Kudy z francouzské nudy?

Stalo se vám někdy, že jste se hrozně moc na něco těšili, nemohli se dočkat, až ta krásná chvíle nastane, a vy si splníte dlouholetý sen? Jenže ono najednou není všechno tak skvělé jako ve vašich představách? Ne? Gratuluji! Ostatní vítám do klubu „zklamaných srdcí“, který jsem jsme tu hromadně založili my Erasmáci.

O studiu ve Francii jsem snila hned, když jsem si zamilovala tento jazyk, a ještě víc po měsíčním pobytu v Provence. Ale po měsíci stráveném v nejevropštějším studentském městě se tento sen o nádherných deseti měsících rozplynul jako inkoust na čistém papíře.

Když nepočítám neustálé papírování kvůli každé prkotině, tak bych se tu asi unudila k smrti. Zvláštní, jak si tady Francouzi potrpí na kartičky… to máme kartu studentskou, kulturní, sportovní, zdravotní, do knihovny, do menzy, do kopírky, do MHD a v neposlední řadě, pro mě jediná doopravdy užitečná, kreditní karta. Tak jsem se na fakultě na studijním zeptala, jestli se na WC taky musí dělat nějaká kartička.

Takové papírování se ještě vcelku dá přežít a při zařizování nového života je to vlastně docela normální. Víc mě překvapili místní. Když jsem byla v Provence, nabyla jsem dojmu, že přátelštější národ než Francouze lze těžko najít. Tady se mi ale zatím zdá, že jsou Francouzi ze všech těch cizinců okolo pěkně otrávení a snaží se nás stranit. Ve škole se sdružují ve skupinkách a je fakt těžké se s nimi seznámit – i když mi to normálně nedělá problém.

Nás Erasmáků se ujali dva francouzští studenti ze čtvrtého ročníku, kteří pořádají Erasmus party a pikniky, kam zvou i své francouzské kamarády. Ti ale bohužel moc zájem nemají. My cizinci si docela zoufáme, protože jsme přijeli hlavně se naučit jazyk. A jak poznat francouzskou kulturu, když ne od domorodců…?

Prý ať se na každého pořád usmívám, radila mamka. Ale začínám mít pocit, že mi ten úsměv zůstane i do hrobu a zatím jsem s tím u nikoho neuspěla. Na nedostatek francouzských kamarádů si ale stěžují skoro všichni. Někomu to vadí víc, někomu míň. Já patřím do té první skupiny. Když nejsem s kamarády z Erasmus group, tak se nudou můžu ukousat. Už to zašlo tak daleko, že přes Skype dobrovolně učím malou ségru francouzštinu, svého kamaráda z Vietnamu pro změnu zas angličtinu a po večerech si čtu biografii Kennedyho. Minulý víkend jsem dokonce vyžehlila všechno oblečení a vyčistila boty. Tohle není optimální vývoj jednadvacetiletého adolescenta.
stras parta
A teď trochu z jiné stránky: Dohromady je nás tady Erasmáků přes sto. Okupujeme univerzitu místo třeťáků, kteří povinně odjeli do zahraničí. Tvoříme tu malý svět. Jsou tu studenti z Číny, Česka, Indie, Gambie, Norska, Finska, Švédska, Španělska, Portugalska, Irska… A jsou tu překvapivě ještě větší banáni než já! Jedna holka se narodila na Kypru, studovala střední v USA, teď vysokou v Anglii, s rodiči jinak bydlí v Německu a momentálně chodí s Belgičanem. Chtěla bych vidět, jakým jazykem bude její dítě mluvit dřív. Ta holka nemá ani tak multikulturní strom s početnými větvemi. Ta má přímo prales!

Takže takový byl můj první měsíc ve sladké Francii. Zatím bych to nazvala spíš jako utrpení mladého Erasmáka. Pokud byste někdo, milí čtenáři a diskutující, měli nějakou radu, jak z toho ven, tak mě to víc než potěší. Díky a přeju hezké podzimní dny!

Zveřejněno 9.10.2008 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »


Můj multikulturní strom

Deset dní v Česku uteklo jako nic a já už jsem zase na cestách – tentokrát v zemi svého pra-pra-dědečka. Francouzské kořeny tedy mám, ale francouzská větev v mém rychle rostoucím multikulturním stromku zatím chyběla. Díky programu ERASMUS budu dalších deset měsíců studovat (a možná psát blogy) ve Strasbourgu, snad nejevropštějším studentském městě.

66627_1641705039359_5234872_n

Když jsem na začátku července letěla do Hanoje, přemýšlela jsem nad tím, jak oživím své staré, mlhavé vzpomínky a těšila se na své příbuzné a známé. Žádný stres, celá jsem zářila štěstím.

Během cesty do Strasbourgu jsem přemýšlela nad tím, jak navštívím všechna zajímavá místa, o kterých jsem se dočetla a která mi byla doporučena. Ale zároveň jsem byla ve velkém stresu. Když jsme přejížděli hranice s Německem, měla jsem sto chutí říct taťkovi, aby to otočil. A prožila bych další poklidný rok v Praze.

Budu muset zařizovat všechny papíry, účet, ubytování a pak poslouchat přednášky… a to všechno ve francouzštině? S francouzštinou jsem vůbec nepřišla do styku nejmíň od května a teď ji mám používat čtyřiadvacet hodin denně?

Jsem tu teprve čtyři dny a zatím se aklimatizuju, což za poslední měsíce dělám už nejmíň potřetí.

Když jsem se minulý rok přestěhovala do Prahy, každé ráno jsem se modlila, aby to další ráno bylo aspoň o chlup lepší. První dny ve Vietnamu jsem si říkala, že bych si na tamní život už asi nikdy nezvykla.

Nakonec jsem z obou míst odcházela opravdu nerada.

Asi jsem dítě cest. Už jako šestiměsíční plod v maminčině bříšku jsem letěla letadlem z ČR do Vietnamu.

Když se mi někde konečně zalíbí, hned to místo musím opustit, abych zkusila, kde všude a jak budou růst další větve. Třeba za pár let z tohoto mého malého multikulturního stromku vyroste vysoký, statný strom s hustou korunou a silnými, dlouhými, hodně propletenými větvemi. Snad má dost pevné a propletené kořeny.

Zveřejněno 17.9.2008 v CESTOPISY, MOST KULTUR - Komentáře - 0 »


Quê aneb návrat do vesnice, odkud opravdu jsem

V jedné vietnamské písničce se zpívá: ,,Dnes se vracím do rodné země zavzpomínat si na dětská léta”. Já se teď taky vrátila do rodné země a do rodné vsi mého tatínka. A vzpomínám na dětská léta a prázdniny strávené v Thanh Hóa–  quê. Que ve vietnamštině znamená místo, kde se narodil můj otec. Ve Vietnamu se na otázku, odkud jsi, neočekává město, kde nyní žiju, ale kde se narodil otec.

Thanh Hoa se za poslední léta hodně změnil. Rýžová pole se zemědělci v tradičních kloboucích nezmizela, dokonce i naše stoletá rodinná chlouba – cây đa (druh stromu) pořád stojí.

281312_2235770570626_7768068_n
Stolelý strom cây đa – chlouba naší vesnice

Dům mé babičky v městečku patří k těm nejstarším. Ale přepychových vil je tu čím dál víc a po nových silnicích nejezdí už jen kola a motorky, ale i docela luxusní auta.

Naše rodina z tátovy strany je až neuvěřitelně rozvětvená. Táta je nejstarší z devíti dětí. Vzpomínám si , že při rodinné sešlosti se muselo jíst i na dvorku. Ráno šly tety na velký nákup. Celé dopoledne a odpoledne se smažilo, vařilo a peklo. Večeře často trvala až do noci. Sklenice a talíře řinčely hlasitěji než vietnamské cikády.

Když se u nás na vesnici zrovna něco neslaví, tak lidi po večerech koukají na televizi, poslouchají rádio a chodí na návštěvy k příbuzným a sousedům. I malé děti mají dovoleno hrát si nejmíň do setmění, ale ti větší se po večerech musejí pořádně učit. Já jsem o prázdninách po večeři nejčastěji zapadla do houpací sítě na zahradě, kde mi babička předčítala pohádky.

Thanh Hoa patří mezi nejrychleji se rozvíjející oblasti ve Vietnamu, ale pořád je tu dost lidí, kteří žijí na hranici chudoby. Někteří zemědělci pracující na rýžových polích i třeba 16 hodin denně a vydělají v přepočtu třeba jen nějakých 10 korun za den. Děti nejchudších rodin často ani nechodí pořádně do školy, místo toho pomáhají rodičům na polích.

Za vzdělání se ve Vietnamu platí, a ne málo. Jsou případy, kdy si celá rozvětvená rodina vybere nejnadanějšího člena a všichni přispívají na jeho studium. Až tento vyvolený dostuduje a vypracuje se, začne finančně vypomáhat celé rodině.

Thanh Hoá - rodné město mého taťky
Thanh Hoá – rodné město mého taťky

Na prázdninách jsem zbožňovala moře, které je z Thanh Hoa jen 17 kilometrů. A navíc, bylo to něco úplně jiného než v rušné Hanoji, kde jsem bydlela. Ty jízdy na buvolech a chytání vážek. A to ovoce! Na zahradách v Thanh Hoa se pěstují banány, grepy, pomela, u bran do zahrady domů mívají místní kokosové palmy, papaje a mnoho dalších druhů, jejichž české názvy neznám. Ovoce se tu jí přímo ze stromu. Nebo ještě lépe – rovnou na stromě!

V Thanh Hoa bývá ještě větší vedro než v hlavním městě, takže se prozatím loučím a jdu si na zahradu mezi palmy pověsit houpací síť. Doufám, že první noc v que budu spát pod hvězdami a zářivým měsícem. A bude se mi zdát o jízdách na buvolech a chytání vážek. A o babičce.

1907621_1169598836417912_1842440977738079932_n

Zveřejněno 16.7.2008 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »


Hledání kořenů

Léto, čas dovolených. A já na dva měsíce dávám sbohem svému domovu v Čechách, abych se po čtyřech letech vrátila ke svému druhému domovu ve Vietnamu. Ha Noi pro mě není jen hlavní město rodné země. Narodila jsem se přímo tady. Místní atmosféra je úplně jiná než v české metropoli. Ha Noi nikdy nespí. V noci je tu rušno skoro stejně jako ve dne. Obchody, restaurace, bary jsou plné skoro nepřetržitě.

Mnohé z nich jsou provozovány přímo doma. Nikdy se vám nemůže stát, že byste měli hlad či žízeň a neměli kam jít.

V Ha Noi si každý přijde na své. Na noční vycházky s přáteli jsou tu noční trhy – největší je asi Cho Dong Xuan, kde se dá najíst i nakoupit.

Pohledy na břehu jezera Ho Tay nebo Ho Hoan Kiem jsou stvořené na romantickou procházku.

285117_2274327454524_1746530_n
Můj nejoblíbenější most v centru Ha Noi – Cầu Thê Húc


Jedním z mých nejoblíbenějších míst ve městě je Ho Tay, kde stojí i vyhlášená restaurace se specialitami z mořských plodů. Neznám lepší pohled na noční Ha Noi než z této budovy. Navíc když vám na stole voní talíř s bánh tôm – krevetami v těstíčku.

V Ha Noi je spousta muzeí a galerií. Nejnavštěvovanější je mauzoleum Ho Chi Minh, ve Vietnamu milovaného strýčka Ho. Součástí prohlídky mausolea je starý domek, kde strýček Ho žil. Jeho věci jsou ponechány přesně v původním stavu – i pantofle, klobouk, pera a knihy.

Dům mé babičky stojí pár set metrů od mausolea. Vzpomínám si, že jako malou mě rodiče brávali k mausoleu. Před budovou je totiž velký, pečlivě pěstovaný trávník s chodníky. Lidé z Ha Noi sem chodí se svými ratolestmi hrát a povídat.

Dalším zajímavým místem je nejstarší univerzita Van Mieu. Během zkoušek sem studenti chodí mimo jiné proto, aby si pohladili želvy, které mají přinést štěstí ve studiu.

Asi dvoumilionové město se poslední dobou stejně jako celý Vietnam neskutečně rychle rozvíjí. Ještě před pár lety bylo vzácné spatřit na ulici auto, dnes jsou všude.

Často uvidíte v ulicích lidi se zakrytými tvářemi. Jednak je to ze zdravotních důvodů, jelikož vzduch v Ha Noi je plný prachu. Jednak Vietnamky dbají o svou pleť a narozdíl od bronzuchtivých Evropanek touží mít co nejbělejší pleť. A proto se chrání rouškami, klobouky a dlouhými rukavicemi.

Rušno, přelidněno, hlučno, spěch, jízda bez předpisu… to je doprava v Ha Noi. Přecházení přes silnici je pro Evropana skoro sebevražda. Dokonce se mi jednou stalo, že když jsem šla s dědečkem po chodníku, tak do mě vrazila starší paní na motorce a ještě mi vynadala, ať nepřekážím. Na druhou stranu, ve Vietnamu nikdy nemůžete usnout za jízdy. A občas, když stojím na červené, klidně se s někým dám do řeči. V Ha Noi se prostě nikdy nenudíte.

Zveřejněno 11.7.2008 v CESTOPISY - Komentáře - 0 »