Příběh vietnamského jména

Duong, Linda, Pinda, Lin, Nájen, Na gumě, Ďuong, Zuzanka, Sunny, Miss Tournesol. Ne, to vyjmenovávám jména svých kamarádů. Toto všechno jsem já a moje přezdívky.

Mamka mi dala krásný jméno Duong, ve vietnamštině slunečnice. Chtěla, abych do života vstoupila plná energie, radosti a abych celý život zářila štěstím. Ve Vietnamu mi říkají Thuy Duong neboli bříza, protože naše jména se skládají ze dvou slov.

Když jsem se v osmi letech přestěhovala do Čech, taťka mi vybral jméno Linda. Podle americké zpěvačky původem z Vietnamu, které se přezdívalo Dlouhé nohy. Asi doufal, že když mi dá stejné jméno, moje kosti si to rozmyslí a o pár desítek centimetrů se ještě prodlouží. Holt nejen on, ale i mnoho dalších vietnamských rodičů se těžce zklamalo.

Já jsem svoje české jméno zprvu brala jako samozřejmost, všichni vietnamští známí to tak měli. Ani mě jako malou nenapadlo se zamyslet, proč by mi Češi vlastně neměli říkat Duong. Až později mi došlo, že je to proto, aby nemuseli krkolomně vyslovovat moje vietnamské jméno. Duong se totiž nečte tak, jak se píše. D se čte jako Z a G na konci se nevyslovuje vůbec. Abych tedy vůbec věděla, na koho paní učitelka mluví, bylo jednodušší, aby mi říkala Linda.

Takhle mi říkají i čeští prarodiče, které jsme si adoptovali od dob, kdy hlídali ségru. Když přijedu domů k rodičům, kde jsem chodila na základku, jsem Linda, ta premiantka, co měla samé jedničky a chodila na matematické soutěže. V Chrudimi, kde jsem chodila na gympl, jsem ta Linda, co si během chemie četla knihu pod stolem a z matiky skoro propadala.

Až na vysoké škole to ve mně začalo hlodat a přemýšlela jsem nad tím, proč bych si měla říkat jinak, než se jmenuju. Ať se ti Češi taky snaží, ne? Nejdřív jsem si Lindu zkrátila na Lin, poněvadž mi to znělo víc asijsky. Pár lidí to zkomolilo na Lane, ta Korejka z Gilmorek, kterou prdlá máma pořád zamykala doma. Nebo mi říkali Ling, podle té protivné a namyšlené Asiatky z Ally McBeal.

Když jsem pak odjela studovat do Francie, moje jméno tam četli jako Ďuong. To se mi líbilo hodně, protože se to tak vyslovuje na jihu Vietnamu. Zní mi to něžně, roztomile a vysloví to téměř každý. A tak se od té doby představuju jako Ďuong a učím lidi správně vyslovovat moje pravé jméno.

Docela mě baví pozorovat, jak si s tím lidi vypořádají. Někteří si na tom zlámou jazyk. Mnozí se radši vyhýbají oslovit mě jménem. Jsou i tací, co si jméno foneticky napíšou, aby si ho zapamatovali. Pár vtipálků se mě rovnou zeptá, jestli mi můžou říkat Zuzanka nebo Maruška.

Těch přezdívek, co jsem díky svému exotickému jménu dostala… Co vám mám povídat. Moje rodné příjmení je Nguyen, které se velmi špatně vyslovuje. Kluci z vyšších tříd na základce z toho udělali Na gumě. Pořád jsem řešila proč. To jako nosím moc gumiček, nebo vypadám, jako bych fetovala gumu?

Každopádně mě fakt štvalo, když na mě občas přes celé město pokřikovali Linda Na gumě. Ještě lepší byla Linda Pinda, to už jsem pěnila vzteky. Pak mi brazilská kamarádka prozradila, že Linda znamená v portugalštině Krásná, tak se mi to jméno opět zalíbilo. Než mi došlo, že jsem vlastně Krásná Pinda.

Publikováno v magazínu Pátek LN