Říká se, že svět je nejkrásnější z koňského sedla. Já ale tvrdím, že nádheru panenské přírody středního Vietnamu zažijete jedině na motorce.

EASYRIDERS Z DA NANG

Minulý rok v září jsme s Jakubem strávili čtyři týdny objevováním krás mé rodné země. Chtěli jsme se vydat prozkoumat kus Vietnamu i na motorce. Nicméně já sotva uřídím auto a mému snoubenci zas trošinku chybí balanc. Rozhodli jsme se tedy motorky pronajmout i s řidiči. Před odletem jsme narazili na videa Because we camp. Jde o pár Američanů Campovi, kteří cestují po světě a natáčí ze svých cest videa, kde projeli centrální Vietnam s Uyen, který si říká Easyrider a provází turisty na motorce již přes 20 let.

Narodila jsem se v Hanoji, hlavním městě Vietnamu, kde je soustředěná politická moc, jež drží pevně v rukou komunistická strana. Chodila jsem tam do první třídy a dodnes si pamatuji, jak jsme se učili recitovat Ho Chi Minhovy básně a pravidelně si o hodinách četli jeho pohádky.

Ho Chi Minh, „ten, kdo osvětluje cestu“ byl vietnamský politik, vůdce boje za národní osvobození. Pro Vietnamce (zejména ze severu) je strýček Ho něco jako otec vlasti. Většina má na oltáři jeho fotku a modlí se k němu při každé významnější příležitosti. Je považován za vůdce osvobození Vietnamu od francouzské nadvlády a nastolení socialistického režimu v Severním Vietnamu i represi proti odpůrcům nezávislosti a socialismu. Lid si získal i skromným stylem života a uměleckými díly, ve kterých zdůrazňoval potřebu spojení sil a nutnost se dělit s okolím.

POZOR, FRČÍME!

Program byl bohatý, a tak jsme druhý den vyrazili už v osm hodin ráno. Da Nang jsme opouštěli jízdou podél pobřeží. Po návštěvě chrámu Lady Buddhy na okraji města jsme zastavili v rybářské vesničce, kde stála na pláži velká loď. Podle Uyenova vyprávění byla loď postavena jako oltář na počest zdejších rybářů, kteří před lety zahynuli na moři. Kvůli špatnému předpovědi počasí se nestihli vrátit na břeh, utonuli, a jejich těla se nikdy nenašla. Ve vesnici po nich zůstaly ovdovělé ženy, a proto se vesnici začala říkat Vdovská.

Po tragédii dostaly vdovy od vlády peníze. Z Da Nang začalo do vesnice proudit davy ženichů, kteří si chtěli vzít vdovy za ženy. Nicméně v té době také obrovsky narostl počet sebevražd. Muži se sem totiž chtěli přiženit jen ze zcela zištných důvod. A jakmile se dostali k penězům, vdovy bezohledně opustili.

Když jsme nabrali dech, pokračovali jsme po klikatých cestách hustě porostlým pralesem, které vystupovaly čím dál výš, až jsme dojeli na kopec, který už na první pohled působil hodně ponurou atmosférou. Ještě aby ne, když se jednalo o bývalé vojenské středisko. Postavili ho Francouzi za dob kolonizace, kdy okupovali celou Indočínu (Vietnam, Laos, Kambodža) od roku 1887 se souhlasem prodemokratického jižního Vietnamu.

Poté, co Francouze porazil Vietcong (vojska komunistického severního Vietnamu) v roce 1954 v bitvě u Dien Bien Phu, správu střediska převzali Američané. Ti do Vietnamu vstoupili v roce hned v roce 1955 a odešli až po 20 letech, když v roce 1975 skončil konflikt známý jako vietnamská válka. Dnes se z těchto pevností stala historická památka, na které jsou dosud vidět četné dírky po kulkách. Docela děsivý pohled. Zvlášť když jsem si představovala, že se procházím na místech, kde umírali lidé.

Po krátkém výletu do vietnamské historie jsme pokračovali směrem k vodopádům, které rozhodně nepatří mezi hlavní turistické destinace. Nacházel se totiž hluboko v lesích a nebyla tam ani noha. Koupali jsme se v křišťálové vodě sami, mezitímco Uyen a Anh hlídali motorky i všechny naše věci. Nutno podotknout, že jsme si u nich museli nechat i doklady a peněženky. Trochu jsme se toho zdráhali, ale naštěstí naši důvěru nezklamali. Vše pečlivě hlídali a ničeho se nedotkli.

Blbli jsme u vodopádu, až nám zvarhantěly prsty. Osvěžení a nasátí energií jsme nasedli znova do sedla a skrz klikaté cesty uprostřed zarostlé divočiny jsme frčeli směrem k čajovým plantážím. Byly trochu nižší než v jiných krajích. Zdejší pole totiž nevynikají rozsáhlými čajovníky. Spíš tu se tu pěstují kávovníky nebo skořicové sady.

Pořád stoupáme výš. Musím se zhluboka nadechnout a zadržet dech, aby my slehly ušní bubínky. Rozdíl v nadmořské výšce je už poměrně značný. Zastavujeme se v malé vesničce, kde nám Uyenův známý ukazuje, jak se vaří domácí rýžovice. Rýže se vaří ve velkém hrnci a stoupající pára je zachycena malou trubkou, která vede do plechového válce, kde alkohol pomalu kvasí. Na první pohled nic
komplikovaného. Ale upřímně nevím, jestli bych si to riskla pít. Na můj dotaz, zda tu všichni stále dobře vidí, pan domácí nechápavě zíral.

Jen co jsme se dostali z dostatečné dálky, aby se nám vůně rýžovice vypařila z nosových dírek, začalo prudce pršet. A to jako že fakt prudce. Počasí ve Vietnamu je jak emočně flexibilní ženská během
mensesu. Obloha je azurově modrá, slunce pálí, a do toho začne z ničeho nic šílená bouřka připomínají konec světa.

Nicméně jsme dojeli až do cíle vysokohorské vesnice Prao, která je domovem etnické menšiny Co Tu, která je jednou z 54 menšin oficiálně uznávané Vietnamem. Ubytovali jsme se v pokoji s překrásným výhledem na hory. Jediné co jsme ani trochu neuvítali, byli naši spolunocníci v podobě švábů a ještěrek.

K večeři nám majitelky hostelu připravily naprosto famózní kulinářský zážitek. Ochutnali jsme smažené horské slepice na citrónu, hovězí na grilu, sojový sýr s rajčaty a orestovanou zeleninu na česneku. Maso tu chutnalo mnohem sladčeji a měkčeji než obvykle. Asi je to tím, že tu zdejší zvířata můžou volně běhat po lesích.

NÁRODNOSTNÍ MENŠINA CO TU A JEJICH DĚSIVÉ ZVYKY

Druhý den jsme vyrazili opět brzy ráno, abychom jako první navštívili vesnici, kde žijí obyvatelé Co Tu dle vlastních tradic a zvyků. Ve dne zůstávají ve vesnici jen muži a malé děti. Chlapi tu jen tak celý den lelkují, chodí do hlavního domu stojící na vysokých trámech, kde se pořádají všechny důležité společenské události. Společně tady popíjí, klábosí nebo hrají karty.

Mezitím jejich ženy vstávají již za rozednění, aby šly prodávat na trh. Pak jdou do lesů, aby obstarávaly svá políčka. Večer se vrací, aby uvařily večeři a poklidily. Prý tu není úplně neobvyklé, že tu chlapi po celodenním chlastání vlastní ženy znásilňují. A když jim nejsou po vůli, tak tu lítají i facky a občas to zajde tak daleko, že musí zasáhnout samotný vůdce vesnice, kterým je obvykle nejstarší muž klanu.

Ženy menšiny Co Tu jsou velmi pracovité a nejsou zvyklé na pohodlí. Byla jsem brzo ráno navštívit trh, kde prodávaly jak Vietnamky, tak i Co Tu ženy. Zatímco Vietnamky měly stánky pod střechou se stolem a židlemi, Co Tu prodavačky dřepěly na zemi, kde měly zboží vystavené. Prodávaly většinou, co jejich zahrádka dala – lesní plody, banány, zeleninu a oříšky. Za těch pár dongu si pak koupily od Vietnamek maso, nudle a koření. Rýži totiž vypěstují samy.

Členové Co Tu se dají celkem lehce poznat od Vietnamců. Jsou mnohem menšího vzrůstu a nosí tradiční oděv v černo – červených barvách. Ženské jsem viděla zásadně v sukních, které si samy pletou. Narozdíl od H´mong (což je největší vietnamská etnická menšina žijící například v Sapě) jsou jejich kroje mnohem méně barevné.

Domy nebyly nijak zamčené, některé ani neměly dveře. Nebylo tedy těžké nahlédnout nenápadně dovnitř jejich obydlí. Žasla jsem, jak žili všichni jen v jedné místnosti. Žádné oddělené pokoje. Jen postele po okraji a uprostřed cosi jako kuchyň. No jestli tu jsou v něčem oproti zbytku společnosti napřed, bude to sexuální výchova.

Co se týče toalet, tak jsou velmi ekologičtí. Prý si v lese každá rodina udělá hlubokou díru, kam se chodí ulevovat. A když se díra naplní, jednoduše ji zasypou půdou a vyhrabou si další. Nechtěla bych vidět, jak to dělají opilí chlapi v noci, kdy nesvítí měsíc.

Přestože se negramotnost zde snižuje, některé zvyky se tu dosud bedlivě udržují. Jak tu žijí všichni spolu v jedné vísce, tak se tu lidé berou mezi sebou. Není tedy divu, že se čím dál častěji rodí postižené děti.

Za vesnicí jsem si podél cesty všimla několik zajímavých staveb, které připomínali malé náhrobky. Uyen bezprostředně zastavil a povyprávěl nám o náboženských zvycích Co Tu. Přiznám se, hrůzou mi přitom naskočila husí kůže. Členové menšiny Co Tu se nepohřbívají do země, nýbrž do menšího altánku. Ten se vyrábí z kmene stromů, který se vydloube a nechá zaschnout. Pak se do něho vkládá mrtvé tělo zesnulého. Dříve byla spolu se zemřelým pohřbená i jeho manželka, aby bylo se o něho řádně postarala i na onom světě. A to i přesto, že je zcela zdravá a živá! Naštěstí se dnes takové praktiky už nevykonávají.

Znáte ten pocit, když se hrozně těšíte, až znova navštívíte místo, které je vašemu srdci nejbližší? Místo, kde máte schované jedny z nejkrásnějších vzpomínek na dětství. Místo, kam se v hlavě vracíte pokaždé, když se vám stýská po rodině a vlasti. Pro mě je takovým místem Thanh Hóa. Snad žádné místo na světě ve mně nevzbuzuje tolik nostalgie jako město, odkud pochází můj tatínek.

Těším se, …

• … až budu brázdit rýžová pole na kole
• … až uvidím zelené louky, kde se pasou buvoli

• … až si přes polední siestu pověsím mezi palmami houpací síť a budu si číst vietnamské pohádky, které mi čítávala babička, když jsem byla malá
• … až budeme trhat kokosy z vlastní zahrady
• … až budu jíst papáju, pomelo, banány i mandarinky přímo ze stromu
• … až budu v noci pozorovat hvězdy a poslouchat asijské cvrčky a cikády
• … až ucítím vůni rýže z každé domácnost

• … až budu hrát tá lả (typická vietnamská karetní hra) s celou rodinou na dvorku
• … až v kartách jednou konečně vyhraju, abych mohla někomu přes celý obličej namalovat černé čáry (barva se získává zespod hrnců)

• … až budu jíst k snídani čerstvé rýžové nudle koupené od podomních prodejců
• … až si k těm nudlím zamíchám pravou nefalšovanou omáčku z ústřic, která smrdí až do Hanoje
• … až si budu se sestřenkami a bratranci zpívat karaoke
• … až budu všem vyprávět o svém životě v Evropě
• … až jim budu pouštět videa Karla Gotta, Hany Zagorové a dalších českých popstar

• … až budu na trhu shánět ingredience na bramborový salát a řízek a budu se snažit ukuchtit českou večeři pro 20 lidí
• … až zase pojedu na gastrovýlet se sestřenkami a ochutnávat delikatesy našeho kraje
• … až zase budu o půlnoci hledat náš turecký záchod, abych porcelánovému bohu vrátila všechny ty delikatesy v tekuté formě, protože můj evropský žaludek holt nesnese za jeden večer zpracovat krevetové palačinky, nakládané uzené vepřové, rýžové palačinky, zmrzlinové jogurty a koktejly všech chutí a barev
• … až mě zase budou nutit jíst psí maso, které se podává jen při speciálních událostech jako je například den úmrtí našeho dědy
• … až si zase budu muset nenápadně s miskou odběhnout, abych to psí maso někomu střelila, aniž by si toho někdo všiml a neurazil se

• … až si opět prohlédnu staré fotky z rodinného alba, která máme uchovaná v domě, kde bydlela babička
• … až si u sousedů pohladím vietnamské koně, co vypadají jako zakrslí poníci
• … až budu se strejdou pátrat po hrobu dědečka a modlit se, že neklečíme u cizího
• … až celé odpoledne budu chodit po příbuzných a budu se snažit zapamatovat si jejich jména

• … až se sejde naše rodina o zhruba 50 lidech a budeme jíst v sedě na dvorku
• … až strejdům přivezu z Evropy drahé koňaky a oni to budou míchat s ledem nebo kolou, případně to ani nedopijou a vyndají si vlastní domácí rýžové víno
• … až budou všichni strejdové hromadně zpívat opilé balady, přestože si každý dal maximálně 2 panáky
• … až letos Kuba všechny mé strejdy ožere

• … až si prohlédnu všechny obrazy, které nově namaloval můj nejoblíbenější strejda
• … až se bude stejný strejda pokoušet s Kubou mluvit česky
• … až budu všem vysvětlovat, v čem spočívá práce copywritera
• … až se na mě přisajou pijavice, až budu po kolena v rýžových polích za účelem pomoci rodině s letošní úrodou

• … až Kuba všechny mé příbuzné pozdraví vietnamsky a bude to znamenat pes, kočka nebo záchod
• … až pojedu k moři, 17 km od naší vesnice, u kterého jsem strávila všechny letní prázdniny, když jsem žila ve Vietnamu

Dlouho jsem se nevěnovala tématu „banánových dětí“ – tedy mladých lidí vietnamského původu žijících v Česku i celé Evropě. Přiznám se, že to bylo na jednu stranu erasmácké opojení (studuju nyní ve Francii), ale též únava z boomu, který jsem použitím těchto slov vyvolala. Ale když se ohlédnu zpátky na svůj rok ve Štrasburku, nedá mi to se k tomuto tématu nevracet.

O Francouzích se říká, že jsou vlastenci. Možná jsem se od nich – s přispěním studijního programu Erasmus – tak trochu nakazila.

V diskuzi pod minulým blogem jedna čtenářka poznamenala, že tyhle zahraniční studijní pobyty mohou vést k vlastenectví. Myslela tím zejména české studenty, mě ale napadlo spíš: jsou mladí Vietnamci žijící v Česku více vlastenečtí než ti ve Francii?

Samozřejmě je situacie v každé zemi jiná, nedá se to generalizovat, možná se to liší i dle krajů v jednotlivé zemi… V Čechách znám Vietnamce, kteří v Čechách buď studují, pracují nebo obojí najednou, ale i ty, kteří sem přijeli z úplně jiných důvodů. Zatímco zde ve Štrasburku znám převážně jen studenty nebo absolventy zdejších univerzit.

Nicméně jistý rozdíl jsem vycítila, zřejmě nejvíc na oslavách Nového lunárního roku, kam mě vzali mí místní vietnamští přátelé. Byla jsem docela překvapená, že počet mých krajanů se rovnal počtu cizinců. Všichni se bavili se všemi, jelikož neexistovala téměř žádná jazyková bariéra.

Mé pozorování a úžas nad dokonalou integrací vyrušila až jedna vietnamská slečna, která se mi snažila prodat los do tomboly. Promluvila na mě francouzsky, i když viděla, že jsem její krajanka. I na můj pozdrav ve vietnamštině reagovala francouzsky. Prostě se nechtěla bavit naší mateřštinou.

Je pravda, že se tohle v Čechách stát také může, jsme zvyklí mluvit česky a zejména mladší ročníky jsou „líní“ mluvit vietnamsky. Ale po mém krátkém výzkumu jsem zjistila, že většina zdejších, tedy francouzských Vietnamců si myslí, že nemají důvod učit se vietnamsky, neboť francouzština je světový jazyk a pro ně je lepší věnovat čas dalším světovým jazykům. Mimochodem znám i Čechy, kteří tvrdí, že nemají rádi své rodiče, jelikož jsou Češi a ne Angličani, Němci či Francouzi, to by se aspoň nemuseli dřít se s dalším světovým jazykem.

Dalším důležitým faktem a důvodem, proč se mladí Vietnamo-Francouzi nezajímají o svůj původ, neznají vietnamské zvyky a tradice, je podle mých zkušeností výchova rodičů. Velká část z nich přijela do Francie z politických důvodu a nechtějí, aby jejich děti znaly komunistické praktiky a ideologii, a proto je vychovávají s ignorací k vlastním tradicím a zvykům.

Nechci příliš zobecňovat, ale z mého hlediska mladá generace Vietnamců v Čechách je o něco více vlastenecká než ta zdejší, tedy francouzská. Možná je to tím, že nás rodiče vychovávají jinak, možná protože čeština (díkybohu) nepatří mezi světové jazyky. Je to ale i tím, že se mladí Vietnamci ve Francii snaží příliš přizpůsobit se zdejším zvykům na úkor naprosté ztráty těch vlastních?

Moc dobře si vzpomínám, že jsem během puberty neustále slýchala od rodičů, jak je zbytečné umět několik cizích jazyků, když ani mateřštinou se pořádně nedomluvím. U nás doma se nesmělo mluvit jinak než vietnamsky a v době vysílání vietnamského televizního kanálu se nekoukalo na nic jiného. Pamatuji si, jak jsem nesnášela ty poučky o tom, že je vietnamština pro mě důležitá a že je velká chyba, pokud nebudu umět vietnamsky a znát naše zvyky a tradice.

Vyrůstala jsem prakticky jen mezi Čechy a vietnamštinu jsem k životu nepotřebovala. Jednoduše řečeno maloměšťačka, která měla hodně zúžený pohled na svět, jelikož neměla porovnání. Až teprve studium v Praze a hlavně tenhle rok na Erasmu ve Francii mi rozšířilo obzory.

Je přece jedno jestli vaše mateřština patří či nepatří mezi světové jazyky nebo jak je důležitá pro vaši kariéru. Jde o pocit, že když vstoupíte na půdu svých předků, cítíte ten tlak u srdce a tu nepopsatelnou radost, že někam patříte. Jde o to, abyste nemuseli při hovoru s příbuznými používat slovník či překladatele, abyste se nemuseli za sebe stydět, že jste sice Vietnamci, ale o vietnamských tradicích a zvycích nemáte ani ponětí.

Naše generace mladých českých Vietnamců je hodně jinak vychovaná, mnoho věcí vidíme úplně jinak než naši rodiče. A proto možná těžko souhlasíme s ideologií a stylem života ve Vietnamu. Některým se možná zdá Vietnam zaostalý, nekulturní, v porovnání s Evropou zkorumpovaný. Což, myslím, ještě není důvod před svou zemí zavírat oči a raději o ní nic nevědět.

Netvrdím, že metody mých rodičů jsou nejúčinnější, ale jsem jim vděčná, že drží nade mnou a sestřinou vlasteneckou výchovou pevnou ruku. Musím však přiznat, že až v přímé konfrontaci s ostatními lidmi ve „velkým světě“, díky přátelství s lidmi z různých koutů světa a bezesporu i díky klubu Ha Noi (klubem přátel Vietnamu v ČR) jsem se začala učit vietnamsky a poznávat svou vlast ze srdce, a ne pouze z donucení.