Nakažena francouzským virem. Vlastenectvím

Dlouho jsem se nevěnovala tématu „banánových dětí“ – tedy mladých lidí vietnamského původu žijících v Česku i celé Evropě. Přiznám se, že to bylo na jednu stranu erasmácké opojení (studuju nyní ve Francii), ale též únava z boomu, který jsem použitím těchto slov vyvolala. Ale když se ohlédnu zpátky na svůj rok ve Štrasburku, nedá mi to se k tomuto tématu nevracet.

O Francouzích se říká, že jsou vlastenci. Možná jsem se od nich – s přispěním studijního programu Erasmus – tak trochu nakazila.

vn

V diskuzi pod minulým blogem jedna čtenářka poznamenala, že tyhle zahraniční studijní pobyty mohou vést k vlastenectví. Myslela tím zejména české studenty, mě ale napadlo spíš: jsou mladí Vietnamci žijící v Česku více vlastenečtí než ti ve Francii?

Samozřejmě je situacie v každé zemi jiná, nedá se to generalizovat, možná se to liší i dle krajů v jednotlivé zemi… V Čechách znám Vietnamce, kteří v Čechách buď studují, pracují nebo obojí najednou, ale i ty, kteří sem přijeli z úplně jiných důvodů. Zatímco zde ve Štrasburku znám převážně jen studenty nebo absolventy zdejších univerzit.

Nicméně jistý rozdíl jsem vycítila, zřejmě nejvíc na oslavách Nového lunárního roku, kam mě vzali mí místní vietnamští přátelé. Byla jsem docela překvapená, že počet mých krajanů se rovnal počtu cizinců. Všichni se bavili se všemi, jelikož neexistovala téměř žádná jazyková bariéra.

Mé pozorování a úžas nad dokonalou integrací vyrušila až jedna vietnamská slečna, která se mi snažila prodat los do tomboly. Promluvila na mě francouzsky, i když viděla, že jsem její krajanka. I na můj pozdrav ve vietnamštině reagovala francouzsky. Prostě se nechtěla bavit naší mateřštinou.

Je pravda, že se tohle v Čechách stát také může, jsme zvyklí mluvit česky a zejména mladší ročníky jsou „líní“ mluvit vietnamsky. Ale po mém krátkém výzkumu jsem zjistila, že většina zdejších, tedy francouzských Vietnamců si myslí, že nemají důvod učit se vietnamsky, neboť francouzština je světový jazyk a pro ně je lepší věnovat čas dalším světovým jazykům. Mimochodem znám i Čechy, kteří tvrdí, že nemají rádi své rodiče, jelikož jsou Češi a ne Angličani, Němci či Francouzi, to by se aspoň nemuseli dřít se s dalším světovým jazykem.

Dalším důležitým faktem a důvodem, proč se mladí Vietnamo-Francouzi nezajímají o svůj původ, neznají vietnamské zvyky a tradice, je podle mých zkušeností výchova rodičů. Velká část z nich přijela do Francie z politických důvodu a nechtějí, aby jejich děti znaly komunistické praktiky a ideologii, a proto je vychovávají s ignorací k vlastním tradicím a zvykům.

Nechci příliš zobecňovat, ale z mého hlediska mladá generace Vietnamců v Čechách je o něco více vlastenecká než ta zdejší, tedy francouzská. Možná je to tím, že nás rodiče vychovávají jinak, možná protože čeština (díkybohu) nepatří mezi světové jazyky. Je to ale i tím, že se mladí Vietnamci ve Francii snaží příliš přizpůsobit se zdejším zvykům na úkor naprosté ztráty těch vlastních?

Moc dobře si vzpomínám, že jsem během puberty neustále slýchala od rodičů, jak je zbytečné umět několik cizích jazyků, když ani mateřštinou se pořádně nedomluvím. U nás doma se nesmělo mluvit jinak než vietnamsky a v době vysílání vietnamského televizního kanálu se nekoukalo na nic jiného. Pamatuji si, jak jsem nesnášela ty poučky o tom, že je vietnamština pro mě důležitá a že je velká chyba, pokud nebudu umět vietnamsky a znát naše zvyky a tradice.

Vyrůstala jsem prakticky jen mezi Čechy a vietnamštinu jsem k životu nepotřebovala. Jednoduše řečeno maloměšťačka, která měla hodně zúžený pohled na svět, jelikož neměla porovnání. Až teprve studium v Praze a hlavně tenhle rok na Erasmu ve Francii mi rozšířilo obzory.

Je přece jedno jestli vaše mateřština patří či nepatří mezi světové jazyky nebo jak je důležitá pro vaši kariéru. Jde o pocit, že když vstoupíte na půdu svých předků, cítíte ten tlak u srdce a tu nepopsatelnou radost, že někam patříte. Jde o to, abyste nemuseli při hovoru s příbuznými používat slovník či překladatele, abyste se nemuseli za sebe stydět, že jste sice Vietnamci, ale o vietnamských tradicích a zvycích nemáte ani ponětí.

Naše generace mladých českých Vietnamců je hodně jinak vychovaná, mnoho věcí vidíme úplně jinak než naši rodiče. A proto možná těžko souhlasíme s ideologií a stylem života ve Vietnamu. Některým se možná zdá Vietnam zaostalý, nekulturní, v porovnání s Evropou zkorumpovaný. Což, myslím, ještě není důvod před svou zemí zavírat oči a raději o ní nic nevědět.

Netvrdím, že metody mých rodičů jsou nejúčinnější, ale jsem jim vděčná, že drží nade mnou a sestřinou vlasteneckou výchovou pevnou ruku. Musím však přiznat, že až v přímé konfrontaci s ostatními lidmi ve „velkým světě“, díky přátelství s lidmi z různých koutů světa a bezesporu i díky klubu Ha Noi (klubem přátel Vietnamu v ČR) jsem se začala učit vietnamsky a poznávat svou vlast ze srdce, a ne pouze z donucení.

Zveřejněno 21.5.2009 v CESTOPISY, HLAS KRVE - Komentáře - 0 »


Erasmus, symbol vztahů dneška

O studijním programu Erasmus kolují stereotypy typu: rok nekonečných mejdanů, dlouhých nocí plných drog, alkoholu a nezávazného sexu. Přiznám se, že můj akademický rok v Čechách je podstatně náročnější, co se týče učení, ale že bych to tady propila a propařila, tak to snad ne!

Vítejte ve Štrasburku
Vítejte ve Štrasburku!

Erasmus je, řekla bych, fenomén či symbol mladých lidí v dnešní době cestování, výměnných pobytů a propojování kultur. V okamžiku, kdy dostanete výsledky z výběrového řízení, se vám třesou ruce, protože kladná odpověď vám možná změní celý život. Po prvních minutách euforie se začíná svírat žaludek úzkostí. Po prázdninách opustíte celý dosavadní svět – rodinu, přátele, partner/ku, známá místa a v příštích deseti měsících vás čeká …cizí země, život mezi cizími lidmi a dorozumívání cizí řečí.

Pro opuštěného Erasmáka je přátelství záchranný člun při bouřce na moři. Navázání kontaktů najednou nedělá tak velké potíže, jelikož je to jediný způsob, jak nestrávit další měsíce sama v pokoji. Přátelé se stávají rodinou, protože spolu trávíme veškerý čas. Velké štěstí, když narazíte na lidi, kteří vám opravdu sedí a rozumíte si s nimi i přes gramatické chyby v každé druhé větě.

Když se to zjednodušeně shrne, tenhle rok se tu, u nás ve Štrasburku, vytvořilo mezi Erasmáky pár skupin. Němci se druží s Rakušany, Španělé s Kolumbijci a Italy, Češi s Brazilci, Mexičany, Portugalci a Rusy, pak tu jsou Angličané s Američany a Kanaďany a nakonec Číňané, kteří si vytvořili menší ghetto : – ). Samozřejmě se to občas promíchá, ale základ zůstává.

Naše partička
Happy together
Já spadám do té nejmultikulturnější skupinky. Už odjakživa jsem si nějak rozuměla s lidmi, kteří často pocházejí z Latinské Ameriky. Otevřeností a temperamentem mi byly nejbližší právě dvě Brazilky – Adriana a Vanessinha. Trávily jsme skoro každý den, za ten půlrok jsme zažily tolik věcí, kolik bychom nezažily za normálních okolností dlouhé roky. Sice jsou teď už zpátky v Rio de Janeiro, ale díky nim jsem si dotvořila pohled na opravdové přátelství. Ono je vlastně jedno, jaká je vaše mateřština, jak často se vidíte…jenže, my se už možná ani neuvidíme.Rychlé seznámení, několik intenzivních společných týdnů nebo jen dní a nezapomenutelné vzpomínky, smutné loučení a často nesplněný slib o brzkém shledání. Vztahy dneška. Cestování bez hranic, Evropa bez bariér, to holt přináší jak pozitiva, tak i negativa. Kolik ze vztahů má šanci vydržet, když dnešní mladý člověk často ani neví, kde bude příští měsíc?
Zveřejněno 12.3.2009 v CESTOPISY, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Kudy z francouzské nudy?

Stalo se vám někdy, že jste se hrozně moc na něco těšili, nemohli se dočkat, až ta krásná chvíle nastane, a vy si splníte dlouholetý sen? Jenže ono najednou není všechno tak skvělé jako ve vašich představách? Ne? Gratuluji! Ostatní vítám do klubu „zklamaných srdcí“, který jsem jsme tu hromadně založili my Erasmáci.

O studiu ve Francii jsem snila hned, když jsem si zamilovala tento jazyk, a ještě víc po měsíčním pobytu v Provence. Ale po měsíci stráveném v nejevropštějším studentském městě se tento sen o nádherných deseti měsících rozplynul jako inkoust na čistém papíře.

Když nepočítám neustálé papírování kvůli každé prkotině, tak bych se tu asi unudila k smrti. Zvláštní, jak si tady Francouzi potrpí na kartičky… to máme kartu studentskou, kulturní, sportovní, zdravotní, do knihovny, do menzy, do kopírky, do MHD a v neposlední řadě, pro mě jediná doopravdy užitečná, kreditní karta. Tak jsem se na fakultě na studijním zeptala, jestli se na WC taky musí dělat nějaká kartička.

Takové papírování se ještě vcelku dá přežít a při zařizování nového života je to vlastně docela normální. Víc mě překvapili místní. Když jsem byla v Provence, nabyla jsem dojmu, že přátelštější národ než Francouze lze těžko najít. Tady se mi ale zatím zdá, že jsou Francouzi ze všech těch cizinců okolo pěkně otrávení a snaží se nás stranit. Ve škole se sdružují ve skupinkách a je fakt těžké se s nimi seznámit – i když mi to normálně nedělá problém.

Nás Erasmáků se ujali dva francouzští studenti ze čtvrtého ročníku, kteří pořádají Erasmus party a pikniky, kam zvou i své francouzské kamarády. Ti ale bohužel moc zájem nemají. My cizinci si docela zoufáme, protože jsme přijeli hlavně se naučit jazyk. A jak poznat francouzskou kulturu, když ne od domorodců…?

Prý ať se na každého pořád usmívám, radila mamka. Ale začínám mít pocit, že mi ten úsměv zůstane i do hrobu a zatím jsem s tím u nikoho neuspěla. Na nedostatek francouzských kamarádů si ale stěžují skoro všichni. Někomu to vadí víc, někomu míň. Já patřím do té první skupiny. Když nejsem s kamarády z Erasmus group, tak se nudou můžu ukousat. Už to zašlo tak daleko, že přes Skype dobrovolně učím malou ségru francouzštinu, svého kamaráda z Vietnamu pro změnu zas angličtinu a po večerech si čtu biografii Kennedyho. Minulý víkend jsem dokonce vyžehlila všechno oblečení a vyčistila boty. Tohle není optimální vývoj jednadvacetiletého adolescenta.
stras parta
A teď trochu z jiné stránky: Dohromady je nás tady Erasmáků přes sto. Okupujeme univerzitu místo třeťáků, kteří povinně odjeli do zahraničí. Tvoříme tu malý svět. Jsou tu studenti z Číny, Česka, Indie, Gambie, Norska, Finska, Švédska, Španělska, Portugalska, Irska… A jsou tu překvapivě ještě větší banáni než já! Jedna holka se narodila na Kypru, studovala střední v USA, teď vysokou v Anglii, s rodiči jinak bydlí v Německu a momentálně chodí s Belgičanem. Chtěla bych vidět, jakým jazykem bude její dítě mluvit dřív. Ta holka nemá ani tak multikulturní strom s početnými větvemi. Ta má přímo prales!

Takže takový byl můj první měsíc ve sladké Francii. Zatím bych to nazvala spíš jako utrpení mladého Erasmáka. Pokud byste někdo, milí čtenáři a diskutující, měli nějakou radu, jak z toho ven, tak mě to víc než potěší. Díky a přeju hezké podzimní dny!

Zveřejněno 9.10.2008 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »


Můj multikulturní strom

Deset dní v Česku uteklo jako nic a já už jsem zase na cestách – tentokrát v zemi svého pra-pra-dědečka. Francouzské kořeny tedy mám, ale francouzská větev v mém rychle rostoucím multikulturním stromku zatím chyběla. Díky programu ERASMUS budu dalších deset měsíců studovat (a možná psát blogy) ve Strasbourgu, snad nejevropštějším studentském městě.

66627_1641705039359_5234872_n

Když jsem na začátku července letěla do Hanoje, přemýšlela jsem nad tím, jak oživím své staré, mlhavé vzpomínky a těšila se na své příbuzné a známé. Žádný stres, celá jsem zářila štěstím.

Během cesty do Strasbourgu jsem přemýšlela nad tím, jak navštívím všechna zajímavá místa, o kterých jsem se dočetla a která mi byla doporučena. Ale zároveň jsem byla ve velkém stresu. Když jsme přejížděli hranice s Německem, měla jsem sto chutí říct taťkovi, aby to otočil. A prožila bych další poklidný rok v Praze.

Budu muset zařizovat všechny papíry, účet, ubytování a pak poslouchat přednášky… a to všechno ve francouzštině? S francouzštinou jsem vůbec nepřišla do styku nejmíň od května a teď ji mám používat čtyřiadvacet hodin denně?

Jsem tu teprve čtyři dny a zatím se aklimatizuju, což za poslední měsíce dělám už nejmíň potřetí.

Když jsem se minulý rok přestěhovala do Prahy, každé ráno jsem se modlila, aby to další ráno bylo aspoň o chlup lepší. První dny ve Vietnamu jsem si říkala, že bych si na tamní život už asi nikdy nezvykla.

Nakonec jsem z obou míst odcházela opravdu nerada.

Asi jsem dítě cest. Už jako šestiměsíční plod v maminčině bříšku jsem letěla letadlem z ČR do Vietnamu.

Když se mi někde konečně zalíbí, hned to místo musím opustit, abych zkusila, kde všude a jak budou růst další větve. Třeba za pár let z tohoto mého malého multikulturního stromku vyroste vysoký, statný strom s hustou korunou a silnými, dlouhými, hodně propletenými větvemi. Snad má dost pevné a propletené kořeny.

Zveřejněno 17.9.2008 v CESTOPISY, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Když se ve Vietnamu začnete učit vařit

„Miláčku, co bude dnes k večeři?“
„McDonald, zlato.“

Tak takhle fakt dopadnout nechci. Donedávna jsem se ještě držela přísloví: Láska sice prochází žaludkem, ale ta největší i tím prázdným. Přesto jsem se nakonec sama v Hanoji přihlásila do kurzu vaření. Rok života na koleji mě sice donutil sem tam si něco uvařit, ale tchýni bych tím asi neuchvátila.

Takže po zbytek dovolené strávím každý den 3 hodiny za plotnou. V 38 stupňovém vedru! Maminka ale říká, že když to vydržím, tak má cena na trhu manželek poroste hóódně vysoko.

Každopádně pokud se díky kurzu dobře neprovdám, tak se alespoň dost dobře pobavím. Učím tady totiž spolužáky česky.

Ve skupině je nás 16 – zhruba od 14 do 30 let. Nás holek je 13. Tvoříme takovou malou rodinku, kde panuje přátelská atmosféra. Jen po obědě přichází boj. Rozhoduje se o tom, kdo bude mýt nádobí. Naštěstí k tomu většinou donutíme klučičí menšinu.

Náš učitel je v Hanoi známým šéfkuchařem. Má ve statní televizi i vlastní pořad o vařeni. Na první pohled vypadá spíš jako přísný profesor chemie, ve skutečnosti jsem vtipnějšího pána snad ještě nepotkala. Během vaření nám stihne vysvětlit, které jídlo bychom měli či neměli vařit pro velevážené hosty – například tchána a tchýni. Učí nás, jak v Hanoji poznat dobrou restauraci a kam raději ani nechodit.

398564_3279857792154_1451586983_n
Specialita Hanoje – banh cuon (slané rýžové palačinky)

Dohromady bych se za měsíc měla naučit 50 jídel. Vaříme hlavně tradiční vietnamské pokrmyhovězí, kuřecí nudlové polévky, jarní závitky, pečeme, smažíme, restujeme, obalujeme všechny možné druhy masa, ryby, mořské plody a zeleninu. Jenom psí maso jsem zatím v seznamu nenašla. Jinak ale ochutnávám snad všechno, co se dřív hýbalo a žilo.

Pro zpestření vaříme i některá evropská a další světová jídla: třeba kari, poulet marengo, kuře po španělsku, hlemýždě, žáby po provensálsku nebo salát à la russe.

Po skončení hodiny už to taková sranda není. Jelikož jsem ještě nesebrala dost odvahy řídit v Hanoji motorku, jezdím do školy na kole. Tady snad ani neexistuje žádné dopravní pravidlo. Denně mi pár lidí vynadá za pomalou jízdu. Nohy mám celé odřené od motorkářů. Najedou do vás, neomluví se, ještě se vám vysmějí (v lepším případě) nebo vám vynadají. Všichni troubí.

Přesto už teď vím, jak se mi bude po bláznivém životě v Hanoji stýskat.

Zveřejněno 30.7.2008 v CESTOPISY, GURMÁNIE - Komentáře - 0 »


Quê aneb návrat do vesnice, odkud opravdu jsem

V jedné vietnamské písničce se zpívá: ,,Dnes se vracím do rodné země zavzpomínat si na dětská léta”. Já se teď taky vrátila do rodné země a do rodné vsi mého tatínka. A vzpomínám na dětská léta a prázdniny strávené v Thanh Hóa–  quê. Que ve vietnamštině znamená místo, kde se narodil můj otec. Ve Vietnamu se na otázku, odkud jsi, neočekává město, kde nyní žiju, ale kde se narodil otec.

Thanh Hoa se za poslední léta hodně změnil. Rýžová pole se zemědělci v tradičních kloboucích nezmizela, dokonce i naše stoletá rodinná chlouba – cây đa (druh stromu) pořád stojí.

281312_2235770570626_7768068_n
Stolelý strom cây đa – chlouba naší vesnice

Dům mé babičky v městečku patří k těm nejstarším. Ale přepychových vil je tu čím dál víc a po nových silnicích nejezdí už jen kola a motorky, ale i docela luxusní auta.

Naše rodina z tátovy strany je až neuvěřitelně rozvětvená. Táta je nejstarší z devíti dětí. Vzpomínám si , že při rodinné sešlosti se muselo jíst i na dvorku. Ráno šly tety na velký nákup. Celé dopoledne a odpoledne se smažilo, vařilo a peklo. Večeře často trvala až do noci. Sklenice a talíře řinčely hlasitěji než vietnamské cikády.

Když se u nás na vesnici zrovna něco neslaví, tak lidi po večerech koukají na televizi, poslouchají rádio a chodí na návštěvy k příbuzným a sousedům. I malé děti mají dovoleno hrát si nejmíň do setmění, ale ti větší se po večerech musejí pořádně učit. Já jsem o prázdninách po večeři nejčastěji zapadla do houpací sítě na zahradě, kde mi babička předčítala pohádky.

Thanh Hoa patří mezi nejrychleji se rozvíjející oblasti ve Vietnamu, ale pořád je tu dost lidí, kteří žijí na hranici chudoby. Někteří zemědělci pracující na rýžových polích i třeba 16 hodin denně a vydělají v přepočtu třeba jen nějakých 10 korun za den. Děti nejchudších rodin často ani nechodí pořádně do školy, místo toho pomáhají rodičům na polích.

Za vzdělání se ve Vietnamu platí, a ne málo. Jsou případy, kdy si celá rozvětvená rodina vybere nejnadanějšího člena a všichni přispívají na jeho studium. Až tento vyvolený dostuduje a vypracuje se, začne finančně vypomáhat celé rodině.

Thanh Hoá - rodné město mého taťky
Thanh Hoá – rodné město mého taťky

Na prázdninách jsem zbožňovala moře, které je z Thanh Hoa jen 17 kilometrů. A navíc, bylo to něco úplně jiného než v rušné Hanoji, kde jsem bydlela. Ty jízdy na buvolech a chytání vážek. A to ovoce! Na zahradách v Thanh Hoa se pěstují banány, grepy, pomela, u bran do zahrady domů mívají místní kokosové palmy, papaje a mnoho dalších druhů, jejichž české názvy neznám. Ovoce se tu jí přímo ze stromu. Nebo ještě lépe – rovnou na stromě!

V Thanh Hoa bývá ještě větší vedro než v hlavním městě, takže se prozatím loučím a jdu si na zahradu mezi palmy pověsit houpací síť. Doufám, že první noc v que budu spát pod hvězdami a zářivým měsícem. A bude se mi zdát o jízdách na buvolech a chytání vážek. A o babičce.

1907621_1169598836417912_1842440977738079932_n

Zveřejněno 16.7.2008 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »


Hledání kořenů

Léto, čas dovolených. A já na dva měsíce dávám sbohem svému domovu v Čechách, abych se po čtyřech letech vrátila ke svému druhému domovu ve Vietnamu. Ha Noi pro mě není jen hlavní město rodné země. Narodila jsem se přímo tady. Místní atmosféra je úplně jiná než v české metropoli. Ha Noi nikdy nespí. V noci je tu rušno skoro stejně jako ve dne. Obchody, restaurace, bary jsou plné skoro nepřetržitě.

Mnohé z nich jsou provozovány přímo doma. Nikdy se vám nemůže stát, že byste měli hlad či žízeň a neměli kam jít.

V Ha Noi si každý přijde na své. Na noční vycházky s přáteli jsou tu noční trhy – největší je asi Cho Dong Xuan, kde se dá najíst i nakoupit.

Pohledy na břehu jezera Ho Tay nebo Ho Hoan Kiem jsou stvořené na romantickou procházku.

285117_2274327454524_1746530_n
Můj nejoblíbenější most v centru Ha Noi – Cầu Thê Húc


Jedním z mých nejoblíbenějších míst ve městě je Ho Tay, kde stojí i vyhlášená restaurace se specialitami z mořských plodů. Neznám lepší pohled na noční Ha Noi než z této budovy. Navíc když vám na stole voní talíř s bánh tôm – krevetami v těstíčku.

V Ha Noi je spousta muzeí a galerií. Nejnavštěvovanější je mauzoleum Ho Chi Minh, ve Vietnamu milovaného strýčka Ho. Součástí prohlídky mausolea je starý domek, kde strýček Ho žil. Jeho věci jsou ponechány přesně v původním stavu – i pantofle, klobouk, pera a knihy.

Dům mé babičky stojí pár set metrů od mausolea. Vzpomínám si, že jako malou mě rodiče brávali k mausoleu. Před budovou je totiž velký, pečlivě pěstovaný trávník s chodníky. Lidé z Ha Noi sem chodí se svými ratolestmi hrát a povídat.

Dalším zajímavým místem je nejstarší univerzita Van Mieu. Během zkoušek sem studenti chodí mimo jiné proto, aby si pohladili želvy, které mají přinést štěstí ve studiu.

Asi dvoumilionové město se poslední dobou stejně jako celý Vietnam neskutečně rychle rozvíjí. Ještě před pár lety bylo vzácné spatřit na ulici auto, dnes jsou všude.

Často uvidíte v ulicích lidi se zakrytými tvářemi. Jednak je to ze zdravotních důvodů, jelikož vzduch v Ha Noi je plný prachu. Jednak Vietnamky dbají o svou pleť a narozdíl od bronzuchtivých Evropanek touží mít co nejbělejší pleť. A proto se chrání rouškami, klobouky a dlouhými rukavicemi.

Rušno, přelidněno, hlučno, spěch, jízda bez předpisu… to je doprava v Ha Noi. Přecházení přes silnici je pro Evropana skoro sebevražda. Dokonce se mi jednou stalo, že když jsem šla s dědečkem po chodníku, tak do mě vrazila starší paní na motorce a ještě mi vynadala, ať nepřekážím. Na druhou stranu, ve Vietnamu nikdy nemůžete usnout za jízdy. A občas, když stojím na červené, klidně se s někým dám do řeči. V Ha Noi se prostě nikdy nenudíte.

Zveřejněno 11.7.2008 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »


Kam za pravou chutí a vůní Vietnamu?

V posledních letech vyrostlo v Česku obrovské množství čínských restaurací a bister. Ne každá čínská restaurace je ale opravdu čínská a jen málokde je jídlo autentické. Spíš je přizpůsobené českým surovinám a chutím.

Navíc v řadě takzvaně čínských restaurací pracují Vietnamci. Majitelé jsou někdy Číňané, někdy zas Vietnamci, kteří využívají celosvětový trend čínských restaurací a bister a záměrně nechávají již vžitý pojem bez rozlišování. Jenže jídlo v „čínských“ restauracích je sice vietnamskému podobné způsobem přípravy, ale chuťově je úplně jiné. Proto se při výběru restaurace ujistěte, zda je pravá čínská či pravá vietnamská. Jestli náhodou nemá Čínu jen v názvu.

mon-ngon-cuoi-tuan-nem-ran-nong-hoi-ngay-mua-2

Tradiční vietnamské jídlo v těchto tzv. čínských restauracích obvykle nedostanete. To seženete jen v místech, kde se schází vietnamská komunita nebo v pravých vietnamských restauracích.

A kde taková místa najít? Největším centrem je tržiště Sapa v Praze 4 (zastávka autobusu Sídliště Písnice) a pak také vyhlášená restaurace Thanh Long v centru Prahy v Ostrovní ulici. Ale komunitní centra najdete i ve většině velkých měst po celé republice.

11182232_876367055735649_6983746833771939939_n

Není to jen jídlo, co je v centrech naší komunity stejné jako ve Vietnamu. Vietnamci se snaží, aby byla místa, kde se scházejí, co nejvíce podobná těm, odkud pocházejí. Jídlo se vaří přímo v jídelně nebo i venku a každý návštěvník si může prohlédnout a přičichnout, co se ve kterém kotli vaří. Na stolcích leží plastové stojany s hůlkami, lahve s chilli omáčkou, naloženým bambusem a charakteristicky vonící (nebo pro Čechy spíše páchnoucí) rybí omáčkou. Stoluje se tak, že se všechna jídla dají doprostřed stolu a každý si do prázdných misek nabírá, na které jídlo má zrovna chuť.

11178277_994549027236901_8906973940145331783_n

Vietnamské jídlo se dá shrnout do několika slov: jednoduché, ale přitom chutné, plné obrovského množství chutí a vůní (a to si nemyslím jen já, ale i většina Čechů, se kterými se znám). Snad nejznámějším vietnamským jídlem jsou jarní závitky (vietnamsky nem). Každá rodina má svůj recept a speciální „zlepšováky“. V čínských bistrech ale většinou koupíte trochu jiné závitky, plněné částečně českými surovinami, které jsou méně nákladné než pravé vietnamské: a sice zelí a mrkev.

983806_836873253010017_645185249964887394_n

Kromě jarních závitků či masa a rýže dáváme na stůl narychlo osmahnutou zeleninu, mnohdy připravenou s česnekem. Často jde o druhy zeleniny, které české kuchařky neznají. Ne u všech zelenin ale existuje český ekvivalent v názvosloví – můžu vám jen říct, že jeden druh je trochu podobný pažitce a jiný zas kopřivě (zelené a fialové). Používají se většinou tak, že se nadrobno nasekají a přidají do polévky nebo se tím posype už uvařený pokrm.

Důležitá součást vietnamské kuchyně je koření, různé čerstvé zeleniny, saláty, které dodají správnou chuť: koriandr, kopr, zázvor, česnek a chilli papričky.

Různé koření a zeleninu dáváme i do dalšího tradičního jídla, které v centrech naší komunity hledejte pod označením PHO. Ve Vietnamu se jí všude a pořád a tak trochu se podobá české hovězí polévce.

11125275_994549007236903_9209796333763198512_n

 

Stravování je ve Vietnamu takovým malým obřadem, u kterého se sejde celá rodina. A nemůže se uspěchat.

Nakonec všechno zapijeme zeleným čajem, vzácněji rýžovým vínem, což je vlastně pálenka, v Česku by se tomu mělo spíš říkat rýžovice. Tu si ostatně můžete v centrech naší komunity koupit i domů, stejně jako zelený čaj, dovážené sladkosti, ovoce nebo třeba porcelánové konvičky s kalíšky.

Vietnam má desítky zvláštních jídel vyráběných z velmi exotických druhů mas, zeleniny a koření – jíme i hady, psy nebo slepičí pařáty.

sta+¥en+¢ soubor

Pokud si chcete o naší kuchyni přečíst ještě něco málo víc, tak klikněte na tento moc zajímavý odkaz na Klubu Hanoi, což je sdružení všech fanoušků Vietnamu:
Na guláš a knedlíky ve Vietnamu zapomeňte

Zveřejněno 20.5.2008 v CESTOPISY, GURMÁNIE - Komentáře - 0 »