Když děláte věci s nadšením a neutuchajícím elánem, všechno má smysl. Tak nějak bych popsala Oyun Dochunovou, Mongolka žijící v Čechách již osmnáctým rokem. Celou dobu, co jsme si povídaly, jsem měla pocit, že Oyun má snad klíč na všechny zavřený dveře i trny, které život přináší, a hlavně na všechny mezilidské bariéry. Asi ne náhodou její celé křestní jméno Oyuntulchúr znamená v mongolštině “klíče do duše”.
Studium na Slovensku a návrat domů
Oyun bylo 16 let, když se rozhodla odjet z rodného Ulánbátaru na Slovensko. “Ve dvou letech jsem ztratila maminku, v osmi mi umřel tatínek. Starala se o mě o 16 let starší sestra a její manžel. Potřebovala jsem se vydat do světa a postavit se na vlastní nohy.” vysvětluje mi Oyun své rozhodnutí opustit vlast. Díky tehdejší mezistátní smlouvě mezi ČSSR a Mongolskem dostala Oyun pětileté stipendium na léta 1986-1991. Nejdříve absolvovala jazykový kurz v Topoľčanech na Slovensku, kde mimo jiné byli i studenti z Vietnamu, Afriky, Rumunska nebo Maďarska. Vystudovala obuvnický obor, tři roky teorii a dva roky praxe v Baťových podnicích.
Ihned po studiu se Oyun vrátila zpět do Mongolska, kde pracovala jako sekretářka ve firmě svého švagra, která se zabývala inženýrskou geologií. Tento obor ji oslovil natolik, že vedle práce vystudovala vysokou školu lehkého průmyslu. Oyun od malička také miluje čtení. Její vášeň ke staré mongolštině jí pomohla k dvouměsíční stáži ve Výzkumném institutu o Čingischánovi v Číně. “Jela jsem do Číny, abych získala cestovatelský pas, protože jsem se chtěla vrátit na Slovensko,” vypráví Oyun. Na Slovenku jí ale nechtěli dát vstupní vízum.
Soudní tlumočnice
Oyun se v roce 1997 podařilo dostat se s i manželem a ročním synkem do České republiky. Díky výborné znalosti slovenštiny i mongolštiny ji v Bystřici nad Hostýnem zaměstnala cizinecká policie jako tlumočnici. Tamní mongolská komunita čítala totiž přes 100 lidí, se kterými se čeští úředníci potřebovali domluvit.
Po celých 16 let pracovala Oyun jako soudní tlumočnice pro Jihomoravský kraj, než v roce 2013 nastalo, dle jejích slov, tsunami, kdy její krajané emigrovali do západní a severní Evropy. Tudíž zakázky na soudní tlumočení zásadně ubyly.
Kurz asistenta pedagoga
“Naštěstí jsem při hledání práce narazila na webové stránky organizace META, kde zrovna nabízeli kurz Asistenta pedagoga ve třídě s individuálně integrovaným žákem. Přihlásila jsem se a prošla jsem výběrem,” vzpomíná nadšeně Oyun. Kurz trval 3 měsíce (říjen 2013 až leden 2014) a dohromady měl 120 hodin. Jejími spolužáky v kurzu byli cizinci z Rumunska, Maďarska, Ukrajiny, ale i Češi. Mnozí z nich byli učitelé nebo již měli za sebou zkušenosti ve školství.
Zkušení přednášející během kurzu vysvětlovali, co obnáší práce pedagogického pracovníka, co mají dnešní děti za problémy a jak jim pomoct. Oyun se v kurzu dozvěděla, jak porozumět duševně i tělesně hendikepovaným dětem. Také probírali, jak postupovat, když je ve třídě žák s odlišnou kulturou nebo jazykovou bariérou. “Všechno bylo krásně vysvětleno. Učili nás, jak vytvořit inkluzivní prostředí, jak vnímat to dítě, jak ho chápat, jak mu pomoci. Jsem moc vděčná, že jsem se mohla kurzu účastnit. Všechno, co jsem se tam naučila, jsem následně praktikovala i na vlastních dětech. A hlavně mi kurz dal pocit, že můžu být něčím užitečná,” vypráví Oyun.
Nejdůležitější role v životě
Po úspěšném absolvování kurzu začala Oyun působit v základní škole Jižní IV na Praze 4 jako asistentka pedagoga v přípravné třídě pro žáky s odkladem. META hradila škole po dobu 10 měsíců její plat. Společně s další asistentkou pedagoga, pocházející z Ukrajiny, pomáhla Oyun ve třídě s 14 dětmi, které dostaly odklad z různých důvodů. “Měli jsem tam děti s postižením, s Aspergus syndromem, ADHD, děti, které trpěly nemluvností, nevnímáním, také týrané děti z nefunkčních rodin,” popisuje Oyun, “Po pár měsících jsem asistovala i dalších 10 třídách, kde byly i děti z Bulharska, Číny, Sýrie, Ukrajiny, USA nebo Vietnamu.”
Dle Oyun slov, hodně jí v práci pomáhal mateřský instinkt. Děti jsou, podle ní, velmi všímavé a citlivé, ihned poznají, jestli to člověk dělá z lásky nebo ne. Oyun vnímala svoji práci jako poslání. “S dětmi jsem se sblížila rychle. Instinktivně si mě oblíbily. Měla jsem s nimi přátelský vztah. Cítila jsem, že některým nahrazuju maminku. To je vlastně moje největší a nejdůležitější role v životě – být maminkou, dát dětem základní vychování.”
V prosinci minulého roku musela Oyun opustit milovanou práci, protože ve škole došlo ke snížení počtu integrovaných dětí, a tudíž museli snížit počet asistentů pedagoga. V současné době chodí Oyun na různé rekvalifikační kurzy od marketingu přes počítače a doufá, že se jednou vrátí zpátky do školy k dětem, u kterých se cítila nejšťastněji.
Text vznikl díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců
Komentáře
Ještě tu nikdo nic nenapsal :(