Může člověk s bipolární poruchou mít hodnotný život?

Ano, může. Jsem jedním z těch šťastlivců. Není nás bohužel hodně, ale snad se blýská na lepší časy tím, že se o duševních onemocněních v Čechách více mluví a diskutuje. Nejzávažnější je na této klinické nemoci to, že zhruba 25 % lidí přemýšlí nad sebevraždou a 20 % je doopravdy dokoná.

Bipolární afektivní porucha je relativně nová nemoc, jež se často vyskytuje u kreativních jedinců. Není tolik probádaná a odborníci přesně neví, z čeho vzniká. Trvá v průměru 4 až 5 let, než se diagnostikuje.

Já jsem bojovala s depresemi od puberty. Znáte to, takové vietnamské klišé. Jedničkářka, co se učila nejen pro sebe, ale i pro rodinu a celý Vietnam, abych komunitě nezkazila pověst, takže jsem vyrůstala pod obrovským tlakem, že selžu.

Do osmi let jsem žila v Hanoji vedle babičky a ze dne na den jsem se s mámou stěhovala za tátou na druhý konec světa. Od té doby jsem vyrůstala v ryze českém prostředí. Takže banán jak poleno, co fyzicky i v hlavě pendloval mezi Vietnamem a Českem.

Do toho se ve mně pral ještě kus francouzského pradědy, v jehož rodné zemi jsem strávila 4 roky. Moje babička z mamčiny strany měla bipolární poruchu, ale bohužel neléčenou, takže ji zavírali do kazajk a v podstatě se dožila vysokých let hlavně díky trpělivé rodině a především díky modlení a častým meditacím.

Já mám naštěstí „jen“ ten nejlehčí typ bipolární poruchy – cyklotymii. Díky terapii, na kterou jsem začala chodit v roce 2015, se podařilo nemoc zachytit včas. Jednou za čtvrt roku mívám epizody, kdy se mi extrémně mění nálada.

Většinou to začíná mánií, kdy jsem hyperaktivní, skoro nespím, nestíhám jíst, napadá mě spoustu nápadů, seznamuju se s mnoho lidmi a návštěvy v knihkupectvích a antikvariátech na kreditce zanechávají poměrně velkou díru. Mám toho tolik co říct, že ani můj mozek to nestíhá, natož mé okolí.

Načež po cca 3 týdnech udeří deprese většinou trvající stejnou dobu, kdy jsem strašně vyčerpaná, smutná a bez jakékoliv energie či chuti vstát z postele. I jednoduchý úkon jako vyčištění zubů je problém, natož práce, domácnost a starost o čtyřletou dcerku. Díky bohu za mého úžasného manžela, rodinu a nejbližší přátele.

Jestli mi covidové lockdowny něco daly, tak je to definitivní diagnóza mé nemoci v březnu 2020. Tušila jsem, že je se mnou něco špatně. Jen jsem nevěděla co přesně a jak to léčit. Epizody přicházely většinou po nějakém rasistickém nebo xenofobním útoku či nezdaru v práci.

Až po 5 letech individuální terapie a psychologických testů se doktoři shodli na bipolární poruše. Povím vám, byla to neskutečná úleva. Vědět, že existují léky, v mém případě stabilizátory nálad, díky kterým můžu žít normální život, být šťastná a prožívat mateřství po boku úžasného manžela.

Kromě složitého hledání dobrých terapeutů a doktorů bylo zásadní nevzdát cestu za dobrými léky, u kterých se neprojeví nežádoucí vedlejší účinky. Já mám za sebou 10 různých léků a kombinací, jednou jsem kvůli alergické reakci na pár dní skončila na kožním. Ale moje pitbullí povaha kickboxera se nikdy nevzdává, dokud je na konci tunelu aspoň kousíček světla.

Nezbytné je také mít pevné rodinné zázemí a nejbližší přátele, kteří se na vás nebudou zlobit, když je v návalu brutální upřímnosti a vzteklosti pošlete do míst, kam slunce nesvítí. A naopak vám ještě nesou květiny a dopisy plný povzbuzení přes okno, protože ví, že na vás padla deprese, během níž si vyčítáte, co jste během mánie zase provedli, nevycházíte z domu a s nikým se kromě manžela a dcerky nechcete stýkat.

O mé nemoci se v rodině a nejbližším kruhu mluví zcela přirozeně. Ale k veřejnému coming-outu jsem se odhodlala až po několika týdnech po diagnóze, i když na vkus mé terapeutky to bylo překvapivě brzo. Ono mi to sdílení, mluvení a psaní o tom dost pomáhá se s tou nemocí sžít. Moje bipolárka, respektive máničky a depresičky, jak jim láskyplně s manželem říkáme, jsou takoví nezvaní kamarádi do našich životů.

Tato nemoc mě nedefinuje, je jen součástí mě. Upřímně, i když je to při každé epizodě sakra těžké, tak kdybych si měla vybrat mít, či nemít bipolární poruchu, vyberu si ji mít. Můj manžel mě bez této nemoci nezná, a přesto si mě vybral za životní partnerku. Bez svých mániček a depresiček bych nevnímala svět tak, jak ho vnímám. Neuměla bych ho cítit a vyjádřit tak, jak to umím.

Velkým problémem lidí s duševním onemocněním je pocit studu. Já jsem stud jako takový nikdy necítila, ale měla jsem obavy z toho, jak to vezmou potencionální zaměstnanci, kolegové a aby se maminky nebály nechávat své děti hrát si s naší dcerkou, protože má mámu s bipolárkou. Nakonec jediné, co jsem od širokého okolí dostala, je neskutečné pochopení, čímž já cítím velkou svobodu, protože svoji nemoc nemusím před nikým tajit.

Život s bipolární poruchou může být leckdy o dost kvalitnější, než jaký vede „normální“ člověk. Tím, že musím mít vzhledem ke své nemoci pravidelný režim, hodně cvičit, jíst zdravou stravu a vynechat alkohol, není moje tělo v 35 letech tak zhuntované v porovnání s vrstevníky. S náročnou prací v kanceláři od devíti do pěti by to bylo velmi náročné, takže se lidem s touto nemoci doporučuje mít volnější profese.

Já se i po mateřské živím psaním a v současné době se připravuju na doktorát na téma duševní zdraví Vietnamců v Čechách. Tak snad svojí disertací a otevřeností přispěju k tomu, že ten hodnotný život povede víc lidí s mentálním onemocněním.

Zveřejněno 24.5.2022 v Nezařazené - Komentáře - 0 »


Svět digitálních matek

Dneska vypadá Izie fakt hrozně. Oči uplakané, boule na hlav od včerejší srážky se zdí, po celém hrudníku omáčka od boloňských špaget. Tohle bychom měly vyfotit a postnout na Facebook. Ať se to všude nehemží jen těmi dokonalými miminky jak z reklamy,“ povídám Eli u nás doma.

To jo, ale aby na tebe neposlal někdo sociálku,“ zhatí mi nápad kamarádka.

A takhle to v dnešním světě holt chodí. Děťátko se fotí jen v nejlepších oblečcích, ani skvrnka se nesmí objevit před objektivem. Na téměř všech snímcích vypadá byt jako by tam uklízela četa Stepfordských paniček, kde je smítko sprostým slovem. Protože mít opatlané dítě a nepořádek v domě – to přece znamená špatná matka, která svoji úlohu nezvládá.

Kdo ale tuhle rovnici vymyslel? Samy maminky, které se neustále v něčem porovnávají a navzájem se hodnotí? V před-internetové době se mezi sebou srovnávaly leda sestry, sousedky a kamarádky. Všechny odedávna soutěží o nejroztomilejší a nejšikovnější dítě. Dneska se díky internetu může o metál miminko roku přetahovat Evička z Horních Počernic se Zuzankou z Velkého Meziříčí, jež se nikdy neviděly. Stačí, aby jejich mámy měly smartphone.

Jejich revírem je Facebook a Instagram, jejich tempo je vražedné (zpravidla odpovídají do minuty, některé i uprostřed noci), jejich protivníci jsou matky s odlišnými názory. Když si pročítám diskuze maminek na mateřské, dostávám občas pocit, že nedělají nic jiného, než že sedí přilepené k počítači.

Nemůžu si pomoct, ale napadá mě otázka: proč mají mámy za potřebí tolik porovnávat svoje děti a svůj styl výchovy? Utvrzují se v tom, že jejich směr je jediný správný? Ve světle jiných přístupu se cítí více nadřazené, lepší než ostatní ženy? Čekají od ostatních pochvalu, uklidnění, podporu? Je mateřská o lajku, na který se čeká?

Přijde mi, že poslední léta je kojení nejvděčnějším tématem pro srovnávání mezi matkami. Kojení a nekojení se neprobírá jen na Emiminu nebo Modrém koníkovi. Kdekdo vám může chytře poradit, jak na to. Už si můžete i koupit online kurz správné laktace.

V dnešním světě je již běžné, když žena ve společnosti kojí. I celebrity se toho nebojí a postují své intimní „kojící“ chvilky, pod kterými se hemží pozitivní reakce. Dnešní doba jednoduše kojení fandí na rozdíl od dob našich matek a babiček. Ovšem, když vyjedete ze společensky přijatelných kolejí, nikdo nezůstane potichu. „Ty už nekojíš!“ vytkla Christie Teigen pod její fotkou, kde krmí několikaměsíčního synka z lahve.

Jednou jsem v herničce zmínila, že jsem musela v šestém měsíci přestat kojit. Hned se na mě sesypaly, že je to moc málo, že jsem měla pokračovat, protože takhle bude mít slabý imunitní systém, nebude mít dost vitamínů a dalších látek, jež může předat jen matka.

Jelikož jsou mé dceři nyní patnáct měsíců, mám již nějaké zkušenosti s příkrmy. Pro inspirace si sem tam chodím do skupiny na Facebooku Příkrmy pro miminka. Jednou tam jiná maminka zveřejnila recept pro roční batole, v němž byl česnek. No to byl oheň na střeše. Vlna negativních komentářů na sebe nenechala dlouho čekat. „Proboha, to nevíte, že česnek nebo cibuli nesmíte dávat dítěti do dvou let?“ ozývalo se ze všech stran dokonce i několikrát. Já být autorkou receptu, tak ztratím veškerou chuť k dalšímu sdílení.

Já jsem ve svém okolí považována za bio matku. A to jenom protože veškeré jídlo připravuju sama, jelikož máme skvělý parní přístroj, s kterým je příprava jednoduchá a rychlá. Tudíž naše Izie nikdy neochutnala jídlo z lahvičky nebo ovoce z kapsičky. Ingredience se snažím kupovat kvalitní, ale rozhodně není všechno z farmářských trhů. Takže nazývat mě jako bio eko matku je téměř až urážkou těch skutečných.

Očkovat, nebo neočkovat? To je v mém současném sociálním kruhu skoro až existenční otázka, jež provází řada rozporuplných emocí. Většina z mých přátel nechává své dítě očkovat. Občas si někdo postěžuje, že po očkování dítě začalo mít atopický ekzém nebo hůře spalo.

Odpůrci očkování jsou nyní hlasití téměř jak feministky. Diskuze jsou tak dynamické, že na Facebooku již existuje skupina NE(očkování), kde se třaskavé téma probírá nejen mezi maminkami a tatínky. Já se osobně přiznám, že se mi ze všech těch protichůdných informací motá hlava. Zprávy o tom, že očkování způsobuje autismus a různá postižení mě straší ve snech. Na druhé straně představa, že bych svoji dceru nenechala vůbec očkovat, mě děsí snad ještě více.

Dalšími vděčnými tématy jsou nezbytně pleny, kde se řeší látkové nebo jednorázové, šátkování, barefoot nebo také spaní v ložnici či v samostatném pokoji. Jedno téma se mi ovšem zdá ještě dosti neprozkoumané – poporodní deprese.

Nepočítám-li hormonálně a fyzicky náročné šestinedělí, poporodní deprese na mě udeřily šest měsíců po porodu. Googlila jsem si zkušenosti ostatních maminek ve víře, že mi pomůžou se z těžkého období snáze dostat. Ke svému překvapení jsem toho moc nenašla.

Toto téma zřejmě není přípustné ani v online světě. Přijde mi to škoda. Zažívá to každá druhá žena bezprostředně po porodu nebo několik měsíců poté jako v mém případě.

Maminky s malými miminky, zejména v zimních měsících, jsou odsouzené k tomu strávit většinu času doma. To je také důvod, proč jsou tak často na internetu. Chybí jim společnost a starý život, a tak se z nich stávají digitální matky, co od mobilu stěží odtrhnou oči. Jak z toho kola ven?

Napadá mě jedině, aby se mezi lidmi probíraly i stinné stránky mateřství. Že je v pořádku, když má na oblečení skvrny od oběda. Že prádelní koše můžou přetékat špinavým oblečením. Že je normální, když máma je unavená, neupravená nebo smutná. Protože v offlinovém světě se nic nedá vyretušovat.

Zveřejněno 16.2.2019 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »


Jak vidí Vietnamci Češky? Pihovaté a ve stáří málo udržované

Jet do Čech a „neochutnat“ Češku je jako jet do Itálie, aniž byste si dali pravou italskou pizzu. Tak nějak zní nepsané pravidlo pro každého Vietnamce v Čechách.

O Češkách se mezi mými krajany totiž povídá, že jsou oproti Vietnamkám více sexuchtivé. Pojem nezávazný sex nebo sex na jednu noc pro ně neznamená ostuda pro celou rodinu a zatracení celého rodu.

Když do toho přidáme ještě pro Asiaty exotický vzhled, je jasné, že se ono pravidlo snaží dodržet téměř každý Vietnamec. Když se řekne Češka, Vietnamci si představí vysokou prsatou blondýnu s dlouhýma nohama, co ráda dá (i když není sama).

„Vypadáš dosti…česky,“ povídá mi na přivítanou strejda. Bylo mi 18 a naposled mě viděl před 10 lety. Mezitím jsem nakynula do ženských tvarů, které se mezi mými krajanky zřídkakdy vyskytují. Když ve Vietnamu máte víc jak 50 kg, vaše boky nemají míry školačky a prsa máte větší než dvojky, jste tlustá. Diplomatičtěji řečeno – jste česká buchta.

„Jsou všechny Češky pihovaté?“ ptá se mě zvědavá sestřenka. Zrovna se díváme na televizi a v reklamě se objevila nějaká Evropanka s tvářemi poseté pihami. Pihy – pro Čechy naprosto běžný jev jsou pro našince obrovským zdrojem fascinace.

Ovšem, nenechte se mýlit, vidí je spíš jako vadu na kráse. Ve Vietnamu jsem ještě nikdy neviděla pihovatého člověka. Za to tady v Čechách jsem už potkala pár Vietnamek, kterým se po letech pod evropským sluncem pár pih na tváři objevilo. Většina se to snaží zamaskovat všelijakými krémy a každodenním make-upem. Vůbec nechápu proč. Já jsem třeba vždycky chtěla být zrzatá a pihovatá.

Vietnamci vůbec nechápou, proč se Češky tak rády opalují. Honba za bronzovou pletí jim připadá padlá na hlavu. Normální (tedy zimní) pleť Evropanek je pro ně totiž sen, za který jsou ochotné platit nemalé peníze. Některé to zaženou tak daleko, že využijí i služeb plastické chirurgie.

Všechny chodí ven jen ve slunečních býlích, zahalené do šátků a rukavic, aby nikde nečouhal ani malý kousek pokožky. Utrácí nehorázné částky za kosmetické přípravky, aby docílily co nejbělejší pleti. Ta taktéž jakýmsi způsobem vyjadřuje jejich společenský status. Být bílá znamená být zdravá a bohatá, protože nemusí pracovat na slunci.

„Hlavně si neber Češku,“ takto zní rada každé vietnamské matky směrem ke svým synům. Když si chlapec domů přivede českou dívku, jeho rodina to bere jako úlet v mládí. Předpokládá se (nebo se za to celý rodinný klan modlí), že až nadejde čas, poslušný syn zmoudří, opustí Češku a najde si vhodnou Vietnamku.

Proč? Protože se všeobecně má za to, že česká snacha je moc líná a pohodlná, aby vypomáhala tchýni při rodinných sešlostech. Slýchávám též předsudky o tom, že jsou moc drzé, odmlouvají, jsou nevěrné, málo vaří, nepečují pořádně o manžela ani děti a ve stáří se nepostará o jeho rodiče.

Většina vietnamskou-českých vztahů krachne právě tehdy, když manžel onemocní. Tehdy si uvědomí, že vietnamská manželka by o něho asi lépe pečovala.

„Češky jsou pěkné tak do 35, pak mají děti a už se o sebe moc nestarají. Mají povadlá ňadra, špeky a ve stáří už se neudržují vůbec,“ povídá teta, když si v kuchyni povídáme. Takhle to vidí nejen ona. Dokonce i můj vlastní manžel mi jednou z legrace tvrdil, že si vzal Vietnamku, protože stárneme pomaleji a jsme krásné i ve stáří.

Je pravda, že takové francouzské důchodkyně jsou šmrncovní, i když chodí oholi. Namalují se a vyfiknou se, přestože jdou jen do obchodu. A všechny voní drahým parfémem. Na druhé straně málokterá česká babička by se obešla bez květované zástěrky. A co si budeme nalhávat, Češky s věkem opravdu kynou.

Původní text byl vydán v Moje psychologie 8/2018 

Zveřejněno 19.9.2018 v Nezařazené - Komentáře - 0 »


Dear Mr. President, ta politická korektnost mě tady už fakt štve

Oficiálně nejsem rasistka, ale občas tak mluvím a píšu. Protože mám v hlavě spoustu předsudků a věřím zažitým stereotypům. Vím o tom, a proto se je snažím sama sobě bořit aspoň tím inkoustem a nekorektním humorem.

Poslední dobou mě ale dost trápí nebezpečný vir, tzv. politická korektnost. Nevím, jak Vám, ale mně (Vietnamce žijící v Česku s dvojím občanstvím, co se považuje za Vietnamku i Češku, české občanství jsem dostala až v roce 2015) ta zdejší přehnaná diplomacie už vyloženě vadí.

Už mě netěší, že některé ne/ziskové instituce, běžní občané i politici bojují o to, aby se mi neříkalo žluťásek, šikmoočka, rákosníček a dalšími „hanlivými“ výrazy.

V mém případě paradoxní, že? Zrovna autorka knihy Banánové dítě (Vietnamka v české džungli). Pojem banánové dítě jsem poprvé slyšela v současném Klubu Hanoi, nyní South East Asia – liaison, z. s.  Pochází prý z Ameriky, kde je vietnamská komunita mnohem déle než v Čechách.

Pro mě osobně to pejorativní slova nejsou, protože si to nepřipustím. Dělám si z nich naopak sama srandu. Tenhle proces trval dlouhou řádku let a nikdy nebude bohužel dokonalý. Chápu, že to někoho z mých krajanů může urážet a naštvat, když je takhle někdo osloví, ale mně to pomáhá a baví. Vím, že to máme každý jinak.

Nicméně, když se těmito slovy nazývám já sama, nikdo mě jimi nemůže ranit. Mám pocit, že jim tím beru jejich zbraň, co by proti mně mohli případně použít.

Občas se mi stane, že se do telefonu neznámému člověku představím jen jako Jirásková. Během příjemného hovoru se dostaneme ke vtipům o Vietnamcích pěstující ve sklepě marihuanu. Oba se řehtáme. Dotyčný si na druhé straně sluchátka totiž celou dobu myslí, že jsem čistokrevná Češka.

Jakmile mu sdělím, že pocházím z Vietnamu, tak prudce s humorem zabrzdí. I když ho ujišťuju, že mě to fakt nevadí, že naopak. Během sekundy jako kdyby se mezi námi postavila konverzační zeď, kdy si Čech hlídá každý slovo a dokola se omlouvá, že mě nechtěl urazit. Veškerá uvolněnost je zkrátka pryč.

Takovéhle situace mě strašně mrzí. Nechci, abychom to tu měli jako v USA, kde mají učitelé dlouhatánský seznam, jak mají oslovovat jednotlivé studenty z různých etnických skupin. Aby je to neurazilo, případně aby jim nezpůsobili nějaké psychické trauma.

Bojím se, že se jednoho ošklivého dne budu muset bát nazývat sama sebe, svoji národnost nebo rasu slovy, jež jsem si SAMA vybrala.

Možná je ten recept i humor. Celý život si umět dělat ze sebe srandu. My doma si už teď děláme z malé dcery srandu, že je žluto-bílá, šikmooká, polomáčená. Že aspoň bude vidět širokoúhle.

Pane prezidente, děkuju Vám za to, že jste v roce 2013 podepsal smlouvu o dvojím občanství, díky kterému jsem se mohla voleb účastnit.

Sice jsem nevolila Vás, ale doufám, že v následujících pěti letech nebudete přispívat ke konci humoru a uvolněnosti v Čechách. Jde to i slušně. Teda aspoň doufám.

Prosím – Vás a vlastně i celé Česko – neberte mi věci, proč se tato republika stala mým druhým domovem. Děkuju moc předem.

Duong Nguyen Jirásková
(Slunečnice, něžná květinka, občas ostrá jak chilli omáčka 🙂

P.S. Píši Vám hlavně jako máma čtyřměsíční žluto-bílé dcery.

Zveřejněno 28.1.2018 v Nezařazené - Komentáře - 1 »


Moje kniha Banánové dítě

Jsem banánové dítě žijící v české džungli. A tolik se bojím, že bych na to mohla někdy zapomenout, až jsem musela napsat knihu.

Knihu jsem psala přesně rok. Bylo to jedno z nejlepších obdobích mého života, a místy noční můra zároveň. Zopákla bych si to? Nejsem si jistá. Kolikrát jsem to chtěla vzdát? Nedopočítám se. Stojí ten výsledek za to? Pro mě osobně je to mé životní dílo.

Moje vietnamské jméno sice znamená Slunečnice a považuji se za pozitivního člověka. U mé knihy se však nebudete jen smát. Samozřejmě doufám, že jsem napsala svěží, nekonvenční a především zábavnou knihu, co čtenáře nedostane do deprese hned v úvodu.

Nicméně, život je barevný, a tak ve snaze být otevřená a upřímná sama k sobě, se v knize nevyhýbám ani tématům jako vlastní deprese, smrt blízkých, nebo pády na držku během změny kariéry atd. Protože i to všechno patří do mého života mezi Asií a Evropou.

Celá kniha je ale především o mém hledání/nalezení svobody – ve vztazích, v práci, a hlavně v mysli, ve vlastní hlavě. Některé příběhy jsou doplněné o pohledy mého českého muže, který rád říká věci naplno, tudíž ani v mé knize nechodí okolo horké kaše.

Tady máte 7 lekcí, jež jsem si z celého pokusu o profesionální spisovatelštinu odnesla:

1. Když to nevyjde napoprvé, nevzdávej to

Nápad napsat knihu mi původně vnuknul bývalý správce blogů na Aktuálně.cz (pan Stejskal) na začátku roku 2015. V době, kdy já poprvé v životě dostala padáka a on odcházel z Aktuálně, ho požádali v Albatrosu o tipy na nové autory. Navrhnul mimo jiné i mě a já v tehdejší bláznivé euforii na tu příležitost kývla. Koneckonců zrovna jsem vyměnila kancelářskou práci za psaní, tak proč bych nezkusila dráhu spisovatelky?

Naštěstí jsme se ani nedopracovali ke smlouvě, protože jsem velmi záhy upadla do největší deprese svého života. Neměla jsem pořádný nápad, koncept, nic. Moje studna nápadů vyschla dřív, než tam vůbec nějaká voda stačila dotéct. Tak jsem nechala sen o knize spát.

Až v srpnu 2016 jsem se rozhodla sama oslovit pár vydavatelství v Čechách, když už jsem se cítila skutečně zralá na to, aby kvůli mně umřely stromy. Největší rozdíl vidím v tom, že jsem při prvním pokusu o knihu ještě sama hledala cestu ke psaní, k životu na volné noze a k sobě samé. Zatímco napodruhé jsem si mnohé ujasnila a cítila jsem, že už mám světu doopravdy co sdělit.

2. Než začneš oslovovat různá vydavatelství, aspoň si je krátce prostuduj

Ten večer, kdy jsem se rozhodla, že zkontaktuju pár vydavatelství v Čechách, si pamatuju celkem živě. Napsala jsem univerzální e-mail s popisem konceptu knihy, který jsem rozeslala všem vydavatelstvím, o nichž mi Google řekl, že cosi vydávají. Ani jsem neřešila, jestli se specializují na beletrii, biografie, odborné knihy apod. Nezkoumala jsem ani, jaké publikace jim již vyšly a jak kvalitní marketing k nim dělají. Prostě jé, hele, e-mail, šup ho sem, copy paste a poslat. No prostě trapas.

3.Při výběru vydavatele dej na instinkt

Ozvala se mi většina vydavatelů, kterým jsem napsala. Někteří odepsali dokonce hned druhý den. S pár z nich jsem se sešla v Praze. Z některých e-mailů jsem už rovnou cítila, že ta spolupráce by nebyla dobrá. Z Bizbooks od Albatros Media se mi ozvala Hanka Hozová a jako jediná rovnou přes telefon (žádný mail), přes který mi přišla hrozně nadšená. Takže i přes tu nevýhodu, že jsem měla vydavatelku až v Brně, jsem do toho šla, protože mi ze všech sedla nejvíce. Lepší vydavatelku jsem si vážně nemohla vysnit. I díky jejím radám a nekonečné trpělivosti jsem knihu dotáhla do konce v této formě.

4. Když tě psaní knihy od začátku nebaví, změň koncept

Začala jsem psát s tím, že to nebude zcela autobiografie, ale spíš polo-beletrie. Něco bude vycházet ze skutečných událostí, ať už z mého života, nebo ze života lidí, který osobně znám. Někde něco poupravím či zcela vymyslím, abych někomu zbytečně neublížila.

Vyprávěla jsem vše chronologicky jako jeden příběh. Strávila jsem nad tím skoro tři měsíc. Podvědomě jsem tušila, že je to balast, který by nikdo nečetl ani pod vlivem levného chlastu. A hlavně jsem já sama z toho psaní neměla vůbec radost. Prostě tomu chyběla ta správná šťáva.

Nakonec jsme se s Hankou shodly na tom, že mi bude víc sedět soubor krátkých příběhů/povídek, ve kterých proberu nejdůležitější témata, skrz která se zamyslím nad svým žlutobílým životem. Během změny konceptu jsem si totiž uvědomila, že to píšu hlavně pro sebe, tudíž je mi srdečně jedno, jestli někoho naštvu.

Takže je z toho nakonec 100 % autobiografie ve 20 příbězích, kde se všechny události staly (teda aspoň tak jak si to pamatuju) a všechny postavy doopravdy existují. Není to knižní vydání mých blogů!

Předem upozorňuji, že se v knize neberu moc vážně. Snažím se vyprávět s nadhledem, což bývá místy dost kontroverzní. Koneckonců máme v rodině Čechy, Vietnamce, Židy, Romy, Ostraváky a knihu mi ilustruje Slovenka. Už jenom ten černoch nám tam chybí. Tak kdo by si mohl být politicky nekorektní, když ne naše rodina?

5. Když tě psaní knihy stále nebaví, zkus to vzdát

Nejsilnější impuls k napsaní knihy mi dal zpočátku můj táta. Byli jsme spolu na zahradě a grilovali maso, když jsme si povídali o mé nové kariéře textaře na volné noze. Radikální změna korporátní krysy v kreativce byla pro mé rodiče celkem nepochopitelná. „Až napíšeš knihu, to tě teprve budu považovat za opravdového umělce,“ říká mi s úsměvem taťka. A tak mě na začátku k psaní hnala hlavně externí motivace, kdy jsem chtěla dokázat taťkovi, že na to mám. Že jsem největší umělec naší rodiny.

Také mě v jednu chvíli hrozně namotivoval Ladislav Zibura, jehož cestovatelské stand-upy a knihy žeru a s kterým mě spojuje podobný humor a společná vydavatelka. „Poslední dobou se nám to soužití tady nějak kurví. Děláš záslužnou věc. Díky za tvou práci. Piš co nejrychleji!“ napsal mi princ Ládík. Ve světlých momentech mi jeho díla a slova dost pomáhala, abych se dokopala ke psaní. Ve chvílích deprese jsem si jeho knihy musela schovávat, abych si nepřipadala jako největší looser. Svazoval mě ten pocit, že někdo venku na tu knihu čeká. A nebyl to (bohužel) jen Láďa.

Když jsem změnila koncept a měla napsaných zhruba pět příběhů, tak jsem otěhotněla. Byla jsem tak megašťastná, že jsem na rukopis nešáhla celé tři měsíce, a jen si užívala slastného pocitu nastávající maminky.

Při návratu ke psaní jsem to celé normálně musela vzdát. Nebyla jsem schopná chytit slinu. Řekla jsem si, že holt zaplatím Albatrosu pokutu a tu knihu nevydám, protože na to prostě nemám. Po pár dnech stresu jsem v sobě zničehonic probudila jinou motivaci – tu vnitřní. Na té záleží koneckonců nejvíce a je také nejužitečnější v boji proti vlastním výmluvám.

6. Co nejčastěji si připomínej, že to píšeš hlavně pro sebe

Byl to odjakživa můj sen mít na poličce svoji vlastní knihu. Dokonce jsem si chtěla před 5 lety vyrobit ze starých knih křeslo na čtení. Ale bylo mi líto těch knížek. Tak jsem si celou dobu říkala, že kdyby to nikdo nechtěl kupovat, tak se do konce života zadlužím, vezmu si v bance půjčku, vše odkoupím a z vlastních knih si udělám to vysněné křeslo.

Téměř celou dobu psaní jsem však vnitřně bojovala s pocitem, že vlastně ani nechci, aby to četl někdo cizí. Chtěla jsem si zaznamenat svůj banánový život a své pohledy na svět sobecky jen pro sebe, pro své děti a své nejbližší.

Říkala jsem si, že ty blogy, to jsou takové pohlednice do mého života, ale kniha už je místy až moc osobní, protože jdu mnohem hlouběji a píšu to s pořádně prořízlou hubou. Nebyla jsem si jistá, že chci, aby můj život a mé pohledy rozebírali lidé, co mě ani neznají. Lidé, kteří neznají kontext a třeba ji vůbec nepochopí. Jenže jsem neměla tolik peněz, abych si ji vydala sama.

Poté následovaly týdny, kdy jsem si četla autobiografické knihy různých žen jako například Sad, Chomejní a já od Abnousse Shalmaniové, Provdaná proti vlastní vůli od Lajly a Zmrzačená od Khady. „Jestli dokázaly tyhle ženy o svém životě napsat knihu, tak já s porovnáním s nimi mám tak malicherný problémy a traumičky, že to musím dát taky,“ řekla jsem si.

Nakonec mi také došlo, že i takto vypadá cesta ke svobodě ve vlastní mysli. To nekonečné psaní nepsaní, kdy člověk pochybuje o sobě, svém talentu, své vůli, světě. Jak šel čas a příběhů přibývalo, bylo mi čím dál více jedno, kdo si tu knihu přečte, co si o ní bude myslet a kdo se mi za ni vysměje.

Já jsem sama na svůj výtvor již teď nesmírně hrdá, neboť jsem ji napsala především pro sebe a snad i lehkým perem, jež se bude hezky číst. Psala jsem to během těhotenství, při ranních nevolnostech, ve chvílích, kdy jsem truchlila, že mi odešel děda (můj poslední vietnamský prarodič), při psaní článků pro klienty na volné noze a při stěhování do nového domu. Hustej punk!

Jestli tu knihu někdo nepochopí, jeho problém. Komu se nelíbí, ať to nečte. Přece jenom ne každému sedne můj švejkovský smyl pro humor, (sebe)ironie a politicky nekorektní sarkasmus – to vše totiž tvoří moji knihu a vlastně celou moji osobnost.

7. Dobře si naplánuj datum vydání knihy

A poslední lekce plyne z finiše knihy – nikdy si nenačasuj dokončování knihy, porod, psaní článků do zásoby pro klienty, shánění sponzorů a organizaci křtu na nejteplejší měsíce v roce. Jako fakt nikdy! Zvlášť když si ilustrátorku najdeš pět minut před dvanáctou jako já.

Vydání mého žluto-bílého debutu je naplánované na začátek listopadu. Doufám, že se uvidíme na křtu! Dám vám včas vědět, kdy a kde. Zatím se tu mějte hezky. Já jdu rodit…tu první dceru 😛

Článek najdete i na Aktuálně.cz

 

 

Zveřejněno 28.8.2017 v HLAS KRVE, MOST KULTUR, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 1 »


Milá fazolko, tady tvoje maminka

Dnes krátce po 9h jsme se poprvé potkaly skrz obrazovky ultrazvuku u paní gynekoložky v Karlíně. Jeli jsme tam s tatínkem, kterého jsem již tradičně vypsychovala ještě tu noc předtím. Z ničeho nic jsem mu plakala v náručí, jak jsem se bála, že třeba těch 5 těhotenských testů za poslední týden selhaly a nakonec tě pod srdcem nenosím.

Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila, až mi tě doktorka oficiálně potvrdí. A tak jsem vstala už v 5h a psala knihu za zvuku Passenger, aby ten čas trochu utíkal. Dojeli jsme na místo včas, v čekárně byly samé těhulky s velkým břichem. Tvůj táta se schoval za roh a na rozdíl ode mne byl naprosto klidný.

Než do mě zasunula paní doktorka ten ultratenký vibrátor bez vrnění, za to s obrovským množstvím studeného modrého gelu, tak jsem jí ještě honem oznámila, ať mi ani neříká, že ve skutečnosti nejsem těhotná.

Naštěstí ses chytil/a tak rychle, asi hned napoprvé, kdy jsme tě zplodili den před Štědrým dnem. Jsi ten nejkrásnější dárek, jaký jsme si mohli přát. Jen doufám, že vás tam není moc, když jsme s tatínkem tak výkonní, že jsme to dali už na první šťouch. Každý den jsem si dělala testy, abych věděla, jestli jsem nebo nejsem. Podle tatínka se to prý totiž pozná hned 2. den, koupil totiž supr trupr drahý inteligentní testy, které by to měly poznat. No, tak vidíš, poznaly velký hovínko.

Bříško už mi pěkně roste, poslední dobou bych furt žrala, konečně mám pořádnou výmluvu, prý než začnu blít, tak si to mám užít, snad nebudeš příliš otylý/á a velký/á. Nechce se mi rodit 4 kilový dítě s obří hlavou o celkové délce 60 cm. Už se na tebe děsně těším.

Před početím jsme ti s tatínkem koupili velkého plyšáka méďu Pú, abych ho mohla předem zahřát. Budeš ho mít v postýlce, aby se ti nestýskalo, až tam budeš sám/sama. Jenom se bojím, aby tě nezalehl, máme když tak ještě íáčka, tak ho taky začnu zahřívat. Jenom si nesmíš vzít tátovu mončíka, kterého má ještě od své babičky, nebo ho bude muset dávat do trezoru. Najdeš si svého oblíbence, kterého budeš mít rád/a jako táta má mončíka a já stračenku, tu mi koupil tvůj tatínek 1. Vánoce, co jsme prožili společně.

Měl/a by ses narodit na konci srpna, takže nejspíš budeš celý život panna. Nicméně bych neměla zbytečné obavy, pokud budeš po tátovi, pannou nezůstaneš moc dlouho, nejspíš to nevydržíš ani do puberty. Jméno už máme, představ si. Když budeš holka, budeš Eliška a budeme ti říkat Eli. Když budeš kluk, budeš Vašek, s tím, že si připlatíme, abys nebyl oficiálně Václav, páč to je jméno pro starýho dědu, jako třeba tvůj děda Jirásek. Budeš prostě jenom Vašek a běda jestli ti někdo bude nazývat Venco nebo Vašík. Vietnamský jméno ti vybere babička Yến až po narození. Prý musí nejdřív vidět, co z tebe vyzařuje.

Ale znáš nás s tátou, ještě to budeme tolikrát měnit a možná ti vyberem finální jméno až v porodnici. Pro tvé vlastní dobro ti nebudeme komplikovat život a dostaneš jen jedno jméno a jedno příjmení, a to po tátovi. Já ho mám taky, ale tebe ušetříme Nguyen, přestože je to 9. nejběžnější příjmení v Česku!

Ani nahý/á nezůstaneš moc dlouho, už jsem začala hromadit výbavičku, dnes jsem koupila historicky první dupačky. Jsou krásňoučký, bílý s šedivými obrázkami medvídka Pú, abys měl/a kompletní sadu Winnie the Pooh. Uvidíš, zamiluješ si to a už to nikdy nebudeš chtít sundat, i když ti už bude dávno krátké. Můžeš to třeba dát pak panence. Teda pokud budeš holka…nebo gay.

Jinak prarodiče se na tebe moc těší, čeští praprarodiče jakbysmet. Už teď si dělají časový harmonogram, kdo kdy tě bude vozit v kočárku. Už určitě volali i do Vietnamu. Škoda, že tě nestihli vietnamští praprarodiče, děda se moc těšil. Určitě na nás oba budou dohlížet shora. Já jen doufám, že se tvé váhy prarodiče nezaleknou hned zpočátku, a budou tě fakt občas hlídat, abych si taky mohla někdy vydechnout a případně prospat, nebo něco napsat, abych nevyšla ze cviku.

Neboj, teď spím do zásoby, i 14h denně. Předpokládám, že to funguje jako zimní kila navíc. Hlavně ať nejsi po mně a nebudeš brečet nonstop. Prosím, buď po tátovi a celý den spi a vzbuď se jenom na krmení, moc prosíííím.

Tak se tam v bříšku hezky chytni, buď silný/á a vyjdi ven včas, už se nemůžeme dočkat, con yêu!

Pusinku na čelíčko i tvářičku, jež ještě nemáš. Moooooc se těším, ty naše polomáčenko!

S láskou,

Maminka/Mẹ thương con

Kavárna Slavie, 17. 1. 2017, 12:27

Zveřejněno 17.1.2017 v HLAS KRVE, Nezařazené - Komentáře - 7 »


Sebrat se a jet za babičkou

Závidím těm děckám, co bydlí pár minut od svých prarodičů. A vždycky mi to přijde děsně líto, že babičky a dědečkové sedí doma u jídelního stolu sami a čekají. S čerstvě usmaženým řízkem a ještě teplým štrúdlem. A děti a vnoučata nepřicházejí a nepřicházejí. Mnohdy měsíce, dokonce roky.

Nhung-Bai-Tho-Hay-Viet-Ve-Ong-Ba-0

Já vím, že závidět se nemá, ale nemůžu si pomoct. Tenhle pocit mám zejména ve chvílích, kdy zapaluju vonnou tyčinku na oltář a dívám se na fotku milované babičky. Nebo když jsem poprvé navštívila babiččin hrob ve Vietnamu. Vždycky si přeju, abych k ní mohla chodit, jak a kdy se mi zachce. Abychom spolu zase mohly žvýkat cukrovou třtinu, koukat na seriály a společně u nich usínat v houpacím křesle.

Zdá se mi, že my mladí občas ve spěchu všedních dní zapomínáme na ty, kdo nás porodili a vychovali. Vymlouváme se nejrůznějšími způsoby jako: Já bych rád přijel, babi, ale mám moc učení a práce. Já bych na ty ryby šel, dědo, ale slíbil jsem dětem výlet do zoo a akvaparku.

Sáhla jsem si do svědomí a vzpomněla si opět na babičku z mamčiny strany. Měla jsem štěstí a bydlela hned vedle ní celých osm let svého života. Mohla jsem tak čerpat její moudro, poslouchat příběhy z jejího života. A tak nějak poznat starý Vietnam skrze ni. V osmi letech jsem s mamkou po roce odloučení následovala taťku do Čech. Jako dnes vidím, jak nás se zbytkem rodiny babička vyprovázela na letišti v Hanoji.

Pamatuju si, že byla hrozně smutná a co chvíli poodešla za roh, aby si zaplakala. Moc jsem to tehdy nechápala, tak jsem ji jenom držela za ruku a říkala, ať nebrečí, že já přece budu za chvilku zpátky. A už jsem vůbec nechápala, když se mě ptala, jestli se mi po ní bude stýskat. Celou naši cestu jsem viděla jako výlet, ze kterého se brzy vrátím. Ani mě nenapadlo, že znovu babičku uvidím až za předlouhých devět let.

My Vietnamci, kteří žijeme v zahraničí a jsme z jakýkoliv důvodů odloučeni od svých nejbližších, zažíváme celkem běžně, že se prostě nemůžeme každý víkend sebrat a navštívit své rodiče a prarodiče. Dělí nás tisíce kilometrů, takže vztahy musíme udržovat prostřednictvím telefonu, dopisů, e-mailů či Skypu.

Nejbolestivější situace jsou asi ty, kdy vám umírá rodič a vy nemáte peníze na to, abyste odletěli domů se rozloučit. Nebo když už přece jenom sedíte v letadle, to ale má dvě hodiny zpoždění a vy kvůli tomu nestihnete říct své poslední sbohem.

Je mi jasné, že člověk nejvíc lituje toho, co ztratí. Možná si až v tu chvíli uvědomí, že měl víc volat, být víc v kontaktu a mnohem více navštěvovat. Jak se říká hezky staročesky, pozdě bycha honiti.

Honíme se za kariérou, která ani nemá jasné obrysy. Dereme se na pozice, které ještě ani nemají názvy. Chceme procestovat celý svět, poznat všechny cizí kultury, naučit se nové jazyky. A mezitím ti, kteří žijí vedle nás a mají nás rádi, přestože přijdeme na oběd s ročním zpožděním, odcházejí sami.

Publikováno v Pátek LN.

Zveřejněno 27.8.2016 v Nezařazené - Komentáře - 3 »


Vydrží vztah Vietnamce s Češkou?

Když přijede Vietnamec čerstvě do Čech, má chuť vyzkoušet dvě věci. České pivo a české holky. To jsou totiž věci, které si Vietnamci mezi sebou vychvalují nejvíc. Sex je jedna věc, jak ale vypadá takové manželství? Vydrží na celý život?

Osobně znám jediný pár, kterýmu to vydrželo až dodnes. A že těch Vietnamců, co se zamilovalo do krásných mladých Češek, bylo v mém okolí habaděj. Většinou vzplanou pro jejich dlouhé nohy, plavé vlasy a modré oči. To zkrátka ve Vietnamu neseženete.

Navíc jsou Češky mnohém méně rezervované a upejpavé než Vietnamky. Takže se chlapci nemusí snažit měsíce, než konečně dostanou povolení k polibku.

Jako u vztahů Vietnamky s Čechem, nese to jejich rodina dost nelibě. Řekla bych ale, že se na kluky tlačí mnohem méně než na holky. Možná je to tím, že syn má ve Vietnamu větší „váhu“ než dcera. Někteří rodiče to také berou jako rozmar mládí, z kterého se předpokládá, že časem vyrostou.

Proč se vietnamští rodiče vlastně tolik bojí českých snach? Mají obavy z toho, že Češka bude chodit na diskotéky místo toho, aby jejich synáčky pravidelně zásobovala teplou večeří. Myslí si, že nebude tak poslušná a obětavá jako bývají vietnamské holky.

Krom toho, že si s ní pořádně nepokecají a nebudou jí moci tak kázat, se bojí též toho, že jejich vnoučata nevyrostou na vietnamských tradicích, zvycích a jídlech. Možnost vykořenění u další generace bude tak ještě vyšší.

Když přece jenom dojde k manželství, tak většinou vydrží do první chvíle, než onemocní chlap. Očekává (on i celá jeho rodina) totiž, že se o něho manželka postará do posledního puntíku. U Češky ale většinou tvrdě narazí. A tak si Vietnamec v těchto chvílích pomalu ale jistě uvědomuje, že si asi měl pořídit starostlivou Vietnamku s větší ochotou pečovat o choré a nemohoucí muže.

Bývá zvykem, že si Vietnamec po rozchodu s českou manželkou vybere novou manželku ze „svých řad“. Dost často mu s výběrem pomůžou samotní rodiče. Jak moc je takové manželství šťastné, to už je většinou ve hvězdách…

Takže by se možná dalo říct, že při prvním výběru se Vietnamec žení se z lásky. Zatímco u toho druhého to už dělá z rozumu. Prostě chce někoho, kdo se ve stáří o něho a jeho rodiče postará.

Zveřejněno 5.4.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 10 »


Brusel bude takový, jaký si ho pamatuju

Brusel bude mít v mém srdci vždycky speciální místo. Před šesti lety jsem tam strávila půl roku na stáži v jedné české lobbyigové skupině, během které jsem sice přišla o veškeré idee o EU, ale zato jsem tam ochutnala ty nejlepší hranolky na světě.

156098_3892946478988_72835754_n

Když se řekne Brusel, vzpomenu si na…

  • … park Cinquantenaire, kterým jsem chodila denně do práce a kam jsem chodila běhat.
  • … Place Jourdan, kde prodávali skvělé hranolky, které jsem si dávala poté, co jsem doběhla, k obědu, večeři i po kalbě.
  • … rue du Trône, kde jsem pracovala a kde v bistru prodávaly luxusní bagety s rostbeafem a ořechy.
  • … place Luxembourg, kde se po práci scházeli všichni, kdo pracovali v Evropském parlamentu a přilehlém okolí.
  • … spolubydlící Marťu a Gauthier, s kterými jsem sdílela obydlí připomínající horskou chatu.
  • … náš byt u Merode, do kterého jsme lezli přes předsíň sousedů, kteří bydleli pod námi.
  • … nenáviděnou bakalářku, kterou jsem dopisovala během stáže mezitímco všichni pařili v kuchyni.
  • … to, jak jsme s Markét kouřily doutníky a pili skotskou v 10 ráno a pak zvracely před kostelem.
  • … návštěvu čtyř kamarádů z Prahy, které jsem nechala spát na zemi, zatímco já spala sama v posteli pro dva.
  • … historicky první návštěvu gaybaru v životě.
  • … bar Delirium, kde mi poprvé chutnalo pivo, protože bylo mangové, ananasové, čokoládové nebo kokosové.
  • … smradlavou africkou čtvrť v centru města, kde prodávaly famózní kebaby a kde na každým rohu prodávali paruky a umělé nehty.
  • … sobotní trhy na Gare du Midi.
  • … kostel St. Michel, který stál na parkovišti.
  • … taneční párty, které se pořádaly ve vojenském muzeu.
  • … staré tramvaje, do jejichž úzkých dveří jsem se sotva vešla já.
  • … lidi, kteří chodili v dešti bez deštníku.
  • … výlety, které jsem podnikala sama o víkendu, při kterých jsem se vždycky ztratila a objevila něco nového.

Nevím, jestli se do Bruselu ještě někdy podívám. Možná, že ani nechci vidět, jak moc se za ta léta změnil. Možná si chci uchovat jen to, co mi utkvělo v paměti z dřívějších bezstarostných let. Co vím ale jistě je, že mi moje vzpomínky nikdo už vzít nemůže. Ani moji chuť na pořádnou nálož hranolek s domácí pepřovou omáčkou.

Zveřejněno 28.3.2016 v Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 2 »


13 messages pour la France

duong pont des arts

Je veux rentrer en France pour y vivre et étudier encore une fois.
Je veux revoir, parler et rire avec mes amis, mes potes de classes, mes profs et mes collègues.
Je veux embrasser mes soeurs vietnamiennes aussi fort que je peux.
Je veux faire des bisous aux vaches de Grenoble, manger de tartes flambées à Strasbourg et boire du café à Vieux Lyon.
Je veux que vous veniez, mes chéries de Lizeo. Pour danser et faire me rigoler comme au quai de notre Lyon.
Je veux chanter Bisounours devant le Café Brandt de Strasbourg.
Je veux parler le tchèque et le vietnamien en France. Bah non, pas l’anglais.
Je veux passer une semaine toute seule dans les rues de Paris comme il y a 3 ans.
Je veux, Montmartre, que tu restes pareil quand je te vois la prochaine fois.
Je veux me promener et créer dans les quartiers de mon coeur.
Je veux voir des bateaux mouches sur la Seine avec mes parents et ma petite soeur. Juste encore une fois.
Je veux chanter et dancer sous la pluis de Paris.
Je veux que mes souvenirs de la France restent comme ça.

Pour moi, j’aurai la France pour toujours. La façon dont je l’aime!

 

Zveřejněno 23.2.2016 v CESTOPISY, Nezařazené, STŘET S OKOLÍM - Komentáře - 0 »