Ano, může. Jsem jedním z těch šťastlivců. Není nás bohužel hodně, ale snad se blýská na lepší časy tím, že se o duševních onemocněních v Čechách více mluví a diskutuje. Nejzávažnější je na této klinické nemoci to, že zhruba 25 % lidí přemýšlí nad sebevraždou a 20 % je doopravdy dokoná.

Bipolární afektivní porucha je relativně nová nemoc, jež se často vyskytuje u kreativních jedinců. Není tolik probádaná a odborníci přesně neví, z čeho vzniká. Trvá v průměru 4 až 5 let, než se diagnostikuje.

Já jsem bojovala s depresemi od puberty. Znáte to, takové vietnamské klišé. Jedničkářka, co se učila nejen pro sebe, ale i pro rodinu a celý Vietnam, abych komunitě nezkazila pověst, takže jsem vyrůstala pod obrovským tlakem, že selžu.

Do osmi let jsem žila v Hanoji vedle babičky a ze dne na den jsem se s mámou stěhovala za tátou na druhý konec světa. Od té doby jsem vyrůstala v ryze českém prostředí. Takže banán jak poleno, co fyzicky i v hlavě pendloval mezi Vietnamem a Českem.

Do toho se ve mně pral ještě kus francouzského pradědy, v jehož rodné zemi jsem strávila 4 roky. Moje babička z mamčiny strany měla bipolární poruchu, ale bohužel neléčenou, takže ji zavírali do kazajk a v podstatě se dožila vysokých let hlavně díky trpělivé rodině a především díky modlení a častým meditacím.

Já mám naštěstí „jen“ ten nejlehčí typ bipolární poruchy – cyklotymii. Díky terapii, na kterou jsem začala chodit v roce 2015, se podařilo nemoc zachytit včas. Jednou za čtvrt roku mívám epizody, kdy se mi extrémně mění nálada.

Většinou to začíná mánií, kdy jsem hyperaktivní, skoro nespím, nestíhám jíst, napadá mě spoustu nápadů, seznamuju se s mnoho lidmi a návštěvy v knihkupectvích a antikvariátech na kreditce zanechávají poměrně velkou díru. Mám toho tolik co říct, že ani můj mozek to nestíhá, natož mé okolí.

Načež po cca 3 týdnech udeří deprese většinou trvající stejnou dobu, kdy jsem strašně vyčerpaná, smutná a bez jakékoliv energie či chuti vstát z postele. I jednoduchý úkon jako vyčištění zubů je problém, natož práce, domácnost a starost o čtyřletou dcerku. Díky bohu za mého úžasného manžela, rodinu a nejbližší přátele.

Jestli mi covidové lockdowny něco daly, tak je to definitivní diagnóza mé nemoci v březnu 2020. Tušila jsem, že je se mnou něco špatně. Jen jsem nevěděla co přesně a jak to léčit. Epizody přicházely většinou po nějakém rasistickém nebo xenofobním útoku či nezdaru v práci.

Až po 5 letech individuální terapie a psychologických testů se doktoři shodli na bipolární poruše. Povím vám, byla to neskutečná úleva. Vědět, že existují léky, v mém případě stabilizátory nálad, díky kterým můžu žít normální život, být šťastná a prožívat mateřství po boku úžasného manžela.

Kromě složitého hledání dobrých terapeutů a doktorů bylo zásadní nevzdát cestu za dobrými léky, u kterých se neprojeví nežádoucí vedlejší účinky. Já mám za sebou 10 různých léků a kombinací, jednou jsem kvůli alergické reakci na pár dní skončila na kožním. Ale moje pitbullí povaha kickboxera se nikdy nevzdává, dokud je na konci tunelu aspoň kousíček světla.

Nezbytné je také mít pevné rodinné zázemí a nejbližší přátele, kteří se na vás nebudou zlobit, když je v návalu brutální upřímnosti a vzteklosti pošlete do míst, kam slunce nesvítí. A naopak vám ještě nesou květiny a dopisy plný povzbuzení přes okno, protože ví, že na vás padla deprese, během níž si vyčítáte, co jste během mánie zase provedli, nevycházíte z domu a s nikým se kromě manžela a dcerky nechcete stýkat.

O mé nemoci se v rodině a nejbližším kruhu mluví zcela přirozeně. Ale k veřejnému coming-outu jsem se odhodlala až po několika týdnech po diagnóze, i když na vkus mé terapeutky to bylo překvapivě brzo. Ono mi to sdílení, mluvení a psaní o tom dost pomáhá se s tou nemocí sžít. Moje bipolárka, respektive máničky a depresičky, jak jim láskyplně s manželem říkáme, jsou takoví nezvaní kamarádi do našich životů.

Tato nemoc mě nedefinuje, je jen součástí mě. Upřímně, i když je to při každé epizodě sakra těžké, tak kdybych si měla vybrat mít, či nemít bipolární poruchu, vyberu si ji mít. Můj manžel mě bez této nemoci nezná, a přesto si mě vybral za životní partnerku. Bez svých mániček a depresiček bych nevnímala svět tak, jak ho vnímám. Neuměla bych ho cítit a vyjádřit tak, jak to umím.

Velkým problémem lidí s duševním onemocněním je pocit studu. Já jsem stud jako takový nikdy necítila, ale měla jsem obavy z toho, jak to vezmou potencionální zaměstnanci, kolegové a aby se maminky nebály nechávat své děti hrát si s naší dcerkou, protože má mámu s bipolárkou. Nakonec jediné, co jsem od širokého okolí dostala, je neskutečné pochopení, čímž já cítím velkou svobodu, protože svoji nemoc nemusím před nikým tajit.

Život s bipolární poruchou může být leckdy o dost kvalitnější, než jaký vede „normální“ člověk. Tím, že musím mít vzhledem ke své nemoci pravidelný režim, hodně cvičit, jíst zdravou stravu a vynechat alkohol, není moje tělo v 35 letech tak zhuntované v porovnání s vrstevníky. S náročnou prací v kanceláři od devíti do pěti by to bylo velmi náročné, takže se lidem s touto nemoci doporučuje mít volnější profese.

Já se i po mateřské živím psaním a v současné době se připravuju na doktorát na téma duševní zdraví Vietnamců v Čechách. Tak snad svojí disertací a otevřeností přispěju k tomu, že ten hodnotný život povede víc lidí s mentálním onemocněním.

Jet do Čech a „neochutnat“ Češku je jako jet do Itálie, aniž byste si dali pravou italskou pizzu. Tak nějak zní nepsané pravidlo pro každého Vietnamce v Čechách.

O Češkách se mezi mými krajany totiž povídá, že jsou oproti Vietnamkám více sexuchtivé. Pojem nezávazný sex nebo sex na jednu noc pro ně neznamená ostuda pro celou rodinu a zatracení celého rodu.

Když do toho přidáme ještě pro Asiaty exotický vzhled, je jasné, že se ono pravidlo snaží dodržet téměř každý Vietnamec. Když se řekne Češka, Vietnamci si představí vysokou prsatou blondýnu s dlouhýma nohama, co ráda dá (i když není sama).

„Vypadáš dosti…česky,“ povídá mi na přivítanou strejda. Bylo mi 18 a naposled mě viděl před 10 lety. Mezitím jsem nakynula do ženských tvarů, které se mezi mými krajanky zřídkakdy vyskytují. Když ve Vietnamu máte víc jak 50 kg, vaše boky nemají míry školačky a prsa máte větší než dvojky, jste tlustá. Diplomatičtěji řečeno – jste česká buchta.

„Jsou všechny Češky pihovaté?“ ptá se mě zvědavá sestřenka. Zrovna se díváme na televizi a v reklamě se objevila nějaká Evropanka s tvářemi poseté pihami. Pihy – pro Čechy naprosto běžný jev jsou pro našince obrovským zdrojem fascinace.

Ovšem, nenechte se mýlit, vidí je spíš jako vadu na kráse. Ve Vietnamu jsem ještě nikdy neviděla pihovatého člověka. Za to tady v Čechách jsem už potkala pár Vietnamek, kterým se po letech pod evropským sluncem pár pih na tváři objevilo. Většina se to snaží zamaskovat všelijakými krémy a každodenním make-upem. Vůbec nechápu proč. Já jsem třeba vždycky chtěla být zrzatá a pihovatá.

Vietnamci vůbec nechápou, proč se Češky tak rády opalují. Honba za bronzovou pletí jim připadá padlá na hlavu. Normální (tedy zimní) pleť Evropanek je pro ně totiž sen, za který jsou ochotné platit nemalé peníze. Některé to zaženou tak daleko, že využijí i služeb plastické chirurgie.

Všechny chodí ven jen ve slunečních býlích, zahalené do šátků a rukavic, aby nikde nečouhal ani malý kousek pokožky. Utrácí nehorázné částky za kosmetické přípravky, aby docílily co nejbělejší pleti. Ta taktéž jakýmsi způsobem vyjadřuje jejich společenský status. Být bílá znamená být zdravá a bohatá, protože nemusí pracovat na slunci.

„Hlavně si neber Češku,“ takto zní rada každé vietnamské matky směrem ke svým synům. Když si chlapec domů přivede českou dívku, jeho rodina to bere jako úlet v mládí. Předpokládá se (nebo se za to celý rodinný klan modlí), že až nadejde čas, poslušný syn zmoudří, opustí Češku a najde si vhodnou Vietnamku.

Proč? Protože se všeobecně má za to, že česká snacha je moc líná a pohodlná, aby vypomáhala tchýni při rodinných sešlostech. Slýchávám též předsudky o tom, že jsou moc drzé, odmlouvají, jsou nevěrné, málo vaří, nepečují pořádně o manžela ani děti a ve stáří se nepostará o jeho rodiče.

Většina vietnamskou-českých vztahů krachne právě tehdy, když manžel onemocní. Tehdy si uvědomí, že vietnamská manželka by o něho asi lépe pečovala.

„Češky jsou pěkné tak do 35, pak mají děti a už se o sebe moc nestarají. Mají povadlá ňadra, špeky a ve stáří už se neudržují vůbec,“ povídá teta, když si v kuchyni povídáme. Takhle to vidí nejen ona. Dokonce i můj vlastní manžel mi jednou z legrace tvrdil, že si vzal Vietnamku, protože stárneme pomaleji a jsme krásné i ve stáří.

Je pravda, že takové francouzské důchodkyně jsou šmrncovní, i když chodí oholi. Namalují se a vyfiknou se, přestože jdou jen do obchodu. A všechny voní drahým parfémem. Na druhé straně málokterá česká babička by se obešla bez květované zástěrky. A co si budeme nalhávat, Češky s věkem opravdu kynou.

Původní text byl vydán v Moje psychologie 8/2018 

Oficiálně nejsem rasistka, ale občas tak mluvím a píšu. Protože mám v hlavě spoustu předsudků a věřím zažitým stereotypům. Vím o tom, a proto se je snažím sama sobě bořit aspoň tím inkoustem a nekorektním humorem.

Poslední dobou mě ale dost trápí nebezpečný vir, tzv. politická korektnost. Nevím, jak Vám, ale mně (Vietnamce žijící v Česku s dvojím občanstvím, co se považuje za Vietnamku i Češku, české občanství jsem dostala až v roce 2015) ta zdejší přehnaná diplomacie už vyloženě vadí.

Už mě netěší, že některé ne/ziskové instituce, běžní občané i politici bojují o to, aby se mi neříkalo žluťásek, šikmoočka, rákosníček a dalšími „hanlivými“ výrazy.

V mém případě paradoxní, že? Zrovna autorka knihy Banánové dítě (Vietnamka v české džungli). Pojem banánové dítě jsem poprvé slyšela v současném Klubu Hanoi, nyní South East Asia – liaison, z. s.  Pochází prý z Ameriky, kde je vietnamská komunita mnohem déle než v Čechách.

Pro mě osobně to pejorativní slova nejsou, protože si to nepřipustím. Dělám si z nich naopak sama srandu. Tenhle proces trval dlouhou řádku let a nikdy nebude bohužel dokonalý. Chápu, že to někoho z mých krajanů může urážet a naštvat, když je takhle někdo osloví, ale mně to pomáhá a baví. Vím, že to máme každý jinak.

Nicméně, když se těmito slovy nazývám já sama, nikdo mě jimi nemůže ranit. Mám pocit, že jim tím beru jejich zbraň, co by proti mně mohli případně použít.

Občas se mi stane, že se do telefonu neznámému člověku představím jen jako Jirásková. Během příjemného hovoru se dostaneme ke vtipům o Vietnamcích pěstující ve sklepě marihuanu. Oba se řehtáme. Dotyčný si na druhé straně sluchátka totiž celou dobu myslí, že jsem čistokrevná Češka.

Jakmile mu sdělím, že pocházím z Vietnamu, tak prudce s humorem zabrzdí. I když ho ujišťuju, že mě to fakt nevadí, že naopak. Během sekundy jako kdyby se mezi námi postavila konverzační zeď, kdy si Čech hlídá každý slovo a dokola se omlouvá, že mě nechtěl urazit. Veškerá uvolněnost je zkrátka pryč.

Takovéhle situace mě strašně mrzí. Nechci, abychom to tu měli jako v USA, kde mají učitelé dlouhatánský seznam, jak mají oslovovat jednotlivé studenty z různých etnických skupin. Aby je to neurazilo, případně aby jim nezpůsobili nějaké psychické trauma.

Bojím se, že se jednoho ošklivého dne budu muset bát nazývat sama sebe, svoji národnost nebo rasu slovy, jež jsem si SAMA vybrala.

Možná je ten recept i humor. Celý život si umět dělat ze sebe srandu. My doma si už teď děláme z malé dcery srandu, že je žluto-bílá, šikmooká, polomáčená. Že aspoň bude vidět širokoúhle.

Pane prezidente, děkuju Vám za to, že jste v roce 2013 podepsal smlouvu o dvojím občanství, díky kterému jsem se mohla voleb účastnit.

Sice jsem nevolila Vás, ale doufám, že v následujících pěti letech nebudete přispívat ke konci humoru a uvolněnosti v Čechách. Jde to i slušně. Teda aspoň doufám.

Prosím – Vás a vlastně i celé Česko – neberte mi věci, proč se tato republika stala mým druhým domovem. Děkuju moc předem.

Duong Nguyen Jirásková
(Slunečnice, něžná květinka, občas ostrá jak chilli omáčka 🙂

P.S. Píši Vám hlavně jako máma čtyřměsíční žluto-bílé dcery.

Závidím těm děckám, co bydlí pár minut od svých prarodičů. A vždycky mi to přijde děsně líto, že babičky a dědečkové sedí doma u jídelního stolu sami a čekají. S čerstvě usmaženým řízkem a ještě teplým štrúdlem. A děti a vnoučata nepřicházejí a nepřicházejí. Mnohdy měsíce, dokonce roky.

Já vím, že závidět se nemá, ale nemůžu si pomoct. Tenhle pocit mám zejména ve chvílích, kdy zapaluju vonnou tyčinku na oltář a dívám se na fotku milované babičky. Nebo když jsem poprvé navštívila babiččin hrob ve Vietnamu. Vždycky si přeju, abych k ní mohla chodit, jak a kdy se mi zachce. Abychom spolu zase mohly žvýkat cukrovou třtinu, koukat na seriály a společně u nich usínat v houpacím křesle.

Zdá se mi, že my mladí občas ve spěchu všedních dní zapomínáme na ty, kdo nás porodili a vychovali. Vymlouváme se nejrůznějšími způsoby jako: Já bych rád přijel, babi, ale mám moc učení a práce. Já bych na ty ryby šel, dědo, ale slíbil jsem dětem výlet do zoo a akvaparku.

Sáhla jsem si do svědomí a vzpomněla si opět na babičku z mamčiny strany. Měla jsem štěstí a bydlela hned vedle ní celých osm let svého života. Mohla jsem tak čerpat její moudro, poslouchat příběhy z jejího života. A tak nějak poznat starý Vietnam skrze ni. V osmi letech jsem s mamkou po roce odloučení následovala taťku do Čech. Jako dnes vidím, jak nás se zbytkem rodiny babička vyprovázela na letišti v Hanoji.

Pamatuju si, že byla hrozně smutná a co chvíli poodešla za roh, aby si zaplakala. Moc jsem to tehdy nechápala, tak jsem ji jenom držela za ruku a říkala, ať nebrečí, že já přece budu za chvilku zpátky. A už jsem vůbec nechápala, když se mě ptala, jestli se mi po ní bude stýskat. Celou naši cestu jsem viděla jako výlet, ze kterého se brzy vrátím. Ani mě nenapadlo, že znovu babičku uvidím až za předlouhých devět let.

My Vietnamci, kteří žijeme v zahraničí a jsme z jakýkoliv důvodů odloučeni od svých nejbližších, zažíváme celkem běžně, že se prostě nemůžeme každý víkend sebrat a navštívit své rodiče a prarodiče. Dělí nás tisíce kilometrů, takže vztahy musíme udržovat prostřednictvím telefonu, dopisů, e-mailů či Skypu.

Nejbolestivější situace jsou asi ty, kdy vám umírá rodič a vy nemáte peníze na to, abyste odletěli domů se rozloučit. Nebo když už přece jenom sedíte v letadle, to ale má dvě hodiny zpoždění a vy kvůli tomu nestihnete říct své poslední sbohem.

Je mi jasné, že člověk nejvíc lituje toho, co ztratí. Možná si až v tu chvíli uvědomí, že měl víc volat, být víc v kontaktu a mnohem více navštěvovat. Jak se říká hezky staročesky, pozdě bycha honiti.

Honíme se za kariérou, která ani nemá jasné obrysy. Dereme se na pozice, které ještě ani nemají názvy. Chceme procestovat celý svět, poznat všechny cizí kultury, naučit se nové jazyky. A mezitím ti, kteří žijí vedle nás a mají nás rádi, přestože přijdeme na oběd s ročním zpožděním, odcházejí sami.

Publikováno v Pátek LN.