Když přijede Vietnamec čerstvě do Čech, má chuť vyzkoušet dvě věci. České pivo a české holky. To jsou totiž věci, které si Vietnamci mezi sebou vychvalují nejvíc. Sex je jedna věc, jak ale vypadá takové manželství? Vydrží na celý život?
Osobně znám jediný pár, kterýmu to vydrželo až dodnes. A že těch Vietnamců, co se zamilovalo do krásných mladých Češek, bylo v mém okolí habaděj. Většinou vzplanou pro jejich dlouhé nohy, plavé vlasy a modré oči. To zkrátka ve Vietnamu neseženete.
Navíc jsou Češky mnohém méně rezervované a upejpavé než Vietnamky. Takže se chlapci nemusí snažit měsíce, než konečně dostanou povolení k polibku.
Jako u vztahů Vietnamky s Čechem, nese to jejich rodina dost nelibě. Řekla bych ale, že se na kluky tlačí mnohem méně než na holky. Možná je to tím, že syn má ve Vietnamu větší „váhu“ než dcera. Někteří rodiče to také berou jako rozmar mládí, z kterého se předpokládá, že časem vyrostou.
Proč se vietnamští rodiče vlastně tolik bojí českých snach? Mají obavy z toho, že Češka bude chodit na diskotéky místo toho, aby jejich synáčky pravidelně zásobovala teplou večeří. Myslí si, že nebude tak poslušná a obětavá jako bývají vietnamské holky.
Krom toho, že si s ní pořádně nepokecají a nebudou jí moci tak kázat, se bojí též toho, že jejich vnoučata nevyrostou na vietnamských tradicích, zvycích a jídlech. Možnost vykořenění u další generace bude tak ještě vyšší.
Když přece jenom dojde k manželství, tak většinou vydrží do první chvíle, než onemocní chlap. Očekává (on i celá jeho rodina) totiž, že se o něho manželka postará do posledního puntíku. U Češky ale většinou tvrdě narazí. A tak si Vietnamec v těchto chvílích pomalu ale jistě uvědomuje, že si asi měl pořídit starostlivou Vietnamku s větší ochotou pečovat o choré a nemohoucí muže.
Bývá zvykem, že si Vietnamec po rozchodu s českou manželkou vybere novou manželku ze „svých řad“. Dost často mu s výběrem pomůžou samotní rodiče. Jak moc je takové manželství šťastné, to už je většinou ve hvězdách…
Takže by se možná dalo říct, že při prvním výběru se Vietnamec žení se z lásky. Zatímco u toho druhého to už dělá z rozumu. Prostě chce někoho, kdo se ve stáří o něho a jeho rodiče postará.
Komentáře
10 Komentáře k "Vydrží vztah Vietnamce s Češkou?"
Ahoj, jsem Vietnamka a miluji jednoho Čecha a on miluje zase mě, je sice o hodně starší než já, ale mě to nevadí. Věk je jenom číslo. Moji rodiče chtějí, abych se oženila s nikým svého rodu, jenomže vůbec neví to, že jsem s ním doopravdy šťastná a nemohu bez z něho žít. Nevydržím bez něj ani jednu vteřinu bez toho, abych byla smutná. Chci s ním být do konce našeho života, a být šťastná rodina. Jenomže nebýt rodičů, tak bych nebyla pořád smutná. Znám ho jako svoje boty a klidně můžu napsat, že ani trochu není podobný svým chováním jako ostatní čeští kluci/chlapi. Řídím se svým srdcem, ale nebaví mě pořád dokola poslouchat to, že si musím vzít za manžela Vietnamce. Sice se mi někteří kluci ve Vietnamu líbí, ale v této době je velmi velmi těžké najít někoho, kdo vás bude milovat stejně jako vy jeho.
Ahoj, jsem dost zoufalá a smutná protože mě vietnamští kluci ( když nějakého občas zahlédnu) dost přitahují…prostě se mi líbí jejich rysy a tak. Ale problém je v tom že jich je tady v okolí málo a nemám šanci se s někým seznámit. Přála bych si vědět, v jakých městech jsou nejvíce? 🙁
Ahoj Zuzko, bohužel nemám k dispozici mapu rozmístění vietnamských chlapců, snad to někdy napadne nějakou seznamovací službu 🙂 Ale tipuju, že se nejlépe seznámíš v regionech, kde je největší koncentrace vietnamské menšiny, tj. Severní Čechy (Most, Louny, Ústí nad Labem)…dost jich je samozřejmě v Praze (doporučuju zajít před VŠE, ČVUT) nebo bych zkusila okolí Brna a Plzně. Doufám, že pocházíš aspoň z jedné ze zmíněných míst 🙂
Držím palce!
Ahoj,
tak já se také podělím o svoji zkušenost. Ta je, narozdíl od paní pode mnou, naštěstí dobrá.
Jsem Češka, s přítelem jsem se seznámila, v prváku na střední škole, bylo nám oběma šestnáct let. Přítel tady není od malička, část základní školy absolvoval ještě ve Vietnamu a určitě se o něm nedá říct, že je typický „banán“, umí perfektně vietnamsky, umí číst i psát a celkově si s Vietnamci, kteří vyrostli tady, příliš nerozumí.
Přes to všechno jsme se dali dohromady. Před jeho rodiči jsme to dlouhá léta tajili a tvrdili jsme jim, že jsme jen kamarádi a spolužáci (když nás náhodou nějací Vietnamci „načapali“, jak jdeme ze školy vedle sebe a bavíme se), přece jenom byl student a maminka přítele samozřejmě pro svého syna také chtěla Vietnamku. Zpětně vím, že prostě jen proto, že se bála. Asi po třech letech, co mě vídala čím dál tím častěji a přítel o mě čím dál tím víc mluvil, pochopila, že asi budeme více, než kamarádi. Ale jak říkáš, brala to jako „rozmar mládí“, který brzo přejde. Nepřešel. Po čtyřech letech mě začala pomalu přijímat (i když se na mě fakt netvářila nijak nadšeně) a po pěti letech mamince partner oznámil, že se mnou chce jet do Vietnamu. Platila jsem si to sama, bylo nám jednadvacet let a maminka přítele pochopila, že je blbost něco „zakazovat“. Jela s námi, společně s tetou, strejdou, bratrancem a sestřenicí. Myslím, že ve Vietnamu se teprve definitivně naklonila na moji stranu. Trávily jsme spolu spoustu času, já se snažila učit vietnamsky (a pořád se snažím, je to běh na dlouhou trať), ona česky. Vlastně jsme celou dobu ve Vietnamu spaly na jedné manželské posteli, takže jsme po večerech měly možnost si tak nějak vietnamsko-česko-rukama-nohama povídat. Zamilovala si mě a já si zamilovala ji. Poznala jsem celou velkou rodinu, já se ke všem chovala slušně a spoustu příbuzných jsem naklonila na svoji stranu.
Maminka přítele nikdy neměla dceru, jen syny, a jde vidět, že ji takovýto ženský element v rodině chybí. Od té doby, co jsme byli ve Vietnamu, s maminkou přítele trávím možná i více času, než přítel :-D. I když si jazykově ne vždycky rozumíme, tak se snažíme. Já s ní chodím tancovat vietnamské tance, chodím s ní na buddhistické mše, pomáhám jí v domácnosti. Ona mi zase ráda volá (to bych ti přála slyšet ten rozhovor, je to jak když se baví hluchý s blbým a mám neblahý pocit, že já jsem ta blbá), řeší se mnou oblečení a boty (no, jsem ta pravá, upřímně módě fakt vůbec nerozumím, ale ona to se mnou prostě řešit chce 😀 ), řeší se mnou tancování, ptá se na české zvyky, ptá se mě na školu, píše mi na faceooku, všechno mi komentuje, … Fakt si myslím, že mě má ráda. Je to asi i tím, že úspěšně studuju technický obor (informatiku a výpočetní techniku), do toho pracuju a mám o vše vietnamské opravdový zájem, učím se vietnamsky, všechny vietnamské knihy, které vyšly v češtině, mám přečtené, mám přehled o vietnamských svátcích, příbězích, bajkách, mýtech… Slavím s rodinou všechny vietnamské oslavy, aktivně se podílím na organizaci akcí, pomáhám… Naposledy jsem se fakt musela smát, když maminka příteli oznámila, že jestli mi ublíží, tak že jeho vyhodí a mě si tam nastěhuje :-D. S přítelem jsme přes devět let, letos letíme podruhé do Vietnamu a na podzim se bereme.
Každopádně to nebylo vždy jednoduché a jak říkám, jeho rodina si ke mně hledala cestu asi čtyři roky, než mě alespoň trošičku přijali a začali „tolerovat“. A to byl už jen kousek k tomu, abych jim ukázala, jaká opravdu jsem, že se nemají čeho bát – a začali mě mít rádi. Podle mě člověk musí být hlavně trpělivý a nečekat, že si vietnamská rodina z nějaké Češky sedne na prdel :-D.
http://www.hogreta.blog.cz
Tak zo je krásný. Moc vám to přeji
Ahoj, to je mi ale milý příběh. Gratuluju k super 2. rodině a nadcházející svatbě! Ať vám to klape na věky 🙂
Tak já se s vámi podělím o mé zkušenosti. Žiju s vietnamcem. Bohužel poznávám, že to nebyla nejlepší volba. Vyrůstal odmalička v tom, že mu jeho maminka kladla na srdce, že jednou si vezme vietnamku, ať má češky jen na pobavení. Mluvila s ním o nás jako o odpadu. On jí ale neposlouchal a dělal si co chtěl. Otěhotněla jsem s ním. V té době už jsme spolu bydleli.Normálně pracoval chvíli u bohemky, ve škodoce atd. Řekl, že chce abychom se měli dobře a začal pracovat u rodičů. Ti ho nutí pracovat od rána do večera a s námi moc času netráví. Jeho samotného to nebaví, jeho rodiče jsou zlí, všichni na sebe křičí a mluví spolu sprostě. Pak si zlost vylévá na mě doma. Moc dobře ví, že nejsem spokojená ale pro svou vlastní pohodlnost se mu od nich nechce a teď bydlíme půl roku v bytě, který patří jeho rodičům a jsou naši sousedi. Když skončí v obchodě okolo desáté-jedenácté večer k nám pravidelně chodí za malou i když ta třeba už dávno spí a nedělá jim problém ji probudit. Bohužel to co řeknu já, jim je jedno a ignorují mě. Také rádi chodí po bytě, hlavně jeho otec a říká mi co mám udělat. I když oni mají doma opavdu takový bordel, to jsem v životě neviděla, jelikož nemají čas. Navíc můj přítel mi není vůbec oporou. Začal mě srovnávat se svou matkou, v těhotenství se mě dvakrát pokusil podvést a v šestineděli mě dokonce zmlátil. Bere mě jako samozřejmost a já se cítím jako ve vězení. Když jsem chtěla odejít, udělal mi nehorázné peklo a jeho rodiče mu řekli, že mu malá stejně není podobná ať si udělá testy otcovství a at se vzdá práva na ní, aby nemohla nic dědit. Zarazilo mě, že tohle byla první věc, kterou na to řekli. Za tu dobu co spolu jsme, poznala jsem spoustu vietnamců díky oslavám, společným večeřím, atd. a přijdou mi všichni stejní. Řeší jen peníze. Ženy jsou pro ně podřízené, nemají k nim žádnou úctu. Doufám, že aspoň u těch mladých se to změnilo, když vyrůstali tady v Česku a moc je lituju, v čem musí žít. Můj přítel má sestru, které je 13 let a naprosto nic neumí. Nutí ji pořád pracovat v obchodě a nemá čas si ani dělat úkoly. Za každou maličkost ji matka zmlátí. Je mi té holčičky moc líto. I obědvat chodí ke mě, protože doma nemá co. To co se u nich doma děje, se u nás nazývá týrání a je mi těch dětí opravdu líto. Sama teď nevím kudy kam, protože on je někdy takové zlatíčko, je inteligentní, umí si poradit, ale někdy je tak zlej, nedělá mu problém mě v noci vyhodit a pak mě nahánět kde sem, řvát na mě sprostě i před dcerou, že jsem matka k ničemu a když jsem kojila, měla jsem i mlíko na h***o, jak říkal. Prostě jsem pro něj bezcenná, jen na domácnost a na jeho výlevy, nikam nemůžu ale on ano, a když mě někam pustí, pak mi to vyčte, Nedokáže si mě vážit a já už kvůli němu dokonce začala chodit k psychologovi, který mi říká ať z tohohle vztahu okamžitě odejdu, ale nemám kam a on mi udělá takové peklo, že mám opravdu strach. Začala jsem se potýkat s depresemi, které trvají už 5 měsíců. Takže pokud se někdo rozhodnete chodit s vietnamcem, snažte se ho nejdříve poznat, jeho rodinu, jak se chová k matce a ke své sestře. Pak poznáte, jestli za to stojí.
Teda, tak na tohle se celkem nedá nic kloudného napsat. Je mi líto, čím si procházíte 🙁 Přeju hodně sil a štěstí, nejen do nového roku.
Zdravím, zajímalo by mě jak moc Vietnamští muži očekávají, že se o ně bude žena při nemoci starat? Přide mi normální starat se o partnera pokud je nemocný, pokud tím není myšleno, že ho budu nosit když má rýmu. 🙂
Spíš asi jde o velmi rozdílné vnímání oné starosti. U Vietnamek se očekává, že bude pečovat o manžela, o jeho rodiče i další příbuzné. Dokonce by se o ně měla starat víc než o vlastní rodinu. Aspoň to takhle vidím ve svém okolí. S tímto přístupem u českých holek dost často narazí. Ale ani já nevidím důvod, proč by měla holka dávat manželově rodině přednost před tu svoji.