Banánové děti v české džungli po 7 letech

Byly Vánoce roku 2007 a jeden ze správců blogů Aktuálně mě nenápadně přesvědčuje o tom, že bych měla zkusit psát blogy. A tak vznikl 1.blog o Dvojím životě banánových děti. Zadarmo si psát blogy, střílet své dojmy a mindráky internetovým šípem. Hm, proč ne?

Pár týdnů poté, v březnu 2008, mě Lidové noviny žádají, abych napsala krátký článek pro Magazín Pátek – Lidové noviny. A vznikla několika stránková reportáž Banánové děti v české džungli.

Houpala jsem se ve vzduchu slepoty a pýchy z nečekané popularity.

Po vlně kritiky jsem si myslela, že to byla moje největší chyba v životě – začít psát a vyjadřovat se veřejně k čemukoli. Začala jsem si stavět svůj „Ostrov v Ptačí kleci„. Emigrovala jsem do Francie, po vzoru Milana Kundery. Teda až na to, že on se nyní považuje za Francouze a některá díla nechce, aby se překládaly do jeho mateřštiny. Zatímco já poslední dny nespím, abych už konečně dopřeložila všechny své články do vietnamštiny, angličtiny i francouzštiny. Jo, to je teprve nesnesitelná lekhost bytí !

Dnes je tomu přesně 7 let. Od té doby, co mi bylo 21 a mohla jsem v USA legálně pít a taky přesně 7 let uběhlo od té doby, co jsem začala v ČR „legálně“ psát a žít.

Ano, byli to Oni, kdo mě pozvali do blogosféry Aktuálně.cz. Díky vám jsem prvně mohla mluvit k oběma národům skrz svůj (tehdy)červený inkoust. Zdeňku, pane Stejskale, bez vás už to není ono, ale já nepřestávám blogovat. Naopak, já se tím psaním i živím.

Oba totiž navždy zůstanou ti, jež mě posunuli o krok blíže k mému snu (aniž bych o tom v té době věděla). To oni mi ukázali směr k mé celoživotní nehynoucí lásce.
Hoši, děkujem! Duong a jeji již modrý inkoust.

Musím říct, dospěla jsem, jsem teď jinde. Asi jsem se hodně změnila. Bohudík, bohužel.

QUO VADIS? To je jediná otázka, kterou má cenu rozpytvávat. C’est la vie, ma chérie!
Čo bolo, to bolo. A bylo to hezký.

Nu ni? Pojďte a přidejte se na můj most 3+ kultur a spoustu barevné tváře…Colours of VietCzech čeká přímo v Českém ráji.

Můj článek v Sapě (v libušské tržnici se vydávají vietnamské noviny a magazíny) přeložili a vydali ve vlastním časopise Tuan tin moi(Týdenní Novinky) BEZ mého či LN souhlasu.
Dozvěděla jsem se o tom od nějaké neznámé tetky ze Sapy, když mě zastavila a ptala se mě, proč chci být banánová. Ještě k tomu takhle veřejně?

Prosím vás, Cô Ơi , já nechci, já jsem! Já i kdybych chtěla být normální a zapadnout, tak to nejde. Já jsem prostě Duong. Exot prvotřídní kvality prošlého mlíka. Ale za to se nebojím mluvit, psát, dělat chyby.

Jít prostě s kůži na trh-to je moje volba. Střet kultur – to je moje volba. Já zkrátka a dobře CHCI žít na tom mostě, spojující 3 břehy: vietnamský, český a francouzský 🙂
Já nechci zabřednout, zahořknout a umřít s lítostí a bez úsměvu na své slunečnicové tváři! A tak ty břehy spojuji svým inkoustem a čerstvě ořezanou tužkou.