluvě jsme si vybrali dvoudenní výlet po Ho Chi Minhově stezce s přespáním v horách.

Narodila jsem se v Hanoji, hlavním městě Vietnamu, kde je soustředěná politická moc, jež drží pevně v rukou komunistická strana. Chodila jsem tam do první třídy a dodnes si pamatuji, jak jsme se učili recitovat Ho Chi Minhovy básně a pravidelně si o hodinách četli jeho pohádky.

Ho Chi Minh, „ten, kdo osvětluje cestu“ byl vietnamský politik, vůdce boje za národní osvobození. Pro Vietnamce (zejména ze severu) je strýček Ho něco jako otec vlasti. Většina má na oltáři jeho fotku a modlí se k němu při každé významnější příležitosti. Je považován za vůdce osvobození Vietnamu od francouzské nadvlády a nastolení socialistického režimu v Severním Vietnamu i represi proti odpůrcům nezávislosti a socialismu. Lid si získal i skromným stylem života a uměleckými díly, ve kterých zdůrazňoval potřebu spojení sil a nutnost se dělit s okolím.

20160530-15

POZOR, FRČÍME!

Program byl bohatý, a tak jsme druhý den vyrazili už v osm hodin ráno. Da Nang jsme opouštěli jízdou podél pobřeží. Po návštěvě chrámu Lady Buddhy na okraji města jsme zastavili v rybářské vesničce, kde stála na pláži velká loď. Podle Uyenova vyprávění byla loď postavena jako oltář na počest zdejších rybářů, kteří před lety zahynuli na moři. Kvůli špatnému předpovědi počasí se nestihli vrátit na břeh, utonuli, a jejich těla se nikdy nenašla. Ve vesnici po nich zůstaly ovdovělé ženy, a proto se vesnici začala říkat Vdovská.

Po tragédii dostaly vdovy od vlády peníze. Z Da Nang začalo do vesnice proudit davy ženichů, kteří si chtěli vzít vdovy za ženy. Nicméně v té době také obrovsky narostl počet sebevražd. Muži se sem totiž chtěli přiženit jen ze zcela zištných důvod. A jakmile se dostali k penězům, vdovy bezohledně opustili.

20160530-2

Další zastávkou byly Mramorové hory pár kilometrů za Da Nang. Jedná se o rozsáhlý komplex buddhistických chrámů a jeskyní s nádhernými výhledy díky poloze na kopci. Prošli jsme vše pěšky, což čítalo asi 500 schodů, tudíž jsme propotili několik litrů vody i obě trika skrz na skrz.
Přestože turistů zde bylo hodně, vládl tady docela klid. Sem tam jsme viděli se procházet usměvavé mnichy s vyholenými hlavami v oranžových talárech. Bylo vidět, že se o areál starají velmi dobře. Všude bylo uklizeno a památky vypadaly zachovale. U jednoho chrámu jsme narazili i na malé opičky, které se v zahradě volně pohybovali.
20160530-4

Když jsme nabrali dech, pokračovali jsme po klikatých cestách hustě porostlým pralesem, které vystupovaly čím dál výš, až jsme dojeli na kopec, který už na první pohled působil hodně ponurou atmosférou. Ještě aby ne, když se jednalo o bývalé vojenské středisko. Postavili ho Francouzi za dob kolonizace, kdy okupovali celou Indočínu (Vietnam, Laos, Kambodža) od roku 1887 se souhlasem prodemokratického jižního Vietnamu.

Poté, co Francouze porazil Vietcong (vojska komunistického severního Vietnamu) v roce 1954 v bitvě u Dien Bien Phu, správu střediska převzali Američané. Ti do Vietnamu vstoupili v roce hned v roce 1955 a odešli až po 20 letech, když v roce 1975 skončil konflikt známý jako vietnamská válka. Dnes se z těchto pevností stala historická památka, na které jsou dosud vidět četné dírky po kulkách. Docela děsivý pohled. Zvlášť když jsem si představovala, že se procházím na místech, kde umírali lidé.

20160530-5

 VOLÁNÍ DIVOČINY

Po krátkém výletu do vietnamské historie jsme pokračovali směrem k vodopádům, které rozhodně nepatří mezi hlavní turistické destinace. Nacházel se totiž hluboko v lesích a nebyla tam ani noha. Koupali jsme se v křišťálové vodě sami, mezitímco Uyen a Anh hlídali motorky i všechny naše věci. Nutno podotknout, že jsme si u nich museli nechat i doklady a peněženky. Trochu jsme se toho zdráhali, ale naštěstí naši důvěru nezklamali. Vše pečlivě hlídali a ničeho se nedotkli.

20160530-7

Blbli jsme u vodopádu, až nám zvarhantěly prsty. Osvěžení a nasátí energií jsme nasedli znova do sedla a skrz klikaté cesty uprostřed zarostlé divočiny jsme frčeli směrem k čajovým plantážím. Byly trochu nižší než v jiných krajích. Zdejší pole totiž nevynikají rozsáhlými čajovníky. Spíš tu se tu pěstují kávovníky nebo skořicové sady.

20160530-6

U jedné vesnice jsme pak přibrzdili, abychom ochutnali čerstvou skořici, kterou Uyen vydloubal ze stromu. Pár kousků jsme si ořízly a dodnes mám zbytky v kuchyni. Nikdy jsem čerstvou skořici nejedla. Je to velký rozdíl oproti té sušené. Chuť je příjemně sladko-pálivá. Domorodci to tady žvýkají místo žvýkačky.
20160530-12017552_10207445587874730_8187000241028344891_o

Pořád stoupáme výš. Musím se zhluboka nadechnout a zadržet dech, aby my slehly ušní bubínky. Rozdíl v nadmořské výšce je už poměrně značný. Zastavujeme se v malé vesničce, kde nám Uyenův známý ukazuje, jak se vaří domácí rýžovice. Rýže se vaří ve velkém hrnci a stoupající pára je zachycena malou trubkou, která vede do plechového válce, kde alkohol pomalu kvasí. Na první pohled nic
komplikovaného. Ale upřímně nevím, jestli bych si to riskla pít. Na můj dotaz, zda tu všichni stále dobře vidí, pan domácí nechápavě zíral.

20160530-8

 PRAO VE SPOLEČNOSTI ŠVÁBŮ A JEŠTĚREK

Jen co jsme se dostali z dostatečné dálky, aby se nám vůně rýžovice vypařila z nosových dírek, začalo prudce pršet. A to jako že fakt prudce. Počasí ve Vietnamu je jak emočně flexibilní ženská během
mensesu. Obloha je azurově modrá, slunce pálí, a do toho začne z ničeho nic šílená bouřka připomínají konec světa.

Nicméně jsme dojeli až do cíle vysokohorské vesnice Prao, která je domovem etnické menšiny Co Tu, která je jednou z 54 menšin oficiálně uznávané Vietnamem. Ubytovali jsme se v pokoji s překrásným výhledem na hory. Jediné co jsme ani trochu neuvítali, byli naši spolunocníci v podobě švábů a ještěrek.

K večeři nám majitelky hostelu připravily naprosto famózní kulinářský zážitek. Ochutnali jsme smažené horské slepice na citrónu, hovězí na grilu, sojový sýr s rajčaty a orestovanou zeleninu na česneku. Maso tu chutnalo mnohem sladčeji a měkčeji než obvykle. Asi je to tím, že tu zdejší zvířata můžou volně běhat po lesích.

20160530-9

NÁRODNOSTNÍ MENŠINA CO TU A JEJICH DĚSIVÉ ZVYKY

Druhý den jsme vyrazili opět brzy ráno, abychom jako první navštívili vesnici, kde žijí obyvatelé Co Tu dle vlastních tradic a zvyků. Ve dne zůstávají ve vesnici jen muži a malé děti. Chlapi tu jen tak celý den lelkují, chodí do hlavního domu stojící na vysokých trámech, kde se pořádají všechny důležité společenské události. Společně tady popíjí, klábosí nebo hrají karty.

Mezitím jejich ženy vstávají již za rozednění, aby šly prodávat na trh. Pak jdou do lesů, aby obstarávaly svá políčka. Večer se vrací, aby uvařily večeři a poklidily. Prý tu není úplně neobvyklé, že tu chlapi po celodenním chlastání vlastní ženy znásilňují. A když jim nejsou po vůli, tak tu lítají i facky a občas to zajde tak daleko, že musí zasáhnout samotný vůdce vesnice, kterým je obvykle nejstarší muž klanu.

Ženy menšiny Co Tu jsou velmi pracovité a nejsou zvyklé na pohodlí. Byla jsem brzo ráno navštívit trh, kde prodávaly jak Vietnamky, tak i Co Tu ženy. Zatímco Vietnamky měly stánky pod střechou se stolem a židlemi, Co Tu prodavačky dřepěly na zemi, kde měly zboží vystavené. Prodávaly většinou, co jejich zahrádka dala – lesní plody, banány, zeleninu a oříšky. Za těch pár dongu si pak koupily od Vietnamek maso, nudle a koření. Rýži totiž vypěstují samy.

20160530-10

Dohromady ve Vietnamu žije 76 tisíc obyvatel z této menšiny. Jak jsem poznala, jejich oblíbeným zvířetem je buvol. Každoročně se tu slaví období, které předchází dozrání rýže. Uprostřed vesnice je napíchlý buvol, kolem kterého všichni tančí a modlí se za štědrou úrodu. Náčelník kmene pak buvola zpracuje a rozdělí každé rodině kus masa.

Členové Co Tu se dají celkem lehce poznat od Vietnamců. Jsou mnohem menšího vzrůstu a nosí tradiční oděv v černo – červených barvách. Ženské jsem viděla zásadně v sukních, které si samy pletou. Narozdíl od H´mong (což je největší vietnamská etnická menšina žijící například v Sapě) jsou jejich kroje mnohem méně barevné.

Domy nebyly nijak zamčené, některé ani neměly dveře. Nebylo tedy těžké nahlédnout nenápadně dovnitř jejich obydlí. Žasla jsem, jak žili všichni jen v jedné místnosti. Žádné oddělené pokoje. Jen postele po okraji a uprostřed cosi jako kuchyň. No jestli tu jsou v něčem oproti zbytku společnosti napřed, bude to sexuální výchova.

Co se týče toalet, tak jsou velmi ekologičtí. Prý si v lese každá rodina udělá hlubokou díru, kam se chodí ulevovat. A když se díra naplní, jednoduše ji zasypou půdou a vyhrabou si další. Nechtěla bych vidět, jak to dělají opilí chlapi v noci, kdy nesvítí měsíc.

Přestože se negramotnost zde snižuje, některé zvyky se tu dosud bedlivě udržují. Jak tu žijí všichni spolu v jedné vísce, tak se tu lidé berou mezi sebou. Není tedy divu, že se čím dál častěji rodí postižené děti.

Za vesnicí jsem si podél cesty všimla několik zajímavých staveb, které připomínali malé náhrobky. Uyen bezprostředně zastavil a povyprávěl nám o náboženských zvycích Co Tu. Přiznám se, hrůzou mi přitom naskočila husí kůže. Členové menšiny Co Tu se nepohřbívají do země, nýbrž do menšího altánku. Ten se vyrábí z kmene stromů, který se vydloube a nechá zaschnout. Pak se do něho vkládá mrtvé tělo zesnulého. Dříve byla spolu se zemřelým pohřbená i jeho manželka, aby bylo se o něho řádně postarala i na onom světě. A to i přesto, že je zcela zdravá a živá! Naštěstí se dnes takové praktiky už nevykonávají.

20160530-11

PO STOPÁCH HO CHI MINHA
Najíždíme jsme na Ho Chi Minhovu stezku, o které jsem slyšela i doma, neboť můj taťka sloužil na vojně právě v Da Nang a po této stezce sám chodil. Dvouproudová silnice o celkové délce 1,235 km byla postavená během vietnamské války v provincii Quang Binh. Východní část je lemovaná domy, restauracemi a denně tu projedou desítky kamiónů. Západní část je pro turisty mnohem přitažlivější, jelikož vede skrz džungle a hory, kde narazíte jen na pár benzínek.
20160530-12
My jsme vyšlapali vyhlídka uprostřed zeleného ráje. Už jen samotná cesta k vyhlídce byla slast pro oči. Všude samá zeleň, která se tyčila vysoko kam až oko dohlédne. Do toho se ptáci snažili ukřičet zvuky našich motorek. Povylezli jsme po cihlových schodek pěkný kus. Nicméně nám byly odměnou dech beroucí výhledy do ničím nerušené přírody. V tu chvíli jsem si plně uvědomila, jak neskutečně je moje rodná země krásná.
Zveřejněno 30.5.2016 v CESTOPISY, HLAS KRVE - Komentáře - 2 »


Vždy jsem se bála vietnamských tchýní

Postrach jménem tchýně mě strašil léta. Ještě předtím, než jsem začala vůbec randit. Dělej to pořádně, nebo ti tchýně bude nadávat, až se vdáš. Nauč se vařit nebo ti to budoucí tchýně dá sežrat, až jí něco uvaříš. To byl častý výhružky, které jsem slýchávala od rodičů.

Právem jsem tedy nikdy nechtěla vietnamskou tchýni. Protože…

… bych musela poslouchat, jak mi kecá do domácnosti, výchovy dětí a manželství.

…  většina vietnamských chlapů jsou navenek mača, ale jakmile by se měli postavit vlastní matce, jsou menší než zahradní trpaslíci.

… nikdy nebudu první ženou v jeho životě. Je to navždy jeho matka, to dá přeci rozum.

… nikdy bych nevařila tak dobře jako jeho maminka.

…nikdy nevyperu jeho spodky tak dobře jako maminka.

… bych musela svátky trávit s ní, místo toho, abych byla doma u svých rodičů.

… o těch svátcích bych s ní byla hlavně v kuchyni a vařila pro její hosty.

… bych ji musela držet za ruku a být s ní non-stop v nemocnici, když onemocní, mezitímco její dcery bych chodily maximálně jen na návštěvy.

… bych musela snášet neustálé kázání, jelikož je přece starší, tudíž moudřejší.

… bych nejspíš musela zanechat veškerých snů o vlastní kariéře, abych s manželem prodávala v Sapě. Protože to se přece nesluší, aby chlap prodával a ženská chodila do kanclu.

… bych musela vařit a mýt nádobí pokaždý, když se koná rodinná oslava (většinou o 50 lidech minimálně).

… bych musela poslouchat, jak mě hodnotí před hosty a komentuje přede všemi moji váhu.

… bych před ní nesměla bych vyjadřovat vlastní názor.

… bych nikdy nepřivezla při návštěvách dostatek dárků.

… při výběru svatebních šatů bych musela poslouchat její, a ne vlastní vkus.

Víte, co na tomhle seznamu to nejsmutnější? Že jsem si ho sama nevymyslela. Jsou to všechny věci, které se staly a stále dějí mým kamarádkám a známým. Ne jedna kamarádka Vietnamka si mě vzala stranou a radila mi, ať si neberu Vietnamce. Protože si nevezmu jen jeho, ale celou rodinu a hlavně jeho matku.

Opožděně tento příspěvek věnuji jednak své mamince, kterou bych přála každému za tchýni. Za celou dobu jsem od ní neslyšela jedinou narážku na děti, svatbu či radu do domácnosti apod. kecy, co z matek většinou padá. A také budoucí tchýni za to, že je naprostým opakem vietnamských tchýní.

Zveřejněno 11.5.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


Vydrží vztah Vietnamce s Češkou?

Když přijede Vietnamec čerstvě do Čech, má chuť vyzkoušet dvě věci. České pivo a české holky. To jsou totiž věci, které si Vietnamci mezi sebou vychvalují nejvíc. Sex je jedna věc, jak ale vypadá takové manželství? Vydrží na celý život?

Osobně znám jediný pár, kterýmu to vydrželo až dodnes. A že těch Vietnamců, co se zamilovalo do krásných mladých Češek, bylo v mém okolí habaděj. Většinou vzplanou pro jejich dlouhé nohy, plavé vlasy a modré oči. To zkrátka ve Vietnamu neseženete.

Navíc jsou Češky mnohém méně rezervované a upejpavé než Vietnamky. Takže se chlapci nemusí snažit měsíce, než konečně dostanou povolení k polibku.

Jako u vztahů Vietnamky s Čechem, nese to jejich rodina dost nelibě. Řekla bych ale, že se na kluky tlačí mnohem méně než na holky. Možná je to tím, že syn má ve Vietnamu větší „váhu“ než dcera. Někteří rodiče to také berou jako rozmar mládí, z kterého se předpokládá, že časem vyrostou.

Proč se vietnamští rodiče vlastně tolik bojí českých snach? Mají obavy z toho, že Češka bude chodit na diskotéky místo toho, aby jejich synáčky pravidelně zásobovala teplou večeří. Myslí si, že nebude tak poslušná a obětavá jako bývají vietnamské holky.

Krom toho, že si s ní pořádně nepokecají a nebudou jí moci tak kázat, se bojí též toho, že jejich vnoučata nevyrostou na vietnamských tradicích, zvycích a jídlech. Možnost vykořenění u další generace bude tak ještě vyšší.

Když přece jenom dojde k manželství, tak většinou vydrží do první chvíle, než onemocní chlap. Očekává (on i celá jeho rodina) totiž, že se o něho manželka postará do posledního puntíku. U Češky ale většinou tvrdě narazí. A tak si Vietnamec v těchto chvílích pomalu ale jistě uvědomuje, že si asi měl pořídit starostlivou Vietnamku s větší ochotou pečovat o choré a nemohoucí muže.

Bývá zvykem, že si Vietnamec po rozchodu s českou manželkou vybere novou manželku ze „svých řad“. Dost často mu s výběrem pomůžou samotní rodiče. Jak moc je takové manželství šťastné, to už je většinou ve hvězdách…

Takže by se možná dalo říct, že při prvním výběru se Vietnamec žení se z lásky. Zatímco u toho druhého to už dělá z rozumu. Prostě chce někoho, kdo se ve stáří o něho a jeho rodiče postará.

Zveřejněno 5.4.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 9 »


Brusel bude takový, jaký si ho pamatuju

Brusel bude mít v mém srdci vždycky speciální místo. Před šesti lety jsem tam strávila půl roku na stáži v jedné české lobbyigové skupině, během které jsem sice přišla o veškeré idee o EU, ale zato jsem tam ochutnala ty nejlepší hranolky na světě.

156098_3892946478988_72835754_n

Když se řekne Brusel, vzpomenu si na…

  • … park Cinquantenaire, kterým jsem chodila denně do práce a kam jsem chodila běhat.
  • … Place Jourdan, kde prodávali skvělé hranolky, které jsem si dávala poté, co jsem doběhla, k obědu, večeři i po kalbě.
  • … rue du Trône, kde jsem pracovala a kde v bistru prodávaly luxusní bagety s rostbeafem a ořechy.
  • … place Luxembourg, kde se po práci scházeli všichni, kdo pracovali v Evropském parlamentu a přilehlém okolí.
  • … spolubydlící Marťu a Gauthier, s kterými jsem sdílela obydlí připomínající horskou chatu.
  • … náš byt u Merode, do kterého jsme lezli přes předsíň sousedů, kteří bydleli pod námi.
  • … nenáviděnou bakalářku, kterou jsem dopisovala během stáže mezitímco všichni pařili v kuchyni.
  • … to, jak jsme s Markét kouřily doutníky a pili skotskou v 10 ráno a pak zvracely před kostelem.
  • … návštěvu čtyř kamarádů z Prahy, které jsem nechala spát na zemi, zatímco já spala sama v posteli pro dva.
  • … historicky první návštěvu gaybaru v životě.
  • … bar Delirium, kde mi poprvé chutnalo pivo, protože bylo mangové, ananasové, čokoládové nebo kokosové.
  • … smradlavou africkou čtvrť v centru města, kde prodávaly famózní kebaby a kde na každým rohu prodávali paruky a umělé nehty.
  • … sobotní trhy na Gare du Midi.
  • … kostel St. Michel, který stál na parkovišti.
  • … taneční párty, které se pořádaly ve vojenském muzeu.
  • … staré tramvaje, do jejichž úzkých dveří jsem se sotva vešla já.
  • … lidi, kteří chodili v dešti bez deštníku.
  • … výlety, které jsem podnikala sama o víkendu, při kterých jsem se vždycky ztratila a objevila něco nového.

Nevím, jestli se do Bruselu ještě někdy podívám. Možná, že ani nechci vidět, jak moc se za ta léta změnil. Možná si chci uchovat jen to, co mi utkvělo v paměti z dřívějších bezstarostných let. Co vím ale jistě je, že mi moje vzpomínky nikdo už vzít nemůže. Ani moji chuť na pořádnou nálož hranolek s domácí pepřovou omáčkou.

Zveřejněno 28.3.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »