Vietnam: gurmánský deník ze země předků

Minulý rok v září jsem jela představit budoucího manžela zbytku rodiny ve Vietnamu. Za 28 dní jsme projeli devět měst a ochutnali nespočet vietnamských jídel. Pštrosi, krokodýli, úhoři, medúzy, hlemýždi, divočáci, langusty, humři, krevety, kozy, krabi, ústřice, slávky, kachny, slepice. Ne, nebyli jsme v zoo. Jenom jsme projedli Vietnam. Zde je pár úryvků z mého cestovního deníku plného chutí.

8. – 12. ZÁŘÍ: HANOJSKÁ STODOLNÍ

Narodila jsem se v Hanoji, tudíž naší první zastávkou bylo hlavní město Vietnamu, které je známé historickými památkami, jež se tu dosud udržely i po dlouholetých válkách. Kromě toho je město doslova rájem labužníků. Najdete zde téměř všechna jídla z celého Vietnamu a najíte se tu v jakoukoli denní či noční dobu. Když chodí místní večer ven, míří zejména za jídlem.

První večer jsme se vydali do města, abychom navštívili centrum Hanoje v nočním osvětlení. Ale ještě než jsme tam došli, zlákaly vůně grilovaného masa z pouličního stánku. Došli jsme do rušné ulice Tạ Hiện, která mi připomněla ostravskou Stodolní.

Mezi místními se úspěšně ztratili turisté, aby zchladili žízeň nad oroseným pivem (bia hơi) a talíři vařených mušlí, grilovaných chobotniček, sušených ryb a dalším milionem pokrmů, které se ve Vietnamu jedí k pivu.

Nemohli jsme si vybrat, kam si sednout dřív, a tak jsme strategicky vybrali bistro s největším množstvím zákazníků. Jen co jsme dosedli do plastových židlí, vyfasovali jsme talíř grilovaných ptáčků, které se připravovali hned vedle nás.

Chutnali tak skvěle, že jsme si objednali další talíř, jen co jsme se zakousli do prvního sousta. Nejpodivnější pohled byl asi na zhruba pětiletou holčičku v roztomilých šatičkách a mašličkami ve vlasech, která s chutí užírala ptáčkovu hlavičku.

Ten ruch, to horko, lidé pobíhající všude okolo a fakt, že jsme hodovali uprostřed ulice, mi byl povědomý. Najednou jsem si připadala, jako kdybych Vietnam nikdy neopustila. Cítila jsem se prostě doma, mezi svými.

Hanojská Stodolní a naše první pouliční jídlo
Hanojská Stodolní a naše první pouliční jídlo

 

Grilovaní ptáčci přímo z grilu
Grilovaní ptáčci přímo z grilu

NÁVRAT DO DĚTSTVÍ

První noc jsem vůbec nemohla usnout, jak jsem se nemohla dočkat zítřejšího rána. Chystala jsem se totiž na trh v naší čtvrti (làng Ngọc Hà), který tu je každý den od šesti od rána, aby si místní stihli nakoupit ještě předtím, než půjdou do práce. Než jsem se s rodiči odstěhovala do Čech, bydleli jsme v Hanoji ve společném domě s prarodiči z maminčiny strany.

S babičkou jsem občas chodívala na trh nakoupit květiny a ovoce na oltář, žlutou rýži s hráškem a smaženou cibulí nebo slané rýžové palačinky (bánh cuốn). Pokaždé, když jsem se vrátila do Vietnamu, jsme tento náš rituál opakovaly. Jelikož tu babička už není, vzala jsem si její klobouk a vyrazila na trh sama, abych udržela naši tradici.

Moje první snídaně v rodném městě - bánh cuốn (slané palačinky s mletým vepřovým masem, houbami a sojovým salámem)
Bánh cuốn (slané palačinky s mletým vepřovým masem, houbami a sojovým salámem)

 

Xôi xéo z trhu (žlutá rýže s hráškem a smaženou cibulkou)
Xôi xéo z trhu (žlutá rýže s hráškem a smaženou cibulkou)

Skoro nic se nezměnilo. Stále tu na rohu prodávají maso, stále tu v každém koutě postávají prodejci s ovocem, zeleninou i čerstvě zabitými slepicemi. Došla jsem až ke své staré základní škole, trh se totiž táhne skoro až jejím branám.

V dětství jsem milovala večerní trhy (Chợ Đồng Xuân), které se pořádaly uprostřed centra města. Samozřejmě jsem tam musela vzít i Jakuba, abych mu ukázala, kde jsem jedla nejlepší manga a ananasy v soli a chilli, nebo kde mi rodiče kdysi kupovali kachní vajíčka a báječné bagety s paštikou.

Ze sentimentu jsem během toho večera ochutnala všechny dobroty, které jsem jedla jako malá. Nutno říci, že jsem za to dost tvrdě zaplatila, v noci jsem objímala porcelánového boha častěji než vlastního snoubence.

Vše, co potřebují místní obchodníci, je kousek chodníku
Vše, co potřebují místní obchodníci, je kousek chodníku

 

Řeznictví po vietnamsku
Řeznictví po vietnamsku

13. – 18. ZÁŘÍ: NHA TRANG, TO NENÍ JEN PLÁŽ

V Nha Trang mě mile překvapila pohostinnost a vřelost místních recepčních, a tak jsem si od nich nechala doporučit nejlepší místa k ochutnávce tradičních jídel. Napsali nám celý seznam, podle kterého jsme jedli celých šest dní, co jsme tam strávili.

Naprosto fenomenální gastronomický zážitek jsme zažili nad talíři marinovaných vepřových žebírek s rýží a nakládanou zeleninou (cơm tấm sườn que). Za mě jednoznačně nejlepší jídlo z celého Vietnamu. Chutnalo nám to oběma natolik, že jsme si to objednávali denně.

Dalším kuriózním místem se skvělou krabí polévkou (bún riêu cua) byl, podržte se, pneuservis. Přes den tam prodávali a vyměňovali pneumatiky a od osmi večer do půlnoci podávali krabí polévku, na kterou se sjížděli lidé z celého města.

Marinovavá žebírka z Nha Trang
Marinovavá žebírka z Nha Trang

 

Krabí polívka z pneuservisu
Krabí polívka z pneuservisu

Jet do Nha Trang a nepřejíst se tu mořskými plody je hřích, který by vás určitě dostal do pekla, i kdybyste v něj nevěřili. My jsme dali opět na naše recepční z hotelu a zajeli do restaurace, kde nabízeli čerstvé mořské plody, na rozdíl od těch, které se podávaly v centru u pláže.

Sami jsme si vybrali, co chceme ochutnat, obsluha to vylovila, zvážila a poradila nejlepší způsob přípravy. Tak moc mi to chutnalo, že jsem na konci pochybovala o tom, zda mi v žilách místo krve nezačala kolovat rybí omáčka.

Nha Trang byl pro nás relaxací nejvyššího stupně, protože jsme sem jeli po týdnu návštěv po příbuzných v Hanoji a Thanh Hóa. Jakub se tu vzpamatovával z maratonu v pití zeleného čaje, vody s ledem a rýžového vína, na něž nebyla jeho evropská střeva vůbec zvyklá. Skoro celý pobyt jsme strávili buď u jídla, nebo u moře s totálně vygumovanou hlavou.

Jediné, co si pamatuju i s detaily, byla naše Lady Hello Coconut. Na pláži chodila prodavačka a veselým hlasem vykřikovala: „Hello, coconut!“, přestože v ruce držela vařené kukuřice.

Vybíráme si mořské plody
Vybíráme si mořské plody

21. – 24. ZÁŘÍ: PRO JÍDLO I NA MOTORKY VLEZEM

Đà Nang jako město nás zas tolik nenadchlo. Bylo na nás moc evropské, moc čisté, moc moderní a prostě vůbec nedýchalo typickou vietnamskou atmosférou. Zato místní pivo La Rue patřilo k nejlepším, které se ve Vietnamu vyrábí.

Plánovali jsme projet střední Vietnam na motorkách, ale nechtěli jsme jet sami, a tak jsme kontaktovali Uyên a Anh Easy Riders, kteří vozí turisty na motorkách po celém Vietnamu už přes dvacet let. Jelikož jsem Vietnamka, tudíž jejich, navázali jsme hned od začátku velmi blízký vztah.

Uyên nás pozval domů, kde nám jeho manželka připravila královskou večeři v podobě domácí vařené slepice, smažených nudlí s krevetami a smažené mořské ryby. Ochutnali jsme i bylinný likér s mořským koníkem, který měl Uyên naložený deset let. Já jsem to málem neudržela v sobě, jak to chutnalo po shnilé rybině. Ale Jakubovi to docela šmakovalo.

Na motorkách s Uyên a Anh jsme strávili dva dny a jednu noc. Přespali jsme v horské vesničce Prao, kde nám v hostinci připravili pravou domácí večeři z divokého prasete, restované horské zeleniny a smaženého sójového sýra.

Všechno to chutnalo mnohem lépe než jinde, chutě byly výraznější a maso voňavější, přestože nepoužili skoro žádné koření. Zřejmě tam mají zvířata lepší maso z toho, jak tam pobíhají volně po lese.

Ráno jsem si přivstala a šla na trh, kde prodávaly Vietnamky i ženy z místní národnostní menšiny. Nakoupila jsem si u nich slané koláče plněné masem a houbami a cukrovou třtinu, kterou jsem si na túře dala jako svačinu.

Připomnělo mi to mojí babičku, která mi vozila cukrovou třtinu pokaždé, když přijela z práce. Sedávaly jsme spolu na dvoře, babička ji zručně oškrábala a rozčtvrtila, pak jsme to spolu žvýkaly a ona mi vyprávěla, komu všemu ten den prodala vonné tyčinky. Vietnam mi tak celý život voní po cukrové třtině.

Trh v horách
Trh v horách u domorodců

Článek najdete také v únorovém čísle časopisu Moje psychologie.

Zveřejněno 21.3.2016 v ŽRÁDLO - Komentáře - 0 »


13 messages pour la France

duong pont des arts

Je veux rentrer en France pour y vivre et étudier encore une fois.
Je veux revoir, parler et rire avec mes amis, mes potes de classes, mes profs et mes collègues.
Je veux embrasser mes soeurs vietnamiennes aussi fort que je peux.
Je veux faire des bisous aux vaches de Grenoble, manger de tartes flambées à Strasbourg et boire du café à Vieux Lyon.
Je veux que vous veniez, mes chéries de Lizeo. Pour danser et faire me rigoler comme au quai de notre Lyon.
Je veux chanter Bisounours devant le Café Brandt de Strasbourg.
Je veux parler le tchèque et le vietnamien en France. Bah non, pas l’anglais.
Je veux passer une semaine toute seule dans les rues de Paris comme il y a 3 ans.
Je veux, Montmartre, que tu restes pareil quand je te vois la prochaine fois.
Je veux me promener et créer dans les quartiers de mon coeur.
Je veux voir des bateaux mouches sur la Seine avec mes parents et ma petite soeur. Juste encore une fois.
Je veux chanter et dancer sous la pluis de Paris.
Je veux que mes souvenirs de la France restent comme ça.

Pour moi, j’aurai la France pour toujours. La façon dont je l’aime!

 

Zveřejněno 23.2.2016 v CESTOPISY, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Denně se vracím z Čech do Vietnamu

Nosím v sobě velkou část svého vietnamského já. Občas se i povede, že ji mám přímo na sobě. Díky La Femme Mimi.

Když oblečení znamená domov

Jsou-li už i povzbuzení ze Štastného blogu na moje depky krátká, jdu si koupit něco hezkého, co mi udělá radost. I kdyby to měl být barevný knoflík za deset korun. Ale když to peněženka výjimečně dovolí, sázím na jistotu a jdu k Mimi.

Pod vlastní značkou La Femme Mimi tato vietnamsko-česká módní návrhářka podtrhuje ženský půvab pestrými barvami a ručními výšivkami. Pro mě věci, které vznikají pod jejíma rukama, nesymbolizují však jen nádheru, kterou je radost pohladit.

V její tvorbě nacházím důkaz, že když propojíte různé kultury, vznikají nadčasové věci, které vás zároveň zavedou do důvěrně známých míst.

Mimi v ateliéru
Mimi v ateliéru. Zdroj La Femmi Mimi Facebook

Osobnost Mimi skvěle vystihuje teorie, že každý máme v sobě kus dítěte po celý život. Nebere se vážně, je hravá, kreativní a baví ji život takový, jaký si ho sama ušije. To se mi na ní líbí. A ještě více to, že její osobnost je cítit v každém kousku, který navrhne.

Ve své tvorbě často propojuje Asii s Evropou. Není tedy divu, že já, banánové dítě v české džungli, se díky Mimi cítím jako v módní džungli, kde žijí jen šťastná zvířata a stromům nikdy neopadávají listí.

Když nesu v ruce Mimi kabelku, mám pocit, že je se mnou i kus mého rodného kraje (tedy pokud se mi tam nepodaří rozlít sklenici s nakládaným hermelínem). Když mám na sobě její šaty, dává mi to pocit, že mám nejen v sobě, ale přímo na sobě velkou část svého vietnamského já. Díky Mimi se prostě můžu denně vracet do Vietnamu.

Studnice inspirací

Nikdy nezapomenu na pohled, který se mi naskytl u Mimi v kuchyni. Seděla na jídelním stole, před ní rozdělaná večeře a ona si s úsměvem kreslila něco do notýsku. „Hm, že by návrhy na novou kolekci inspirovaná vepřovým na karamelu?“ napadlo mě.

Těchto pár vteřin náhodného šmírování mi otevřely oči zrovna v době, kdy jsem se odhodlávala k radikální změně kariéry. Najednou jsem totiž viděla sebe, jak běhám (nebo spíš funím) na Vítkově a zároveň si u toho dělám poznámky do notýsku. Při tom svým šnečím sprintu mě totiž napadají nejlepší texty.

Při pohledu na Mimi, která byla naprosto pohroužená do své práce, nebo spíš lásky, jsem zatoužila cítit to samé. Došlo mi, že jako má Mimi módu, já mám psaní.

A tak i ona patří do mojí „sbírky“ inspirativních lidí, z který čerpám. Zvlášť, když mi občas rupne v hlavě a začnu mít pocit, že moje studnice nápadů na psaní je vyschlá jak mrtvá větev.

Butik ve Štěpánské propojuje staré s novým ve jménu recyklace. Zdroj: La Femme Mimi Facebook
Butik ve Štěpánské propojuje staré s novým ve jménu recyklace. Zdroj: La Femme Mimi Facebook

Lidé se mě ptali, jestli mě La femme Mimi neplatí za propagaci. Tak jsem si řekla, že to s tím nadšením na sociálních sítích asi přeháním. Ale když si to tak vezmu, umět se radovat naplno, projevit upřímnou radost z maličkostí – to je to, co mi v českých ulicích zoufale chybí.

Takže ano, občas se strašně snadno nadchnu pro věc a dám to svému okolí náležitě najevo. A jsem tomu ráda. Vždyť se v podstatě každý chce v životě hlavně usmívat, nebo ne?

 

 

Zveřejněno 9.2.2016 v MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Čech ve Vietnamu na námluvách

 Jak to vypadá, když jedete představit nastávajícího zbytku rodině ve Vietnamu? A co teprve, když jste si jako já vybrali Čecha? 

Neber si Čecha

Můj děda z mamčiny strany vždy trval na tom, že si musím vzít Vietnamce. Když před třemi lety potkal Jakuba poprvé přes Skype, dal nám jemně nůž na krk s tím, že můžeme přijet do Vietnamu jen, pokud se Kuba naučí pořádně vietnamsky.

No jo, jenže to nesmí být můj drahý hudebně hluchý a vietnamština intonační jazyk. Zkoušeli jsme všechny možné metody. Celý byt jsme měli polepený post-it s vietnamskými slovíčky i výslovností. Skončili jsme s tím, že například místo pojď(đi thôi) říkal smrdí ti prdel (đít thối).

Po našem zasnoubení děda slevil ze svých požadavků. Stačí, aby se dokázal domluvit, říkával.

Můj děda se svým novým vnukem. Děda stojí na schodech a Kuba dělá dřep. Jinak se tohle nedalo vyfotit
Můj děda se svým novým vnukem. Děda stojí na schodech a Kuba dělá dřep. Jinak se tohle nedalo vyfotit

Nakonec jsme si minulý rok v říjnu vystačili s tím, že jsem non-stop překládala a Jakub své základy vietnamštiny doprovázel neustálými úsměvy. Vypadal jako stálý občan Ňoumíkova, ale dokázal všem, že rukama nohama se toho dá vysvětlit fakt dost!

Do Vietnamu jsme jeli s Kubou poprvé. Během čtyř týdnů jsem chtěla představit snoubence celé rodině ve Vietnamu, než bude letos v červenci svatba. Během 1. týdne jsme navštívili příbuzenstvo v Hà Nội, Thanh Hóa a Thọ Xuân. A pak jsme se na tři týdny vydali na cestu křížem krážem po celém Vietnamu, abychom oba poznali moji rodnou zem.

Tady jsou zápisky z mého cestovního deníku…

1.zastávka – Hà Nội (moje rodné město)

Po 20 hodinovém letu jsme přistáli na letišti Nội Bài v Hanoji, odkud je moje mamka. Vyzvedl nás strejda a odvezl domů, k dědovi. Bydlí teď se strejdou, jeho ženou a dvěma dětma.

Pokaždý, když přijedu do Vietnamu, tak je můj 1. cíl jasný – dům, kde jsem vyrůstala do svých osmi let. Kde jsem žila vedle babičky. Kde jsme spolu žvýkaly cukrovou třtinu.

Hrozně moc jsem chtěla, aby Jakuba poznali oba prarodiče. Jenže mi zbyl už jen děda z maminčiny strany. Měla jsem strašný strach, že Vietnam už nebude takový, jaký ho znám. Protože to tentokrát bylo poprvé, co jsem ho zažila bez své milované babičky.

Jako při prvním setkání s mým taťkou Jakub perlil už při pozdravu. Místo dědy (ông) pozdravil včelu (ong). Tetu (cô) vyslovil jako čáp (cò). Aspoň, že strejdu (chú) nemohl až tak moc zprasit. Je naštěstí dost odlišné od slova pes (chó).

Také při každé příležitosti opakoval dokola děkuju, moc mi to chutná a na zdraví. Není divu, že pořád dostával dvojité porce jídla a opil dědu hned napoprvé.

1, 2, 3 dzo...a pijeme na Jirásky a Nguyeny!
1, 2, 3 dzo…a pijeme na Jirásky a Nguyeny!

První večeře ve Vietnamu

Náš gastro výlet po Vietnamu jsme zahájili u dědy. Teta připravila královskou hostinu s nem (smažené jarní závitky) a dalšími dobrotami, co Kuba miloval už z Čech.

Připadala jsem si zas jako doma, i když mi nesmírně chyběla babička. Desítky let žila už jen s polovičním žaludkem, takže nemohla moc jíst. Při jídle jsem vzpomínala na to, jak jsem babičce dávala do misky jídlo, protože jsem se bála, že mi umře hlady. A ona vždycky jedla jen ty své sušené ryby, sladké brambory a rýžovo-sezamové placky :-).

Přišla i sousedka, kterou znám od malička. Hodně se kamarádila s babičkou a dědou. Její děti jí moc nevařily, tak k nám běžně chodila na oběd. Nikdy jsme ji nemuseli zvát, prostě tam na ni vždycky čekala židle, miska a pár dřevěných hůlek.

Pro Jakuba to bylo tohle nezvyklé. Vysvětlila jsem mu to česky, zatímco všichni mluvily vietnamsky. Takovýhle mezinárodní večeře nezažila moje rodina poprvé. Taťka k nám před lety přivezl nejlepší kamarády z Česka. Dodnes na ně děda vzpomíná s úsměvem.

Kuba a jeho nová rodina. A taky sousedka
Kuba a jeho nová rodina. A taky sousedka

Tour de sousedi

Suma sumárum, u dědy Jakub prošel. Řekla bych dokonce, že mu stihl za ten týden přirůst k srdci, i když to nedával moc najevo (trošinku typické pro Vietnamce z hlavního města). Představoval ho všem kámošům, co se stavili na čaj a pokec. Fotil se s ním, aby měl fotku na památku, a mohl je ukazovat všem, co k nám nestihli dorazit. 

Obešli jsme také všechny sousedy, což jsou ve směs naši příbuzní. Návštěvy byly většinou celkem tradiční. Teda až na jednu dost nečekanou. Zemřela totiž sousedovic maminka, tak nás vzal děda do jejich domu. Samozřejmě jsme s Kubou při v naší průpravě opomněli fráze jako upřímnou soustrast apod.

Jakub si s tím poradil po svém. Řekl sousedovi chúc mừng v domnění, že to znamená je mi to líto. Jenže ono to ve vietnamštině znamená gratuluju. Škoda, že jsem si nestihla vyfotit výraz všech přítomných.

Štastný to Čech, který si koupí čerstvý kokos přímo na ulici
Štastný to Čech, který si koupí čerstvý kokos přímo na ulici

Banánové dítě s českým snoubencem u vietnamského hrobu

Moje babička byla ze všech nejpokrokovější. Když jsem se jí před osmi lety ptala, co by říkala na to, kdybych si vzala Evropana, tak bez rozmyšlení odpověděla: „Hlavně, abys byla šťastná a spokojená ty. Ne my.“

Pochopila to všechno dřív, než my začali teprve tušit.

Jakuba čekala tedy největší zkouška. Totiž získat si požehnání od člověka, který ve mně žije nejvíc.

Babička mi odešla před necelými čtyřmi lety, takže jsme ji jeli se strejdou navštívit na hřbitov. V říjnu v Hanoji hodně prší. Hřbitov byl téměř celý pokrytý přerostlým plevelem. Ono tam totiž hodně prší. Chodíme tam celá rodina skoro pořád.

Abychom babiččino poslední místo odpočinku viděli, otrhávali jsme to všichni dobrých 15 minut. Byl to právě Kuba, kdo našel babiččin hrob podle jejího jména! Jmenovala se Chò. Prosím nečíst jako Chó – to znamená pes. A psa ve vietnamštině jsem ho učila.

Strejda nechápal a furt dokola opakoval s úsměvem: „Mami, jak to, žes mě nenechala tě najít? No jo, ty sis musela vyzkoušet novýho vnuka, co.“ Musím uznat, nikdo z nás nečekal, že to povýší až na takovou stupeň. Moje babička je prostě hustá!

 

Zveřejněno 11.1.2016 v Nezařazené - Komentáře - 2 »


Chci motivovat Vietnamce k integraci, říká Sangu

Kam chodí Vietnamci, kteří neumí česky a neznají české zákony, ale nechtějí se spoléhat na placené zprostředkovatelské služby? Na Sangu.eu.

Sanga jsem poznala přes jeho video, kde vysvětluje Čechům, jak se správně používají hůlky. Doslova jako virál se to šířilo po Facebooku letos v květnu. Nedlouho poté spustil stránku Sangu.eu, kde přenáší informace ve vietnamštině. Využití internetu a zejména sociálních sítí se zdá být vysoce efektivním integračním nástrojem. Dokazuje to přes 6 000 fanoušků na Facebooku, které Sangu.eu získal za pouhý půl rok existence.

Trần Văn Sang, autor blogu Sangu.eu
Trần Văn Sang, autor blogu Sangu.eu

Z ekonoma tlumočník

Sang (celým jménem Trần Văn Sang) se narodil ve Vietnamu a v deseti letech přijel s rodinou do Čech. Vystudoval vysokou školu s ekonomickým zaměřením, v oboru však nezůstal. Místo toho využil výhody své perfektní češtiny i vietnamštiny, ale ne v placených zprostředkovatelských službách, protože, dle jeho slov, „by ho to nemotivovalo ke změně k lepšímu“.

Před čtyřmi lety se Sang přestěhoval z Mostu do Prahy, kde začal pracovat v IOM (Mezinárodní organizace pro migraci) na projektech dobrovolných návratů. „Ke mně přicházeli lidé, kteří byli na dně, potřebovali letenky do Vietnamu a neměli peníze. Začal jsem přemýšlet nad příčinami a došlo mi, že je to vlastně neznalost jednoduchých zákonů – udržení lhůt a adres. Na tom dostávají vyhoštění nejvíc, “ popisuje mi třicetiletý Sang své první zkušenosti v roli tlumočníka.

Předtím než založil Sangu.eu, získával Sang zkušenosti na několika projektech neziskových organizací i českých institucí zaměřující se na integraci cizinců. Jeho práce spočívala v tlumočení, překládání a poradenství Vietnamcům, kteří se dostali do nějakého problému, například s pobytem, ale neměli peníze na placený zprostředkovatelský servis nebo právníka.

Nejsem typický blogér, jsem lektor

K vytvoření stránky Sangu.eu vedla právě nepříliš optimistická situace na poli zprostředkovatelských servisů. Sang tímto dává Vietnamcům alternativu – možnost naučit se český jazyk a porozumět českým zákonům. Vše zdarma, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. K tomu použil internet. „Každý Vietnamec sedí v krámě před počítačem a dívá se na něco. Tak proč ne něco užitečného?“ říká Sang.

Ve svém projektu vychází hodně ze svých zkušeností. Věci nejen popisuje, ale především vysvětluje a povzbuzuje k učení. „Při styku s různými generacemi Vietnamců a Čechů jsem si nakonec uvědomil, že obě strany se chtějí vzájemně více poznávat, a to nejen co se týče kultury, kuchyně, jazyka, ale i těch nejběžnějších věcí každodenního života.” Aby propojil vietnamskou a českou kulturu, zprostředkovává informace a zkušenosti po internetu. Proto na Sangu.eu nenajdete blogy plné osobních názorů. Naopak lidé sem chodí za výukovými a instruktážními videi z lekcí češtiny, právního poradenství nebo zdravotnictví. Dále se tu dočtou o aktualitách v migrační politice či o tradicích a zvycích obou zemí.

V jednoduchosti je krása integrace

Čím si Sangu.eu získal takovou popularitu, ptáte se? V jednoduchosti. Videa, která vyrábí, jsou sestavena tak, aby Vietnamce neodradilo od učení. Například první videa o vyplnění žádosti o pobytu rozdělil na jednotlivé kolonky. Tím je to pro Vietnamce, kteří neovládají češtinu, stravitelnější, než kdyby jim to vše vysvětlil v jednom videu. Samotná česká abeceda je vysvětlena v devíti videích. Publikováním videa nebo článků to pro Sanga ovšem nekončí. Denně odpovídá na dotazy fanoušků, kteří se s ním radí.

Za šest měsíců, co běží web, ho navštívilo 40 000 Vietnamců a to ze 100 zemí světa. Jen z Vietnamu se jedná o 5 000 lidí, kteří se připravovali na cestu do Čech. Každý den se na web podívá průměrně 200 lidí. Nejvíc zhlédnutí mají kurzy češtiny, ke kterým Sang s vietnamistou Jiřím Kocourkem vydali knihu. O tom, že Sang dosáhl svého cíle není pochyb, což dokládá i jedna z mnoho děkovných zpráv, co mu chodí. „Žiju tady dlouhá léta, ale nikdy jsem neměl motivaci se integrovat. Až když jsem viděl ty videa, tak jsem si uvědomil, že je to vlastně lehké.“

A tak to přesně vidím já. Jde o to, aby si každý migrant uvědomil, že ta integrace je vlastně lehká, když se chce. Důležité je to, aby se každý jednotlivec chtěl sám integrovat do společnosti, do které se přistěhoval. Mladá generace to zvládá. Přece jenom se ve škole učí česky lépe než ve večerce. Starší generace si také už uvědomuje, že interkulturní soužití je záležitost dlouhodobá. V 90. letech všichni chtěli hodně vydělat a odjet zpět do Vietnamu. Teď už tu ale mají děti, vnoučata a dostatečně si zvykli na zdejší způsob života. A tak i díky Sangu.eu se začínají doopravdy integrovat.

Více o multikulturním soužití najdete v mém nejoblíbenějším videu od Sanga.

Text vznikl díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců.

Zveřejněno 28.12.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


Soudní tlumočnice, která miluje práci s dětmi

Když děláte věci s nadšením a neutuchajícím elánem, všechno má smysl. Tak nějak bych popsala Oyun Dochunovou, Mongolka žijící v Čechách již osmnáctým rokem. Celou dobu, co jsme si povídaly, jsem měla pocit, že Oyun má snad klíč na všechny zavřený dveře i trny, které život přináší, a hlavně na všechny mezilidské bariéry. Asi ne náhodou její celé křestní jméno Oyuntulchúr znamená v mongolštině “klíče do duše”.

Studium na Slovensku a návrat domů

Oyun bylo 16 let, když se rozhodla odjet z rodného Ulánbátaru na Slovensko. “Ve dvou letech jsem ztratila maminku, v osmi mi umřel tatínek. Starala se o mě o 16 let starší sestra a její manžel. Potřebovala jsem se vydat do světa a postavit se na vlastní nohy.” vysvětluje mi Oyun své rozhodnutí opustit vlast. Díky tehdejší mezistátní smlouvě mezi ČSSR a Mongolskem dostala Oyun pětileté stipendium na léta 1986-1991. Nejdříve absolvovala jazykový kurz v Topoľčanech na Slovensku, kde mimo jiné byli i studenti z Vietnamu, Afriky, Rumunska nebo Maďarska. Vystudovala obuvnický obor, tři roky teorii a dva roky praxe v Baťových podnicích.

Ihned po studiu se Oyun vrátila zpět do Mongolska, kde pracovala jako sekretářka ve firmě svého švagra, která se zabývala inženýrskou geologií. Tento obor ji oslovil natolik, že vedle práce vystudovala vysokou školu lehkého průmyslu. Oyun od malička také miluje čtení. Její vášeň ke staré mongolštině jí pomohla k dvouměsíční stáži ve Výzkumném institutu o Čingischánovi v Číně. “Jela jsem do Číny, abych získala cestovatelský pas, protože jsem se chtěla vrátit na Slovensko,” vypráví Oyun. Na Slovenku jí ale nechtěli dát vstupní vízum.

Soudní tlumočnice

 Oyun se v roce 1997 podařilo dostat se s i manželem a ročním synkem do České republiky. Díky výborné znalosti slovenštiny i mongolštiny ji v Bystřici nad Hostýnem zaměstnala cizinecká policie jako tlumočnici. Tamní mongolská komunita čítala totiž přes 100 lidí, se kterými se čeští úředníci potřebovali domluvit.

Po celých 16 let pracovala Oyun jako soudní tlumočnice pro Jihomoravský kraj, než v roce 2013 nastalo, dle jejích slov, tsunami, kdy její krajané emigrovali do západní a severní Evropy. Tudíž zakázky na soudní tlumočení zásadně ubyly.

Kurz asistenta pedagoga

 “Naštěstí jsem při hledání práce narazila na webové stránky organizace META, kde zrovna nabízeli kurz Asistenta pedagoga ve třídě s individuálně integrovaným žákem. Přihlásila jsem se a prošla jsem výběrem,” vzpomíná nadšeně Oyun. Kurz trval 3 měsíce (říjen 2013 až leden 2014) a dohromady měl 120 hodin. Jejími spolužáky v kurzu byli cizinci z Rumunska, Maďarska, Ukrajiny, ale i Češi. Mnozí z nich byli učitelé nebo již měli za sebou zkušenosti ve školství.

Zkušení přednášející během kurzu vysvětlovali, co obnáší práce pedagogického pracovníka, co mají dnešní děti za problémy a jak jim pomoct. Oyun se v kurzu dozvěděla, jak porozumět duševně i tělesně hendikepovaným dětem. Také probírali, jak postupovat, když je ve třídě žák s odlišnou kulturou nebo jazykovou bariérou. “Všechno bylo krásně vysvětleno. Učili nás, jak vytvořit inkluzivní prostředí, jak vnímat to dítě, jak ho chápat, jak mu pomoci. Jsem moc vděčná, že jsem se mohla kurzu účastnit. Všechno, co jsem se tam naučila, jsem následně praktikovala i na vlastních dětech. A hlavně mi kurz dal pocit, že můžu být něčím užitečná,” vypráví Oyun.

Nejdůležitější role v životě

Po úspěšném absolvování kurzu začala Oyun působit v základní škole Jižní IV na Praze 4 jako asistentka pedagoga v přípravné třídě pro žáky s odkladem. META hradila škole po dobu 10 měsíců její plat. Společně s další asistentkou pedagoga, pocházející z Ukrajiny, pomáhla Oyun ve třídě s 14 dětmi, které dostaly odklad z různých důvodů. “Měli jsem tam děti s postižením, s Aspergus syndromem, ADHD, děti, které trpěly nemluvností, nevnímáním, také týrané děti z nefunkčních rodin,” popisuje Oyun, “Po pár měsících jsem asistovala i dalších 10 třídách, kde byly i děti z Bulharska, Číny, Sýrie, Ukrajiny, USA nebo Vietnamu.”

Dle Oyun slov, hodně jí v práci pomáhal mateřský instinkt. Děti jsou, podle ní, velmi všímavé a citlivé, ihned poznají, jestli to člověk dělá z lásky nebo ne. Oyun vnímala svoji práci jako poslání. “S dětmi jsem se sblížila rychle. Instinktivně si mě oblíbily. Měla jsem s nimi přátelský vztah. Cítila jsem, že některým nahrazuju maminku. To je vlastně moje největší a nejdůležitější role v životě – být maminkou, dát dětem základní vychování.”

V prosinci minulého roku musela Oyun opustit milovanou práci, protože ve škole došlo ke snížení počtu integrovaných dětí, a tudíž museli snížit počet asistentů pedagoga. V současné době chodí Oyun na různé rekvalifikační kurzy od marketingu přes počítače a doufá, že se jednou vrátí zpátky do školy k dětem, u kterých se cítila nejšťastněji.

Text vznikl díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců

 

Zveřejněno 14.12.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Jak jsem se začala živit psaním

Někdo se rozhoduje pro změnu v kariéře pomalu, ale jistě. Někdo ze dne na den. Mě k zásadní změně v profesním životě dovedly útoky na redakci Charlie Hebdo v Paříži. Tehdy v lednu jsem si uvědomila,  co vlastně na světě miluju nejvíc. Psaní. Svobodu slova vyjádřená písmeny.

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ Paulo Coelho
„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ Paulo Coelho

Slepá ulička

Minulý rok jsem byla touhle dobou uvězněná v práci, která mě ani trochu nenaplňovala. Pořád jsem si na to doma stěžovala, ale nevěděla jsem, jakým směrem se vydat. Vystudovala jsem politologii EU, ale v oboru jsem zůstat nechtěla. Byla jsem 2 roky po škole a pracovala jsem v digitální agentuře jako relationship manager (řízení vztahů s klientem), což znělo možná dobře, ale mě to ubíjelo. Prostě žádné světlo na konci tunelu.

Ani ve snu mě nenapadlo, že bych se mohla živit psaním. Měla jsem strach vyskočit ze zajetého vlaku, ve kterém jezdí většina „úspěšných“ Vietnamců – samé jedničky, gympl, vysoká škola, prestižní a dobře placená práce.

Bála jsem se riskovat. A to mi bylo jen 27 let. Já a nezaměstnaná? Po tom, co do mě rodiče investovali tolik peněz, abych mohla studovat ve Francii? A co by na to řekla rodina ve Vietnamu? Vždyť do mě vkládají tolik naděje?

Bylo mi líto, že jsem tak těžce studovala a přitom mi je ten diplom úplně na nic. Štvalo mě, že mi to v práci nejde tak, jak jsem si představovala. Že najednou nejsem dost dobrá. Nechtěla jsem se vzdát, přestože byl ten boj už předem prohraný.

Toužila jsem totiž po tom, aby na mě byli všichni hrdí.

Já jsem přece ta, co dostala šanci žít a studovat v Evropě. Kvůli mě stavěli rodiče stánky v 4 ráno a prodávali v mrazu a větru. Já jsem ta, co musí napravovat pověst Vietnamců. Já musím být ten zářný příklad, že Vietnamci nejsou jen trhovci a pěstitelé marihuany. Od malička jsem neslyšela nic jiného. Doma, v Sapě, na návštěvách u známých, od rodičů, od příbuzných, od známých i cizích lidí. Imr vére od 8 let.

Mysleli to všichni dobře, já vím. Možná kdybych nebyla taková cíťa, tak bych si to tolik nebrala k srdci. Možná jsem je vlastně vůbec nepochopila. Možná kdybych neměla tak zoufalou snahu se všem zavděčit. Měla jsem si jít prostě za svým a nestarat se, komu svým rozhodnutím ublížím.

Mými zbraněmi je tužka a inkoust, mým revírem papír

Dnes to už bude skoro rok, co jsem dostala výpověď v tehdejší práci. Dodnes jsem bývalému šéfovi vděčná. Protože konečně dělám, co mě baví. Až teď vím, jaký je to pocit, když člověk nemůže usnout, protože se těší do práce.

Každé ráno se teď těším, až konečně zaplním papír svými bláznivými nápady. A až celý den vyplním hrátkami s písmenky. Což dokazuje fakt, že jsem tenhle článek dopsala v 5 ráno :-).

Zpětně si uvědomuju, že jsem se účelně vyhýbala úspěšným lidem. Protože byli šťastní, zatímco já ne. Protože oni dělají to, co si sami vybrali. Oni žijí svůj sen. Ano, záviděla jsem. Dokonce jsem si myslela, že to lidi přehání, když říkají věci jako: „Když tě to baví, tak nerozlišuješ, jestli je pondělí nebo sobota. Nejlepší práce je ta, která je zároveň tvým koníčkem.“

Nevěřila jsem tomu, než jsem to zažila na vlastní kůži.

Říkám si, kolik lidí to mělo nebo má tak jako já kdysi? Kolik z nás se vyhýbá šťastným a úspěšným lidem, protože se v jejich světle cítíme nenaplnění a nešťastní? Není to známka toho, že by se člověk měl zbavit takového malého nešvaru ve své hlavě? Ano, je jím STRACH.

Nejhorší rozhodnutí vytváří nejlepší příběhy

Jasně, není to jednoduchý. Naopak, je to sakra těžký. Chce to se obklopovat lidmi, kteří vám věří, přestože vy sami jste často na vážkách. Chce to rodinu, partnera nebo přátele, o které se můžete opřít ve chvílích, kdy to už chcete vzdát. Chce to pevnou vůli a nadšení pro věc. Chce to strašně moc inspirace, kterou najdete v knihách, na internetu, ve vašem okolí.

Chce to nebát se, že někoho nebo sami sebe zklamete. Nebo že spadnete a ani nevíte kam. Především to chce zalehnout na matrace a bojovat. Protože ne všichni to mají naservírované na stříbrném podnose. Většina úspěšných lidí, co znám, museli pořádně zahučet do bahna, aby se z toho naučili postupně vyhrabat. O to je pak ten pocit úspěchu krásnější.

Ono nakonec mně samotné se mnohokrát potvrdilo, že špatná rozhodnutí vytváří nejlepší příběhy. V těch 8 letech se mi třeba vůbec nechtělo opouštět Vietnam a milovanou babičku. Kdo by to ale tehdy tušil, že to bude právě Česká republika, která se mi stala druhým domovem?

O tom, jak jsem se letos prala se znovu objevenou svobodou si přečtěte zde.

 

Zveřejněno 7.12.2015 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 4 »


Přežila jsem Alpy

Před necelými 4 lety jsem strávila noc ve francouzských Alpách. Nedobrovolně. S mojí vietnamskou kamarádkou jsme se rozhodly běžnou pěší turistiku po horách okořenit trochou kempováním pod širým nebem. Ztratily jsme se ve 2000 m, strávily ledovou noc pod smrkem, než nás druhý den zachránila horská služba helikoptérou.

Poslední rok magisterského studia jsem strávila v krásném alpském údolí v městečku Grenoble. Město je známé zejména díky Alpám, které jej obklopují ze všech stran. Odjakživa miluji chození po horách, a tak jsem ve volných chvílích v průběhu roku bloudila se svými kamarády po alpských hřebenech. Nejinak tomu bylo i 8. 5. 2012, kdy jsme se s kamarádkou Trang vydaly do Vercors. Akorát místo půl dne jsme si ten pobyt v Alpách prodloužily na celých 32 hodin.

Výhled z 1600 m.n.m. To jsem si ho ještě dost užívala...Foto: Trang Nguyen
Výhled z 1600 m.n.m. To jsem si ho ještě dost užívala…Foto: Trang Nguyen

Vybaveny pouze mapkami z turistického centra jsme se vydaly zdolat další kus zdejších hor. Autobus s námi vyjel do 1100 m.n.m. Zbytek cesty jsme vyšlapaly pěšky. Okolo 16h jsme došly do 1600 m.n.m., kde byl náš cíl – kravičky a dech beroucí výhled. Nebyla bych to ale já, abych nenavrhla, že se vrátíme jinou cestou, než jsme přišly.

Tento nápad se nám pěkně vymknul z rukou. Zakecaly jsme se a okolo 18h si začínáme uvědomovat, že netušíme, kde jsme. „Dobrý, žádná panika, cestu najdeme,“ uklidňovaly jsme se navzájem. Cestu jsme však nenašly. A tak přišla řada na mobilní telefony. Oba byly téměř vybité! Stačily jsme jen zavolat kamarádce Phuong do města, že jsme se ztratily. Jedinou informaci, kterou jsme předaly, bylo místo, odkud jsme vyšly.

Náš cíl. V noci jsme si samy říkaly, že jsme krávy. Foto: Trang Nguyen
Náš cíl. V noci jsme si samy říkaly, že jsme krávy. Foto: Trang Nguyen

Co teď? Jediné, co před sebou vidíme, jsou skály, pod nimi obrovská propast a v dáli město, které ani nedokážeme identifikovat. Nezbývá, než se spoléhat na intuici, pokračovat v chůzi a najít znovu ztracenou cestu.

Asi hodinu od telefonátu slyšíme v dáli helikoptéry. Krouží přímo nad námi. Křičíme jak divé, ale nikdo nás neslyší. Snažíme se tedy vyšplhat na co nejvyšší vrchol, dostat se na nějakou pláň a nezůstávat mezi vysokými stromy, ale ani náznak toho, že by nás někdo spatřil.

Kolem 21h zvuk helikoptéry ustal. Bezmoc, zoufalství a strach. Všechny tyto pocity se začaly drát na povrch společně s tmou, která postupně zalila celý les. Začaly jsme se smiřovat s faktem, že tu někde budeme muset přespat. A tak jsme vylezly na skálu, kde byly jen velké kameny a pár uschlých smrků. Foukal hodně silný vítr a zima byla přímo „Titanikovská„. Nutno podoktnout, že naše oblečení bylo na túru do hor hodně nevhodné a dosti podceněné. Trang měla jen třičtvrteční kalhoty a obě jsme měly obyčejné tenisky na běhání.

Celou noc jsme se objímaly, a když nám to drkotající zuby dovolily, snažily jsme držet konverzaci o všem možném. Hlavně nemyslet na to, že jsme už půl dne nejedly, ani nepily. Na to, že jediné, co si teď můžeme dát k večeři, jsou lesní červy a šneci. A že jediná dostupná voda se tu povaluje ve formě sněhu. Roztrhaly jsme deštník, abychom si měly čím zakrýt mrznoucí chodidla. A do toho ještě moje fóbie ze tmy. Opravdu dokonalá léčba šokem.

 

Náš smrk, pod kterým jsme strávily noc.
Náš smrk, pod kterým jsme strávily noc. (Omlouvám se za kvalitu fotky, trošinku se mi třásly ruce.)

Jakmile se rozednělo, vyrazily jsme na cestu. Zdálo se nám, že ten svah nad námi je nějaký povědomý a že jsme tam tudy včera dopoledne určitě šly. Šplhaly jsme tedy po skalách, stromech a raději se ani nekoukaly dolu na ten sníh. V tu chvíli nás ani nenapadlo, co by se stalo, kdybychom spadly. Bůhví, jak hluboký byl ten sníh. Ještě aby toho nebylo málo, ztratila jsem jednu kontaktní čočku. Takže jsem zbytek skály musela zdolat jednooká jak Žižka.

Helikoptéra mezitím začala opět létat. Ale pořád na druhé straně svahu. Mávaly jsme šátky a holí a křičely z plného hrdla, ale bylo to k ničemu. Byla mlha a podstatně větší zima, než předešlý den. Dokonce padal mírný déšť se sněhem. Helikoptéra přestala na dvě hodiny létat úplně. To už jsem nevydržela a začala naplno brečet.

nikdy neuvidím svoji rodinu a přátele. Nestihnu pohovor na stáž v Lyonu, který jsem měla mít za 24 hodin. Hlavně jsem se s nikým ani nerozloučila. Trang na rozdíl ode mě nehysterčila, ale dala se dostavění úkrytu. Našla malou jeskyni, kterou začala obkládat větvemi a listím, a do které jsme se obě natěsnaly.

Názorná ukázka, proč Vietnamci odolali a vyhnali všechny kolonizátory a okupanty. Nikdy se nevzdávají.Přestože byla Trang o 4 roky mladší, byla v těch 2000 m.n.m. mnohem silnější než já. Nenaříkala, bojovala.

Východ slunce, na který už v životě nezapomenu. Foto: Trang Nguyen
Východ slunce, na který už v životě nezapomenu. Foto: Trang Nguyen

Konečně přestalo pršet, a tak helikoptéra začala opět létat. Okolo 16h nás konečně uviděli. Jako ve filmech sjel záchranář hrdinsky dolů po laně, přivázal nás a vytáhl do helikoptéry. Dopravili nás do nemocnice v Grenoblu. Až na mírné omrzliny a šok jsme to přežily ve zdraví.

Celkem nás nepřetržitě hledalo okolo 50 lidí i se psy. Dokonce o našem dobrodružství psali v lokálních denících Dnes se s Trang smějeme, když ta to společně vzpomínáme. Pravdou ale je, že ještě týdny poté, když jsem za oknem slyšela helikoptéry, jsem dostávala mírné záchvaty úzkosti.

Takže ano, pochopili jste to správně. Nemám a nikdy jsem neměla smysl pro orientaci. Se mnou do hor, prosím vás, nikdy nechoďte!

To byste neřekli, jak může být 1 noc v Alpách inspirativní. Tyto obrázky sem věnovala grenoblským záchranářům a kamarádům, co nás zachránili.
To byste neřekli, jak může být 1 noc v Alpách inspirativní. Tyto obrázky sem věnovala grenoblským záchranářům a kamarádům, co nás zachránili. Foto: Trang Nguyen
Tohle jsme viděly ráno, když jsme se vydaly na túru. Myslely jsme si, že je to znamení něčeho výjimečného...třeba, že nás čeká nezapomenutelný výhled
Tohle jsme viděly ráno, když jsme se vydaly na túru. Myslely jsme si, že je to znamení něčeho výjimečného…třeba, že nás čeká nezapomenutelný výhled. Foto: Trang Nguyen
Moje pokrevní sestra z hor Trang. Chuděrka, je tady úplně z na větvi z té panenské krajiny. Kdyby věděla, že ji čeká Hotel Paradise pod seschlým smrkem. Foto: Duong Nguyen
Moje pokrevní sestra z hor Trang. Chuděrka, je tady úplně z na větvi z té panenské krajiny. Kdyby věděla, že ji čeká Hotel Paradise pod seschlým smrkem. Foto: Duong Nguyen
Ale jo, aspoň je co vyprávět. Foto: Trang Nguyen
Ale jo, aspoň je co vyprávět. Foto: Trang Nguyen

 

Zveřejněno 3.12.2015 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »


Co mě ve Vietnamu pokaždé dostane

Volám tátovi z Hanoje: „Tati, právě mi nějakej chlápek na motorce přejel nohu. A to jsem šla po chodníku! Ani se neomluvil, dokonce se i usmál. No chápeš to?“

Můj táta: „Ty ses v tý Evropě až moc integrovala.“

Sakra, že by měl pravdu? Je možné, že jsem si až příliš osvojila české zvyky a pozapomněla ty vlastní, vietnamské? Pravdou je, že mě ve Vietnamu dokáže ještě dost věcí vyvést z míry.

 

Co mě ve vlastní domovině pokaždé spolehlivě dostane?

Totální vedro, co na mě udeří, jen co vystoupím z letadla.

Že se voda z kohoutku fakt nedá pít.

Že se při jídle hází kosti přímo pod stolem.

Že vždycky někde na ulici narazím na někoho, kdo rozumí mým českým nadávkám.

Že musím i při  nákupu cibule smlouvat. Vždyť to už nikoho nemůže ani bavit!

Tady to smlouvání v Sapě bylo zábavné aspoň tím, že mi půjčila prodavačka z kmene H'mong čepici.
Tady to smlouvání v Sapě bylo zábavné aspoň tím, že mi půjčila prodavačka z kmene H’mong čepici.

Že ani před národní knihovnou nenajdu odpadkový koš. A když se na to zeptám vrátného, tak mi s úsměvem ukáže strom.

Že vždycky zhubnu minimálně 3 kila, přestože se tam cpu dnem i nocí. Doslova. Noční trhy jsou totiž nejlepší.

Že když mi tam motorkáři přejedou nohu, zatímco jdu po chodníku, tak se jen pousmějí. Nikdy si totiž neuvědomím, že je úsměv ve Vietnamu výraz omluvy.

Že jezdí na nákup na motorkách.

2015_0819_17105900

Že je někdo schopný ráno vstávat v 5, aby šel na trh nakoupit jídlo na celý den.

Že je můj děda schopný každé ráno vstávat v době, kdy ani ranní rosa nestihla roztéct, aby si šel do parku zacvičit.

Že dokážou všichni jak na povel usnout během odpolední siesty.

Psí maso, které se dá běžně koupit na tržnici.

Že když je psí hostina, tak to strávníkům není blbý, když na ně při tom kouká jiný živý pes.

Vzdušní odpadky, které jsou všude a nikdo s tím nemá problém.

Staré město v Hanoji
Staré město v Hanoji

Že je v každé ulici minimálně jedno feťácké doupě.

Že v místních kavárnách nemají wi-fi.

Že se chůzi ve Vietnamu říká sport.

Kolik toho dokážou převézt na motorce.

2015_0819_03072700

Že zavírají blogéry do vězení.

Že se místo pozdravu lidé ptají, zda jste již jedli, případně zhodnotí, zda jse zhubli nebo ztloustli.

Že tu taxi stojí 8Kč/km.

Že tam ženské jezdí na motorce v minisukni a podpatcích.

Že ani v 50 stupňovém vedru nesundají místní krasavice rukavice a roušky, jen aby zůstala jejich pleť bílá.

2015_0818_23262300

Že se peníze rozměňují ve zlatnictvích.

Že se skoro nikde nedá platit kartou.

Že nejbližší bankomat je v centru města.

Že jsem furt lepkavá a zpocená, i když se sprchuju skoro každou hodinu.

Kde všude dokážou vynalézaví Vietnamci podnikat.

2015_0819_17085100

Že se mým sestřenkám líbí doslova každý běloch, kterého potkají.

Odlišné zásuvky, které mají placaté dírky.

Že si s vámi dají schůzku ve tři a přijdou ve čtyři a ještě se diví, že už tam čekáte.

Turecké záchody. To fakt nechcete někde dřepět v tom šíleném vedru.

Že ten durian tak příšerně páchne, že ho už zakazují i v taxíku.

Zákazy ve vietnamském taxíku
Zákazy ve vietnamském taxíku

Že prodavačky nadávají a pálí falešné peníze nebo vonné tyčky, když si v jejich obchodě nic nekoupím. Být první zákazník, co ráno přijde do krámu a nic si nekoupí, je prostě hřích, který vás dostane do pekla, v které buddhističtí prodavači nevěří.

Že nikdy nedokážu odolat guavám. A pak trpím na veřejných tureckých záchodech, kdy si kolemdoucí myslí, že tam někdo rodí.

Že není problém ve tři ráno nechat si udělat nehty, vybrat si látku na šaty, nacpat se nudlemi a ještě u toho nakoupit falešný Conversky.

Kolik lidí se vejde na jednu motorku. Vlastně kolik generací.

2015_0905_02231200
Tržnice v Hue
Zveřejněno 19.10.2015 v CESTOPISY - Komentáře - 2 »


Hoi An a nejkrásnější úsměv z Vietnamu

Maminko, tatínku, milí čtenáři, píšu vám vzpomínku ze svých cest po Vietnamu. Jistě víte, že vám píše vaše blogérka Slunečnice 🙂

Sedím v Hoi An, tedy přesněji řečeno na vesnici vedle Hoi An. Tentokrát jsme se rozhodli při výběru ubytování opustit rušné centrum měst a užít si trochu klidu v homestay (bydlení u místních lidí). Jsme tedy v bungalovu, který leží uprostřed kokosové plantáže. Již máme za sebou největší města Vietnamu (Ha Noi, Nha Trang a Da Nang), a tak je to tady pro mě ráj na zemi. Ideální místo na psaní a trošku odpočinku!

Pomelo Garden Homestay, necelé 3km z Hoi An. Jízda na kole mezi rýžovými poli nám jde jedna báseň. Zvlášť když po cestě potkáváme krávy, buvoly a čápy.
Pomelo Garden Homestay, necelé 3km z Hoi An. Jízda na kole mezi rýžovými poli nám jde jedna báseň. Zvlášť když po cestě potkáváme krávy, buvoly a čápy.

O namlouvání a schvalování v Hanoji a Thanh Hoa vám povyprávím později. Tenhle článek věnuji Hoi An a nejkrásnějšímu úsměvu, který jsem dosud ve Vietnamu viděla.

Tady je:

Babi Xong, 78 let, narozená, žijící a pádlující ve starém městě Hoi An
Babi Xong, 78 let, narozená, žijící a pádlující ve starém městě Hoi An
Hoi An je nádherné město, avšak může návštěvníka dosti zklamat. Je zapsán do seznamu památek UNESCO, a tak je tu po celý rok strašně moc turistů. Tím pádem je na ně celé město orientované. Najdete tu přes 600 obchodů, kde se prodávají lampióny, oblečení a suvenýry, také vám tu ušijou do 24h šaty z hedvábí na míru.
Neustále vás tu otravují pouliční prodavači nabízející jídlo a pití. Volají na vás i z obchodů a restaurací. Je to nesmírně únavující a otravné. Je vidět, že město žije vyloženě jen z turistů a místní se stali velmi pěnězuchtiví, a až nezdravě chamtiví.Narozdíl od dalších turistických měst v Hoi An nenajdete žádné mrakodrapy ani vysoké domy, čímž město působí velmi útulně a roztomile. Atmosféru doplňují žluté zdi (pozůstatky po dobách francouzské kolonizace), všudepřítomné barevné lampióny a krásná zeleň v zahradách i ulicích.

Projížďka s babi Xong a jejím manželem byla dokonalá. Pohodovou a zároveň nostagickou atmosféru podtrhovala melodie starých vietnamských písniček, kterou pouštěli z malého rádia.
Projížďka s babi Xong a jejím manželem byla dokonalá. Pohodovou a zároveň nostagickou atmosféru podtrhovala melodie starých vietnamských písniček, kterou pouštěli z malého rádia.

Co mě ale dostalo byl fakt, že jsme po 15h museli zaplatit vstup do starého města. Sice chápu, že to jde na údržbu historických památek města, ale tak nějak mi to narušilo celkový dojem z tohoto malebného města. Zrovna, když mě Kuba uklidňoval, jelikož jsem znechuceně nadávala česky, tak jsme narazili na roztomilou dvojici stařečků, co seděli v loďce a nabízeli nám projížďku po řece. Ihned jsem poznala, že je to babi Xong z fotek známého francouzského fotografa Réhahn. Ten úsměv byl totiž přesně jak z jeho fotek, prostě a jednoduše nezaměnitelný.

Bez váhání jsem nastoupila do lodi. Babi se s dědou totálně rozjasnili a rukou pobízeli i Kubu, aby nastoupil. Ovšem my usoudili, že by tu loď mohl se svojí evropskou muší váhou taky rozbít, tak jsem jela jen já. Kuba mezitím popíjel pivo v místní hospodě. Sice mu to bylo trochu líto, ale zas lepší než lovit staříky z vody 😀

Během projížďky starým městem se mě babi Xong vyptávala na to, odkud jsem, kolik mi je a zda už máme s Kubou mimčo. Já jsem se od ní dozvěděla, že se v Hoi An narodila a s manželem se znají od malička a oba v Hoi An vyrostli. Jezdí loďkou jen ve dne, protože je to dost únavné, ale baví je to. Je jí 78 let a má vnoučata jak od dcer, tak od synů.
Nevím, jestli je to teda všechno pravda, protože jsem jí rozuměla tak každé druhé slovo. Krom toho, že byla babi úplně bezzubá, tak měla ještě středo-vietnamský přízvuk nejtvrdšího rázu. Připomíná mi staré babičky z tátovy vesnice. Moudrá, milá a naprosto okouzlující. Pravá vietnamská babička.Po 30 minutách jsme zakotvili zpátky u břehu. Když jsem vystupovala z lodi, babi Xong přihopsala ke svému muži a požádala mě, ať jim udělám fotku.
A takhle se se mnou rozloučili
A takhle se se mnou rozloučili

I já se s vámi zatím loučím. Už konečně zalezlo sluníčko, koruny kokosových palem začínají větrem vát. Je čas vzít kolo a vydat se do města a nechat si ušít pár hedvábných šatiček 🙂 Mějte se, ozvu se vám z další destinace!

Nakupujeme lampióny na svatbu
Nakupujeme lampióny na svatbu
Zveřejněno 21.9.2015 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »