Milá fazolko, tady tvoje maminka

Dnes krátce po 9h jsme se poprvé potkaly skrz obrazovky ultrazvuku u paní gynekoložky v Karlíně. Jeli jsme tam s tatínkem, kterého jsem již tradičně vypsychovala ještě tu noc předtím. Z ničeho nic jsem mu plakala v náručí, jak jsem se bála, že třeba těch 5 těhotenských testů za poslední týden selhaly a nakonec tě pod srdcem nenosím. Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila, až mi tě doktorka oficiálně potvrdí. A tak jsem vstala už v 5h a psala knihu za zvuku The Lumineers, aby ten čas trochu utíkal. Dojeli jsme na místo včas, v čekárně byly samé těhulky s velkým břichem. Tvůj táta se schoval za roh a na rozdíl ode mne byl naprosto klidný. Než do mě zasunula paní doktorka ten ultratenký vibrátor bez vrnění, za to s obrovským množstvím studeného modrého gelu, tak jsem jí ještě honem oznámila, ať mi ani neříká, že ve skutečnosti nejsem těhotná.

Naštěstí ses chytil/a tak rychle, asi hned napoprvé, kdy jsme tě zplodili den před Štědrým dnem. Jsi ten nejkrásnější dárek, jaký jsme si mohli přát. Jen doufám, že vás tam není moc, když jsme s tatínkem tak výkonní, že jsme to dali už na první šťouch. Každý den jsem si dělala testy, abych věděla, jestli jsem nebo nejsem. Podle tatínka se to prý totiž pozná hned 2. den, koupil totiž supr trupr drahý inteligentní testy, které by to měly poznat. No, tak vidíš, poznaly velký hovínko.

Bříško už mi pěkně roste, poslední dobou bych furt žrala, konečně mám pořádnou výmluvu, prý než začnu blít, tak si to mám užít, snad nebudeš příliš otylý a velký. Nechce se mi rodit 4 kilový dítě s obří hlavou o celkové délce 60 cm. Už se na tebe děsně těším. Před početím jsme ti s tatínkem koupili velkého plyšáka méďu Pú, abych ho mohla předem zahřát. Budeš ho mít v postýlce, aby se ti nestýskalo, až tam budeš sám. Jenom se bojím, aby tě nezalehl, máme když tak ještě íáčka, tak ho taky začnu zahřívat. Jenom si nesmíš vzít tátovu mončíka, kterého má ještě od své babičky, nebo ho bude muset dávat do trezoru. Najdeš si svého oblíbence, kterého budeš mít rád/a jako táta má mončíka a já stračenku, tu mi koupil tvůj tatínek 1. Vánoce, co jsme prožili společně.

Měl/a by ses narodit na konci srpna, takže nejspíš budeš celý život panna. Nicméně bych neměla zbytečné obavy, pokud budeš po tátovi, pannou nezůstaneš moc dlouho, nejspíš to nevydržíš ani do puberty. Jméno už máme, představ si. Když budeš holka, budeš Eliška a budeme ti říkat Eli. Když budeš kluk, budeš Vašek, s tím, že si připlatíme, abys nebyl oficiálně Václav, páč to je jméno pro starýho dědu, jako třeba tvůj děda Jirásek. Budeš prostě jenom Vašek a běda jestli ti někdo bude nazývat Venco nebo Vašík.  Ale znáš nás s tátou, ještě to budeme tolikrát měnit a možná ti vyberem finální jméno až v porodnici. Pro tvé vlastní dobro ti nebudeme komplikovat život a dostaneš jen jedno jméno a jedno příjmení, a to po tátovi. Já ho mám taky, ale tebe ušetříme Nguyen, přestože je to 9. nejběžnější příjmení v Česku!

Ani nahý/á nezůstaneš moc dlouho, už jsem začala hromadit výbavičku, dnes jsem koupila historicky první dupačky. Jsou krásňoučký, bílý s šedivými obrázkami medvídka Pú, abys měl/a kompletní sadu Winnie the Pooh. Uvidíš, zamiluješ si to a už to nikdy nebudeš chtít sundat, i když ti už bude dávno krátké. Můžeš to třeba dát pak panence. Teda pokud budeš holka…nebo gay.

Jinak prarodiče se na tebe moc těší, čeští praprarodiče jakbysmet. Už teď si dělají časový harmonogram, kdo kdy tě bude vozit v kočárku. Už určitě volali i do Vietnamu. Škoda, že tě nestihli vietnamští praprarodiče, děda se moc těšil. Určitě na nás obě budou dohlížet shora. Já jen doufám, že se tvé váhy prarodiče nezaleknou hned zpočátku, a budou tě fakt občas hlídat, abych si taky mohla někdy vydechnout a případně prospat, nebo něco napsat, abych nevyšla ze cviku. Neboj, teď spím do zásoby. Předpokládám, že to funguje jako zimní kila navíc. Hlavně ať nejsi po mně a nebudeš brečet nonstop. Prosím, buď po tátovi a celý den spi a vzbuď se jenom na krmení, moc prosíííím.

Tak se tam v bříšku hezky chytni, buď silný/á a vyjdi ven včas, už se nemůžeme dočkat, con yêu!

Pusinku na čelíčko i tvářičku, jež ještě nemáš. Moooooc se těším, ty naše polomáčenko!

S láskou,

Maminka/Mẹ thương con

Kavárna Slavie, 17. 1. 2017, 12:27

Zveřejněno 17.1.2017 v HLAS KRVE, Nezařazené - Komentáře - 7 »


Smažený kapr hůlkami

Vánoce, Vánoce přicházejí. Lidé se mě často ptají, jestli v rodině slavíme české Vánoce. Ano, a to hned dvakrát. Již 19 let každoročně chodíme 23. prosince k české babičce a dědečkovi na vánoční večeři. Tolik let je totiž mé sestře, kterou Vydrovi hlídali od jejích šesti měsíců. Tehdy byla ségra ještě malá houstička. Naši si pronajímali krámek v domě Vydrových, dvojice důchodců, kteří si hlídáním přivydělávali, a tak mohla být ségra blízko maminky, přestože pracovala.

Od začátku jsem Vydrovým říkala babička a dědeček, neboť mě brávali s sebou na výlety a dovolené. Vlastně díky nim jsme jsme se ségrou poznaly v dětství ZOO, české hory, hrady a zámky. Naši totiž furt pracovali a na dovolenou jsme jezdili jen k vietnamským známým na sever Čech. A tak se nedivte, že nám Vydrovi přirostli k srdci natolik, že je máme za vlastní.

Tudíž k nim chodíme každé Vánoce na chlebíčky a řízky s bramborovým salátem. Babička bývala kuchařka a i přesto, že poslední léta již hůř vidí, její jídlo by se nestyděli, podle mě, podávat ani v Alcronu.

Děda vždy pustí ze stoletého rádia české koledy a během večeře nás několikrát zvěční ještě starším foťákem na film. Po večeři klasicky jdeme ke stromečku, na kterém jsou ozdoby po předcích, a rozbalujeme si dárečky. Úplná česká idylka, ani cukroví nechybí. Dřív, když jsem ještě chodila na základku, tak jsem se ségrou chodívala k babičce a společně jsme vyráběly po večerech cukroví. Dnes si je objednává od místní cukrářky, abychom měly co přikusovat ke svařáku. Táta se většinou nacpe stejně jako zbývající obecenstvo, on česká jídla fakt rád. Věří totiž, že po nich ztloustne aspoň na ty Vánoce. Jenom mamka ty české opulentnosti nedává, protože je to na ni moc mastné, a tak na tajňačku přesouvá tučná sousta mně nebo ségře.

Druhý den, tedy na oficiální Štědrý večer, naši jízdu křesťanskými svátky zakončíme pravým nefalšovaným smaženým kaprem a bramborovým salátem z vlastní kuchyně. Večeři připravuju již tradičně se ségrou, kdy vše děláme podle receptu, který nám před lety dala babička Vydrová. A musím neskromně uznat, že byste těžko našly Vietnamky, které dělají tak dobrou českou štědrovečerní večeři. Jenom to stolování se nám pokaždé trochu zvrhne. Ještě jsme totiž nepřemluvily mamku, aby toho kapra jedla vidličkou, a ne hůlkami.

Abychom dodrželi všechny ty český tradice, nekřesťansky se přecpeme a vytuhneme u televize. Rok, co rok se ségrou koukáme na Tři oříšky pro popelku mezitímco naši se v ložnici dívají na vietnamskou televizi na nějakou telenovelu.

Jak to bude letos, kdy jsem na Vánoce poprvé vdanou paní? Budu mít Štědrý den rovnou třikrát. K Vydrovým a Nguyenovým se přidali ještě Jiráskovi, takže se letos fakt nehorázně přecpu. Bojím se, jaká to bude děsná dřina všechna ta vánoční kila zase shazovat. To snad abychom rovnou po Novým roce začali pracovat na miminu, aby bylo na co se vmlouvat. Třeba až budeme mít vlastní rodinu, bude Štědrý den opravdu jen jeden. Ale kdo by to měnil, že?

Zveřejněno 22.12.2016 v Nezařazené - Komentáře - 4 »


Sebrat se a jet za babičkou

Závidím těm děckám, co bydlí pár minut od svých prarodičů. A vždycky mi to přijde děsně líto, že babičky a dědečkové sedí doma u jídelního stolu sami a čekají. S čerstvě usmaženým řízkem a ještě teplým štrúdlem. A děti a vnoučata nepřicházejí a nepřicházejí. Mnohdy měsíce, dokonce roky.

Nhung-Bai-Tho-Hay-Viet-Ve-Ong-Ba-0

Já vím, že závidět se nemá, ale nemůžu si pomoct. Tenhle pocit mám zejména ve chvílích, kdy zapaluju vonnou tyčinku na oltář a dívám se na fotku milované babičky. Nebo když jsem poprvé navštívila babiččin hrob ve Vietnamu. Vždycky si přeju, abych k ní mohla chodit, jak a kdy se mi zachce. Abychom spolu zase mohly žvýkat cukrovou třtinu, koukat na seriály a společně u nich usínat v houpacím křesle.

Zdá se mi, že my mladí občas ve spěchu všedních dní zapomínáme na ty, kdo nás porodili a vychovali. Vymlouváme se nejrůznějšími způsoby jako: Já bych rád přijel, babi, ale mám moc učení a práce. Já bych na ty ryby šel, dědo, ale slíbil jsem dětem výlet do zoo a akvaparku.

Sáhla jsem si do svědomí a vzpomněla si opět na babičku z mamčiny strany. Měla jsem štěstí a bydlela hned vedle ní celých osm let svého života. Mohla jsem tak čerpat její moudro, poslouchat příběhy z jejího života. A tak nějak poznat starý Vietnam skrze ni. V osmi letech jsem s mamkou po roce odloučení následovala taťku do Čech. Jako dnes vidím, jak nás se zbytkem rodiny babička vyprovázela na letišti v Hanoji.

Pamatuju si, že byla hrozně smutná a co chvíli poodešla za roh, aby si zaplakala. Moc jsem to tehdy nechápala, tak jsem ji jenom držela za ruku a říkala, ať nebrečí, že já přece budu za chvilku zpátky. A už jsem vůbec nechápala, když se mě ptala, jestli se mi po ní bude stýskat. Celou naši cestu jsem viděla jako výlet, ze kterého se brzy vrátím. Ani mě nenapadlo, že znovu babičku uvidím až za předlouhých devět let.

My Vietnamci, kteří žijeme v zahraničí a jsme z jakýkoliv důvodů odloučeni od svých nejbližších, zažíváme celkem běžně, že se prostě nemůžeme každý víkend sebrat a navštívit své rodiče a prarodiče. Dělí nás tisíce kilometrů, takže vztahy musíme udržovat prostřednictvím telefonu, dopisů, e-mailů či Skypu.

Nejbolestivější situace jsou asi ty, kdy vám umírá rodič a vy nemáte peníze na to, abyste odletěli domů se rozloučit. Nebo když už přece jenom sedíte v letadle, to ale má dvě hodiny zpoždění a vy kvůli tomu nestihnete říct své poslední sbohem.

Je mi jasné, že člověk nejvíc lituje toho, co ztratí. Možná si až v tu chvíli uvědomí, že měl víc volat, být víc v kontaktu a mnohem více navštěvovat. Jak se říká hezky staročesky, pozdě bycha honiti.

Honíme se za kariérou, která ani nemá jasné obrysy. Dereme se na pozice, které ještě ani nemají názvy. Chceme procestovat celý svět, poznat všechny cizí kultury, naučit se nové jazyky. A mezitím ti, kteří žijí vedle nás a mají nás rádi, přestože přijdeme na oběd s ročním zpožděním, odcházejí sami.

Publikováno v Pátek LN.

Zveřejněno 27.8.2016 v Nezařazené - Komentáře - 3 »


Vydrží vztah Vietnamce s Češkou?

Když přijede Vietnamec čerstvě do Čech, má chuť vyzkoušet dvě věci. České pivo a české holky. To jsou totiž věci, které si Vietnamci mezi sebou vychvalují nejvíc. Sex je jedna věc, jak ale vypadá takové manželství? Vydrží na celý život?

Osobně znám jediný pár, kterýmu to vydrželo až dodnes. A že těch Vietnamců, co se zamilovalo do krásných mladých Češek, bylo v mém okolí habaděj. Většinou vzplanou pro jejich dlouhé nohy, plavé vlasy a modré oči. To zkrátka ve Vietnamu neseženete.

Navíc jsou Češky mnohém méně rezervované a upejpavé než Vietnamky. Takže se chlapci nemusí snažit měsíce, než konečně dostanou povolení k polibku.

Jako u vztahů Vietnamky s Čechem, nese to jejich rodina dost nelibě. Řekla bych ale, že se na kluky tlačí mnohem méně než na holky. Možná je to tím, že syn má ve Vietnamu větší „váhu“ než dcera. Někteří rodiče to také berou jako rozmar mládí, z kterého se předpokládá, že časem vyrostou.

Proč se vietnamští rodiče vlastně tolik bojí českých snach? Mají obavy z toho, že Češka bude chodit na diskotéky místo toho, aby jejich synáčky pravidelně zásobovala teplou večeří. Myslí si, že nebude tak poslušná a obětavá jako bývají vietnamské holky.

Krom toho, že si s ní pořádně nepokecají a nebudou jí moci tak kázat, se bojí též toho, že jejich vnoučata nevyrostou na vietnamských tradicích, zvycích a jídlech. Možnost vykořenění u další generace bude tak ještě vyšší.

Když přece jenom dojde k manželství, tak většinou vydrží do první chvíle, než onemocní chlap. Očekává (on i celá jeho rodina) totiž, že se o něho manželka postará do posledního puntíku. U Češky ale většinou tvrdě narazí. A tak si Vietnamec v těchto chvílích pomalu ale jistě uvědomuje, že si asi měl pořídit starostlivou Vietnamku s větší ochotou pečovat o choré a nemohoucí muže.

Bývá zvykem, že si Vietnamec po rozchodu s českou manželkou vybere novou manželku ze „svých řad“. Dost často mu s výběrem pomůžou samotní rodiče. Jak moc je takové manželství šťastné, to už je většinou ve hvězdách…

Takže by se možná dalo říct, že při prvním výběru se Vietnamec žení se z lásky. Zatímco u toho druhého to už dělá z rozumu. Prostě chce někoho, kdo se ve stáří o něho a jeho rodiče postará.

Zveřejněno 5.4.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 6 »


Brusel bude takový, jaký si ho pamatuju

Brusel bude mít v mém srdci vždycky speciální místo. Před šesti lety jsem tam strávila půl roku na stáži v jedné české lobbyigové skupině, během které jsem sice přišla o veškeré idee o EU, ale zato jsem tam ochutnala ty nejlepší hranolky na světě.

156098_3892946478988_72835754_n

Když se řekne Brusel, vzpomenu si na…

  • … park Cinquantenaire, kterým jsem chodila denně do práce a kam jsem chodila běhat.
  • … Place Jourdan, kde prodávali skvělé hranolky, které jsem si dávala poté, co jsem doběhla, k obědu, večeři i po kalbě.
  • … rue du Trône, kde jsem pracovala a kde v bistru prodávaly luxusní bagety s rostbeafem a ořechy.
  • … place Luxembourg, kde se po práci scházeli všichni, kdo pracovali v Evropském parlamentu a přilehlém okolí.
  • … spolubydlící Marťu a Gauthier, s kterými jsem sdílela obydlí připomínající horskou chatu.
  • … náš byt u Merode, do kterého jsme lezli přes předsíň sousedů, kteří bydleli pod námi.
  • … nenáviděnou bakalářku, kterou jsem dopisovala během stáže mezitímco všichni pařili v kuchyni.
  • … to, jak jsme s Markét kouřily doutníky a pili skotskou v 10 ráno a pak zvracely před kostelem.
  • … návštěvu čtyř kamarádů z Prahy, které jsem nechala spát na zemi, zatímco já spala sama v posteli pro dva.
  • … historicky první návštěvu gaybaru v životě.
  • … bar Delirium, kde mi poprvé chutnalo pivo, protože bylo mangové, ananasové, čokoládové nebo kokosové.
  • … smradlavou africkou čtvrť v centru města, kde prodávaly famózní kebaby a kde na každým rohu prodávali paruky a umělé nehty.
  • … sobotní trhy na Gare du Midi.
  • … kostel St. Michel, který stál na parkovišti.
  • … taneční párty, které se pořádaly ve vojenském muzeu.
  • … staré tramvaje, do jejichž úzkých dveří jsem se sotva vešla já.
  • … lidi, kteří chodili v dešti bez deštníku.
  • … výlety, které jsem podnikala sama o víkendu, při kterých jsem se vždycky ztratila a objevila něco nového.

Nevím, jestli se do Bruselu ještě někdy podívám. Možná, že ani nechci vidět, jak moc se za ta léta změnil. Možná si chci uchovat jen to, co mi utkvělo v paměti z dřívějších bezstarostných let. Co vím ale jistě je, že mi moje vzpomínky nikdo už vzít nemůže. Ani moji chuť na pořádnou nálož hranolek s domácí pepřovou omáčkou.

Zveřejněno 28.3.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


13 messages pour la France

duong pont des arts

Je veux rentrer en France pour y vivre et étudier encore une fois.
Je veux revoir, parler et rire avec mes amis, mes potes de classes, mes profs et mes collègues.
Je veux embrasser mes soeurs vietnamiennes aussi fort que je peux.
Je veux faire des bisous aux vaches de Grenoble, manger de tartes flambées à Strasbourg et boire du café à Vieux Lyon.
Je veux que vous veniez, mes chéries de Lizeo. Pour danser et faire me rigoler comme au quai de notre Lyon.
Je veux chanter Bisounours devant le Café Brandt de Strasbourg.
Je veux parler le tchèque et le vietnamien en France. Bah non, pas l’anglais.
Je veux passer une semaine toute seule dans les rues de Paris comme il y a 3 ans.
Je veux, Montmartre, que tu restes pareil quand je te vois la prochaine fois.
Je veux me promener et créer dans les quartiers de mon coeur.
Je veux voir des bateaux mouches sur la Seine avec mes parents et ma petite soeur. Juste encore une fois.
Je veux chanter et dancer sous la pluis de Paris.
Je veux que mes souvenirs de la France restent comme ça.

Pour moi, j’aurai la France pour toujours. La façon dont je l’aime!

 

Zveřejněno 23.2.2016 v CESTOPISY, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Čech ve Vietnamu na námluvách

 Jak to vypadá, když jedete představit nastávajícího zbytku rodině ve Vietnamu? A co teprve, když jste si jako já vybrali Čecha? 

Neber si Čecha

Můj děda z mamčiny strany vždy trval na tom, že si musím vzít Vietnamce. Když před třemi lety potkal Jakuba poprvé přes Skype, dal nám jemně nůž na krk s tím, že můžeme přijet do Vietnamu jen, pokud se Kuba naučí pořádně vietnamsky.

No jo, jenže to nesmí být můj drahý hudebně hluchý a vietnamština intonační jazyk. Zkoušeli jsme všechny možné metody. Celý byt jsme měli polepený post-it s vietnamskými slovíčky i výslovností. Skončili jsme s tím, že například místo pojď(đi thôi) říkal smrdí ti prdel (đít thối).

Po našem zasnoubení děda slevil ze svých požadavků. Stačí, aby se dokázal domluvit, říkával.

Můj děda se svým novým vnukem. Děda stojí na schodech a Kuba dělá dřep. Jinak se tohle nedalo vyfotit
Můj děda se svým novým vnukem. Děda stojí na schodech a Kuba dělá dřep. Jinak se tohle nedalo vyfotit

Nakonec jsme si minulý rok v říjnu vystačili s tím, že jsem non-stop překládala a Jakub své základy vietnamštiny doprovázel neustálými úsměvy. Vypadal jako stálý občan Ňoumíkova, ale dokázal všem, že rukama nohama se toho dá vysvětlit fakt dost!

Do Vietnamu jsme jeli s Kubou poprvé. Během čtyř týdnů jsem chtěla představit snoubence celé rodině ve Vietnamu, než bude letos v červenci svatba. Během 1. týdne jsme navštívili příbuzenstvo v Hà Nội, Thanh Hóa a Thọ Xuân. A pak jsme se na tři týdny vydali na cestu křížem krážem po celém Vietnamu, abychom oba poznali moji rodnou zem.

Tady jsou zápisky z mého cestovního deníku…

1.zastávka – Hà Nội (moje rodné město)

Po 20 hodinovém letu jsme přistáli na letišti Nội Bài v Hanoji, odkud je moje mamka. Vyzvedl nás strejda a odvezl domů, k dědovi. Bydlí teď se strejdou, jeho ženou a dvěma dětma.

Pokaždý, když přijedu do Vietnamu, tak je můj 1. cíl jasný – dům, kde jsem vyrůstala do svých osmi let. Kde jsem žila vedle babičky. Kde jsme spolu žvýkaly cukrovou třtinu.

Hrozně moc jsem chtěla, aby Jakuba poznali oba prarodiče. Jenže mi zbyl už jen děda z maminčiny strany. Měla jsem strašný strach, že Vietnam už nebude takový, jaký ho znám. Protože to tentokrát bylo poprvé, co jsem ho zažila bez své milované babičky.

Jako při prvním setkání s mým taťkou Jakub perlil už při pozdravu. Místo dědy (ông) pozdravil včelu (ong). Tetu (cô) vyslovil jako čáp (cò). Aspoň, že strejdu (chú) nemohl až tak moc zprasit. Je naštěstí dost odlišné od slova pes (chó).

Také při každé příležitosti opakoval dokola děkuju, moc mi to chutná a na zdraví. Není divu, že pořád dostával dvojité porce jídla a opil dědu hned napoprvé.

1, 2, 3 dzo...a pijeme na Jirásky a Nguyeny!
1, 2, 3 dzo…a pijeme na Jirásky a Nguyeny!

První večeře ve Vietnamu

Náš gastro výlet po Vietnamu jsme zahájili u dědy. Teta připravila královskou hostinu s nem (smažené jarní závitky) a dalšími dobrotami, co Kuba miloval už z Čech.

Připadala jsem si zas jako doma, i když mi nesmírně chyběla babička. Desítky let žila už jen s polovičním žaludkem, takže nemohla moc jíst. Při jídle jsem vzpomínala na to, jak jsem babičce dávala do misky jídlo, protože jsem se bála, že mi umře hlady. A ona vždycky jedla jen ty své sušené ryby, sladké brambory a rýžovo-sezamové placky :-).

Přišla i sousedka, kterou znám od malička. Hodně se kamarádila s babičkou a dědou. Její děti jí moc nevařily, tak k nám běžně chodila na oběd. Nikdy jsme ji nemuseli zvát, prostě tam na ni vždycky čekala židle, miska a pár dřevěných hůlek.

Pro Jakuba to bylo tohle nezvyklé. Vysvětlila jsem mu to česky, zatímco všichni mluvily vietnamsky. Takovýhle mezinárodní večeře nezažila moje rodina poprvé. Taťka k nám před lety přivezl nejlepší kamarády z Česka. Dodnes na ně děda vzpomíná s úsměvem.

Kuba a jeho nová rodina. A taky sousedka
Kuba a jeho nová rodina. A taky sousedka

Tour de sousedi

Suma sumárum, u dědy Jakub prošel. Řekla bych dokonce, že mu stihl za ten týden přirůst k srdci, i když to nedával moc najevo (trošinku typické pro Vietnamce z hlavního města). Představoval ho všem kámošům, co se stavili na čaj a pokec. Fotil se s ním, aby měl fotku na památku, a mohl je ukazovat všem, co k nám nestihli dorazit. 

Obešli jsme také všechny sousedy, což jsou ve směs naši příbuzní. Návštěvy byly většinou celkem tradiční. Teda až na jednu dost nečekanou. Zemřela totiž sousedovic maminka, tak nás vzal děda do jejich domu. Samozřejmě jsme s Kubou při v naší průpravě opomněli fráze jako upřímnou soustrast apod.

Jakub si s tím poradil po svém. Řekl sousedovi xin lỗi v domnění, že to znamená je mi to líto. Jenže ono to ve vietnamštině znamená promiňte nebo omlouvám se. Škoda, že jsem si nestihla vyfotit výraz všech přítomných.

Štastný to Čech, který si koupí čerstvý kokos přímo na ulici
Štastný to Čech, který si koupí čerstvý kokos přímo na ulici

Banánové dítě s českým snoubencem u vietnamského hrobu

Moje babička byla ze všech nejpokrokovější. Když jsem se jí před osmi lety ptala, co by říkala na to, kdybych si vzala Evropana, tak bez rozmyšlení odpověděla: „Hlavně, abys byla šťastná a spokojená ty. Ne my.“

Pochopila to všechno dřív, než my začali teprve tušit.

Jakuba čekala tedy největší zkouška. Totiž získat si požehnání od člověka, který ve mně žije nejvíc.

Babička mi odešla před necelými čtyřmi lety, takže jsme ji jeli se strejdou navštívit na hřbitov. V říjnu v Hanoji hodně prší. Hřbitov byl téměř celý pokrytý přerostlým plevelem. Otrhávali jsme to všichni dobrých 15 minut, než Kuba našel babiččin hrob podle jejího jména.

Strejda nechápal a furt dokola opakoval s úsměvem: „Mami, jak to, žes mě nenechala tě najít? No jo, ty sis musela vyzkoušet novýho vnuka, co.“ Musím uznat, nikdo z nás nečekal, že to povýší až na takovou stupeň. Moje babička je prostě hustá!

 

Zveřejněno 11.1.2016 v Nezařazené - Komentáře - 2 »


Na mostě mezi Hanojí a Prahou

Tak jsem po třech letech úmorného boje s českou byrokracií dostala dvojí občanství. Je ze mě oficiální banánka! Půlku jsem nechala v rodné zemi a druhá půlka zaslíbila věrnost českému národu. Když jsem stála před pár dny na matrice a podepisovala slib při zvuku „Kde domov můj“, první, co mi přišlo na mysl byla vietnamská hymna „Pochod na frontu“, kterou jsem slýchávala každý večer na VTV4 (vietnamský kanál pro žijící v zahraničí), když jsem bydlela u našich. A tak mě napadaly otázky, na které hledám odpovědi vlastně už od dětství. Kde je tedy můj domov? Je to tam, kde jsem se narodila nebo tam, kde jsem prožila většinu svého života?

dvoj+¡ +¥ivot ban+ínov+¢ch d-øt+¡

Po příletu do Vietnamu se necítím ihned jako doma. Většinou potřebuju týden dva na to, abych se zbavila svýho čínskýho akcentu (fakt nevím, jak na to přišli) a abych nabrala od slunce ten správný odstín a mohla zcela zapadnout do davu. Po krátkém období aklimatizace už lehce snáším i místnosti bez klimatizace. Také začínám přecházet silnice jako kaskadér a jezdím na kole v protisměru. Nejvíc se doma cítím tehdy, když ucítím z kuchyně či trhu nějakou vůni připomínající jídla, která mi babička kupovala nebo vařila, když jsem byla malá. Vlastně nejsilnější pocity vietnamského patriotismu ve mně vyvolávají vzpomínky na babičku.

U rodičů se cítím jako ryba ve vodě a to pořád. Prostě bezpečně, vítána a milována. Jako kdybych stála na můstku mezi vietnamským a evropským světem a pořád se nemohla rozhodnout, zda budu víc Vietnamka nebo Češka. To mě baví, ale někdy také unavuje a rozčiluje, ale rozhodně jsem za to vděčná.

Naši byli vždy dost liberální k mýmu výběru, ať šlo o hobby, školy, práce či partnera. Nikdy mě do ničeho nenutili. Rozdílný názor vždy vyjádřili, avšak ať jsem se rozhodla jakkoliv, vždycky při mně stáli. Oplátkou za to si přáli, abych při všech kulturách, které objevuju, nikdy nezapomněla na své kořeny. Abych uměla plynule vietnamsky, abych chápala význam slova rodina ve vietnamském smyslu a abych uměla myslet i na druhé a nejen na sebe. Netvrdím, že s jejich výchovou ve všem stoprocentně souhlasím, jsem přece jenom jiné generace a svět, v kterým žiju se hodně liší od toho jejich. Nicméně tohle jsou věci, které bych taky jednou chtěla předat svým dětem.

Je to jednoduché říct „vezmi si z obou kultur jen to nejlepší“, ale jak má poznat puberťák, co je dobré a co ne? Postupem času jsem si zvykla obě kultury porovnávat téměř automaticky. Srovnám si sama v sobě, co mi přináší větší radost a obě ty kultury zmixuju do svýho banánového koktejlu tak, aby mi to vyhovovalo co nejvíce. Takže občas jím šopák hůlkama, protože je to praktičtější. A někdy si dovolím zkoušet na rodiče svůj typicky český sarkasmus, což by většina vietnamských rodičů třeba vůbec nepochopila.

Suma sumárum, do svého národa jste nově přijali malé socialistické dítě bránící se českému individualismu se sklonem k francouzskému smyslu pro rebelii. Myslím, že to nejvíc vystihl pan tajemník, když mě vítal mezi občany ČR a daroval mi růži. Žlutou. Asi jako abych nezapomněla, že i s českou občankou zůstanu navždy Vietnamka 🙂 Jemu tenhle (pro mě) hluboký smysl asi unikl. Nicméně babi, neboj, já nezapomenu!

Zveřejněno 24.5.2014 v Nezařazené - Komentáře - 0 »