A k čemu mi je to dvojí občanství?

Na můj poslední článek zazněly i takové názory jako že to bylo ode mne ‚vyčuraný tah‘, když jsem si k vietnamskému občanství vzala i to české. Chápu to, avšak s tím nesouhlasím a musím se proti takovému názoru rázně ohradit. Chápu, proč někteří lidé mají podobný úhel pohledu a myslí si, že to bylo z mé strany zištné rozhodnutí. Vím, že se nemusím nikomu ospravedlňovat. Lidi jsou všelijaký a každý má právo na svůj názor. Pro pořádek ale ráda uvedu pravé důvody, které mě vedly k žádosti o české občanství s ponecháním toho původního, vietnamského.

Zaprvé, nechci se oficiálně odtrhnout od vietnamského národa. Jednoduše protože se z části citím jako Vietnamka a tak to také navždy zůstane. Tím, že mi Česká republika dovolila mít dvojí občanství mi dala najevo, že po mně nechce, abych si vybrala mezi dvěmi zeměmi, které v sobě spojuju. Dvojím občanstvím dávám najevo sobě i ostatním, že moje srdce je v Evropě, ale i v dalekém Vietnamu.

Zadruhé, chci minimalizovat svůj podíl do státní pokladny, jejíž část chodí nepoctivým českým úředníkům. Kromě paní z našeho kraje a městečka, které mi byly velkou oporou, to byla doslova noční můra. Chyba možná ani není v těch lidech, ale celém systému, který je tak zatěžkaný pravidly, že nikdo ničemu vlastně pořádně nerozumí.

Já prostě nechci neustále volat do úřadů či ministerstev a dožadovat se svých práv a poslouchat, jak oni nestíhají. Nechci nikomu platit za to, že na papír dá jedno razítko, které ani není jeho. Nechci se potkávat s lidmi, kteří se nade mnou a mojí rodinou povyšují, a přitom se na své místo leckdy dostali jen díky korupci či protekce. Proč taky? Já své daně platím, aby byly investovány do užitečných věcí, ne abych byla buzerována na ospalých vesničkách, kterým se rádoby říká úřady. Promiňte, ale jediné, co tam funguje je poctivá byrokracie 🙂

V neposlední řadě chci mít v kapse vietnamský i český pas, protože se stejně prezentuju jako Vietnamka a zároveň Češka a to jak v osobním, tak pracovním životě. Proč bych tedy nemohla mít dvojí občanství, když to v konečném důsledku nikoho stejně nezajímá? Důležité je snad, jak s těmi občanstvími zacházím ,anebo se mýlím? Samozřejmě, že si díky tomu ušetřím spoustu času nad papírováním, budu mít větší šanci pracovat ve státech EU a bude se mi snadněji cestovat. Ale především je to možnost cítit vietnamství i češství a ještě k tomu mít hmotný důkaz.

Vlastně ty tři roky boje nebyly ani tak bojí s českou byrokracií, abych si konečně mohla usnadnit život. Mám-li být zcela upřímná, byl to boj mezi současnou Duong a osmiletou Duong, která tehdy opustila milovanou rodinu ve Vietnamu, aby se s rodiči usadila v nějakém neznámém bílém státě, kde už nikdy vzhledově nezapadla do davu. Tudíž ty poslední 3 roky byly zejména o přemlouvání sebe samotné, aby se ta část mého dětského já smířila s tím, že můj život je a vždy bude ovlivněn Evropou.

Nicméně, české občanství neznamená, že se usazuju v Čechách, naopak. V současnosti je to jen možnost mít občanská práva v obou zemích svobodně se rozhodovat a nedávat státu možnost mě diskriminovat za to, že nejsem právoplatným občanem jejich státu. I když Prahu miluju, stále se tu cítím jako cizinka. Jako cizák, kterýmu byla vydána česká občanka, aby už dál paní na úřadech neprudila.

Já jinak totiž stále přemýšlím nad tím, že bych se za pár let vrátila do Francie, pro mně nejsvobodnější země pro Vietnamce. Tři roky studia v různých částech Francie mě utvrdily v tom, že ze všech evropských měst, která jsem v životě navštívila, je to paradoxně bývalý kolonizátor, který je nejvíce nakloněn vietnamským přistěhovalcům. Ve Francii se mi nikdy nikdo nevysmíval, neztrapňoval a nerozlišoval kvůli mému původu.

Ten pocit, že se na člověka nedívají hned zkraje skrz prsty, bych přála každému vietnamskému dítěti, které nechápe, proč se musí od všech tak lišit. Svoboda, žádné předsudky, nemuset dávat pozor, že poutáte pozornost, nemuset všem furt něco dokazovat. To je to, co mi v Čechách zoufale chybí a důvod proč se tu (zatím) nechci natrvalo usazovat.

Jsem ale optimista, komunisti vývoj našeho státu holt pozastavili na pěknou řádku let a historii holt nelze vymazat ze dne na den. Nezbývá mi, než se nade vším povznést a jít dál a doufat v lepší zítřky 🙂 Nebo snad máte jiný účinnější recept?

Zveřejněno 1.6.2014 v HLAS KRVE, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Nakažena francouzským virem. Vlastenectvím

Dlouho jsem se nevěnovala tématu „banánových dětí“ – tedy mladých lidí vietnamského původu žijících v Česku i celé Evropě. Přiznám se, že to bylo na jednu stranu erasmácké opojení (studuju nyní ve Francii), ale též únava z boomu, který jsem použitím těchto slov vyvolala. Ale když se ohlédnu zpátky na svůj rok ve Štrasburku, nedá mi to se k tomuto tématu nevracet.

O Francouzích se říká, že jsou vlastenci. Možná jsem se od nich – s přispěním studijního programu Erasmus – tak trochu nakazila.

vn

V diskuzi pod minulým blogem jedna čtenářka poznamenala, že tyhle zahraniční studijní pobyty mohou vést k vlastenectví. Myslela tím zejména české studenty, mě ale napadlo spíš: jsou mladí Vietnamci žijící v Česku více vlastenečtí než ti ve Francii?

Samozřejmě je situacie v každé zemi jiná, nedá se to generalizovat, možná se to liší i dle krajů v jednotlivé zemi… V Čechách znám Vietnamce, kteří v Čechách buď studují, pracují nebo obojí najednou, ale i ty, kteří sem přijeli z úplně jiných důvodů. Zatímco zde ve Štrasburku znám převážně jen studenty nebo absolventy zdejších univerzit.

Nicméně jistý rozdíl jsem vycítila, zřejmě nejvíc na oslavách Nového lunárního roku, kam mě vzali mí místní vietnamští přátelé. Byla jsem docela překvapená, že počet mých krajanů se rovnal počtu cizinců. Všichni se bavili se všemi, jelikož neexistovala téměř žádná jazyková bariéra.

Mé pozorování a úžas nad dokonalou integrací vyrušila až jedna vietnamská slečna, která se mi snažila prodat los do tomboly. Promluvila na mě francouzsky, i když viděla, že jsem její krajanka. I na můj pozdrav ve vietnamštině reagovala francouzsky. Prostě se nechtěla bavit naší mateřštinou.

Je pravda, že se tohle v Čechách stát také může, jsme zvyklí mluvit česky a zejména mladší ročníky jsou „líní“ mluvit vietnamsky. Ale po mém krátkém výzkumu jsem zjistila, že většina zdejších, tedy francouzských Vietnamců si myslí, že nemají důvod učit se vietnamsky, neboť francouzština je světový jazyk a pro ně je lepší věnovat čas dalším světovým jazykům. Mimochodem znám i Čechy, kteří tvrdí, že nemají rádi své rodiče, jelikož jsou Češi a ne Angličani, Němci či Francouzi, to by se aspoň nemuseli dřít se s dalším světovým jazykem.

Dalším důležitým faktem a důvodem, proč se mladí Vietnamo-Francouzi nezajímají o svůj původ, neznají vietnamské zvyky a tradice, je podle mých zkušeností výchova rodičů. Velká část z nich přijela do Francie z politických důvodu a nechtějí, aby jejich děti znaly komunistické praktiky a ideologii, a proto je vychovávají s ignorací k vlastním tradicím a zvykům.

Nechci příliš zobecňovat, ale z mého hlediska mladá generace Vietnamců v Čechách je o něco více vlastenecká než ta zdejší, tedy francouzská. Možná je to tím, že nás rodiče vychovávají jinak, možná protože čeština (díkybohu) nepatří mezi světové jazyky. Je to ale i tím, že se mladí Vietnamci ve Francii snaží příliš přizpůsobit se zdejším zvykům na úkor naprosté ztráty těch vlastních?

Moc dobře si vzpomínám, že jsem během puberty neustále slýchala od rodičů, jak je zbytečné umět několik cizích jazyků, když ani mateřštinou se pořádně nedomluvím. U nás doma se nesmělo mluvit jinak než vietnamsky a v době vysílání vietnamského televizního kanálu se nekoukalo na nic jiného. Pamatuji si, jak jsem nesnášela ty poučky o tom, že je vietnamština pro mě důležitá a že je velká chyba, pokud nebudu umět vietnamsky a znát naše zvyky a tradice.

Vyrůstala jsem prakticky jen mezi Čechy a vietnamštinu jsem k životu nepotřebovala. Jednoduše řečeno maloměšťačka, která měla hodně zúžený pohled na svět, jelikož neměla porovnání. Až teprve studium v Praze a hlavně tenhle rok na Erasmu ve Francii mi rozšířilo obzory.

Je přece jedno jestli vaše mateřština patří či nepatří mezi světové jazyky nebo jak je důležitá pro vaši kariéru. Jde o pocit, že když vstoupíte na půdu svých předků, cítíte ten tlak u srdce a tu nepopsatelnou radost, že někam patříte. Jde o to, abyste nemuseli při hovoru s příbuznými používat slovník či překladatele, abyste se nemuseli za sebe stydět, že jste sice Vietnamci, ale o vietnamských tradicích a zvycích nemáte ani ponětí.

Naše generace mladých českých Vietnamců je hodně jinak vychovaná, mnoho věcí vidíme úplně jinak než naši rodiče. A proto možná těžko souhlasíme s ideologií a stylem života ve Vietnamu. Některým se možná zdá Vietnam zaostalý, nekulturní, v porovnání s Evropou zkorumpovaný. Což, myslím, ještě není důvod před svou zemí zavírat oči a raději o ní nic nevědět.

Netvrdím, že metody mých rodičů jsou nejúčinnější, ale jsem jim vděčná, že drží nade mnou a sestřinou vlasteneckou výchovou pevnou ruku. Musím však přiznat, že až v přímé konfrontaci s ostatními lidmi ve „velkým světě“, díky přátelství s lidmi z různých koutů světa a bezesporu i díky klubu Ha Noi (klubem přátel Vietnamu v ČR) jsem se začala učit vietnamsky a poznávat svou vlast ze srdce, a ne pouze z donucení.

Zveřejněno 21.5.2009 v CESTOPISY, HLAS KRVE - Komentáře - 0 »


Se učit, se učit

Se učit, se učit, se učit, pravil Mireček z básníků. Totéž říkají dětem i vietnamští rodiče.sta+¥en+¢ soubor (1)

Mí spolužáci se v deváté třídě rozmýšleli, na jakou střední školu jít. Ale já jsem měla rozhodnuto už snad v sedmi letech. Čekalo by se vůbec ode mě, že bych šla jinam než na gymnázium?

Ne všechny vietnamské děti samozřejmě studují gymnázium, ale velká většina jich tam opravdu sedí. Učí se od rána do večera, po vyučování mají místo zájmových kroužků doučování a aby nezlenivěly přes letní prázdniny, tak jim rodiče platí soukromé učitelky.

Jednou jsem se zeptala svých českých spolužáků, proč se učí. Překvapila mě jejich prostá odpověď, že prostě jen tak, nebo protože je rodiče nutí. My, Banánovci, bychom asi odpověděli trochu jinak.

se u-ìit

Jak jsem už v jednom z předešlých článků zmínila, ve vietnamské komunitě v Česku se informace šíří rychle a o každém se ví všecko. Informace o tom, zda jste se dostali na gymnázium či ne, zda jste udělali řidičský průkaz hned napoprvé, zda se učíte na samé jedničky se šíří světelnou rychlostí. Takže mladý člověk musí čelit neustálému tlaku, vycházejícímu z vlastní rodiny a zároveň i z celé komunity. Padá na nás velká zodpovědnost.

Studium a vzdělání jsou zkrátka pro vietnamský národ extrémně důležité.

Zveřejněno 26.2.2008 v HLAS KRVE - Komentáře - 0 »


Jak jsme oslavili náš Nový rok

A máme tu rok krysy. Oslava našeho největšího svátku, příchodu Nového lunárního roku neboli Tet, se letos konala 6. února 2008.

Sedím ve vlaku jedoucím k nám na venkov. Jenže místo krajiny Železných hor vidím ulice Hanoje, jež jsou přecpané lidmi na motorkách a kolech. Na křižovatkách bezmocně stojí policisté. Lidé spěchají za nákupem. Vidím svoji babičku, jak vybírá na trhu „vánoční stromeček“ – rozhoduje se mezi voňavým mandarinkovníkem a velkou broskvoní.
cay dao
Letošní křesťanské Vánoce jsem strávila spíš nad skripty, takže jsem se rozhodla, že je oslavím společně s Tet, když už žiju v tom multikulturním světě. Sestra mě přivítala s blahopřáním jak v češtině, tak ve vietnamštině. Po celém domě zní vietnamské písničky, které se taťka snaží zpívat na karaoke. I naši sousedé moc dobře vědí, že slavíme nový lunární rok. V obývacím pokoji stojí v jednom rohu vánoční smrk a v druhém umělá broskvoň.

Jediné místo v domě, které dýchá jen atmosférou Tet, je kuchyň. Tet vychází z čínského kalendáře, který vznikl ve starověké Číně podle období sklizně rýže. Jih Číny byl původně vietnamským územím. Během oslav Tet nesmějí chybět jarní závitky, asi nejznámější vietnamské jídlo. Recept na ně je složitý a každá rodina má své “zlepšováky“, které se předávají z generace na generaci.

Tradiční novoroční pokrm je však bánh chung. Zatímco většina Vietnamců žijících v Čechách si jej kupuje hotový v Sapě, ve Vietnamu se přípravě tohoto slaného koláče věnuje doma i několik dní. Vaří se z lepkavé rýže, je plněný fazolemi, tučným vepřovým masem a balí se do velkých listů. Během vaření se vyprávějí legendy, třeba o tom, jak bánh chung vznikl.

To nejlepší jídlo nejdřív obětujeme na rodinném oltáři. Hostíme tím naše předky. Voláme jejich zemřelé duše zpět na pozemský svět a modlíme se k nim. Současně se zapalují ve Vietnamu vyráběné vonné tyčinky.

Venku pálíme falešné papírové peníze. To symbolizuje prosbu k předkům, aby po celý rok zajistili rodině dostatek peněz.

Následuje slavnostní večeře, která trvá i několik hodin. Svátek slaví celá rodina společně, což ve vietnamském pojetí neznamená pouze rodiče a děti, ale i prarodiče, strejdy, tety, sestřenice a bratranci, a dokonce i příbuzenstvo z druhého nebo třetího kolene. Sedíme na zemi, neboť se sejde i dvacet, třicet lidí. Ale tady v Čechách sedíme u stolu a ve čtyřech. Uprostřed leží notebook, abychom byli v kontaktu se zbytkem rodiny ve Vietnamu aspoň virtuálně.

Mí spolužáci mi vždycky záviděli, že dostávám vánoční dárky dvakrát do roka. A nejvíc je nadchlo, když se dozvěděli, že se dětem ve Vietnamu dávají peníze – tzv. mung tuoi. Jenže mě už dávno nikdo nepovažuje za dítě.

V šest hodin večer evropského času je ve Vietnamu půlnoc. Na vietnamském kanále VTV4 sledujeme, jak se slaví ve Vietnamu. K dokonalosti chybí ohňostroje, které jsou tam v současné době z bezpečnostních důvodů zakázané. Proto si taťka náležitě vychutnává pocit svobody a podpaluje náš dům i zahradu. Lidi z města na nás hledí se soucitem v očích. Myslí si, že mi taťka senilní. A já, chudák, mu při tom ještě tleskám.

Zveřejněno 10.2.2008 v HLAS KRVE - Komentáře - 0 »