Moje kniha Banánové dítě

Jsem banánové dítě žijící v české džungli. A tolik se bojím, že bych na to mohla někdy zapomenout, až jsem musela napsat knihu.

Knihu jsem psala přesně rok. Bylo to jedno z nejlepších obdobích mého života, a místy noční můra zároveň. Zopákla bych si to? Nejsem si jistá. Kolikrát jsem to chtěla vzdát? Nedopočítám se. Stojí ten výsledek za to? Pro mě osobně je to mé životní dílo.

Moje vietnamské jméno sice znamená Slunečnice a považuji se za pozitivního člověka. U mé knihy se však nebudete jen smát. Samozřejmě doufám, že jsem napsala svěží, nekonvenční a především zábavnou knihu, co čtenáře nedostane do deprese hned v úvodu.

Nicméně, život je barevný, a tak ve snaze být otevřená a upřímná sama k sobě, se v knize nevyhýbám ani tématům jako vlastní deprese, smrt blízkých, nebo pády na držku během změny kariéry atd. Protože i to všechno patří do mého života mezi Asií a Evropou.

Celá kniha je ale především o mém hledání/nalezení svobody – ve vztazích, v práci, a hlavně v mysli, ve vlastní hlavě. Některé příběhy jsou doplněné o pohledy mého českého muže, který rád říká věci naplno, tudíž ani v mé knize nechodí okolo horké kaše.

Tady máte 7 lekcí, jež jsem si z celého pokusu o profesionální spisovatelštinu odnesla:

1. Když to nevyjde napoprvé, nevzdávej to

Nápad napsat knihu mi původně vnuknul bývalý správce blogů na Aktuálně.cz (pan Stejskal) na začátku roku 2015. V době, kdy já poprvé v životě dostala padáka a on odcházel z Aktuálně, ho požádali v Albatrosu o tipy na nové autory. Navrhnul mimo jiné i mě a já v tehdejší bláznivé euforii na tu příležitost kývla. Koneckonců zrovna jsem vyměnila kancelářskou práci za psaní, tak proč bych nezkusila dráhu spisovatelky?

Naštěstí jsme se ani nedopracovali ke smlouvě, protože jsem velmi záhy upadla do největší deprese svého života. Neměla jsem pořádný nápad, koncept, nic. Moje studna nápadů vyschla dřív, než tam vůbec nějaká voda stačila dotéct. Tak jsem nechala sen o knize spát.

Až v srpnu 2016 jsem se rozhodla sama oslovit pár vydavatelství v Čechách, když už jsem se cítila skutečně zralá na to, aby kvůli mně umřely stromy. Největší rozdíl vidím v tom, že jsem při prvním pokusu o knihu ještě sama hledala cestu ke psaní, k životu na volné noze a k sobě samé. Zatímco napodruhé jsem si mnohé ujasnila a cítila jsem, že už mám světu doopravdy co sdělit.

2. Než začneš oslovovat různá vydavatelství, aspoň si je krátce prostuduj

Ten večer, kdy jsem se rozhodla, že zkontaktuju pár vydavatelství v Čechách, si pamatuju celkem živě. Napsala jsem univerzální e-mail s popisem konceptu knihy, který jsem rozeslala všem vydavatelstvím, o nichž mi Google řekl, že cosi vydávají. Ani jsem neřešila, jestli se specializují na beletrii, biografie, odborné knihy apod. Nezkoumala jsem ani, jaké publikace jim již vyšly a jak kvalitní marketing k nim dělají. Prostě jé, hele, e-mail, šup ho sem, copy paste a poslat. No prostě trapas.

3.Při výběru vydavatele dej na instinkt

Ozvala se mi většina vydavatelů, kterým jsem napsala. Někteří odepsali dokonce hned druhý den. S pár z nich jsem se sešla v Praze. Z některých e-mailů jsem už rovnou cítila, že ta spolupráce by nebyla dobrá. Z Bizbooks od Albatros Media se mi ozvala Hanka Hozová a jako jediná rovnou přes telefon (žádný mail), přes který mi přišla hrozně nadšená. Takže i přes tu nevýhodu, že jsem měla vydavatelku až v Brně, jsem do toho šla, protože mi ze všech sedla nejvíce.

4. Když tě psaní knihy od začátku nebaví, změň koncept

Začala jsem psát s tím, že to nebude zcela autobiografie, ale spíš polo-beletrie. Něco bude vycházet ze skutečných událostí, ať už z mého života, nebo ze života lidí, který osobně znám. Někde něco poupravím či zcela vymyslím, abych někomu zbytečně neublížila.

Vyprávěla jsem vše chronologicky jako jeden příběh. Strávila jsem nad tím skoro tři měsíc. Podvědomě jsem tušila, že je to balast, který by nikdo nečetl ani pod vlivem levného chlastu. A hlavně jsem já sama z toho psaní neměla vůbec radost. Prostě tomu chyběla ta správná šťáva.

Nakonec jsme se s Hankou shodly na tom, že mi bude víc sedět soubor krátkých příběhů/povídek, ve kterých proberu nejdůležitější témata, skrz která se zamyslím nad svým žlutobílým životem. Během změny konceptu jsem si totiž uvědomila, že to píšu hlavně pro sebe, tudíž je mi srdečně jedno, jestli někoho naštvu.

Takže je z toho nakonec 100 % autobiografie ve 20 příbězích, kde se všechny události staly (teda aspoň tak jak si to pamatuju) a všechny postavy doopravdy existují. Není to knižní vydání mých blogů!

Předem upozorňuji, že se v knize neberu moc vážně. Snažím se vyprávět s nadhledem, což bývá místy dost kontroverzní. Koneckonců máme v rodině Čechy, Vietnamce, Židy, Romy, Ostraváky a knihu mi ilustruje Slovenka. Už jenom ten černoch nám tam chybí. Tak kdo by si mohl být politicky nekorektní, když ne naše rodina?

5. Když tě psaní knihy stále nebaví, zkus to vzdát

Nejsilnější impuls k napsaní knihy mi dal zpočátku můj táta. Byli jsme spolu na zahradě a grilovali maso, když jsme si povídali o mé nové kariéře textaře na volné noze. Radikální změna korporátní krysy v kreativce byla pro mé rodiče celkem nepochopitelná. „Až napíšeš knihu, to tě teprve budu považovat za opravdového umělce,“ říká mi s úsměvem taťka. A tak mě na začátku k psaní hnala hlavně externí motivace, kdy jsem chtěla dokázat taťkovi, že na to mám. Že jsem největší umělec naší rodiny.

Také mě v jednu chvíli hrozně namotivoval Ladislav Zibura, jehož cestovatelské stand-upy a knihy žeru a s kterým mě spojuje podobný humor a společná vydavatelka. „Poslední dobou se nám to soužití tady nějak kurví. Děláš záslužnou věc. Díky za tvou práci. Piš co nejrychleji!“ napsal mi princ Ládík. Ve světlých momentech mi jeho díla a slova dost pomáhala, abych se dokopala ke psaní. Ve chvílích deprese jsem si jeho knihy musela schovávat, abych si nepřipadala jako největší looser. Svazoval mě ten pocit, že někdo venku na tu knihu čeká. A nebyl to (bohužel) jen Láďa.

Když jsem změnila koncept a měla napsaných zhruba pět příběhů, tak jsem otěhotněla. Byla jsem tak megašťastná, že jsem na rukopis nešáhla celé tři měsíce, a jen si užívala slastného pocitu nastávající maminky.

Při návratu ke psaní jsem to celé normálně musela vzdát. Nebyla jsem schopná chytit slinu. Řekla jsem si, že holt zaplatím Albatrosu pokutu a tu knihu nevydám, protože na to prostě nemám. Po pár dnech stresu jsem v sobě zničehonic probudila jinou motivaci – tu vnitřní. Na té záleží koneckonců nejvíce a je také nejužitečnější v boji proti vlastním výmluvám.

6. Co nejčastěji si připomínej, že to píšeš hlavně pro sebe

Byl to odjakživa můj sen mít na poličce svoji vlastní knihu. Dokonce jsem si chtěla před 5 lety vyrobit ze starých knih křeslo na čtení. Ale bylo mi líto těch knížek. Tak jsem si celou dobu říkala, že kdyby to nikdo nechtěl kupovat, tak se do konce života zadlužím, vezmu si v bance půjčku, vše odkoupím a z vlastních knih si udělám to vysněné křeslo.

Téměř celou dobu psaní jsem však vnitřně bojovala s pocitem, že vlastně ani nechci, aby to četl někdo cizí. Chtěla jsem si zaznamenat svůj banánový život a své pohledy na svět sobecky jen pro sebe, pro své děti a své nejbližší.

Říkala jsem si, že ty blogy, to jsou takové pohlednice do mého života, ale kniha už je místy až moc osobní, protože jdu mnohem hlouběji a píšu to s pořádně prořízlou hubou. Nebyla jsem si jistá, že chci, aby můj život a mé pohledy rozebírali lidé, co mě ani neznají. Lidé, kteří neznají kontext a třeba ji vůbec nepochopí. Jenže jsem neměla tolik peněz, abych si ji vydala sama.

Poté následovaly týdny, kdy jsem si četla autobiografické knihy různých žen jako například Sad, Chomejní a já od Abnousse Shalmaniové, Provdaná proti vlastní vůli od Lajly a Zmrzačená od Khady. „Jestli dokázaly tyhle ženy o svém životě napsat knihu, tak já s porovnáním s nimi mám tak malicherný problémy a traumičky, že to musím dát taky,“ řekla jsem si.

Nakonec mi také došlo, že i takto vypadá cesta ke svobodě ve vlastní mysli. To nekonečné psaní nepsaní, kdy člověk pochybuje o sobě, svém talentu, své vůli, světě. Jak šel čas a příběhů přibývalo, bylo mi čím dál více jedno, kdo si tu knihu přečte, co si o ní bude myslet a kdo se mi za ni vysměje.

Já jsem sama na svůj výtvor již teď nesmírně hrdá, neboť jsem ji napsala především pro sebe a snad i lehkým perem, jež se bude hezky číst. Psala jsem to během těhotenství, při ranních nevolnostech, ve chvílích, kdy jsem truchlila, že mi odešel děda (můj poslední vietnamský prarodič), při psaní článků pro klienty na volné noze a při stěhování do nového domu. Hustej punk!

Jestli tu knihu někdo nepochopí, jeho problém. Komu se nelíbí, ať to nečte. Přece jenom ne každému sedne můj švejkovský smyl pro humor, (sebe)ironie a politicky nekorektní sarkasmus – to vše totiž tvoří moji knihu a vlastně celou moji osobnost.

7. Dobře si naplánuj datum vydání knihy

A poslední lekce plyne z finiše knihy – nikdy si nenačasuj dokončování knihy, porod, psaní článků do zásoby pro klienty, shánění sponzorů a organizaci křtu na nejteplejší měsíce v roce. Jako fakt nikdy! Zvlášť když si ilustrátorku najdeš pět minut před dvanáctou jako já.

Vydání mého žluto-bílého debutu je naplánované na začátek listopadu. Doufám, že se uvidíme na křtu! Dám vám včas vědět, kdy a kde. Zatím se tu mějte hezky. Já jdu rodit…tu první dceru 😛

Zveřejněno 28.8.2017 v HLAS KRVE, MOST KULTUR, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Slzy nesouhlasu

Na konci října jsem jela do Holandska na Dutch Design Week v roli reportérky. Ano, jsem exprd a skončila jsem v Eindhovnu. Jako textař jsem se, přiznávám se, v té umělecké džungli trochu ztrácela. Poslední den jsem fakt už jen lapala po dechu, jak jsem byla přesycená designem. Jedno dílo mi ale utkvělo v mysli na tolik, že ho považuju za největší umění, kterému se mi v Eindhovenu dostalo.

160620-8-yi_fei_chen

Tear gun od Yi Fei Chen mě nadchnul natolik, že jsem u něho fascinovaně strávila půlhodinu a přemítala si v hlavě svůj život. Zbraň střelící slzy je totiž „hračka“, kterou by si přála asi každá asijská dívka vyrůstající v západní společnosti.

Fei je Taiwanka, která přijela studovat mastera na Design Academy Eindhoven. Během studí se jí několikrát stalo, že neuměla s profesory diskutovat, natož jim odporovat. Nesouhlasit v její zemi totiž znamená nevychovanost, jež se běžně trestá. Tento rozpor a kulturní rozdíl je pro mnoho asijských studentů velmi traumatizující.

Proto Fei ve své absolventské práci vytvořila zbraň, která v silikonovém váčku zachytává slzy. Ty se zmrazí a následně vystřelí. „Tyto emoce a slzy jsou silné a nezastavitelné, tak jsem si řekla, že své slabin přijmu. Pak jsem zašla ještě dál a rozhodla jsem si z nich udělat výhodu,“ říká autorka.

A tak jsem tam před Feinou zbraní stála a vzpomínala na ty chvíle, kdy jsem se neuměla postavit sama za sebe. Kdy jsem jen mlčela a nechala mluvit toho druhého, přestože jsem s ním nesouhlasila. Jak jsem nenašla odvahu na to mu odporovat. Ať už se jednalo o bývalého šéfa, učitele nebo řidiče taxíku.

A to jsem měla víc času na adaptaci než Fei. Celých 21 let žiji v Evropě a stejně se mi občas stává, že mezitímco já polykám slzy, ten druhý si myslí, že se vším souhlasím.

PROČ?

Publikováno na cocoon.cz

Zveřejněno 6.12.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Příběh vietnamského jména

Duong, Linda, Pinda, Lin, Nájen, Na gumě, Ďuong, Zuzanka, Sunny, Miss Tournesol. Ne, to vyjmenovávám jména svých kamarádů. Toto všechno jsem já a moje přezdívky.

Mamka mi dala krásný jméno Duong, ve vietnamštině slunečnice. Chtěla, abych do života vstoupila plná energie, radosti a abych celý život zářila štěstím. Ve Vietnamu mi říkají Thuy Duong neboli bříza, protože naše jména se skládají ze dvou slov.

Když jsem se v osmi letech přestěhovala do Čech, taťka mi vybral jméno Linda. Podle americké zpěvačky původem z Vietnamu, které se přezdívalo Dlouhé nohy. Asi doufal, že když mi dá stejné jméno, moje kosti si to rozmyslí a o pár desítek centimetrů se ještě prodlouží. Holt nejen on, ale i mnoho dalších vietnamských rodičů se těžce zklamalo.

Já jsem svoje české jméno zprvu brala jako samozřejmost, všichni vietnamští známí to tak měli. Ani mě jako malou nenapadlo se zamyslet, proč by mi Češi vlastně neměli říkat Duong. Až později mi došlo, že je to proto, aby nemuseli krkolomně vyslovovat moje vietnamské jméno. Duong se totiž nečte tak, jak se píše. D se čte jako Z a G na konci se nevyslovuje vůbec. Abych tedy vůbec věděla, na koho paní učitelka mluví, bylo jednodušší, aby mi říkala Linda.

Takhle mi říkají i čeští prarodiče, které jsme si adoptovali od dob, kdy hlídali ségru. Když přijedu domů k rodičům, kde jsem chodila na základku, jsem Linda, ta premiantka, co měla samé jedničky a chodila na matematické soutěže. V Chrudimi, kde jsem chodila na gympl, jsem ta Linda, co si během chemie četla knihu pod stolem a z matiky skoro propadala.

Až na vysoké škole to ve mně začalo hlodat a přemýšlela jsem nad tím, proč bych si měla říkat jinak, než se jmenuju. Ať se ti Češi taky snaží, ne? Nejdřív jsem si Lindu zkrátila na Lin, poněvadž mi to znělo víc asijsky. Pár lidí to zkomolilo na Lane, ta Korejka z Gilmorek, kterou prdlá máma pořád zamykala doma. Nebo mi říkali Ling, podle té protivné a namyšlené Asiatky z Ally McBeal.

Když jsem pak odjela studovat do Francie, moje jméno tam četli jako Ďuong. To se mi líbilo hodně, protože se to tak vyslovuje na jihu Vietnamu. Zní mi to něžně, roztomile a vysloví to téměř každý. A tak se od té doby představuju jako Ďuong a učím lidi správně vyslovovat moje pravé jméno.

Docela mě baví pozorovat, jak si s tím lidi vypořádají. Někteří si na tom zlámou jazyk. Mnozí se radši vyhýbají oslovit mě jménem. Jsou i tací, co si jméno foneticky napíšou, aby si ho zapamatovali. Pár vtipálků se mě rovnou zeptá, jestli mi můžou říkat Zuzanka nebo Maruška.

Těch přezdívek, co jsem díky svému exotickému jménu dostala… Co vám mám povídat. Moje rodné příjmení je Nguyen, které se velmi špatně vyslovuje. Kluci z vyšších tříd na základce z toho udělali Na gumě. Pořád jsem řešila proč. To jako nosím moc gumiček, nebo vypadám, jako bych fetovala gumu?

Každopádně mě fakt štvalo, když na mě občas přes celé město pokřikovali Linda Na gumě. Ještě lepší byla Linda Pinda, to už jsem pěnila vzteky. Pak mi brazilská kamarádka prozradila, že Linda znamená v portugalštině Krásná, tak se mi to jméno opět zalíbilo. Než mi došlo, že jsem vlastně Krásná Pinda.

Publikováno v magazínu Pátek LN

Zveřejněno 13.11.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Dovolená: Vietnamci versus Češi

Napadlo vás někdy, co pro Vietnamce znamená dovolená? Většinou mé krajany vídáte ve večerkách a v obchodech. Těžko si představit, jak se povalují na pláži a odpočívají, že?

My Vietnamci jezdíme na dovolenou domů, do Vietnamu. Na další radovánky mnohdy nezbývá čas ani peníze. Jaké jsou rozdíly v pojetí dovolené v obou kulturách, které vidím já? Nutno hned zkraje podotknout, že se tu zamýšlím nad Čechy a Vietnamci žijící v Čechách z generace mých rodičů. Mezi Vietnamci, plně integrovaní do české společnosti, a jejich vrstevníky totiž v tomhle ohledu nevnímám téměř žádný rozdíl.

Vietnamci jezdí na dovolenou, aby navštívili své blízké, co žijí jinde v ČR nebo v zahraničí. Já jsem s rodiči například jezdila na dovolenou do Mostu a Litvínova, kde žila většina našich vietnamských známých. Češi jsou podle mě víc v klidu, když jedou na dovolenou. Od Čechů jsem se naučila na dovolené odpočívat, ležet hodiny na pláži, číst si, opalovat se nebo jen tak hledět do koruny palem.

Co je na Vietnamcích zajímavého, je fakt, že nejsou rádi na dovolených sami. Buď si v Sapě (vietnamská tržnice v Praze) koupí zájezd nebo se několik rodin i s dětmi domluví a vyjedou si společně. Ještě radši mají, když alespoň jeden z nich je mladý Vietnamec, který umí perfektně česky, anglicky a vyzná se v zemi, do které všichni míří.

Já takhle občas jezdím se svojí rodinou a našimi přáteli na dovolenou, kde jim dělám průvodce, překladatele a organizátora v jednom. To se mým českým kamarádům moc často nestává. Jejich rodiče jsou naprosto samostatní. Nemají problém si vzít auto a jet objevovat svět sami.

O Vietnamcích se říká, že to jsou velmi schopní podnikatelé. Na dovolených se mi ale zdají malinko naivní. Věří všem těm reklamám, letákům a doporučení z průvodců. Nemají problém si připlatit, když mají pocit, že to bude stát fakt za to. Dyť proč by to jinak bylo v průvodci. Na druhou stranu se mi Češi zdají zase až moc skeptičtí a prozíraví. Za reklamou větří nekvalitní turistický jídlo, lest a podvod. Na doporučení se dívají dost opatrně a nevěří jen tak někomu.

Vietnamci a Asiaté obecně milují focení. Možná je to tím, že necestují tak často jako Evropané, a tak si chtějí udělat co nejvíce vzpomínek, kterými se budou moci chlubit ostatním. Tudíž první, co Vietnamec udělá, když dorazí k památce je, že vytáhne foťák. Po stopadesáté fotce si památku zběžně prohlédne, nakoupí si suvenýry a spěchá dál.

Češi jsou schopní v jednom zámku strávit i půlden. Prohlídku berou prostě víc důkladně, ať se to vyplatí, když už platili tak mastné vstupné, ne? Taky nemají problém si sednout na lavičku a odpočívat a sníst si ten řízek.

Vietnamci dorazí domů nadšení, vypráví zážitky zbytku rodiny a přátelům. Ukazují fotky a spletou si u toho Paříž s Budapeští, ale vzpomínky jsou vždy pozitivní. Jsou totiž rádi, že vůbec někam jeli. Češi už na cestě domů mezi sebou remcají, co bylo špatně a kam už se příště rozhodně nevrátí. A hromadně se netěší na návrat do práce.

Publikováno na Čtidoma.cz

Zveřejněno 15.10.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


Helena Dařbujanová, návrat poezie do života skrze design

Jednoho dne v únoru jsem šla na Letný do lékárny. Bloudila jsem v mdlobách Veverkovou ulicí a hledala místo, kde mi prodají barevné pilulky na snížení teploty. Načež mě ve výloze zaujala židle potažená barevnou látkou. Připomnělo mi to Sapu, kde jsme v září lezli po horách.

940860_924974687551978_2624876585232383711_n

Už jen exteriér galerie s nábytkem a bytovými doplňky mi na tváři vykouzlil úsměv a vrátil krásné vzpomínky na Vietnam. Prostě chřipka, nechřipka, musela jsem vstoupit dovnitř. Navíc se galerie jmenovala Helena Dařbujanová. Přišlo mi to povědomé, protože jsem četla článek o Žofii Dařbujanové ze skupiny Mydy Rabycad.

Taky text, který byl nade dveřmi, mě totálně dostal – Návrat poezie do života skrze design. To jsem si zase vzpomněla na bývalou šéfku Evu, která měla nejen styl, ale uměla i hrozně hezky malovat.

10915347_760113750704740_5150850877810111648_n

Já mám od malička potřebu obklopovat se krásnými věcmi. Nemusí být značkové, luxusní nebo výjimečné. Musí ale ladit s mojí osobností. Proto jsem se do tvorby Heleny zamilovala na první pohled. Jednoduše inspiruje.

Její kolekce Miss Vietnam v sobě propojovala vietnamskou i českou kulturu, ženskost, atmosféru, náturu. Nebudu vám tady popisovat, jak ten nábytek vypadal. Jde hlavně o ten pocit, který ve mně vyvolal. Okamžitě jsem měla chuť o tom napsat nebo aspoň někomu o tom říct.

12745930_934257543290359_9177799872781506930_n
Dotáhla jsem tam i ségru :)

Ve vedlejší místnosti byla další kolekce inspirovaná Audrey Hepburn. No takže další rána pro moji prázdnou peněženku. Já filmy s Audrey miluju a její styl ještě víc. Tak jsem se s gaučem a nádhernými křesly-makronkami aspoň vyfotila :-).

Takže dámy, ale i pánové, až se budete chtít léčit z nějaké špatné nálady, zkuste moji metodu tzv. Helena Dařbujanová. Design totiž léčí. Když budete mít štěstí, potkáte v galerii přímo autorku vystavených kousků. Když nebudete mít smůlu, tak se tam na vás bude usmívat Daniela. Ta ví taky fakt hodně o designu, a nebojí se o tom mluvit. A taky vám udělá vietnamský čaj.

A ne, neplatí mě za tento článek. Dobrý věci nepotřebují reklamu. Lidé si to řeknou. Nebo napíšou.

Zveřejněno 19.7.2016 v MOST KULTUR, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Štrasburk takový jaký ho žeru

Pokaždé, když se řekne Štrasburk, roztáhnou se mi ústa od ucha k uchu, oči se mi rozzáří, já se na chvílí zasním a v představách jsem zpět ve studentských letech. V tomhle útulném městě jsem strávila dva roky a cítila se tam od začátku jako doma. Je to totiž město plné bezstarostných cizinců, kde běžci voní po drahém parfému a čerstvé croissanty seženete po každém večírku.

66627_1641705039359_5234872_n

Poprvé jsem se dostala do Štrasburku v roce 2008 jako Erasmák na Institutu politických studií. Byl to ten rok, kdy tamní studenti a profesoři stávkovali o sto šest. Tudíž jsem se toho o politických vědách moc nedozvěděla. Zato jsem se naučila, že party na bytech se přesouvají do ulic, když sousedi na vás zavolají poldy. Nebo jak otvírat víno bez vývrtky a schlamstat celou láhev sama na koleji při obědu.

10401202_1102095629461_3994_n

Druhý rok jsem se do Štrasburku vrátila jako právoplatná studentka, kde se nehledělo na to, zda jsem cizinka nebo rodilý mluvčí. Takže jsem většinu času trávila ve škole nebo v knihovně. Zato jsem se naučila, že milovat Francouze není jednoduché. Že nechci být jen něčí holkou na jednu noc. Ani líbat chodící popelník. Nebo být exotickou zkušeností, na kterou se bude vzpomínat ve stáří.

Letos v květnu jsem se do Štrasburku vrátila, abych ho ukázala i Jakubovi. Provedu vás tu svým oblíbeným městem tak jako jeho. Všude tam, kde jsem to měla nejradši. Tam, kde zůstaly mé nejmilejší vzpomínky na sladký studentský život.

13177162_10209118721222018_1852629198102813304_n

Na to, abyste zvládli řádně prozkoumat Štrasburk, vám stačí 3 až 4 dny. Nejlepší je tam jet na jaře. Atmosféra je stále ještě svěže studentská. Celé město voní jarem a turistů je tak akorát. Kdo miluje Vánoce jako já, tak sem rozhodně musí zajet na vánoční trhy. Patří mezi ty nejkrásnější na světě. Nejen ulice jsou ozdobené, ale doslova celé město září vánočními dekoracemi.

154321_1728332644995_4495770_n

Prohlídku města bych začala přímo v srdci města – katedrálou Notre-Dame. Vylezte nahoru, ať město poznáte i z ptačí perspektivy. Odtamtud dojdete pěšky do historické části zvanou Petite France. Tvoří ji spletité uličky, podél kterých stojí středověké domy, postavené z původních dřevěných trámů.

Dejte si pauzu v jedné z kavárniček u řeky a jen tak pozorujte malebné okolí. Během studií jsem sem ráda zajela na kole ráno okolo 10h. To ty kavárničky a stánky teprve otvíraly a turisté se sem teprve začali přesouvat, takže jsem měla Petite France skoro jen pro sebe.

69334_1641674478595_2838027_n

Mimochodem kolo je nejčastějším dopravním prostředkem, který tu potkáte. Cyklistické stezky jsou fakt všude a nemusíte jezdit MHD. Ovšem, ani ty tu nejsou nijak odpudivé. Tramvaje vypadají jak žížalky, jsou široké, čisté a pohodlné. Síť autobusů je celkem hustá a doprava tu je na francouzské poměry velmi spolehlivá.

Jestli chcete poznat pravou alsaskou kuchyni, musíte zkusit tarte flambée. Nedaleko katedrály je restaurace Flam’s, kde za 15 EUR můžete sníst, co žaludek povolí. Tyhle pizzy na alsaský způsob zapijte místním pivem nebo kirkem. Quiche lorraine je mimochodem další nutností pro každého správného gurmána.

13177963_10209158084766082_6450535211291984576_n

Poté, co si nacpete břicha, si dejte procházku po městě, aby vám slehlo. Brouzdejte po Place Gutenberg, Palais Rohan, Place République, Place Brogli nebo Galii. Já jsem měla nejradši jízdu po Boulevard de la Victoire, která vedla kolem univerzity až k řece. Je totiž lemována vysokými platany, jejichž větve v létě příjemně vlály.

Moje kolej ve čtvrti Robertsau se nacházela tam, kde byly všechny důležité evropské instituce – Evropský Parlament, Rada Evropy, Mezinárodní soudní dvůr pro lidská práva a ambasády.

71872_1641791201513_8349852_n

Naproti Radě Evropy se rozléhá největší městský park Orangerie. Čápi (znak Štrasburku) si tam v korunách stromů běžně stavěli hnízda a byli natolik zvyklí na lidi, že se nejednou stalo, že chodili přímo vedle mě.

Často jsem ve Štrasburku chodila běhat. Klusala jsem tam kolem řeky, parku Orangerie a Parlamentu. Stylovější trasu jsem nikde nezažila. Zvlášť na jaře, kdy u Parlamentu rostly sakury.

67207_1641712679550_5324672_n

Večerní procházky v Petite France patří k těm romantickým chvilkám, kvůli kterým se do tohoto města snadno zamilujete. A pikniky v Orangerie byly dalším důvodem, proč jsem se svého času chtěla ve Štrasburku natrvalo usadit.

13177702_10209126919066959_5179215096254960766_n

Jelikož je město přes rok plné studentů, barů a hospod tu najdete spoustu. Já jsem s kamarády a spolužáky chodívala do Brasserie u vchodu do starého města. Levné pivo a tarte flambée sem přitáhlo každý večer spoustu studentů. Skvělý byl i alternativní klub Artichaut v Grande Rue, kde po večerech hrála živá kapela. Po 22h se mohl ke skupině zapojit kdokoliv z diváků a improvizovat s nimi až do půlnoci.

Až budete opouštět město, ujistěte se, že jste si alespoň jednou dali pravou francouzskou snídani. Nejlepší pečivo ve městě pečou v pekárně poblíž tramvajové zastávky Homme de fer. Jenom bacha, ráno tam můžete čekat pěkně dlouhou frontu. Bon appetit et bon voyage!

Zveřejněno 8.7.2016 v CESTOPISY, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Vždy jsem se bála vietnamských tchýní

Postrach jménem tchýně mě strašil léta. Ještě předtím, než jsem začala vůbec randit. Dělej to pořádně, nebo ti tchýně bude nadávat, až se vdáš. Nauč se vařit nebo ti to budoucí tchýně dá sežrat, až jí něco uvaříš. To byl častý výhružky, které jsem slýchávala od rodičů.

Právem jsem tedy nikdy nechtěla vietnamskou tchýni. Protože…

… bych musela poslouchat, jak mi kecá do domácnosti, výchovy dětí a manželství.

…  většina vietnamských chlapů jsou navenek mača, ale jakmile by se měli postavit vlastní matce, jsou menší než zahradní trpaslíci.

… nikdy nebudu první ženou v jeho životě. Je to navždy jeho matka, to dá přeci rozum.

… nikdy bych nevařila tak dobře jako jeho maminka.

…nikdy nevyperu jeho spodky tak dobře jako maminka.

… bych musela svátky trávit s ní, místo toho, abych byla doma u svých rodičů.

… o těch svátcích bych s ní byla hlavně v kuchyni a vařila pro její hosty.

… bych ji musela držet za ruku a být s ní non-stop v nemocnici, když onemocní, mezitímco její dcery bych chodily maximálně jen na návštěvy.

… bych musela snášet neustálé kázání, jelikož je přece starší, tudíž moudřejší.

… bych nejspíš musela zanechat veškerých snů o vlastní kariéře, abych s manželem prodávala v Sapě. Protože to se přece nesluší, aby chlap prodával a ženská chodila do kanclu.

… bych musela vařit a mýt nádobí pokaždý, když se koná rodinná oslava (většinou o 50 lidech minimálně).

… bych musela poslouchat, jak mě hodnotí před hosty a komentuje přede všemi moji váhu.

… bych před ní nesměla bych vyjadřovat vlastní názor.

… bych nikdy nepřivezla při návštěvách dostatek dárků.

… při výběru svatebních šatů bych musela poslouchat její, a ne vlastní vkus.

Víte, co na tomhle seznamu to nejsmutnější? Že jsem si ho sama nevymyslela. Jsou to všechny věci, které se staly a stále dějí mým kamarádkám a známým. Ne jedna kamarádka Vietnamka si mě vzala stranou a radila mi, ať si neberu Vietnamce. Protože si nevezmu jen jeho, ale celou rodinu a hlavně jeho matku.

Opožděně tento příspěvek věnuji jednak své mamince, kterou bych přála každému za tchýni. Za celou dobu jsem od ní neslyšela jedinou narážku na děti, svatbu či radu do domácnosti apod. kecy, co z matek většinou padá. A také budoucí tchýni za to, že je naprostým opakem vietnamských tchýní.

Zveřejněno 11.5.2016 v STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


Vydrží vztah Vietnamce s Češkou?

Když přijede Vietnamec čerstvě do Čech, má chuť vyzkoušet dvě věci. České pivo a české holky. To jsou totiž věci, které si Vietnamci mezi sebou vychvalují nejvíc. Sex je jedna věc, jak ale vypadá takové manželství? Vydrží na celý život?

Osobně znám jediný pár, kterýmu to vydrželo až dodnes. A že těch Vietnamců, co se zamilovalo do krásných mladých Češek, bylo v mém okolí habaděj. Většinou vzplanou pro jejich dlouhé nohy, plavé vlasy a modré oči. To zkrátka ve Vietnamu neseženete.

Navíc jsou Češky mnohém méně rezervované a upejpavé než Vietnamky. Takže se chlapci nemusí snažit měsíce, než konečně dostanou povolení k polibku.

Jako u vztahů Vietnamky s Čechem, nese to jejich rodina dost nelibě. Řekla bych ale, že se na kluky tlačí mnohem méně než na holky. Možná je to tím, že syn má ve Vietnamu větší „váhu“ než dcera. Někteří rodiče to také berou jako rozmar mládí, z kterého se předpokládá, že časem vyrostou.

Proč se vietnamští rodiče vlastně tolik bojí českých snach? Mají obavy z toho, že Češka bude chodit na diskotéky místo toho, aby jejich synáčky pravidelně zásobovala teplou večeří. Myslí si, že nebude tak poslušná a obětavá jako bývají vietnamské holky.

Krom toho, že si s ní pořádně nepokecají a nebudou jí moci tak kázat, se bojí též toho, že jejich vnoučata nevyrostou na vietnamských tradicích, zvycích a jídlech. Možnost vykořenění u další generace bude tak ještě vyšší.

Když přece jenom dojde k manželství, tak většinou vydrží do první chvíle, než onemocní chlap. Očekává (on i celá jeho rodina) totiž, že se o něho manželka postará do posledního puntíku. U Češky ale většinou tvrdě narazí. A tak si Vietnamec v těchto chvílích pomalu ale jistě uvědomuje, že si asi měl pořídit starostlivou Vietnamku s větší ochotou pečovat o choré a nemohoucí muže.

Bývá zvykem, že si Vietnamec po rozchodu s českou manželkou vybere novou manželku ze „svých řad“. Dost často mu s výběrem pomůžou samotní rodiče. Jak moc je takové manželství šťastné, to už je většinou ve hvězdách…

Takže by se možná dalo říct, že při prvním výběru se Vietnamec žení se z lásky. Zatímco u toho druhého to už dělá z rozumu. Prostě chce někoho, kdo se ve stáří o něho a jeho rodiče postará.

Zveřejněno 5.4.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 6 »


Brusel bude takový, jaký si ho pamatuju

Brusel bude mít v mém srdci vždycky speciální místo. Před šesti lety jsem tam strávila půl roku na stáži v jedné české lobbyigové skupině, během které jsem sice přišla o veškeré idee o EU, ale zato jsem tam ochutnala ty nejlepší hranolky na světě.

156098_3892946478988_72835754_n

Když se řekne Brusel, vzpomenu si na…

  • … park Cinquantenaire, kterým jsem chodila denně do práce a kam jsem chodila běhat.
  • … Place Jourdan, kde prodávali skvělé hranolky, které jsem si dávala poté, co jsem doběhla, k obědu, večeři i po kalbě.
  • … rue du Trône, kde jsem pracovala a kde v bistru prodávaly luxusní bagety s rostbeafem a ořechy.
  • … place Luxembourg, kde se po práci scházeli všichni, kdo pracovali v Evropském parlamentu a přilehlém okolí.
  • … spolubydlící Marťu a Gauthier, s kterými jsem sdílela obydlí připomínající horskou chatu.
  • … náš byt u Merode, do kterého jsme lezli přes předsíň sousedů, kteří bydleli pod námi.
  • … nenáviděnou bakalářku, kterou jsem dopisovala během stáže mezitímco všichni pařili v kuchyni.
  • … to, jak jsme s Markét kouřily doutníky a pili skotskou v 10 ráno a pak zvracely před kostelem.
  • … návštěvu čtyř kamarádů z Prahy, které jsem nechala spát na zemi, zatímco já spala sama v posteli pro dva.
  • … historicky první návštěvu gaybaru v životě.
  • … bar Delirium, kde mi poprvé chutnalo pivo, protože bylo mangové, ananasové, čokoládové nebo kokosové.
  • … smradlavou africkou čtvrť v centru města, kde prodávaly famózní kebaby a kde na každým rohu prodávali paruky a umělé nehty.
  • … sobotní trhy na Gare du Midi.
  • … kostel St. Michel, který stál na parkovišti.
  • … taneční párty, které se pořádaly ve vojenském muzeu.
  • … staré tramvaje, do jejichž úzkých dveří jsem se sotva vešla já.
  • … lidi, kteří chodili v dešti bez deštníku.
  • … výlety, které jsem podnikala sama o víkendu, při kterých jsem se vždycky ztratila a objevila něco nového.

Nevím, jestli se do Bruselu ještě někdy podívám. Možná, že ani nechci vidět, jak moc se za ta léta změnil. Možná si chci uchovat jen to, co mi utkvělo v paměti z dřívějších bezstarostných let. Co vím ale jistě je, že mi moje vzpomínky nikdo už vzít nemůže. Ani moji chuť na pořádnou nálož hranolek s domácí pepřovou omáčkou.

Zveřejněno 28.3.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


13 messages pour la France

duong pont des arts

Je veux rentrer en France pour y vivre et étudier encore une fois.
Je veux revoir, parler et rire avec mes amis, mes potes de classes, mes profs et mes collègues.
Je veux embrasser mes soeurs vietnamiennes aussi fort que je peux.
Je veux faire des bisous aux vaches de Grenoble, manger de tartes flambées à Strasbourg et boire du café à Vieux Lyon.
Je veux que vous veniez, mes chéries de Lizeo. Pour danser et faire me rigoler comme au quai de notre Lyon.
Je veux chanter Bisounours devant le Café Brandt de Strasbourg.
Je veux parler le tchèque et le vietnamien en France. Bah non, pas l’anglais.
Je veux passer une semaine toute seule dans les rues de Paris comme il y a 3 ans.
Je veux, Montmartre, que tu restes pareil quand je te vois la prochaine fois.
Je veux me promener et créer dans les quartiers de mon coeur.
Je veux voir des bateaux mouches sur la Seine avec mes parents et ma petite soeur. Juste encore une fois.
Je veux chanter et dancer sous la pluis de Paris.
Je veux que mes souvenirs de la France restent comme ça.

Pour moi, j’aurai la France pour toujours. La façon dont je l’aime!

 

Zveřejněno 23.2.2016 v CESTOPISY, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »