Ubrečené mámy s nově narozeným miminkem v náručí odcházející z nemocnic s depresí, protože na ně byly v porodnici sestřičky hnusný. Nešťastné těhule, co musí jít na rizikový, protože je vystresuje neprofesionální gynekoložka.

Zoufalé manželky doma brečí, protože si nevědí rady, co s řvoucím kojencem, jehož trápí svědivá kůže. Nevyspalé maminky, co v noci k dítěti vstávají 30 krát, a přitom ani netuší, jak potomkovi pomoct.

Všechny do jednoho ale před doktorem mlčí, poslušně kývou, předepsané léky koupí, ale rovnou vyhodí, nebo nenápadně odcházejí k jinému lékaři bez vysvětlení.

A mně pokaždé vrtá hlavou PROČ? Proč proboha skoro 30 let po Sametové revoluci se Češi bojí ozvat a raději drží hubu? Proč si myslí, že doktor je něco jako nadčlověk, tudíž se nemůže nikdy mýlit?

Protože mají strach ze „zbytečného“ konfliktu? Z obavy, že se o nich bude ve městě povídat jako o žalovníčkovi a potížistovi? Protože stejně doktor ví nejlíp? Protože hloupý pacient je ten, který se vzdělává? Protože do nich rodiče nalévali hesla jako: „Jen nehas, co tě nepálí?“

Takové ženy potkávám skoro denně. S takovými jsem ležela v porodnici a potkávám je na ulicích, v kavárnách, na dětském hřišti i v čekárnách u doktora. Všechny se shodnou na tom, že jestli si někdy budu na doktora stěžovat oficiálně, tak mě určitě podpoří. Jo jo, ženský. Tak určitě 🙂 Zkuste to nejdřív samy z očí do očí.

Vím, že lékaři nejsou u nás dostatečně placení. Vím, že české zdravotnictví je jedno z nejlepších na světě. Takže horší už to být nemůže. Naopak. Zpětnými vazbami od pacientů se doktoři můžou jen zlepšovat. Stejně tak i pacienti.

Na konci října jsem jela do Holandska na Dutch Design Week v roli reportérky. Ano, jsem exprd a skončila jsem v Eindhovnu. Jako textař jsem se, přiznávám se, v té umělecké džungli trochu ztrácela. Poslední den jsem fakt už jen lapala po dechu, jak jsem byla přesycená designem. Jedno dílo mi ale utkvělo v mysli na tolik, že ho považuju za největší umění, kterému se mi v Eindhovenu dostalo.

Tear gun od Yi Fei Chen mě nadchnul natolik, že jsem u něho fascinovaně strávila půlhodinu a přemítala si v hlavě svůj život. Zbraň střelící slzy je totiž „hračka“, kterou by si přála asi každá asijská dívka vyrůstající v západní společnosti.

Fei je Taiwanka, která přijela studovat mastera na Design Academy Eindhoven. Během studí se jí několikrát stalo, že neuměla s profesory diskutovat, natož jim odporovat. Nesouhlasit v její zemi totiž znamená nevychovanost, jež se běžně trestá. Tento rozpor a kulturní rozdíl je pro mnoho asijských studentů velmi traumatizující.

Proto Fei ve své absolventské práci vytvořila zbraň, která v silikonovém váčku zachytává slzy. Ty se zmrazí a následně vystřelí. „Tyto emoce a slzy jsou silné a nezastavitelné, tak jsem si řekla, že své slabin přijmu. Pak jsem zašla ještě dál a rozhodla jsem si z nich udělat výhodu,“ říká autorka.

A tak jsem tam před Feinou zbraní stála a vzpomínala na ty chvíle, kdy jsem se neuměla postavit sama za sebe. Kdy jsem jen mlčela a nechala mluvit toho druhého, přestože jsem s ním nesouhlasila. Jak jsem nenašla odvahu na to mu odporovat. Ať už se jednalo o bývalého šéfa, učitele nebo řidiče taxíku.

A to jsem měla víc času na adaptaci než Fei. Celých 21 let žiji v Evropě a stejně se mi občas stává, že mezitímco já polykám slzy, ten druhý si myslí, že se vším souhlasím.

PROČ?

Publikováno na cocoon.cz

Duong, Linda, Pinda, Lin, Nájen, Na gumě, Ďuong, Zuzanka, Sunny, Miss Tournesol. Ne, to vyjmenovávám jména svých kamarádů. Toto všechno jsem já a moje přezdívky.

Mamka mi dala krásný jméno Duong, ve vietnamštině slunečnice. Chtěla, abych do života vstoupila plná energie, radosti a abych celý život zářila štěstím. Ve Vietnamu mi říkají Thuy Duong neboli bříza, protože naše jména se skládají ze dvou slov.

Když jsem se v osmi letech přestěhovala do Čech, taťka mi vybral jméno Linda. Podle americké zpěvačky původem z Vietnamu, které se přezdívalo Dlouhé nohy. Asi doufal, že když mi dá stejné jméno, moje kosti si to rozmyslí a o pár desítek centimetrů se ještě prodlouží. Holt nejen on, ale i mnoho dalších vietnamských rodičů se těžce zklamalo.

Já jsem svoje české jméno zprvu brala jako samozřejmost, všichni vietnamští známí to tak měli. Ani mě jako malou nenapadlo se zamyslet, proč by mi Češi vlastně neměli říkat Duong. Až později mi došlo, že je to proto, aby nemuseli krkolomně vyslovovat moje vietnamské jméno. Duong se totiž nečte tak, jak se píše. D se čte jako Z a G na konci se nevyslovuje vůbec. Abych tedy vůbec věděla, na koho paní učitelka mluví, bylo jednodušší, aby mi říkala Linda.

Takhle mi říkají i čeští prarodiče, které jsme si adoptovali od dob, kdy hlídali ségru. Když přijedu domů k rodičům, kde jsem chodila na základku, jsem Linda, ta premiantka, co měla samé jedničky a chodila na matematické soutěže. V Chrudimi, kde jsem chodila na gympl, jsem ta Linda, co si během chemie četla knihu pod stolem a z matiky skoro propadala.

Až na vysoké škole to ve mně začalo hlodat a přemýšlela jsem nad tím, proč bych si měla říkat jinak, než se jmenuju. Ať se ti Češi taky snaží, ne? Nejdřív jsem si Lindu zkrátila na Lin, poněvadž mi to znělo víc asijsky. Pár lidí to zkomolilo na Lane, ta Korejka z Gilmorek, kterou prdlá máma pořád zamykala doma. Nebo mi říkali Ling, podle té protivné a namyšlené Asiatky z Ally McBeal.

Když jsem pak odjela studovat do Francie, moje jméno tam četli jako Ďuong. To se mi líbilo hodně, protože se to tak vyslovuje na jihu Vietnamu. Zní mi to něžně, roztomile a vysloví to téměř každý. A tak se od té doby představuju jako Ďuong a učím lidi správně vyslovovat moje pravé jméno.

Docela mě baví pozorovat, jak si s tím lidi vypořádají. Někteří si na tom zlámou jazyk. Mnozí se radši vyhýbají oslovit mě jménem. Jsou i tací, co si jméno foneticky napíšou, aby si ho zapamatovali. Pár vtipálků se mě rovnou zeptá, jestli mi můžou říkat Zuzanka nebo Maruška.

Těch přezdívek, co jsem díky svému exotickému jménu dostala… Co vám mám povídat. Moje rodné příjmení je Nguyen, které se velmi špatně vyslovuje. Kluci z vyšších tříd na základce z toho udělali Na gumě. Pořád jsem řešila proč. To jako nosím moc gumiček, nebo vypadám, jako bych fetovala gumu?

Každopádně mě fakt štvalo, když na mě občas přes celé město pokřikovali Linda Na gumě. Ještě lepší byla Linda Pinda, to už jsem pěnila vzteky. Pak mi brazilská kamarádka prozradila, že Linda znamená v portugalštině Krásná, tak se mi to jméno opět zalíbilo. Než mi došlo, že jsem vlastně Krásná Pinda.

Publikováno v magazínu Pátek LN

Napadlo vás někdy, co pro Vietnamce znamená dovolená? Většinou mé krajany vídáte ve večerkách a v obchodech. Těžko si představit, jak se povalují na pláži a odpočívají, že?

My Vietnamci jezdíme na dovolenou domů, do Vietnamu. Na další radovánky mnohdy nezbývá čas ani peníze. Jaké jsou rozdíly v pojetí dovolené v obou kulturách, které vidím já? Nutno hned zkraje podotknout, že se tu zamýšlím nad Čechy a Vietnamci žijící v Čechách z generace mých rodičů. Mezi Vietnamci, plně integrovaní do české společnosti, a jejich vrstevníky totiž v tomhle ohledu nevnímám téměř žádný rozdíl.

Vietnamci jezdí na dovolenou, aby navštívili své blízké, co žijí jinde v ČR nebo v zahraničí. Já jsem s rodiči například jezdila na dovolenou do Mostu a Litvínova, kde žila většina našich vietnamských známých. Češi jsou podle mě víc v klidu, když jedou na dovolenou. Od Čechů jsem se naučila na dovolené odpočívat, ležet hodiny na pláži, číst si, opalovat se nebo jen tak hledět do koruny palem.

Co je na Vietnamcích zajímavého, je fakt, že nejsou rádi na dovolených sami. Buď si v Sapě (vietnamská tržnice v Praze) koupí zájezd nebo se několik rodin i s dětmi domluví a vyjedou si společně. Ještě radši mají, když alespoň jeden z nich je mladý Vietnamec, který umí perfektně česky, anglicky a vyzná se v zemi, do které všichni míří.

Já takhle občas jezdím se svojí rodinou a našimi přáteli na dovolenou, kde jim dělám průvodce, překladatele a organizátora v jednom. To se mým českým kamarádům moc často nestává. Jejich rodiče jsou naprosto samostatní. Nemají problém si vzít auto a jet objevovat svět sami.

O Vietnamcích se říká, že to jsou velmi schopní podnikatelé. Na dovolených se mi ale zdají malinko naivní. Věří všem těm reklamám, letákům a doporučení z průvodců. Nemají problém si připlatit, když mají pocit, že to bude stát fakt za to. Dyť proč by to jinak bylo v průvodci. Na druhou stranu se mi Češi zdají zase až moc skeptičtí a prozíraví. Za reklamou větří nekvalitní turistický jídlo, lest a podvod. Na doporučení se dívají dost opatrně a nevěří jen tak někomu.

Vietnamci a Asiaté obecně milují focení. Možná je to tím, že necestují tak často jako Evropané, a tak si chtějí udělat co nejvíce vzpomínek, kterými se budou moci chlubit ostatním. Tudíž první, co Vietnamec udělá, když dorazí k památce je, že vytáhne foťák. Po stopadesáté fotce si památku zběžně prohlédne, nakoupí si suvenýry a spěchá dál.

Češi jsou schopní v jednom zámku strávit i půlden. Prohlídku berou prostě víc důkladně, ať se to vyplatí, když už platili tak mastné vstupné, ne? Taky nemají problém si sednout na lavičku a odpočívat a sníst si ten řízek.

Vietnamci dorazí domů nadšení, vypráví zážitky zbytku rodiny a přátelům. Ukazují fotky a spletou si u toho Paříž s Budapeští, ale vzpomínky jsou vždy pozitivní. Jsou totiž rádi, že vůbec někam jeli. Češi už na cestě domů mezi sebou remcají, co bylo špatně a kam už se příště rozhodně nevrátí. A hromadně se netěší na návrat do práce.

Publikováno na Čtidoma.cz

Postrach jménem tchýně mě strašil léta. Ještě předtím, než jsem začala vůbec randit. Dělej to pořádně, nebo ti tchýně bude nadávat, až se vdáš. Nauč se vařit nebo ti to budoucí tchýně dá sežrat, až jí něco uvaříš. To byl častý výhružky, které jsem slýchávala od rodičů.

Právem jsem tedy nikdy nechtěla vietnamskou tchýni. Protože…

… bych musela poslouchat, jak mi kecá do domácnosti, výchovy dětí a manželství.

…  většina vietnamských chlapů jsou navenek mača, ale jakmile by se měli postavit vlastní matce, jsou menší než zahradní trpaslíci.

… nikdy nebudu první ženou v jeho životě. Je to navždy jeho matka, to dá přeci rozum.

… nikdy bych nevařila tak dobře jako jeho maminka.

…nikdy nevyperu jeho spodky tak dobře jako maminka.

… bych musela svátky trávit s ní, místo toho, abych byla doma u svých rodičů.

… o těch svátcích bych s ní byla hlavně v kuchyni a vařila pro její hosty.

… bych ji musela držet za ruku a být s ní non-stop v nemocnici, když onemocní, mezitímco její dcery bych chodily maximálně jen na návštěvy.

… bych musela snášet neustálé kázání, jelikož je přece starší, tudíž moudřejší.

… bych nejspíš musela zanechat veškerých snů o vlastní kariéře, abych s manželem prodávala v Sapě. Protože to se přece nesluší, aby chlap prodával a ženská chodila do kanclu.

… bych musela vařit a mýt nádobí pokaždý, když se koná rodinná oslava (většinou o 50 lidech minimálně).

… bych musela poslouchat, jak mě hodnotí před hosty a komentuje přede všemi moji váhu.

… bych před ní nesměla bych vyjadřovat vlastní názor.

… bych nikdy nepřivezla při návštěvách dostatek dárků.

… při výběru svatebních šatů bych musela poslouchat její, a ne vlastní vkus.

Víte, co na tomhle seznamu to nejsmutnější? Že jsem si ho sama nevymyslela. Jsou to všechny věci, které se staly a stále dějí mým kamarádkám a známým. Ne jedna kamarádka Vietnamka si mě vzala stranou a radila mi, ať si neberu Vietnamce. Protože si nevezmu jen jeho, ale celou rodinu a hlavně jeho matku.

Opožděně tento příspěvek věnuji jednak své mamince, kterou bych přála každému za tchýni. Za celou dobu jsem od ní neslyšela jedinou narážku na děti, svatbu či radu do domácnosti apod. kecy, co z matek většinou padá. A také budoucí tchýni za to, že je naprostým opakem vietnamských tchýní.