Dear Mr. President, ta politická korektnost mě tady už fakt štve

Oficiálně nejsem rasistka, ale občas tak mluvím a píšu. Protože mám v hlavě spoustu předsudků a věřím zažitým stereotypům. Vím o tom, a proto se je snažím sama sobě bořit aspoň tím inkoustem a nekorektním humorem.

Poslední dobou mě ale dost trápí nebezpečný vir, tzv. politická korektnost. Nevím, jak Vám, ale mně (Vietnamce žijící v Česku s dvojím občanstvím, co se považuje za Vietnamku i Češku, české občanství jsem dostala až v roce 2015) ta zdejší přehnaná diplomacie už vyloženě vadí.

Už mě netěší, že některé ne/ziskové instituce, běžní občané i politici bojují o to, aby se mi neříkalo žluťásek, šikmoočka, rákosníček a dalšími „hanlivými“ výrazy.

V mém případě paradoxní, že? Zrovna autorka knihy Banánové dítě (Vietnamka v české džungli). Pojem banánové dítě jsem poprvé slyšela v současném Klubu Hanoi, nyní South East Asia – liaison, z. s. 

Pro mě osobně to pejorativní slova nejsou, protože si to nepřipustím. Dělám si z nich naopak sama srandu. Tenhle proces trval dlouhou řádku let a nikdy nebude bohužel dokonalý. Chápu, že to někoho z mých krajanů může urážet a naštvat, když je takhle někdo osloví, ale mně to pomáhá a baví. Vím, že to máme každý jinak.

Nicméně, když se těmito slovy nazývám já sama, nikdo mě jimi nemůže ranit. Mám pocit, že jim tím beru jejich zbraň, co by proti mně mohli případně použít.

Občas se mi stane, že se do telefonu neznámému člověku představím jen jako Jirásková. Během příjemného hovoru se dostaneme ke vtipům o Vietnamcích pěstující ve sklepě marihuanu. Oba se řehtáme. Dotyčný si na druhé straně sluchátka totiž celou dobu myslí, že jsem čistokrevná Češka.

Jakmile mu sdělím, že pocházím z Vietnamu, tak prudce s humorem zabrzdí. I když ho ujišťuju, že mě to fakt nevadí, že naopak. Během sekundy jako kdyby se mezi námi postavila konverzační zeď, kdy si Čech hlídá každý slovo a dokola se omlouvá, že mě nechtěl urazit. Veškerá uvolněnost je zkrátka pryč.

Takovéhle situace mě strašně mrzí. Nechci, abychom to tu měli jako v USA, kde mají učitelé dlouhatánský seznam, jak mají oslovovat jednotlivé studenty z různých etnických skupin. Aby je to neurazilo, případně aby jim nezpůsobili nějaké psychické trauma.

Bojím se, že se jednoho ošklivého dne budu muset bát nazývat sama sebe, svoji národnost nebo rasu slovy, jež jsem si SAMA vybrala.

Možná je ten recept i humor. Celý život si umět dělat ze sebe srandu. My doma si už teď děláme z malé dcery srandu, že je žluto-bílá, šikmooká, polomáčená. Že aspoň bude vidět širokoúhle.

Pane prezidente, děkuju Vám za to, že jste v roce 2013 podepsal smlouvu o dvojím občanství, díky kterému jsem se mohla voleb účastnit.

Sice jsem nevolila Vás, ale doufám, že v následujících pěti letech nebudete přispívat ke konci humoru a uvolněnosti v Čechách. Jde to i slušně. Teda aspoň doufám.

Prosím – Vás a vlastně i celé Česko – neberte mi věci, proč se tato republika stala mým druhým domovem. Děkuju moc předem.

Duong Nguyen Jirásková
(Slunečnice, něžná květinka, občas ostrá jak chilli omáčka 🙂

P.S. Píši Vám hlavně jako máma čtyřměsíční žluto-bílé dcery.

Komentáře

Ještě tu nikdo nic nenapsal :(