Na mostě mezi Hanojí a Prahou

Tak jsem po třech letech úmorného boje s českou byrokracií dostala dvojí občanství. Je ze mě oficiální banánka! Půlku jsem nechala v rodné zemi a druhá půlka zaslíbila věrnost českému národu. Když jsem stála před pár dny na matrice a podepisovala slib při zvuku „Kde domov můj“, první, co mi přišlo na mysl byla vietnamská hymna „Pochod na frontu“, kterou jsem slýchávala každý večer na VTV4 (vietnamský kanál pro žijící v zahraničí), když jsem bydlela u našich. A tak mě napadaly otázky, na které hledám odpovědi vlastně už od dětství. Kde je tedy můj domov? Je to tam, kde jsem se narodila nebo tam, kde jsem prožila většinu svého života?

dvoj+¡ +¥ivot ban+ínov+¢ch d-øt+¡

Po příletu do Vietnamu se necítím ihned jako doma. Většinou potřebuju týden dva na to, abych se zbavila svýho čínskýho akcentu (fakt nevím, jak na to přišli) a abych nabrala od slunce ten správný odstín a mohla zcela zapadnout do davu. Po krátkém období aklimatizace už lehce snáším i místnosti bez klimatizace. Také začínám přecházet silnice jako kaskadér a jezdím na kole v protisměru. Nejvíc se doma cítím tehdy, když ucítím z kuchyně či trhu nějakou vůni připomínající jídla, která mi babička kupovala nebo vařila, když jsem byla malá. Vlastně nejsilnější pocity vietnamského patriotismu ve mně vyvolávají vzpomínky na babičku.

U rodičů se cítím jako ryba ve vodě a to pořád. Prostě bezpečně, vítána a milována. Jako kdybych stála na můstku mezi vietnamským a evropským světem a pořád se nemohla rozhodnout, zda budu víc Vietnamka nebo Češka. To mě baví, ale někdy také unavuje a rozčiluje, ale rozhodně jsem za to vděčná.

Naši byli vždy dost liberální k mýmu výběru, ať šlo o hobby, školy, práce či partnera. Nikdy mě do ničeho nenutili. Rozdílný názor vždy vyjádřili, avšak ať jsem se rozhodla jakkoliv, vždycky při mně stáli. Oplátkou za to si přáli, abych při všech kulturách, které objevuju, nikdy nezapomněla na své kořeny. Abych uměla plynule vietnamsky, abych chápala význam slova rodina ve vietnamském smyslu a abych uměla myslet i na druhé a nejen na sebe. Netvrdím, že s jejich výchovou ve všem stoprocentně souhlasím, jsem přece jenom jiné generace a svět, v kterým žiju se hodně liší od toho jejich. Nicméně tohle jsou věci, které bych taky jednou chtěla předat svým dětem.

Je to jednoduché říct „vezmi si z obou kultur jen to nejlepší“, ale jak má poznat puberťák, co je dobré a co ne? Postupem času jsem si zvykla obě kultury porovnávat téměř automaticky. Srovnám si sama v sobě, co mi přináší větší radost a obě ty kultury zmixuju do svýho banánového koktejlu tak, aby mi to vyhovovalo co nejvíce. Takže občas jím šopák hůlkama, protože je to praktičtější. A někdy si dovolím zkoušet na rodiče svůj typicky český sarkasmus, což by většina vietnamských rodičů třeba vůbec nepochopila.

Suma sumárum, do svého národa jste nově přijali malé socialistické dítě bránící se českému individualismu se sklonem k francouzskému smyslu pro rebelii. Myslím, že to nejvíc vystihl pan tajemník, když mě vítal mezi občany ČR a daroval mi růži. Žlutou. Asi jako abych nezapomněla, že i s českou občankou zůstanu navždy Vietnamka 🙂 Jemu tenhle (pro mě) hluboký smysl asi unikl. Nicméně babi, neboj, já nezapomenu!

Komentáře

Ještě tu nikdo nic nenapsal :(