Závidím těm děckám, co bydlí pár minut od svých prarodičů. A vždycky mi to přijde děsně líto, že babičky a dědečkové sedí doma u jídelního stolu sami a čekají. S čerstvě usmaženým řízkem a ještě teplým štrúdlem. A děti a vnoučata nepřicházejí a nepřicházejí. Mnohdy měsíce, dokonce roky.
Já vím, že závidět se nemá, ale nemůžu si pomoct. Tenhle pocit mám zejména ve chvílích, kdy zapaluju vonnou tyčinku na oltář a dívám se na fotku milované babičky. Nebo když jsem poprvé navštívila babiččin hrob ve Vietnamu. Vždycky si přeju, abych k ní mohla chodit, jak a kdy se mi zachce. Abychom spolu zase mohly žvýkat cukrovou třtinu, koukat na seriály a společně u nich usínat v houpacím křesle.
Zdá se mi, že my mladí občas ve spěchu všedních dní zapomínáme na ty, kdo nás porodili a vychovali. Vymlouváme se nejrůznějšími způsoby jako: Já bych rád přijel, babi, ale mám moc učení a práce. Já bych na ty ryby šel, dědo, ale slíbil jsem dětem výlet do zoo a akvaparku.
Sáhla jsem si do svědomí a vzpomněla si opět na babičku z mamčiny strany. Měla jsem štěstí a bydlela hned vedle ní celých osm let svého života. Mohla jsem tak čerpat její moudro, poslouchat příběhy z jejího života. A tak nějak poznat starý Vietnam skrze ni. V osmi letech jsem s mamkou po roce odloučení následovala taťku do Čech. Jako dnes vidím, jak nás se zbytkem rodiny babička vyprovázela na letišti v Hanoji.
Pamatuju si, že byla hrozně smutná a co chvíli poodešla za roh, aby si zaplakala. Moc jsem to tehdy nechápala, tak jsem ji jenom držela za ruku a říkala, ať nebrečí, že já přece budu za chvilku zpátky. A už jsem vůbec nechápala, když se mě ptala, jestli se mi po ní bude stýskat. Celou naši cestu jsem viděla jako výlet, ze kterého se brzy vrátím. Ani mě nenapadlo, že znovu babičku uvidím až za předlouhých devět let.
My Vietnamci, kteří žijeme v zahraničí a jsme z jakýkoliv důvodů odloučeni od svých nejbližších, zažíváme celkem běžně, že se prostě nemůžeme každý víkend sebrat a navštívit své rodiče a prarodiče. Dělí nás tisíce kilometrů, takže vztahy musíme udržovat prostřednictvím telefonu, dopisů, e-mailů či Skypu.
Nejbolestivější situace jsou asi ty, kdy vám umírá rodič a vy nemáte peníze na to, abyste odletěli domů se rozloučit. Nebo když už přece jenom sedíte v letadle, to ale má dvě hodiny zpoždění a vy kvůli tomu nestihnete říct své poslední sbohem.
Je mi jasné, že člověk nejvíc lituje toho, co ztratí. Možná si až v tu chvíli uvědomí, že měl víc volat, být víc v kontaktu a mnohem více navštěvovat. Jak se říká hezky staročesky, pozdě bycha honiti.
Honíme se za kariérou, která ani nemá jasné obrysy. Dereme se na pozice, které ještě ani nemají názvy. Chceme procestovat celý svět, poznat všechny cizí kultury, naučit se nové jazyky. A mezitím ti, kteří žijí vedle nás a mají nás rádi, přestože přijdeme na oběd s ročním zpožděním, odcházejí sami.
Publikováno v Pátek LN.
Komentáře
3 Komentáře k "Sebrat se a jet za babičkou"
Tak jsem Vám komentovala článek, ale nějak to zmizelo. 🙁 Asi se to neuložilo. No tak tentokrát ve zkratce, měla jsem co dělat, abych u toho nebulela. Naštěstí patřím mezi ty, co si umí vážit toho, že můžu za rodinou kdykoliv přijet a dělám to dost často.
Krásný článek, máte talent! 🙂
Krásný článek! Musím říct, že kdybychom tu neměli zrovna teď truhláře (strach, aby náhodou zrovna něco nepotřeboval), tak už tu bulím jako želva. Také to nechápu. Za babičkou, rodiči a prarodiči dojíždíme neustále, přestože třeba s mamkou si 2x nerozumím. Když můžu, vnuka jí dám na hlídání a i ona je ráda, že si ho může vzít. (To je zase opačný problém, když prarodiče nemají zájem o svá vnoučata. Mají moc zájmů plus pracovní a společenská vytíženost. Díky bohu, to také není problém u nás v rodině, spíš tak co vidím v okolí.)
Jinak nemáme rodiče a prarodiče doslova za rohem, ale mimo město či kraj a přesto se snažíme jezdit za nimi dost často. Manžel i já máme rodiče i prarodiče, takže jenom objet naši rodinu rovná se čtyři různé návštěvy a každá v jiném městě či dokonce kraji, ale všechny vidíme aspoň jednou do měsíce a ty blíž k nám jednou nebo i vícekrát do týdne. Nebo snažíme se o to. Třeba to, že tu už dlouho někdo nemusí být, máme neustále na paměti, ale vím, že dost lidí si to uvědomí, až když už je pozdě!
Zatím jsem přečetla jen jeden článek, ale píšete krásně! 🙂
Děkuju, Zuzko, za krásný komentář. Já si komentáře schvaluju, takže jste ho nemohla vidět hned 🙂 Předcházím tak situacím, že by se tu objevily nadávky, sprostý věci nebo nesmyslný reklamy.
Já jsem ten článek psala ve chvíli, kdy mi umíral děda ve Vietnamu. A i když vím, že on ničeho nelitoval a je rád, že mám tady v Evropě lepší život, než jaký bych měla ve Vietnamu. Vím, že by to neměnil za častější návštěvy, nebo za to mě mít za rohem. Přesto jsem v tu chvíli litovala, že jsem mu mohla víc vařit, víc se s ním fotit, přeložit víc jeho básní…prostě dělat mu víc radost. Ale asi je to normální, že si člověk tohle říká, když se bojí, že milovaného člověku už nikdy neuvidí.
Přeju, ať máte co nejkrásnější rodinné vztahy 🙂