Rok fuckupů

Spustila jsem nový web doimoi.cz. Trvalo to jen 9 měsíců. Připravilo mě to jen o 9 kilo nervů. Zničila jsem jen 9 boxovacích pytlů. Ale ten „porod“ jsem si užila se vším všudy a doufám, že přestřihnutím pupeční šňůry končí můj rok fuckupů neboli průšvihů, co se na mě lepí od ledna letošního roku. Zde je bilance a ponaučení, která jsem si odnesla.

1. Po Novém roce jsem dostala padáka. Po několika letech jsem dostala propůstku ze světa projekťáků, accountů, manažerů a kravaťáků. Potupa? Ponížení? Beznaděj? Ani náhodou, ještě jsem šéfovi poděkovala a všem s úsměvem zamávala.

Ponaučení: Když to někde dře, seber odvahu a vzdej to sama. Nebuď moc happy. Lidem se to nelíbí. Ve světle tvého štěstí si uvědomují vlastní nesplněné sny. V práci si kamarády nehledej. Kamarádčov končí hned v momentě, kdy se začne mluvit o penězích. Do byznysu se nemíchají emoce. Nikdy. Tečka.

2. Na konci ledna jsem se rozhodla svěřit tvorbu svého webu budoucí švagrové. Stručně řečeno, nebyl to dobrý tah. Přiznávám, částečně i mou vinou. Ale grafiku dodala luxusní, no uznejte sami.

Nicméně tady je ponaučení jasné: Nikdy nedělat byznys s rodinou. Na rodinu se totiž nedá řvát, na cizí lidi ano.

3. V březnu jsem sekla s kancelářskou prací a podlehla trendu freelancování neboli podnikání na volné noze. Copak zakázky, ty byly, ale pracovní kázeň a inspirace? Ty se rozprchly na všechny strany a nedalo se to zastavit.

Plánovala jsem si, jak budu chodit do kaváren, jak budu psát na čerstvém vzduchu v parku, jak pojedu na chalupu a jedním dechem dopíšu knihu. Ano, uhodli jste správně. Seděla jsem s depkou doma a po měsíci ani neměla sílu vylézt z postele. Byla jsem úplně bez energie. Všichni se sháněli po svých článcích, a já mezitím pátrala po své chuti cokoli napsat.

Ponaučení: Freelancing není pro všechny. Zvlášť ne pro ty, co jsou extrémně společenský a mají potřebu být neustále mezi lidmi. Holt bez inspirace nejsou koláče.

4. Po pár měsících na volné noze jsem sebrala zbytek svojí sebeúcty a vydala se opět na lov nové práce na plný úvazek. Tentokrát jako copywriter, jinými slovy textař pro reklamy. Podle mámy píšu texty na letáky od Alberta. Podle dědy jsem ta holka za psacím strojem. Podle zbytku společnosti, co nedělá v reklamě, jsem se zaprodala ďáblu.

Pro mě je to však ideální práce, kde se vybiju svými trhlými nápady a kde si můžu celý den hrát – s písmenky a slovy. Snažím se říkat pravdu, jen lépe než ostatní. Přece jenom blogováním si rýži nekoupím. A na to abych psala knihy, tak na to jsem bohužel moc líná. Jsem prostě liný spisovatel neboli copywriter.

Po dlouhém výběrku jsem dostala skvělou práci. Stal se ze mě Junior Idea Maker a Copywriter v jedné z nejprestižnějších agentur v Čechách. Sice vedle Smíchovského nádraží, ale tak co už.  Práce mě bavila od prvního dne. Kolegové taky v klidáči. Na to, že to byla mezinárodní korporace, tak žádný stres, žádná byrokracie. Každé ráno jsem se těšila. Snad poprvé v životě.

Ani ne po dvou měsících dostal klient letní úžeh a celý tým vyměnil za seniornější. A tak jsem s brekem zase odešla hledat o nádraží dál.

Ponaučení:  Nikdy neber práci, kde budeš mít jen jednoho klienta. Sázet všechny svoje trumfy na jednu jedinou kartu je hřích, který si můžou dovolit jenom praví bohémové.

5. Napsala jsem s kamarádkou scénář na krátký film – Na mostě. Je to o vietnamské holce, které se v životě ne všechno povedlo tak, jak si to představovala. Snažily jsme se znázornit, jakému tlaku občas čelí banánové děti. Našly jsme i produkční, která to měla všechno spočítat a do konce června zažádat o grant z Fondu české kinematografie. Než se ale k něčemu dostala, tak se psychicky zhroutila, tudíž jsme to celé prošvihly a nejspíš budeme muset čekat na další rok. Ti filmaři to mají snad ještě těžší než banánové děti!

Ponaučení: Nikdy nedělat nic na poslední chvíli. Zvlášť, když jde o umělce.

 6. Žhavým kandidátem na Perličku roku je můj nedávný Skype s kamarádkou z Francie. Neviděly jsme se skoro rok, a tak jsem byla hrozně ráda, že jsme se konečně našly v tom našem virtuálním světě. Na obrazovce se konečně objevila Nes. Hlavu měla zabalenou do ručníku. Teda aspoň jsem si myslela, že to byl ručník. „Jé, tys zrovna vylezla ze sprchy?“ přivítala jsem ji. Fakt jsem si myslela, že je to ručník. Taky si takhle po umytí suším vlasy. „Ne, já jsem konvertovala a to je hidžáb,“ vyvede vše na pravou míru Nes. Ups. Ještě, že má ta holka smysl pro humor.

Ponaučení: Tu svoji nevymáchanou hubu si budu muset více hlídat. Jednou mě vážně dostane do maléru.

Pořád někde čtu, že velkým úspěchům předčí drsné pády. Třeba všechny ty fuckupy opravdu stály za to. Třeba bude DOI MOI moje změna k lepšímu.