Štrasburk takový jaký ho žeru

Pokaždé, když se řekne Štrasburk, roztáhnou se mi ústa od ucha k uchu, oči se mi rozzáří, já se na chvílí zasním a v představách jsem zpět ve studentských letech. V tomhle útulném městě jsem strávila dva roky a cítila se tam od začátku jako doma. Je to totiž město plné bezstarostných cizinců, kde běžci voní po drahém parfému a čerstvé croissanty seženete po každém večírku.

66627_1641705039359_5234872_n

Poprvé jsem se dostala do Štrasburku v roce 2008 jako Erasmák na Institutu politických studií. Byl to ten rok, kdy tamní studenti a profesoři stávkovali o sto šest. Tudíž jsem se toho o politických vědách moc nedozvěděla. Zato jsem se naučila, že party na bytech se přesouvají do ulic, když sousedi na vás zavolají poldy. Nebo jak otvírat víno bez vývrtky a schlamstat celou láhev sama na koleji při obědu.

10401202_1102095629461_3994_n

Druhý rok jsem se do Štrasburku vrátila jako právoplatná studentka, kde se nehledělo na to, zda jsem cizinka nebo rodilý mluvčí. Takže jsem většinu času trávila ve škole nebo v knihovně. Zato jsem se naučila, že milovat Francouze není jednoduché. Že nechci být jen něčí holkou na jednu noc. Ani líbat chodící popelník. Nebo být exotickou zkušeností, na kterou se bude vzpomínat ve stáří.

Letos v květnu jsem se do Štrasburku vrátila, abych ho ukázala i Jakubovi. Provedu vás tu svým oblíbeným městem tak jako jeho. Všude tam, kde jsem to měla nejradši. Tam, kde zůstaly mé nejmilejší vzpomínky na sladký studentský život.

13177162_10209118721222018_1852629198102813304_n

Na to, abyste zvládli řádně prozkoumat Štrasburk, vám stačí 3 až 4 dny. Nejlepší je tam jet na jaře. Atmosféra je stále ještě svěže studentská. Celé město voní jarem a turistů je tak akorát. Kdo miluje Vánoce jako já, tak sem rozhodně musí zajet na vánoční trhy. Patří mezi ty nejkrásnější na světě. Nejen ulice jsou ozdobené, ale doslova celé město září vánočními dekoracemi.

154321_1728332644995_4495770_n

Prohlídku města bych začala přímo v srdci města – katedrálou Notre-Dame. Vylezte nahoru, ať město poznáte i z ptačí perspektivy. Odtamtud dojdete pěšky do historické části zvanou Petite France. Tvoří ji spletité uličky, podél kterých stojí středověké domy, postavené z původních dřevěných trámů.

Dejte si pauzu v jedné z kavárniček u řeky a jen tak pozorujte malebné okolí. Během studií jsem sem ráda zajela na kole ráno okolo 10h. To ty kavárničky a stánky teprve otvíraly a turisté se sem teprve začali přesouvat, takže jsem měla Petite France skoro jen pro sebe.

69334_1641674478595_2838027_n

Mimochodem kolo je nejčastějším dopravním prostředkem, který tu potkáte. Cyklistické stezky jsou fakt všude a nemusíte jezdit MHD. Ovšem, ani ty tu nejsou nijak odpudivé. Tramvaje vypadají jak žížalky, jsou široké, čisté a pohodlné. Síť autobusů je celkem hustá a doprava tu je na francouzské poměry velmi spolehlivá.

Jestli chcete poznat pravou alsaskou kuchyni, musíte zkusit tarte flambée. Nedaleko katedrály je restaurace Flam’s, kde za 15 EUR můžete sníst, co žaludek povolí. Tyhle pizzy na alsaský způsob zapijte místním pivem nebo kirkem. Quiche lorraine je mimochodem další nutností pro každého správného gurmána.

13177963_10209158084766082_6450535211291984576_n

Poté, co si nacpete břicha, si dejte procházku po městě, aby vám slehlo. Brouzdejte po Place Gutenberg, Palais Rohan, Place République, Place Brogli nebo Galii. Já jsem měla nejradši jízdu po Boulevard de la Victoire, která vedla kolem univerzity až k řece. Je totiž lemována vysokými platany, jejichž větve v létě příjemně vlály.

Moje kolej ve čtvrti Robertsau se nacházela tam, kde byly všechny důležité evropské instituce – Evropský Parlament, Rada Evropy, Mezinárodní soudní dvůr pro lidská práva a ambasády.

71872_1641791201513_8349852_n

Naproti Radě Evropy se rozléhá největší městský park Orangerie. Čápi (znak Štrasburku) si tam v korunách stromů běžně stavěli hnízda a byli natolik zvyklí na lidi, že se nejednou stalo, že chodili přímo vedle mě.

Často jsem ve Štrasburku chodila běhat. Klusala jsem tam kolem řeky, parku Orangerie a Parlamentu. Stylovější trasu jsem nikde nezažila. Zvlášť na jaře, kdy u Parlamentu rostly sakury.

67207_1641712679550_5324672_n

Večerní procházky v Petite France patří k těm romantickým chvilkám, kvůli kterým se do tohoto města snadno zamilujete. A pikniky v Orangerie byly dalším důvodem, proč jsem se svého času chtěla ve Štrasburku natrvalo usadit.

13177702_10209126919066959_5179215096254960766_n

Jelikož je město přes rok plné studentů, barů a hospod tu najdete spoustu. Já jsem s kamarády a spolužáky chodívala do Brasserie u vchodu do starého města. Levné pivo a tarte flambée sem přitáhlo každý večer spoustu studentů. Skvělý byl i alternativní klub Artichaut v Grande Rue, kde po večerech hrála živá kapela. Po 22h se mohl ke skupině zapojit kdokoliv z diváků a improvizovat s nimi až do půlnoci.

Až budete opouštět město, ujistěte se, že jste si alespoň jednou dali pravou francouzskou snídani. Nejlepší pečivo ve městě pečou v pekárně poblíž tramvajové zastávky Homme de fer. Jenom bacha, ráno tam můžete čekat pěkně dlouhou frontu. Bon appetit et bon voyage!

Zveřejněno 8.7.2016 v CESTOPISY, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Motorkou napříč středním Vietnamem

Říká se, že svět je nejkrásnější z koňského sedla. Já ale tvrdím, že nádheru panenské přírody středního Vietnamu zažijete jedině na motorce.

EASYRIDERS Z DA NANG

Minulý rok v září jsme s Jakubem strávili čtyři týdny objevováním krás mé rodné země. Chtěli jsme se vydat prozkoumat kus Vietnamu i na motorce. Nicméně já sotva uřídím auto a mému snoubenci zas trošinku chybí balanc. Rozhodli jsme se tedy motorky pronajmout i s řidiči. Před odletem jsme narazili na videa Because we camp. Jde o pár Američanů Campovi, kteří cestují po světě a natáčí ze svých cest videa, kde projeli centrální Vietnam s Uyen, který si říká Easyrider a provází turisty na motorce již přes 20 let.

20160530-1

Po příletu do Da Nang jsme se sešli s Uyen v jeho domě, abychom domluvili detaily naší výpravy. Každýjsme měli svého řidiče, na osobu to stálo 60 dolarů za den. Já jsem jela s Uyenem a Jakub s Anh. Po společné domluvě jsme si vybrali dvoudenní výlet po Ho Chi Minhově stezce s přespáním v horách.

Narodila jsem se v Hanoji, hlavním městě Vietnamu, kde je soustředěná politická moc, jež drží pevně v rukou komunistická strana. Chodila jsem tam do první třídy a dodnes si pamatuji, jak jsme se učili recitovat Ho Chi Minhovy básně a pravidelně si o hodinách četli jeho pohádky.

Ho Chi Minh, „ten, kdo osvětluje cestu“ byl vietnamský politik, vůdce boje za národní osvobození. Pro Vietnamce (zejména ze severu) je strýček Ho něco jako otec vlasti. Většina má na oltáři jeho fotku a modlí se k němu při každé významnější příležitosti. Je považován za vůdce osvobození Vietnamu od francouzské nadvlády a nastolení socialistického režimu v Severním Vietnamu i represi proti odpůrcům nezávislosti a socialismu. Lid si získal i skromným stylem života a uměleckými díly, ve kterých zdůrazňoval potřebu spojení sil a nutnost se dělit s okolím.

20160530-15

POZOR, FRČÍME!

Program byl bohatý, a tak jsme druhý den vyrazili už v osm hodin ráno. Da Nang jsme opouštěli jízdou podél pobřeží. Po návštěvě chrámu Lady Buddhy na okraji města jsme zastavili v rybářské vesničce, kde stála na pláži velká loď. Podle Uyenova vyprávění byla loď postavena jako oltář na počest zdejších rybářů, kteří před lety zahynuli na moři. Kvůli špatnému předpovědi počasí se nestihli vrátit na břeh, utonuli, a jejich těla se nikdy nenašla. Ve vesnici po nich zůstaly ovdovělé ženy, a proto se vesnici začala říkat Vdovská.

Po tragédii dostaly vdovy od vlády peníze. Z Da Nang začalo do vesnice proudit davy ženichů, kteří si chtěli vzít vdovy za ženy. Nicméně v té době také obrovsky narostl počet sebevražd. Muži se sem totiž chtěli přiženit jen ze zcela zištných důvod. A jakmile se dostali k penězům, vdovy bezohledně opustili.

20160530-2

Další zastávkou byly Mramorové hory pár kilometrů za Da Nang. Jedná se o rozsáhlý komplex buddhistických chrámů a jeskyní s nádhernými výhledy díky poloze na kopci. Prošli jsme vše pěšky, což čítalo asi 500 schodů, tudíž jsme propotili několik litrů vody i obě trika skrz na skrz.
Přestože turistů zde bylo hodně, vládl tady docela klid. Sem tam jsme viděli se procházet usměvavé mnichy s vyholenými hlavami v oranžových talárech. Bylo vidět, že se o areál starají velmi dobře. Všude bylo uklizeno a památky vypadaly zachovale. U jednoho chrámu jsme narazili i na malé opičky, které se v zahradě volně pohybovali.
20160530-4

Když jsme nabrali dech, pokračovali jsme po klikatých cestách hustě porostlým pralesem, které vystupovaly čím dál výš, až jsme dojeli na kopec, který už na první pohled působil hodně ponurou atmosférou. Ještě aby ne, když se jednalo o bývalé vojenské středisko. Postavili ho Francouzi za dob kolonizace, kdy okupovali celou Indočínu (Vietnam, Laos, Kambodža) od roku 1887 se souhlasem prodemokratického jižního Vietnamu.

Poté, co Francouze porazil Vietcong (vojska komunistického severního Vietnamu) v roce 1954 v bitvě u Dien Bien Phu, správu střediska převzali Američané. Ti do Vietnamu vstoupili v roce hned v roce 1955 a odešli až po 20 letech, když v roce 1975 skončil konflikt známý jako vietnamská válka. Dnes se z těchto pevností stala historická památka, na které jsou dosud vidět četné dírky po kulkách. Docela děsivý pohled. Zvlášť když jsem si představovala, že se procházím na místech, kde umírali lidé.

20160530-5

 VOLÁNÍ DIVOČINY

Po krátkém výletu do vietnamské historie jsme pokračovali směrem k vodopádům, které rozhodně nepatří mezi hlavní turistické destinace. Nacházel se totiž hluboko v lesích a nebyla tam ani noha. Koupali jsme se v křišťálové vodě sami, mezitímco Uyen a Anh hlídali motorky i všechny naše věci. Nutno podotknout, že jsme si u nich museli nechat i doklady a peněženky. Trochu jsme se toho zdráhali, ale naštěstí naši důvěru nezklamali. Vše pečlivě hlídali a ničeho se nedotkli.

20160530-7

Blbli jsme u vodopádu, až nám zvarhantěly prsty. Osvěžení a nasátí energií jsme nasedli znova do sedla a skrz klikaté cesty uprostřed zarostlé divočiny jsme frčeli směrem k čajovým plantážím. Byly trochu nižší než v jiných krajích. Zdejší pole totiž nevynikají rozsáhlými čajovníky. Spíš tu se tu pěstují kávovníky nebo skořicové sady.

20160530-6

U jedné vesnice jsme pak přibrzdili, abychom ochutnali čerstvou skořici, kterou Uyen vydloubal ze stromu. Pár kousků jsme si ořízly a dodnes mám zbytky v kuchyni. Nikdy jsem čerstvou skořici nejedla. Je to velký rozdíl oproti té sušené. Chuť je příjemně sladko-pálivá. Domorodci to tady žvýkají místo žvýkačky.
20160530-12017552_10207445587874730_8187000241028344891_o

Pořád stoupáme výš. Musím se zhluboka nadechnout a zadržet dech, aby my slehly ušní bubínky. Rozdíl v nadmořské výšce je už poměrně značný. Zastavujeme se v malé vesničce, kde nám Uyenův známý ukazuje, jak se vaří domácí rýžovice. Rýže se vaří ve velkém hrnci a stoupající pára je zachycena malou trubkou, která vede do plechového válce, kde alkohol pomalu kvasí. Na první pohled nic
komplikovaného. Ale upřímně nevím, jestli bych si to riskla pít. Na můj dotaz, zda tu všichni stále dobře vidí, pan domácí nechápavě zíral.

20160530-8

 PRAO VE SPOLEČNOSTI ŠVÁBŮ A JEŠTĚREK

Jen co jsme se dostali z dostatečné dálky, aby se nám vůně rýžovice vypařila z nosových dírek, začalo prudce pršet. A to jako že fakt prudce. Počasí ve Vietnamu je jak emočně flexibilní ženská během
mensesu. Obloha je azurově modrá, slunce pálí, a do toho začne z ničeho nic šílená bouřka připomínají konec světa.

Nicméně jsme dojeli až do cíle vysokohorské vesnice Prao, která je domovem etnické menšiny Co Tu, která je jednou z 54 menšin oficiálně uznávané Vietnamem. Ubytovali jsme se v pokoji s překrásným výhledem na hory. Jediné co jsme ani trochu neuvítali, byli naši spolunocníci v podobě švábů a ještěrek.

K večeři nám majitelky hostelu připravily naprosto famózní kulinářský zážitek. Ochutnali jsme smažené horské slepice na citrónu, hovězí na grilu, sojový sýr s rajčaty a orestovanou zeleninu na česneku. Maso tu chutnalo mnohem sladčeji a měkčeji než obvykle. Asi je to tím, že tu zdejší zvířata můžou volně běhat po lesích.

20160530-9

NÁRODNOSTNÍ MENŠINA CO TU A JEJICH DĚSIVÉ ZVYKY

Druhý den jsme vyrazili opět brzy ráno, abychom jako první navštívili vesnici, kde žijí obyvatelé Co Tu dle vlastních tradic a zvyků. Ve dne zůstávají ve vesnici jen muži a malé děti. Chlapi tu jen tak celý den lelkují, chodí do hlavního domu stojící na vysokých trámech, kde se pořádají všechny důležité společenské události. Společně tady popíjí, klábosí nebo hrají karty.

Mezitím jejich ženy vstávají již za rozednění, aby šly prodávat na trh. Pak jdou do lesů, aby obstarávaly svá políčka. Večer se vrací, aby uvařily večeři a poklidily. Prý tu není úplně neobvyklé, že tu chlapi po celodenním chlastání vlastní ženy znásilňují. A když jim nejsou po vůli, tak tu lítají i facky a občas to zajde tak daleko, že musí zasáhnout samotný vůdce vesnice, kterým je obvykle nejstarší muž klanu.

Ženy menšiny Co Tu jsou velmi pracovité a nejsou zvyklé na pohodlí. Byla jsem brzo ráno navštívit trh, kde prodávaly jak Vietnamky, tak i Co Tu ženy. Zatímco Vietnamky měly stánky pod střechou se stolem a židlemi, Co Tu prodavačky dřepěly na zemi, kde měly zboží vystavené. Prodávaly většinou, co jejich zahrádka dala – lesní plody, banány, zeleninu a oříšky. Za těch pár dongu si pak koupily od Vietnamek maso, nudle a koření. Rýži totiž vypěstují samy.

20160530-10

Dohromady ve Vietnamu žije 76 tisíc obyvatel z této menšiny. Jak jsem poznala, jejich oblíbeným zvířetem je buvol. Každoročně se tu slaví období, které předchází dozrání rýže. Uprostřed vesnice je napíchlý buvol, kolem kterého všichni tančí a modlí se za štědrou úrodu. Náčelník kmene pak buvola zpracuje a rozdělí každé rodině kus masa.

Členové Co Tu se dají celkem lehce poznat od Vietnamců. Jsou mnohem menšího vzrůstu a nosí tradiční oděv v černo – červených barvách. Ženské jsem viděla zásadně v sukních, které si samy pletou. Narozdíl od H´mong (což je největší vietnamská etnická menšina žijící například v Sapě) jsou jejich kroje mnohem méně barevné.

Domy nebyly nijak zamčené, některé ani neměly dveře. Nebylo tedy těžké nahlédnout nenápadně dovnitř jejich obydlí. Žasla jsem, jak žili všichni jen v jedné místnosti. Žádné oddělené pokoje. Jen postele po okraji a uprostřed cosi jako kuchyň. No jestli tu jsou v něčem oproti zbytku společnosti napřed, bude to sexuální výchova.

Co se týče toalet, tak jsou velmi ekologičtí. Prý si v lese každá rodina udělá hlubokou díru, kam se chodí ulevovat. A když se díra naplní, jednoduše ji zasypou půdou a vyhrabou si další. Nechtěla bych vidět, jak to dělají opilí chlapi v noci, kdy nesvítí měsíc.

Přestože se negramotnost zde snižuje, některé zvyky se tu dosud bedlivě udržují. Jak tu žijí všichni spolu v jedné vísce, tak se tu lidé berou mezi sebou. Není tedy divu, že se čím dál častěji rodí postižené děti.

Za vesnicí jsem si podél cesty všimla několik zajímavých staveb, které připomínali malé náhrobky. Uyen bezprostředně zastavil a povyprávěl nám o náboženských zvycích Co Tu. Přiznám se, hrůzou mi přitom naskočila husí kůže. Členové menšiny Co Tu se nepohřbívají do země, nýbrž do menšího altánku. Ten se vyrábí z kmene stromů, který se vydloube a nechá zaschnout. Pak se do něho vkládá mrtvé tělo zesnulého. Dříve byla spolu se zemřelým pohřbená i jeho manželka, aby bylo se o něho řádně postarala i na onom světě. A to i přesto, že je zcela zdravá a živá! Naštěstí se dnes takové praktiky už nevykonávají.

20160530-11

PO STOPÁCH HO CHI MINHA
Najíždíme jsme na Ho Chi Minhovu stezku, o které jsem slyšela i doma, neboť můj taťka sloužil na vojně právě v Da Nang a po této stezce sám chodil. Dvouproudová silnice o celkové délce 1,235 km byla postavená během vietnamské války v provincii Quang Binh. Východní část je lemovaná domy, restauracemi a denně tu projedou desítky kamiónů. Západní část je pro turisty mnohem přitažlivější, jelikož vede skrz džungle a hory, kde narazíte jen na pár benzínek.
20160530-12
My jsme vyšlapali vyhlídka uprostřed zeleného ráje. Už jen samotná cesta k vyhlídce byla slast pro oči. Všude samá zeleň, která se tyčila vysoko kam až oko dohlédne. Do toho se ptáci snažili ukřičet zvuky našich motorek. Povylezli jsme po cihlových schodek pěkný kus. Nicméně nám byly odměnou dech beroucí výhledy do ničím nerušené přírody. V tu chvíli jsem si plně uvědomila, jak neskutečně je moje rodná země krásná.
Zveřejněno 30.5.2016 v CESTOPISY, HLAS KRVE - Komentáře - 2 »


Vietnam: gurmánský deník ze země předků

Minulý rok v září jsem jela představit budoucího manžela zbytku rodiny ve Vietnamu. Za 28 dní jsme projeli devět měst a ochutnali nespočet vietnamských jídel. Pštrosi, krokodýli, úhoři, medúzy, hlemýždi, divočáci, langusty, humři, krevety, kozy, krabi, ústřice, slávky, kachny, slepice. Ne, nebyli jsme v zoo. Jenom jsme projedli Vietnam. Zde je pár úryvků z mého cestovního deníku plného chutí.

8. – 12. ZÁŘÍ: HANOJSKÁ STODOLNÍ

Narodila jsem se v Hanoji, tudíž naší první zastávkou bylo hlavní město Vietnamu, které je známé historickými památkami, jež se tu dosud udržely i po dlouholetých válkách. Kromě toho je město doslova rájem labužníků. Najdete zde téměř všechna jídla z celého Vietnamu a najíte se tu v jakoukoli denní či noční dobu. Když chodí místní večer ven, míří zejména za jídlem.

První večer jsme se vydali do města, abychom navštívili centrum Hanoje v nočním osvětlení. Ale ještě než jsme tam došli, zlákaly vůně grilovaného masa z pouličního stánku. Došli jsme do rušné ulice Tạ Hiện, která mi připomněla ostravskou Stodolní.

Mezi místními se úspěšně ztratili turisté, aby zchladili žízeň nad oroseným pivem (bia hơi) a talíři vařených mušlí, grilovaných chobotniček, sušených ryb a dalším milionem pokrmů, které se ve Vietnamu jedí k pivu.

Nemohli jsme si vybrat, kam si sednout dřív, a tak jsme strategicky vybrali bistro s největším množstvím zákazníků. Jen co jsme dosedli do plastových židlí, vyfasovali jsme talíř grilovaných ptáčků, které se připravovali hned vedle nás.

Chutnali tak skvěle, že jsme si objednali další talíř, jen co jsme se zakousli do prvního sousta. Nejpodivnější pohled byl asi na zhruba pětiletou holčičku v roztomilých šatičkách a mašličkami ve vlasech, která s chutí užírala ptáčkovu hlavičku.

Ten ruch, to horko, lidé pobíhající všude okolo a fakt, že jsme hodovali uprostřed ulice, mi byl povědomý. Najednou jsem si připadala, jako kdybych Vietnam nikdy neopustila. Cítila jsem se prostě doma, mezi svými.

Hanojská Stodolní a naše první pouliční jídlo
Hanojská Stodolní a naše první pouliční jídlo

 

Grilovaní ptáčci přímo z grilu
Grilovaní ptáčci přímo z grilu

NÁVRAT DO DĚTSTVÍ

První noc jsem vůbec nemohla usnout, jak jsem se nemohla dočkat zítřejšího rána. Chystala jsem se totiž na trh v naší čtvrti (làng Ngọc Hà), který tu je každý den od šesti od rána, aby si místní stihli nakoupit ještě předtím, než půjdou do práce. Než jsem se s rodiči odstěhovala do Čech, bydleli jsme v Hanoji ve společném domě s prarodiči z maminčiny strany.

S babičkou jsem občas chodívala na trh nakoupit květiny a ovoce na oltář, žlutou rýži s hráškem a smaženou cibulí nebo slané rýžové palačinky (bánh cuốn). Pokaždé, když jsem se vrátila do Vietnamu, jsme tento náš rituál opakovaly. Jelikož tu babička už není, vzala jsem si její klobouk a vyrazila na trh sama, abych udržela naši tradici.

Moje první snídaně v rodném městě - bánh cuốn (slané palačinky s mletým vepřovým masem, houbami a sojovým salámem)
Bánh cuốn (slané palačinky s mletým vepřovým masem, houbami a sojovým salámem)

 

Xôi xéo z trhu (žlutá rýže s hráškem a smaženou cibulkou)
Xôi xéo z trhu (žlutá rýže s hráškem a smaženou cibulkou)

Skoro nic se nezměnilo. Stále tu na rohu prodávají maso, stále tu v každém koutě postávají prodejci s ovocem, zeleninou i čerstvě zabitými slepicemi. Došla jsem až ke své staré základní škole, trh se totiž táhne skoro až jejím branám.

V dětství jsem milovala večerní trhy (Chợ Đồng Xuân), které se pořádaly uprostřed centra města. Samozřejmě jsem tam musela vzít i Jakuba, abych mu ukázala, kde jsem jedla nejlepší manga a ananasy v soli a chilli, nebo kde mi rodiče kdysi kupovali kachní vajíčka a báječné bagety s paštikou.

Ze sentimentu jsem během toho večera ochutnala všechny dobroty, které jsem jedla jako malá. Nutno říci, že jsem za to dost tvrdě zaplatila, v noci jsem objímala porcelánového boha častěji než vlastního snoubence.

Vše, co potřebují místní obchodníci, je kousek chodníku
Vše, co potřebují místní obchodníci, je kousek chodníku

 

Řeznictví po vietnamsku
Řeznictví po vietnamsku

13. – 18. ZÁŘÍ: NHA TRANG, TO NENÍ JEN PLÁŽ

V Nha Trang mě mile překvapila pohostinnost a vřelost místních recepčních, a tak jsem si od nich nechala doporučit nejlepší místa k ochutnávce tradičních jídel. Napsali nám celý seznam, podle kterého jsme jedli celých šest dní, co jsme tam strávili.

Naprosto fenomenální gastronomický zážitek jsme zažili nad talíři marinovaných vepřových žebírek s rýží a nakládanou zeleninou (cơm tấm sườn que). Za mě jednoznačně nejlepší jídlo z celého Vietnamu. Chutnalo nám to oběma natolik, že jsme si to objednávali denně.

Dalším kuriózním místem se skvělou krabí polévkou (bún riêu cua) byl, podržte se, pneuservis. Přes den tam prodávali a vyměňovali pneumatiky a od osmi večer do půlnoci podávali krabí polévku, na kterou se sjížděli lidé z celého města.

Marinovavá žebírka z Nha Trang
Marinovavá žebírka z Nha Trang

 

Krabí polívka z pneuservisu
Krabí polívka z pneuservisu

Jet do Nha Trang a nepřejíst se tu mořskými plody je hřích, který by vás určitě dostal do pekla, i kdybyste v něj nevěřili. My jsme dali opět na naše recepční z hotelu a zajeli do restaurace, kde nabízeli čerstvé mořské plody, na rozdíl od těch, které se podávaly v centru u pláže.

Sami jsme si vybrali, co chceme ochutnat, obsluha to vylovila, zvážila a poradila nejlepší způsob přípravy. Tak moc mi to chutnalo, že jsem na konci pochybovala o tom, zda mi v žilách místo krve nezačala kolovat rybí omáčka.

Nha Trang byl pro nás relaxací nejvyššího stupně, protože jsme sem jeli po týdnu návštěv po příbuzných v Hanoji a Thanh Hóa. Jakub se tu vzpamatovával z maratonu v pití zeleného čaje, vody s ledem a rýžového vína, na něž nebyla jeho evropská střeva vůbec zvyklá. Skoro celý pobyt jsme strávili buď u jídla, nebo u moře s totálně vygumovanou hlavou.

Jediné, co si pamatuju i s detaily, byla naše Lady Hello Coconut. Na pláži chodila prodavačka a veselým hlasem vykřikovala: „Hello, coconut!“, přestože v ruce držela vařené kukuřice.

Vybíráme si mořské plody
Vybíráme si mořské plody

21. – 24. ZÁŘÍ: PRO JÍDLO I NA MOTORKY VLEZEM

Đà Nang jako město nás zas tolik nenadchlo. Bylo na nás moc evropské, moc čisté, moc moderní a prostě vůbec nedýchalo typickou vietnamskou atmosférou. Zato místní pivo La Rue patřilo k nejlepším, které se ve Vietnamu vyrábí.

Plánovali jsme projet střední Vietnam na motorkách, ale nechtěli jsme jet sami, a tak jsme kontaktovali Uyên a Anh Easy Riders, kteří vozí turisty na motorkách po celém Vietnamu už přes dvacet let. Jelikož jsem Vietnamka, tudíž jejich, navázali jsme hned od začátku velmi blízký vztah.

Uyên nás pozval domů, kde nám jeho manželka připravila královskou večeři v podobě domácí vařené slepice, smažených nudlí s krevetami a smažené mořské ryby. Ochutnali jsme i bylinný likér s mořským koníkem, který měl Uyên naložený deset let. Já jsem to málem neudržela v sobě, jak to chutnalo po shnilé rybině. Ale Jakubovi to docela šmakovalo.

Na motorkách s Uyên a Anh jsme strávili dva dny a jednu noc. Přespali jsme v horské vesničce Prao, kde nám v hostinci připravili pravou domácí večeři z divokého prasete, restované horské zeleniny a smaženého sójového sýra.

Všechno to chutnalo mnohem lépe než jinde, chutě byly výraznější a maso voňavější, přestože nepoužili skoro žádné koření. Zřejmě tam mají zvířata lepší maso z toho, jak tam pobíhají volně po lese.

Ráno jsem si přivstala a šla na trh, kde prodávaly Vietnamky i ženy z místní národnostní menšiny. Nakoupila jsem si u nich slané koláče plněné masem a houbami a cukrovou třtinu, kterou jsem si na túře dala jako svačinu.

Připomnělo mi to mojí babičku, která mi vozila cukrovou třtinu pokaždé, když přijela z práce. Sedávaly jsme spolu na dvoře, babička ji zručně oškrábala a rozčtvrtila, pak jsme to spolu žvýkaly a ona mi vyprávěla, komu všemu ten den prodala vonné tyčinky. Vietnam mi tak celý život voní po cukrové třtině.

Trh v horách
Trh v horách u domorodců

Článek najdete také v únorovém čísle časopisu Moje psychologie.

Zveřejněno 21.3.2016 v CESTOPISY, GURMÁNIE, HLAS KRVE - Komentáře - 0 »


13 messages pour la France

duong pont des arts

Je veux rentrer en France pour y vivre et étudier encore une fois.
Je veux revoir, parler et rire avec mes amis, mes potes de classes, mes profs et mes collègues.
Je veux embrasser mes soeurs vietnamiennes aussi fort que je peux.
Je veux faire des bisous aux vaches de Grenoble, manger de tartes flambées à Strasbourg et boire du café à Vieux Lyon.
Je veux que vous veniez, mes chéries de Lizeo. Pour danser et faire me rigoler comme au quai de notre Lyon.
Je veux chanter Bisounours devant le Café Brandt de Strasbourg.
Je veux parler le tchèque et le vietnamien en France. Bah non, pas l’anglais.
Je veux passer une semaine toute seule dans les rues de Paris comme il y a 3 ans.
Je veux, Montmartre, que tu restes pareil quand je te vois la prochaine fois.
Je veux me promener et créer dans les quartiers de mon coeur.
Je veux voir des bateaux mouches sur la Seine avec mes parents et ma petite soeur. Juste encore une fois.
Je veux chanter et dancer sous la pluis de Paris.
Je veux que mes souvenirs de la France restent comme ça.

Pour moi, j’aurai la France pour toujours. La façon dont je l’aime!

 

Zveřejněno 23.2.2016 v CESTOPISY, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Přežila jsem Alpy

Před necelými 4 lety jsem strávila noc ve francouzských Alpách. Nedobrovolně. S mojí vietnamskou kamarádkou jsme se rozhodly běžnou pěší turistiku po horách okořenit trochou kempováním pod širým nebem. Ztratily jsme se ve 2000 m, strávily ledovou noc pod smrkem, než nás druhý den zachránila horská služba helikoptérou.

Poslední rok magisterského studia jsem strávila v krásném alpském údolí v městečku Grenoble. Město je známé zejména díky Alpám, které jej obklopují ze všech stran. Odjakživa miluji lezení po horách, a tak jsem ve volných chvílích v průběhu roku bloudila se svými kamarády po alpských hřebenech. Nejinak tomu bylo i 8. 5. 2012, kdy jsme se s kamarádkou Trang vydaly do Vercors. Akorát místo půl dne jsme si ten pobyt v Alpách prodloužily na celých 32 hodin.

Výhled z 1600 m.n.m. To jsem si ho ještě dost užívala...Foto: Trang Nguyen
Výhled z 1600 m.n.m. To jsem si ho ještě dost užívala…Foto: Trang Nguyen

Vybaveny pouze mapkami z turistického centra jsme se vydaly zdolat další kus zdejších hor. Autobus s námi vyjel do 1100 m.n.m. Zbytek cesty jsme vyšlapaly pěšky. Okolo 16h jsme došly do 1600 m.n.m., kde byl náš cíl – kravičky a dech beroucí výhled. Nebyla bych to ale já, abych nenavrhla, že se vrátíme jinou cestou, než jsme přišly.

Tento nápad se nám pěkně vymknul z rukou. Zakecaly jsme se a okolo 18h si začínáme uvědomovat, že netušíme, kde jsme. „Dobrý, žádná panika, cestu najdeme,“ uklidňovaly jsme se navzájem. Cestu jsme však nenašly. A tak přišla řada na mobilní telefony. Oba byly téměř vybité! Stačily jsme jen zavolat kamarádce Phuong do města, že jsme se ztratily. Jedinou informaci, kterou jsme předaly, bylo místo, odkud jsme vyšly.

Náš cíl. V noci jsme si samy říkaly, že jsme krávy. Foto: Trang Nguyen
Náš cíl. V noci jsme si samy říkaly, že jsme krávy. Foto: Trang Nguyen

Co teď? Jediné, co před sebou vidíme, jsou skály, pod nimi obrovská propast a v dáli město, které ani nedokážeme identifikovat. Nezbývá, než se spoléhat na intuici, pokračovat v chůzi a najít znovu ztracenou cestu.

Asi hodinu od telefonátu slyšíme v dáli helikoptéry. Krouží přímo nad námi. Křičíme jak divé, ale nikdo nás neslyší. Snažíme se tedy vyšplhat na co nejvyšší vrchol, dostat se na nějakou pláň a nezůstávat mezi vysokými stromy, ale ani náznak toho, že by nás někdo spatřil.

Kolem 21h zvuk helikoptéry ustal. Bezmoc, zoufalství a strach. Všechny tyto pocity se začaly drát na povrch společně s tmou, která postupně zalila celý les. Začaly jsme se smiřovat s faktem, že tu někde budeme muset přespat. A tak jsme vylezly na skálu, kde byly jen velké kameny a pár uschlých smrků. Foukal hodně silný vítr a zima byla přímo „Titanikovská„. Nutno podoktnout, že naše oblečení bylo na túru do hor hodně nevhodné a dosti podceněné. Trang měla jen třičtvrteční kalhoty a obě jsme měly obyčejné tenisky na běhání.

Celou noc jsme se objímaly, a když nám to drkotající zuby dovolily, snažily jsme držet konverzaci o všem možném. Hlavně nemyslet na to, že jsme už půl dne nejedly, ani nepily. Na to, že jediné, co si teď můžeme dát k večeři, jsou lesní červy a šneci. A že jediná dostupná voda se tu povaluje ve formě sněhu. Roztrhaly jsme deštník, abychom si měly čím zakrýt mrznoucí chodidla. A do toho ještě moje fóbie ze tmy. Opravdu dokonalá léčba šokem.

 

Náš smrk, pod kterým jsme strávily noc.
Náš smrk, pod kterým jsme strávily noc. (Omlouvám se za kvalitu fotky, trošinku se mi třásly ruce.)

Jakmile se rozednělo, vyrazily jsme na cestu. Zdálo se nám, že ten svah nad námi je nějaký povědomý a že jsme tam tudy včera dopoledne určitě šly. Šplhaly jsme tedy po skalách, stromech a raději se ani nekoukaly dolu na ten sníh. V tu chvíli nás ani nenapadlo, co by se stalo, kdybychom spadly. Bůhví, jak hluboký byl ten sníh. Ještě aby toho nebylo málo, ztratila jsem jednu kontaktní čočku. Takže jsem zbytek skály musela zdolat jednooká jak Žižka.

Helikoptéra mezitím začala opět létat. Ale pořád na druhé straně svahu. Mávaly jsme šátky a holí a křičely z plného hrdla, ale bylo to k ničemu. Byla mlha a podstatně větší zima, než předešlý den. Dokonce padal mírný déšť se sněhem. Helikoptéra přestala na dvě hodiny létat úplně. To už jsem nevydržela a začala naplno brečet.

nikdy neuvidím svoji rodinu a přátele. Nestihnu pohovor na stáž v Lyonu, který jsem měla mít za 24 hodin. Hlavně jsem se s nikým ani nerozloučila. Trang na rozdíl ode mě nehysterčila, ale dala se dostavění úkrytu. Našla malou jeskyni, kterou začala obkládat větvemi a listím, a do které jsme se obě natěsnaly.

Názorná ukázka, proč Vietnamci odolali a vyhnali všechny kolonizátory a okupanty. Nikdy se nevzdávají.Přestože byla Trang o 4 roky mladší, byla v těch 2000 m.n.m. mnohem silnější než já. Nenaříkala, bojovala.

Východ slunce, na který už v životě nezapomenu. Foto: Trang Nguyen
Východ slunce, na který už v životě nezapomenu. Foto: Trang Nguyen

Konečně přestalo pršet, a tak helikoptéra začala opět létat. Okolo 16h nás konečně uviděli. Jako ve filmech sjel záchranář hrdinsky dolů po laně, přivázal nás a vytáhl do helikoptéry. Dopravili nás do nemocnice v Grenoblu. Až na mírné omrzliny a šok jsme to přežily ve zdraví.

Celkem nás nepřetržitě hledalo okolo 50 lidí i se psy. Dokonce o našem dobrodružství psali v lokálních denících Dnes se s Trang smějeme, když ta to společně vzpomínáme. Pravdou ale je, že ještě týdny poté, když jsem za oknem slyšela helikoptéry, jsem dostávala mírné záchvaty úzkosti.

Takže ano, pochopili jste to správně. Nemám a nikdy jsem neměla smysl pro orientaci. Se mnou do hor, prosím vás, nikdy nechoďte!

To byste neřekli, jak může být 1 noc v Alpách inspirativní. Tyto obrázky sem věnovala grenoblským záchranářům a kamarádům, co nás zachránili.
To byste neřekli, jak může být 1 noc v Alpách inspirativní. Tyto obrázky sem věnovala grenoblským záchranářům a kamarádům, co nás zachránili. Foto: Trang Nguyen
Tohle jsme viděly ráno, když jsme se vydaly na túru. Myslely jsme si, že je to znamení něčeho výjimečného...třeba, že nás čeká nezapomenutelný výhled
Tohle jsme viděly ráno, když jsme se vydaly na túru. Myslely jsme si, že je to znamení něčeho výjimečného…třeba, že nás čeká nezapomenutelný výhled. Foto: Trang Nguyen
Moje pokrevní sestra z hor Trang. Chuděrka, je tady úplně z na větvi z té panenské krajiny. Kdyby věděla, že ji čeká Hotel Paradise pod seschlým smrkem. Foto: Duong Nguyen
Moje pokrevní sestra z hor Trang. Chuděrka, je tady úplně z na větvi z té panenské krajiny. Kdyby věděla, že ji čeká Hotel Paradise pod seschlým smrkem. Foto: Duong Nguyen
Ale jo, aspoň je co vyprávět. Foto: Trang Nguyen
Ale jo, aspoň je co vyprávět. Foto: Trang Nguyen

 

Zveřejněno 3.12.2015 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »


Co mě ve Vietnamu pokaždé dostane

Volám tátovi z Hanoje: „Tati, právě mi nějakej chlápek na motorce přejel nohu. A to jsem šla po chodníku! Ani se neomluvil, dokonce se i usmál. No chápeš to?“

Můj táta: „Ty ses v tý Evropě až moc integrovala.“

Sakra, že by měl pravdu? Je možné, že jsem si až příliš osvojila české zvyky a pozapomněla ty vlastní, vietnamské? Pravdou je, že mě ve Vietnamu dokáže ještě dost věcí vyvést z míry.

 

Co mě ve vlastní domovině pokaždé spolehlivě dostane?

Totální vedro, co na mě udeří, jen co vystoupím z letadla.

Že se voda z kohoutku fakt nedá pít.

Že se při jídle hází kosti přímo pod stolem.

Že vždycky někde na ulici narazím na někoho, kdo rozumí mým českým nadávkám.

Že musím i při  nákupu cibule smlouvat. Vždyť to už nikoho nemůže ani bavit!

Tady to smlouvání v Sapě bylo zábavné aspoň tím, že mi půjčila prodavačka z kmene H'mong čepici.
Tady to smlouvání v Sapě bylo zábavné aspoň tím, že mi půjčila prodavačka z kmene H’mong čepici.

Že ani před národní knihovnou nenajdu odpadkový koš. A když se na to zeptám vrátného, tak mi s úsměvem ukáže strom.

Že vždycky zhubnu minimálně 3 kila, přestože se tam cpu dnem i nocí. Doslova. Noční trhy jsou totiž nejlepší.

Že když mi tam motorkáři přejedou nohu, zatímco jdu po chodníku, tak se jen pousmějí. Nikdy si totiž neuvědomím, že je úsměv ve Vietnamu výraz omluvy.

Že jezdí na nákup na motorkách.

2015_0819_17105900

Že je někdo schopný ráno vstávat v 5, aby šel na trh nakoupit jídlo na celý den.

Že je můj děda schopný každé ráno vstávat v době, kdy ani ranní rosa nestihla roztéct, aby si šel do parku zacvičit.

Že dokážou všichni jak na povel usnout během odpolední siesty.

Psí maso, které se dá běžně koupit na tržnici.

Že když je psí hostina, tak to strávníkům není blbý, když na ně při tom kouká jiný živý pes.

Vzdušní odpadky, které jsou všude a nikdo s tím nemá problém.

Staré město v Hanoji
Staré město v Hanoji

Že je v každé ulici minimálně jedno feťácké doupě.

Že v místních kavárnách nemají wi-fi.

Že se chůzi ve Vietnamu říká sport.

Kolik toho dokážou převézt na motorce.

2015_0819_03072700

Že zavírají blogéry do vězení.

Že se místo pozdravu lidé ptají, zda jste již jedli, případně zhodnotí, zda jse zhubli nebo ztloustli.

Že tu taxi stojí 8Kč/km.

Že tam ženské jezdí na motorce v minisukni a podpatcích.

Že ani v 50 stupňovém vedru nesundají místní krasavice rukavice a roušky, jen aby zůstala jejich pleť bílá.

2015_0818_23262300

Že se peníze rozměňují ve zlatnictvích.

Že se skoro nikde nedá platit kartou.

Že nejbližší bankomat je v centru města.

Že jsem furt lepkavá a zpocená, i když se sprchuju skoro každou hodinu.

Kde všude dokážou vynalézaví Vietnamci podnikat.

2015_0819_17085100

Že se mým sestřenkám líbí doslova každý běloch, kterého potkají.

Odlišné zásuvky, které mají placaté dírky.

Že si s vámi dají schůzku ve tři a přijdou ve čtyři a ještě se diví, že už tam čekáte.

Turecké záchody. To fakt nechcete někde dřepět v tom šíleném vedru.

Že ten durian tak příšerně páchne, že ho už zakazují i v taxíku.

Zákazy ve vietnamském taxíku
Zákazy ve vietnamském taxíku

Že prodavačky nadávají a pálí falešné peníze nebo vonné tyčky, když si v jejich obchodě nic nekoupím. Být první zákazník, co ráno přijde do krámu a nic si nekoupí, je prostě hřích, který vás dostane do pekla, v které buddhističtí prodavači nevěří.

Že nikdy nedokážu odolat guavám. A pak trpím na veřejných tureckých záchodech, kdy si kolemdoucí myslí, že tam někdo rodí.

Že není problém ve tři ráno nechat si udělat nehty, vybrat si látku na šaty, nacpat se nudlemi a ještě u toho nakoupit falešný Conversky.

Kolik lidí se vejde na jednu motorku. Vlastně kolik generací.

2015_0905_02231200
Tržnice v Hue
Zveřejněno 19.10.2015 v CESTOPISY - Komentáře - 2 »


Hoi An a nejkrásnější úsměv z Vietnamu

Maminko, tatínku, milí čtenáři, píšu vám vzpomínku ze svých cest po Vietnamu. Jistě víte, že vám píše vaše blogérka Slunečnice 🙂

Sedím v Hoi An, tedy přesněji řečeno na vesnici vedle Hoi An. Tentokrát jsme se rozhodli při výběru ubytování opustit rušné centrum měst a užít si trochu klidu v homestay (bydlení u místních lidí). Jsme tedy v bungalovu, který leží uprostřed kokosové plantáže. Již máme za sebou největší města Vietnamu (Ha Noi, Nha Trang a Da Nang), a tak je to tady pro mě ráj na zemi. Ideální místo na psaní a trošku odpočinku!

Pomelo Garden Homestay, necelé 3km z Hoi An. Jízda na kole mezi rýžovými poli nám jde jedna báseň. Zvlášť když po cestě potkáváme krávy, buvoly a čápy.
Pomelo Garden Homestay, necelé 3km z Hoi An. Jízda na kole mezi rýžovými poli nám jde jedna báseň. Zvlášť když po cestě potkáváme krávy, buvoly a čápy.

O namlouvání a schvalování v Hanoji a Thanh Hoa vám povyprávím později. Tenhle článek věnuji Hoi An a nejkrásnějšímu úsměvu, který jsem dosud ve Vietnamu viděla.

Tady je:

Babi Xong, 78 let, narozená, žijící a pádlující ve starém městě Hoi An
Babi Xong, 78 let, narozená, žijící a pádlující ve starém městě Hoi An
Hoi An je nádherné město, avšak může návštěvníka dosti zklamat. Je zapsán do seznamu památek UNESCO, a tak je tu po celý rok strašně moc turistů. Tím pádem je na ně celé město orientované. Najdete tu přes 600 obchodů, kde se prodávají lampióny, oblečení a suvenýry, také vám tu ušijou do 24h šaty z hedvábí na míru.
Neustále vás tu otravují pouliční prodavači nabízející jídlo a pití. Volají na vás i z obchodů a restaurací. Je to nesmírně únavující a otravné. Je vidět, že město žije vyloženě jen z turistů a místní se stali velmi pěnězuchtiví, a až nezdravě chamtiví.Narozdíl od dalších turistických měst v Hoi An nenajdete žádné mrakodrapy ani vysoké domy, čímž město působí velmi útulně a roztomile. Atmosféru doplňují žluté zdi (pozůstatky po dobách francouzské kolonizace), všudepřítomné barevné lampióny a krásná zeleň v zahradách i ulicích.

Projížďka s babi Xong a jejím manželem byla dokonalá. Pohodovou a zároveň nostagickou atmosféru podtrhovala melodie starých vietnamských písniček, kterou pouštěli z malého rádia.
Projížďka s babi Xong a jejím manželem byla dokonalá. Pohodovou a zároveň nostagickou atmosféru podtrhovala melodie starých vietnamských písniček, kterou pouštěli z malého rádia.

Co mě ale dostalo byl fakt, že jsme po 15h museli zaplatit vstup do starého města. Sice chápu, že to jde na údržbu historických památek města, ale tak nějak mi to narušilo celkový dojem z tohoto malebného města. Zrovna, když mě Kuba uklidňoval, jelikož jsem znechuceně nadávala česky, tak jsme narazili na roztomilou dvojici stařečků, co seděli v loďce a nabízeli nám projížďku po řece. Ihned jsem poznala, že je to babi Xong z fotek známého francouzského fotografa Réhahn. Ten úsměv byl totiž přesně jak z jeho fotek, prostě a jednoduše nezaměnitelný.

Bez váhání jsem nastoupila do lodi. Babi se s dědou totálně rozjasnili a rukou pobízeli i Kubu, aby nastoupil. Ovšem my usoudili, že by tu loď mohl se svojí evropskou muší váhou taky rozbít, tak jsem jela jen já. Kuba mezitím popíjel pivo v místní hospodě. Sice mu to bylo trochu líto, ale zas lepší než lovit staříky z vody 😀

Během projížďky starým městem se mě babi Xong vyptávala na to, odkud jsem, kolik mi je a zda už máme s Kubou mimčo. Já jsem se od ní dozvěděla, že se v Hoi An narodila a s manželem se znají od malička a oba v Hoi An vyrostli. Jezdí loďkou jen ve dne, protože je to dost únavné, ale baví je to. Je jí 78 let a má vnoučata jak od dcer, tak od synů.
Nevím, jestli je to teda všechno pravda, protože jsem jí rozuměla tak každé druhé slovo. Krom toho, že byla babi úplně bezzubá, tak měla ještě středo-vietnamský přízvuk nejtvrdšího rázu. Připomíná mi staré babičky z tátovy vesnice. Moudrá, milá a naprosto okouzlující. Pravá vietnamská babička.Po 30 minutách jsme zakotvili zpátky u břehu. Když jsem vystupovala z lodi, babi Xong přihopsala ke svému muži a požádala mě, ať jim udělám fotku.
A takhle se se mnou rozloučili
A takhle se se mnou rozloučili

I já se s vámi zatím loučím. Už konečně zalezlo sluníčko, koruny kokosových palem začínají větrem vát. Je čas vzít kolo a vydat se do města a nechat si ušít pár hedvábných šatiček 🙂 Mějte se, ozvu se vám z další destinace!

Nakupujeme lampióny na svatbu
Nakupujeme lampióny na svatbu
Zveřejněno 21.9.2015 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »


Na dovolenou domů. Do Vietnamu

Znáte ten pocit, když se hrozně těšíte, až znova navštívíte místo, které je vašemu srdci nejbližší? Místo, kde máte schované jedny z nejkrásnějších vzpomínek na dětství. Místo, kam se v hlavě vracíte pokaždé, když se vám stýská po rodině a vlasti. Pro mě je takovým místem Thanh Hóa. Snad žádné místo na světě ve mně nevzbuzuje tolik nostalgie jako město, odkud pochází můj tatínek.

Těším se,

  • … až budu brázdit rýžová pole na kole
  • … až uvidím zelené louky, kde se pasou buvoli
Do polí na kole
  • … až si přes polední siestu pověsím mezi palmami houpací síť a budu si číst vietnamské pohádky, které mi čítávala babička, když jsem byla malá
  • … až budeme trhat kokosy z vlastní zahrady
  • … až budu jíst papáju, pomelo, banány i mandarinky přímo ze stromu
  • … až budu v noci pozorovat hvězdy a poslouchat asijské cvrčky a cikády
  • … až ucítím vůni rýže z každé domácnost
Buvol z našeho kraje
Buvol z našeho kraje
  • … až budu hrát tá lả (typická vietnamská karetní hra) s celou rodinou na dvorku
  • … až v kartách jednou konečně vyhraju, abych mohla někomu přes celý obličej namalovat černé čáry (barva se získává zespod hrnců)
229779_2264121719387_2007612_n
Hrajeme karty

 

  • … až budu jíst k snídani čerstvé rýžové nudle koupené od podomních prodejců
  • … až si k těm nudlím zamíchám pravou nefalšovanou omáčku z ústřic, která smrdí až do Hanoje
  • … až si budu se sestřenkami a bratranci zpívat karaoke
  • … až budu všem vyprávět o svém životě v Evropě
  • … až jim budu pouštět videa Karla Gotta, Hany Zagorové a dalších českých popstar
Exotické ovoce přímo ze stromu
Exotické ovoce přímo ze stromu
  • … až budu na trhu shánět ingredience na bramborový salát a řízek a budu se snažit ukuchtit českou večeři pro 20 lidí
  • … až zase pojedu na gastrovýlet se sestřenkami a ochutnávat delikatesy našeho kraje
  • … až zase budu o půlnoci hledat náš turecký záchod, abych porcelánovému bohu vrátila všechny ty delikatesy v tekuté formě, protože můj evropský žaludek holt nesnese za jeden večer zpracovat krevetové palačinky, nakládané uzené vepřové, rýžové palačinky, zmrzlinové jogurty a koktejly všech chutí a barev
  • … až mě zase budou nutit jíst psí maso, které se podává jen při speciálních událostech jako je například den úmrtí našeho dědy
  • … až si zase budu muset nenápadně s miskou odběhnout, abych to psí maso někomu střelila, aniž by si toho někdo všiml a neurazil se
Co by mi na to řekla moje Corinka, kdybych jedla jejího druha?
Co by mi na to řekla moje Corinka, kdybych jedla jejího druha?
  • … až si opět prohlédnu staré fotky z rodinného alba, která máme uchovaná v domě, kde bydlela babička
  • … až si u sousedů pohladím vietnamské koně, co vypadají jako zakrslí poníci
  • … až budu se strejdou pátrat po hrobu dědečka a modlit se, že neklečíme u cizího
  • … až celé odpoledne budu chodit po příbuzných a budu se snažit zapamatovat si jejich jména
Palmy z naší zahrady
Palmy z naší zahrady
  • … až se sejde naše rodina o zhruba 50 lidech a budeme jíst v sedě na dvorku
  • … až strejdům přivezu z Evropy drahé koňaky a oni to budou míchat s ledem nebo kolou, případně to ani nedopijou a vyndají si vlastní domácí rýžové víno
  • … až budou všichni strejdové hromadně zpívat opilé balady, přestože si každý dal maximálně 2 panáky
  • … až letos Kuba všechny mé strejdy ožere
Čerstvé mořské plody přímo z rybářské vesničce
Čerstvé mořské plody přímo z rybářské vesničce
  • … až si prohlédnu všechny obrazy, které nově namaloval můj nejoblíbenější strejda
  • … až se bude stejný strejda pokoušet s Kubou mluvit česky
  • … až budu všem vysvětlovat, v čem spočívá práce copywritera
  • … až se na mě přisajou pijavice, až budu po kolena v rýžových polích za účelem pomoci rodině s letošní úrodou
Jako malá mě museli z polí tahat bratranci na zádech
Jako malou mě museli bratranci tahat z polí na zádech
  • … až Kuba všechny mé příbuzné pozdraví vietnamsky a bude to znamenat pes, kočka nebo záchod
  • … až pojedu k moři, 17 km od naší vesnice, u kterého jsem strávila všechny letní prázdniny, když jsem žila ve Vietnamu
Já u našeho moře s obrázkem od strejdy Thinh
Já u našeho moře s obrázkem od strejdy Thinh
Zveřejněno 21.8.2015 v CESTOPISY, HLAS KRVE - Komentáře - 2 »


Réhahn – nejlepší fotograf Vietnamu

Chtěla bych vám představit nejlepšího fotografa Vietnamu francouzského původu, který již několikátým rokem žije (a fotí) v Hoi An.

To, že je nejlepší, si nemyslím jen já. BoredPanda.com ho zařadl mezi 4 nejlepšími fotografy portrétů na světě.

Pravidelně publikuje ve věhlasných časopisech jako Los Angeles Times, Conde Nast Traveller, Daily Mail, Times, National Geography, Foto Digital.

Podívejte se na ukázky jeho geniální práce:

Dobré ráno z Hoi An
Dobré ráno z Hoi An
Hoi An staré město
Životní partneři
Práce na rýžových polích
Práce na rýžových polích
Holčička Co Tu v Prao
Holčička Co Tu v Prao
Slavné žluté zdi Hoi An
Slavné žluté zdi Hoi An
Cesta do práce
Modrooká Vietnamka z Ninh Thuan
Modrooká Vietnamka z Ninh Thuan
Palmová řeka v Hoi An
Palmová řeka v Hoi An
Vodní dýmka
Vodní dýmka – thuoc lao
Unavená stařenka
Unavená stařenka
Žluté zdi Hoi An
Žluté zdi Hoi An
Déšť
Déšť
Mu Cang Chai
Mu Cang Chai
Žluté zdi Hoi An
Žluté zdi Hoi An
Rýžová pole v Dien Bien Phu
Rýžová pole v Dien Bien Phu
Minorita Hmong
Minorita Hmong
Ninh Binh
Ninh Binh
Hoi An
Hoi An
Na cestě domů
Na cestě domů
85 let, stále pracující, stále prodávající banány na chodníku Hoi An
85 let, stále pracující, stále prodávající banány na chodníku Hoi An
Hoi An
Hoi An
Sapa
Sapa
Západ slunce v Hoi An
Západ slunce v Hoi An
Minorita La Hu
Minorita La Hu
Skryté úsměvy
Skryté úsměvy
Sapa
Sapa
Kráska z Hoi An
Kráska z Hoi An
Skrytý úsměv
Skrytý úsměv
Zveřejněno 19.8.2015 v CESTOPISY - Komentáře - 2 »


Do Vietnamu za pár desetikorun? Žádný problém!

Léto v plném proudu a já denně závidím svým vietnamským kamarádům při pohledu na jejich statusy na facebooku, jak jedou do Vietnamu, jak navštívili tohle a tamto, jak jedli a ochutnali všechno možné i nemožné. Nostalgie téměř na denním pořádku! A tak jsem se jsem se rozhodla, že si zajedu do Vietnamu přímo tady v Praze. Jednoho krásného dne jsem vzala svoji kamarádku do našeho skrytého vietnamského města Sapa u Sídliště Písnice.

Foto Réhahn Photography
Sapa ve Vietnamu. Foto: Réhahn Photography

 

Foto Réhahn Photography
Sapa ve Vietnamu. Foto: Réhahn Photography

Sapa je ve Vietnamu turisticky oblíbené horské městečko na severu země, kde žijí národnostní menšiny jako H’mongové, Tayové, Daové. Žijí tu po skupinkách v rodinných klanech, užívají svůj jazyk, ctí své vlastní zákony, žijí dle svých tradic a zvyků a cizince tu možná někdy nevidí zas tak rádi (krom obchodních důvodů).

Svým způsobem je i česká Sapa (chcete-li vietnamské tržiště, město ve městě, český Vietnam town) místem, kde se schází menšina – ta vietnamská žijící v Čechách. Bavíme se tu vesměs vietnamsky, čteme si tu vietnamské noviny, chodíme k vietnamským holičům, jíme naše jídlo a nakupujeme naše ingredience. Svět okolo nás moc nezajímá, aspoň během doby, co jsme uvnitř něho.

Foto z www.pragueout.cz
Sapa v Praze. Foto z www.pragueout.cz
Foto z www.pragueout.cz
Sapa v Praze. Foto z www.pragueout.cz

 

Se Slobodankou jsme začali náš den návštěvou nové kanceláře Klubu Hanoi, který se přestěhoval přímo k tržnici, aby měl ke svým klientům a členům blíže (Klub Hanoi je občanské sdružení, jehož členy mohou být všichni, kdo se zajímají o Vietnam, jeho kulturu, historii a tradice a o život vietnamské komunity v České republice www.klubhanoi.cz).

Půjčily jsme si tu nějaké knihy, pokecaly s holkama a vyrušily je tak z jejich úředničení. Příjemné chvilky v klubu mi narušil jen starý, rozviklaný výtah. Z traumatické jízdy jsem se v příštích minutách musela léčit tradiční, lahodnou polévkou Phở Gà. A přitom výběr jídla nebyl až tak hladký :

Tak co si dáte, krasotinky, vítá nás postarší majitel bistra.
Dobrý den, já bych si dala pho ga.
Dobře a co si dá kamarádka? Ptá se mě pán vietnamsky.
Slobodanko, jíš kachnu?
Jo, miluju kachnu!
A chceš ty tenký rýžový nudle nebo tlustý nebo skleněný nudle?
Ty tenký.
Tak ona si dá bún ngan. Překládám krajanovi.
No ale měla to už někdy kamrádka? Oni to většinou Češi nemaj rádi, tuhle kachnu.
Slobodanko, a jseš si fakt jistá?
Jo, zkusím to.
A s jakýma nudlema že to chce?
Slobodanka ukazuje na tenké rýžové nudličky, ale u špatného pokrmu.
No vidíš, ukazuje grilované vepřové? Tak co teda chce?
Bún ngan, bože!
Ale opravdu? Kachnu? Jako fakt jo? A co když to nesní a vyhodí?
No tak si to s ní vyměním, svatá prostoto Ho Chi Minhova!

20131104152759
Foto z vietnamesefoody.com

 

11114058_875452829160405_405645030453430013_n
Foto z vietnamesefoody.com

Jídlo bylo víc než znamenité a Slobodanka všechno, díkybohu, snědla. I majitel bistra si jistě oddychl.

Při zapití hlavního jídla zeleným čajem si Slo všimla, že na poličce v bistru stojí demižon a cosi v něm. A tak jsem Slo zasvětila do tajů vietnamské přírodní medicíny.

images (1)
Foto z vietnamesefoody.com

No někdo tam má naloženého mořského koně, kobru, ženšen, tak různě.
Neeee ! A to se pak pije?
No jistě, na koupání je lihu málo!
Neeee ! To bych v životě nevypila!
Ale to bys třeba i musela, kdyby tě na to pozval Vietnamec. Odmítnutí by bylo hrubé chování vůči hostiteli.
Ty jo, kobra jo. To je ale hrůza.
Tak někdo tam má třebas i placentu, ale to už je fakt extrém.
Bóžínku…

Po vysoce profesionální přednášce o vietnamských tradicích a zvycích následoval nákup vietnamských ingrediencí. Zavedla jsem Slo do největší prodejny na Sapě, kde seženete všechno. Od prasečích jazýčků, po čerstvé kraby až k voňavým bylinkám, které se prý pěstujou kdesi na záhoncích za Sapou a kde se o ně údajně denně starají mí krajané v tradičních kloboucích nón.

Slo valila oči, když viděla svoje k smrti oblíbené krevety stále se hýbající v malé vaničce. Začala lekce vietnamštiny a ukázka vietnamského koření, bylinek, zelenin a tropického ovoce. Úplně jsme zapomněly na košík, takže se za chvíli Slo potácela ke kase s plnou náručí rybí omáčky, mražených krevet, sušeného hovězího masa, žlutého manga, chilli a bambusu. Po cestě posbírala snad všechny svazky bylin, o které zavadila. Tak takhle asi vypadá šestileté dítě, když ho poprvé vezmete do lunaparku. Ještě pár rad k přípravě pokrmů a recepty k vietnamským dobrotám na konec (na blogu někdy příště!).

Pak jsem vzala Slo do různých hračkářství, drogerií a domácích potřeb, kterých se v Sapě za poslední dobu vyrojilo spousty. Kamarádka nechápala, jak ji ten nákup mohl stát tak málo.

„Tys ty kluky, prodejce musela nějak očarovat, aby nám dali nízké ceny! Počkej, já ti dnes vyberu nějakého ženicha.“

A tak se stalo, že vdaná ženská s dvěma dětmi chodila po Sapě, nakupovala a přitom mrkala na mladé Vietnamce. Bohužel/bohudík mi manžela nenašla, ale i tak jsme si krásný sluneční den užily. Skoro jako kdybychom byly ve Vietnamu.

SAPA je malý Vietnam uprostřed Prahy.
Foto z pragueout.com

raze
Pokud uvažujete o tom, že byste místo populárního Thajska pro změnu navštívili Vietnam, ale nejste si jisti, zda by to byly dobře investované peníze, doporučuji zajít do Sapy. Každý Vietnamec v České republice ví, co tato čtyři písmena znamenají. Sapa je malý Vietnam uprostřed Prahy.

Nejzajímavější je to tu v sobotu po poledni, kdy do zdejších velkoobchodů přijíždějí majitelé stánků a obchodů nakupovat nové zboží. Jsou tu restaurace, bistra a kolem spousta lidí, kteří klábosí o novinkách. Najdete tu i vietnamskou školku, překladatelské agentury, jazykovou školu, salony krásy, půjčovny šatů, kadeřnictví, herny nebo vietnamského zubaře.

Poslední dobou tu můžete narazit na stále víc Čechů. Někteří nakupují zboží, jiné sem přivedly nostalgické vzpomínky na Vietnam a vůně proslulé „pho bo“, nudlové polévky s hovězím masem. Pokud se zde zrovna nebudete ptát lidí na jejich povolení k pobytu, tak si vás ani nevšimnou a můžete tu prožít příjemné odpoledne v docela asijské atmosféře :-).

Jak se tam dostat? Z pražské stanice metra Kačerov autobusem 113 na zastávku Sídliště Písnice. Pak přes vrátnici – nemusíte se bát, vstup volný pro všechny, prostě následujte Vietnamce.

Zveřejněno 13.8.2009 v CESTOPISY, GURMÁNIE - Komentáře - 0 »