Svět digitálních matek

Dneska vypadá Izie fakt hrozně. Oči uplakané, boule na hlav od včerejší srážky se zdí, po celém hrudníku omáčka od boloňských špaget. Tohle bychom měly vyfotit a postnout na Facebook. Ať se to všude nehemží jen těmi dokonalými miminky jak z reklamy,“ povídám Eli u nás doma.

To jo, ale aby na tebe neposlal někdo sociálku,“ zhatí mi nápad kamarádka.

A takhle to v dnešním světě holt chodí. Děťátko se fotí jen v nejlepších oblečcích, ani skvrnka se nesmí objevit před objektivem. Na všech snímcích vypadá byt jako by tam uklízela četa Stepfordských paniček, kde je smítko sprostým slovem. Protože mít opatlané dítě a nepořádek v domě – to přece znamená špatná matka, která svoji úlohu nezvládá.

Kdo ale tuhle rovnici vymyslel? Samy maminky, které se neustále v něčem porovnávají a navzájem se hodnotí? V před-internetové době se mezi sebou srovnávaly leda sestry, sousedky a kamarádky. Všechny odedávna soutěží o nejroztomilejší a nejšikovnější dítě. Dneska se díky internetu může o metál miminko roku přetahovat Evička z Horních Počernic se Zuzankou z Velkého Meziříčí, jež se nikdy neviděly. Stačí, aby jejich mámy měly smartphone.

Jejich revírem je Facebook a Instagram, jejich tempo je vražedné (zpravidla odpovídají do minuty, některé i uprostřed noci), jejich protivníci jsou matky s odlišnými názory. Když si pročítám diskuze maminek na mateřské, dostávám občas pocit, že nedělají nic jiného, než že sedí přilepené k počítači.

Nemůžu si pomoct, ale napadá mě otázka: proč mají mámy za potřebí tolik porovnávat svoje děti a svůj styl výchovy? Utvrzují se v tom, že jejich směr je jediný správný? Ve světle jiných přístupu se cítí více nadřazené, lepší než ostatní ženy? Čekají od ostatních pochvalu, uklidnění, podporu? Je mateřská o lajku, na který se čeká?

Přijde mi, že poslední léta je kojení nejvděčnějším tématem pro srovnávání mezi matkami. Kojení a nekojení se neprobírá jen na Emiminu nebo Modrém koníkovi. Kdekdo vám může chytře poradit, jak na to. Už si můžete i koupit online kurz správné laktace.

V dnešním světě je již běžné, když žena ve společnosti kojí. I celebrity se toho nebojí a postují své intimní „kojící“ chvilky, pod kterými se hemží pozitivní reakce. Dnešní doba jednoduše kojení fandí na rozdíl od dob našich matek a babiček. Ovšem, když vyjedete ze společensky přijatelných kolejí, nikdo nezůstane potichu. „Ty už nekojíš!“ vytkla Christie Teigen pod její fotkou, kde krmí několikaměsíčního synka z lahve.

Jednou jsem v herničce zmínila, že jsem musela v šestém měsíci přestat kojit. Hned se na mě sesypaly, že je to moc málo, že jsem měla pokračovat, protože takhle bude mít slabý imunitní systém, nebude mít dost vitamínů a dalších látek, jež může předat jen matka.

Jelikož jsou mé dceři nyní patnáct měsíců, mám již nějaké zkušenosti s příkrmy. Pro inspirace si sem tam chodím do skupiny na Facebooku Příkrmy pro miminka. Jednou tam jiná maminka zveřejnila recept pro roční batole, v němž byl česnek. No to byl oheň na střeše. Vlna negativních komentářů na sebe nenechala dlouho čekat. „Proboha, to nevíte, že česnek nebo cibuli nesmíte dávat dítěti do dvou let?“ ozývalo se ze všech stran dokonce i několikrát. Já být autorkou receptu, tak ztratím veškerou chuť k dalšímu sdílení.

Já jsem ve svém okolí považována za bio matku. A to jenom protože veškeré jídlo připravuju sama, jelikož máme skvělý parní přístroj, s kterým je příprava jednoduchá a rychlá. Tudíž naše Izie nikdy neochutnala jídlo z lahvičky nebo ovoce z kapsičky. Ingredience se snažím kupovat kvalitní, ale rozhodně není všechno z farmářských trhů. Takže nazývat mě jako bio eko matku je téměř až urážkou těch skutečných.

Očkovat, nebo neočkovat? To je v mém současném sociálním kruhu skoro až existenční otázka, jež provází řada rozporuplných emocí. Většina z mých přátel nechává své dítě očkovat. Občas si někdo postěžuje, že po očkování dítě začalo mít atopický ekzém nebo hůře spalo.

Odpůrci očkování jsou nyní hlasití téměř jak feministky. Diskuze jsou tak dynamické, že na Facebooku již existuje skupina NE(očkování), kde se třaskavé téma probírá nejen mezi maminkami a tatínky. Já se osobně přiznám, že se mi ze všech těch protichůdných informací motá hlava. Zprávy o tom, že očkování způsobuje autismus a různá postižení mě straší ve snech. Na druhé straně představa, že bych svoji dceru nenechala vůbec očkovat, mě děsí snad ještě více.

Naše miminko od narození odmítalo dudlík a jen pár dní po narození přišlo na to, že si sací reflex vybije na palečkovi. Přijde mi, že když dítě cucá dítě dudlík, tak to okolí tolik neřeší, naopak jsou za něj i rády, protože dítě spolehlivě uklidní. Tedy pokud už nechodí dítě do školky.

Ale copak ten paleček?“ to slyší naše Izinka docela často jak od známých, tak doktorů. U zubaře jsme ještě nebyli, ale jsme připravení, že to schytáme na celé čáře. Při hovorech s ostatními mámami mívám pocit, že dudlík je společensky přijatelný, protože se může dítěti kdykoli vzít. Ale paleček je špatný, i když plní stejnou funkci. Ten si může do pusy strčit kdykoli a klidně i špinavý.

Dalšími vděčnými tématy jsou nezbytně pleny, kde se řeší látkové nebo jednorázové, šátkování, barefoot nebo také spaní v ložnici či v samostatném pokoji. Jedno téma se mi ovšem zdá ještě dosti neprozkoumané – poporodní deprese.

Nepočítám-li hormonálně a fyzicky náročné šestinedělí, poporodní deprese na mě udeřily šest měsíců po porodu. Googlila jsem si zkušenosti ostatních maminek ve víře, že mi pomůžou se z těžkého období snáze dostat. Ke svému překvapení jsem toho moc nenašla. Toto téma zřejmě není přípustné ani v online světě. Přijde mi to škoda. Zažívá to každá druhá žena bezprostředně po porodu nebo několik měsíců poté jako v mém případě.

Maminky s malými miminky, zejména v zimních měsících, jsou odsouzené k tomu strávit většinu času doma. To je také důvod, proč jsou tak často na internetu. Chybí jim společnost a starý život, a tak se z nich stávají digitální matky, co od mobilu stěží odtrhnou oči. Jak z toho kola ven?

Napadá mě jedině, aby se mezi lidmi probíraly i stinné stránky mateřství. Že je v pořádku, když má na oblečení skvrny od oběda. Že prádelní koše můžou přetékat špinavým oblečením. Že je normální, když máma je unavená, neupravená nebo smutná. Protože v offlinovém světě se nic nedá vyretušovat.

 

 

 

Zveřejněno 16.2.2019 v HLAS KRVE, MOST KULTUR, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Moje kniha Banánové dítě

Jsem banánové dítě žijící v české džungli. A tolik se bojím, že bych na to mohla někdy zapomenout, až jsem musela napsat knihu.

Knihu jsem psala přesně rok. Bylo to jedno z nejlepších obdobích mého života, a místy noční můra zároveň. Zopákla bych si to? Nejsem si jistá. Kolikrát jsem to chtěla vzdát? Nedopočítám se. Stojí ten výsledek za to? Pro mě osobně je to mé životní dílo.

Moje vietnamské jméno sice znamená Slunečnice a považuji se za pozitivního člověka. U mé knihy se však nebudete jen smát. Samozřejmě doufám, že jsem napsala svěží, nekonvenční a především zábavnou knihu, co čtenáře nedostane do deprese hned v úvodu.

Nicméně, život je barevný, a tak ve snaze být otevřená a upřímná sama k sobě, se v knize nevyhýbám ani tématům jako vlastní deprese, smrt blízkých, nebo pády na držku během změny kariéry atd. Protože i to všechno patří do mého života mezi Asií a Evropou.

Celá kniha je ale především o mém hledání/nalezení svobody – ve vztazích, v práci, a hlavně v mysli, ve vlastní hlavě. Některé příběhy jsou doplněné o pohledy mého českého muže, který rád říká věci naplno, tudíž ani v mé knize nechodí okolo horké kaše.

Tady máte 7 lekcí, jež jsem si z celého pokusu o profesionální spisovatelštinu odnesla:

1. Když to nevyjde napoprvé, nevzdávej to

Nápad napsat knihu mi původně vnuknul bývalý správce blogů na Aktuálně.cz (pan Stejskal) na začátku roku 2015. V době, kdy já poprvé v životě dostala padáka a on odcházel z Aktuálně, ho požádali v Albatrosu o tipy na nové autory. Navrhnul mimo jiné i mě a já v tehdejší bláznivé euforii na tu příležitost kývla. Koneckonců zrovna jsem vyměnila kancelářskou práci za psaní, tak proč bych nezkusila dráhu spisovatelky?

Naštěstí jsme se ani nedopracovali ke smlouvě, protože jsem velmi záhy upadla do největší deprese svého života. Neměla jsem pořádný nápad, koncept, nic. Moje studna nápadů vyschla dřív, než tam vůbec nějaká voda stačila dotéct. Tak jsem nechala sen o knize spát.

Až v srpnu 2016 jsem se rozhodla sama oslovit pár vydavatelství v Čechách, když už jsem se cítila skutečně zralá na to, aby kvůli mně umřely stromy. Největší rozdíl vidím v tom, že jsem při prvním pokusu o knihu ještě sama hledala cestu ke psaní, k životu na volné noze a k sobě samé. Zatímco napodruhé jsem si mnohé ujasnila a cítila jsem, že už mám světu doopravdy co sdělit.

2. Než začneš oslovovat různá vydavatelství, aspoň si je krátce prostuduj

Ten večer, kdy jsem se rozhodla, že zkontaktuju pár vydavatelství v Čechách, si pamatuju celkem živě. Napsala jsem univerzální e-mail s popisem konceptu knihy, který jsem rozeslala všem vydavatelstvím, o nichž mi Google řekl, že cosi vydávají. Ani jsem neřešila, jestli se specializují na beletrii, biografie, odborné knihy apod. Nezkoumala jsem ani, jaké publikace jim již vyšly a jak kvalitní marketing k nim dělají. Prostě jé, hele, e-mail, šup ho sem, copy paste a poslat. No prostě trapas.

3.Při výběru vydavatele dej na instinkt

Ozvala se mi většina vydavatelů, kterým jsem napsala. Někteří odepsali dokonce hned druhý den. S pár z nich jsem se sešla v Praze. Z některých e-mailů jsem už rovnou cítila, že ta spolupráce by nebyla dobrá. Z Bizbooks od Albatros Media se mi ozvala Hanka Hozová a jako jediná rovnou přes telefon (žádný mail), přes který mi přišla hrozně nadšená. Takže i přes tu nevýhodu, že jsem měla vydavatelku až v Brně, jsem do toho šla, protože mi ze všech sedla nejvíce. Lepší vydavatelku jsem si vážně nemohla vysnit. I díky jejím radám a nekonečné trpělivosti jsem knihu dotáhla do konce v této formě.

4. Když tě psaní knihy od začátku nebaví, změň koncept

Začala jsem psát s tím, že to nebude zcela autobiografie, ale spíš polo-beletrie. Něco bude vycházet ze skutečných událostí, ať už z mého života, nebo ze života lidí, který osobně znám. Někde něco poupravím či zcela vymyslím, abych někomu zbytečně neublížila.

Vyprávěla jsem vše chronologicky jako jeden příběh. Strávila jsem nad tím skoro tři měsíc. Podvědomě jsem tušila, že je to balast, který by nikdo nečetl ani pod vlivem levného chlastu. A hlavně jsem já sama z toho psaní neměla vůbec radost. Prostě tomu chyběla ta správná šťáva.

Nakonec jsme se s Hankou shodly na tom, že mi bude víc sedět soubor krátkých příběhů/povídek, ve kterých proberu nejdůležitější témata, skrz která se zamyslím nad svým žlutobílým životem. Během změny konceptu jsem si totiž uvědomila, že to píšu hlavně pro sebe, tudíž je mi srdečně jedno, jestli někoho naštvu.

Takže je z toho nakonec 100 % autobiografie ve 20 příbězích, kde se všechny události staly (teda aspoň tak jak si to pamatuju) a všechny postavy doopravdy existují. Není to knižní vydání mých blogů!

Předem upozorňuji, že se v knize neberu moc vážně. Snažím se vyprávět s nadhledem, což bývá místy dost kontroverzní. Koneckonců máme v rodině Čechy, Vietnamce, Židy, Romy, Ostraváky a knihu mi ilustruje Slovenka. Už jenom ten černoch nám tam chybí. Tak kdo by si mohl být politicky nekorektní, když ne naše rodina?

5. Když tě psaní knihy stále nebaví, zkus to vzdát

Nejsilnější impuls k napsaní knihy mi dal zpočátku můj táta. Byli jsme spolu na zahradě a grilovali maso, když jsme si povídali o mé nové kariéře textaře na volné noze. Radikální změna korporátní krysy v kreativce byla pro mé rodiče celkem nepochopitelná. „Až napíšeš knihu, to tě teprve budu považovat za opravdového umělce,“ říká mi s úsměvem taťka. A tak mě na začátku k psaní hnala hlavně externí motivace, kdy jsem chtěla dokázat taťkovi, že na to mám. Že jsem největší umělec naší rodiny.

Také mě v jednu chvíli hrozně namotivoval Ladislav Zibura, jehož cestovatelské stand-upy a knihy žeru a s kterým mě spojuje podobný humor a společná vydavatelka. „Poslední dobou se nám to soužití tady nějak kurví. Děláš záslužnou věc. Díky za tvou práci. Piš co nejrychleji!“ napsal mi princ Ládík. Ve světlých momentech mi jeho díla a slova dost pomáhala, abych se dokopala ke psaní. Ve chvílích deprese jsem si jeho knihy musela schovávat, abych si nepřipadala jako největší looser. Svazoval mě ten pocit, že někdo venku na tu knihu čeká. A nebyl to (bohužel) jen Láďa.

Když jsem změnila koncept a měla napsaných zhruba pět příběhů, tak jsem otěhotněla. Byla jsem tak megašťastná, že jsem na rukopis nešáhla celé tři měsíce, a jen si užívala slastného pocitu nastávající maminky.

Při návratu ke psaní jsem to celé normálně musela vzdát. Nebyla jsem schopná chytit slinu. Řekla jsem si, že holt zaplatím Albatrosu pokutu a tu knihu nevydám, protože na to prostě nemám. Po pár dnech stresu jsem v sobě zničehonic probudila jinou motivaci – tu vnitřní. Na té záleží koneckonců nejvíce a je také nejužitečnější v boji proti vlastním výmluvám.

6. Co nejčastěji si připomínej, že to píšeš hlavně pro sebe

Byl to odjakživa můj sen mít na poličce svoji vlastní knihu. Dokonce jsem si chtěla před 5 lety vyrobit ze starých knih křeslo na čtení. Ale bylo mi líto těch knížek. Tak jsem si celou dobu říkala, že kdyby to nikdo nechtěl kupovat, tak se do konce života zadlužím, vezmu si v bance půjčku, vše odkoupím a z vlastních knih si udělám to vysněné křeslo.

Téměř celou dobu psaní jsem však vnitřně bojovala s pocitem, že vlastně ani nechci, aby to četl někdo cizí. Chtěla jsem si zaznamenat svůj banánový život a své pohledy na svět sobecky jen pro sebe, pro své děti a své nejbližší.

Říkala jsem si, že ty blogy, to jsou takové pohlednice do mého života, ale kniha už je místy až moc osobní, protože jdu mnohem hlouběji a píšu to s pořádně prořízlou hubou. Nebyla jsem si jistá, že chci, aby můj život a mé pohledy rozebírali lidé, co mě ani neznají. Lidé, kteří neznají kontext a třeba ji vůbec nepochopí. Jenže jsem neměla tolik peněz, abych si ji vydala sama.

Poté následovaly týdny, kdy jsem si četla autobiografické knihy různých žen jako například Sad, Chomejní a já od Abnousse Shalmaniové, Provdaná proti vlastní vůli od Lajly a Zmrzačená od Khady. „Jestli dokázaly tyhle ženy o svém životě napsat knihu, tak já s porovnáním s nimi mám tak malicherný problémy a traumičky, že to musím dát taky,“ řekla jsem si.

Nakonec mi také došlo, že i takto vypadá cesta ke svobodě ve vlastní mysli. To nekonečné psaní nepsaní, kdy člověk pochybuje o sobě, svém talentu, své vůli, světě. Jak šel čas a příběhů přibývalo, bylo mi čím dál více jedno, kdo si tu knihu přečte, co si o ní bude myslet a kdo se mi za ni vysměje.

Já jsem sama na svůj výtvor již teď nesmírně hrdá, neboť jsem ji napsala především pro sebe a snad i lehkým perem, jež se bude hezky číst. Psala jsem to během těhotenství, při ranních nevolnostech, ve chvílích, kdy jsem truchlila, že mi odešel děda (můj poslední vietnamský prarodič), při psaní článků pro klienty na volné noze a při stěhování do nového domu. Hustej punk!

Jestli tu knihu někdo nepochopí, jeho problém. Komu se nelíbí, ať to nečte. Přece jenom ne každému sedne můj švejkovský smyl pro humor, (sebe)ironie a politicky nekorektní sarkasmus – to vše totiž tvoří moji knihu a vlastně celou moji osobnost.

7. Dobře si naplánuj datum vydání knihy

A poslední lekce plyne z finiše knihy – nikdy si nenačasuj dokončování knihy, porod, psaní článků do zásoby pro klienty, shánění sponzorů a organizaci křtu na nejteplejší měsíce v roce. Jako fakt nikdy! Zvlášť když si ilustrátorku najdeš pět minut před dvanáctou jako já.

Vydání mého žluto-bílého debutu je naplánované na začátek listopadu. Doufám, že se uvidíme na křtu! Dám vám včas vědět, kdy a kde. Zatím se tu mějte hezky. Já jdu rodit…tu první dceru 😛

Článek najdete i na Aktuálně.cz

 

 

Zveřejněno 28.8.2017 v HLAS KRVE, MOST KULTUR, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 1 »


Helena Dařbujanová, návrat poezie do života skrze design

Jednoho dne v únoru jsem šla na Letný do lékárny. Bloudila jsem v mdlobách Veverkovou ulicí a hledala místo, kde mi prodají barevné pilulky na snížení teploty. Načež mě ve výloze zaujala židle potažená barevnou látkou. Připomnělo mi to Sapu, kde jsme v září lezli po horách.

940860_924974687551978_2624876585232383711_n

Už jen exteriér galerie s nábytkem a bytovými doplňky mi na tváři vykouzlil úsměv a vrátil krásné vzpomínky na Vietnam. Prostě chřipka, nechřipka, musela jsem vstoupit dovnitř. Navíc se galerie jmenovala Helena Dařbujanová. Přišlo mi to povědomé, protože jsem četla článek o Žofii Dařbujanové ze skupiny Mydy Rabycad.

Taky text, který byl nade dveřmi, mě totálně dostal – Návrat poezie do života skrze design. To jsem si zase vzpomněla na bývalou šéfku Evu, která měla nejen styl, ale uměla i hrozně hezky malovat.

10915347_760113750704740_5150850877810111648_n

Já mám od malička potřebu obklopovat se krásnými věcmi. Nemusí být značkové, luxusní nebo výjimečné. Musí ale ladit s mojí osobností. Proto jsem se do tvorby Heleny zamilovala na první pohled. Jednoduše inspiruje.

Její kolekce Miss Vietnam v sobě propojovala vietnamskou i českou kulturu, ženskost, atmosféru, náturu. Nebudu vám tady popisovat, jak ten nábytek vypadal. Jde hlavně o ten pocit, který ve mně vyvolal. Okamžitě jsem měla chuť o tom napsat nebo aspoň někomu o tom říct.

12745930_934257543290359_9177799872781506930_n
Dotáhla jsem tam i ségru :)

Ve vedlejší místnosti byla další kolekce inspirovaná Audrey Hepburn. No takže další rána pro moji prázdnou peněženku. Já filmy s Audrey miluju a její styl ještě víc. Tak jsem se s gaučem a nádhernými křesly-makronkami aspoň vyfotila :-).

Takže dámy, ale i pánové, až se budete chtít léčit z nějaké špatné nálady, zkuste moji metodu tzv. Helena Dařbujanová. Design totiž léčí. Když budete mít štěstí, potkáte v galerii přímo autorku vystavených kousků. Když nebudete mít smůlu, tak se tam na vás bude usmívat Daniela. Ta ví taky fakt hodně o designu, a nebojí se o tom mluvit. A taky vám udělá vietnamský čaj.

A ne, neplatí mě za tento článek. Dobrý věci nepotřebují reklamu. Lidé si to řeknou. Nebo napíšou.

Zveřejněno 19.7.2016 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Denně se vracím z Čech do Vietnamu

Nosím v sobě velkou část svého vietnamského já. Občas se i povede, že ji mám přímo na sobě. Díky La Femme Mimi.

Když oblečení znamená domov

Jsou-li už i povzbuzení ze Štastného blogu na moje depky krátká, jdu si koupit něco hezkého, co mi udělá radost. I kdyby to měl být barevný knoflík za deset korun. Ale když to peněženka výjimečně dovolí, sázím na jistotu a jdu k Mimi.

Pod vlastní značkou La Femme Mimi tato vietnamsko-česká módní návrhářka podtrhuje ženský půvab pestrými barvami a ručními výšivkami. Pro mě věci, které vznikají pod jejíma rukama, nesymbolizují však jen nádheru, kterou je radost pohladit.

V její tvorbě nacházím důkaz, že když propojíte různé kultury, vznikají nadčasové věci, které vás zároveň zavedou do důvěrně známých míst.

Mimi v ateliéru
Mimi v ateliéru. Zdroj La Femmi Mimi Facebook

Osobnost Mimi skvěle vystihuje teorie, že každý máme v sobě kus dítěte po celý život. Nebere se vážně, je hravá, kreativní a baví ji život takový, jaký si ho sama ušije. To se mi na ní líbí. A ještě více to, že její osobnost je cítit v každém kousku, který navrhne.

Ve své tvorbě často propojuje Asii s Evropou. Není tedy divu, že já, banánové dítě v české džungli, se díky Mimi cítím jako v módní džungli, kde žijí jen šťastná zvířata a stromům nikdy neopadávají listí.

Když nesu v ruce Mimi kabelku, mám pocit, že je se mnou i kus mého rodného kraje (tedy pokud se mi tam nepodaří rozlít sklenici s nakládaným hermelínem). Když mám na sobě její šaty, dává mi to pocit, že mám nejen v sobě, ale přímo na sobě velkou část svého vietnamského já. Díky Mimi se prostě můžu denně vracet do Vietnamu.

Studnice inspirací

Nikdy nezapomenu na pohled, který se mi naskytl u Mimi v kuchyni. Seděla na jídelním stole, před ní rozdělaná večeře a ona si s úsměvem kreslila něco do notýsku. „Hm, že by návrhy na novou kolekci inspirovaná vepřovým na karamelu?“ napadlo mě.

Těchto pár vteřin náhodného šmírování mi otevřely oči zrovna v době, kdy jsem se odhodlávala k radikální změně kariéry. Najednou jsem totiž viděla sebe, jak běhám (nebo spíš funím) na Vítkově a zároveň si u toho dělám poznámky do notýsku. Při tom svým šnečím sprintu mě totiž napadají nejlepší texty.

Při pohledu na Mimi, která byla naprosto pohroužená do své práce, nebo spíš lásky, jsem zatoužila cítit to samé. Došlo mi, že jako má Mimi módu, já mám psaní.

A tak i ona patří do mojí „sbírky“ inspirativních lidí, z který čerpám. Zvlášť, když mi občas rupne v hlavě a začnu mít pocit, že moje studnice nápadů na psaní je vyschlá jak mrtvá větev.

Butik ve Štěpánské propojuje staré s novým ve jménu recyklace. Zdroj: La Femme Mimi Facebook
Butik ve Štěpánské propojuje staré s novým ve jménu recyklace. Zdroj: La Femme Mimi Facebook

Lidé se mě ptali, jestli mě La femme Mimi neplatí za propagaci. Tak jsem si řekla, že to s tím nadšením na sociálních sítích asi přeháním. Ale když si to tak vezmu, umět se radovat naplno, projevit upřímnou radost z maličkostí – to je to, co mi v českých ulicích zoufale chybí.

Takže ano, občas se strašně snadno nadchnu pro věc a dám to svému okolí náležitě najevo. A jsem tomu ráda. Vždyť se v podstatě každý chce v životě hlavně usmívat, nebo ne?

 

 

Zveřejněno 9.2.2016 v MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Chci motivovat Vietnamce k integraci, říká Sangu

Kam chodí Vietnamci, kteří neumí česky a neznají české zákony, ale nechtějí se spoléhat na placené zprostředkovatelské služby? Na Sangu.eu.

Sanga jsem poznala přes jeho video, kde vysvětluje Čechům, jak se správně používají hůlky. Doslova jako virál se to šířilo po Facebooku letos v květnu. Nedlouho poté spustil stránku Sangu.eu, kde přenáší informace ve vietnamštině. Využití internetu a zejména sociálních sítí se zdá být vysoce efektivním integračním nástrojem. Dokazuje to přes 6 000 fanoušků na Facebooku, které Sangu.eu získal za pouhý půl rok existence.

Trần Văn Sang, autor blogu Sangu.eu
Trần Văn Sang, autor blogu Sangu.eu

Z ekonoma tlumočník

Sang (celým jménem Trần Văn Sang) se narodil ve Vietnamu a v deseti letech přijel s rodinou do Čech. Vystudoval vysokou školu s ekonomickým zaměřením, v oboru však nezůstal. Místo toho využil výhody své perfektní češtiny i vietnamštiny, ale ne v placených zprostředkovatelských službách, protože, dle jeho slov, „by ho to nemotivovalo ke změně k lepšímu“.

Před čtyřmi lety se Sang přestěhoval z Mostu do Prahy, kde začal pracovat v IOM (Mezinárodní organizace pro migraci) na projektech dobrovolných návratů. „Ke mně přicházeli lidé, kteří byli na dně, potřebovali letenky do Vietnamu a neměli peníze. Začal jsem přemýšlet nad příčinami a došlo mi, že je to vlastně neznalost jednoduchých zákonů – udržení lhůt a adres. Na tom dostávají vyhoštění nejvíc, “ popisuje mi třicetiletý Sang své první zkušenosti v roli tlumočníka.

Předtím než založil Sangu.eu, získával Sang zkušenosti na několika projektech neziskových organizací i českých institucí zaměřující se na integraci cizinců. Jeho práce spočívala v tlumočení, překládání a poradenství Vietnamcům, kteří se dostali do nějakého problému, například s pobytem, ale neměli peníze na placený zprostředkovatelský servis nebo právníka.

Nejsem typický blogér, jsem lektor

K vytvoření stránky Sangu.eu vedla právě nepříliš optimistická situace na poli zprostředkovatelských servisů. Sang tímto dává Vietnamcům alternativu – možnost naučit se český jazyk a porozumět českým zákonům. Vše zdarma, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. K tomu použil internet. „Každý Vietnamec sedí v krámě před počítačem a dívá se na něco. Tak proč ne něco užitečného?“ říká Sang.

Ve svém projektu vychází hodně ze svých zkušeností. Věci nejen popisuje, ale především vysvětluje a povzbuzuje k učení. „Při styku s různými generacemi Vietnamců a Čechů jsem si nakonec uvědomil, že obě strany se chtějí vzájemně více poznávat, a to nejen co se týče kultury, kuchyně, jazyka, ale i těch nejběžnějších věcí každodenního života.” Aby propojil vietnamskou a českou kulturu, zprostředkovává informace a zkušenosti po internetu. Proto na Sangu.eu nenajdete blogy plné osobních názorů. Naopak lidé sem chodí za výukovými a instruktážními videi z lekcí češtiny, právního poradenství nebo zdravotnictví. Dále se tu dočtou o aktualitách v migrační politice či o tradicích a zvycích obou zemí.

V jednoduchosti je krása integrace

Čím si Sangu.eu získal takovou popularitu, ptáte se? V jednoduchosti. Videa, která vyrábí, jsou sestavena tak, aby Vietnamce neodradilo od učení. Například první videa o vyplnění žádosti o pobytu rozdělil na jednotlivé kolonky. Tím je to pro Vietnamce, kteří neovládají češtinu, stravitelnější, než kdyby jim to vše vysvětlil v jednom videu. Samotná česká abeceda je vysvětlena v devíti videích. Publikováním videa nebo článků to pro Sanga ovšem nekončí. Denně odpovídá na dotazy fanoušků, kteří se s ním radí.

Za šest měsíců, co běží web, ho navštívilo 40 000 Vietnamců a to ze 100 zemí světa. Jen z Vietnamu se jedná o 5 000 lidí, kteří se připravovali na cestu do Čech. Každý den se na web podívá průměrně 200 lidí. Nejvíc zhlédnutí mají kurzy češtiny, ke kterým Sang s vietnamistou Jiřím Kocourkem vydali knihu. O tom, že Sang dosáhl svého cíle není pochyb, což dokládá i jedna z mnoho děkovných zpráv, co mu chodí. „Žiju tady dlouhá léta, ale nikdy jsem neměl motivaci se integrovat. Až když jsem viděl ty videa, tak jsem si uvědomil, že je to vlastně lehké.“

A tak to přesně vidím já. Jde o to, aby si každý migrant uvědomil, že ta integrace je vlastně lehká, když se chce. Důležité je to, aby se každý jednotlivec chtěl sám integrovat do společnosti, do které se přistěhoval. Mladá generace to zvládá. Přece jenom se ve škole učí česky lépe než ve večerce. Starší generace si také už uvědomuje, že interkulturní soužití je záležitost dlouhodobá. V 90. letech všichni chtěli hodně vydělat a odjet zpět do Vietnamu. Teď už tu ale mají děti, vnoučata a dostatečně si zvykli na zdejší způsob života. A tak i díky Sangu.eu se začínají doopravdy integrovat.

Více o multikulturním soužití najdete v mém nejoblíbenějším videu od Sanga.

Text vznikl díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců.

Zveřejněno 28.12.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


Soudní tlumočnice, která miluje práci s dětmi

Když děláte věci s nadšením a neutuchajícím elánem, všechno má smysl. Tak nějak bych popsala Oyun Dochunovou, Mongolka žijící v Čechách již osmnáctým rokem. Celou dobu, co jsme si povídaly, jsem měla pocit, že Oyun má snad klíč na všechny zavřený dveře i trny, které život přináší, a hlavně na všechny mezilidské bariéry. Asi ne náhodou její celé křestní jméno Oyuntulchúr znamená v mongolštině “klíče do duše”.

Studium na Slovensku a návrat domů

Oyun bylo 16 let, když se rozhodla odjet z rodného Ulánbátaru na Slovensko. “Ve dvou letech jsem ztratila maminku, v osmi mi umřel tatínek. Starala se o mě o 16 let starší sestra a její manžel. Potřebovala jsem se vydat do světa a postavit se na vlastní nohy.” vysvětluje mi Oyun své rozhodnutí opustit vlast. Díky tehdejší mezistátní smlouvě mezi ČSSR a Mongolskem dostala Oyun pětileté stipendium na léta 1986-1991. Nejdříve absolvovala jazykový kurz v Topoľčanech na Slovensku, kde mimo jiné byli i studenti z Vietnamu, Afriky, Rumunska nebo Maďarska. Vystudovala obuvnický obor, tři roky teorii a dva roky praxe v Baťových podnicích.

Ihned po studiu se Oyun vrátila zpět do Mongolska, kde pracovala jako sekretářka ve firmě svého švagra, která se zabývala inženýrskou geologií. Tento obor ji oslovil natolik, že vedle práce vystudovala vysokou školu lehkého průmyslu. Oyun od malička také miluje čtení. Její vášeň ke staré mongolštině jí pomohla k dvouměsíční stáži ve Výzkumném institutu o Čingischánovi v Číně. “Jela jsem do Číny, abych získala cestovatelský pas, protože jsem se chtěla vrátit na Slovensko,” vypráví Oyun. Na Slovenku jí ale nechtěli dát vstupní vízum.

Soudní tlumočnice

 Oyun se v roce 1997 podařilo dostat se s i manželem a ročním synkem do České republiky. Díky výborné znalosti slovenštiny i mongolštiny ji v Bystřici nad Hostýnem zaměstnala cizinecká policie jako tlumočnici. Tamní mongolská komunita čítala totiž přes 100 lidí, se kterými se čeští úředníci potřebovali domluvit.

Po celých 16 let pracovala Oyun jako soudní tlumočnice pro Jihomoravský kraj, než v roce 2013 nastalo, dle jejích slov, tsunami, kdy její krajané emigrovali do západní a severní Evropy. Tudíž zakázky na soudní tlumočení zásadně ubyly.

Kurz asistenta pedagoga

 “Naštěstí jsem při hledání práce narazila na webové stránky organizace META, kde zrovna nabízeli kurz Asistenta pedagoga ve třídě s individuálně integrovaným žákem. Přihlásila jsem se a prošla jsem výběrem,” vzpomíná nadšeně Oyun. Kurz trval 3 měsíce (říjen 2013 až leden 2014) a dohromady měl 120 hodin. Jejími spolužáky v kurzu byli cizinci z Rumunska, Maďarska, Ukrajiny, ale i Češi. Mnozí z nich byli učitelé nebo již měli za sebou zkušenosti ve školství.

Zkušení přednášející během kurzu vysvětlovali, co obnáší práce pedagogického pracovníka, co mají dnešní děti za problémy a jak jim pomoct. Oyun se v kurzu dozvěděla, jak porozumět duševně i tělesně hendikepovaným dětem. Také probírali, jak postupovat, když je ve třídě žák s odlišnou kulturou nebo jazykovou bariérou. “Všechno bylo krásně vysvětleno. Učili nás, jak vytvořit inkluzivní prostředí, jak vnímat to dítě, jak ho chápat, jak mu pomoci. Jsem moc vděčná, že jsem se mohla kurzu účastnit. Všechno, co jsem se tam naučila, jsem následně praktikovala i na vlastních dětech. A hlavně mi kurz dal pocit, že můžu být něčím užitečná,” vypráví Oyun.

Nejdůležitější role v životě

Po úspěšném absolvování kurzu začala Oyun působit v základní škole Jižní IV na Praze 4 jako asistentka pedagoga v přípravné třídě pro žáky s odkladem. META hradila škole po dobu 10 měsíců její plat. Společně s další asistentkou pedagoga, pocházející z Ukrajiny, pomáhla Oyun ve třídě s 14 dětmi, které dostaly odklad z různých důvodů. “Měli jsem tam děti s postižením, s Aspergus syndromem, ADHD, děti, které trpěly nemluvností, nevnímáním, také týrané děti z nefunkčních rodin,” popisuje Oyun, “Po pár měsících jsem asistovala i dalších 10 třídách, kde byly i děti z Bulharska, Číny, Sýrie, Ukrajiny, USA nebo Vietnamu.”

Dle Oyun slov, hodně jí v práci pomáhal mateřský instinkt. Děti jsou, podle ní, velmi všímavé a citlivé, ihned poznají, jestli to člověk dělá z lásky nebo ne. Oyun vnímala svoji práci jako poslání. “S dětmi jsem se sblížila rychle. Instinktivně si mě oblíbily. Měla jsem s nimi přátelský vztah. Cítila jsem, že některým nahrazuju maminku. To je vlastně moje největší a nejdůležitější role v životě – být maminkou, dát dětem základní vychování.”

V prosinci minulého roku musela Oyun opustit milovanou práci, protože ve škole došlo ke snížení počtu integrovaných dětí, a tudíž museli snížit počet asistentů pedagoga. V současné době chodí Oyun na různé rekvalifikační kurzy od marketingu přes počítače a doufá, že se jednou vrátí zpátky do školy k dětem, u kterých se cítila nejšťastněji.

Text vznikl díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců

 

Zveřejněno 14.12.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Proč je těžké být Vietnamkou v Čechách?

Být Vietnamkou je složité samo o sobě. Musíte se chovat tak, abyste neudělali rodinnému klanu ostudu, i když se vám to mnohdy dost příčí. Nesmíte se smát nahlas. Nesmíte mluvit sprostě. Nesmíte oslovovat muže první. Musíte počkat, až se vyjádří vyvolený muž sám. A i když vás konečně osloví, musíte ho nechat čekat aspoň pár týdnů, jinak budete za lehkou děvu, co dá každému. Hlavně spolu nesmíte před svatbou bydlet, natož spát. Jo, je to život věru těžký.

A co teprve když jste Vietnamka žijící v Čechách?
Račte si přečíst pár přiznání jednoho banánového dítěte narozené ve Vietnamu, vyrůstající a současně žijící v Česku.

1. Když neumíte vařit, všichni vás pomluví
2. Když se učíte blbě, ví to celá komunita
3. Když propadnete u maturity, ví to celý Vietnam
4. Všichni se vás budou na potkání ptát, jestli jste už někdy jedla psa

Sváča naruby. Foto: Jan Žalský
5. Když máte malý prsa, všichni se vám budou smát
6. Když máte velký prsa, nikdo vám neuvěří, že jsou pravé a budou si to chtít ověřit
7. Všichni chlapi vám budou říkat, že si to vždy chtěli zkusit s Asiatkou
8. Všechny lesby vám budou říkat, že si to vždy chtěly zkusit s Asiatkou
9. Těžko se vám budou kupovat džíny, chybí vám totiž zadek
10. Kalhoty si musíte zkracovat nebo si rovnou musíte kupovat třičtvrťáty a nosit je jako kalhoty
11. Když přiberete pár kilo, tetky vám to dají sežrat na každém setkání
12. Furt vás bude bolet krk, s Čechy budete muset totiž mluvit s bradou nahoře
13. Na koncertech nic neuvidíte
14. Pro rýži musíte jezdit až do Sapy
15. Sousedům většinou smrdí rybí omáčka – vaše hlavní ingredience pro všechny pokrmy
16. Pořád se vás někdo bude ptát, kde jste se tak dobře naučila česky
17. Musíte chodit na rande v podpatcích (nerandíte-li se sádrovým trpaslíkem)
18. Na těch podpatcích vás budou bolet nohy a záda a nebudete si moct postěžovat, protože poslušné Vietnamky si přece nikdy na nic nestěžují
19. Na večírku za vámi budou chodit, abyste jim prodala jointa
20. Nemůžete odmlouvat rodičům. Jste přece jemná, poslušná a hodná dcera
21. Šéfové od vás nebudou čekat žádnou rebélii či nesouhlas. Jste přece Asiatka. Ty jsou se vším spokojené, nebo ne?
22. Každý se zhrozí, když se dozví, že chodíte na kickbox či jiné bojové umění. Vy? Taková křehká květinka z Asie!

Psáno pro ČILICHILI

Zveřejněno 28.4.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


10 Lessons learned from Slunečnice ze Žižkova

You never know what a night in Prague down town can bring… Last night, we were Prague – United colours of Fruits. Banana, coconut, apples, strawberries. With or without you. In US we trust – sweet little something – multinational colourful funny cocktails mixed across the world. Opened and enjoyed in Prague.

1. Don’t drink water just because it’s white and smells like coconut heaven. It is not ok to drink Malibu before 9 a.m. Not if you want to have all financial reports done by noon.Look what you poour in glasses before you drink it!!

2.I have a friend Nejezchleba (Dont-eat-breat). I have never told him Do-eat-RICE. Yes dudes, Do eat Rice 🙂 Damien Rice​

3. New business idea? T-shirts saying I dont sell drugs, just GREEN TEA. I look high as kite, so let it be and give me pen, ink and piece of paper please!

4. Don’t try doing match-making while your out with bunch of hot French girls. It is really embarrassing to explain everytime to those men that you are engaged and ur fiancé does box and looks like angry Teddy bear when his woman is under danger.

5. It is even more embarassing when you need to tell the guy (already insterested in one of ur chicas) that she is just not into him

6. The worst – when your friend wants the new found guy BUT you see him kissing an hugging his…boyfriend

7. Just show them your shiny tiny engagement ring. Or your upcoming kickbox muscles. Or that Sandra Mašková​ is your trainer and killing furious national champion as well. All men will run shouting „Live long and prosper„. Oh yeah, it does work!

8. Don’t talk to strangers, especially cute sexy Asians just because they remind u of a girl with the cutest pihy ever. Yeah just admit it, after 20 years in Europe you don’t recognise Asians. Sorry…we are all so alike!

9. Hey Duong, you are no more just Vietnamese-Czech. You are also Strasbourgoise, Grenobloise, et surtout alpinienne & Lyonnaise!

10. Lucerna Music Bar​ is the best place to take the whole „La vie française en rose“ to Prague downtown. Just because you dance with a strasbourgois…Michael Rose 🙂 Yes indeed, NOTRE rosé d’Anjou est never empty, mes bisousnours !! A plus tard chez La Femme MiMi​ <3, another cosmopolitan place in the middle of Prague.

MERCI mes amis, for coming to the mountain, to my town. The gilrs & boys just wanna have some fun. We are careless, coulourless, we just love laugh, Prague and fun.

Zveřejněno 14.3.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Přiznání Vietnamky a Češky se špetkou Francie

Měla bych odpustit Američanům, kteří na moji rodinu házeli bomby a stříleli po nevinných dětech? Měla bych necítit zášť vůči Číňanům a Francouzům za všechny ty křivdy z minulosti? Měla bych odpustit kamarádce ze základky, která se mě tehdy nezastala před rasisty?

Měla bych odpustit vietnamské komunitě, která při mě nestála, když se na mě před 7 lety snesla ta šílená vlna kritiky plná urážek a nesmyslných nadávek, zejména ze strany Vietnamců, když jsem začala blogovat? A to jen kvůli tomu, že jsem byla první, kdo vystoupil z řady? Že jsem se nebála být černou ovcí a tím to schytala nejvíce?

Jak přestat cítit nespravedlnost, když člověka to zlomilo do takové míry, že musel utéct na 4 roky do zahraničí, aby našel svobodu slova a hlas krve?

Mám či nemám? Toť otázka…Foto: Jan Hlava

Banánové dítě ve vietnamské džungli

Měla bych přestat myslet na lidi, kteří se na mě koukají skrz prsty, protože se cítím jako banánové dítě? Říkali mi Mat Goc. Jsem totiž Vietnamka ze Západu, co mluví vietnamsky s lehkým česko-francouzským přízvukem.

Prý jsem ztratila veškeré vietnamské kořeny, jsem moc drzá a pomlouvám vlastní národ. Prosím vás, v čem konkrétně? Když už kritika, tak aspoň konstruktivní. Nikdy jsem nikoho nenutila, aby se cítil jako já. Nestydím se za to, že umím být sama sebou. Nesnáším přetvářky a pokrytectví.

A že jsem trapná,když si říkám banánové dítě? A prosím tě, kdo jsi ty, že mě soudíš? Nejsi spíše ty ten Mat Goc? Vždyť mě ani neznáš. Nemáš tedy právo mě veřejně soudit.

Sorry, ale jezdím do Vietnamu pravidelně a dokonce i taxikáři si mysleli, že jsem 100% „čistokrevná“ Vietnamka, a že mám lehký jižanský přízvuk. Vietnamci z Francie mi nevěřili, že jsem 20 let žila v Evropě.

Miluju Vietnam, ale to neznamená, že ho nemůžu kritizovat. Mám ve zvyku nazývat věci pravými jmény. Potřebuju, aby se o věcech, které nás trápí, mluvilo. Mlčením se nikdy nic nevyřešilo.

Nesuďte lidi za to, co cítí. Bořte nejdříve vlastní předsudky, až pak můžeme spolu bořit ty, co jsou ve společnosti!

 

Pravé přátele poznáš, když začneš říkat své názory nahlas

Mám odpustit i těm tzv. kamarádům, kteří se mě „zřekli“ kvůli tomu, že píšu bez obalu a otevřeně, a nakonec teď těží z toho, co já začala?

Tak oni jsou úspěšní a užívají si té svobody, kterou jsem i já pomáhala budovat tady v mojí 2. vlasti a já se tady budu trápit, protože se cítím ukřivděná? NE, už je mi to jedno!

Co je pro mě důležitější? Přítomnost a budoucnost. Kam společně kráčíme.

Také vidíte také ten pokrok? Jak daleko jsme došli s tou integrací? Ano, stálo mi to za to. Všechny ty slzy, depky, pochybnosti o sobě – jo, stálo to za to. Dnes si tím jsem jistá.

Lituji jen jediné – že jsem nebyla tehdy silnější. Že jsem kvůli vlastní krvi nemohla najít svobodu slova tady v ČR, ale až v zemi našeho bývalého kolonizátora – ve Francii. Nakonec je všechno zlé k něčemu dobré nu ni?

A co když o tom ti lidé vlastně ani neví, že mi ublížili? Nejspíš jim jsem úplně ukradená. Možná že za nadávkami ve skutečnosti lidé jen skrývají lítost nad vlastními nesplněnými sny. Co je mi do takových lidí? Neměla bych je spíš litovat?

Hlavní je, že mě bezmezně podporuje rodina a přátelé. Dnes už to chápu.

 

Odpouštět je těžký, ale osvobozující

Co když jim všem ale musím odpustit především ve své hlavě? Mám či nemám? A hlavně JAK?

Kupodivu umění odpouštět je pro mě ta nejtěžší věc na světě. OK, vy jste mě odsoudili za to, jaká jsem. Tak já si vás ze života taky smažu. Vždyť vás stejně nepotřebuji. To byl dosud můj přístup k vietnamské komunitě v ČR.

Vietnamské kamarády jsem si našla ve Francii a jinde po světě. Dosud mi to takhle stačilo. Jenže hlas krve se zkrátka a dobře nedá utišit. Hlavně když se chce člověk usadit v Praze.

Odpustit je pro mě těžší, než stát před celou aulou a mluvit o válkách ve Vietnamu francouzsky i anglicky zároveň. Je to mnohem těžší než mluvit v Evropském Parlamentu s komisaři, soudci a europoslanci.

Dokázala jsem si povídat s diplomaty z celé Evropy a stejně neumím mluvit sama se svoji tvrdohlavostí. Pravda, třásla jsem se tam v tom Bruselu před těmi byrokraty jak ratlík před vlkodlakem. Nicméně jsem neomdlela, dokonce ani alergická reakce se nedostavila.

Brusel, já a moje největší pivo v životě (nedala jsem to, holt nejsem pivař:). Rok 2010 a já na stáži v CEBRE – skvělí šéfové a kolegyně k nezaplacení. Nejlepší místo, kde si vyzkoušet, že člověka byrokracie a politické hry vlastně vůbec nebaví

Neusnula jsem či neuzívala se k smrti, když jsem se u našeho největšího klienta účastnila diskuze o pluginu eshopu, databáze katalogů pro nový web a republishing u spuštění. Jakožto komunikační středobod, sloužící k podporování mezinárodního obchodu, jsem byla upřímně úplně mimo!

I přesto, že jsem neslyšela nic jiného než bzz bzz bzz – po celou dobu celodenního workshopu, odešel klient ze schůzky s úsměvem. Asi to hrál taky tak dobře jako já, když jsem mluvila o software řešení, personalizaci a další bzzz.

Představte si, že ani mé rozhodnutí odejít po několika letech z businessu i vládního sektoru a jít a živit se psaním na volné noze, nebylo tak těžké jako je odpustit bývalým kamarádům, co mi ukázali záda, když já potřebovala rameno, na kterém bych se mohla vyplakat.

Je pro mě lehčí vyměnit pravidelný příjem a tzv. stabilitu za nejisté psaní, které miluji, leč to znamená, že vysoký životní standard bude vzácný jako kapka čisté vody ve Vltavě. Jak to, že je to o tolik lehčí?

No nic, Čo bolo, to bolo, jak zpívá Žbirka. Jestli se to někomu nelíbí, jeho problém. Hm, to se snadno řekne, ale…

Já bohužel nezapomínám a do kola si připomínám ty křivdy, které se na mě kdo dopustil. Nejčastěji, když se někdo z mých známých zmíní o těch lidech, které jsem ze svého života již dávno vyškrtla tlustou čarou. Anebo hůř, ještě se s nimi kamarádí víc než se mnou.

Neměla bych, já vím, ale furt cítím trpkou chuť na jazyku. Pokaždé dostanu chuť na kickbox, když slyším o těch lidech, kteří ublížili mně a hlavně mému nejlepšímu kamarádovi, kvůli kterému jsem začala blogovat. Najednou se věnují integraci a považují za experty v banánovém šejku. Zrovna ti, kteří se mi vysmívali a pomlouvali mě za mými zády.

Hele a co takhle aspoň naznačit vděk? Za to, že jsem vás motivovala, inspirovala? Že jsem nám ukázala, že to fakt jde? Ne, já vlastně žádné uznání a vděk nepotřebuji. Já si vystačím s tím hmotným výsledkem, co vidím okolo sebe. Ano, dokázali jsme to. Žije se mi v Čechách líp než před lety. Konečně už odtud nemám potřebu utíkat.

Ano, pořád a pokaždé mi to všechno přijde strašně líto, že nejsem součástí toho integračního procesu. Že jsem se musela nedobrovolně odtrhat od zbytku vietnamského komunity v ČR.

Lidé do našich životů vstupují ze dvou důvodů – buď jsou požehnáním, nebo lekce, z které se musíme ponaučit. Zdroj: http://fb-link.blogspot.cz/2013/03/some-people-come-in-your-life-as.html#.VQBPKvmG_14

Lekce od předků

Naši mi vždy říkali, že i vzpomínat se musí správně. Jestli vzpomínám a je mi z toho smutno, je to špatně. Jestli ve mně vzpomínky vyvolávají zlost a hořkost, je to špatně. Vzpomínky jsou k tomu, aby člověku vykouzlily na tváři úsměv a posunuly ho dál. Nesmí člověka nikdy brzdit, říkávají. Snažím se podle toho žít, ale moc mi to nejde…
Moje rodina se musela naučit odpouštět hodně brzy. Asi hned po válce. Možná i během ní, kdo ví. Můj tatínek ve válce ztratil otce a to mu bylo pouhých 9 let. Nepamatuje si ho. Ani na to, zda na jeho pohřbu plakal či ne. Po dědečkovi z tátovy strany nám nezůstala ani jeho fotka. Nezbylo po něm nic hmotného.
Na druhou stranu mi moji prarodiče dali nejlepšího tátu, jakého si banánové dítko jako já může přát – veterán, tlumočník v důchodu, co prodával levné boty v mrazu a bez pořádného jídla. Jen aby zabezpečil rodinu. Moudrý otec a rádce, který s otevřenou náručí vítá mého vyvoleného, mé kamarády, nehledě na jejich barvu, jazyk či náboženství.

Moje maminka vídala svého tátu jednou do roka až do svých 13 let. Jako nejstarší z 5 dětí se musela starat o mladší sourozence. Místo toho, aby chodila ven, odpočívala nebo řádně spala (dodnes ten deficit dohání:)). Tři dny předtím, než přišla moje malá sestřička na svět, skládala mamka ještě stánek. Neměla na výběr. Chce pro své děti to nejlepší. Je prostě můj celoživotní vzor.

Mamčin tatínek (můj děda, Ba Giai, básník z květinové čtvrti) se z fronty vrátil až po válce v roce 1975. Ve válce ztratil nejen drahé přátele, ale i levé oko, na které dodnes nevidí. Přes všechnu tu hrůzu a všechen hlad, způsobený krutou válkou, se umí radovat z každodenních maličkostí a úsměv je jeho nejsilnější zbraň.

Vietnamské babičky jsou prostě cool 🙂 I bez zubů se dá smát. I bez rukou se dá psát. Dědo, už se těším, až si přečtu nové básně, které jsi pro mě napsal! Bà yeu thuong cua con oi, con nho ba nhieu lam! Se khong bao gio con co the quen ba duoc. Ong oi, con sap ve que voi ong roi 🙂 Foto: Kasemito Ange de Lyon
Moje mamča miluje slunečnice a veselé, upřímné lidi. Nehledě na jejich rasu, věk, původ. Chová úctu a respekt ke všem, co si to zaslouží. Říká, že se má moc ráda na to, aby si k sobě pouštěla negativní vzpomínky. Nejspíš má pravdu. Je to moudrá žena. Vždyť dokázala s mým cholerickým a zbrklým táťkou udržet šťastné manželství. Už celých 30 let! V říjnu oslavili 30 let od svatby a během výletu v Paříži se drželi za ruce a chovali se jako čerstvě zamilovaní!
Moji rodiče poprvé v Paříži. Se ségrou jsme musely dělat dvorní fotografy 🙂 No možná je to to odpuštění vážně klíč ke štěstí. Foto: moje mladší ségra em gái yêu Tien Nguyen, foceno na cestě k Eiffelovce
Dokázali odpustit. Přestože se jim nikdo explicitně neomluvil osobně. Nechtějí soudit a trestat současnou generaci za hříchy jejich předků, kteří dost možná už ani nežijí. Minulost zkrátka a dobře zabalili do hezké krabičky. Nezahořkli, neuchovávají v sobě pocity nenávisti. A tím jsou šťastnější.
Taky bych to tak chtěla mít! C’est la vie. Musím se naučit odpouštět, abych sama mohla být šťastná. Odpouštět totiž znamená ponaučit se a jít dál. Nenechte se zlomit jako já před lety.
Nebojte se psát, malovat, tancovat, protože tvořit znamená vzpomínat a usmívat se.
O mojí statečné babičce, s kterou jsem vyrůstala a které mě ovlivnila ze všech lidí nejvíce, si přečtěte ZDE.
Zveřejněno 4.3.2015 v HLAS KRVE, MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


A k čemu mi je to dvojí občanství?

Na můj poslední článek zazněly i takové názory jako že to bylo ode mne ‚vyčuraný tah‘, když jsem si k vietnamskému občanství vzala i to české. Chápu to, avšak s tím nesouhlasím a musím se proti takovému názoru rázně ohradit. Chápu, proč někteří lidé mají podobný úhel pohledu a myslí si, že to bylo z mé strany zištné rozhodnutí. Vím, že se nemusím nikomu ospravedlňovat. Lidi jsou všelijaký a každý má právo na svůj názor. Pro pořádek ale ráda uvedu pravé důvody, které mě vedly k žádosti o české občanství s ponecháním toho původního, vietnamského.

Zaprvé, nechci se oficiálně odtrhnout od vietnamského národa. Jednoduše protože se z části citím jako Vietnamka a tak to také navždy zůstane. Tím, že mi Česká republika dovolila mít dvojí občanství mi dala najevo, že po mně nechce, abych si vybrala mezi dvěmi zeměmi, které v sobě spojuju. Dvojím občanstvím dávám najevo sobě i ostatním, že moje srdce je v Evropě, ale i v dalekém Vietnamu.

Zadruhé, chci minimalizovat svůj podíl do státní pokladny, jejíž část chodí nepoctivým českým úředníkům. Kromě paní z našeho kraje a městečka, které mi byly velkou oporou, to byla doslova noční můra. Chyba možná ani není v těch lidech, ale celém systému, který je tak zatěžkaný pravidly, že nikdo ničemu vlastně pořádně nerozumí.

Já prostě nechci neustále volat do úřadů či ministerstev a dožadovat se svých práv a poslouchat, jak oni nestíhají. Nechci nikomu platit za to, že na papír dá jedno razítko, které ani není jeho. Nechci se potkávat s lidmi, kteří se nade mnou a mojí rodinou povyšují, a přitom se na své místo leckdy dostali jen díky korupci či protekce. Proč taky? Já své daně platím, aby byly investovány do užitečných věcí, ne abych byla buzerována na ospalých vesničkách, kterým se rádoby říká úřady. Promiňte, ale jediné, co tam funguje je poctivá byrokracie 🙂

V neposlední řadě chci mít v kapse vietnamský i český pas, protože se stejně prezentuju jako Vietnamka a zároveň Češka a to jak v osobním, tak pracovním životě. Proč bych tedy nemohla mít dvojí občanství, když to v konečném důsledku nikoho stejně nezajímá? Důležité je snad, jak s těmi občanstvími zacházím ,anebo se mýlím? Samozřejmě, že si díky tomu ušetřím spoustu času nad papírováním, budu mít větší šanci pracovat ve státech EU a bude se mi snadněji cestovat. Ale především je to možnost cítit vietnamství i češství a ještě k tomu mít hmotný důkaz.

Vlastně ty tři roky boje nebyly ani tak bojí s českou byrokracií, abych si konečně mohla usnadnit život. Mám-li být zcela upřímná, byl to boj mezi současnou Duong a osmiletou Duong, která tehdy opustila milovanou rodinu ve Vietnamu, aby se s rodiči usadila v nějakém neznámém bílém státě, kde už nikdy vzhledově nezapadla do davu. Tudíž ty poslední 3 roky byly zejména o přemlouvání sebe samotné, aby se ta část mého dětského já smířila s tím, že můj život je a vždy bude ovlivněn Evropou.

Nicméně, české občanství neznamená, že se usazuju v Čechách, naopak. V současnosti je to jen možnost mít občanská práva v obou zemích svobodně se rozhodovat a nedávat státu možnost mě diskriminovat za to, že nejsem právoplatným občanem jejich státu. I když Prahu miluju, stále se tu cítím jako cizinka. Jako cizák, kterýmu byla vydána česká občanka, aby už dál paní na úřadech neprudila.

Já jinak totiž stále přemýšlím nad tím, že bych se za pár let vrátila do Francie, pro mně nejsvobodnější země pro Vietnamce. Tři roky studia v různých částech Francie mě utvrdily v tom, že ze všech evropských měst, která jsem v životě navštívila, je to paradoxně bývalý kolonizátor, který je nejvíce nakloněn vietnamským přistěhovalcům. Ve Francii se mi nikdy nikdo nevysmíval, neztrapňoval a nerozlišoval kvůli mému původu.

Ten pocit, že se na člověka nedívají hned zkraje skrz prsty, bych přála každému vietnamskému dítěti, které nechápe, proč se musí od všech tak lišit. Svoboda, žádné předsudky, nemuset dávat pozor, že poutáte pozornost, nemuset všem furt něco dokazovat. To je to, co mi v Čechách zoufale chybí a důvod proč se tu (zatím) nechci natrvalo usazovat.

Jsem ale optimista, komunisti vývoj našeho státu holt pozastavili na pěknou řádku let a historii holt nelze vymazat ze dne na den. Nezbývá mi, než se nade vším povznést a jít dál a doufat v lepší zítřky 🙂 Nebo snad máte jiný účinnější recept?

Zveřejněno 1.6.2014 v HLAS KRVE, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »