Cítím se jako Vietnamka i Češka zároveň. Osud mě zanesl na několik let do jiných koutů světa. Aby se ze mě stala Duong, takovou jakou znáte. Bláznivý skřítek, který má rád hodné a usměvavé lidi. Jedno jaké barvy, národnosti, původu, vyznání, ale i názorů.

Bloguju na aktualne.cz už 7 let. Za celou tu dobu mě nikdo z redakce do ničeho nenutil, neměnil text bez mého vědomí. Dali mi svobodu, možnost najít si svůj způsob komunikace se světem skrz psaní. Žádná cenzura. Najednou přemýšlím nad tím, PROČ jsem vlastně začala psát?

Je to proto, že i když píšu o špatných či smutných věcech, vždy se snažím nikomu neubližovat a nikoho neurážet? Je to tím, že chci jen, aby se začalo o věcech mluvit otevřeně a upřímně? Nebo tím, že to nepíšu pro sebe, ale vlastně pro svoji mladší ségru, aby nikdy nezažila některé věci jako já? Pro své děti, protože se bojím, že budou šikanované jenom proto, že budou „produktem“ asijské holky a českého kluka?

Možná jsem začala psát hlavně pro drahého kamaráda Binh, přestože si to nikdy nepřečte. Před pár lety nás opustil svým vlastním rozhodnutím. Není to ničí vina! Binh už tu není, protože žil sám ve svém světě a neměl srovnání. Nevěděl, že třeba já jsem měla stejné pocity jako on. I já jsem cítila, že jsem selhala a zklamala, když jsem dostala špatné známky. Jenže Binh tehdy své obavy a bolesti neřekl nahlas. Neřekl si o pomoc a nikdo z nás to ani nemohl poznat. Ne, nezemřel zbytečně. A moje články jsou toho důkazem.

Aniž bych si to sama uvědomila, psaním dělám přesně to, co moje prarodiče, rodiče a vůbec celá rodina udělala pro mě. Chtěli, abych se měla líp. Abych mohla studovat, cestovat a poznávat lidi z celého světa. Abych mohla ve světě poukázat na krásné a mírumilovné stránky našich hodnot a tradic. Aby ti, kteří proti nám v historii bojovali si nás začali vážit. A zároveň abych i já mohla porovnávat a udělat si sama názor na svět.

Ano, s hrdostí říkám, povedlo se jim to. Jsem šťastná. Žiju jejich sen. A hlavně svůj sen. Během studia ve Francii jsem přivedla do naší rodiny Japonku, Francouze, Srbku, Francouzko-Němku, Řeka z Albánie, Španěla….Prostě hotový koktejl lidí a osobností 🙂 Aby rodiče poznali lidi, kterých si vážím a kteří mě inspirují a naopak. Přivedla jsem jim „svět“ až domů. Také jsem žila s Číňankami, cestovala s Korejci. No, a aby toho nebylo málo, rovnou jsem rodinu rozšířila i o Čecha, který je velký asi jako 2 Vietnamci dohromady 🙂 Proč mí rodiče vítali všechny moje kamarády a hlavně Kubu s otevřenou náručí? Proč si je pamatují moji kamarádi, kteří se mi toulají po celém světě? Vždy je třeba snaha a tolerance ze všech stran.

Včera mě to zabolelo, když jsem viděla na Skypu smutnou a vystrašenou kamarádku, která je muslimka, narozená ve Francii, pocházející z kurdské rodiny. V mých očích to byla plně integrovaná holka v zemi, kde žila, úžasná a tolerantní osoba. Prostě se snažím neházet lidi do jednoho pytle. Proč to v mém vlastním světě jde, a jinde ne? Moje cesta je trnitá, ale za to zábavná a hodnotná!

I když jsem na chvíli přestala, blogování jsem se nikdy nevzdala. Ano, zamrzela mě vlna kritiky z vlastní komunity. Byla jsem zmatená. Vždyť já jsem jen dělala to, co jsem v dané chvíli považovala za dobré a nutné. Problém byl, že jsem byla první, kdo vybočil z řady. Ale já už nemohla čekat, až to udělá někdo za mě. Ano, cítila jsem se ublíženě, protože díky mému psaní se mě zřekli i někteří kamarádi, i když mi do očí říkali, že se mnou souhlasí. Měli strach, chápu je. I já se začala bát a raději jsem utekla před kritikou a vlastním strachem na pár let ven. Ale vrátila jsem se, abych byla silnější a odvážnější. Prostě když to miluješ, není co řešit ne? :-).

Praha jakožto kosmopolitní město přitahuje cizince z různých zemí. Nejvíce se jich určitě toulá v centru města. To jsou ale většinou turisté, kteří se tu zdržují jen pár dní. Co ale ti, kteří emigrovali ze svých rodných zemí, a jejich destinací se stala právě Praha? Kterou pražskou část si dost často vybírají k životu?

Co se týče mladé generace okolo dvacítky, tak ty dost často potkáte na Praze 3. Žižkov si za ta léta vytvořil vizáž multikulturní a divoké čtvrti přitahující lidi, kteří upřednostňují dostupnost služeb a zábavy na vzdálenost jedné tramvajové zastávky před klidem a čistotou.

„Mám Žižkov rád kvůli snadné dostupnosti, praktičnosti i cenové vyváženosti.“ dokládá svými slovy čtyřiadvacetiletý Duc, který na Žižkově žije už dvanáctým rokem, přestože se narodil ve Vietnamu. Pravdou je, že studenty a mladé rodiny v této části Prahy potkáte spíš než kravaťáky s kufříčkem. Narozdíl od pankráckých mrakodrap a kancelářských budov zde najdete vskutku jedinečný výběr hospod, barů, bister a večerek. Pro mladé rodiny je to ideální čtvrť. Svá sídla tu totiž mají několik základních, středních i vysokých škol jako Vysoká škola ekonomická, Metropolitní univerzita i Univerzita Jana Amose Komenského. Všechny tyto školy podporují studijní pobyty pro zahraniční studenty, kteří se samozřejmě snaží hledat bydlení v blízkosti školy.

„Do školy to mám 10 minut tramvají, do centra čtvrť hoďky, před bytem hospoda, za bytem hospoda. Všude, kam se podívám jsou bary, hospody, kluby. Co víc si přát, když jseš v Praze na Erasmu?“vysvětluje svoji náklonnost k Žižkovu i k českému pivu Jean, třiadvacetiletý student z Francie. „Hlavně se mi líbí, že Žižkov nikdy nespí. Bydlel jsem první semestr na Hůrce, protože jsem tam sehnal levný byt. Jenže tam člověk vykročil po desáté z domu a venku mrtvo. To byla fakt nuda! Zato Žižkov nikdy nespí. Můžeš pařit celou noc a na ulicích jsou pořád lidi. A ta doprava je taky fajn. Na Hůrce jsem byl furt zalezlý v metru. Tady na Žižkově jezdím jen tramvají a do školy dokonce pěšky.“ povídá nadšeně Julian, doktorant z Berlína. V Praze pobývá již sedmým měsícem v rámci roční studijní stáže na VŠE.

Čím se Žižkov tolik liší od zbytku Prahy? Je to jeho specifický řád v chaotickém nepořádku? Ano, ulice Koněvova připomíná žižkovský Las Vegas. Od shora až dolů ke Florenci jsou casina, zastavárny, bazary, video kabinky, vykřičené domy schované za oprýskanými dveřmi bez jmen. Kromě toho tu narazíte i na tatoo studia a zejména desítky klubů a barů na zvonek. I gayové a lesbičky tu mají svá místa, která se na první pohled nijak neodlišují. Jenom do té doby, než vyjdete vchodovými dveřmi. V dolní části Žižkova se tu uživí i second handy a různá vetešnictví. Korunu tomu dodává žižkovský tunel, který spojuje Žižkov s Karlínem. Nijak nezapáchá, není ani tolik špinavý, jak to tak bývá v pražských tunelech, ale jít tudy v noci se dá snad jen pod silným vlivem alkoholu či jiné omamné látky.

Já jsem si Žižkov vybrala zejména z toho důvodů, že mi připomíná několik měst, v kterých jsem žila. Stejně jako Hanoj je Žižkov neskutečně praktický. Lehce najdete jakékoliv služby, které k životu potřebujete. V každé ulici je tabák, kadeřnictví, nehtové studio a bistro. Stejně jako v Bruselu nerada chodím na Žižkově do MHD po desáté hodině. I když mám tuto čtvrť ráda, tak na mě dýchá trochu nebezpečnou atmosférou. Přestože je Žižkov celkem blízko centru, člověk neznalý by si spíš připadal jako na předměstí. Oproti elegantním královským Vinohradům to vytváří dokonalý kontrast. Trochu jako Paříž. Tam jsou městské čtvrti též různě propojeny, a tak buržoazie z île de France bydlí hned vedle chudých umělců z Montmartru. Tak jako Amélie měla svůj Montmartre, já tu zas mám svůj Žižkov 🙂

Žižkov a jeho dvě tváře, jedna drsná a rázná, druhá přátelská a tolerantní. Jednou z nezaměnitelných tváří žižkovských ulic jsou rozkopané dveře řeznictví, rozbitá okna restaurací, ušmudlané výlohy, které jako kdyby zažily i dobu první republiky. Chodníky jsou většinou pořád špinavé a plné psího lejna. Sem tam zahlédnete i rozbitá okna u aut, rozlámané cedulky nebo vysypané odpadkové koše. Na druhou stranu je Žižkov velmi různorodý a otevřený různým kulturám a chutím. V jedné ulici najdete turecký kebab, indickou restauraci, vietnamské bistro, obchody s korejským jídlem, africkým kořením i pravými ruskými specialitami.

Na Žižkově se sdružuje velká směs ojedinělých jedinců. Na ulicích často potkáte cizince všech možných národností, alternativní umělce s jejich napůl rozbitými hudebními nástroji, bezdomovce, opilce i bohémy, kteří nehledě na semafory si kráčí ulicemi, jako kdyby žádná pravidla ani neexistovala. Člověk si tu vlastně ani nepřipadá jako cizinec, protože skoro každý tam venku vypadá, jako kdyby zrovna vypadl z jiné planety. A každý druhý tu má samozřejmě i psa. Díky parku Vítkov je Žižkov ráj pro čtyřnohé mazlíčky. A vlastně i pro ty dvounohé!

Psáno pro Kauzu 3 ve spolupráci s o.p.s. Člověk v tísni.

Většinou nepíšu o politice, ale tentokrát si neodpustím zpětnou vazbu ke kandidatuře svého krajana, který nemíří nikam níž než do Evropského parlamentu. Minulé jaro jsem letmo sledovala, jak se na zdech a v novinách objevuje jméno Cong Hung Nguyen. Nebojte, není to můj příbuzný, ačkoli máme stejné příjmení. Nehodlám tedy psát nějakou oslavnou ódu. Jako absolventka evropských studií a vrstevnice s podobným životním příběhem si dovoluji pohlédnout na věc trochu kritičtějším pohledem, přestože Hungovi fandím a doufám, že českou politickou scénu neopustil a že tím českým bahnitým politickým rybníkem jednou pořádně zavíří.

Přiznám se hned zkraje, že jsem českou politickou scénu účelně nikdy moc nesledovala. Jednak jsem tu nějakou dobu nežila. A když už, tak jsem zjistila, že je lepší sledovat tu zahraniční, abych odtud nechtěla prchat. To zvrácené bezvědomí či nevědomí bylo celkem uspokojující ne-li přímo blahodárný. Kandidaturu Hunga jsem však po očku sledovala a to s úsměvem, ačkoli se mi zdál málo charismatický a s jeho nekonkrétními názory jsem povětšinou nesouhlasila. Zaujalo mě však, že se k tomu Hung rozhodl tak brzy poté, co jsme dostali právo ponechat si dvojí občanství. Mezitím co jsem já řešila, abych co nejdřív dostala český pas kvůli své cestě do Londýna, tak někdo ve stejném městě, ve stejném věku a stejného původu jako já kandiduje na europoslance.

Pominu-li příliš vysoký cíl, tak jsem ho za to vlastně obdivovala. Já jsem v Bruselu pracovala půl roku. Díky bohu v žádné byrokratické instituci, ale malé lobbystické skupině, kde se pracovalo opravdu tvrdě, zatímco kolegové z Parlamentu a dalších institucí byli nedostupní už ve dvě odpoledne. Potkávala jsem se tam s lidmi, kteří z našich daní brali tisíce eur měsíčně a několikrát ročně odjížděli na dovolenou, když jejich směrnice zrovna „spala“ (tzn. že probíhá proces připomínek a schvalování). Chodila jsem mezi byrokraty, kteří se tvářili, že je na světě nezajímá nic jiného než globální oteplování a že v boji proti chudobě by položili vlastní život, a přitom si stěžovali, jak je deštivý život v Bruselu nebaví, ale svého místa se nevzdají už kvůli těm penězům a kontaktům. Tehdy jsem se rozhodla, že to sice dostuduju, ale nikdy nebudu součástí tohohle cirkusu. Prostě mě bavilo učit se idee EU, které se v realitě trochu „zvrhly“. Mluvit o něčem celý den a přitom nic neříct. Psát celé dny a týdny něco, co nikdo nečte. V životě jsem si nepřišla víc zbytečná. A tímto děkuji svým bývalým šéfům za to, že mi dali šanci poznat realitu. Pomohlo mi to vyjasnit si, co chci a co nechci v životě dělat.

Ano, potkala jsem v Bruselu i úžasné lidi, poctivé lidi. Opravdu tam pracují i velmi chytří lidé, kteří se snaží pomoct české diplomacii a ekonomii a snaží se hájit naše zájmy. Ale bohužel nejsou tolik slyšet. Podle mě to není ani v těch lidech, ale v systému. Současně to prostě ještě nedovoluje férovou politiku (jestli něco takového existuje). Pracují tam i lidé, kteří patří dodnes mezi mé kamarády. Jsou tam lidé, kterých si vážím a kteří mě inspirujou. Ale potřebujeme takových víc! Jak moc je silná naše vůle, abychom nezapomínali na to, že peníze nejsou všechno? Abychom bojovali a vybočili z řady?

Takže jistě chápete, proč na všechny sliby kandidátů do EP koukám dost skepticky. Překvapivě u Hung jsem žádné sliby ani nepostřehla. Chybělo mi víc rozhovorů a besed, kde by osobně obhajoval svá stanoviska a důvody, proč by ho měla naše komunita volit. Jeden billboard ve vietnamštině k oslovení komunity o 70 000 lidech vážně nestačí. Pochopila jsem, že apeluje zejména na mladé Vietnamce z druhé generace, kteří jsou plně integrovaní do české společnosti a mají české občanství. Tudíž moc nechápu billboardy, které byly umístěny výhradně v Sapě. To je přece vietnamská tržnice, kam jezdí převážně maloobchodníci, Vietnamci, kteří sem přijeli podnikat, tudíž mají dlouhodobý nebo trvalý pobyt, a tak se nemohou účastnit žádných voleb. Hlavně jsem ale vůbec nepochopila, co mně a ostatním lidem vietnamské komunity Hung vlastně nabízí. Že bude reprezentovat naše názory, pokud budou v souladu s volebním programem ODS? Pardon, ale to mi opravdu nestačí.Ale je možný, že se mýlím a jen jsem to nepochopila.

Další, co mě zarazilo, byla samotná kampaň, která byla tak nevýrazná, že ji nepostřehli ani mí rodiče, kteří do Sapy jezdí každý víkend, ani moje kamarádka, která dodělává doktorát na VŠE a politologii tamtéž i vyučuje. Ale vzhledem k tomu, jak Sapu prezentovala Dělnická strana v předešlých volbách, tak i za toto gesto jsem ODS vděčná. Když už tak bych ale investovala do billboardů přímo před budovou VŠE. Přece jenom je to škola, kam chodí asi nejvíc mladých voličů ODS. Navíc tam studuje and všichni Vietnamci žijící v ČR :)) Taky mě trochu mě mrzí, že se Hung snažil zapadat do nudné ódesácké partičky a nevyzdvihl své přednosti jakožto Vietnamec, který přichází s novým elánem, jiným pohledem na život, jinými životními zkušenostmi a hlavně pocházející ze země, kde se nikdo nikdy nevzdá.

Rozhodně ale není všem dnům konec. Prvotní cíl splněn – je o nás slyšet, cesty se nám otevírají, máme mezi sebe odvážlivce. Nicméně nebylo by lepší začít nejdřív doma, tady v Čechách? Proč se zase bezhlavě cpát do Evropy, která je poslední dobou ve slepé uličce a sama neví, kam kráčet? Není lepší se naučit plavat v českých rybnících, předtím než skočíme do moře? Což takhle začít v říjnových komunálních volbách? To jdu poprvé k volbám a fakt si nechci vybírat mezi starými vyretušovanými tvářemi!

Díky tomu, že nežiji ve své rodné zemi, jsem vždy byla, jsem a zřejmě budu pro své okolí jakousi exotikou, někdy teda spíš exotem. Avšak poslední dobou otázky týkající se mého původu změnily směr, a to k mému vztahu s českým přítelem. A docela se opakují. Některé jsou příjemné, některé méně, ale vesměs jsou pro mě spíše úsměvné.

Poznámka: Tolerance k nadsázce nutná pro čtení následujících řádků 🙂

1. A co na to vaši?
A co by měli říkat? Můj táta, asi jako každý starostlivý rodič, měl obavy, aby si jeho dcerka vybrala toho správného chlapa, který ji bude mít upřímně rád. Možná také trošku žárlil, že je v mém životě druhý neméně důležitý muž. Nebo také byl taky štěstím bez sebe, že má konečně s kým u večeře popíjet, neboť se mu nepodařilo ze mě a z mojí sestřičky vychovat malé alkoholičky. Zkrátka a dobře, nečekal s puškou z vietnamské války na dvoře a netěšil se, až bude moct vystřílet všechny chlapy v mém okolí.
A mamka? Ta prohlásila, že Jakub vypadá jako medvídek. A pokaždé, když přijedeme na návštěvu, tak se div nepřetrhne, aby uvařila pokrmy, jež máme oba nejradši. Co dodat?

2. Chodíš s Čechem. Nebojíš se, že ti někdy v budoucnu zahne? Nebo že začne vysedávat v hospodě?
Ne nebojím. Neumím totiž věštit budoucnost, tak proč hned myslet na nejhorší. Dělám však maximum pro to, aby nic z toho nikdy nemusel dělat. Konec konců, jak si on může být jistý, že mu jednou nepodstrčím do jídla psí maso, když náhodou v krámě dojde vepřové? A jak může vědět, že můj taťka na půdě nepěstuje marihuanu a nezásobuje tím celý kraj?

3. Neměla bys to jednodušší s Vietnamcem?
A kdo říká, že hledám ve vztahu jednoduchost? Já mám ráda, když vztah žije, když je plný zajímavých zážitků, když je o čem debatovat a když se občas dějí nečekané situace. Ano, přivézt mamince domů obřího Čecha byl trochu extrém, ale právě tyhle multikulti guláše mě celý život strašně bavily.

4. Ty chodíš jenom s Čechy?
Ne, opravdu netrpím čecho-fetišismem. Když se mě někdo zeptal, s jakým klukem bych chtěla chodit, tak jsem nepřemýšlela nad tím, jakou národnost bych preferovala. Ano, jistě tahle otázka se nabízí, ale nikdy to pro mě nebylo rozhodující.

5. Koukají na vás lidi, když jste spolu venku?
Jistě, že koukají. Tím, že se na takovou věc vůbec ptáte, vlastně říkáte, že smíšené páry jsou „za hranicí normy“. Já se obecně dívám na lidi, kteří kolem mě projdou. A je mi buřt, jakou barevnou kombinaci spolu tvoří. Prostě mě to baví. Obzvlášť mě potěší, když vidím jinou evropsko-asijskou dvojici. Líbí se mi, jak se všichni na sebe navzájem upozorníme, usmějeme a beze slov pokračujeme v cestě. Jakási tichá soudržnost mezi rasově smíšenými páry, které jediným pohledem jako by si říkaly: „Jé, vy jste na tom stejně jako my. A vidíte, že to jde a že to vůbec není nic zvláštního.“

6. A co děti? Nebojíš se, že budou kvůli svému exotickému vzhledu šikanováné?
Ano trochu, ale ráda bych je naučila tomu, aby svůj prvotní handicap uměli proměnit ve výhodu. Tak, jak to naučili mí rodiče mě. Moje dítě bude rozhodně velmi exotické, ale díky multi-jazykovému prostředí bude schopné poslat každého zmetka, co ho bude chtít šikanovat, do „vyústění konečného oddílu trávicí soustavy na povrch těla“ tolika způsoby, že ten dotyčný radši uteče a už se nikdy nevrátí.

Některé národnostní stereotypy kolují od pradávna a stále nemizí, přestože jsme již dávno překročili milénium. Svět kolem je čím dál více multikulturní a charakteristické rysy jednotlivých národů se míchají zrychlujícím se tempem. Díky tomu, že jsem se narodila ve Vietnamu, vyrostla v Čechách a momentálně studuji druhým rokem ve Francii, jsem měla možnost porovnat tyto tři národy ve všech situacích z různých úhlů pohledu. Ve škole, na úřadech, v MHD i na schůzkách.

Zdálo by se, že zrovna tyto národy se od sebe liší do očí bijícími rozdíly, ale zároveň vždy to záleželo jen na mně, jak moc se nechám ovlivnit těmito národnostními stereotypy. Možná že ty „rozdíly“ a „předsudky“ nejsou v těch lidech, ale jen v našich hlavách. Po určitém čase jsem poznala, že takové první rande hodně o člověku napoví. A když budu generalizovat, tak to hodně napoví i o národu, ze kterého daný muž pochází.

Procházka básnickou zahradou

Rande s Vietnamcem pro mě bylo vždy jako procházka po Národní knihovně v Hanoji. Po takové schůzce se většinou cítím nesmírně sečtělá, s hlavou plnou nových informací o vietnamské kultuře, architektuře, literatuře atd. Moje první rande bylo dokonale naplánované, žádné spontánní chvilkové vzplanutí. Dokonce se časově shodovalo i jeho recitování básně o jezeře, okolo kterého jsme tou chvílí projížděli. Tady vidím společnou linii s velmi oblíbenou charakterovou vlastností Vietnamců, zejména pro vietnamské rodiče, což je jistota, spolehlivost a věrnost. Ano, i když mi můj tatínek oficiálně oznámil, že by mu evropský zeť vůbec nevadil, tak nezapomněl opomenout fakt, že Vietnamci jsou přece jen o něco spolehlivější, věrnější a že život s Vietnamcem by pro mě byla větší jistota. Vietnamští kluci ale moc rádi dávají najevo, že o světě a všem, z čeho se svět skládá, ví hodně a taky to rádi vystavují na odiv. Na rande s Vietnamcem hltám každé jeho slovo a naslouchám jako poslušná žačka z první lavice. A tak se cítím i ve Vietnamu. Na úřadech se moc nežertuje, nesměje, nedohaduje, tam jsem musela úředníkům s prominutím „lézt až do zadku“, když jsem potřebovala něco vyřídit. Vážně se mi nikdy nestalo, že bych si s úřednicí nebo pošťákem zavtipkovala. Poslušnost a plánování – velmi důležitá slova! Což ale nebrání tomu, že jsme profi zmatkáři a to v téměř za každých okolností :-).

Předvídatelná romantika

Když se řekne rande s Čechem, představuji si prosluněné jarní dny, Petřín a rozkvetlé jabloně. Romantika se vším všudy. Vycházejíc z vlastních zkušeností musím přiznat, že se mi tahle česká tradice líbí. Jako v módě, tak i v lásce Češi, dle mého názoru, neradi experimentují. Rytířsky utržená kytička z cizí zahrádky, hezký filmek, chutná večeře, léty vyzkoušený recept na zaručený polibek na konci večera. Jinými slovy procházka po nábřeží a něžné rozloučení s příslibem dalšího romantického večera v nadcházejících dnech. A takhle většinou vidím i českou společnost. Na úřadech si občas nejen skvěle potlachám, dokonce se jednou stalo, že jsme si se slečnou za okýnkem rovnou zašly na kafe během její polední přestávky. I když jsem uprostřed zdlouhavého procesu žádosti o občanství, ještě se mi nestalo, že by byl někdo hrubý, nezdvořilý, žádné excesy vybočující z řady. Někdy mi přijdou lidé v Čechách až skoro flegmatičtí, pomalí, prostě žádný vzrůšo, což na druhou stranu může leckdy dosti vadit nebo nudit.

Jízda na horské dráze

Když jsme u toho napětí a vzrušení, tak to jsem si naplno vynahradila tady ve Francii. I tady si neodpustím přirovnání k módě, protože móda prostě k Francouzům patří, jak bílá bageta ke smradlavému sýru. Tenhle národ se rozhodně nebojí zkoušet nové, všechny možné i nemožné věci, které člověka jako jsem já neustálé ohromují a překvapují. Jít na rande s Francouzem je skoro jako hrát vabank. Do poslední chvíle nevíte, jestli nezavolá, že to musí zrušit, v lepším případě přesunout jinam a na pozdější dobu, protože prostě musí tohle a tamto.
A takhle to funguje i na francouzských úřadech. Milují papírování, ale efektivitu by se mohli učit i od starých kočovných kmenů ze střední Evropy. Jít ve Francii na úřad, na to nestačí polední přestávka nebo odejít o hodinu dřív z práce, je to mnohdy výlet na celý den. A hlavně nikdy nevíte, co si pán nebo paní za okýnkem zas vymyslí, jen aby si mohl/a stoh dokumentů zvýšit o pár milimetrů. Člověk ani neví, jak se k nim chovat. Někdy jsou lidé milí, někdy znudění, jindy zas nebezpečně akční.

Kvůli takové první schůzce s Francouzem jsem si život zkrátila minimálně o týden. Člověk neví, co si vzít na sebe, jak se na rande pak tvářit, co říkat, opakuje si časování často použitých sloves, aby si před schůzkou trošku zvýšil pošramocené sebevědomí. Dalo by se tedy shrnout, že jedině na rande s Francouzem jsem dosud nezjistila, jak být tzv. nad věcí. Nevím, co od dotyčného čekat, což u dvou předchozích národů jsem více méně měla vždy aspoň tušení. Francouzi jsou pro mě zatím ve všech situacích nevyzpytatelní – jako národ, i jako jedinci. Je to vzrušující, ale i frustrující zároveň. Ale to se snad změní časem…až tu třeba víc zakořením.