Měla bych odpustit Američanům, kteří na moji rodinu házeli bomby a stříleli po nevinných dětech? Měla bych necítit zášť vůči Číňanům a Francouzům za všechny ty křivdy z minulosti? Měla bych odpustit kamarádce ze základky, která se mě tehdy nezastala před rasisty?
Měla bych odpustit vietnamské komunitě, která při mě nestála, když se na mě před 7 lety snesla ta šílená vlna kritiky plná urážek a nesmyslných nadávek, zejména ze strany Vietnamců, když jsem začala blogovat? A to jen kvůli tomu, že jsem byla první, kdo vystoupil z řady? Že jsem se nebála být černou ovcí a tím to schytala nejvíce?
Jak přestat cítit nespravedlnost, když člověka to zlomilo do takové míry, že musel utéct na 4 roky do zahraničí, aby našel svobodu slova a hlas krve?
Banánové dítě ve vietnamské džungli
Prý jsem ztratila veškeré vietnamské kořeny, jsem moc drzá a pomlouvám vlastní národ. Prosím vás, v čem konkrétně? Když už kritika, tak aspoň konstruktivní. Nikdy jsem nikoho nenutila, aby se cítil jako já. Nestydím se za to, že umím být sama sebou. Nesnáším přetvářky a pokrytectví.
A že jsem trapná,když si říkám banánové dítě? A prosím tě, kdo jsi ty, že mě soudíš? Nejsi spíše ty ten Mat Goc? Vždyť mě ani neznáš. Nemáš tedy právo mě veřejně soudit.
Sorry, ale jezdím do Vietnamu pravidelně a dokonce i taxikáři si mysleli, že jsem 100% „čistokrevná“ Vietnamka, a že mám lehký jižanský přízvuk. Vietnamci z Francie mi nevěřili, že jsem 20 let žila v Evropě.
Miluju Vietnam, ale to neznamená, že ho nemůžu kritizovat. Mám ve zvyku nazývat věci pravými jmény. Potřebuju, aby se o věcech, které nás trápí, mluvilo. Mlčením se nikdy nic nevyřešilo.
Nesuďte lidi za to, co cítí. Bořte nejdříve vlastní předsudky, až pak můžeme spolu bořit ty, co jsou ve společnosti!
Pravé přátele poznáš, když začneš říkat své názory nahlas
Mám odpustit i těm tzv. kamarádům, kteří se mě „zřekli“ kvůli tomu, že píšu bez obalu a otevřeně, a nakonec teď těží z toho, co já začala?
Tak oni jsou úspěšní a užívají si té svobody, kterou jsem i já pomáhala budovat tady v mojí 2. vlasti a já se tady budu trápit, protože se cítím ukřivděná? NE, už je mi to jedno!
Co je pro mě důležitější? Přítomnost a budoucnost. Kam společně kráčíme.
Také vidíte také ten pokrok? Jak daleko jsme došli s tou integrací? Ano, stálo mi to za to. Všechny ty slzy, depky, pochybnosti o sobě – jo, stálo to za to. Dnes si tím jsem jistá.
Lituji jen jediné – že jsem nebyla tehdy silnější. Že jsem kvůli vlastní krvi nemohla najít svobodu slova tady v ČR, ale až v zemi našeho bývalého kolonizátora – ve Francii. Nakonec je všechno zlé k něčemu dobré nu ni?
A co když o tom ti lidé vlastně ani neví, že mi ublížili? Nejspíš jim jsem úplně ukradená. Možná že za nadávkami ve skutečnosti lidé jen skrývají lítost nad vlastními nesplněnými sny. Co je mi do takových lidí? Neměla bych je spíš litovat?
Hlavní je, že mě bezmezně podporuje rodina a přátelé. Dnes už to chápu.
Odpouštět je těžký, ale osvobozující
Co když jim všem ale musím odpustit především ve své hlavě? Mám či nemám? A hlavně JAK?
Kupodivu umění odpouštět je pro mě ta nejtěžší věc na světě. OK, vy jste mě odsoudili za to, jaká jsem. Tak já si vás ze života taky smažu. Vždyť vás stejně nepotřebuji. To byl dosud můj přístup k vietnamské komunitě v ČR.
Vietnamské kamarády jsem si našla ve Francii a jinde po světě. Dosud mi to takhle stačilo. Jenže hlas krve se zkrátka a dobře nedá utišit. Hlavně když se chce člověk usadit v Praze.
Odpustit je pro mě těžší, než stát před celou aulou a mluvit o válkách ve Vietnamu francouzsky i anglicky zároveň. Je to mnohem těžší než mluvit v Evropském Parlamentu s komisaři, soudci a europoslanci.
Dokázala jsem si povídat s diplomaty z celé Evropy a stejně neumím mluvit sama se svoji tvrdohlavostí. Pravda, třásla jsem se tam v tom Bruselu před těmi byrokraty jak ratlík před vlkodlakem. Nicméně jsem neomdlela, dokonce ani alergická reakce se nedostavila.
Neusnula jsem či neuzívala se k smrti, když jsem se u našeho největšího klienta účastnila diskuze o pluginu eshopu, databáze katalogů pro nový web a republishing u spuštění. Jakožto komunikační středobod, sloužící k podporování mezinárodního obchodu, jsem byla upřímně úplně mimo!
I přesto, že jsem neslyšela nic jiného než bzz bzz bzz – po celou dobu celodenního workshopu, odešel klient ze schůzky s úsměvem. Asi to hrál taky tak dobře jako já, když jsem mluvila o software řešení, personalizaci a další bzzz.
Představte si, že ani mé rozhodnutí odejít po několika letech z businessu i vládního sektoru a jít a živit se psaním na volné noze, nebylo tak těžké jako je odpustit bývalým kamarádům, co mi ukázali záda, když já potřebovala rameno, na kterém bych se mohla vyplakat.
Je pro mě lehčí vyměnit pravidelný příjem a tzv. stabilitu za nejisté psaní, které miluji, leč to znamená, že vysoký životní standard bude vzácný jako kapka čisté vody ve Vltavě. Jak to, že je to o tolik lehčí?
No nic, Čo bolo, to bolo, jak zpívá Žbirka. Jestli se to někomu nelíbí, jeho problém. Hm, to se snadno řekne, ale…
Já bohužel nezapomínám a do kola si připomínám ty křivdy, které se na mě kdo dopustil. Nejčastěji, když se někdo z mých známých zmíní o těch lidech, které jsem ze svého života již dávno vyškrtla tlustou čarou. Anebo hůř, ještě se s nimi kamarádí víc než se mnou.
Neměla bych, já vím, ale furt cítím trpkou chuť na jazyku. Pokaždé dostanu chuť na kickbox, když slyším o těch lidech, kteří ublížili mně a hlavně mému nejlepšímu kamarádovi, kvůli kterému jsem začala blogovat. Najednou se věnují integraci a považují za experty v banánovém šejku. Zrovna ti, kteří se mi vysmívali a pomlouvali mě za mými zády.
Hele a co takhle aspoň naznačit vděk? Za to, že jsem vás motivovala, inspirovala? Že jsem nám ukázala, že to fakt jde? Ne, já vlastně žádné uznání a vděk nepotřebuji. Já si vystačím s tím hmotným výsledkem, co vidím okolo sebe. Ano, dokázali jsme to. Žije se mi v Čechách líp než před lety. Konečně už odtud nemám potřebu utíkat.
Ano, pořád a pokaždé mi to všechno přijde strašně líto, že nejsem součástí toho integračního procesu. Že jsem se musela nedobrovolně odtrhat od zbytku vietnamského komunity v ČR.
Lekce od předků
Moje maminka vídala svého tátu jednou do roka až do svých 13 let. Jako nejstarší z 5 dětí se musela starat o mladší sourozence. Místo toho, aby chodila ven, odpočívala nebo řádně spala (dodnes ten deficit dohání:)). Tři dny předtím, než přišla moje malá sestřička na svět, skládala mamka ještě stánek. Neměla na výběr. Chce pro své děti to nejlepší. Je prostě můj celoživotní vzor.
Mamčin tatínek (můj děda, Ba Giai, básník z květinové čtvrti) se z fronty vrátil až po válce v roce 1975. Ve válce ztratil nejen drahé přátele, ale i levé oko, na které dodnes nevidí. Přes všechnu tu hrůzu a všechen hlad, způsobený krutou válkou, se umí radovat z každodenních maličkostí a úsměv je jeho nejsilnější zbraň.
Komentáře
Ještě tu nikdo nic nenapsal :(