„Zítra pojedu s Izinkou do zábavního parku v Milovicích – do Mirakula. Je to mega velký a je tam hodně atrakcí, je tam i vodní svět. Určitě se jí tam bude líbit. Koupila jsem jí minulý týden v Praze plavky. Jednodílné, protože na bikiny je ještě moc malá. Vypadalo by to úchylně. Úchylové číhají všude. Se strachy picnu, až bude větší a bude chodit po městě sama. Co když bude chodit na seznamky a bude chatovat s nějakými úchyly. To nebudem mít vůbec pod kontrolou. To bude mít svůj mobil, bude si na tom dělat v podstatě co chce, my o tom nebudem mít ani šajnu. To neuhlídáš, ani kdyby ses postavil na hlavu. Navíc v její době ty sociální sítě budou jiné než dneska. Na Facebook budou chodit už jen důchodci a osamělé maminky. Instagram dostane. Tik Toku, pokud do její puberty vydrží, tak bude mít tisíce tváří, a to nebezpečí bude ještě vyšší. A co ti lidi vymyslí za nové sociální sítě, to snad si ani nechci představovat. Já ti nevím… v kolik jí dáme mobil? Myslíš, že to počká aspoň do jejích 10 let? Budem sledovat její vrstevníky, jak budou mít mobily, aby nebyla outsider. Musíme ho pořídit, až budou mít děti okolo taky, aby nebyla pozadu. A co notebook, v kolika letech se dětem dává vlastní notebook? Bůh ví, jestli až bude školou povinná, to nebude už dokonce. Třeba bude dostávat úkoly na mail a bude potřebovat internet k tomu, aby se vůbec mohla učit a dělat si domácí úkoly. Třeba už prvňáčci budou chodit do školy s notebookem jako my kdysi na vejšku. Se budou učit psát a počítat skrz nějaké programy a aplikace a ten učitel tam vlastně bude jen do počtu, aby je škola nemusela všechny vyházet a zničit tak životy tisícům lidí. No ta umělá inteligence, to je. To si člověk připadá normálně jak v nějakým kouzelném světě nebo ve sci-fi filmu. Zadáš jednu větu a ono ti to během několika vteřin vygeneruje inteligentní odpověď, jak kdyby to vytvořil fakt chytrý člověk. Tuhle jsem to zkoušela do práce a fakt to funguje perfektně. Jak jsem dělala před mateřskou copywritera, tak ta práce už normálně ani nemusí existovat, to všechno zvládne Chat GPT. No, co myslíš? Já si osobně myslím, že…“ vysypu bleskově ze sebe a mezitím se nadechnu jen párkrát.
„Prosím tě zpomal, bavili jsme se o tom, že pojedeš s Izinkou zítra do Milovic. Ty hrozně zase přeskakuješ z jednoho tématu do druhého. Vůbec nejsi schopna udržet jednu myšlenku. Jseš strašně zrychlená. Sotva se nadechneš, když mluvíš. Ty máš zase mánii, viď.“ udeří hřebík na hlavičku můj manžel. On totiž vždy bezpečně pozná, kdy „to“ na mě leze. Přesně identifikuje, kdy u mě začíná mánie nebo deprese. Zná mě a moje stavy tak dokonale, že by mi mohl dělat profesionálního zaznamenatele mánii a depresí.
Během mánie nejen, že mluvím jak křeček na kokainu, taky nedokážu stát nebo sedět na jenom místě, furt vyskakuju, pošlapuju, neustále si poklepávám prsty a šiju sebou o stošest. Nedokážu se lidem při hovoru dívat zpříma do očí, za to moje oči stále kloužou po místnosti a hledají, na co by se zaměřilo v okolí. Melu většinou nesmysly, které si později ani nevybavuju, že jsem řekla, takže dochází k informačnímu šumu. Můj mozek je jak totálně přehřátý procesor, co nemá čas nabrat druhý dech, protože pořád jeden na 200 %. Nestíhá sledovat moje myšlenkové pochody, nestíhá produkovat slova tak rychle. Myšlenky proudí tak rychle, že je nestačím doříct. Některé věty nedávají vůbec smysl, protože je nestihnu ani doříct, a přitom už začnu říkat jinou větu. I když má člověk kontext, tak věci, které říkám nemají hlavu a patu a člověk se musí hodně přemáhat, aby mě vůbec stíhal poslouchat.
Co během mánie je u mě nebezpečné je šílené utrácení. Kvůli tomu jsme s manželem taky zrušili společný účet a já mám jen přístup na svůj vlastní účet, kam si naschvál nechávám posílat co nejméně peněz, tak abych nemohla během mánie zbytečně a nekontrolovaně utrácet. Nejlákavější destinace nákupů jsou pro mě knihkupectví a vintage oblečení. V těchto místech se během manické fáze chovám jako feťák. Všechno musím mít, do kabinky si nesu tunu oblečení a polovinu z toho si opravdu odnáším domů. Doma se mi to pak kupí, a když mánie pomine, začnu řešit, kde to uskladnit. Takže si dokážete představit ten bordel v šatně a skladu. Během nákupů mě pronásleduje pocit, že když si danou věc koupím, udělá mě to lepším a spokojenějším člověkem. Prostě mi bude na světě líp, když si tu věc odnesu domů a budu se z ní radovat příštích 20 let. Samozřejmě okamžikem, kdy danou věc donesu domů, ta radost končí. Občas si ty věci ani jednou v životě neobléknu. Knihy si ani z ochranného obalu nerozbalím a o přečtení nemůže být ani řeč. Prostě se mi to doma nahromadí, protože během mánie se nedokážu soustředit a nečtu. S vidinou toho, že si to během remise přečtu se chlácholím, abych se neobviňovala z toho, že jsem si tu knihu vůbec koupila. Během mánie mě vůbec nenapadne, že by bylo rozumnější si tu knihu půjčit v knihovně, protože co když se mi nebude vůbec líbit, to by byly prachy spláchnuté do záchodu a kniha by zabrala místo na poličkách, kde už to je už tak dost přecpané, protože si knihy nekupuju jen já, ale občas i můj manžel.
Jednou jsem během mánie spala jen do pěti hodin ráno. Vzbudila jsem se se skvělým nápadem. Naházím si na podlahu v obýváku všechno, doslova všechno, co si budu chtít vyšít a nakreslit. Vytáhla jsem všechny možný knihy z poliček, fotky, obrazy ze zdi, plakáty, suvenýry, sošky, Izinčiny hračky, pastelky, šperky, svoje oblečení a milion další věcí. Vše jsem si pečlivě naaranžovala na podlaze po celém obýváku tak, že se nedalo nikudy chodit. Když jsem to měla hotové, začala jsem si originální aranžmá fotit, abych z toho mohla vycházet při kreslení a vyšívání.
Jakub se v sedm ráno díky budíku probudil a jeho pohled bych už nikdy nechtěla vidět znova. Takový děs a vztek. Kroutil hlavou, že jsem se musela zbláznit. Že to není normální chování, že to je na psychiatra. To jsem ještě nebyla diagnostikovaná a nechodila jsem k žádnému psychiatrovi, jen občas na terapii. Hned si skočil pro mobil, aby to vše vyfotil, a měl pro mě důkaz, až budu v normálu, abych si mohla připomenout, co jsem vyváděla za voloviny. Já jsem ho mezitím s úsměvem a neskonalým nadšením ujišťovala, že to je naprosto normální kreativní proces. Že takhle tvoří všichni, kdo něco někdy dokázal. Že je to součást kreativní flow a není na tom nic zvláštního a rozhodně to není na psychiatra ani Bohnice. Dokonce jsem se na něho trochu zlobila, že to nechápe a bere to jako nějakou anomálii a dokonce se to odvažuje fotit. Když jsem se za pár dní dostala do remise a prohlížela jsem si ty fotky, tak jsem se musela smát, ovšem pocity jsem u toho měla smíšené, protože jsem věděla, že to budu muset nějak řešit, aby se to neopakovalo nebo dokonce nezhoršovalo.
U lidí s bipolární poruchou občas hrozí, že se během mánie stanou promiskuitní. Tenhle problém naštěstí nemám, ale co miluju během manické periody, je seznamování se s novými lidmi. Jsem schopná se na půl hodiny vykecávat v pekárně a poznat tak prodavačky blíže. Nebo klidně s někým, kdo zrovna stojí ve frontě přede mnou, přestože dotyčný nebo dotyčná o rozhovor vůbec nestojí a už by rádi odešli, ale já je svými řečmi dokážu zdržet na dostatečně dlouhou dobu, abych jim vymluvila díru do hlavy. Během své výřečnosti totiž nepostřehnu, že je to někomu už nepříjemné, že by raději ode mě utekl, avšak ze zdvořilosti to neudělá.
Když mám mánii, tak nespím, respektive naspím toho velmi málo. Jdu spát po půlnoci a v pět jsem už na nohách. Netrpělivě vyhlížím východ slunce a když to počasí aspoň trochu dovolí, jdu na zahradu vypít si ranní kafe a u toho tančím balet, boxuju nebo jen tak poskakuji pod prvními slunečnými paprsky. Důsledkem nadměrného pohybu a málo spánku taky rychle a nekontrolovaně hubnu. V průměru týden mánie z mě znamená úbytek 3-4 kilogramy, což mě samozřejmě těší, protože podle mě mám během normálu právě ty 3-4 kila navíc. Špeku na břiše mizí, podprsenka je o něco volnější a kalhoty začínají být trochu volné a můžu nosit přiléhavé věci, které upínají celé tělo, protože si chci užít ten pocit, že nikdy nepřečnívá žádný špek, než to naberu v depresi všechno zpět.
Na mánii je nebezpečné to, že je vysoce návyková. Tím, že je moc příjemná, tak to z člověka dělá vlastně otroka. Na mánii se těším, po mánii se mi stýská, když ji dlouhou dobu nemám. Mánii si mám chuť vyvolat, abych znovu bez námahy zhubla přebytečná kila, abych mohla tvořit, abych byla nápaditější, aby mě to kreativní tvoření bavilo na maximum, abych měla zase ten nesrovnatelně boží pocit, že moje nápady patří mezi ty nejlepší na světě. Mánie je v podstatě skvělá věc. Mám při ní pocit, že zvládnu všechno na světě, všechno a všichni mě baví. Baví mě objevovat nové věci, zažívat nové zkušenosti. Veškerou aktivitu, kterou vykonám, tak do ní vkládám všechno. Všechno totiž dělám na maximum, protože to, co jsem se rozhodla dělat, mě jednoduše neskutečně baví. Jsem prakticky nezastavitelná, tak ty aktivity dělám i rychle. Všechno se daří. Daří se vše, na co šáhnu. Ty obrazy se všechny povedly za bleskovou dobu. Dávám tomu všechno. Všechno je zalité sluncem. Ve všem jsem dobrá. Ty texty, které jsem napsala, nemají konkurenci. Jsou skvělé, originální, nejvtipnější, že už lepší být ani nemůžou. Nikdo by to nenapsal líp. Já sama už bych to nikdy nenapsala lépe. Každá věc, kterou dokončím, je nejlepší a už bych takový výkon nikdy ze sebe nevypotila. Tudíž se to musí každému líbit. Je to najednou smysl mého života. Moje podstata. Moje genialita. Můj dar. A kdo to nevidí, ten ať se jde léčit. Protože to snad proboha musí vidět všichni.
Uznat, že u mě probíhá nebezpečná mánie je kapitola sama o sobě. Je to tak příjemný zážitek, že se mi to připouští velice těžce. U deprese si to připustím hned první dny při prvních příznacích. U mánie jsem se to též naučila, ale jde to podstatně hůř. Je to tím, že mánie prostě nebolí, naopak navozuje pocity absolutního štěstí. Komu se chce utnout takové pocity vnitřního blaha? Kdo by chtěl vzít za brzdu takovému návalu radosti, geniality, kdy rádoby skvělé nápady padají jak kapky deště z nebe? Nikomu, kdo má všech pět pohromadě, se to nechce brzdit, natož zastavit. Takový pocit je totiž výjimečný, nevzniká na denní bázi. Navíc je to zcela zdarma. A hlavně já vím, že po této fázi logicky přichází deprese, tak si to prostě chci ještě pořádně užít, dokud to aspoň trochu trvá.
Co dělám, když si připustím, že mám mánii? Jdu si prvně zaběhat sprint, abych se unavila a zastavila tok myšlenek. Nejlépe večer na běžeckém trenažéru, aby mě nikdo neviděl, neboť by mě měl za blázna, co utíká před násilníkem. Běžím potichu, bez hudby, nebo když už tak nějaký totální odpalovačky. Zpívám si u toho, nebo spíš u toho křičím z plného hrdla, protože to nadšení a tu veškerou energii nějak z těla i mysli dostat musím. Nebo si u sprintu hodně povídám sama se sebou. Mám jistotu, že mě nikdo neslyší a nebude mě považovat za cvoka. Nedostávám zpětnou vazbu, nikdo mi neříká, že to co povídám, nedává smysl. Nikdo mě nesoudí a nehlídá. Nikdo mě neupozorní na to, že bych měla zpomalit nebo přemýšlet dřív, než začnu mluvit. Nikdo mě nebuzeruje. Po takovém náročném sprintu, který většinou trvá 15 – 20 minut, jdu do sprchy a rovnou spát. Většinou se pak vyspím docela dobře. Ani prášky na spaní nejsou potřeba. Druhý den ráno se objednám k terapeutce jako akutní případ. V smsce jí stručně vysvětlím, čím si momentálně procházím a proč ji potřebuju nutně a co nejdříve vidět. Většinou u Dity dostanu termín do jednoho týdne. Občas se to sejde tak, že k ní zajdu už 2. nebo 3. den. Někdy když je to hodně na hraně, tak beru za vděk i online termínem. Hlavně to s ní musím co nejrychleji probrat a zastavit tu mánii včas, než způsobí nedozírné nenávratné následky.
Když si sama uvědomím, že mám mánii a je třeba zvolnit, tak si naordinuju sociální distanc. Nechodím ven, nebo jen minimálně jako do obchodu, k lékarníkovi, na poštu, do školky pro dceru. Vynechávám nicméně obědy a setkání s přáteli, rozhodně neoslovuju cizí lidi, i když mě to láká se s nimi seznámit, nezabředávám do rozhovorů s novými lidmi, nezvu je k sobě domů. Velkým obloukem se vyhýbám Praze, kde jsou antikvariáty, knihkupectví a vintage obchody s hadrama. Když to jde, jdu ven bez kreditní karty. I když v dnešní době, kdy se platí mobilem nebo hodinkami tohle pravidlo vlastně moc smysl nedává.
Když se pomalu vracím do normálního režimu, je pro mě zásadní odpočinek. Hodně si pouštím klasickou hudbu z gramofonu. Cvičím jógu, vařím, uklízím. Odpočívám v průběhu celého dne, to je opravdu moc důležité, abych se vyhla prudkému pádu do těžké deprese, která automaticky nastává po mánii.
Co je hodně těžké je pracovat, aniž bych naslouchala vnitřnímu hlasu, který neustále našeptává nové geniální nápady, které jsou mnohdy dost šílené. Je to podstatně lepší od tý doby, co se neživím jako copywriter v reklamě, což je hodně kreativní práce, ale dělám doktorát. Akademická půda je pro moji nemoc a mánie i deprese úplně ideální. Když pracuju, nemůžu si moc dovolit ujíždět na nápadech. Vše musí být vědecky podložené a odargumentované, takže to nepodporuje moje šílené nápady. Nemám ani prostor je nějak rozvinout dál. Prostě to musím ignorovat a soustředit se na fakticky podložené informace. A to mi pomáhá zastavit ty strašné proudy nápadů a ideí.
Když si začnu uvědomovat začínající mánii, okamžitě píšu své psychiatričce, s kterou se vidím jednou za dva měsíce, ale jsme v častém mailovém kontaktu a můžu ji napsat s jakýmkoliv problémem a ona mi většinou do hodiny odpoví a funguje to takhle spolehlivě. Popíšu ji, že na sobě pozoruju znaky mánie a zeptám se ji, zda si můžu snížit ranní antidepresiva z 5 mg na 2,5mg. Ona mi to odsouhlasí a já to začnu plnit. Většinou to zafunguje druhý, třetí den, kdy praktikuju vše výše zmíněné plus to snížení antidepresiv, a mánie pomalu pomine a já se vracím do normálu. Když mám štěstí, tak se vyhnu depresi. Když ne, tak udeří lehká forma deprese.
Hlubokou depresi už jsem neměla, ani nepamatuju. A takhle funguju už rok a půl, že se mi daří mánii zastavit vždy v prvních dnech a tím se vyhýbám i hlubokým pádům na psychické i fyzické dno. Každý si musí najít ten správný mix léků a praktik, které na něho bude fungovat při mániích. Můj případ dokazuje, že to jde. Jen to chce čas a zkušenosti. Ty zkušenosti se bohužel nezískávají zdarma ani lehko. Nicméně, každá mánie, kterou jsem si prošla, mi něco dala, něco mě o sobě naučila, díky které jsem se zlepšovala a naučila se s ní pracovat. Chce to prostě jen čas a kupu trpělivosti sám se sebou.