Byly Vánoce roku 2007 a jeden ze správců blogů Aktuálně mě nenápadně přesvědčuje o tom, že bych měla zkusit psát blogy. A tak vznikl 1.blog o Dvojím životě banánových děti. Zadarmo si psát blogy, střílet své dojmy a mindráky internetovým šípem. Hm, proč ne?

Pár týdnů poté, v březnu 2008, mě Lidové noviny žádají, abych napsala krátký článek pro Magazín Pátek – Lidové noviny. A vznikla několika stránková reportáž Banánové děti v české džungli.

Houpala jsem se ve vzduchu slepoty a pýchy z nečekané popularity.

Po vlně kritiky jsem si myslela, že to byla moje největší chyba v životě – začít psát a vyjadřovat se veřejně k čemukoli. Začala jsem si stavět svůj „Ostrov v Ptačí kleci„. Emigrovala jsem do Francie, po vzoru Milana Kundery. Teda až na to, že on se nyní považuje za Francouze a některá díla nechce, aby se překládaly do jeho mateřštiny. Zatímco já poslední dny nespím, abych už konečně dopřeložila všechny své články do vietnamštiny, angličtiny i francouzštiny. Jo, to je teprve nesnesitelná lekhost bytí !

Dnes je tomu přesně 7 let. Od té doby, co mi bylo 21 a mohla jsem v USA legálně pít a taky přesně 7 let uběhlo od té doby, co jsem začala v ČR „legálně“ psát a žít.

Ano, byli to Oni, kdo mě pozvali do blogosféry Aktuálně.cz. Díky vám jsem prvně mohla mluvit k oběma národům skrz svůj (tehdy)červený inkoust. Zdeňku, pane Stejskale, bez vás už to není ono, ale já nepřestávám blogovat. Naopak, já se tím psaním i živím.

Oba totiž navždy zůstanou ti, jež mě posunuli o krok blíže k mému snu (aniž bych o tom v té době věděla). To oni mi ukázali směr k mé celoživotní nehynoucí lásce.
Hoši, děkujem! Duong a jeji již modrý inkoust.

Musím říct, dospěla jsem, jsem teď jinde. Asi jsem se hodně změnila. Bohudík, bohužel.

QUO VADIS? To je jediná otázka, kterou má cenu rozpytvávat. C’est la vie, ma chérie!
Čo bolo, to bolo. A bylo to hezký.

Nu ni? Pojďte a přidejte se na můj most 3+ kultur a spoustu barevné tváře…Colours of VietCzech čeká přímo v Českém ráji.

Můj článek v Sapě (v libušské tržnici se vydávají vietnamské noviny a magazíny) přeložili a vydali ve vlastním časopise Tuan tin moi(Týdenní Novinky) BEZ mého či LN souhlasu.
Dozvěděla jsem se o tom od nějaké neznámé tetky ze Sapy, když mě zastavila a ptala se mě, proč chci být banánová. Ještě k tomu takhle veřejně?

Prosím vás, Cô Ơi , já nechci, já jsem! Já i kdybych chtěla být normální a zapadnout, tak to nejde. Já jsem prostě Duong. Exot prvotřídní kvality prošlého mlíka. Ale za to se nebojím mluvit, psát, dělat chyby.

Jít prostě s kůži na trh-to je moje volba. Střet kultur – to je moje volba. Já zkrátka a dobře CHCI žít na tom mostě, spojující 3 břehy: vietnamský, český a francouzský 🙂
Já nechci zabřednout, zahořknout a umřít s lítostí a bez úsměvu na své slunečnicové tváři! A tak ty břehy spojuji svým inkoustem a čerstvě ořezanou tužkou.

Jo tak tuhle větu jsem použila poprvé v osmi letech, když jsem přijela do České republiky a neuměla ani slovo česky. Na druhou stranu „promiňte, nerozumím“ jsem taky musela používat i ve Vietnamu, když jsem tam v patnácti letech letěla poprvé. Samou integrací do české společnosti jsem totiž skoro zapomněla svůj mateřský jazyk.

Po příjezdu do Čech jsem nastoupila na půl roku do školky. Pak jsem nastoupila do druhé třídy. Dodnes se s bývalými spolužáky smějeme, jak jsem se první den na všechny mračila. A přitom se se mnou všichni přišli jen pozdravit a uvítat mě mezi sebe. Promiňte, já nerozuměla! Myslela jsem si, že mi nadáváte do ťing ťang ťong, tak jsem automaticky zapnula reflex „Neštvete mě a nemluvte na mě nebo na vás pošlu taťku, který bojoval za Vietcong.“ 🙂

Jako malé dítě se člověk hrozně rychle učí cizí jazyky, takže jsem už po pár měsících mluvila jak Češka. Ovšem výrazy jako jako línost nebo husismus mi už asi nikdo neodpáře. Prostě jsem si pomalu, ale jistě vytvářela nový jazyk zvaný nguyenismus. Žádný z mých učitelů a spolužáků to neměl se mnou lehké. Nedostali od nikoho manuál na to, jak zacházet s drzým, ukecaným a ztřeštěným banánovým dítětem.

Poprvé jsem letěla za rodinou ve Vietnamu v patnácti. A hrozně jsem se tam za sebe styděla. Nerozuměla jsem všemu, co říkali mí příbuzní. Nechala jsem se několikrát na trhu oškubat, protože jsem neuměla smlouvat. Nebyla jsem zářný příklad Việt Kiều (vietnamský výraz pro Vietnamce žijící v zahraničí). Takže ihned po příjezdu zpět do Čech jsem si začala hledat vietnamské kamarády a pilovat vietnamštinu a více se zajímat o rodnou zem a její kulturu. Jo je to tak. Mateřština – to je jediný jazyk, ve kterém bychom neměli říkat „promiňte, nerozumím“.

Není to tak, že „promiňte, nerozumím“ říká každý v chvíli, kdy se narodí? Někdo se narodí tam, kde i studuje a žije. Někdo se po narození stěhuje a pak se musí přizpůsobovat jiným zvykům, jinému jazyku. Rozhodně by při tom procesu přizpůsobení neměl zapomínat na to, odkud je. Na tyto úvahy mě přivedla zajímavá literární soutěž „Čeština je i můj jazyk“, na kterou jsem narazila během hledání nové práce. Pořádá ji nezisková organizace META pro žáky základních a středních škol. Možná kdyby takové soutěže probíhaly v době mých školních let, mohla jsem si některé věci uvědomit mnohem dříve.

Víte kolik Vietnamců, kteří stejně jako já vyrostli v Čechách, skutečně dělá to, co je baví? Kolik z nás studuje či pracuje v oboru, který nás doopravdy naplňuje? Kolik z nás při volbě povolání poslouchalo spíše hlas rozumu než srdce?

Přiznám se, neznám odpovědi na své otázky. Proč se občas Vietnamci druhé generace (banánové děti chcete-li) nechávají ovlivnit názory rodičů, prestiží oboru či jinými vnějšími aspekty jako je jistota uplatnění či jistý příjem? Možná je to tím, že se jako celý národ trochu bojíme riskovat, a tak raději kráčíme ve šlépějích zaručených receptů na úspěch? Krásným příkladem je třeba jídelníček zdejších vietnamských restaurací a bister. Až na světlé výjimky jsou téměř všechny na chlup stejné.

Bojíme se riskovat a být originální? Máme strach vystoupit z davu? Bojíme se snít? Bez mučení se přiznám, že já se teď fakt bojím. A tak hledám odvahu v lidech, kteří jsou pro mě velmi inspirativní. Jako například tyto tři ženy, které mě svojí prací hodně ovlivnily.

Slobodanku Radun jsem poznala před sedmi lety, když ji zaujalo téma, kterému se věnuji na tomto blogu. Svým řemeslem režisérky mě vždy fascinovala. Pokaždé když mluvila o svých projektech, cítila jsem z každé věty obrovské nadšení pro věc. Když jsem viděla na premiéře filmu MY 2, s jakou hrdostí a zároveň pokorou představuje svůj celovečerní debut, dmula jsem se pýchou. Dokázala to a zároveň zůstala s nohama pevně na zemi. Po zhlédnutí filmu se mi hrozně zachtělo zažít něco podobného. Euforii, štěstí a radost z úspěchu. Nehledě na to, co si o tom myslí okolí. Prostě tvořit a být na to hrdá.

Znáte Šťastný blog? Ne? No tak to se možná ochuzujete o super čtení, které člověka dokáže dostat i z té nejčernější nálady. I díky Báře Šťastné, autorce blogu, jsem přežila všechen ten stres, který se na mě čas od času hrnul ze všech stran. Baví mě, jak Bára svými příspěvky nutí člověka přemýšlet nad věcmi, které jsou krásné, a přitom tak obyčejné. Jsem jí vděčná za to, jak mi její články vždy vykreslí úsměv na tváři, aniž bych si to sama uvědomovala.

A to je přesně to, co bych svým psaním chtěla vyvolat u svých čtenářů. Takže pokud mé články čtete, protože se chcete dozvědět víc o menšině, která s vámi sdílí svůj druhý domov. Pokud vás moje řádky nutí myslet jinak než běžným způsobem. Pokud vás to prostě baví. Tak to jsou přesně ty důvody, kvůli kterým mě psaní přináší dvojnásobnou radost.

V kuchyni mám vystavenou jednu knihu. Jmenuje se Snídaně u Florentýny. Napsala ji Florentýna Zatloukalová, která se před pár lety rozhodla, že skoncuje s prací v zavřené kanceláři a začne se živit psaním blogu a knih o vaření. Tento příběh mě nenechal od první chvíle spát. Pořád jsem si v duchu říkala „Kéž bych mohla i já něco takového udělat.“ Každé ráno, když jsem odcházela do práce, dívala jsem se na Florentýninu knihu s jakousi lítostí nad sebou samou, povzdechla si, zabouchla za sebou dveře a uzamkla všechny myšlenky na své sny. Dnes už se na knihu dívám jako na inspiraci. Každé ráno si jí totiž dodávám odvahu a víru v naplněné sny.

Takže jo, zalehnu na matrace a budu bojovat s vlastním strachem z neúspěchu. Lepší než se za pár let probudit s pocitem, že jsem promarnila šanci žít svůj sen. Jak říká Richard Branson, zakladatel Virgin Group „Lidé, jež dokázali velké věci, jsou ti, kteří jsou ochotni se bát, ale nenechají se vystrašit.“

A co vy, milí čtenáři, jak velké jsou vaše sny?

Dnes odpoledne jsem dostala výpověď. A jsem šťastná! Moc šťastná 🙂 Lidi, budu se živit psaním! Chtěla bych své štěstí vykřičet do celého světa. Sny se vážně plní.

Opravdu že jo! Jasně, bude to těžké. Přijdou nějaké nabídky? A kdy, od koho? Vydělám si dost na slušný život? Tak, aby se mi Kuba neudřel k smrti? Abychom si mohli dovolit pohodlný život? A budeme moct dát dětem všechno, co budou potřebovat? Bude to sakra těžké. Hlavně ze začátku. Peníze jsou a budou prostě důležité. A s tím se asi budu muset smířit 🙂 Vím to, ale všechny překážky mi to za to stojí! Chci to prostě zkusit. Furt jsem o tom někde četla, že nejlepší je povolání, které je současně koníčkem. Je to možný? Já to dokázala. Udělala jsem první krok k dlouhé, ale určitě zábavné cestě.

Děkuju moc, šéfe! Děkuju, žes mě osvobodil, žes to rozsekal a dal mi šanci žít můj sen. Sama jsem o odchodu přemýšlela, jenom jsem vás nechtěla nechat ve štychu a hlavně jsem si v práci našla skvělé kamarády. Tys mě pochopil. Vlastně mi to pořád říkají rodiče a celá rodina. Jde jim jen o to, abych byla šťastná! A můj Kuba i moje budoucí tchýně to řekli dokonce doslova: „Měla by ses psaním živit.“Všechny ty signály teď dávají smysl. Od vás všech – mých čtenářů, kamarádů, šéfů, spolužáků, kolegů, profesorů. Děkuju vám všem! Všichni jste mě něčím ovlivnili a inspirovali. Proto jsem dnes, kde jsem.

Teď jsem pochopila, že mě hrozně bavilo studovat diplomacii, politická studia, mezinárodní vztahy, sociologii, jazyky atd. Ne, abych pracovala na ambasádě, ministerstvech, EU institucích, NGO. Ale abych mohla psát, myslet a sdílet své myšlenky, vydávat knihy. Zrovna včera jsem na internetu hledala, kam bych mohla v Praze chodit na kurzy kreativního psaní. Chci začít psát ve všech těch jazycích, které umím. Sakra, vždyť si moje blogy čtou mí přátelé z celého světa za pomocí Google překladače. Oni chtějí a líbí se jim to. Podporují mě!

Můj kolega mi dnes řekl „Abys mohla psát v nějakém cizím jazyku, tak bys musela chodit na kurzy kreativního psaní přímo v té zemi. Prostě žít v té zemi.“ Vždyť jo. Já jsem dlouhodobě žila ve Vietnamu, Čechách, Francii a Belgii. A anglicky umím od mala. Takže jo, čeká mě další výzva. Už to totiž mám dávno v sobě. Budu se moct jen zlepšovat. Myslela jsem si, že nepracuju v oboru, který jsem studovala. Ano začnu! I ten, co studuje politologii a evropská studia, může psát jen tak o životě. Pochopila jsem to. Všechno, co jsem studovala, všichni, které jsem kdy potkala, do jaké rodiny jsem se narodila, v jakých zemích jsem žila…to všechno dohromady dává Duong.