Čech ve Vietnamu na námluvách

 Jak to vypadá, když jedete představit nastávajícího zbytku rodině ve Vietnamu? A co teprve, když jste si jako já vybrali Čecha? 

Neber si Čecha

Můj děda z mamčiny strany vždy trval na tom, že si musím vzít Vietnamce. Když před třemi lety potkal Jakuba poprvé přes Skype, dal nám jemně nůž na krk s tím, že můžeme přijet do Vietnamu jen, pokud se Kuba naučí pořádně vietnamsky.

No jo, jenže to nesmí být můj drahý hudebně hluchý a vietnamština intonační jazyk. Zkoušeli jsme všechny možné metody. Celý byt jsme měli polepený post-it s vietnamskými slovíčky i výslovností. Skončili jsme s tím, že například místo pojď(đi thôi) říkal smrdí ti prdel (đít thối).

Po našem zasnoubení děda slevil ze svých požadavků. Stačí, aby se dokázal domluvit, říkával.

Můj děda se svým novým vnukem. Děda stojí na schodech a Kuba dělá dřep. Jinak se tohle nedalo vyfotit
Můj děda se svým novým vnukem. Děda stojí na schodech a Kuba dělá dřep. Jinak se tohle nedalo vyfotit

Nakonec jsme si minulý rok v říjnu vystačili s tím, že jsem non-stop překládala a Jakub své základy vietnamštiny doprovázel neustálými úsměvy. Vypadal jako stálý občan Ňoumíkova, ale dokázal všem, že rukama nohama se toho dá vysvětlit fakt dost!

Do Vietnamu jsme jeli s Kubou poprvé. Během čtyř týdnů jsem chtěla představit snoubence celé rodině ve Vietnamu, než bude letos v červenci svatba. Během 1. týdne jsme navštívili příbuzenstvo v Hà Nội, Thanh Hóa a Thọ Xuân. A pak jsme se na tři týdny vydali na cestu křížem krážem po celém Vietnamu, abychom oba poznali moji rodnou zem.

Tady jsou zápisky z mého cestovního deníku…

1.zastávka – Hà Nội (moje rodné město)

Po 20 hodinovém letu jsme přistáli na letišti Nội Bài v Hanoji, odkud je moje mamka. Vyzvedl nás strejda a odvezl domů, k dědovi. Bydlí teď se strejdou, jeho ženou a dvěma dětma.

Pokaždý, když přijedu do Vietnamu, tak je můj 1. cíl jasný – dům, kde jsem vyrůstala do svých osmi let. Kde jsem žila vedle babičky. Kde jsme spolu žvýkaly cukrovou třtinu.

Hrozně moc jsem chtěla, aby Jakuba poznali oba prarodiče. Jenže mi zbyl už jen děda z maminčiny strany. Měla jsem strašný strach, že Vietnam už nebude takový, jaký ho znám. Protože to tentokrát bylo poprvé, co jsem ho zažila bez své milované babičky.

Jako při prvním setkání s mým taťkou Jakub perlil už při pozdravu. Místo dědy (ông) pozdravil včelu (ong). Tetu (cô) vyslovil jako čáp (cò). Aspoň, že strejdu (chú) nemohl až tak moc zprasit. Je naštěstí dost odlišné od slova pes (chó).

Také při každé příležitosti opakoval dokola děkuju, moc mi to chutná a na zdraví. Není divu, že pořád dostával dvojité porce jídla a opil dědu hned napoprvé.

1, 2, 3 dzo...a pijeme na Jirásky a Nguyeny!
1, 2, 3 dzo…a pijeme na Jirásky a Nguyeny!

První večeře ve Vietnamu

Náš gastro výlet po Vietnamu jsme zahájili u dědy. Teta připravila královskou hostinu s nem (smažené jarní závitky) a dalšími dobrotami, co Kuba miloval už z Čech.

Připadala jsem si zas jako doma, i když mi nesmírně chyběla babička. Desítky let žila už jen s polovičním žaludkem, takže nemohla moc jíst. Při jídle jsem vzpomínala na to, jak jsem babičce dávala do misky jídlo, protože jsem se bála, že mi umře hlady. A ona vždycky jedla jen ty své sušené ryby, sladké brambory a rýžovo-sezamové placky :-).

Přišla i sousedka, kterou znám od malička. Hodně se kamarádila s babičkou a dědou. Její děti jí moc nevařily, tak k nám běžně chodila na oběd. Nikdy jsme ji nemuseli zvát, prostě tam na ni vždycky čekala židle, miska a pár dřevěných hůlek.

Pro Jakuba to bylo tohle nezvyklé. Vysvětlila jsem mu to česky, zatímco všichni mluvily vietnamsky. Takovýhle mezinárodní večeře nezažila moje rodina poprvé. Taťka k nám před lety přivezl nejlepší kamarády z Česka. Dodnes na ně děda vzpomíná s úsměvem.

Kuba a jeho nová rodina. A taky sousedka
Kuba a jeho nová rodina. A taky sousedka

Tour de sousedi

Suma sumárum, u dědy Jakub prošel. Řekla bych dokonce, že mu stihl za ten týden přirůst k srdci, i když to nedával moc najevo (trošinku typické pro Vietnamce z hlavního města). Představoval ho všem kámošům, co se stavili na čaj a pokec. Fotil se s ním, aby měl fotku na památku, a mohl je ukazovat všem, co k nám nestihli dorazit. 

Obešli jsme také všechny sousedy, což jsou ve směs naši příbuzní. Návštěvy byly většinou celkem tradiční. Teda až na jednu dost nečekanou. Zemřela totiž sousedovic maminka, tak nás vzal děda do jejich domu. Samozřejmě jsme s Kubou při v naší průpravě opomněli fráze jako upřímnou soustrast apod.

Jakub si s tím poradil po svém. Řekl sousedovi xin lỗi v domnění, že to znamená je mi to líto. Jenže ono to ve vietnamštině znamená promiňte nebo omlouvám se. Škoda, že jsem si nestihla vyfotit výraz všech přítomných.

Štastný to Čech, který si koupí čerstvý kokos přímo na ulici
Štastný to Čech, který si koupí čerstvý kokos přímo na ulici

Banánové dítě s českým snoubencem u vietnamského hrobu

Moje babička byla ze všech nejpokrokovější. Když jsem se jí před osmi lety ptala, co by říkala na to, kdybych si vzala Evropana, tak bez rozmyšlení odpověděla: „Hlavně, abys byla šťastná a spokojená ty. Ne my.“

Pochopila to všechno dřív, než my začali teprve tušit.

Jakuba čekala tedy největší zkouška. Totiž získat si požehnání od člověka, který ve mně žije nejvíc.

Babička mi odešla před necelými čtyřmi lety, takže jsme ji jeli se strejdou navštívit na hřbitov. V říjnu v Hanoji hodně prší. Hřbitov byl téměř celý pokrytý přerostlým plevelem. Otrhávali jsme to všichni dobrých 15 minut, než Kuba našel babiččin hrob podle jejího jména.

Strejda nechápal a furt dokola opakoval s úsměvem: „Mami, jak to, žes mě nenechala tě najít? No jo, ty sis musela vyzkoušet novýho vnuka, co.“ Musím uznat, nikdo z nás nečekal, že to povýší až na takovou stupeň. Moje babička je prostě hustá!

 

Komentáře

2 Komentáře k "Čech ve Vietnamu na námluvách"


Návštěvník
Petale
22.8.2016

Ahoj,
děkuji Ti za zlepšení mé nálady ohledně výletů do Vietnamu a hovoření vietnamštiny.
S mojí přítelkyní (já z Čech, ona z Vietnamu) mám zanedlouho vyrazit za její rodinou, představit mě. Samozřejmě máme obě strach, jak přijmou, že má jejich Kieu Anh přítelkyni, z Česka, která nemluví vietnamsky, a její orientaci. Vzpomínám na to, jak jsem začínala s vietnamštinou a jak mě moje zlatícko kapalo do hlavy, když jsem vyslovovala např. tôi jako thối apod. Naštěstí už na domluvení se celkem stačím a teď jen zbývá přežít návštěvu, snad to vezme dobrého konce.
Tím chci jen vzkázat velký pozdrav Tvému drahému, že má můj obdiv i sympatie! ☺️