Je čas se vrátit ke svým kořenům – akademikům. Udělám si doktorát na téma Banánové děti v ČR a ve Francii. Budu to psát česky, nebo anglicky. Pak si to SAMA přeložím do vietnamštiny a francouzštiny. Těš se, vykojený mozku.
S láskou mávám marketing komunitě, reklamkám a firemním blogům. Moje žluté srdce vám bude navždy neskonale vděčné za šanci změnit kariéru v roce 2015.
Z korpopičky (neboli korporátní krysy), co jezdila na služebky do Paříže, Düsseldorfu atd, aby poslouchala bzzz bzzz o IT a technologii, jsem konečně mohla psát, vymýšlet šílenosti a být placená za své hobby. Díky cool projektům jsem procestovala celé Česko a kus světa.
Nebyla to ovšem od začátku procházka po ordinaci v růžové zahradě, ale celý život je jako růže, že. Bez trn se totiž nedá doopravdy žít a prožívat.
O velké depresi, krizi kreativity a finálním vyhořením z té radikální změny se dočtete v mé prvotině Banánové dítě (Vietnamka v české džungli). Celá cesta s happyendem byla napsaná tak, jak mi to moje šikmopohledy zpátky do minulosti dovolily. Protože SVOBODA ve vlastní hlavě je to nejdůležitější, když se chcete smát upřímně.
Získala jsem za tu dobu v marketingu jako freelance copywriter (psala jsem texty v papírové i digitální podobě) hromadu zkušeností i materiálů pro svoji 1. knihu. Potkala jsem mnoho dobrých lidí se srdcem na pravém místě, ať už bylo jejich srdce bílé, banánové, černé, snědé, nebo zelené (z nadměrné konzumace trávy :)).
Vždycky jsem si přála být součástí změny vzdělávacího systému v ČR, aby naše Izinka nemusela utíkat do zahraničí za lepšími školami jako kdysi já. Aby nemusela dělat přijímačky typu A B C. Aby měla kritické myšlení. Aby se celý život nebála ptát Proč. Aby na mě byla hrdá. Aby žila ve své hlavě svobodně.
Tak to zkusím takhle. Třeba to vyjde. Ano, tvrdila jsem všem, že už žádná kniha nikdy nebude. Tady vidíte, jak umím pěkně kecat.
Před 10 lety jsem začala blogovat tady na Aktuálně.cz, protože se mi zabila 1. a taky poslední vietnamská láska. Bylo nám oběma hořkosladkých 18 let.
Chystala jsem se ho konečně zeptat, zda bychom nezkusili spolu chodit, když mě naposled tak hezky provedl tím Petřínem, Lucernou a Národní knihovnou v Praze. Týden předtím náhle vyhasl jeho život, nikdo to nečekal.
Další knihy budu psát hlavně pro svoji polomáčenou dceru. Ne O ní (to by mohla pak mít pěkný trauma a třeba by mi to ani neodpustila), ale PRO ni.
P.S. Rozhodnutí o této životní změně jsem udělala na výročí 83. narozenin Václava Havla. Pane prezidente, touto novou životní dráhou Vám přeju všechno nej do nebe a DĚKUJU, ŽE MŮŽU!!!
V osmi letech jsem se ze dne na den odstěhovala z dvoumilionové Hanoje do třítisícové Třemošnice, malebného městečka v samotném srdci Železných hor. Jediná šikmooká cizinka, jediná žlutá mezi bělochy ve sněhu.
Všichni mě tam znali a měli vesměs moc rádi. Jen já jsem měla jejich pozornosti někdy až moc a toužila vždy utéct do velkého světa. Neměla jsem ráda ten svůj život pod drobnohledem.
Doma mi furt říkali, ať dělám, co dělám, hlavně abych nedělala rodině ostudu. Připomínali mi takřka na každém kroku, abych Vietnamcům v Čechách nekazila už tak dost pošramocenou pověst. Když jsi už na první pohled jiná, musíš být lepší než průměr, tloukli mi do hlavy i cizí krajané. To by v pubertě štvalo snad každého, ne?
Chtěla jsem proto vypadnout z Třemošnice co nejdál. Proč taky zůstávat, když mi do toho všeho ještě zakázali pít alkohol, kouřit a chodit s bílýma klukama? Opravdu jsem měla ještě v 15 letech zaracha za rande s bělochem 🙂 A nejsmutnější je fakt, že je to ve vietnamských rodinách běžná praxe i v dnešní době.
Z maloměstského života jsem utekla ihned po maturitě. Později mi ale byla malá už i stověžatá Praha. K našim jsem jezdila velmi často a pravidelně, ale za práh našeho domu by mě tehdy našel málokdo. Veškerá přátelství časem vychladla a pomalu mizela nenávratně v dáli.
Až po několika letech cestování po celém světě a zejména po narození dcerky si čím dál víc vážím každého návratu ke svým bílým kořenům – tedy k mým Třemošňákům, kteří mi rozumí a asi i vždy rozuměli. Jen já jsem si to přes všechny své krize identity odmítala připustit.
Dnes jsem vděčná za každé setkání se starými kamarády, kteří nepochází z mé pražské sociální bubliny. Neznají hastagy, ani mileniály. Nejedí avokádové tousty nebo chia pudinky. Nepijí flat-white, ani gluten-free matcha latté.
O víkendech nepoužívají mobily a není to pro ně svátek. Na výletech se spoléhají na vlastni intuici, případně kompas, a ne na Google maps. Nečekaji na fronty, když vyjde nový iPhone. Neřeší co-working, lajky, hejty, timeshity.
Teď se do Třemošnice vracím nejen za rodiči, ale i za svým dětstvím, které bych přála každému banánovému dítku.
Jsem banánové dítě žijící v české džungli. A tolik se bojím, že bych na to mohla někdy zapomenout, až jsem musela napsat knihu.
Knihu jsem psala přesně rok. Bylo to jedno z nejlepších obdobích mého života, a místy noční můra zároveň. Zopákla bych si to? Nejsem si jistá. Kolikrát jsem to chtěla vzdát? Nedopočítám se. Stojí ten výsledek za to? Pro mě osobně je to mé životní dílo.
Moje vietnamské jméno sice znamená Slunečnice a považuji se za pozitivního člověka. U mé knihy se však nebudete jen smát. Samozřejmě doufám, že jsem napsala svěží, nekonvenční a především zábavnou knihu, co čtenáře nedostane do deprese hned v úvodu.
Nicméně, život je barevný, a tak ve snaze být otevřená a upřímná sama k sobě, se v knize nevyhýbám ani tématům jako vlastní deprese, smrt blízkých, nebo pády na držku během změny kariéry atd. Protože i to všechno patří do mého života mezi Asií a Evropou.
Celá kniha je ale především o mém hledání/nalezení svobody – ve vztazích, v práci, a hlavně v mysli, ve vlastní hlavě. Některé příběhy jsou doplněné o pohledy mého českého muže, který rád říká věci naplno, tudíž ani v mé knize nechodí okolo horké kaše.
Tady máte 7 lekcí, jež jsem si z celého pokusu o profesionální spisovatelštinu odnesla:
1. Když to nevyjde napoprvé, nevzdávej to
Nápad napsat knihu mi původně vnuknul bývalý správce blogů na Aktuálně.cz (pan Stejskal) na začátku roku 2015. V době, kdy já poprvé v životě dostala padáka a on odcházel z Aktuálně, ho požádali v Albatrosu o tipy na nové autory. Navrhnul mimo jiné i mě a já v tehdejší bláznivé euforii na tu příležitost kývla. Koneckonců zrovna jsem vyměnila kancelářskou práci za psaní, tak proč bych nezkusila dráhu spisovatelky?
Naštěstí jsme se ani nedopracovali ke smlouvě, protože jsem velmi záhy upadla do největší deprese svého života. Neměla jsem pořádný nápad, koncept, nic. Moje studna nápadů vyschla dřív, než tam vůbec nějaká voda stačila dotéct. Tak jsem nechala sen o knize spát.
Až v srpnu 2016 jsem se rozhodla sama oslovit pár vydavatelství v Čechách, když už jsem se cítila skutečně zralá na to, aby kvůli mně umřely stromy. Největší rozdíl vidím v tom, že jsem při prvním pokusu o knihu ještě sama hledala cestu ke psaní, k životu na volné noze a k sobě samé. Zatímco napodruhé jsem si mnohé ujasnila a cítila jsem, že už mám světu doopravdy co sdělit.
2. Než začneš oslovovat různá vydavatelství, aspoň si je krátce prostuduj
Ten večer, kdy jsem se rozhodla, že zkontaktuju pár vydavatelství v Čechách, si pamatuju celkem živě. Napsala jsem univerzální e-mail s popisem konceptu knihy, který jsem rozeslala všem vydavatelstvím, o nichž mi Google řekl, že cosi vydávají. Ani jsem neřešila, jestli se specializují na beletrii, biografie, odborné knihy apod. Nezkoumala jsem ani, jaké publikace jim již vyšly a jak kvalitní marketing k nim dělají. Prostě jé, hele, e-mail, šup ho sem, copy paste a poslat. No prostě trapas.
3.Při výběru vydavatele dej na instinkt
Ozvala se mi většina vydavatelů, kterým jsem napsala. Někteří odepsali dokonce hned druhý den. S pár z nich jsem se sešla v Praze. Z některých e-mailů jsem už rovnou cítila, že ta spolupráce by nebyla dobrá. Z Bizbooks od Albatros Media se mi ozvala Hanka Hozová a jako jediná rovnou přes telefon (žádný mail), přes který mi přišla hrozně nadšená. Takže i přes tu nevýhodu, že jsem měla vydavatelku až v Brně, jsem do toho šla, protože mi ze všech sedla nejvíce. Lepší vydavatelku jsem si vážně nemohla vysnit. I díky jejím radám a nekonečné trpělivosti jsem knihu dotáhla do konce v této formě.
4. Když tě psaní knihy od začátku nebaví, změň koncept
Začala jsem psát s tím, že to nebude zcela autobiografie, ale spíš polo-beletrie. Něco bude vycházet ze skutečných událostí, ať už z mého života, nebo ze života lidí, který osobně znám. Někde něco poupravím či zcela vymyslím, abych někomu zbytečně neublížila.
Vyprávěla jsem vše chronologicky jako jeden příběh. Strávila jsem nad tím skoro tři měsíc. Podvědomě jsem tušila, že je to balast, který by nikdo nečetl ani pod vlivem levného chlastu. A hlavně jsem já sama z toho psaní neměla vůbec radost. Prostě tomu chyběla ta správná šťáva.
Nakonec jsme se s Hankou shodly na tom, že mi bude víc sedět soubor krátkých příběhů/povídek, ve kterých proberu nejdůležitější témata, skrz která se zamyslím nad svým žlutobílým životem. Během změny konceptu jsem si totiž uvědomila, že to píšu hlavně pro sebe, tudíž je mi srdečně jedno, jestli někoho naštvu.
Takže je z toho nakonec 100 % autobiografie ve 20 příbězích, kde se všechny události staly (teda aspoň tak jak si to pamatuju) a všechny postavy doopravdy existují. Není to knižní vydání mých blogů!
Předem upozorňuji, že se v knize neberu moc vážně. Snažím se vyprávět s nadhledem, což bývá místy dost kontroverzní. Koneckonců máme v rodině Čechy, Vietnamce, Židy, Romy, Ostraváky a knihu mi ilustruje Slovenka. Už jenom ten černoch nám tam chybí. Tak kdo by si mohl být politicky nekorektní, když ne naše rodina?
5. Když tě psaní knihy stále nebaví, zkus to vzdát
Nejsilnější impuls k napsaní knihy mi dal zpočátku můj táta. Byli jsme spolu na zahradě a grilovali maso, když jsme si povídali o mé nové kariéře textaře na volné noze. Radikální změna korporátní krysy v kreativce byla pro mé rodiče celkem nepochopitelná. „Až napíšeš knihu, to tě teprve budu považovat za opravdového umělce,“ říká mi s úsměvem taťka. A tak mě na začátku k psaní hnala hlavně externí motivace, kdy jsem chtěla dokázat taťkovi, že na to mám. Že jsem největší umělec naší rodiny.
Také mě v jednu chvíli hrozně namotivoval Ladislav Zibura, jehož cestovatelské stand-upy a knihy žeru a s kterým mě spojuje podobný humor a společná vydavatelka. „Poslední dobou se nám to soužití tady nějak kurví. Děláš záslužnou věc. Díky za tvou práci. Piš co nejrychleji!“ napsal mi princ Ládík. Ve světlých momentech mi jeho díla a slova dost pomáhala, abych se dokopala ke psaní. Ve chvílích deprese jsem si jeho knihy musela schovávat, abych si nepřipadala jako největší looser. Svazoval mě ten pocit, že někdo venku na tu knihu čeká. A nebyl to (bohužel) jen Láďa.
Když jsem změnila koncept a měla napsaných zhruba pět příběhů, tak jsem otěhotněla. Byla jsem tak megašťastná, že jsem na rukopis nešáhla celé tři měsíce, a jen si užívala slastného pocitu nastávající maminky.
Při návratu ke psaní jsem to celé normálně musela vzdát. Nebyla jsem schopná chytit slinu. Řekla jsem si, že holt zaplatím Albatrosu pokutu a tu knihu nevydám, protože na to prostě nemám. Po pár dnech stresu jsem v sobě zničehonic probudila jinou motivaci – tu vnitřní. Na té záleží koneckonců nejvíce a je také nejužitečnější v boji proti vlastním výmluvám.
6. Co nejčastěji si připomínej, že to píšeš hlavně pro sebe
Byl to odjakživa můj sen mít na poličce svoji vlastní knihu. Dokonce jsem si chtěla před 5 lety vyrobit ze starých knih křeslo na čtení. Ale bylo mi líto těch knížek. Tak jsem si celou dobu říkala, že kdyby to nikdo nechtěl kupovat, tak se do konce života zadlužím, vezmu si v bance půjčku, vše odkoupím a z vlastních knih si udělám to vysněné křeslo.
Téměř celou dobu psaní jsem však vnitřně bojovala s pocitem, že vlastně ani nechci, aby to četl někdo cizí. Chtěla jsem si zaznamenat svůj banánový život a své pohledy na svět sobecky jen pro sebe, pro své děti a své nejbližší.
Říkala jsem si, že ty blogy, to jsou takové pohlednice do mého života, ale kniha už je místy až moc osobní, protože jdu mnohem hlouběji a píšu to s pořádně prořízlou hubou. Nebyla jsem si jistá, že chci, aby můj život a mé pohledy rozebírali lidé, co mě ani neznají. Lidé, kteří neznají kontext a třeba ji vůbec nepochopí. Jenže jsem neměla tolik peněz, abych si ji vydala sama.
Poté následovaly týdny, kdy jsem si četla autobiografické knihy různých žen jako například Sad, Chomejní a já od Abnousse Shalmaniové, Provdaná proti vlastní vůli od Lajly a Zmrzačená od Khady. „Jestli dokázaly tyhle ženy o svém životě napsat knihu, tak já s porovnáním s nimi mám tak malicherný problémy a traumičky, že to musím dát taky,“ řekla jsem si.
Nakonec mi také došlo, že i takto vypadá cesta ke svobodě ve vlastní mysli. To nekonečné psaní nepsaní, kdy člověk pochybuje o sobě, svém talentu, své vůli, světě. Jak šel čas a příběhů přibývalo, bylo mi čím dál více jedno, kdo si tu knihu přečte, co si o ní bude myslet a kdo se mi za ni vysměje.
Já jsem sama na svůj výtvor již teď nesmírně hrdá, neboť jsem ji napsala především pro sebe a snad i lehkým perem, jež se bude hezky číst. Psala jsem to během těhotenství, při ranních nevolnostech, ve chvílích, kdy jsem truchlila, že mi odešel děda (můj poslední vietnamský prarodič), při psaní článků pro klienty na volné noze a při stěhování do nového domu. Hustej punk!
Jestli tu knihu někdo nepochopí, jeho problém. Komu se nelíbí, ať to nečte. Přece jenom ne každému sedne můj švejkovský smyl pro humor, (sebe)ironie a politicky nekorektní sarkasmus – to vše totiž tvoří moji knihu a vlastně celou moji osobnost.
7. Dobře si naplánuj datum vydání knihy
A poslední lekce plyne z finiše knihy – nikdy si nenačasuj dokončování knihy, porod, psaní článků do zásoby pro klienty, shánění sponzorů a organizaci křtu na nejteplejší měsíce v roce. Jako fakt nikdy! Zvlášť když si ilustrátorku najdeš pět minut před dvanáctou jako já.
Vydání mého žluto-bílého debutu je naplánované na začátek listopadu. Doufám, že se uvidíme na křtu! Dám vám včas vědět, kdy a kde. Zatím se tu mějte hezky. Já jdu rodit…tu první dceru 😛
Dnes krátce po 9h jsme se poprvé potkaly skrz obrazovky ultrazvuku u paní gynekoložky v Karlíně. Jeli jsme tam s tatínkem, kterého jsem již tradičně vypsychovala ještě tu noc předtím. Z ničeho nic jsem mu plakala v náručí, jak jsem se bála, že třeba těch 5 těhotenských testů za poslední týden selhaly a nakonec tě pod srdcem nenosím.
Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila, až mi tě doktorka oficiálně potvrdí. A tak jsem vstala už v 5h a psala knihu za zvuku Passenger, aby ten čas trochu utíkal. Dojeli jsme na místo včas, v čekárně byly samé těhulky s velkým břichem. Tvůj táta se schoval za roh a na rozdíl ode mne byl naprosto klidný.
Než do mě zasunula paní doktorka ten ultratenký vibrátor bez vrnění, za to s obrovským množstvím studeného modrého gelu, tak jsem jí ještě honem oznámila, ať mi ani neříká, že ve skutečnosti nejsem těhotná.
Naštěstí ses chytil/a tak rychle, asi hned napoprvé, kdy jsme tě zplodili den před Štědrým dnem. Jsi ten nejkrásnější dárek, jaký jsme si mohli přát. Jen doufám, že vás tam není moc, když jsme s tatínkem tak výkonní, že jsme to dali už na první šťouch. Každý den jsem si dělala testy, abych věděla, jestli jsem nebo nejsem. Podle tatínka se to prý totiž pozná hned 2. den, koupil totiž supr trupr drahý inteligentní testy, které by to měly poznat. No, tak vidíš, poznaly velký hovínko.
Bříško už mi pěkně roste, poslední dobou bych furt žrala, konečně mám pořádnou výmluvu, prý než začnu blít, tak si to mám užít, snad nebudeš příliš otylý/á a velký/á. Nechce se mi rodit 4 kilový dítě s obří hlavou o celkové délce 60 cm. Už se na tebe děsně těším.
Před početím jsme ti s tatínkem koupili velkého plyšáka méďu Pú, abych ho mohla předem zahřát. Budeš ho mít v postýlce, aby se ti nestýskalo, až tam budeš sám/sama. Jenom se bojím, aby tě nezalehl, máme když tak ještě íáčka, tak ho taky začnu zahřívat. Jenom si nesmíš vzít tátovu mončíka, kterého má ještě od své babičky, nebo ho bude muset dávat do trezoru. Najdeš si svého oblíbence, kterého budeš mít rád/a jako táta má mončíka a já stračenku, tu mi koupil tvůj tatínek 1. Vánoce, co jsme prožili společně.
Měl/a by ses narodit na konci srpna, takže nejspíš budeš celý život panna. Nicméně bych neměla zbytečné obavy, pokud budeš po tátovi, pannou nezůstaneš moc dlouho, nejspíš to nevydržíš ani do puberty. Jméno už máme, představ si. Když budeš holka, budeš Eliška a budeme ti říkat Eli. Když budeš kluk, budeš Vašek, s tím, že si připlatíme, abys nebyl oficiálně Václav, páč to je jméno pro starýho dědu, jako třeba tvůj děda Jirásek. Budeš prostě jenom Vašek a běda jestli ti někdo bude nazývat Venco nebo Vašík. Vietnamský jméno ti vybere babička Yến až po narození. Prý musí nejdřív vidět, co z tebe vyzařuje.
Ale znáš nás s tátou, ještě to budeme tolikrát měnit a možná ti vyberem finální jméno až v porodnici. Pro tvé vlastní dobro ti nebudeme komplikovat život a dostaneš jen jedno jméno a jedno příjmení, a to po tátovi. Já ho mám taky, ale tebe ušetříme Nguyen, přestože je to 9. nejběžnější příjmení v Česku!
Ani nahý/á nezůstaneš moc dlouho, už jsem začala hromadit výbavičku, dnes jsem koupila historicky první dupačky. Jsou krásňoučký, bílý s šedivými obrázkami medvídka Pú, abys měl/a kompletní sadu Winnie the Pooh. Uvidíš, zamiluješ si to a už to nikdy nebudeš chtít sundat, i když ti už bude dávno krátké. Můžeš to třeba dát pak panence. Teda pokud budeš holka…nebo gay.
Jinak prarodiče se na tebe moc těší, čeští praprarodiče jakbysmet. Už teď si dělají časový harmonogram, kdo kdy tě bude vozit v kočárku. Už určitě volali i do Vietnamu. Škoda, že tě nestihli vietnamští praprarodiče, děda se moc těšil. Určitě na nás oba budou dohlížet shora. Já jen doufám, že se tvé váhy prarodiče nezaleknou hned zpočátku, a budou tě fakt občas hlídat, abych si taky mohla někdy vydechnout a případně prospat, nebo něco napsat, abych nevyšla ze cviku.
Neboj, teď spím do zásoby, i 14h denně. Předpokládám, že to funguje jako zimní kila navíc. Hlavně ať nejsi po mně a nebudeš brečet nonstop. Prosím, buď po tátovi a celý den spi a vzbuď se jenom na krmení, moc prosíííím.
Tak se tam v bříšku hezky chytni, buď silný/á a vyjdi ven včas, už se nemůžeme dočkat, con yêu!
Pusinku na čelíčko i tvářičku, jež ještě nemáš. Moooooc se těším, ty naše polomáčenko!
Názory Vietnamců, kteří vyrostli v Čechách (banánové děti), na potřebu umět vietnamský jazyk jsou mnohdy až šokující.„Vietnamsky pořádně neumím a nevím, proč bych se to měla učit. Pro kariéru se mi víc hodí světové jazyky jako angličtina nebo němčina,“ prohlásila nedávno jedna blogérka. „Nechci, aby moje děti uměly vietnamsky. Budu radši, když se pořádně integrujou do české společnosti a k tomu vietnamštinu nepotřebují,“ řekla mi jedna Vietnamka, co si vzala Čecha. „Můj kluk říká, že se nebude učit vietnamsky. Prý mu to k ničemu nebude a k životu to nepotřebuje. Chápu ho,“ svěřila se mi známá, co chodí s Čechem.
Taky jsem to tak měla. Byla jsme líná mluvit vietnamsky a na VTV4 (vietnamský televizní kanál pro expaty) jsem se dívala jen z donucení rodičů. Též jsem si myslela, že mi rodný jazyk k ničemu nebude. Ale to mi bylo 15, bydlela jsem s rodiči na malém městě a nejdál jsem byla leda tak v Ostravě.
Osobně si myslím, že pokládat si nějakou podmínku za tím, aby člověk uměl mateřský jazyk, je dost vypočítavé. A to Vietnamci holt jsou. Všechno se zvažuje, jestli to vyplatí. Dokola se řeší, zda se vynaložená energie v budoucnu vrátí. Nejlépe tedy v podobě peněz.
Podle mě je rodný jazyk přece mnohem víc než jen komunikační prostředek nebo další řádek v životopise. Je to i částečně ukazatel toho, jaký jste člověk a jak moc si vážíte odkazu svých předků. Je to i tedy vyjádření úcty k národu a kultuře vůbec.
Pro mě je vietnamština součástí identity. Básně i pohádky mi v ní zní líp. Připomíná mi domov a rodinu, kterou vídám jen jednou za čtyři roky. Nikdy bych svým rodičům neřekla mami a tati česky. A hanbou bych do Vietnamu nemohla jezdit, kdybych tam nemohla mluvit v rodném jazyce. Češtinu miluju a dokonce se jí i živím. To však neznamená, že bych měla zapomínat na to, jaké slovo jsem se naučila jako první nebo v jakém jazyce mě rodiče vychovali.
Můj manžel je těžký pragmatik a téměř všechno, co dělá, má nějaký účel i jasnou logiku. U vietnamštiny ale pěkně narazil. Já jsem byla totiž nekompromisní. Jednoduše dostal na začátku ultimátum, že buď se naučí vietnamsky nebo s ním nebudu. Bohužel je jemně řečeno poněkud hudebně indisponovaný. Zvládá tedy jen základní slova, jelikož je vietnamština ryze intonační jazyk. Už jsem se tedy smířila, že ne každý má buňky na vietnamštinu. Čeho si však cením nejvíce je jeho neutuchající snaha se učit a hlavně to nepokládá za ztrátu času.
Tuhle jsem byla navštívit bývalou spolužačku z vysoké školy Giang. Je provdaná za českého manžela, s kterým má dvě krásné děti. Chlapečkovi budou čtyři roky a bravurně zvládá nejen češtinu, ale i vietnamštinu. Giang s ním totiž mluví od narození zásadně vietnamsky.
A přesně takhle to budu praktikovat i já. Moje děti budou umět rodný jazyk své mámy, pokud jim to vlohy dovolí. Moje děti se nebudou muset stydět za to, že jsou polomáčenky (poloviční Vietnamci), co neumí vietnamsky. Moje děti prostě budou mít možnost volby. Teda pokud nezdědí geny po mém milovaném muži, který při prvním setkání nazval mýho otce krávou.
Říká se, že svět je nejkrásnější z koňského sedla. Já ale tvrdím, že nádheru panenské přírody středního Vietnamu zažijete jedině na motorce.
EASYRIDERS Z DA NANG
Minulý rok v září jsme s Jakubem strávili čtyři týdny objevováním krás mé rodné země. Chtěli jsme se vydat prozkoumat kus Vietnamu i na motorce. Nicméně já sotva uřídím auto a mému snoubenci zas trošinku chybí balanc. Rozhodli jsme se tedy motorky pronajmout i s řidiči. Před odletem jsme narazili na videa Because we camp. Jde o pár Američanů Campovi, kteří cestují po světě a natáčí ze svých cest videa, kde projeli centrální Vietnam s Uyen, který si říká Easyrider a provází turisty na motorce již přes 20 let.
Po příletu do Da Nang jsme se sešli s Uyen v jeho domě, abychom domluvili detaily naší výpravy. Každýjsme měli svého řidiče, na osobu to stálo 60 dolarů za den. Já jsem jela s Uyenem a Jakub s Anh. Po společné domluvě jsme si vybrali dvoudenní výlet po Ho Chi Minhově stezce s přespáním v horách.
Narodila jsem se v Hanoji, hlavním městě Vietnamu, kde je soustředěná politická moc, jež drží pevně v rukou komunistická strana. Chodila jsem tam do první třídy a dodnes si pamatuji, jak jsme se učili recitovat Ho Chi Minhovy básně a pravidelně si o hodinách četli jeho pohádky.
Ho Chi Minh, „ten, kdo osvětluje cestu“ byl vietnamský politik, vůdce boje za národní osvobození. Pro Vietnamce (zejména ze severu) je strýček Ho něco jako otec vlasti. Většina má na oltáři jeho fotku a modlí se k němu při každé významnější příležitosti. Je považován za vůdce osvobození Vietnamu od francouzské nadvlády a nastolení socialistického režimu v Severním Vietnamu i represi proti odpůrcům nezávislosti a socialismu. Lid si získal i skromným stylem života a uměleckými díly, ve kterých zdůrazňoval potřebu spojení sil a nutnost se dělit s okolím.
POZOR, FRČÍME!
Program byl bohatý, a tak jsme druhý den vyrazili už v osm hodin ráno. Da Nang jsme opouštěli jízdou podél pobřeží. Po návštěvě chrámu Lady Buddhy na okraji města jsme zastavili v rybářské vesničce, kde stála na pláži velká loď. Podle Uyenova vyprávění byla loď postavena jako oltář na počest zdejších rybářů, kteří před lety zahynuli na moři. Kvůli špatnému předpovědi počasí se nestihli vrátit na břeh, utonuli, a jejich těla se nikdy nenašla. Ve vesnici po nich zůstaly ovdovělé ženy, a proto se vesnici začala říkat Vdovská.
Po tragédii dostaly vdovy od vlády peníze. Z Da Nang začalo do vesnice proudit davy ženichů, kteří si chtěli vzít vdovy za ženy. Nicméně v té době také obrovsky narostl počet sebevražd. Muži se sem totiž chtěli přiženit jen ze zcela zištných důvod. A jakmile se dostali k penězům, vdovy bezohledně opustili.
Další zastávkou byly Mramorové hory pár kilometrů za Da Nang. Jedná se o rozsáhlý komplex buddhistických chrámů a jeskyní s nádhernými výhledy díky poloze na kopci. Prošli jsme vše pěšky, což čítalo asi 500 schodů, tudíž jsme propotili několik litrů vody i obě trika skrz na skrz.
Přestože turistů zde bylo hodně, vládl tady docela klid. Sem tam jsme viděli se procházet usměvavé mnichy s vyholenými hlavami v oranžových talárech. Bylo vidět, že se o areál starají velmi dobře. Všude bylo uklizeno a památky vypadaly zachovale. U jednoho chrámu jsme narazili i na malé opičky, které se v zahradě volně pohybovali.
Když jsme nabrali dech, pokračovali jsme po klikatých cestách hustě porostlým pralesem, které vystupovaly čím dál výš, až jsme dojeli na kopec, který už na první pohled působil hodně ponurou atmosférou. Ještě aby ne, když se jednalo o bývalé vojenské středisko. Postavili ho Francouzi za dob kolonizace, kdy okupovali celou Indočínu (Vietnam, Laos, Kambodža) od roku 1887 se souhlasem prodemokratického jižního Vietnamu.
Poté, co Francouze porazil Vietcong (vojska komunistického severního Vietnamu) v roce 1954 v bitvě u Dien Bien Phu, správu střediska převzali Američané. Ti do Vietnamu vstoupili v roce hned v roce 1955 a odešli až po 20 letech, když v roce 1975 skončil konflikt známý jako vietnamská válka. Dnes se z těchto pevností stala historická památka, na které jsou dosud vidět četné dírky po kulkách. Docela děsivý pohled. Zvlášť když jsem si představovala, že se procházím na místech, kde umírali lidé.
VOLÁNÍ DIVOČINY
Po krátkém výletu do vietnamské historie jsme pokračovali směrem k vodopádům, které rozhodně nepatří mezi hlavní turistické destinace. Nacházel se totiž hluboko v lesích a nebyla tam ani noha. Koupali jsme se v křišťálové vodě sami, mezitímco Uyen a Anh hlídali motorky i všechny naše věci. Nutno podotknout, že jsme si u nich museli nechat i doklady a peněženky. Trochu jsme se toho zdráhali, ale naštěstí naši důvěru nezklamali. Vše pečlivě hlídali a ničeho se nedotkli.
Blbli jsme u vodopádu, až nám zvarhantěly prsty. Osvěžení a nasátí energií jsme nasedli znova do sedla a skrz klikaté cesty uprostřed zarostlé divočiny jsme frčeli směrem k čajovým plantážím. Byly trochu nižší než v jiných krajích. Zdejší pole totiž nevynikají rozsáhlými čajovníky. Spíš tu se tu pěstují kávovníky nebo skořicové sady.
U jedné vesnice jsme pak přibrzdili, abychom ochutnali čerstvou skořici, kterou Uyen vydloubal ze stromu. Pár kousků jsme si ořízly a dodnes mám zbytky v kuchyni. Nikdy jsem čerstvou skořici nejedla. Je to velký rozdíl oproti té sušené. Chuť je příjemně sladko-pálivá. Domorodci to tady žvýkají místo žvýkačky.
Pořád stoupáme výš. Musím se zhluboka nadechnout a zadržet dech, aby my slehly ušní bubínky. Rozdíl v nadmořské výšce je už poměrně značný. Zastavujeme se v malé vesničce, kde nám Uyenův známý ukazuje, jak se vaří domácí rýžovice. Rýže se vaří ve velkém hrnci a stoupající pára je zachycena malou trubkou, která vede do plechového válce, kde alkohol pomalu kvasí. Na první pohled nic
komplikovaného. Ale upřímně nevím, jestli bych si to riskla pít. Na můj dotaz, zda tu všichni stále dobře vidí, pan domácí nechápavě zíral.
PRAO VE SPOLEČNOSTI ŠVÁBŮ A JEŠTĚREK
Jen co jsme se dostali z dostatečné dálky, aby se nám vůně rýžovice vypařila z nosových dírek, začalo prudce pršet. A to jako že fakt prudce. Počasí ve Vietnamu je jak emočně flexibilní ženská během
mensesu. Obloha je azurově modrá, slunce pálí, a do toho začne z ničeho nic šílená bouřka připomínají konec světa.
Nicméně jsme dojeli až do cíle vysokohorské vesnice Prao, která je domovem etnické menšiny Co Tu, která je jednou z 54 menšin oficiálně uznávané Vietnamem. Ubytovali jsme se v pokoji s překrásným výhledem na hory. Jediné co jsme ani trochu neuvítali, byli naši spolunocníci v podobě švábů a ještěrek.
K večeři nám majitelky hostelu připravily naprosto famózní kulinářský zážitek. Ochutnali jsme smažené horské slepice na citrónu, hovězí na grilu, sojový sýr s rajčaty a orestovanou zeleninu na česneku. Maso tu chutnalo mnohem sladčeji a měkčeji než obvykle. Asi je to tím, že tu zdejší zvířata můžou volně běhat po lesích.
NÁRODNOSTNÍ MENŠINA CO TU A JEJICH DĚSIVÉ ZVYKY
Druhý den jsme vyrazili opět brzy ráno, abychom jako první navštívili vesnici, kde žijí obyvatelé Co Tu dle vlastních tradic a zvyků. Ve dne zůstávají ve vesnici jen muži a malé děti. Chlapi tu jen tak celý den lelkují, chodí do hlavního domu stojící na vysokých trámech, kde se pořádají všechny důležité společenské události. Společně tady popíjí, klábosí nebo hrají karty.
Mezitím jejich ženy vstávají již za rozednění, aby šly prodávat na trh. Pak jdou do lesů, aby obstarávaly svá políčka. Večer se vrací, aby uvařily večeři a poklidily. Prý tu není úplně neobvyklé, že tu chlapi po celodenním chlastání vlastní ženy znásilňují. A když jim nejsou po vůli, tak tu lítají i facky a občas to zajde tak daleko, že musí zasáhnout samotný vůdce vesnice, kterým je obvykle nejstarší muž klanu.
Ženy menšiny Co Tu jsou velmi pracovité a nejsou zvyklé na pohodlí. Byla jsem brzo ráno navštívit trh, kde prodávaly jak Vietnamky, tak i Co Tu ženy. Zatímco Vietnamky měly stánky pod střechou se stolem a židlemi, Co Tu prodavačky dřepěly na zemi, kde měly zboží vystavené. Prodávaly většinou, co jejich zahrádka dala – lesní plody, banány, zeleninu a oříšky. Za těch pár dongu si pak koupily od Vietnamek maso, nudle a koření. Rýži totiž vypěstují samy.
Dohromady ve Vietnamu žije 76 tisíc obyvatel z této menšiny. Jak jsem poznala, jejich oblíbeným zvířetem je buvol. Každoročně se tu slaví období, které předchází dozrání rýže. Uprostřed vesnice je napíchlý buvol, kolem kterého všichni tančí a modlí se za štědrou úrodu. Náčelník kmene pak buvola zpracuje a rozdělí každé rodině kus masa.
Členové Co Tu se dají celkem lehce poznat od Vietnamců. Jsou mnohem menšího vzrůstu a nosí tradiční oděv v černo – červených barvách. Ženské jsem viděla zásadně v sukních, které si samy pletou. Narozdíl od H´mong (což je největší vietnamská etnická menšina žijící například v Sapě) jsou jejich kroje mnohem méně barevné.
Domy nebyly nijak zamčené, některé ani neměly dveře. Nebylo tedy těžké nahlédnout nenápadně dovnitř jejich obydlí. Žasla jsem, jak žili všichni jen v jedné místnosti. Žádné oddělené pokoje. Jen postele po okraji a uprostřed cosi jako kuchyň. No jestli tu jsou v něčem oproti zbytku společnosti napřed, bude to sexuální výchova.
Co se týče toalet, tak jsou velmi ekologičtí. Prý si v lese každá rodina udělá hlubokou díru, kam se chodí ulevovat. A když se díra naplní, jednoduše ji zasypou půdou a vyhrabou si další. Nechtěla bych vidět, jak to dělají opilí chlapi v noci, kdy nesvítí měsíc.
Přestože se negramotnost zde snižuje, některé zvyky se tu dosud bedlivě udržují. Jak tu žijí všichni spolu v jedné vísce, tak se tu lidé berou mezi sebou. Není tedy divu, že se čím dál častěji rodí postižené děti.
Za vesnicí jsem si podél cesty všimla několik zajímavých staveb, které připomínali malé náhrobky. Uyen bezprostředně zastavil a povyprávěl nám o náboženských zvycích Co Tu. Přiznám se, hrůzou mi přitom naskočila husí kůže. Členové menšiny Co Tu se nepohřbívají do země, nýbrž do menšího altánku. Ten se vyrábí z kmene stromů, který se vydloube a nechá zaschnout. Pak se do něho vkládá mrtvé tělo zesnulého. Dříve byla spolu se zemřelým pohřbená i jeho manželka, aby bylo se o něho řádně postarala i na onom světě. A to i přesto, že je zcela zdravá a živá! Naštěstí se dnes takové praktiky už nevykonávají.
PO STOPÁCH HO CHI MINHA
Najíždíme jsme na Ho Chi Minhovu stezku, o které jsem slyšela i doma, neboť můj taťka sloužil na vojně právě v Da Nang a po této stezce sám chodil. Dvouproudová silnice o celkové délce 1,235 km byla postavená během vietnamské války v provincii Quang Binh. Východní část je lemovaná domy, restauracemi a denně tu projedou desítky kamiónů. Západní část je pro turisty mnohem přitažlivější, jelikož vede skrz džungle a hory, kde narazíte jen na pár benzínek.
My jsme vyšlapali vyhlídka uprostřed zeleného ráje. Už jen samotná cesta k vyhlídce byla slast pro oči. Všude samá zeleň, která se tyčila vysoko kam až oko dohlédne. Do toho se ptáci snažili ukřičet zvuky našich motorek. Povylezli jsme po cihlových schodek pěkný kus. Nicméně nám byly odměnou dech beroucí výhledy do ničím nerušené přírody. V tu chvíli jsem si plně uvědomila, jak neskutečně je moje rodná země krásná.
Znáte ten pocit, když se hrozně těšíte, až znova navštívíte místo, které je vašemu srdci nejbližší? Místo, kde máte schované jedny z nejkrásnějších vzpomínek na dětství. Místo, kam se v hlavě vracíte pokaždé, když se vám stýská po rodině a vlasti. Pro mě je takovým místem Thanh Hóa. Snad žádné místo na světě ve mně nevzbuzuje tolik nostalgie jako město, odkud pochází můj tatínek.
Těším se, …
… až budu brázdit rýžová pole na kole
… až uvidím zelené louky, kde se pasou buvoli
Do polí na kole
… až si přes polední siestu pověsím mezi palmami houpací síť a budu si číst vietnamské pohádky, které mi čítávala babička, když jsem byla malá
… až budeme trhat kokosy z vlastní zahrady
… až budu jíst papáju, pomelo, banány i mandarinky přímo ze stromu
… až budu v noci pozorovat hvězdy a poslouchat asijské cvrčky a cikády
… až ucítím vůni rýže z každé domácnost
Buvol z našeho kraje
… až budu hrát tá lả (typická vietnamská karetní hra) s celou rodinou na dvorku
… až v kartách jednou konečně vyhraju, abych mohla někomu přes celý obličej namalovat černé čáry (barva se získává zespod hrnců)
Hrajeme karty
… až budu jíst k snídani čerstvé rýžové nudle koupené od podomních prodejců
… až si k těm nudlím zamíchám pravou nefalšovanou omáčku z ústřic, která smrdí až do Hanoje
… až si budu se sestřenkami a bratranci zpívat karaoke
… až budu všem vyprávět o svém životě v Evropě
… až jim budu pouštět videa Karla Gotta, Hany Zagorové a dalších českých popstar
Exotické ovoce přímo ze stromu
… až budu na trhu shánět ingredience na bramborový salát a řízek a budu se snažit ukuchtit českou večeři pro 20 lidí
… až zase pojedu na gastrovýlet se sestřenkami a ochutnávat delikatesy našeho kraje
… až zase budu o půlnoci hledat náš turecký záchod, abych porcelánovému bohu vrátila všechny ty delikatesy v tekuté formě, protože můj evropský žaludek holt nesnese za jeden večer zpracovat krevetové palačinky, nakládané uzené vepřové, rýžové palačinky, zmrzlinové jogurty a koktejly všech chutí a barev
… až mě zase budou nutit jíst psí maso, které se podává jen při speciálních událostech jako je například den úmrtí našeho dědy
… až si zase budu muset nenápadně s miskou odběhnout, abych to psí maso někomu střelila, aniž by si toho někdo všiml a neurazil se
Co by mi na to řekla moje Corinka, kdybych jedla jejího druha?
… až si opět prohlédnu staré fotky z rodinného alba, která máme uchovaná v domě, kde bydlela babička
… až si u sousedů pohladím vietnamské koně, co vypadají jako zakrslí poníci
… až budu se strejdou pátrat po hrobu dědečka a modlit se, že neklečíme u cizího
… až celé odpoledne budu chodit po příbuzných a budu se snažit zapamatovat si jejich jména
Palmy z naší zahrady
… až se sejde naše rodina o zhruba 50 lidech a budeme jíst v sedě na dvorku
… až strejdům přivezu z Evropy drahé koňaky a oni to budou míchat s ledem nebo kolou, případně to ani nedopijou a vyndají si vlastní domácí rýžové víno
… až budou všichni strejdové hromadně zpívat opilé balady, přestože si každý dal maximálně 2 panáky
… až letos Kuba všechny mé strejdy ožere
Čerstvé mořské plody přímo z rybářské vesničce
… až si prohlédnu všechny obrazy, které nově namaloval můj nejoblíbenější strejda
… až se bude stejný strejda pokoušet s Kubou mluvit česky
… až budu všem vysvětlovat, v čem spočívá práce copywritera
… až se na mě přisajou pijavice, až budu po kolena v rýžových polích za účelem pomoci rodině s letošní úrodou
Jako malou mě museli bratranci tahat z polí na zádech
… až Kuba všechny mé příbuzné pozdraví vietnamsky a bude to znamenat pes, kočka nebo záchod
… až pojedu k moři, 17 km od naší vesnice, u kterého jsem strávila všechny letní prázdniny, když jsem žila ve Vietnamu
Měla bych odpustitAmeričanům, kteří na moji rodinu házeli bomby a stříleli po nevinných dětech? Měla bych necítit zášťvůči Číňanům a Francouzům za všechny ty křivdy z minulosti? Měla bych odpustit kamarádce ze základky, která se mě tehdy nezastala před rasisty?
Měla bych odpustit vietnamské komunitě, která při mě nestála, když se na mě před 7 lety snesla ta šílená vlna kritiky plná urážek a nesmyslných nadávek, zejména ze strany Vietnamců, když jsem začala blogovat? A to jen kvůli tomu, že jsem byla první, kdo vystoupil z řady? Že jsem se nebála být černou ovcí a tím to schytala nejvíce?
Jak přestat cítit nespravedlnost, když člověka to zlomilo do takové míry, že musel utéct na 4 roky do zahraničí, aby našel svobodu slova a hlas krve?
Mám či nemám? Toť otázka…Foto: Jan Hlava
Banánové dítě ve vietnamské džungli
Měla bych přestat myslet na lidi, kteří se na mě koukají skrz prsty, protože se cítím jako banánové dítě? Říkali mi Mat Goc. Jsem totiž Vietnamka ze Západu, co mluví vietnamsky s lehkým česko-francouzským přízvukem.
Prý jsem ztratila veškeré vietnamské kořeny, jsem moc drzá a pomlouvám vlastní národ. Prosím vás, v čem konkrétně? Když už kritika, tak aspoň konstruktivní. Nikdy jsem nikoho nenutila, aby se cítil jako já. Nestydím se za to, že umím být sama sebou. Nesnáším přetvářky a pokrytectví.
A že jsem trapná,když si říkám banánové dítě? A prosím tě, kdo jsi ty, že mě soudíš? Nejsi spíše ty ten Mat Goc? Vždyť mě ani neznáš. Nemáš tedy právo mě veřejně soudit.
Sorry, ale jezdím do Vietnamu pravidelně a dokonce i taxikáři si mysleli, že jsem 100% „čistokrevná“ Vietnamka, a že mám lehký jižanský přízvuk. Vietnamci z Francie mi nevěřili, že jsem 20 let žila v Evropě.
Miluju Vietnam, ale to neznamená, že ho nemůžu kritizovat. Mám ve zvyku nazývat věci pravými jmény. Potřebuju, aby se o věcech, které nás trápí, mluvilo. Mlčením se nikdy nic nevyřešilo.
Nesuďte lidi za to, co cítí. Bořte nejdříve vlastní předsudky, až pak můžeme spolu bořit ty, co jsou ve společnosti!
Pravé přátele poznáš, když začneš říkat své názory nahlas
Mám odpustit i těm tzv. kamarádům, kteří se mě „zřekli“ kvůli tomu, že píšu bez obalu a otevřeně, a nakonec teď těží z toho, co já začala?
Tak oni jsou úspěšní a užívají si té svobody, kterou jsem i já pomáhala budovat tady v mojí 2. vlasti a já se tady budu trápit, protože se cítím ukřivděná? NE, už je mi to jedno!
Co je pro mě důležitější? Přítomnost a budoucnost. Kam společně kráčíme.
Také vidíte také ten pokrok? Jak daleko jsme došli s tou integrací? Ano, stálo mi to za to. Všechny ty slzy, depky, pochybnosti o sobě – jo, stálo to za to. Dnes si tím jsem jistá.
Lituji jen jediné – že jsem nebyla tehdy silnější. Že jsem kvůli vlastní krvi nemohla najít svobodu slova tady v ČR, ale až v zemi našeho bývalého kolonizátora – ve Francii. Nakonec je všechno zlé k něčemu dobré nu ni?
A co když o tom ti lidé vlastně ani neví, že mi ublížili? Nejspíš jim jsem úplně ukradená. Možná že za nadávkami ve skutečnosti lidé jen skrývají lítost nad vlastními nesplněnými sny. Co je mi do takových lidí? Neměla bych je spíš litovat?
Hlavní je, že mě bezmezně podporuje rodina a přátelé. Dnes už to chápu.
Odpouštět je těžký, ale osvobozující
Co když jim všem ale musím odpustit především ve své hlavě? Mám či nemám? A hlavně JAK?
Kupodivu umění odpouštět je pro mě ta nejtěžší věc na světě. OK, vy jste mě odsoudili za to, jaká jsem. Tak já si vás ze života taky smažu. Vždyť vás stejně nepotřebuji. To byl dosud můj přístup k vietnamské komunitě v ČR.
Vietnamské kamarády jsem si našla ve Francii a jinde po světě. Dosud mi to takhle stačilo. Jenže hlas krve se zkrátka a dobře nedá utišit. Hlavně když se chce člověk usadit vPraze.
Odpustit je pro mě těžší, než stát před celou aulou a mluvit o válkách ve Vietnamu francouzsky i anglicky zároveň. Je to mnohem těžší než mluvit v Evropském Parlamentu s komisaři, soudci a europoslanci.
Dokázala jsem si povídat s diplomaty z celé Evropy a stejně neumím mluvit sama se svoji tvrdohlavostí. Pravda, třásla jsem se tam v tom Bruselu před těmi byrokraty jak ratlík před vlkodlakem. Nicméně jsem neomdlela, dokonce ani alergická reakce se nedostavila.
Brusel, já a moje největší pivo v životě (nedala jsem to, holt nejsem pivař:). Rok 2010 a já na stáži v CEBRE – skvělí šéfové a kolegyně k nezaplacení. Nejlepší místo, kde si vyzkoušet, že člověka byrokracie a politické hry vlastně vůbec nebaví
Neusnula jsem či neuzívala se k smrti, když jsem se u našeho největšího klienta účastnila diskuze o pluginu eshopu, databáze katalogů pro nový web a republishing u spuštění. Jakožto komunikační středobod, sloužící k podporování mezinárodního obchodu, jsem byla upřímně úplně mimo!
I přesto, že jsem neslyšela nic jiného než bzz bzz bzz – po celou dobu celodenního workshopu, odešel klient ze schůzky s úsměvem. Asi to hrál taky tak dobře jako já, když jsem mluvila o software řešení, personalizaci a další bzzz.
Představte si, že ani mé rozhodnutí odejít po několika letech z businessu i vládního sektoru a jít a živit se psaním na volné noze, nebylo tak těžké jako je odpustit bývalým kamarádům, co mi ukázali záda, když já potřebovala rameno, na kterém bych se mohla vyplakat.
Je pro mě lehčí vyměnit pravidelný příjem a tzv. stabilitu za nejisté psaní, které miluji, leč to znamená, že vysoký životní standard bude vzácný jako kapka čisté vody ve Vltavě. Jak to, že je to o tolik lehčí?
No nic, Čo bolo, to bolo, jak zpívá Žbirka. Jestli se to někomu nelíbí, jeho problém. Hm, to se snadno řekne, ale…
Já bohužel nezapomínám a do kola si připomínám ty křivdy, které se na mě kdo dopustil. Nejčastěji, když se někdo z mých známých zmíní o těch lidech, které jsem ze svého života již dávno vyškrtla tlustou čarou. Anebo hůř, ještě se s nimi kamarádí víc než se mnou.
Neměla bych, já vím, ale furt cítím trpkou chuť na jazyku. Pokaždé dostanu chuť na kickbox, když slyším o těch lidech, kteří ublížili mně a hlavně mému nejlepšímu kamarádovi, kvůli kterému jsem začala blogovat. Najednou se věnují integraci a považují za experty v banánovém šejku. Zrovna ti, kteří se mi vysmívali a pomlouvali mě za mými zády.
Hele a co takhle aspoň naznačit vděk? Za to, že jsem vás motivovala, inspirovala? Že jsem nám ukázala, že to fakt jde? Ne, já vlastně žádné uznání a vděk nepotřebuji. Já si vystačím s tím hmotným výsledkem, co vidím okolo sebe. Ano, dokázali jsme to. Žije se mi v Čechách líp než před lety. Konečně už odtud nemám potřebu utíkat.
Ano, pořád a pokaždé mi to všechno přijde strašně líto, že nejsem součástí toho integračního procesu. Že jsem se musela nedobrovolněodtrhat od zbytku vietnamského komunity v ČR.
Lidé do našich životů vstupují ze dvou důvodů – buď jsou požehnáním, nebo lekce, z které se musíme ponaučit. Zdroj: http://fb-link.blogspot.cz/2013/03/some-people-come-in-your-life-as.html#.VQBPKvmG_14
Lekce od předků
Naši mi vždy říkali, že i vzpomínat se musí správně. Jestli vzpomínám a je mi z toho smutno, je to špatně. Jestli ve mně vzpomínky vyvolávají zlost a hořkost, je to špatně. Vzpomínky jsou k tomu, aby člověku vykouzlily na tváři úsměv a posunuly ho dál. Nesmí člověka nikdy brzdit, říkávají. Snažím se podle toho žít, ale moc mi to nejde…
Moje rodina se musela naučit odpouštět hodně brzy. Asi hned po válce. Možná i během ní, kdo ví. Můj tatínek ve válce ztratil otce a to mu bylo pouhých 9 let. Nepamatuje si ho. Ani na to, zda na jeho pohřbu plakal či ne. Po dědečkovi z tátovy strany nám nezůstala ani jeho fotka. Nezbylo po něm nic hmotného.
Na druhou stranu mi moji prarodiče dali nejlepšího tátu, jakého si banánové dítko jako já může přát – veterán, tlumočník v důchodu, co prodával levné boty v mrazu a bez pořádného jídla. Jen aby zabezpečil rodinu. Moudrý otec a rádce, který s otevřenou náručí vítá mého vyvoleného, mé kamarády, nehledě na jejich barvu, jazyk či náboženství.
Moje maminka vídala svého tátu jednou do roka až do svých 13 let. Jako nejstarší z 5 dětí se musela starat o mladší sourozence. Místo toho, aby chodila ven, odpočívala nebo řádně spala (dodnes ten deficit dohání:)). Tři dny předtím, než přišla moje malá sestřička na svět, skládala mamka ještě stánek. Neměla na výběr. Chce pro své děti to nejlepší. Je prostě můj celoživotní vzor.
Mamčin tatínek (můj děda, Ba Giai, básník z květinové čtvrti) se z fronty vrátil až po válce v roce 1975. Ve válce ztratil nejen drahé přátele, ale i levé oko, na které dodnes nevidí. Přes všechnu tu hrůzu a všechen hlad, způsobený krutou válkou, se umí radovat z každodenních maličkostí a úsměv je jeho nejsilnější zbraň.
Vietnamské babičky jsou prostě cool 🙂 I bez zubů se dá smát. I bez rukou se dá psát. Dědo, už se těším, až si přečtu nové básně, které jsi pro mě napsal! Bà yeu thuong cua con oi, con nho ba nhieu lam! Se khong bao gio con co the quen ba duoc. Ong oi, con sap ve que voi ong roi 🙂 Foto: Kasemito Ange de Lyon
Moje mamča miluje slunečnice a veselé, upřímné lidi. Nehledě na jejich rasu, věk, původ. Chová úctu a respekt ke všem, co si to zaslouží. Říká, že se má moc ráda na to, aby si k sobě pouštěla negativní vzpomínky. Nejspíš má pravdu. Je to moudrá žena. Vždyť dokázala s mým cholerickým a zbrklým táťkou udržet šťastné manželství. Už celých 30 let! V říjnu oslavili 30 let od svatby a během výletu v Paříži se drželi za ruce a chovali se jako čerstvě zamilovaní!
Moji rodiče poprvé v Paříži. Se ségrou jsme musely dělat dvorní fotografy 🙂 No možná je to to odpuštění vážně klíč ke štěstí. Foto: moje mladší ségra em gái yêu Tien Nguyen, foceno na cestě k Eiffelovce
Dokázali odpustit. Přestože se jim nikdo explicitně neomluvil osobně. Nechtějí soudit a trestat současnou generaci za hříchy jejich předků, kteří dost možná už ani nežijí. Minulost zkrátka a dobře zabalili do hezké krabičky. Nezahořkli, neuchovávají v sobě pocity nenávisti. A tím jsou šťastnější.
Taky bych to tak chtěla mít! C’est la vie. Musím se naučit odpouštět, abych sama mohla být šťastná. Odpouštět totiž znamená ponaučit se a jít dál. Nenechte se zlomit jako já před lety.
Nebojte se psát, malovat, tancovat, protože tvořit znamená vzpomínat a usmívat se.
O mojí statečné babičce, s kterou jsem vyrůstala a které mě ovlivnila ze všech lidí nejvíce, si přečtěte ZDE.
V Čechách bych své vietnamské kamarády spočítala na prstech obou rukou. Zato z Francie jich mám tolik, že se ani nedopočítám. Proč tomu tak je? Tuhle otázku si pokládám už od té doby, co jsem se před třemi lety vrátila zpět do Čech.
Letos v únoru je to přesně 20 let, co jsem následovala rodiče a přestěhovala se z Hanoje do údolí Železných hor ve Východních Čechách. Až do maturity jsem vyrůstala bez vrstevníků stejného původu. Nástupem na vysokou jsem se přestěhovala do Prahy s nadějí, že si konečně najdu vietnamské kamarády, kteří budou zevnitř stejně počeštělí jako já. Nemohla jsem se dočkat, až potkám vrstevníky, kteří prochází podobným procesem dospívání, kdy se člověk snaží v sobě propojit Evropu s Asií. Kdy stojí na mostě a rozhoduje se, který břeh si vybrat.
Nalijme si čistého vína. Dodnes se mi to pořádně nepovedlo. Teda aspoň ne tady v Praze. S vietnamskými vrstevníky se tady v Čechách bohužel skoro vůbec nevídám. Těžko definovat důvod. Možná na to nikdy nebyl pořádně čas. Vždyť jediný Vietnamec, s kterým se pravidelně vídám je můj kamarád Huy, rodilý Pařížan, který o sobě hrdě prohlašuje, že je Francouz vietnamského původu.
Vždy jsem si totiž myslela, že si se svými vrstevníky nerozumím, protože mám velmi specifický smysl pro humor, ráda o věcech přemýšlím nahlas a nedělá mi problém dělat si ze všeho srandu a to zejména sama ze sebe. Také nejsem nijak ekonomicky ani technicky zaměřená jako všichni Vietnamci, které jsem v Čechách potkala. Názory mám (na vietnamské poměry) dost výstřední a to některé krajany může odrazovat. Popravdě, nedivím se jim.
Většina Vietnamců žijící v Čechách pochází ze severního Vietnamu. První generace sem přijela již před revolucí v rámci studijních pobytů. Například moji rodiče se před třiceti lety vzali v Litvínově a já v šesti měsících cestovala v zavazadlovém prostoru zvaném mamčino břicho. Po osmi letech v Hanoji se naši rozhodli vrátit se do Čech. Taťka vyměnil kariéru na ministerstvu školství za práci tlumočníka, mamka zanechala práci recepční v hotelu a vydala se okupovat česká města se svým stánkem s oblečením.
Druhá generace Vietnamců je vychována v tom, že je nejrozumnější studovat ekonomické, právnické, technické či lékařské obory. Prostě a jednoduše něco praktického a prestižního. Většina mladých Vietnamců, jež si vybrali umělecky zaměřené obory, museli zpočátku překonávat rozpor v názorech se starší generací. Naši rodiče si totiž přejí, abychom nemuseli tak těžce pracovat jako oni. Abychom měli víc času na koníčky a rodinu. Abychom měli lepší život, což v překladu znamená vysoké vzdělání, perspektivní kariéra a dobře placená práce.
Ovšem například v mém případě to rodiče vzdali už hned po základce. Místo přemlouvání tvrdohlavé dcery se raději soustředili na častější zapalování vonných tyčinek na rodinném oltáři. Moje rozhodnutí jsou tedy starostlivými rodiči akceptována a respektována. Zkrátka a dobře nezbývá jim v podstatě nic jiného, než věřit v moji uvědomělost a denně se modlit k zemřelým, aby to s jejich bláznivou a emočně ztřeštěnou dcerou nějak dobře dopadlo.
S rodinou z Grenoblu v cukrárně
Když jsem studovala a pracovala ve Štrasburku, Grenoblu či Lyonu, tak jsem opět byla vždy jedinou Vietnamkou na celé fakultě. No jo, politologie a evropská studia, to vskutku není nejčastější volba pro pragmatického Vietnamce, a to ani ve svobodomyslné Francii. Nicméně jsem měla štěstí a skamarádila jsem se studenty z jiných fakult. Okamžitě mě vzali do party a seznámili mě se svými kamarády krajany. Konečně jsem našla své druhy. Asi jako když Spock opustil Vulkán a započal cestu k lepším zítřkům na Hvězdné flotile 🙂
Vietnamskou komunitu ve Francii tvoří především emigranti z jižního Vietnamu, kteří se tam usadili během indočínské kolonizace a americké války. Jazykově jsou velmi dobře vybavení, jelikož tam nyní žije už třetí čtvrtá generace Vietnamců. Prostě ukázková integrace. Mezi mými přáteli byli Vietnamci, kteří se již ve Francii narodili nebo tam vyrůstali od malička. Mnozí z nich se dokonce cítí víc jako Francouzi než Vietnamci. Poznala jsem studenty i pracující, kteří se ve Francii mnohdy usadili s celou rodinou i širokým příbuzenstvem. Věnovali se tam velmi rozmanitým oborům jako třeba francouzský jazyk a literatura, umění biochemii či architekturu.
Když se zpětně ohlédnu na svůj život ve Francii, musím přiznat, že jsem se nikde necítila tak svá, opravdová (prostě levandulová :)). Ráda vzpomínám na svá studentská léta, která jsem strávila v zemi svého pra-pra-dědečka. A to nejen proto, že jsem tam potkala skvělé lidi všech národností a kultur. Francie mi hlavně dala opravdovou a nefalšovanou svobodu. Jako kdybych konečně vystoupila ze svého vakua, ve kterém jsem do té doby dobrovolně žila. Ve Francii jsem totiž poprvé poznala jaké to je, když mě nikdo neškatulkuje. Nikomu jsem tam nemusela dokazovat, že mám právo na to, aby mě brali jako sobě rovnou. Možná jsem měla štěstí na lidi. Nebo jsem byla ve správný čas na správném místě. Kdo ví. Rozhodně to bylo osvobozující.
Věřím, že té svobody dočkám i tady doma v Čechách. Že ano?
Víte, jak se cítí mladá Vietnamka, která se narodila ve Vietnamu, od osmi let žije v Čechách, kombinuje v sobě všechny možné evropské vlivy a přitom se snaží zůstat co nejvíc vietnamská? A jak se tato dívka cítí, když zrovna drží v ruce letenky pro 2 z Prahy do Hanoje? Pro sebe a svého Čecha. Čeká je totiž návštěva zbytku rodiny, která žije ve Vietnamu.
Pro něho je to první cesta do Vietnamu, zároveň konečně pozná rodinu své vyvolené. Pro ni je to již několikátý návrat do druhé vlasti, ale tentokrát to bude prostě jiné, zcela jiné. Nebude tam mít svou milovanou babičku.
Ano, tou dívkou jsem já. A cítím se šťastně, protože se těším domů za rodinou, přáteli a Vietnamem. Zároveň však cítím i bolest a je mi neskutečně smutno. Mám strach, že Vietnam už nikdy nebude takový, jaký ho znám. Celou dobu, co jsem žila v Hanoji (prvních osm let života), jsem žila s rodiči pod jednou střechou s prarodiči. Střípky mých vzpomínek z té doby tvoří různé rodinné události a na žádné z nich nechybí babička. A pokaždé, když jsem se vracela do Vietnamu, tak můj jediný účel byl strávit co nejvíce času s rodinou, zejména prarodiči. Z taťkovy strany oba prarodiče již odešli, tak jsem trávila čas převážně v Hanoji s babičkou a dědečkem z mamčiny strany.
Všichni se mě ptali, proč jezdím do Vietnamu na celý 3-4 týdny a furt sedím doma a necestuju po Vietnamu. Sama babička mi říkala, že jí nebude vadit, když odjedu na nějakou delší dovolenou, že nemusím být pořád jen s ní v Hanoji. Já jsem to tak ale chtěla. Viděla jsem jí v očích smutek, když mě po obědové siestě nenašla vedle sebe. A to jsem se byla jen projet na kole v centru Hanoje na hoďku dvě:-)
Babička je pro mě symbol dobroty, upřímnosti a síly. Pomáhala vlastní rodině i cizím lidem. A nikdy za to nechtěla nic víc, než aby byli lidé k sobě hodní. Za války musela utíkat před bombami, které tehdy padaly na Hanoj. Prodávala květiny na ulici až do vyčerpání sil. Vyráběla vonné tyčinky a jezdila je na kole prodávat různě po městě. V dešti i horku. V noci i ve dne. Pár lidí na ni přitom bylo zlí a hrubí. Někteří ji odháněli ode dveří a u toho jí ještě nadávali.
Také trpěla různými nemocemi způsobené špatnou stravou a přílišnou fyzickou námahou. Přesto vše vydržela s důstojností a ctí. Nikdy si nestěžovala. Babičce šlo hlavně o to nakrmit 5 dětí a přežít s nimi do konce války. Dělala všechno proto, aby se dočkala dne, kdy se její muž vrátí z války a všichni budou společně žít v míru, bez strachu z další bomby nebo nedostatku jídla. „Vietnam tu ještě zůstane, ale já už tu brzy nebudu,“ řekla mi babi, když jsem byla ve Vietnamu minule. Co na to říct, když to říká stará a nemocná žena, kterou zbožňujete jako nikoho na světě?
A co teď? Babi, ty už tu vážně nejsi. A já jedu domů. Už nemůžu říkat, že tam jedu za babi a dědou. Už tě nikdy neobejmu a nepředstavím ti svého snoubence. Ale navždy budeš (nejen) pro mě osoba, na kterou se dá vzpomínat jen v dobrém. Děkuji ti za to.
