Moje kniha Banánové dítě

Jsem banánové dítě žijící v české džungli. A tolik se bojím, že bych na to mohla někdy zapomenout, až jsem musela napsat knihu.

Knihu jsem psala přesně rok. Bylo to jedno z nejlepších obdobích mého života, a místy noční můra zároveň. Zopákla bych si to? Nejsem si jistá. Kolikrát jsem to chtěla vzdát? Nedopočítám se. Stojí ten výsledek za to? Pro mě osobně je to mé životní dílo.

Moje vietnamské jméno sice znamená Slunečnice a považuji se za pozitivního člověka. U mé knihy se však nebudete jen smát. Samozřejmě doufám, že jsem napsala svěží, nekonvenční a především zábavnou knihu, co čtenáře nedostane do deprese hned v úvodu.

Nicméně, život je barevný, a tak ve snaze být otevřená a upřímná sama k sobě, se v knize nevyhýbám ani tématům jako vlastní deprese, smrt blízkých, nebo pády na držku během změny kariéry atd. Protože i to všechno patří do mého života mezi Asií a Evropou.

Celá kniha je ale především o mém hledání/nalezení svobody – ve vztazích, v práci, a hlavně v mysli, ve vlastní hlavě. Některé příběhy jsou doplněné o pohledy mého českého muže, který rád říká věci naplno, tudíž ani v mé knize nechodí okolo horké kaše.

Tady máte 7 lekcí, jež jsem si z celého pokusu o profesionální spisovatelštinu odnesla:

1. Když to nevyjde napoprvé, nevzdávej to

Nápad napsat knihu mi původně vnuknul bývalý správce blogů na Aktuálně.cz (pan Stejskal) na začátku roku 2015. V době, kdy já poprvé v životě dostala padáka a on odcházel z Aktuálně, ho požádali v Albatrosu o tipy na nové autory. Navrhnul mimo jiné i mě a já v tehdejší bláznivé euforii na tu příležitost kývla. Koneckonců zrovna jsem vyměnila kancelářskou práci za psaní, tak proč bych nezkusila dráhu spisovatelky?

Naštěstí jsme se ani nedopracovali ke smlouvě, protože jsem velmi záhy upadla do největší deprese svého života. Neměla jsem pořádný nápad, koncept, nic. Moje studna nápadů vyschla dřív, než tam vůbec nějaká voda stačila dotéct. Tak jsem nechala sen o knize spát.

Až v srpnu 2016 jsem se rozhodla sama oslovit pár vydavatelství v Čechách, když už jsem se cítila skutečně zralá na to, aby kvůli mně umřely stromy. Největší rozdíl vidím v tom, že jsem při prvním pokusu o knihu ještě sama hledala cestu ke psaní, k životu na volné noze a k sobě samé. Zatímco napodruhé jsem si mnohé ujasnila a cítila jsem, že už mám světu doopravdy co sdělit.

2. Než začneš oslovovat různá vydavatelství, aspoň si je krátce prostuduj

Ten večer, kdy jsem se rozhodla, že zkontaktuju pár vydavatelství v Čechách, si pamatuju celkem živě. Napsala jsem univerzální e-mail s popisem konceptu knihy, který jsem rozeslala všem vydavatelstvím, o nichž mi Google řekl, že cosi vydávají. Ani jsem neřešila, jestli se specializují na beletrii, biografie, odborné knihy apod. Nezkoumala jsem ani, jaké publikace jim již vyšly a jak kvalitní marketing k nim dělají. Prostě jé, hele, e-mail, šup ho sem, copy paste a poslat. No prostě trapas.

3.Při výběru vydavatele dej na instinkt

Ozvala se mi většina vydavatelů, kterým jsem napsala. Někteří odepsali dokonce hned druhý den. S pár z nich jsem se sešla v Praze. Z některých e-mailů jsem už rovnou cítila, že ta spolupráce by nebyla dobrá. Z Bizbooks od Albatros Media se mi ozvala Hanka Hozová a jako jediná rovnou přes telefon (žádný mail), přes který mi přišla hrozně nadšená. Takže i přes tu nevýhodu, že jsem měla vydavatelku až v Brně, jsem do toho šla, protože mi ze všech sedla nejvíce. Lepší vydavatelku jsem si vážně nemohla vysnit. I díky jejím radám a nekonečné trpělivosti jsem knihu dotáhla do konce v této formě.

4. Když tě psaní knihy od začátku nebaví, změň koncept

Začala jsem psát s tím, že to nebude zcela autobiografie, ale spíš polo-beletrie. Něco bude vycházet ze skutečných událostí, ať už z mého života, nebo ze života lidí, který osobně znám. Někde něco poupravím či zcela vymyslím, abych někomu zbytečně neublížila.

Vyprávěla jsem vše chronologicky jako jeden příběh. Strávila jsem nad tím skoro tři měsíc. Podvědomě jsem tušila, že je to balast, který by nikdo nečetl ani pod vlivem levného chlastu. A hlavně jsem já sama z toho psaní neměla vůbec radost. Prostě tomu chyběla ta správná šťáva.

Nakonec jsme se s Hankou shodly na tom, že mi bude víc sedět soubor krátkých příběhů/povídek, ve kterých proberu nejdůležitější témata, skrz která se zamyslím nad svým žlutobílým životem. Během změny konceptu jsem si totiž uvědomila, že to píšu hlavně pro sebe, tudíž je mi srdečně jedno, jestli někoho naštvu.

Takže je z toho nakonec 100 % autobiografie ve 20 příbězích, kde se všechny události staly (teda aspoň tak jak si to pamatuju) a všechny postavy doopravdy existují. Není to knižní vydání mých blogů!

Předem upozorňuji, že se v knize neberu moc vážně. Snažím se vyprávět s nadhledem, což bývá místy dost kontroverzní. Koneckonců máme v rodině Čechy, Vietnamce, Židy, Romy, Ostraváky a knihu mi ilustruje Slovenka. Už jenom ten černoch nám tam chybí. Tak kdo by si mohl být politicky nekorektní, když ne naše rodina?

5. Když tě psaní knihy stále nebaví, zkus to vzdát

Nejsilnější impuls k napsaní knihy mi dal zpočátku můj táta. Byli jsme spolu na zahradě a grilovali maso, když jsme si povídali o mé nové kariéře textaře na volné noze. Radikální změna korporátní krysy v kreativce byla pro mé rodiče celkem nepochopitelná. „Až napíšeš knihu, to tě teprve budu považovat za opravdového umělce,“ říká mi s úsměvem taťka. A tak mě na začátku k psaní hnala hlavně externí motivace, kdy jsem chtěla dokázat taťkovi, že na to mám. Že jsem největší umělec naší rodiny.

Také mě v jednu chvíli hrozně namotivoval Ladislav Zibura, jehož cestovatelské stand-upy a knihy žeru a s kterým mě spojuje podobný humor a společná vydavatelka. „Poslední dobou se nám to soužití tady nějak kurví. Děláš záslužnou věc. Díky za tvou práci. Piš co nejrychleji!“ napsal mi princ Ládík. Ve světlých momentech mi jeho díla a slova dost pomáhala, abych se dokopala ke psaní. Ve chvílích deprese jsem si jeho knihy musela schovávat, abych si nepřipadala jako největší looser. Svazoval mě ten pocit, že někdo venku na tu knihu čeká. A nebyl to (bohužel) jen Láďa.

Když jsem změnila koncept a měla napsaných zhruba pět příběhů, tak jsem otěhotněla. Byla jsem tak megašťastná, že jsem na rukopis nešáhla celé tři měsíce, a jen si užívala slastného pocitu nastávající maminky.

Při návratu ke psaní jsem to celé normálně musela vzdát. Nebyla jsem schopná chytit slinu. Řekla jsem si, že holt zaplatím Albatrosu pokutu a tu knihu nevydám, protože na to prostě nemám. Po pár dnech stresu jsem v sobě zničehonic probudila jinou motivaci – tu vnitřní. Na té záleží koneckonců nejvíce a je také nejužitečnější v boji proti vlastním výmluvám.

6. Co nejčastěji si připomínej, že to píšeš hlavně pro sebe

Byl to odjakživa můj sen mít na poličce svoji vlastní knihu. Dokonce jsem si chtěla před 5 lety vyrobit ze starých knih křeslo na čtení. Ale bylo mi líto těch knížek. Tak jsem si celou dobu říkala, že kdyby to nikdo nechtěl kupovat, tak se do konce života zadlužím, vezmu si v bance půjčku, vše odkoupím a z vlastních knih si udělám to vysněné křeslo.

Téměř celou dobu psaní jsem však vnitřně bojovala s pocitem, že vlastně ani nechci, aby to četl někdo cizí. Chtěla jsem si zaznamenat svůj banánový život a své pohledy na svět sobecky jen pro sebe, pro své děti a své nejbližší.

Říkala jsem si, že ty blogy, to jsou takové pohlednice do mého života, ale kniha už je místy až moc osobní, protože jdu mnohem hlouběji a píšu to s pořádně prořízlou hubou. Nebyla jsem si jistá, že chci, aby můj život a mé pohledy rozebírali lidé, co mě ani neznají. Lidé, kteří neznají kontext a třeba ji vůbec nepochopí. Jenže jsem neměla tolik peněz, abych si ji vydala sama.

Poté následovaly týdny, kdy jsem si četla autobiografické knihy různých žen jako například Sad, Chomejní a já od Abnousse Shalmaniové, Provdaná proti vlastní vůli od Lajly a Zmrzačená od Khady. „Jestli dokázaly tyhle ženy o svém životě napsat knihu, tak já s porovnáním s nimi mám tak malicherný problémy a traumičky, že to musím dát taky,“ řekla jsem si.

Nakonec mi také došlo, že i takto vypadá cesta ke svobodě ve vlastní mysli. To nekonečné psaní nepsaní, kdy člověk pochybuje o sobě, svém talentu, své vůli, světě. Jak šel čas a příběhů přibývalo, bylo mi čím dál více jedno, kdo si tu knihu přečte, co si o ní bude myslet a kdo se mi za ni vysměje.

Já jsem sama na svůj výtvor již teď nesmírně hrdá, neboť jsem ji napsala především pro sebe a snad i lehkým perem, jež se bude hezky číst. Psala jsem to během těhotenství, při ranních nevolnostech, ve chvílích, kdy jsem truchlila, že mi odešel děda (můj poslední vietnamský prarodič), při psaní článků pro klienty na volné noze a při stěhování do nového domu. Hustej punk!

Jestli tu knihu někdo nepochopí, jeho problém. Komu se nelíbí, ať to nečte. Přece jenom ne každému sedne můj švejkovský smyl pro humor, (sebe)ironie a politicky nekorektní sarkasmus – to vše totiž tvoří moji knihu a vlastně celou moji osobnost.

7. Dobře si naplánuj datum vydání knihy

A poslední lekce plyne z finiše knihy – nikdy si nenačasuj dokončování knihy, porod, psaní článků do zásoby pro klienty, shánění sponzorů a organizaci křtu na nejteplejší měsíce v roce. Jako fakt nikdy! Zvlášť když si ilustrátorku najdeš pět minut před dvanáctou jako já.

Vydání mého žluto-bílého debutu je naplánované na začátek listopadu. Doufám, že se uvidíme na křtu! Dám vám včas vědět, kdy a kde. Zatím se tu mějte hezky. Já jdu rodit…tu první dceru 😛

Článek najdete i na Aktuálně.cz

 

 

Zveřejněno 28.8.2017 v HLAS KRVE, MOST KULTUR, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Helena Dařbujanová, návrat poezie do života skrze design

Jednoho dne v únoru jsem šla na Letný do lékárny. Bloudila jsem v mdlobách Veverkovou ulicí a hledala místo, kde mi prodají barevné pilulky na snížení teploty. Načež mě ve výloze zaujala židle potažená barevnou látkou. Připomnělo mi to Sapu, kde jsme v září lezli po horách.

940860_924974687551978_2624876585232383711_n

Už jen exteriér galerie s nábytkem a bytovými doplňky mi na tváři vykouzlil úsměv a vrátil krásné vzpomínky na Vietnam. Prostě chřipka, nechřipka, musela jsem vstoupit dovnitř. Navíc se galerie jmenovala Helena Dařbujanová. Přišlo mi to povědomé, protože jsem četla článek o Žofii Dařbujanové ze skupiny Mydy Rabycad.

Taky text, který byl nade dveřmi, mě totálně dostal – Návrat poezie do života skrze design. To jsem si zase vzpomněla na bývalou šéfku Evu, která měla nejen styl, ale uměla i hrozně hezky malovat.

10915347_760113750704740_5150850877810111648_n

Já mám od malička potřebu obklopovat se krásnými věcmi. Nemusí být značkové, luxusní nebo výjimečné. Musí ale ladit s mojí osobností. Proto jsem se do tvorby Heleny zamilovala na první pohled. Jednoduše inspiruje.

Její kolekce Miss Vietnam v sobě propojovala vietnamskou i českou kulturu, ženskost, atmosféru, náturu. Nebudu vám tady popisovat, jak ten nábytek vypadal. Jde hlavně o ten pocit, který ve mně vyvolal. Okamžitě jsem měla chuť o tom napsat nebo aspoň někomu o tom říct.

12745930_934257543290359_9177799872781506930_n
Dotáhla jsem tam i ségru :)

Ve vedlejší místnosti byla další kolekce inspirovaná Audrey Hepburn. No takže další rána pro moji prázdnou peněženku. Já filmy s Audrey miluju a její styl ještě víc. Tak jsem se s gaučem a nádhernými křesly-makronkami aspoň vyfotila :-).

Takže dámy, ale i pánové, až se budete chtít léčit z nějaké špatné nálady, zkuste moji metodu tzv. Helena Dařbujanová. Design totiž léčí. Když budete mít štěstí, potkáte v galerii přímo autorku vystavených kousků. Když nebudete mít smůlu, tak se tam na vás bude usmívat Daniela. Ta ví taky fakt hodně o designu, a nebojí se o tom mluvit. A taky vám udělá vietnamský čaj.

A ne, neplatí mě za tento článek. Dobrý věci nepotřebují reklamu. Lidé si to řeknou. Nebo napíšou.

Zveřejněno 19.7.2016 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Denně se vracím z Čech do Vietnamu

Nosím v sobě velkou část svého vietnamského já. Občas se i povede, že ji mám přímo na sobě. Díky La Femme Mimi.

Když oblečení znamená domov

Jsou-li už i povzbuzení ze Štastného blogu na moje depky krátká, jdu si koupit něco hezkého, co mi udělá radost. I kdyby to měl být barevný knoflík za deset korun. Ale když to peněženka výjimečně dovolí, sázím na jistotu a jdu k Mimi.

Pod vlastní značkou La Femme Mimi tato vietnamsko-česká módní návrhářka podtrhuje ženský půvab pestrými barvami a ručními výšivkami. Pro mě věci, které vznikají pod jejíma rukama, nesymbolizují však jen nádheru, kterou je radost pohladit.

V její tvorbě nacházím důkaz, že když propojíte různé kultury, vznikají nadčasové věci, které vás zároveň zavedou do důvěrně známých míst.

Mimi v ateliéru
Mimi v ateliéru. Zdroj La Femmi Mimi Facebook

Osobnost Mimi skvěle vystihuje teorie, že každý máme v sobě kus dítěte po celý život. Nebere se vážně, je hravá, kreativní a baví ji život takový, jaký si ho sama ušije. To se mi na ní líbí. A ještě více to, že její osobnost je cítit v každém kousku, který navrhne.

Ve své tvorbě často propojuje Asii s Evropou. Není tedy divu, že já, banánové dítě v české džungli, se díky Mimi cítím jako v módní džungli, kde žijí jen šťastná zvířata a stromům nikdy neopadávají listí.

Když nesu v ruce Mimi kabelku, mám pocit, že je se mnou i kus mého rodného kraje (tedy pokud se mi tam nepodaří rozlít sklenici s nakládaným hermelínem). Když mám na sobě její šaty, dává mi to pocit, že mám nejen v sobě, ale přímo na sobě velkou část svého vietnamského já. Díky Mimi se prostě můžu denně vracet do Vietnamu.

Studnice inspirací

Nikdy nezapomenu na pohled, který se mi naskytl u Mimi v kuchyni. Seděla na jídelním stole, před ní rozdělaná večeře a ona si s úsměvem kreslila něco do notýsku. „Hm, že by návrhy na novou kolekci inspirovaná vepřovým na karamelu?“ napadlo mě.

Těchto pár vteřin náhodného šmírování mi otevřely oči zrovna v době, kdy jsem se odhodlávala k radikální změně kariéry. Najednou jsem totiž viděla sebe, jak běhám (nebo spíš funím) na Vítkově a zároveň si u toho dělám poznámky do notýsku. Při tom svým šnečím sprintu mě totiž napadají nejlepší texty.

Při pohledu na Mimi, která byla naprosto pohroužená do své práce, nebo spíš lásky, jsem zatoužila cítit to samé. Došlo mi, že jako má Mimi módu, já mám psaní.

A tak i ona patří do mojí „sbírky“ inspirativních lidí, z který čerpám. Zvlášť, když mi občas rupne v hlavě a začnu mít pocit, že moje studnice nápadů na psaní je vyschlá jak mrtvá větev.

Butik ve Štěpánské propojuje staré s novým ve jménu recyklace. Zdroj: La Femme Mimi Facebook
Butik ve Štěpánské propojuje staré s novým ve jménu recyklace. Zdroj: La Femme Mimi Facebook

Lidé se mě ptali, jestli mě La femme Mimi neplatí za propagaci. Tak jsem si řekla, že to s tím nadšením na sociálních sítích asi přeháním. Ale když si to tak vezmu, umět se radovat naplno, projevit upřímnou radost z maličkostí – to je to, co mi v českých ulicích zoufale chybí.

Takže ano, občas se strašně snadno nadchnu pro věc a dám to svému okolí náležitě najevo. A jsem tomu ráda. Vždyť se v podstatě každý chce v životě hlavně usmívat, nebo ne?

 

 

Zveřejněno 9.2.2016 v MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Soudní tlumočnice, která miluje práci s dětmi

Když děláte věci s nadšením a neutuchajícím elánem, všechno má smysl. Tak nějak bych popsala Oyun Dochunovou, Mongolka žijící v Čechách již osmnáctým rokem. Celou dobu, co jsme si povídaly, jsem měla pocit, že Oyun má snad klíč na všechny zavřený dveře i trny, které život přináší, a hlavně na všechny mezilidské bariéry. Asi ne náhodou její celé křestní jméno Oyuntulchúr znamená v mongolštině “klíče do duše”.

Studium na Slovensku a návrat domů

Oyun bylo 16 let, když se rozhodla odjet z rodného Ulánbátaru na Slovensko. “Ve dvou letech jsem ztratila maminku, v osmi mi umřel tatínek. Starala se o mě o 16 let starší sestra a její manžel. Potřebovala jsem se vydat do světa a postavit se na vlastní nohy.” vysvětluje mi Oyun své rozhodnutí opustit vlast. Díky tehdejší mezistátní smlouvě mezi ČSSR a Mongolskem dostala Oyun pětileté stipendium na léta 1986-1991. Nejdříve absolvovala jazykový kurz v Topoľčanech na Slovensku, kde mimo jiné byli i studenti z Vietnamu, Afriky, Rumunska nebo Maďarska. Vystudovala obuvnický obor, tři roky teorii a dva roky praxe v Baťových podnicích.

Ihned po studiu se Oyun vrátila zpět do Mongolska, kde pracovala jako sekretářka ve firmě svého švagra, která se zabývala inženýrskou geologií. Tento obor ji oslovil natolik, že vedle práce vystudovala vysokou školu lehkého průmyslu. Oyun od malička také miluje čtení. Její vášeň ke staré mongolštině jí pomohla k dvouměsíční stáži ve Výzkumném institutu o Čingischánovi v Číně. “Jela jsem do Číny, abych získala cestovatelský pas, protože jsem se chtěla vrátit na Slovensko,” vypráví Oyun. Na Slovenku jí ale nechtěli dát vstupní vízum.

Soudní tlumočnice

 Oyun se v roce 1997 podařilo dostat se s i manželem a ročním synkem do České republiky. Díky výborné znalosti slovenštiny i mongolštiny ji v Bystřici nad Hostýnem zaměstnala cizinecká policie jako tlumočnici. Tamní mongolská komunita čítala totiž přes 100 lidí, se kterými se čeští úředníci potřebovali domluvit.

Po celých 16 let pracovala Oyun jako soudní tlumočnice pro Jihomoravský kraj, než v roce 2013 nastalo, dle jejích slov, tsunami, kdy její krajané emigrovali do západní a severní Evropy. Tudíž zakázky na soudní tlumočení zásadně ubyly.

Kurz asistenta pedagoga

 “Naštěstí jsem při hledání práce narazila na webové stránky organizace META, kde zrovna nabízeli kurz Asistenta pedagoga ve třídě s individuálně integrovaným žákem. Přihlásila jsem se a prošla jsem výběrem,” vzpomíná nadšeně Oyun. Kurz trval 3 měsíce (říjen 2013 až leden 2014) a dohromady měl 120 hodin. Jejími spolužáky v kurzu byli cizinci z Rumunska, Maďarska, Ukrajiny, ale i Češi. Mnozí z nich byli učitelé nebo již měli za sebou zkušenosti ve školství.

Zkušení přednášející během kurzu vysvětlovali, co obnáší práce pedagogického pracovníka, co mají dnešní děti za problémy a jak jim pomoct. Oyun se v kurzu dozvěděla, jak porozumět duševně i tělesně hendikepovaným dětem. Také probírali, jak postupovat, když je ve třídě žák s odlišnou kulturou nebo jazykovou bariérou. “Všechno bylo krásně vysvětleno. Učili nás, jak vytvořit inkluzivní prostředí, jak vnímat to dítě, jak ho chápat, jak mu pomoci. Jsem moc vděčná, že jsem se mohla kurzu účastnit. Všechno, co jsem se tam naučila, jsem následně praktikovala i na vlastních dětech. A hlavně mi kurz dal pocit, že můžu být něčím užitečná,” vypráví Oyun.

Nejdůležitější role v životě

Po úspěšném absolvování kurzu začala Oyun působit v základní škole Jižní IV na Praze 4 jako asistentka pedagoga v přípravné třídě pro žáky s odkladem. META hradila škole po dobu 10 měsíců její plat. Společně s další asistentkou pedagoga, pocházející z Ukrajiny, pomáhla Oyun ve třídě s 14 dětmi, které dostaly odklad z různých důvodů. “Měli jsem tam děti s postižením, s Aspergus syndromem, ADHD, děti, které trpěly nemluvností, nevnímáním, také týrané děti z nefunkčních rodin,” popisuje Oyun, “Po pár měsících jsem asistovala i dalších 10 třídách, kde byly i děti z Bulharska, Číny, Sýrie, Ukrajiny, USA nebo Vietnamu.”

Dle Oyun slov, hodně jí v práci pomáhal mateřský instinkt. Děti jsou, podle ní, velmi všímavé a citlivé, ihned poznají, jestli to člověk dělá z lásky nebo ne. Oyun vnímala svoji práci jako poslání. “S dětmi jsem se sblížila rychle. Instinktivně si mě oblíbily. Měla jsem s nimi přátelský vztah. Cítila jsem, že některým nahrazuju maminku. To je vlastně moje největší a nejdůležitější role v životě – být maminkou, dát dětem základní vychování.”

V prosinci minulého roku musela Oyun opustit milovanou práci, protože ve škole došlo ke snížení počtu integrovaných dětí, a tudíž museli snížit počet asistentů pedagoga. V současné době chodí Oyun na různé rekvalifikační kurzy od marketingu přes počítače a doufá, že se jednou vrátí zpátky do školy k dětem, u kterých se cítila nejšťastněji.

Text vznikl díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců

 

Zveřejněno 14.12.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Život na mostě kultur dlážděný vietnamskými bagetami

Ptáte se, kdo dělá v Praze nejlepší vietnamské bagety? Ekonom, průvodkyně a právník! Přečtěte si, o čem jsem si povídala s Dančou, která se svým přítelem a jeho bratrem stojí za nejlepší vietnamskou bageterií, kterou vychvalují i v zahraničí.

Chlouba vietnamské kuchyně. A Bageterie Boulevard pláče závistí. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Chlouba vietnamské kuchyně. A Bageterie Boulevard pláče závistí. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Kdykoli jedu zpátky do Vietnamu, první věc, co si na ulici koupím je bageta s paštikou (banh mi pate). Jen co ucítím vůni paštiky, jakobych se vrátila na okamžik do dětství. Pamatuju si, jak mě taťka vyzvedával ze školky. On jel celé ty 2 kilometry na kole a já vedle něho běžela. Před domem jsem vždy dostala za výkon odměnu v podobě čerstvé křupavé bagety s extra porcí čili. Hrozně mě mrzelo, že se na vietnamskou bagetu musím těšit jen do Vietnamu. KONEČNĚ JE TO TADY! Konečně si můžu pochutnat i v Praze a to na adrese Rybné 26. Moje vzpomínky na dětství zakotvily v podniku Banh-Mi-Ba.
Tři vietnamští mušketýři. Meč vyměnili za voňavé bagety. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Tři vietnamští mušketýři. Meč vyměnili za voňavé bagety. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Proč se váš podnik jmenuje Banh-Mi-Ba?

Banh mi je ve vietnamštině bageta, ba je 3, protože to jsou 3 společníci, kteří do toho investovali peníze – můj přítel Hung, jeho starší bratr a ještě další pán. Ale primárně se o to stará Hung, který je hlavou toho všeho.

To Hung přišel s tím nápadem otevřít si vietnamskou bagetérii?

Jo, vždycky totiž snil o tom, podnikat v gastronomii. Přizval k tomu ještě staršího bratra Duy a dalšího společníka, protože málokterý 27tiletý kluk má dost financí na otevření takového podniku. Češi si vygooglí, že ba je ve vietnamštině táta. Ano, je to tak, ale tady je to myšleno jako ta trojka. Navíc to i hezky zní, není to nic dalšího anglickýho, je to krátký, znělý.

Proč se kluci rozhodli podnikat v gastronomi? Protože je baví vařit nebo to má i jiný důvod?

Oba kluci vyrůstali v rodině, kde se profesionálně vařilo po generace. Kluci jsou vlastně třetí generací, která vlastní restaurace. V Hanoji měli jejich rodiče kavárnu a cukrárnu, která byla dost vyhlášená. Chodili tam i známé osobnosti, hanojská smetánka, známé osobnosti. Inspirovali se tady v Čechách, kde se spolu seznámili. V 80. letech se tady dali dohromady, ale pak na pár let žili ve Vietnamu. Kluci se narodili už ve Vietnamu.

Co se týče jejich kavárny a cukrárny v Hanoji, jak byli rodiče ovlivněni Západem?

Maminka pekla dorty podle českých receptů. I interiér měla zdobený jinak, takže to bylo pro Vietnamce něco exotického. Doteď když sem přijede, tak nám vždycky něco upeče. A peče teda výborně. Takové ty pravé máslové dezerty, rolády , neošizené, výborné těsto. No prostě skvělé věci.

A odkud se to všechno naučila?

Peče podle kuchařek. Má doma sbírku knížek ve vietnamštině, francouzštině.

Takže to mají kluci v rodině.

Jo přesně. Dědeček dokonce napsal vietnamskou kuchařku. Obsahuje sérii receptů, které posbíral na cestě po celém Vietnamu a Kambodži v dobách, kdy pracoval pro Ministerstvo kultury. Hung mi vyprávěl, že jako malý s ním chodil do restaurací, ochutnával a děda mu říkal, jak co má chutnat, co tam chybí, co tam naopak je navíc. Takže v tom žije od malička.

Takže předpokládám, že vaří výborně. Kdo u vás vládne plotně?

No Hung. Pro mě to bylo zpočátku dost těžké si na to zvyknout. Já jsem nikdy nechodila s klukem, který by uměl vařit. A pro mě to bylo najednou divný, že já jsem ta, co myje nádobí a on vaří. Vždycky to bylo obráceně. Já jsem se před ním hrozně styděla. Představ si, že jsem se bála mu dát cokoli ochutnat, protože on vaří výborně. Pro mě to už vůbec bylo terno, že umí kluk vařit.

Spoluzakladatel banh-mi-ba, který přišel s nápadem založit v Praze vietnamskou bagetérii. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Spoluzakladatel banh-mi-ba, který přišel s nápadem založit v Praze vietnamskou bagetérii. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Takže pro jistotu nevaříš vůbec?

To zas ne. Snažím se vařit česká jídla. Já jsem ta, která vaří tu držkovou, guláš, řízky a další věci, které má rád. To samý, když tady jsou jeho rodiče. To se neodvážím vařit ani rýži 🙂

Vaše motto je Naše cesta za dokonalou bagetou nikdy nekončí. Kdo na to přišel?

Myšlenka vychází od Hunga, protože on je ten, který říká, že nikdy nesmíme usnout na vavřínech, nikdy nesmíme být spokojení s tím, co je. Snažíme se pořád hledat lepší cestu, vracet se ke kořenům, zároveň obohacovat se o nové trendy, brát inspirace ze zahraničí. Takže to motto vymyslel Hung, má to trochu od Steva Jobse, který měl podobné heslo. Ale nakonec jsme tu finální verzi dali dohromady společně s ostatními z týmu, protože se tu snažíme navzájem pomáhat, radit se, fungovat jako rodina.

Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Kdo tvoří tým banh-mi-ba?

Ten tým není ještě úplně kompletní, otevřeli jsme teprve 10. 7., takže se ještě rozšiřujeme. Máme inzeráty, lidi se stále přihlašujou, takže stále hledáme. Máme tu brigádníky, studenty i na lid na plný úvazek. Kuchařka je z Kyrzychstánu, bagety dělá Slovák, který se přihlásil sám s tím, že rád vaří vietnamskou kuchyni, že ho to baví. A díky bohu za něj, protože když on je tady, tak já cítím hrozný klid. Je vidět, že s tím zkušenosti, že ho to baví, že tím žije, což je pro nás strašně důležitý. Dneska má přijít Vietnamec. Já sama jsem na rozcestí mezi Asií a Evropou. Mamka je Vietnamka, taťka napůl Slovák, napůl Maďar. Chceme být multikulturní, protože si myslíme, že ty kultury se navzájem hrozně obohacujou.
Jsme multikultrní a hrozně nás to baví. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba
Jsme multikultrní a hrozně nás to baví. Foto s laskavým svolením ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Jací zákazníci k vám chodí?

Češi i cizinci, hodně Američanů. Mladí i staří. Převážně přes oběd, protože tu je v okolí spoustu kanceláří. Byli tady i Francouzi, kteří říkali, že ve Francii mají taky velkou vietnamskou komunitu, ale takové jídlo se tam nevaří. To mě hodně překvapilo.

Otevřeli jste poměrně nedávno a už se o vás dost mluví, co ty na to?

Tak to nás samozřejmě hodně těší. Někde jsem i četla, že jsme hipsterský podnik. Docela mě to pobavilo, protože ani Hung ani já nevypadáme jako hipsteři, takže není třeba škatulkovat. Já vlastně ani nevím, co to slovo pořádně znamená.

Nejsme vietnamští hipsteři. Foto z Facebooku

Nejsme vietnamští hipsteři. Foto z Facebooku

Poslední dobou se v Čechách s vietnamskými restauracemi a bistry roztrhl pytel. Myslíš, že to nějakým způsobem přispívá k integraci? Myslíš, že integrace skrz jídlo je správná cesta?

Rozhodně ano, protože láska prochází žaludkem. Všechno je spojené odedávna s jídlem. Já myslím, že se napříč kulturami dostaneme skrz to jídlo, takže je to jednoznačně pozitivní. Na druhou stranu ne všechny podniky razí tuto filosofii. Nemůžeš třeba srovnávat vietnamské fast-foody v obchodních centrech s podniky jako je třeba banh-mi-ba, kde si se zákazníky i povídáme, vysvětlujeme, z čeho se to jídlo skládá. Je to hodně o přístupu.

Myslíš, že je to správné přizpůsobovat se českému trhu jak cenově, tak i obsahově? Protože to, co občas najdu v jarních závitcích, to je teda silný kafe.

Každý dělá ten byznys podle svého. Hung třeba říká, že on jí to, co prodává. My jídlo, které podáváme, taky opravdu jíme.

"Podáváme to, co sami jíme. " Foto z Facebooku banh-mi-ba

„Podáváme to, co sami jíme. “ Foto z Facebooku banh-mi-ba

Mnoho lidí říká, že v Čechách chybí kvalitní autentická vietnamská kuchyně. Třeba Kamu’s Mis En Place, slavná food blogérka, která se zamilovala do naší kuchyně.

Není to ještě ideální, ale ten výběr je tady čím dál tím větší a lepší. Je to mnohem rozmanitější než 5-10 let zpátky. Popravdě já když jsem ve Vietnamu, tak si tolik nepochutnám jako tady v Čechách. Je to o kvalitě surovin. Ve Vietnamu chybí kvalitní maso, všechno ovoce a zelenina je chemicky upravované. Spousta věcí je tam šizena. Já si ve Vietnamu pochutnám, když mi babička uvaří doma. Ale na ulici? To musím hodně dlouho hledat, abych našla dobrý pho.

Když o tom tak přemýšlím, tak ti asi musím dát za pravdu. Teda aspoň co se baget týče. Podle mě máte opravdu velký výběr baget. Třeba v Hanoji jsem jedla jen banh mi pate (bageta s vepřivou paštikou).

Já jsem jedla skvělý v Hoi An a Hai Phong. Tam dělali maso na špejli. Nový trendem jsou úzký malý bagetky, které namáčejí do omáčky. Nicméně když jsem se ptala na recept, tak nic nechtěli prozradit.

Jak to máte vy s vašimi recepty? Taky to před ostatními tajíte?

Ne, musíme se o recepty podělit s lidmi, kteří tady pracují. Jinak to ani nejde.

Další místo na mém seznamu Kam v Praze chodit psát. Skvělý ledový čaj a kafe! Foto ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Další místo na mém seznamu Kam v Praze chodit psát. Skvělý ledový čaj a kafe! Foto ukradeno z Facebooku banh-mi-ba

Jaké máte s banh-mi-ba plány do budoucna? Máte nějaký cíl?

Jedním bistrem to nekončí. Rádi bychom měli další pobočky. Možná bude něco dalšího, taky gastronomického. Ale to je ještě v hodně daleké budoucnosti.

Co na to vaši rodiče a rodina ve Vietnamu?

Můj taťka u toho byl od začátku. Pomáhal a radil s rekonstrukcí. Rodiče kluků jsou ve Vietnamu. Mají velkou radost. Voláme si s nimi a informujeme je o všem. Tuhle jeli s tabletem k dědovi, aby mu ukázali fotky. Děda z toho má radost největší. Protože oni jsou jediní vnuci z třetí generace, kteří pokračujou v jeho stopách, takže je na ně hrozně hrdý.

Kromě baget si pochutnáte i na bun bo nam bo nebo jarních závitcích. Foto z facebooku banh-mi-ba
Kromě baget si pochutnáte i na bun bo nam bo nebo jarních závitcích. Foto z facebooku banh-mi-ba

Jaká je reakce z vietnamské strany?

Nás těší, že sem chodí jíst i Vietnamci. Když vidíš vietnamské rodiny nebo i mladé lidi, jak si na našich bagetách pochutnávají, tak si říkáš jo, takhle je to správně.

Zatím jsem na sociálních sítích postřehla jen minimální počet negativních reakcí. Určitě z toho máte radost.

A velkou, jsem za to moc vděčná. Ještě neumím tu kritiku brát s nadhledem. Občas mě to pořádně zamrzí nebo naštve, tak jsem ráda, že jich není moc.

To bych být tebou vůbec neřešila. Haters gonna hate prostě.

Jo jistě, bez kritiky bychom se neposouvali. Teda pokud je ta kritika konstruktivní. Takové ty anonymní výkřiky do tmy, ty neřeším. Spíš mně vadí lidi, co vyhrožují. Že říkají věci, jako, že ještě 5 minut budu čekat a dám vám špatnou recenzi.

Bohužel žijeme v době, kdy si bez recenze ani neuprdneš.

Přesně.

Jaké jídlo je z vašeho výběru nejprodávanější?

Určitě pětka (bageta s grilovaným hovězím masem). Češi prostě milují hovězí maso.

OK, takže Češi mají nový Channel No. 5. A co bys doporučila ty?

Já přestože nemusím nějak extrémně vepřové maso, tak tady zbožňuju šestku – banh mi heo (bageta s vepřovou pečení a sezamem). Kupodivu mě hodně nadchla taky banh mi ca (bageta s rybími karbanátky).

Jak jste na tom se surovinami, kterými plníte bagety? Připravujete si je sami?

Některé ano, čili pastu dělá Hung a Duy dělá paštiku. Takže vždycky po večerech po práci připravují ingredience do baget. Jinak nám bagety peče pán, který to dělá podle naší domácí receptury.

Kamu na veřeči s Dančou a Hung. Foto doopravdy ukradeno z Kamu Mis En Scene Facebook.
Kamu na veřeči s Dančou a Hung. Foto doopravdy ukradeno z Kamu Mis En Scene Facebook.

Výběr jídel máte dost zdravý, ani jarní závitky nejsou smažené. A přitom ve vietnamské kuchyni se skoro všechno smaží.

Ano, je to tak. Chtěli jsme se schválně vyhnout nezdravým smaženým pokrmům. U nás si vyberou i lidé, co nemůžou jíst lepek. V bagetách je minimální množství droždí.

Hodně k vám chodí i odborníci a jídlo. Třeba právě předtím zmiňovaná Kamu. Ta je už je u vás jak doma.

Ano a chutná jí u nás. Dala nám fakt skvělou recenzi a toho si moc ceníme.

Pozitivní recenze od Kamu? No to je mezi vietnamskými restauracemi jako, kdybyste dostali Michelinskou hvězdu!

Jasný, ale naše cesta za dokonalou bagetou zdaleka nekončí.
Zveřejněno 5.8.2015 v GURMÁNIE, MOST KULTUR - Komentáře - 1 »


Proč je těžké být Vietnamkou v Čechách?

Být Vietnamkou je složité samo o sobě. Musíte se chovat tak, abyste neudělali rodinnému klanu ostudu, i když se vám to mnohdy dost příčí. Nesmíte se smát nahlas. Nesmíte mluvit sprostě. Nesmíte oslovovat muže první. Musíte počkat, až se vyjádří vyvolený muž sám. A i když vás konečně osloví, musíte ho nechat čekat aspoň pár týdnů, jinak budete za lehkou děvu, co dá každému. Hlavně spolu nesmíte před svatbou bydlet, natož spát. Jo, je to život věru těžký.

A co teprve když jste Vietnamka žijící v Čechách?
Račte si přečíst pár přiznání jednoho banánového dítěte narozené ve Vietnamu, vyrůstající a současně žijící v Česku.

1. Když neumíte vařit, všichni vás pomluví
2. Když se učíte blbě, ví to celá komunita
3. Když propadnete u maturity, ví to celý Vietnam
4. Všichni se vás budou na potkání ptát, jestli jste už někdy jedla psa

Sváča naruby. Foto: Jan Žalský
5. Když máte malý prsa, všichni se vám budou smát
6. Když máte velký prsa, nikdo vám neuvěří, že jsou pravé a budou si to chtít ověřit
7. Všichni chlapi vám budou říkat, že si to vždy chtěli zkusit s Asiatkou
8. Všechny lesby vám budou říkat, že si to vždy chtěly zkusit s Asiatkou
9. Těžko se vám budou kupovat džíny, chybí vám totiž zadek
10. Kalhoty si musíte zkracovat nebo si rovnou musíte kupovat třičtvrťáty a nosit je jako kalhoty
11. Když přiberete pár kilo, tetky vám to dají sežrat na každém setkání
12. Furt vás bude bolet krk, s Čechy budete muset totiž mluvit s bradou nahoře
13. Na koncertech nic neuvidíte
14. Pro rýži musíte jezdit až do Sapy
15. Sousedům většinou smrdí rybí omáčka – vaše hlavní ingredience pro všechny pokrmy
16. Pořád se vás někdo bude ptát, kde jste se tak dobře naučila česky
17. Musíte chodit na rande v podpatcích (nerandíte-li se sádrovým trpaslíkem)
18. Na těch podpatcích vás budou bolet nohy a záda a nebudete si moct postěžovat, protože poslušné Vietnamky si přece nikdy na nic nestěžují
19. Na večírku za vámi budou chodit, abyste jim prodala jointa
20. Nemůžete odmlouvat rodičům. Jste přece jemná, poslušná a hodná dcera
21. Šéfové od vás nebudou čekat žádnou rebélii či nesouhlas. Jste přece Asiatka. Ty jsou se vším spokojené, nebo ne?
22. Každý se zhrozí, když se dozví, že chodíte na kickbox či jiné bojové umění. Vy? Taková křehká květinka z Asie!

Psáno pro ČILICHILI

Zveřejněno 28.4.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Domov je tam, kde se smaží závitky

Na konci března jsem se účastnila mezinárodní diskuze na téma „Domov“. Neformální debata se natáčela v Bratislavě v rámci projektu Visegrádské čtyřky.

Foto: We four+ neighbourhood talk

Měla jsem si přinést nějakou věc, která pro mne představuje domov. Přivezla jsem rodinný recept na smažené jarní závitky, protože je to jídlo, které vařím všude a všem nejraději. A to zejména, když mě zastihne stesk. Je ale ještě spousta dalších věcí, které mi připomíná domov. Tady je můj seznam.

Domov je tam, …

… kde cítím v podbříšku motýly, když tam přijedu
… kde mě mají rádi
… kde dokážu vypnout
… kde se cítím bezpečně a uvolněně, aniž bych musela meditovat
… kde dostanu v každé druhé hospodě nakládaný hermelín
… kde voní půda i vzduch po mém dětství
… kde se žvýká cukrová třtina
… kde nemusím žádat k jídlu hůlky
… kde se chléb dá ještě jíst i třetí den
… kde na každém rohu prodávají zelený čaj a v každé ulici je minimálně 1 stánek s polévkou Phở
… kde se kvůli nevyzpytatelným řidičům bojím přejít silnici natolik, že většinou nepřejdu vůbec
… kde můžu mluvit čenamštinou (česky a vietnamsky zároveň) a všichni mi rozumí
… kde občas nemusím říkat vůbec nic a stejně mi rozumí
… kde se pasou kravičky, i když se už setmělo
… kde nikdy nedojde rýže

nem
Foto:www.vietnamonline.com

Spolu se mnou byla do Bratislavy pozvaná Natalia z Polska, vyznávající nomádský styl života posledních šest let. Dalším diskutujícím byla Agapé, Maďarka s řeckými kořeny. Jediný muž z naší skupinky byl Stano, slovenský Rom, který procestoval půlku světa, aby se nakonec usadil na slovensko-českém pohraničí.

Celé video ke shlédnutí zde

Zveřejněno 21.4.2015 v HLAS KRVE, MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Česko-vietnamské oslavy jara

I letos se organizátoři rozhodli spojit vietnamské oslavy nového lunárního roku s českým masopustem. V libušské tržnici Sapa vypukly oslavy příchodu jara obou zemí v neděli 15. února. Dle pořadatelů až 800 lidí přišlo poznat gastronomické a kulturní spojení Česka a Vietnamu.

Tradiční vietnamský lví tanec k příchodu nového jara, foto: Jana Černá
V restauraci Đông Đô, nacházející se uvnitř tržnice, probíhaly workshopy a ochutnávky jídel z české masopustní tradice a vietnamského lunárního jídelníčku. Návštěvníci měli možnost ochutnat boží milosti, koblihy, tvarohové myšičky, ale i prejt, tlačenka nebo jitrnice. Na druhé straně sálu se soustřeďovaly stánky s vietnamskými tradičními pokrmy jako smažené jarní závitky nem, slaný rýžový koláč bánh chưng, grilované vepřové maso, vietnamský zelený čaj nebo kafe.
Návštěvníci mohli vidět, jak se vyrábí tradiční lunární slaný koláč bánh chưng, foto: Jana Černá

V českých stáncích si lidé nechávali poradit, jak upéct pravé masopustní sladkosti, o což se zajímali nejen Vietnamci, ale i Češi. „V našem kraji se masopust moc neslaví, takže mě potěšilo, že jsem mohla poznat i české masopustní dobroty. Kombinace božích milostí, vietnamských závitků a vietnamského kafe bylo vskutku perfektní,“ pochvaluje si Míša, která z oslav odcházela s receptem na nadýchané boží milosti.

České masopustní dobroty zmizely během 15 minut
Nechyběla tombola ani výklad z lunárního kalendáře, kde se fronty tvořily téměř po celou dobu oslav. U stánku s vietnamskou kaligrafií se zase dalo nechat napsat různá slova jako šťastný nový rok, radost nebo láska. Hned vedle seděly děti a zdobily si mnichovické perníčky. „Nejvíc mi chutnal prejt, jarními závitky a tvarohové myšičky. A teď jsem si ozdobila perníkového koně,“ líčí sedmnáctiletá Tiên, která se v Čechách narodila a je takřka odkojená na české kuchyni. U stánku, kde si Tiên zdobila koně seděly další dvě holky – jedna z Indie, druhá z Liberce.
Stánek s vietnamskou kaligrafií, kterou kreslil vietnamský odborník. Vedle seděla malá vietnamská holčička, která mu překládala. Foto Jana Černá
Doprovodná představení byla též směsice obou kultur. Samotný moderátorský pár představoval mladý – Vietnamec hovořící perfektní češtinou a mladá Češka. Vietnamský dračí tanec vystřídaly české lidové písně a tance. Jako korunu celé multikulturní náladě dodala dvojice vietnamských kluků, kteří ve vietnamských krojích zazpívali Lady Carneval od několikanásobného českého slavíka.

Lidí bylo ze začátku opravdu hodně, tudíž někteří neváhali a odešli mezitím do tržnice, aby nasáli lunární atmosféru přímo mezi obchodníky. „Zašel jsem si nejdřív koupit nudle, krevety a bylinky a nějaké ovoce, protože tady bylo ze začátku strašná spoustu lidí,“ vysvětluje Víťa, proč přišel na oslavu až hodinu po začátku a ukazuje mi tašky plné vietnamských ingrediencí, které právě zakoupil.

Nový lunární rok, který začal 18. února, je ve znamení kozy. Jde o zvíře veselé, hravé a rádo skáče. Jak je vidět, propojování kultur opravdu může být veselé, hravé a nejeden účastník oslav musel skákat z českého stánku do vietnamského a naopak, aby stihl vyzkoušet všechny dobroty. Kráčíme-li spolu k úspěšné integraci vietnamské komunity do české společnosti, takových akcí by mělo přibývat.

Zveřejněno 1.4.2015 v GURMÁNIE, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Hádejte, kdo přijde na večeři?

Přivedla jsem si domů Čecha. A s ním vlastně i celou jeho rodinu. Jak vypadají setkání obou rodičů? Nervozita, zmatek, kulturní přešlapy, ale především sranda největšího kalibru.

Ve Vietnamu je zvykem, že seznamování obou rodičů probíhá u rodiny budoucí nevěsty. Pár týdnů po našem zasnoubení se tedy u našich konala první „rodičovská schůzka“. Místo známek a celkového prospěchu svých ratolestí si ovšem milí rodiče navzájem gratulovali. Asi šťastni, že konečně někomu udali své děti. Děti milované, leč kvalitní exoti. A tak samou radostí, že nakonec přece jen jejich potomci nezůstanou sami, zapomněli na jakékoliv zvyky a tradice.

Jak to taky správně nakombinovat, aby v takovýchto situacích nedocházelo k nedorozumění? Je tu samozřejmě jazyková i kulturní bariéra.

Jak si Nguyenovi vzali pod křídla Vydrovi a Jiráskovi. Aneb moji vietnamští rodiče a jejich adoptované české rodiny.
Moje mamča česky mluví jen do míry svých potřeb, aby se v obchodě domluvila se zákazníky. Překladatele jsem jí tedy dělala já nebo moje mladší ségra. Celou dobu se spíše starala o to, aby měli všichni plný talíř i sklenice.
Ženy, víno, zpěv… a spousta dobrot z vietnamské kuchyně

Moje „výhledová“ tchýně vietnamsky neumí (zatím) ani slovo. Za to si o správném podávání čaje či tradicích lunárního roku vygooglila snad všechno, co je na netu k dipozici. Takže nakonec znala naše zvyky důkladněji než my sami.

Můj taťka je od přírody vášnivý řečník. Jakožto bývalý tlumočník česky mluví slušně. Můj budoucí tchán, když se napije, tak taky hýří vtipem a leckdy k tomu přidá i pár slok ze svých oblíbených písní. Řeknu vám, je to fakt boží pohled, když před vámi sedí vietnamský tatínek, český budoucí tchán, český adoptovaný dědeček a všichni zpívají Kaťušu.

Tohle krásný stádo dostanu, když dědovi a oběma tátům dáme do roka potomka. Na tom se prý dohodli během zahradní karaoke. Tak vám nevím, jestli v těch závitcích bylo fakt jen to vepřové…

Nejlepší je můj taťka a jeho večerní siesty. Vždy se u otevírání nějaké lahvinky kasá, jak se všichni zbouráme. Pak si dá pět panáků a jde hned po večeři spát, protože se mu točí hlava. Okolo deváté večer se můj statečný tatínek vzbudí a má hroznou chuť zpívat. A tak jde s Kubovým tátou hledat správnou ozvěnu. Na zahradu.

Pro naše bylo vždy důležité, abych se vdala do rodiny, která bude respektovat mě, moji rodinu i naši kulturu. Bylo milé vidět, jak se obě strany snažily udělat na toho druhého co nejlepší dojem. Nenuceně, přirozeně, místy ani nebylo potřeba slov či překladatele.

Zveřejněno 24.3.2015 v GURMÁNIE, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


10 Lessons learned from Slunečnice ze Žižkova

You never know what a night in Prague down town can bring… Last night, we were Prague – United colours of Fruits. Banana, coconut, apples, strawberries. With or without you. In US we trust – sweet little something – multinational colourful funny cocktails mixed across the world. Opened and enjoyed in Prague.

1. Don’t drink water just because it’s white and smells like coconut heaven. It is not ok to drink Malibu before 9 a.m. Not if you want to have all financial reports done by noon.Look what you poour in glasses before you drink it!!

2.I have a friend Nejezchleba (Dont-eat-breat). I have never told him Do-eat-RICE. Yes dudes, Do eat Rice 🙂 Damien Rice​

3. New business idea? T-shirts saying I dont sell drugs, just GREEN TEA. I look high as kite, so let it be and give me pen, ink and piece of paper please!

4. Don’t try doing match-making while your out with bunch of hot French girls. It is really embarrassing to explain everytime to those men that you are engaged and ur fiancé does box and looks like angry Teddy bear when his woman is under danger.

5. It is even more embarassing when you need to tell the guy (already insterested in one of ur chicas) that she is just not into him

6. The worst – when your friend wants the new found guy BUT you see him kissing an hugging his…boyfriend

7. Just show them your shiny tiny engagement ring. Or your upcoming kickbox muscles. Or that Sandra Mašková​ is your trainer and killing furious national champion as well. All men will run shouting „Live long and prosper„. Oh yeah, it does work!

8. Don’t talk to strangers, especially cute sexy Asians just because they remind u of a girl with the cutest pihy ever. Yeah just admit it, after 20 years in Europe you don’t recognise Asians. Sorry…we are all so alike!

9. Hey Duong, you are no more just Vietnamese-Czech. You are also Strasbourgoise, Grenobloise, et surtout alpinienne & Lyonnaise!

10. Lucerna Music Bar​ is the best place to take the whole „La vie française en rose“ to Prague downtown. Just because you dance with a strasbourgois…Michael Rose 🙂 Yes indeed, NOTRE rosé d’Anjou est never empty, mes bisousnours !! A plus tard chez La Femme MiMi​ <3, another cosmopolitan place in the middle of Prague.

MERCI mes amis, for coming to the mountain, to my town. The gilrs & boys just wanna have some fun. We are careless, coulourless, we just love laugh, Prague and fun.

Zveřejněno 14.3.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »