Denně se vracím z Čech do Vietnamu

Nosím v sobě velkou část svého vietnamského já. Občas se i povede, že ji mám přímo na sobě. Díky La Femme Mimi.

Když oblečení znamená domov

Jsou-li už i povzbuzení ze Štastného blogu na moje depky krátká, jdu si koupit něco hezkého, co mi udělá radost. I kdyby to měl být barevný knoflík za deset korun. Ale když to peněženka výjimečně dovolí, sázím na jistotu a jdu k Mimi.

Pod vlastní značkou La Femme Mimi tato vietnamsko-česká módní návrhářka podtrhuje ženský půvab pestrými barvami a ručními výšivkami. Pro mě věci, které vznikají pod jejíma rukama, nesymbolizují však jen nádheru, kterou je radost pohladit.

V její tvorbě nacházím důkaz, že když propojíte různé kultury, vznikají nadčasové věci, které vás zároveň zavedou do důvěrně známých míst.

Osobnost Mimi skvěle vystihuje teorie, že každý máme v sobě kus dítěte po celý život. Nebere se vážně, je hravá, kreativní a baví ji život takový, jaký si ho sama ušije. To se mi na ní líbí. A ještě více to, že její osobnost je cítit v každém kousku, který navrhne.

Ve své tvorbě často propojuje Asii s Evropou. Není tedy divu, že já, banánové dítě v české džungli, se díky Mimi cítím jako v módní džungli, kde žijí jen šťastná zvířata a stromům nikdy neopadávají listí.

Když nesu v ruce Mimi kabelku, mám pocit, že je se mnou i kus mého rodného kraje (tedy pokud se mi tam nepodaří rozlít sklenici s nakládaným hermelínem). Když mám na sobě její šaty, dává mi to pocit, že mám nejen v sobě, ale přímo na sobě velkou část svého vietnamského já. Díky Mimi se prostě můžu denně vracet do Vietnamu.

Studnice inspirací

Nikdy nezapomenu na pohled, který se mi naskytl u Mimi v kuchyni. Seděla na jídelním stole, před ní rozdělaná večeře a ona si s úsměvem kreslila něco do notýsku. „Hm, že by návrhy na novou kolekci inspirovaná vepřovým na karamelu?“ napadlo mě.

Těchto pár vteřin náhodného šmírování mi otevřely oči zrovna v době, kdy jsem se odhodlávala k radikální změně kariéry. Najednou jsem totiž viděla sebe, jak běhám (nebo spíš funím) na Vítkově a zároveň si u toho dělám poznámky do notýsku. Při tom svým šnečím sprintu mě totiž napadají nejlepší texty.

Při pohledu na Mimi, která byla naprosto pohroužená do své práce, nebo spíš lásky, jsem zatoužila cítit to samé. Došlo mi, že jako má Mimi módu, já mám psaní.

A tak i ona patří do mojí „sbírky“ inspirativních lidí, z který čerpám. Zvlášť, když mi občas rupne v hlavě a začnu mít pocit, že moje studnice nápadů na psaní je vyschlá jak mrtvá větev.

Lidé se mě ptali, jestli mě La femme Mimi neplatí za propagaci. Tak jsem si řekla, že to s tím nadšením na sociálních sítích asi přeháním. Ale když si to tak vezmu, umět se radovat naplno, projevit upřímnou radost z maličkostí – to je to, co mi v českých ulicích zoufale chybí.

Takže ano, občas se strašně snadno nadchnu pro věc a dám to svému okolí náležitě najevo. A jsem tomu ráda. Vždyť se v podstatě každý chce v životě hlavně usmívat, nebo ne?