V osmi letech jsem se ze dne na den odstěhovala z dvoumilionové Hanoje do třítisícové Třemošnice, malebného městečka v samotném srdci Železných hor. Jediná šikmooká cizinka, jediná žlutá mezi bělochy ve sněhu.
Všichni mě tam znali a měli vesměs moc rádi. Jen já jsem měla jejich pozornosti někdy až moc a toužila vždy utéct do velkého světa. Neměla jsem ráda ten svůj život pod drobnohledem.
Doma mi furt říkali, ať dělám, co dělám, hlavně abych nedělala rodině ostudu. Připomínali mi takřka na každém kroku, abych Vietnamcům v Čechách nekazila už tak dost pošramocenou pověst. Když jsi už na první pohled jiná, musíš být lepší než průměr, tloukli mi do hlavy i cizí krajané. To by v pubertě štvalo snad každého, ne?
Chtěla jsem proto vypadnout z Třemošnice co nejdál. Proč taky zůstávat, když mi do toho všeho ještě zakázali pít alkohol, kouřit a chodit s bílýma klukama? Opravdu jsem měla ještě v 15 letech zaracha za rande s bělochem 🙂 A nejsmutnější je fakt, že je to ve vietnamských rodinách běžná praxe i v dnešní době.
Z maloměstského života jsem utekla ihned po maturitě. Později mi ale byla malá už i stověžatá Praha. K našim jsem jezdila velmi často a pravidelně, ale za práh našeho domu by mě tehdy našel málokdo. Veškerá přátelství časem vychladla a pomalu mizela nenávratně v dáli.
Až po několika letech cestování po celém světě a zejména po narození dcerky si čím dál víc vážím každého návratu ke svým bílým kořenům – tedy k mým Třemošňákům, kteří mi rozumí a asi i vždy rozuměli. Jen já jsem si to přes všechny své krize identity odmítala připustit.
Dnes jsem vděčná za každé setkání se starými kamarády, kteří nepochází z mé pražské sociální bubliny. Neznají hastagy, ani mileniály. Nejedí avokádové tousty nebo chia pudinky. Nepijí flat-white, ani gluten-free matcha latté.
O víkendech nepoužívají mobily a není to pro ně svátek. Na výletech se spoléhají na vlastni intuici, případně kompas, a ne na Google maps. Nečekaji na fronty, když vyjde nový iPhone. Neřeší co-working, lajky, hejty, timeshity.
Teď se do Třemošnice vracím nejen za rodiči, ale i za svým dětstvím, které bych přála každému banánovému dítku.
Komentáře
Ještě tu nikdo nic nenapsal :(