Slzy nesouhlasu

Na konci října jsem jela do Holandska na Dutch Design Week v roli reportérky. Ano, jsem exprd a skončila jsem v Eindhovnu. Jako textař jsem se, přiznávám se, v té umělecké džungli trochu ztrácela. Poslední den jsem fakt už jen lapala po dechu, jak jsem byla přesycená designem. Jedno dílo mi ale utkvělo v mysli na tolik, že ho považuju za největší umění, kterému se mi v Eindhovenu dostalo.

160620-8-yi_fei_chen

Tear gun od Yi Fei Chen mě nadchnul natolik, že jsem u něho fascinovaně strávila půlhodinu a přemítala si v hlavě svůj život. Zbraň střelící slzy je totiž „hračka“, kterou by si přála asi každá asijská dívka vyrůstající v západní společnosti.

Fei je Taiwanka, která přijela studovat mastera na Design Academy Eindhoven. Během studí se jí několikrát stalo, že neuměla s profesory diskutovat, natož jim odporovat. Nesouhlasit v její zemi totiž znamená nevychovanost, jež se běžně trestá. Tento rozpor a kulturní rozdíl je pro mnoho asijských studentů velmi traumatizující.

Proto Fei ve své absolventské práci vytvořila zbraň, která v silikonovém váčku zachytává slzy. Ty se zmrazí a následně vystřelí. „Tyto emoce a slzy jsou silné a nezastavitelné, tak jsem si řekla, že své slabin přijmu. Pak jsem zašla ještě dál a rozhodla jsem si z nich udělat výhodu,“ říká autorka.

A tak jsem tam před Feinou zbraní stála a vzpomínala na ty chvíle, kdy jsem se neuměla postavit sama za sebe. Kdy jsem jen mlčela a nechala mluvit toho druhého, přestože jsem s ním nesouhlasila. Jak jsem nenašla odvahu na to mu odporovat. Ať už se jednalo o bývalého šéfa, učitele nebo řidiče taxíku.

A to jsem měla víc času na adaptaci než Fei. Celých 21 let žiji v Evropě a stejně se mi občas stává, že mezitímco já polykám slzy, ten druhý si myslí, že se vším souhlasím.

PROČ?

Text byl prvně publikován na: http://www.cocoon.cz/blog/slzy-nesouhlasu

Zveřejněno 6.12.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Příběh vietnamského jména

Duong, Linda, Pinda, Lin, Nájen, Na gumě, Ďuong, Zuzanka, Sunny, Miss Tournesol. Ne, to vyjmenovávám jména svých kamarádů. Toto všechno jsem já a moje přezdívky.

Mamka mi dala krásný jméno Duong, ve vietnamštině slunečnice. Chtěla, abych do života vstoupila plná energie, radosti a abych celý život zářila štěstím. Ve Vietnamu mi říkají Thuy Duong neboli bříza, protože naše jména se skládají ze dvou slov.

Když jsem se v osmi letech přestěhovala do Čech, taťka mi vybral jméno Linda. Podle americké zpěvačky původem z Vietnamu, které se přezdívalo Dlouhé nohy. Asi doufal, že když mi dá stejné jméno, moje kosti si to rozmyslí a o pár desítek centimetrů se ještě prodlouží. Holt nejen on, ale i mnoho dalších vietnamských rodičů se těžce zklamalo.

Já jsem svoje české jméno zprvu brala jako samozřejmost, všichni vietnamští známí to tak měli. Ani mě jako malou nenapadlo se zamyslet, proč by mi Češi vlastně neměli říkat Duong. Až později mi došlo, že je to proto, aby nemuseli krkolomně vyslovovat moje vietnamské jméno. Duong se totiž nečte tak, jak se píše. D se čte jako Z a G na konci se nevyslovuje vůbec. Abych tedy vůbec věděla, na koho paní učitelka mluví, bylo jednodušší, aby mi říkala Linda.

Takhle mi říkají i čeští prarodiče, které jsme si adoptovali od dob, kdy hlídali ségru. Když přijedu domů k rodičům, kde jsem chodila na základku, jsem Linda, ta premiantka, co měla samé jedničky a chodila na matematické soutěže. V Chrudimi, kde jsem chodila na gympl, jsem ta Linda, co si během chemie četla knihu pod stolem a z matiky skoro propadala.

Až na vysoké škole to ve mně začalo hlodat a přemýšlela jsem nad tím, proč bych si měla říkat jinak, než se jmenuju. Ať se ti Češi taky snaží, ne? Nejdřív jsem si Lindu zkrátila na Lin, poněvadž mi to znělo víc asijsky. Pár lidí to zkomolilo na Lane, ta Korejka z Gilmorek, kterou prdlá máma pořád zamykala doma. Nebo mi říkali Ling, podle té protivné a namyšlené Asiatky z Ally McBeal.

Když jsem pak odjela studovat do Francie, moje jméno tam četli jako Ďuong. To se mi líbilo hodně, protože se to tak vyslovuje na jihu Vietnamu. Zní mi to něžně, roztomile a vysloví to téměř každý. A tak se od té doby představuju jako Ďuong a učím lidi správně vyslovovat moje pravé jméno.

Docela mě baví pozorovat, jak si s tím lidi vypořádají. Někteří si na tom zlámou jazyk. Mnozí se radši vyhýbají oslovit mě jménem. Jsou i tací, co si jméno foneticky napíšou, aby si ho zapamatovali. Pár vtipálků se mě rovnou zeptá, jestli mi můžou říkat Zuzanka nebo Maruška.

Těch přezdívek, co jsem díky svému exotickému jménu dostala… Co vám mám povídat. Moje rodné příjmení je Nguyen, které se velmi špatně vyslovuje. Kluci z vyšších tříd na základce z toho udělali Na gumě. Pořád jsem řešila proč. To jako nosím moc gumiček, nebo vypadám, jako bych fetovala gumu?

Každopádně mě fakt štvalo, když na mě občas přes celé město pokřikovali Linda Na gumě. Ještě lepší byla Linda Pinda, to už jsem pěnila vzteky. Pak mi brazilská kamarádka prozradila, že Linda znamená v portugalštině Krásná, tak se mi to jméno opět zalíbilo. Než mi došlo, že jsem vlastně Krásná Pinda.

Publikováno v magazínu Pátek LN

Zveřejněno 13.11.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Dovolená: Vietnamci versus Češi

Napadlo vás někdy, co pro Vietnamce znamená dovolená? Většinou mé krajany vídáte ve večerkách a v obchodech. Těžko si představit, jak se povalují na pláži a odpočívají, že?

My Vietnamci jezdíme na dovolenou domů, do Vietnamu. Na další radovánky mnohdy nezbývá čas ani peníze. Jaké jsou rozdíly v pojetí dovolené v obou kulturách, které vidím já? Nutno hned zkraje podotknout, že se tu zamýšlím nad Čechy a Vietnamci žijící v Čechách z generace mých rodičů. Mezi Vietnamci, plně integrovaní do české společnosti, a jejich vrstevníky totiž v tomhle ohledu nevnímám téměř žádný rozdíl.

Vietnamci jezdí na dovolenou, aby navštívili své blízké, co žijí jinde v ČR nebo v zahraničí. Já jsem s rodiči například jezdila na dovolenou do Mostu a Litvínova, kde žila většina našich vietnamských známých. Češi jsou podle mě víc v klidu, když jedou na dovolenou. Od Čechů jsem se naučila na dovolené odpočívat, ležet hodiny na pláži, číst si, opalovat se nebo jen tak hledět do koruny palem.

Co je na Vietnamcích zajímavého, je fakt, že nejsou rádi na dovolených sami. Buď si v Sapě (vietnamská tržnice v Praze) koupí zájezd nebo se několik rodin i s dětmi domluví a vyjedou si společně. Ještě radši mají, když alespoň jeden z nich je mladý Vietnamec, který umí perfektně česky, anglicky a vyzná se v zemi, do které všichni míří.

Já takhle občas jezdím se svojí rodinou a našimi přáteli na dovolenou, kde jim dělám průvodce, překladatele a organizátora v jednom. To se mým českým kamarádům moc často nestává. Jejich rodiče jsou naprosto samostatní. Nemají problém si vzít auto a jet objevovat svět sami.

O Vietnamcích se říká, že to jsou velmi schopní podnikatelé. Na dovolených se mi ale zdají malinko naivní. Věří všem těm reklamám, letákům a doporučení z průvodců. Nemají problém si připlatit, když mají pocit, že to bude stát fakt za to. Dyť proč by to jinak bylo v průvodci. Na druhou stranu se mi Češi zdají zase až moc skeptičtí a prozíraví. Za reklamou větří nekvalitní turistický jídlo, lest a podvod. Na doporučení se dívají dost opatrně a nevěří jen tak někomu.

Vietnamci a Asiaté obecně milují focení. Možná je to tím, že necestují tak často jako Evropané, a tak si chtějí udělat co nejvíce vzpomínek, kterými se budou moci chlubit ostatním. Tudíž první, co Vietnamec udělá, když dorazí k památce je, že vytáhne foťák. Po stopadesáté fotce si památku zběžně prohlédne, nakoupí si suvenýry a spěchá dál.

Češi jsou schopní v jednom zámku strávit i půlden. Prohlídku berou prostě víc důkladně, ať se to vyplatí, když už platili tak mastné vstupné, ne? Taky nemají problém si sednout na lavičku a odpočívat a sníst si ten řízek.

Vietnamci dorazí domů nadšení, vypráví zážitky zbytku rodiny a přátelům. Ukazují fotky a spletou si u toho Paříž s Budapeští, ale vzpomínky jsou vždy pozitivní. Jsou totiž rádi, že vůbec někam jeli. Češi už na cestě domů mezi sebou remcají, co bylo špatně a kam už se příště rozhodně nevrátí. A hromadně se netěší na návrat do práce.

Zveřejněno 15.10.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


Helena Dařbujanová, návrat poezie do života skrze design

Jednoho dne v únoru jsem šla na Letný do lékárny. Bloudila jsem v mdlobách Veverkovou ulicí a hledala místo, kde mi prodají barevné pilulky na snížení teploty. Načež mě ve výloze zaujala židle potažená barevnou látkou. Připomnělo mi to Sapu, kde jsme v září lezli po horách.

940860_924974687551978_2624876585232383711_n

Už jen exteriér galerie s nábytkem a bytovými doplňky mi na tváři vykouzlil úsměv a vrátil krásné vzpomínky na Vietnam. Prostě chřipka, nechřipka, musela jsem vstoupit dovnitř. Navíc se galerie jmenovala Helena Dařbujanová. Přišlo mi to povědomé, protože jsem četla článek o Žofii Dařbujanové ze skupiny Mydy Rabycad.

Taky text, který byl nade dveřmi, mě totálně dostal – Návrat poezie do života skrze design. To jsem si zase vzpomněla na bývalou šéfku Evu, která měla nejen styl, ale uměla i hrozně hezky malovat.

10915347_760113750704740_5150850877810111648_n

Já mám od malička potřebu obklopovat se krásnými věcmi. Nemusí být značkové, luxusní nebo výjimečné. Musí ale ladit s mojí osobností. Proto jsem se do tvorby Heleny zamilovala na první pohled. Jednoduše inspiruje.

Její kolekce Miss Vietnam v sobě propojovala vietnamskou i českou kulturu, ženskost, atmosféru, náturu. Nebudu vám tady popisovat, jak ten nábytek vypadal. Jde hlavně o ten pocit, který ve mně vyvolal. Okamžitě jsem měla chuť o tom napsat nebo aspoň někomu o tom říct.

12745930_934257543290359_9177799872781506930_n
Dotáhla jsem tam i ségru :)

Ve vedlejší místnosti byla další kolekce inspirovaná Audrey Hepburn. No takže další rána pro moji prázdnou peněženku. Já filmy s Audrey miluju a její styl ještě víc. Tak jsem se s gaučem a nádhernými křesly-makronkami aspoň vyfotila :-).

Takže dámy, ale i pánové, až se budete chtít léčit z nějaké špatné nálady, zkuste moji metodu tzv. Helena Dařbujanová. Design totiž léčí. Když budete mít štěstí, potkáte v galerii přímo autorku vystavených kousků. Když nebudete mít smůlu, tak se tam na vás bude usmívat Daniela. Ta ví taky fakt hodně o designu, a nebojí se o tom mluvit. A taky vám udělá vietnamský čaj.

A ne, neplatí mě za tento článek. Dobrý věci nepotřebují reklamu. Lidé si to řeknou. Nebo napíšou.

Zveřejněno 19.7.2016 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Štrasburk takový jaký ho žeru

Pokaždé, když se řekne Štrasburk, roztáhnou se mi ústa od ucha k uchu, oči se mi rozzáří, já se na chvílí zasním a v představách jsem zpět ve studentských letech. V tomhle útulném městě jsem strávila dva roky a cítila se tam od začátku jako doma. Je to totiž město plné bezstarostných cizinců, kde běžci voní po drahém parfému a čerstvé croissanty seženete po každém večírku.

66627_1641705039359_5234872_n

Poprvé jsem se dostala do Štrasburku v roce 2008 jako Erasmák na Institutu politických studií. Byl to ten rok, kdy tamní studenti a profesoři stávkovali o sto šest. Tudíž jsem se toho o politických vědách moc nedozvěděla. Zato jsem se naučila, že party na bytech se přesouvají do ulic, když sousedi na vás zavolají poldy. Nebo jak otvírat víno bez vývrtky a schlamstat celou láhev sama na koleji při obědu.

10401202_1102095629461_3994_n

Druhý rok jsem se do Štrasburku vrátila jako právoplatná studentka, kde se nehledělo na to, zda jsem cizinka nebo rodilý mluvčí. Takže jsem většinu času trávila ve škole nebo v knihovně. Zato jsem se naučila, že milovat Francouze není jednoduché. Že nechci být jen něčí holkou na jednu noc. Ani líbat chodící popelník. Nebo být exotickou zkušeností, na kterou se bude vzpomínat ve stáří.

Letos v květnu jsem se do Štrasburku vrátila, abych ho ukázala i Jakubovi. Provedu vás tu svým oblíbeným městem tak jako jeho. Všude tam, kde jsem to měla nejradši. Tam, kde zůstaly mé nejmilejší vzpomínky na sladký studentský život.

13177162_10209118721222018_1852629198102813304_n

Na to, abyste zvládli řádně prozkoumat Štrasburk, vám stačí 3 až 4 dny. Nejlepší je tam jet na jaře. Atmosféra je stále ještě svěže studentská. Celé město voní jarem a turistů je tak akorát. Kdo miluje Vánoce jako já, tak sem rozhodně musí zajet na vánoční trhy. Patří mezi ty nejkrásnější na světě. Nejen ulice jsou ozdobené, ale doslova celé město září vánočními dekoracemi.

154321_1728332644995_4495770_n

Prohlídku města bych začala přímo v srdci města – katedrálou Notre-Dame. Vylezte nahoru, ať město poznáte i z ptačí perspektivy. Odtamtud dojdete pěšky do historické části zvanou Petite France. Tvoří ji spletité uličky, podél kterých stojí středověké domy, postavené z původních dřevěných trámů.

Dejte si pauzu v jedné z kavárniček u řeky a jen tak pozorujte malebné okolí. Během studií jsem sem ráda zajela na kole ráno okolo 10h. To ty kavárničky a stánky teprve otvíraly a turisté se sem teprve začali přesouvat, takže jsem měla Petite France skoro jen pro sebe.

69334_1641674478595_2838027_n

Mimochodem kolo je nejčastějším dopravním prostředkem, který tu potkáte. Cyklistické stezky jsou fakt všude a nemusíte jezdit MHD. Ovšem, ani ty tu nejsou nijak odpudivé. Tramvaje vypadají jak žížalky, jsou široké, čisté a pohodlné. Síť autobusů je celkem hustá a doprava tu je na francouzské poměry velmi spolehlivá.

Jestli chcete poznat pravou alsaskou kuchyni, musíte zkusit tarte flambée. Nedaleko katedrály je restaurace Flam’s, kde za 15 EUR můžete sníst, co žaludek povolí. Tyhle pizzy na alsaský způsob zapijte místním pivem nebo kirkem. Quiche lorraine je mimochodem další nutností pro každého správného gurmána.

13177963_10209158084766082_6450535211291984576_n

Poté, co si nacpete břicha, si dejte procházku po městě, aby vám slehlo. Brouzdejte po Place Gutenberg, Palais Rohan, Place République, Place Brogli nebo Galii. Já jsem měla nejradši jízdu po Boulevard de la Victoire, která vedla kolem univerzity až k řece. Je totiž lemována vysokými platany, jejichž větve v létě příjemně vlály.

Moje kolej ve čtvrti Robertsau se nacházela tam, kde byly všechny důležité evropské instituce – Evropský Parlament, Rada Evropy, Mezinárodní soudní dvůr pro lidská práva a ambasády.

71872_1641791201513_8349852_n

Naproti Radě Evropy se rozléhá největší městský park Orangerie. Čápi (znak Štrasburku) si tam v korunách stromů běžně stavěli hnízda a byli natolik zvyklí na lidi, že se nejednou stalo, že chodili přímo vedle mě.

Často jsem ve Štrasburku chodila běhat. Klusala jsem tam kolem řeky, parku Orangerie a Parlamentu. Stylovější trasu jsem nikde nezažila. Zvlášť na jaře, kdy u Parlamentu rostly sakury.

67207_1641712679550_5324672_n

Večerní procházky v Petite France patří k těm romantickým chvilkám, kvůli kterým se do tohoto města snadno zamilujete. A pikniky v Orangerie byly dalším důvodem, proč jsem se svého času chtěla ve Štrasburku natrvalo usadit.

13177702_10209126919066959_5179215096254960766_n

Jelikož je město přes rok plné studentů, barů a hospod tu najdete spoustu. Já jsem s kamarády a spolužáky chodívala do Brasserie u vchodu do starého města. Levné pivo a tarte flambée sem přitáhlo každý večer spoustu studentů. Skvělý byl i alternativní klub Artichaut v Grande Rue, kde po večerech hrála živá kapela. Po 22h se mohl ke skupině zapojit kdokoliv z diváků a improvizovat s nimi až do půlnoci.

Až budete opouštět město, ujistěte se, že jste si alespoň jednou dali pravou francouzskou snídani. Nejlepší pečivo ve městě pečou v pekárně poblíž tramvajové zastávky Homme de fer. Jenom bacha, ráno tam můžete čekat pěkně dlouhou frontu. Bon appetit et bon voyage!

Zveřejněno 8.7.2016 v CESTOPISY, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Vždy jsem se bála vietnamských tchýní

Postrach jménem tchýně mě strašil léta. Ještě předtím, než jsem začala vůbec randit. Dělej to pořádně, nebo ti tchýně bude nadávat, až se vdáš. Nauč se vařit nebo ti to budoucí tchýně dá sežrat, až jí něco uvaříš. To byl častý výhružky, které jsem slýchávala od rodičů.

Právem jsem tedy nikdy nechtěla vietnamskou tchýni. Protože…

… bych musela poslouchat, jak mi kecá do domácnosti, výchovy dětí a manželství.

…  většina vietnamských chlapů jsou navenek mača, ale jakmile by se měli postavit vlastní matce, jsou menší než zahradní trpaslíci.

… nikdy nebudu první ženou v jeho životě. Je to navždy jeho matka, to dá přeci rozum.

… nikdy bych nevařila tak dobře jako jeho maminka.

…nikdy nevyperu jeho spodky tak dobře jako maminka.

… bych musela svátky trávit s ní, místo toho, abych byla doma u svých rodičů.

… o těch svátcích bych s ní byla hlavně v kuchyni a vařila pro její hosty.

… bych ji musela držet za ruku a být s ní non-stop v nemocnici, když onemocní, mezitímco její dcery bych chodily maximálně jen na návštěvy.

… bych musela snášet neustálé kázání, jelikož je přece starší, tudíž moudřejší.

… bych nejspíš musela zanechat veškerých snů o vlastní kariéře, abych s manželem prodávala v Sapě. Protože to se přece nesluší, aby chlap prodával a ženská chodila do kanclu.

… bych musela vařit a mýt nádobí pokaždý, když se koná rodinná oslava (většinou o 50 lidech minimálně).

… bych musela poslouchat, jak mě hodnotí před hosty a komentuje přede všemi moji váhu.

… bych před ní nesměla bych vyjadřovat vlastní názor.

… bych nikdy nepřivezla při návštěvách dostatek dárků.

… při výběru svatebních šatů bych musela poslouchat její, a ne vlastní vkus.

Víte, co na tomhle seznamu to nejsmutnější? Že jsem si ho sama nevymyslela. Jsou to všechny věci, které se staly a stále dějí mým kamarádkám a známým. Ne jedna kamarádka Vietnamka si mě vzala stranou a radila mi, ať si neberu Vietnamce. Protože si nevezmu jen jeho, ale celou rodinu a hlavně jeho matku.

Opožděně tento příspěvek věnuji jednak své mamince, kterou bych přála každému za tchýni. Za celou dobu jsem od ní neslyšela jedinou narážku na děti, svatbu či radu do domácnosti apod. kecy, co z matek většinou padá. A také budoucí tchýni za to, že je naprostým opakem vietnamských tchýní.

Zveřejněno 11.5.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


Vydrží vztah Vietnamce s Češkou?

Když přijede Vietnamec čerstvě do Čech, má chuť vyzkoušet dvě věci. České pivo a české holky. To jsou totiž věci, které si Vietnamci mezi sebou vychvalují nejvíc. Sex je jedna věc, jak ale vypadá takové manželství? Vydrží na celý život?

Osobně znám jediný pár, kterýmu to vydrželo až dodnes. A že těch Vietnamců, co se zamilovalo do krásných mladých Češek, bylo v mém okolí habaděj. Většinou vzplanou pro jejich dlouhé nohy, plavé vlasy a modré oči. To zkrátka ve Vietnamu neseženete.

Navíc jsou Češky mnohém méně rezervované a upejpavé než Vietnamky. Takže se chlapci nemusí snažit měsíce, než konečně dostanou povolení k polibku.

Jako u vztahů Vietnamky s Čechem, nese to jejich rodina dost nelibě. Řekla bych ale, že se na kluky tlačí mnohem méně než na holky. Možná je to tím, že syn má ve Vietnamu větší „váhu“ než dcera. Někteří rodiče to také berou jako rozmar mládí, z kterého se předpokládá, že časem vyrostou.

Proč se vietnamští rodiče vlastně tolik bojí českých snach? Mají obavy z toho, že Češka bude chodit na diskotéky místo toho, aby jejich synáčky pravidelně zásobovala teplou večeří. Myslí si, že nebude tak poslušná a obětavá jako bývají vietnamské holky.

Krom toho, že si s ní pořádně nepokecají a nebudou jí moci tak kázat, se bojí též toho, že jejich vnoučata nevyrostou na vietnamských tradicích, zvycích a jídlech. Možnost vykořenění u další generace bude tak ještě vyšší.

Když přece jenom dojde k manželství, tak většinou vydrží do první chvíle, než onemocní chlap. Očekává (on i celá jeho rodina) totiž, že se o něho manželka postará do posledního puntíku. U Češky ale většinou tvrdě narazí. A tak si Vietnamec v těchto chvílích pomalu ale jistě uvědomuje, že si asi měl pořídit starostlivou Vietnamku s větší ochotou pečovat o choré a nemohoucí muže.

Bývá zvykem, že si Vietnamec po rozchodu s českou manželkou vybere novou manželku ze „svých řad“. Dost často mu s výběrem pomůžou samotní rodiče. Jak moc je takové manželství šťastné, to už je většinou ve hvězdách…

Takže by se možná dalo říct, že při prvním výběru se Vietnamec žení se z lásky. Zatímco u toho druhého to už dělá z rozumu. Prostě chce někoho, kdo se ve stáří o něho a jeho rodiče postará.

Zveřejněno 5.4.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 6 »


Brusel bude takový, jaký si ho pamatuju

Brusel bude mít v mém srdci vždycky speciální místo. Před šesti lety jsem tam strávila půl roku na stáži v jedné české lobbyigové skupině, během které jsem sice přišla o veškeré idee o EU, ale zato jsem tam ochutnala ty nejlepší hranolky na světě.

156098_3892946478988_72835754_n

Když se řekne Brusel, vzpomenu si na…

  • … park Cinquantenaire, kterým jsem chodila denně do práce a kam jsem chodila běhat.
  • … Place Jourdan, kde prodávali skvělé hranolky, které jsem si dávala poté, co jsem doběhla, k obědu, večeři i po kalbě.
  • … rue du Trône, kde jsem pracovala a kde v bistru prodávaly luxusní bagety s rostbeafem a ořechy.
  • … place Luxembourg, kde se po práci scházeli všichni, kdo pracovali v Evropském parlamentu a přilehlém okolí.
  • … spolubydlící Marťu a Gauthier, s kterými jsem sdílela obydlí připomínající horskou chatu.
  • … náš byt u Merode, do kterého jsme lezli přes předsíň sousedů, kteří bydleli pod námi.
  • … nenáviděnou bakalářku, kterou jsem dopisovala během stáže mezitímco všichni pařili v kuchyni.
  • … to, jak jsme s Markét kouřily doutníky a pili skotskou v 10 ráno a pak zvracely před kostelem.
  • … návštěvu čtyř kamarádů z Prahy, které jsem nechala spát na zemi, zatímco já spala sama v posteli pro dva.
  • … historicky první návštěvu gaybaru v životě.
  • … bar Delirium, kde mi poprvé chutnalo pivo, protože bylo mangové, ananasové, čokoládové nebo kokosové.
  • … smradlavou africkou čtvrť v centru města, kde prodávaly famózní kebaby a kde na každým rohu prodávali paruky a umělé nehty.
  • … sobotní trhy na Gare du Midi.
  • … kostel St. Michel, který stál na parkovišti.
  • … taneční párty, které se pořádaly ve vojenském muzeu.
  • … staré tramvaje, do jejichž úzkých dveří jsem se sotva vešla já.
  • … lidi, kteří chodili v dešti bez deštníku.
  • … výlety, které jsem podnikala sama o víkendu, při kterých jsem se vždycky ztratila a objevila něco nového.

Nevím, jestli se do Bruselu ještě někdy podívám. Možná, že ani nechci vidět, jak moc se za ta léta změnil. Možná si chci uchovat jen to, co mi utkvělo v paměti z dřívějších bezstarostných let. Co vím ale jistě je, že mi moje vzpomínky nikdo už vzít nemůže. Ani moji chuť na pořádnou nálož hranolek s domácí pepřovou omáčkou.

Zveřejněno 28.3.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


13 messages pour la France

duong pont des arts

Je veux rentrer en France pour y vivre et étudier encore une fois.
Je veux revoir, parler et rire avec mes amis, mes potes de classes, mes profs et mes collègues.
Je veux embrasser mes soeurs vietnamiennes aussi fort que je peux.
Je veux faire des bisous aux vaches de Grenoble, manger de tartes flambées à Strasbourg et boire du café à Vieux Lyon.
Je veux que vous veniez, mes chéries de Lizeo. Pour danser et faire me rigoler comme au quai de notre Lyon.
Je veux chanter Bisounours devant le Café Brandt de Strasbourg.
Je veux parler le tchèque et le vietnamien en France. Bah non, pas l’anglais.
Je veux passer une semaine toute seule dans les rues de Paris comme il y a 3 ans.
Je veux, Montmartre, que tu restes pareil quand je te vois la prochaine fois.
Je veux me promener et créer dans les quartiers de mon coeur.
Je veux voir des bateaux mouches sur la Seine avec mes parents et ma petite soeur. Juste encore une fois.
Je veux chanter et dancer sous la pluis de Paris.
Je veux que mes souvenirs de la France restent comme ça.

Pour moi, j’aurai la France pour toujours. La façon dont je l’aime!

 

Zveřejněno 23.2.2016 v CESTOPISY, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Soudní tlumočnice, která miluje práci s dětmi

Když děláte věci s nadšením a neutuchajícím elánem, všechno má smysl. Tak nějak bych popsala Oyun Dochunovou, Mongolka žijící v Čechách již osmnáctým rokem. Celou dobu, co jsme si povídaly, jsem měla pocit, že Oyun má snad klíč na všechny zavřený dveře i trny, které život přináší, a hlavně na všechny mezilidské bariéry. Asi ne náhodou její celé křestní jméno Oyuntulchúr znamená v mongolštině “klíče do duše”.

Studium na Slovensku a návrat domů

Oyun bylo 16 let, když se rozhodla odjet z rodného Ulánbátaru na Slovensko. “Ve dvou letech jsem ztratila maminku, v osmi mi umřel tatínek. Starala se o mě o 16 let starší sestra a její manžel. Potřebovala jsem se vydat do světa a postavit se na vlastní nohy.” vysvětluje mi Oyun své rozhodnutí opustit vlast. Díky tehdejší mezistátní smlouvě mezi ČSSR a Mongolskem dostala Oyun pětileté stipendium na léta 1986-1991. Nejdříve absolvovala jazykový kurz v Topoľčanech na Slovensku, kde mimo jiné byli i studenti z Vietnamu, Afriky, Rumunska nebo Maďarska. Vystudovala obuvnický obor, tři roky teorii a dva roky praxe v Baťových podnicích.

Ihned po studiu se Oyun vrátila zpět do Mongolska, kde pracovala jako sekretářka ve firmě svého švagra, která se zabývala inženýrskou geologií. Tento obor ji oslovil natolik, že vedle práce vystudovala vysokou školu lehkého průmyslu. Oyun od malička také miluje čtení. Její vášeň ke staré mongolštině jí pomohla k dvouměsíční stáži ve Výzkumném institutu o Čingischánovi v Číně. “Jela jsem do Číny, abych získala cestovatelský pas, protože jsem se chtěla vrátit na Slovensko,” vypráví Oyun. Na Slovenku jí ale nechtěli dát vstupní vízum.

Soudní tlumočnice

 Oyun se v roce 1997 podařilo dostat se s i manželem a ročním synkem do České republiky. Díky výborné znalosti slovenštiny i mongolštiny ji v Bystřici nad Hostýnem zaměstnala cizinecká policie jako tlumočnici. Tamní mongolská komunita čítala totiž přes 100 lidí, se kterými se čeští úředníci potřebovali domluvit.

Po celých 16 let pracovala Oyun jako soudní tlumočnice pro Jihomoravský kraj, než v roce 2013 nastalo, dle jejích slov, tsunami, kdy její krajané emigrovali do západní a severní Evropy. Tudíž zakázky na soudní tlumočení zásadně ubyly.

Kurz asistenta pedagoga

 “Naštěstí jsem při hledání práce narazila na webové stránky organizace META, kde zrovna nabízeli kurz Asistenta pedagoga ve třídě s individuálně integrovaným žákem. Přihlásila jsem se a prošla jsem výběrem,” vzpomíná nadšeně Oyun. Kurz trval 3 měsíce (říjen 2013 až leden 2014) a dohromady měl 120 hodin. Jejími spolužáky v kurzu byli cizinci z Rumunska, Maďarska, Ukrajiny, ale i Češi. Mnozí z nich byli učitelé nebo již měli za sebou zkušenosti ve školství.

Zkušení přednášející během kurzu vysvětlovali, co obnáší práce pedagogického pracovníka, co mají dnešní děti za problémy a jak jim pomoct. Oyun se v kurzu dozvěděla, jak porozumět duševně i tělesně hendikepovaným dětem. Také probírali, jak postupovat, když je ve třídě žák s odlišnou kulturou nebo jazykovou bariérou. “Všechno bylo krásně vysvětleno. Učili nás, jak vytvořit inkluzivní prostředí, jak vnímat to dítě, jak ho chápat, jak mu pomoci. Jsem moc vděčná, že jsem se mohla kurzu účastnit. Všechno, co jsem se tam naučila, jsem následně praktikovala i na vlastních dětech. A hlavně mi kurz dal pocit, že můžu být něčím užitečná,” vypráví Oyun.

Nejdůležitější role v životě

Po úspěšném absolvování kurzu začala Oyun působit v základní škole Jižní IV na Praze 4 jako asistentka pedagoga v přípravné třídě pro žáky s odkladem. META hradila škole po dobu 10 měsíců její plat. Společně s další asistentkou pedagoga, pocházející z Ukrajiny, pomáhla Oyun ve třídě s 14 dětmi, které dostaly odklad z různých důvodů. “Měli jsem tam děti s postižením, s Aspergus syndromem, ADHD, děti, které trpěly nemluvností, nevnímáním, také týrané děti z nefunkčních rodin,” popisuje Oyun, “Po pár měsících jsem asistovala i dalších 10 třídách, kde byly i děti z Bulharska, Číny, Sýrie, Ukrajiny, USA nebo Vietnamu.”

Dle Oyun slov, hodně jí v práci pomáhal mateřský instinkt. Děti jsou, podle ní, velmi všímavé a citlivé, ihned poznají, jestli to člověk dělá z lásky nebo ne. Oyun vnímala svoji práci jako poslání. “S dětmi jsem se sblížila rychle. Instinktivně si mě oblíbily. Měla jsem s nimi přátelský vztah. Cítila jsem, že některým nahrazuju maminku. To je vlastně moje největší a nejdůležitější role v životě – být maminkou, dát dětem základní vychování.”

V prosinci minulého roku musela Oyun opustit milovanou práci, protože ve škole došlo ke snížení počtu integrovaných dětí, a tudíž museli snížit počet asistentů pedagoga. V současné době chodí Oyun na různé rekvalifikační kurzy od marketingu přes počítače a doufá, že se jednou vrátí zpátky do školy k dětem, u kterých se cítila nejšťastněji.

Text vznikl díky finanční podpoře Ministerstva vnitra na integraci cizinců

 

Zveřejněno 14.12.2015 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »