Moje kniha Banánové dítě

Jsem banánové dítě žijící v české džungli. A tolik se bojím, že bych na to mohla někdy zapomenout, až jsem musela napsat knihu.

Knihu jsem psala přesně rok. Bylo to jedno z nejlepších obdobích mého života, a místy noční můra zároveň. Zopákla bych si to? Nejsem si jistá. Kolikrát jsem to chtěla vzdát? Nedopočítám se. Stojí ten výsledek za to? Pro mě osobně je to mé životní dílo.

Moje vietnamské jméno sice znamená Slunečnice a považuji se za pozitivního člověka. U mé knihy se však nebudete jen smát. Samozřejmě doufám, že jsem napsala svěží, nekonvenční a především zábavnou knihu, co čtenáře nedostane do deprese hned v úvodu.

Nicméně, život je barevný, a tak ve snaze být otevřená a upřímná sama k sobě, se v knize nevyhýbám ani tématům jako vlastní deprese, smrt blízkých, nebo pády na držku během změny kariéry atd. Protože i to všechno patří do mého života mezi Asií a Evropou.

Celá kniha je ale především o mém hledání/nalezení svobody – ve vztazích, v práci, a hlavně v mysli, ve vlastní hlavě. Některé příběhy jsou doplněné o pohledy mého českého muže, který rád říká věci naplno, tudíž ani v mé knize nechodí okolo horké kaše.

Tady máte 7 lekcí, jež jsem si z celého pokusu o profesionální spisovatelštinu odnesla:

1. Když to nevyjde napoprvé, nevzdávej to

Nápad napsat knihu mi původně vnuknul bývalý správce blogů na Aktuálně.cz (pan Stejskal) na začátku roku 2015. V době, kdy já poprvé v životě dostala padáka a on odcházel z Aktuálně, ho požádali v Albatrosu o tipy na nové autory. Navrhnul mimo jiné i mě a já v tehdejší bláznivé euforii na tu příležitost kývla. Koneckonců zrovna jsem vyměnila kancelářskou práci za psaní, tak proč bych nezkusila dráhu spisovatelky?

Naštěstí jsme se ani nedopracovali ke smlouvě, protože jsem velmi záhy upadla do největší deprese svého života. Neměla jsem pořádný nápad, koncept, nic. Moje studna nápadů vyschla dřív, než tam vůbec nějaká voda stačila dotéct. Tak jsem nechala sen o knize spát.

Až v srpnu 2016 jsem se rozhodla sama oslovit pár vydavatelství v Čechách, když už jsem se cítila skutečně zralá na to, aby kvůli mně umřely stromy. Největší rozdíl vidím v tom, že jsem při prvním pokusu o knihu ještě sama hledala cestu ke psaní, k životu na volné noze a k sobě samé. Zatímco napodruhé jsem si mnohé ujasnila a cítila jsem, že už mám světu doopravdy co sdělit.

2. Než začneš oslovovat různá vydavatelství, aspoň si je krátce prostuduj

Ten večer, kdy jsem se rozhodla, že zkontaktuju pár vydavatelství v Čechách, si pamatuju celkem živě. Napsala jsem univerzální e-mail s popisem konceptu knihy, který jsem rozeslala všem vydavatelstvím, o nichž mi Google řekl, že cosi vydávají. Ani jsem neřešila, jestli se specializují na beletrii, biografie, odborné knihy apod. Nezkoumala jsem ani, jaké publikace jim již vyšly a jak kvalitní marketing k nim dělají. Prostě jé, hele, e-mail, šup ho sem, copy paste a poslat. No prostě trapas.

3.Při výběru vydavatele dej na instinkt

Ozvala se mi většina vydavatelů, kterým jsem napsala. Někteří odepsali dokonce hned druhý den. S pár z nich jsem se sešla v Praze. Z některých e-mailů jsem už rovnou cítila, že ta spolupráce by nebyla dobrá. Z Bizbooks od Albatros Media se mi ozvala Hanka Hozová a jako jediná rovnou přes telefon (žádný mail), přes který mi přišla hrozně nadšená. Takže i přes tu nevýhodu, že jsem měla vydavatelku až v Brně, jsem do toho šla, protože mi ze všech sedla nejvíce. Lepší vydavatelku jsem si vážně nemohla vysnit. I díky jejím radám a nekonečné trpělivosti jsem knihu dotáhla do konce v této formě.

4. Když tě psaní knihy od začátku nebaví, změň koncept

Začala jsem psát s tím, že to nebude zcela autobiografie, ale spíš polo-beletrie. Něco bude vycházet ze skutečných událostí, ať už z mého života, nebo ze života lidí, který osobně znám. Někde něco poupravím či zcela vymyslím, abych někomu zbytečně neublížila.

Vyprávěla jsem vše chronologicky jako jeden příběh. Strávila jsem nad tím skoro tři měsíc. Podvědomě jsem tušila, že je to balast, který by nikdo nečetl ani pod vlivem levného chlastu. A hlavně jsem já sama z toho psaní neměla vůbec radost. Prostě tomu chyběla ta správná šťáva.

Nakonec jsme se s Hankou shodly na tom, že mi bude víc sedět soubor krátkých příběhů/povídek, ve kterých proberu nejdůležitější témata, skrz která se zamyslím nad svým žlutobílým životem. Během změny konceptu jsem si totiž uvědomila, že to píšu hlavně pro sebe, tudíž je mi srdečně jedno, jestli někoho naštvu.

Takže je z toho nakonec 100 % autobiografie ve 20 příbězích, kde se všechny události staly (teda aspoň tak jak si to pamatuju) a všechny postavy doopravdy existují. Není to knižní vydání mých blogů!

Předem upozorňuji, že se v knize neberu moc vážně. Snažím se vyprávět s nadhledem, což bývá místy dost kontroverzní. Koneckonců máme v rodině Čechy, Vietnamce, Židy, Romy, Ostraváky a knihu mi ilustruje Slovenka. Už jenom ten černoch nám tam chybí. Tak kdo by si mohl být politicky nekorektní, když ne naše rodina?

5. Když tě psaní knihy stále nebaví, zkus to vzdát

Nejsilnější impuls k napsaní knihy mi dal zpočátku můj táta. Byli jsme spolu na zahradě a grilovali maso, když jsme si povídali o mé nové kariéře textaře na volné noze. Radikální změna korporátní krysy v kreativce byla pro mé rodiče celkem nepochopitelná. „Až napíšeš knihu, to tě teprve budu považovat za opravdového umělce,“ říká mi s úsměvem taťka. A tak mě na začátku k psaní hnala hlavně externí motivace, kdy jsem chtěla dokázat taťkovi, že na to mám. Že jsem největší umělec naší rodiny.

Také mě v jednu chvíli hrozně namotivoval Ladislav Zibura, jehož cestovatelské stand-upy a knihy žeru a s kterým mě spojuje podobný humor a společná vydavatelka. „Poslední dobou se nám to soužití tady nějak kurví. Děláš záslužnou věc. Díky za tvou práci. Piš co nejrychleji!“ napsal mi princ Ládík. Ve světlých momentech mi jeho díla a slova dost pomáhala, abych se dokopala ke psaní. Ve chvílích deprese jsem si jeho knihy musela schovávat, abych si nepřipadala jako největší looser. Svazoval mě ten pocit, že někdo venku na tu knihu čeká. A nebyl to (bohužel) jen Láďa.

Když jsem změnila koncept a měla napsaných zhruba pět příběhů, tak jsem otěhotněla. Byla jsem tak megašťastná, že jsem na rukopis nešáhla celé tři měsíce, a jen si užívala slastného pocitu nastávající maminky.

Při návratu ke psaní jsem to celé normálně musela vzdát. Nebyla jsem schopná chytit slinu. Řekla jsem si, že holt zaplatím Albatrosu pokutu a tu knihu nevydám, protože na to prostě nemám. Po pár dnech stresu jsem v sobě zničehonic probudila jinou motivaci – tu vnitřní. Na té záleží koneckonců nejvíce a je také nejužitečnější v boji proti vlastním výmluvám.

6. Co nejčastěji si připomínej, že to píšeš hlavně pro sebe

Byl to odjakživa můj sen mít na poličce svoji vlastní knihu. Dokonce jsem si chtěla před 5 lety vyrobit ze starých knih křeslo na čtení. Ale bylo mi líto těch knížek. Tak jsem si celou dobu říkala, že kdyby to nikdo nechtěl kupovat, tak se do konce života zadlužím, vezmu si v bance půjčku, vše odkoupím a z vlastních knih si udělám to vysněné křeslo.

Téměř celou dobu psaní jsem však vnitřně bojovala s pocitem, že vlastně ani nechci, aby to četl někdo cizí. Chtěla jsem si zaznamenat svůj banánový život a své pohledy na svět sobecky jen pro sebe, pro své děti a své nejbližší.

Říkala jsem si, že ty blogy, to jsou takové pohlednice do mého života, ale kniha už je místy až moc osobní, protože jdu mnohem hlouběji a píšu to s pořádně prořízlou hubou. Nebyla jsem si jistá, že chci, aby můj život a mé pohledy rozebírali lidé, co mě ani neznají. Lidé, kteří neznají kontext a třeba ji vůbec nepochopí. Jenže jsem neměla tolik peněz, abych si ji vydala sama.

Poté následovaly týdny, kdy jsem si četla autobiografické knihy různých žen jako například Sad, Chomejní a já od Abnousse Shalmaniové, Provdaná proti vlastní vůli od Lajly a Zmrzačená od Khady. „Jestli dokázaly tyhle ženy o svém životě napsat knihu, tak já s porovnáním s nimi mám tak malicherný problémy a traumičky, že to musím dát taky,“ řekla jsem si.

Nakonec mi také došlo, že i takto vypadá cesta ke svobodě ve vlastní mysli. To nekonečné psaní nepsaní, kdy člověk pochybuje o sobě, svém talentu, své vůli, světě. Jak šel čas a příběhů přibývalo, bylo mi čím dál více jedno, kdo si tu knihu přečte, co si o ní bude myslet a kdo se mi za ni vysměje.

Já jsem sama na svůj výtvor již teď nesmírně hrdá, neboť jsem ji napsala především pro sebe a snad i lehkým perem, jež se bude hezky číst. Psala jsem to během těhotenství, při ranních nevolnostech, ve chvílích, kdy jsem truchlila, že mi odešel děda (můj poslední vietnamský prarodič), při psaní článků pro klienty na volné noze a při stěhování do nového domu. Hustej punk!

Jestli tu knihu někdo nepochopí, jeho problém. Komu se nelíbí, ať to nečte. Přece jenom ne každému sedne můj švejkovský smyl pro humor, (sebe)ironie a politicky nekorektní sarkasmus – to vše totiž tvoří moji knihu a vlastně celou moji osobnost.

7. Dobře si naplánuj datum vydání knihy

A poslední lekce plyne z finiše knihy – nikdy si nenačasuj dokončování knihy, porod, psaní článků do zásoby pro klienty, shánění sponzorů a organizaci křtu na nejteplejší měsíce v roce. Jako fakt nikdy! Zvlášť když si ilustrátorku najdeš pět minut před dvanáctou jako já.

Vydání mého žluto-bílého debutu je naplánované na začátek listopadu. Doufám, že se uvidíme na křtu! Dám vám včas vědět, kdy a kde. Zatím se tu mějte hezky. Já jdu rodit…tu první dceru 😛

Článek najdete i na Aktuálně.cz