Motorkou napříč středním Vietnamem

Říká se, že svět je nejkrásnější z koňského sedla. Já ale tvrdím, že nádheru panenské přírody středního Vietnamu zažijete jedině na motorce.

EASYRIDERS Z DA NANG

Minulý rok v září jsme s Jakubem strávili čtyři týdny objevováním krás mé rodné země. Chtěli jsme se vydat prozkoumat kus Vietnamu i na motorce. Nicméně já sotva uřídím auto a mému snoubenci zas trošinku chybí balanc. Rozhodli jsme se tedy motorky pronajmout i s řidiči. Před odletem jsme narazili na videa Because we camp. Jde o pár Američanů Campovi, kteří cestují po světě a natáčí ze svých cest videa, kde projeli centrální Vietnam s Uyen, který si říká Easyrider a provází turisty na motorce již přes 20 let.

Narodila jsem se v Hanoji, hlavním městě Vietnamu, kde je soustředěná politická moc, jež drží pevně v rukou komunistická strana. Chodila jsem tam do první třídy a dodnes si pamatuji, jak jsme se učili recitovat Ho Chi Minhovy básně a pravidelně si o hodinách četli jeho pohádky.

Ho Chi Minh, „ten, kdo osvětluje cestu“ byl vietnamský politik, vůdce boje za národní osvobození. Pro Vietnamce (zejména ze severu) je strýček Ho něco jako otec vlasti. Většina má na oltáři jeho fotku a modlí se k němu při každé významnější příležitosti. Je považován za vůdce osvobození Vietnamu od francouzské nadvlády a nastolení socialistického režimu v Severním Vietnamu i represi proti odpůrcům nezávislosti a socialismu. Lid si získal i skromným stylem života a uměleckými díly, ve kterých zdůrazňoval potřebu spojení sil a nutnost se dělit s okolím.

POZOR, FRČÍME!

Program byl bohatý, a tak jsme druhý den vyrazili už v osm hodin ráno. Da Nang jsme opouštěli jízdou podél pobřeží. Po návštěvě chrámu Lady Buddhy na okraji města jsme zastavili v rybářské vesničce, kde stála na pláži velká loď. Podle Uyenova vyprávění byla loď postavena jako oltář na počest zdejších rybářů, kteří před lety zahynuli na moři. Kvůli špatnému předpovědi počasí se nestihli vrátit na břeh, utonuli, a jejich těla se nikdy nenašla. Ve vesnici po nich zůstaly ovdovělé ženy, a proto se vesnici začala říkat Vdovská.

Po tragédii dostaly vdovy od vlády peníze. Z Da Nang začalo do vesnice proudit davy ženichů, kteří si chtěli vzít vdovy za ženy. Nicméně v té době také obrovsky narostl počet sebevražd. Muži se sem totiž chtěli přiženit jen ze zcela zištných důvod. A jakmile se dostali k penězům, vdovy bezohledně opustili.

Když jsme nabrali dech, pokračovali jsme po klikatých cestách hustě porostlým pralesem, které vystupovaly čím dál výš, až jsme dojeli na kopec, který už na první pohled působil hodně ponurou atmosférou. Ještě aby ne, když se jednalo o bývalé vojenské středisko. Postavili ho Francouzi za dob kolonizace, kdy okupovali celou Indočínu (Vietnam, Laos, Kambodža) od roku 1887 se souhlasem prodemokratického jižního Vietnamu.

Poté, co Francouze porazil Vietcong (vojska komunistického severního Vietnamu) v roce 1954 v bitvě u Dien Bien Phu, správu střediska převzali Američané. Ti do Vietnamu vstoupili v roce hned v roce 1955 a odešli až po 20 letech, když v roce 1975 skončil konflikt známý jako vietnamská válka. Dnes se z těchto pevností stala historická památka, na které jsou dosud vidět četné dírky po kulkách. Docela děsivý pohled. Zvlášť když jsem si představovala, že se procházím na místech, kde umírali lidé.

Po krátkém výletu do vietnamské historie jsme pokračovali směrem k vodopádům, které rozhodně nepatří mezi hlavní turistické destinace. Nacházel se totiž hluboko v lesích a nebyla tam ani noha. Koupali jsme se v křišťálové vodě sami, mezitímco Uyen a Anh hlídali motorky i všechny naše věci. Nutno podotknout, že jsme si u nich museli nechat i doklady a peněženky. Trochu jsme se toho zdráhali, ale naštěstí naši důvěru nezklamali. Vše pečlivě hlídali a ničeho se nedotkli.

Blbli jsme u vodopádu, až nám zvarhantěly prsty. Osvěžení a nasátí energií jsme nasedli znova do sedla a skrz klikaté cesty uprostřed zarostlé divočiny jsme frčeli směrem k čajovým plantážím. Byly trochu nižší než v jiných krajích. Zdejší pole totiž nevynikají rozsáhlými čajovníky. Spíš tu se tu pěstují kávovníky nebo skořicové sady.

Pořád stoupáme výš. Musím se zhluboka nadechnout a zadržet dech, aby my slehly ušní bubínky. Rozdíl v nadmořské výšce je už poměrně značný. Zastavujeme se v malé vesničce, kde nám Uyenův známý ukazuje, jak se vaří domácí rýžovice. Rýže se vaří ve velkém hrnci a stoupající pára je zachycena malou trubkou, která vede do plechového válce, kde alkohol pomalu kvasí. Na první pohled nic
komplikovaného. Ale upřímně nevím, jestli bych si to riskla pít. Na můj dotaz, zda tu všichni stále dobře vidí, pan domácí nechápavě zíral.

Jen co jsme se dostali z dostatečné dálky, aby se nám vůně rýžovice vypařila z nosových dírek, začalo prudce pršet. A to jako že fakt prudce. Počasí ve Vietnamu je jak emočně flexibilní ženská během
mensesu. Obloha je azurově modrá, slunce pálí, a do toho začne z ničeho nic šílená bouřka připomínají konec světa.

Nicméně jsme dojeli až do cíle vysokohorské vesnice Prao, která je domovem etnické menšiny Co Tu, která je jednou z 54 menšin oficiálně uznávané Vietnamem. Ubytovali jsme se v pokoji s překrásným výhledem na hory. Jediné co jsme ani trochu neuvítali, byli naši spolunocníci v podobě švábů a ještěrek.

K večeři nám majitelky hostelu připravily naprosto famózní kulinářský zážitek. Ochutnali jsme smažené horské slepice na citrónu, hovězí na grilu, sojový sýr s rajčaty a orestovanou zeleninu na česneku. Maso tu chutnalo mnohem sladčeji a měkčeji než obvykle. Asi je to tím, že tu zdejší zvířata můžou volně běhat po lesích.

NÁRODNOSTNÍ MENŠINA CO TU A JEJICH DĚSIVÉ ZVYKY

Druhý den jsme vyrazili opět brzy ráno, abychom jako první navštívili vesnici, kde žijí obyvatelé Co Tu dle vlastních tradic a zvyků. Ve dne zůstávají ve vesnici jen muži a malé děti. Chlapi tu jen tak celý den lelkují, chodí do hlavního domu stojící na vysokých trámech, kde se pořádají všechny důležité společenské události. Společně tady popíjí, klábosí nebo hrají karty.

Mezitím jejich ženy vstávají již za rozednění, aby šly prodávat na trh. Pak jdou do lesů, aby obstarávaly svá políčka. Večer se vrací, aby uvařily večeři a poklidily. Prý tu není úplně neobvyklé, že tu chlapi po celodenním chlastání vlastní ženy znásilňují. A když jim nejsou po vůli, tak tu lítají i facky a občas to zajde tak daleko, že musí zasáhnout samotný vůdce vesnice, kterým je obvykle nejstarší muž klanu.

Ženy menšiny Co Tu jsou velmi pracovité a nejsou zvyklé na pohodlí. Byla jsem brzo ráno navštívit trh, kde prodávaly jak Vietnamky, tak i Co Tu ženy. Zatímco Vietnamky měly stánky pod střechou se stolem a židlemi, Co Tu prodavačky dřepěly na zemi, kde měly zboží vystavené. Prodávaly většinou, co jejich zahrádka dala – lesní plody, banány, zeleninu a oříšky. Za těch pár dongu si pak koupily od Vietnamek maso, nudle a koření. Rýži totiž vypěstují samy.

Členové Co Tu se dají celkem lehce poznat od Vietnamců. Jsou mnohem menšího vzrůstu a nosí tradiční oděv v černo – červených barvách. Ženské jsem viděla zásadně v sukních, které si samy pletou. Narozdíl od H´mong (což je největší vietnamská etnická menšina žijící například v Sapě) jsou jejich kroje mnohem méně barevné.

Domy nebyly nijak zamčené, některé ani neměly dveře. Nebylo tedy těžké nahlédnout nenápadně dovnitř jejich obydlí. Žasla jsem, jak žili všichni jen v jedné místnosti. Žádné oddělené pokoje. Jen postele po okraji a uprostřed cosi jako kuchyň. No jestli tu jsou v něčem oproti zbytku společnosti napřed, bude to sexuální výchova.

Co se týče toalet, tak jsou velmi ekologičtí. Prý si v lese každá rodina udělá hlubokou díru, kam se chodí ulevovat. A když se díra naplní, jednoduše ji zasypou půdou a vyhrabou si další. Nechtěla bych vidět, jak to dělají opilí chlapi v noci, kdy nesvítí měsíc.

Přestože se negramotnost zde snižuje, některé zvyky se tu dosud bedlivě udržují. Jak tu žijí všichni spolu v jedné vísce, tak se tu lidé berou mezi sebou. Není tedy divu, že se čím dál častěji rodí postižené děti.

Za vesnicí jsem si podél cesty všimla několik zajímavých staveb, které připomínali malé náhrobky. Uyen bezprostředně zastavil a povyprávěl nám o náboženských zvycích Co Tu. Přiznám se, hrůzou mi přitom naskočila husí kůže. Členové menšiny Co Tu se nepohřbívají do země, nýbrž do menšího altánku. Ten se vyrábí z kmene stromů, který se vydloube a nechá zaschnout. Pak se do něho vkládá mrtvé tělo zesnulého. Dříve byla spolu se zemřelým pohřbená i jeho manželka, aby bylo se o něho řádně postarala i na onom světě. A to i přesto, že je zcela zdravá a živá! Naštěstí se dnes takové praktiky už nevykonávají.