Ve dnech 15. a 16. června se v Praze v Goethe institutu konala dvoudenní mezinárodní konference na téma Vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem: výzvy a inspirace. Akce se zúčastnilo přes 70 zástupců z různých oblastí. Mezi řečníky patřili zahraniční i čeští odborníci na dané téma. Program zahrnoval i odborné diskuze a workshopy, kde měli účastníci konference možnost pokládat přednášejícím otázky, které se nestihly probrat během přednášek.
Přednášky z prvního dne ve mně vyvolaly několik myšlenek, o které se vám chci v tomto článku podělit, jelikož je mi téma velmi blízké vzhledem k tomu, že jsem před 20 lety byla též žákem s odlišným jazykem. Rozdíl byl jen, že neexistovaly žádné organizace jako META, které by se touto problematikou zabývaly.
Manuál pro učitele žáků s odlišným mateřským jazykem
Ředitelka META, organizace podporující mladé cizince v ČR, Zuzana Vodňanská po úvodním přivítání představila novou publikaci METY – Komparace národních politik, ve které najdete porovnání českého systému s finským a saským ohledně vzdělávání dětí cizinců s odlišným mateřským jazykem. Tento pojem používáme místo pojmu žák cizinec, protože to, co z nich činí znevýhodněné žáky je jejich neznalost českého jazyka, tj. že čeština není jejich mateřský jazyk.
Publikace nabízí osm oblastí, na které by se český systém měl zaměřit a zlepšit, definuje výzvy a inspirace v oblasti vzdělávání žáků s odlišnou mateřštinou. Dosud nebyla vydána žádná podobná publikace, kterou by mohli pedagogové využívat při práci s dětmi s odlišným mateřským jazykem.
Z mého pohledu je to velmi přínosný materiál, který by mohl sloužit jako prvotní manuál ke všem aktivitám podporující vzdělávání žáků s jinou mateřštinou než je čeština. Bohužel za mých dob neexistovala žádná taková studia, která by nadefinovala problém a zároveň poukázala na možnosti řešení. Byla jsem na škole první a jedinou cizinkou, tudíž se se mnou musely učitelky a učitelé „vyrovnat“ sami bez pomoci odborníků.
S odstupem času hodnotím jejich i své snažení za velmi pozitivní. Způsob pokus-omyl, který jsme tehdy praktikovali, ale nemusí nutně vyhovovat ve všech případech. Já jsem měla štěstí, že můj tatínek byl překladatel, tudíž mi s češtinou denně pomáhal. Navíc jsem měla extrémně trpělivou a hodnou paní učitelku, které se mi snažila pomáhat i poté, co skončila vyučovací hodina. Ze začátku jsem totiž nerozuměla zadání úkolů a neměla jsem žádné asistenty pedagoga, jako mají dnešní školy, kam chodí hodně cizinců. Díky tomu, že jsem byla jediná cizinka, tak měli učitelé více času se mi věnovat i mimo výuku.
Finský systém s důrazem na mateřštinu
Prvním přednášejícím byla Med. Jenni Alisaari z Finska z Univerzity v Turku, která je učitelkou finštiny jako druhého jazyka. Seznámila nás s finským systémem, který se mi zdál o několik kroků napřed v porovnání s tím českým. Těžko říct, zda je to tím, že je Finsko celkově vyspělejší stát nebo tím, že mají s cizinci dlouhodobější zkušenosti.
Každopádně je vidět, že mají vše pod palcem. Ve Finsku je to totiž vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem z většiny podporován vládou – až 86%. Zbytek 14% financuje konkrétní obec nebo škola. Podle paní Alisaari je důležité se zaměřit i na mateřský jazyk. „Věříme, že dobrá znalost mateřského jazyka pomáhá při učení druhých jazyků“ , vysvětluje ve své přednášce. A já nemůžu než souhlasit.
Sice jsem do Čech přijela až v osmi letech, takže jsem vietnamsky uměla plynule, ale velmi brzo a rychle jsem ji zapomínala. Žila jsem s rodiči a doma jsme mluvili vietnamsky, ale můj slovník se hodně omezil. Snažila jsem se zapadnout do českého kolektivu a samou integrací jsem za rok skoro zapomněla vlastní jazyk. A byl to opravdový šok, když jsem v patnácti letěla do Vietnamu za rodinou a příbuznými, kterým jsem skoro nerozuměla. Cítila jsem strašnou ostudu a po návratu do Čech jsem hledala všelijaké možnosti, jak se pořádně naučit vietnamštinu. Bohužel jsem nic nenašla, a tak jsem se doma vzdělávala sama. V té době bych byla hodně vděčná za nějaké kurzy vietnamštiny.
Perfektní koordinace
Klára Horáčková, která se poslední rok věnovala komparaci českého a finského přístupu ke vzdělání žáků s odlišným mateřským jazykem, podtrhla skvělou koordinaci, kterou mají ve Finsku. Spočívá v aktivní síti propojených koordinátorů na všech úrovních – ministerstvo a národní rady, čtyř největších měst a jednotlivých škol. Díky této propracované síti dochází k pravidelnému předávání informací a zkušeností, setkávání odborníků s učiteli a metodickým setkáním, kde se pedagogové učí, jak přistupovat k žákům s odlišným mateřským jazykem. Paní Horáčková ještě doplňuje, že součástí tohoto flexibilního systému jsou i různé asociace zaměřená na organizace vzdělávacích aktivit pro učitele. Co se mi zdá, jako hodně pokrokové jsou specializované týmy, které působí přímo na školách.
„Oproti ČR se vícejazyčnost ve Finsku považuje za velký potenciál, ne jako znevýhodnění.“ Zdůrazňuje Horáčková. Z osobních zkušeností musím ale podotknout, že já jsem vietnamštinu vždy vnímala jako plus. A stejně tak na to pohlíželi mí učitelé, profesoři a nakonec i nynější zaměstnanci. Vždy jsem toho využívala, že vyrůstám v bilingválním prostředí. Ve škole mi šly jiné jazyky mnohem lépe a při hledání práce jsem díky tomu vyčnívala z davu. Já na vlastní kůži nikdy nenarazila na nikoho, pro koho by moji vícejazyčnost byla nevýhoda.
Chápu ale, že zakomponování mateřštiny do školského systému je náročný proces. A to nejen po finanční stránce. Musí se zajistit kvalitní vyučující, kteří ovládají oba jazyky. Není totiž nezvyklé, že děti vietnamských rodičů, které se narodily již v Čechách, neumí vietnamsky. Aby naučili své děti mateřský jazyk, rodiče je posílá každé léto do Vietnamu nebo jim platí soukromé hodiny. Sama jsem učila několik vietnamských děti vietnamštinu. Na to ale samozřejmě nemají prostředky všichni, takže jakákoli pomoc ze strany škol či jiných institucí je vřele vítána.
Významná role kompetenčních center pro jazykové vzdělání
Z přednášek Friederike Schulz a Uty Reichel, uznávaných odbornic ve svém oboru, z Kompetenčního centra pro jazykové vzdělání z Drážďan jsem se dozvěděla, že v Sasku to vzali skutečně za správný konec. Tam pokročili tak daleko, že jazykové vzdělávání je povinnou součástí každého předmětu. Dokonce se kvůli tomu vytvořili speciální role jazykových poradců, kteří pomáhají pedagogům s jazykovou složkou jejich předmětu.
Schulz a Reichel dále podrobně vysvětlily saský systém, který se skládá ze dvou rovin – koordinační a jazykovou. Na úrovni ministerstva školství působí jeden jediný koordinátor, který je v čele celého systému. Dalšími koordinátory jsou zaměstnanci saské vzdělávací agentury, kterou lze přirovnat k České školní inspekci.
Jeden koordinátor na úrovni ministerstva, který na vše dohlíží a který má rozhodující pravomoc. To se mi zdá velmi účinné, neboť se zamezuje byrokracii, roztříštění moci rozhodovat a tím zdržování všech schvalování. Zapojení České školní inspekce do procesu si myslím je také velmi účinné. V Čechách se tato instituce zabývá jen kontrolami ve školách, čímž si udržuje spíše negativní jméno.
I Česko potřebuje kompetenční centra pro jazyková vzdělání
Poslední přednášející dopolední části konference byla Petra Vávrová, která v rámci své komparace českého a saského systému vyzdvihla především roli Kompetenčních center pro jazyková vzdělání. Stejně jako paní Vávrová bych doporučila českému státu, aby podobná centra zřídila i tady. Přece jenom počet cizinců ve školách setrvale stoupá. A jestli je škola základ života, tak umět jazyk je základ integrace. Zejména má-li být pozitivní.
Podle mě by se v takových centrech měli soustředit na to, jak metodicky vyučovat, je-li ve třídě žák s odlišným mateřským jazykem. Dále by se měly otevírat kurzy češtiny pro cizince, ale také kurzy mateřských jazyků pro tyto žáky, které neovládají svoji mateřštinu. Také si myslím, že by bylo od věci, aby na tyto kurzy chodili čeští žáci, kteří mají ve třídě cizince. Myslím, že když už rozdílné kultury vedle sebe žijí, měly by se navzájem i obohacovat. Takto přejdeme nedorozumění a podpoříme tak vzájemnou toleranci.
Určitě je třeba koncentrovat odborníky na vzdělání žáků s odlišnou mateřštinou. Jednak proto, aby rodiče a děti cizinců věděli, kam se v případě potřeby obrátit. Jednak aby samotné školy, učitelé a jiné asociace, kteří se chtějí zaměřit na toto téma nějak koncepčněji, věděli, kde najít odborníky, kteří jim v tom pomůžou.
Odpolední program byl věnovaný workshopům vedené Med. Jenni Alisaari a Friederike Schulz a Uty Reichel. Med. Jenni Alisaari vedla workshop na téma: Jak podporovat čtení s porozuměním? Problematika čtení s porozuměním je aktuální, ukazuje se, že velké množství žáků (i dospělých) umí číst, ale často obsahu textu nerozumí a neumí ho propojit s poznatky, které už má. Nestačí se naučit číst, o textech je nutné se naučit i přemýšlet a porozumět jim. Je nasnadě, že učit se číst s porozuměním v češtině je pro žáky, u kterých to není jazyk mateřský, mnohem těžší než pro žáky české. A právě na toto téma byl zaměřen workshop. Představil základní aspekty týkající se čtení s porozuměním pro žáky s odlišným mateřským jazykem.
S odbornicemi z Německa Friederike Schulz a Uty Reichel se mohli účastníci konference zapojit na workshop s tématem: Saská podpora žákům s odlišným mateřským jazykem – diskuze se zaměstnankyněmi poradenských center pro začleňování žáků s odlišnou mateřštinou do vzdělávacího systému. Během workshopu byly představeny i pracovní materiály, které se využívají v Sasku. Jak plyne i z názvu, jednalo se spíše o diskusi než workshop. Jeho účastníci ji využili ke zjištění detailnějších informací a debatě o tom, co obě odbornice prezentovaly ve svých dopoledních příspěvcích.
Na stupních vítězů soutěže„Čeština je i můj jazyk“
Po workshopech následovalo vyhlášení tvůrčí a literární soutěže „Čeština je i můj jazyk“. META tuto soutěž ve spolupráci s nakladatelstvím Baobab. Soutěž byla určena pro žáky základních a středních škol.
Hlavním cílem soutěže bylo zamyslet se nad tím, co všechno musí nerodilí mluvčí zvládat při svém nástupu do nové školy v cizí zemi, a také nad rolí češtiny jako jazyka, kterým spolu lidé komunikují a dorozumívají se. Dohromady se do soutěže poslalo více než sto příspěvků, které hodnotila odborná porota ve dvou kolech.
Promiňte, nerozumím
První kategorie věnovaná jednotlivcům z 3. – 6. tříd základních škol bylo na téma Promiňte, nerozumím. První místo obsadil Benjamin Horváth, žák 5. třídy z Tábora. Jeho pohádku Japoneček v Praze hodnotila porota jako ráznou, kdy se text ničím nezdržoval, jde rovnou k věci a skvěle vystihuje pocity zmatku cizince v cizí zemi a v cizím jazyce.
Mně se tento text líbil, protože mi připomněl mé první dny v České republice. Díky této pohádce jsem se vrátila na chvilku do dětství, kdy jsme s maminkou přiletěly do Čech po roce odloučení od tatínka. Už v letadle jsem byla z češtiny hodně zmatená. Nerozuměla jsem, na co se mě ptají, když jsem si měla vybrat jídlo. Na letišti jsem nechápala, co mi říkají celníci a přes jejich zákaz vyletěla z letištního prostoru, abych mohla obejmout taťku, který na nás čekal v příletové hale. Dokázala jsem se perfektně vcítit do pocitů Japonečka od Benjamina, a to dokazuje věrohodnost textu, který byl psán velmi empatickým jazykem.
Na druhém místě v 1. kategorii se umístila pohádka Terezy Polákové a třetí místo obsadila se svým komiksem Gabriela Poláková. O 4. až 10. Místo se podělili následující žáci – Ljuba Matveeva (pohádka), Eliška Vaňkátová (báseň), Jan Lukavský (pohádka), Wiktor Macura (komiks), Klára Vavřičková (pohádka), Polina Popova (pohádka), Karolína Pospíšilová (pohádka).
Ztraceno v překladu
Druhé kategorie s tématem Ztraceno v překladu se zúčastnili žákům 7. tříd ZŠ – 4. ročníků středních škol. Ze všech došlých příspěvků se porotě nejvíc líbila esej Komu chleba jíš od Adama Vališe, kterou ocenila odborná porota za vyjadřovací schopnosti, literární nadhled, smysl pro humor. Autor se v textu nebere příliš vážně, přestože se dotýkal vážných témat.
Mně se tato esej ze všech soutěžních prací líbila úplně nejvíce. Autor mě překvapil svojí bujnou fantazií, kterou v eseji projevil. V textu se autor zamýšlí nad možností mít zpěv jako platící měnu. Nejvíce mě pobavily otázky typu „A když bude 50% sleva, bude moct člověk zazpívat jen půlku písničky?“ nebo „…je snad k zaplacení tak velkého obchodu rovnou třeba obstarat sbor?“. Všechno to zní jako pohádka, ale kdo ví. Vždyť před pár lety se bitcoiny platit taky ještě nedalo.
Druhou příčku obsadila se svojí povídkou Anežka Švarcová a hned za ní se umístila Eliška Špačková.Na 4. až 10. místo se umístili následující Veronika Hnízdová (esej), Barbora Lipnerová (povídka), Lucie Rybková (povídka), Suchitra Gurung (esej), Jakub Strnad (povídka), Aleksandra Dovgych (povídka), Frederic Boualay (povídka).
Planeta škola
Hlavní cenu 3. kategorie na téma Planeta škola si odnesla skupina žáků ze základní školy Radotín za video o svém spolužákovi Murun Oyuntugs, který k nim do třídy přišel z Mongolska. Speciální cenu META dostala Anna Ackerman za zpracování komiksu o býkovi. Slavnostní vyhlášení soutěže v Goethově institutu bylo zakončené společnou fotkou všech výherců s moderátory akce.
Bylo příjemné vidět, že se do soutěže zapojily i čeští žáci. Je to známka dnešní multikulturní společnosti, kde najdete už téměř v každé škole žáky nebo studenty, kteří se v Čechách sice nenarodili, ale za pomoci svých spolužáků a učitelů se do českého prostředí čím dál více integrují.
Takovéto soutěže a podobné akce, podle mého názory, velmi přispívají k vzájemné toleranci a porozumění. Nutí to žáky zamýšlet se nad všemi úskalími, kterými si musí projít cizinec, který žije v cizí zemi a vzdělává se v cizím jazyce. Jelikož už máme za sebou tři úspěšné ročníky, připravuji nyní s organizací META vydat sborník, který bude shromažďovat nejzajímavější příspěvky ze všech ročníků.
Konference se konala pod záštitou PhDr. Marcela Chládka, MBA, ministra školství, mládeže a tělovýchovy a za laskavé podpory Goetheho institutu. Reportáž vznikla díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců.
Komentáře
Ještě tu nikdo nic nenapsal :(